Eva Krátká

Maximální "minimum" Vladimíra Burdy

"Jsem plný / náhle vyslovitelných / zkroucených / sólových slov / k nimž nevedou schody," napsal Vladimír Burda v jedné z prvních básnických sbírek na začátku šedesátých let (Slavnosti hanobení, 1962- 63). Několik měsíců poté už jeho jméno začalo pronikat do významnějších kruhů české neoficiální kultury. Podle vzpomínek Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové se v roce 1964 na poli českého experimentálního umění "objevili i dva mladí, zajímaví chlapci", Josef Hlaváček a Vladimír Burda (Let let, 2, Praha 1994, s. 254). První z nich, kritik a výtvarný teoretik, který tehdy zkoumal možnosti sociologické metody v estetice, byl Burdovým blízkým přítelem. Právě Hlaváček se zasloužil o dochování jeho díla, připomněl jej nejprve v samizdatu a po letech marného snažení pomohl na svět jeho letošnímu soubornému vydání. První svazek z dvoudílného Burdova díla nese název Lyrické minimum - podle autorova dosud nevydaného souboru textů z roku 1969 - a obsahuje jeho celou básnickou pozůstalost. Svazek druhý by měl shrnout Burdovu činnost teoretickou a publicistickou.

Vladimír Burda (1934- 1970), překladatel, publicista, kritik a básník, jehož poezie se pohybuje v prostoru mezi literaturou a výtvarným uměním, je jednou z polozapomenutých a nedoceněných osobností progresivních uměleckých směrů šedesátých let. Svazek Lyrické minimum, který postupuje chronologicky od Burdových prvních, tradičnějších a dekadentně pojatých sbírek (Večerní Praha, 1956) a experimentálně laděné, barevné a destruované vizuální poezie (Typogramy /vizuální poezie/, 1963), přes absurdní textové events a verbální návody (Akční aiody / Akční deník, 1966), až k zcela minimalisticky redukovaným realizacím (Bílé básně, 1966), nabízí poprvé možnost celkově rekonstruovat autorův básnický vývoj. Jeho básně byly až do dnešní doby roztroušeny po časopisech (Literární noviny, Dialog, Plamen, Iniciály a Revue K) a knižních antologiích (nejrozsáhlejší výběr je součástí knihy Vrh kostek. Česká experimentální poezie, ed. J. Hiršal - B. Grögerová, Praha 1993, s. 138- 181).

Burdovo sebrané básnické dílo, ohraničené roky 1956- 1969, připomíná svou grafickou úpravou (i obálkou) luxusně pojatý samizdat, možná i proto, že je založeno hlavně na reprintu typografických předloh jeho strojopisných sbírek. Burdova osobitá práce s psacím strojem a snaha o využití výtvarných kvalit strojopisu vyvrcholily v jeho snad nejoriginálnějším postupu, v tzv. typofrotáži, kde uplatnil lyrickou charakteristiku neurčitých obrysů písma. Typofrotáže podle autora vznikaly "třením umrtveného písmene tak, že stroj nejprve znehybníme zmáčknutím tlačítka přemykače, poté stlačíme libovolnou klapku klávesnice a vertikálním pohybem tlačítka přemykače třeme zvolený typ o plochu papíru" (s. 80). Slovní rytmické kompozice se následně vyvinuly v prostorové organizace slov, v nichž se Burda vrátil k vlastnímu sémantickému obsahu: "slovobrazy" tak nechávají písmeno "o" stoupat směrem vzhůru ze slova "balón", z "bomby" naopak "o" padá prudce dolů, a zmnožené vytváří "otvory". Hotové realizace pak Burda nalepoval na barevné papírové kartičky a skládal do složitějších kompozic (Slovobraz. Závěsné básně, 1965). V knize se také objevuje několik dochovaných "předmětných" básní, jež v sobě obsahují fragmenty nalepených reprodukcí ("typokoláž") či skutečných předmětů (např. obal od kinedrylu invenčně zkombinovaný s větou "Kde je má malá krabička?", s. 525).

Burdova neustálá touha po experimentování pochází zřejmě již z doby studií, kdy byl jako anglista "poměrně dobře informován o práci a estetice americké skupiny Fluxus" (Let let, 2, s. 254). S tímto radikálním hnutím, jež na mezinárodní úrovni působilo od počátku let šedesátých do konce let sedmdesátých, souvisejí klíčové pojmy umění jako happening, performance a event, které "rozpracovávají polysenzoriální program komunikace elektronické éry" (V. Burda, Happening ve smyčce. Výtvarná práce 1968, č. 15, s. 1). Toto hnutí nechtělo být nijak pevnou organizací, ale otevřenou uměleckou skupinou, která považovala za svého člena každého kdekoliv na světě, kdo se pod devízou "celý náš život je umění" snažil především o překračování limitů, narušování stereotypů a tradic ve společnosti - ve smyslu Burdova hesla: "!! Kdo nepíše poezii ať nejí a nemůže se jít vysrat !!" (s. 131) Svou otevřeností k výrazovým prostředkům a intermediálním propojením uměleckých aktivit nejrůznějšího charakteru se hnutí Fluxus zasloužilo o výrazný posun významu vzniku a trvání uměleckého díla, role autora i jeho vnímatele.

Snad je možné říci, že Burda jako jeden z prvních u nás, právě pod vlivem básníků z tohoto okruhu, své texty, realizované nejednou na souborech kartiček, důsledně minimalizoval. K jeho repertoáru neodmyslitelně patřily také slovní návody k uskutečnění absurdních akcí typu "Vejdi kamkoli současně zleva i zprava!", "Cokoli rozstřihni na dvě stejné poloviny. Menší polovinou úplně překryj větší polovinu!" nebo "Zahvízdej čtverec!" (s. 331, 335, 338), které zásadně souvisejí s autorovým zájmem nejen o vizuální poezii, ale o všechny další nekonformní umělecké pokusy. Podobně výrazně se Burdův obdiv k Fluxu a jeho představitelům projevil v básnickém cyklu Malíř a model z roku 1968, ve kterém prezentoval "v médiu češtiny objev amerického básníka, který patří bezesporu k nejzajímavějším současníkům", Emmetta Williamse (s. 400). Na každé straně tohoto textu jsou dvě slova "z 11 písmen názvu" sbírky nejrůznějšími způsoby odvozována a přebudována, aby odhalila nečekané kombinace skryté v jejich sémantických jádrech. Tohoto principu využíval Burda už v dřívější sbírce, o čemž například svědčí jazyková německo-česká hříčka "gedICHt = bJÁseň / geDICHt = bTĚseň" (s. 124).

Bohumila Grögerová v Letu let vzpomíná, jak Burda své dílo hluboce prožíval: "A on mně občas volává mezi druhou a třetí v noci a sténá: Dyť se na mě prosím vás nezlobte, ale já si musím popovídat, dělám teďkon básně ze špačků a je to něco jedinečnýho, taková cigaretová báseň... Vona i krapánek smrdí, a to ještě nikdo nedělal - A mně je do smíchu a křečovitě zívám a zároveň ho proklínám - Ale Vladimíre, až zejtra - No a ta báseň je trošku jako hlavolam, ale když usilovně přemejšlíte, tak je vám hned jasný, na co jsem myslel, když jsem ty cigarety kouřil a típal špačky! Je v tom všecko, co je prostě 'action poem' - Hele, Vladimíre, pošlete to do Skotska Finlayovi, do toho jeho časáku a udělejte celý číslo - A já ty básně budu dávat do vobálek a každou zalepím a každá musí najít svýho vlastního adresáta -" '3fTento Burdův závěr těsně souvisí také s uměleckou interpretací poštovního kontaktu jako jednoho z hlavních nositelů celosvětové výměny názorů, návodů, manifestů a utopií.

Burdova neohraničená fantazie postoupila nejdále v poslední sbírce, datované rokem 1969. Samotný název id. surracionální poezie (elementy) představuje téměř nerozluštitelný koncept cyklu a podobně i text klade na čtenáře zcela jiný nárok: na jednotlivých kartičkách se opakují šipky, energicky kreslené tužkou, a prostorotvorné linie s tajuplnými hesly, připomínajícími umělý metajazyk. Zájem o podstatu jazyka doprovází koneckonců Burdovu tvorbu po celý jeho krátký život, jak dokládají pokusy s grafickým využitím písmen v pozoruhodné sbírce Minipoezie z roku 1967, která stojí na pomezí neslovní vizuální realizace a aktivního kresebného záznamu, v nichž se jednotlivá písmena abecedy stávají součástí nečekaně hravých kompozic.

Vydání díla autora, kterému se nikdy nepodařilo žádnou ze svých sbírek knižně publikovat a který je již pětatřicet let po smrti, představuje velmi složitý úkol, a proto si editorské úsilí zasluhuje uznání. Koneckonců již nechronologické zařazení některých básní do svazku potvrzuje pokračující hledání zatoulaných Burdových strojopisů, o kterých se ví, ale jsou nezvěstné.

Na závěr svazku je připojen vyčerpávající doslov Josefa Hlaváčka Burdova pře s řečí, který představuje dodnes jedinou hlubší analýzu Burdovy poezie. Bohužel byl již dříve několikrát publikován při jiných příležitostech. Bibliografické údaje k tomuto textu (s. 595) je třeba ještě doplnit o úryvek, který z něj vyšel v časopise Iniciály v roce 1992 (spolu s dalšími texty o Burdovi a s několika Burdovými básněmi).

Bibliografii básnických textů uspořádal Michal Jareš, jenž poněkud nelogicky nerozlišil původní texty a překlady (jakkoli lze na překlady experimentální poezie pohlížet jako na tvůrčí parafráze) a překvapivě vynechal všechny časopisy zahraniční (sbírka Tonda a Thanatos byla například publikována v legendárním Kolářově Revue K v roce 1985, č. 18).

Burda byl velmi provokativní, jak dokazuje například báseň o pozici české kultury: "České umění / ve svém vývoji a současnosti / je pracně sfrázovaný odlesk / evro-východo-zaoceánských idejí a errat. // Utrápená opička / zmatená komplexy vystřelujících mistrů / pilně poskakující ve větvích / jejich osamělé konstruující robustnosti. // Národní mrnění / mezi metropolitníma nohama avantgard / překračujícíma do času / a nezávisle utrácejícíma očima bdění." (s. 34) A nebyl jediný, kdo tehdy s ustálenou mytizací nadřazenosti českého umění polemizoval, ačkoliv možnost tuto situaci zásadně změnit byla mizivá. Koneckonců už v roce 1965 si Bohumila Grögerová kladla otázku, jaký bude osud maximálně experimentujících osobností: "Básníků? Umělců? Experimentátorů? V každém případě zvídavých, riskujících a inteligentních osob, třeba ne zatím osobností. Ty z nich udělá až dílo, bude-li doba příznivá jeho vzniku a rozvíjení. [... ] Jaká by to byla škoda, kdyby všecko zdechlo a přischlo jak medúza na písku!"

Vladimír Burda, Lyrické minimum (Dílo Vladimír Burdy, sv. 1). Praha, Torst 2004 [2005]. K vydání připravil Michal Jareš.