Martin Nodl

Glosy historické XVIII

TGM

"Velký" Masarykův životopis z pera Alaina Soubigoua rozhodně svědčí o autorově odvaze. Odhodlal se totiž k tomu, před čím váhaly a přešlapovaly generace českých historiků. Bez předběžných studií, bez obecnějších znalostí dob, v nichž se Masaryk pohyboval, jež vdechoval a které v posledních letech svého života spoluvytvářel, si prostě sedl k počítači a začal psát biografii plnou povrchnosti a ulpívání na jednotlivostech, jež v Masarykově životě nehrají nijak podstatnou úlohu. Dokonce by bylo možné říci, že autora k sepsání několika set stran přivedly Masarykovy styky s ruským anarchistou a neúspěšným atentátníkem Savinkovem. Značná část práce, jež má ambice být pokusem o syntetické vidění Masarykova života, o propojení univerzitního profesora s realistickým politikem, bořitelem Rakousko-Uherska a otcem demokratického Československa, se totiž koncentruje právě na konec války a první léta hledání modu vivendi v napjatých vztazích nového státu jak s jeho sousedy, tak s národy, jež žily na jeho území vymezeném poválečným mírem.

Soubigou vyšel z jednoduché teze o absolutně protikladném vidění Masaryka jako levičáka či pravičáka, nacionalistického vůdce či toho, koho nacionalisté nenáviděli, jako náboženského člověka či naopak člověka, jemuž je víra upírána, jako konzervativce a naopak pokrokáře. Problém je však v tom, že takto protikladný způsob vidění se ve skutečnosti nikdy ani v Československu, ani za jeho hranicemi ve vztahu k Masarykovi neprosadil, pomineme-li blouznění padesátých let. Soubigou prostě podlehl vlastním představám a s vlastními představami pak v knize zápasí. Pokud stávajícím pracím o Masarykovi vytýká, že jim chybí nadhled, pak jeho práci chybí možná ještě něco podstatnějšího, totiž vhled. Absence vztahu k českým či československým debatám nečiní autora nenapadnutelným, jak si při psaní své knihy myslel. Pravda je myslím zcela opačná, a to především proto, že do debat soudobých (i starších, jež se opakovaně vracejí) nic podstatně nového nevnáší. Jeho práce tak stojí například v příkrém protikladu vůči nedávno vydané monografii o Karlu Kramářovi mladé německé historičky Martiny Winklerové (Karel Kramář 1860- 1937. Selbstbild, Fremdwahrnehmungen und Modernisierungsverständnis eines tschechischen Politikers, München 2002). Winklerové sice bývá vytýkáno, že se Kramářově osobě věnuje mnohem méně než sociálním a politickým dějinám první republiky, avšak právě pronikavý a nepředpojatý vhled do nitra české společnosti mezi osmdesátými lety 19. století a dvěma desetiletími první republiky činí její přístup zvenčí více než přínosným. Soubigou, jenž si rovněž myslí, že se dívá zvenčí, se sice Masarykovu osobnímu životu věnuje mnohem více než Winklerová Kramářovu, avšak žádný celistvý obraz nám nenabízí. Jsou to spíše jen útržky, často velmi nestrukturované. A právě ona nestrukturovanost, nerozlišování banalit a klíčových okamžiků, je způsobena jeho neschopností proniknout pod povrch dění. Kdyby Soubigou chápal českou společnost a její problémy tak, jak je chápe Winklerová, potom by možná svým důrazem na Masaryka jako na originálního myslitele dokázal napsat objevný a vnitročeským diskurzem nezaujatý a nedeterminovaný životopis. Protože mu však téměř vše, co je vlastní Winklerové, chybí, napsal jen další nepříliš podařenou knihu o Masarykovi. Protože ji však napsal francouzsky, bude mít bohužel tristní vliv na utváření obecného obrazu o prvorepublikovém Československu a o jeho prvním prezidentovi v očích západních historiků, a tudíž i v jejich úvahách o Evropě první poloviny 20. století. A to je vážně znepokojivé.

Alain Soubigou, Tomáš Garrigue Masaryk, Praha-Litomyšl, Paseka 2004. Přeložila Helena Beguivinová.

Obezřetná elita

Česká předbřeznová společnost je společností téměř neznámou. Dodnes pro toto možná klíčové období pro uchování české národní existence (či pro její rozvoj, pokud přijmeme, že nikdy nebyla v bytostném ohrožení) neexistuje sdostatek analytických studií. Prameny, které se nám pro první polovinu 19. století dochovaly, zůstávají skryty v prachu archivů a v mnoha ohledech čekají na své odhalení. Na knize Jiřího Štaifa, který se poslední léta věnoval - po mém soudu velmi přínosně - především českému dějepisectví 19. a první poloviny 20. století (mimoto publikoval řadu studií o občanské společnosti a politickém myšlení ve druhé polovině 19. věku), je to velmi znát (v daném stavu výzkumu to však vnímám spíše pozitivně), a to nejen pro předbřeznové Čechy, ale i pro počátky Bachovy éry, jež tvoří jakýsi smutný epilog Obezřetné elity. Jiří Štaif se do velkého archivního výzkumu nepustil. Páteř jeho knihy tvoří konceptuální úvahy. Jím navržený koncept střetávání revoluce a obezřetnosti v mezidobí let 1830- 1848 je u nás originální. Myslím, že ho nenajdeme ani v západoevropské historiografii, což je do jisté míry podmíněno odlišnou sociální a politickou realitou ve Francii, Británii či ve vnitřně nesourodém Německu, nemluvě o Polsku, jehož elity rozhodně obezřetné nebyly. Ona originalita má ale jeden zásadní problém, který je ovšem možná způsoben i ryze subjektivním nazíráním na míru revolučnosti. Ani Štaifovi se však po mém soudu nepodařilo prokázat, že by Čechy počátku třicátých let byly silně ovlivněny revolučním hnutím v soudobé Evropě, vyjma ohlasu dalšího předem prohraného polského povstání. Jednotlivci, o jejichž názory podmíněné revolucí se opírá, zde sice byli a občas i aktivně vystupovali, avšak po celá třicátá léta šlo spíše jen o jednotlivce než o sociálně či kulturně ukotvenou vrstvou. Základní problém tedy nevidím ve Štaifově hodnocení předbřeznové společnosti jako obezřetné (i když jsi nejsem zcela jist, zda je možné traktovat revolučnost a obezřetnost v jejich vnitřním napětí, jak to autor pro daná léta činí), nýbrž v jeho nakládání s pojmem elita. Domnívám se, že právě postoje české společnosti kolem roku 1848 dosti jasně ukazují, že v Čechách žádné elity, jež by unesly srovnání s elitami poslední třetiny 19. století, v těchto revolučních letech neexistovaly. V daném kontextu je pak sporné, zda můžeme ve vztahu k těmto elitám (neelitám), či jak říká Štaif "alternativním elitám", užívat pojmu mentalita, který mimochodem není v knize příliš definován a je s ním nakládáno ve velmi volném významu, zaměnitelném především se způsobem myšlení.

Štaif se velmi často odvolává na nedávné práce Miroslava Hrocha o národním vědomí a nacionalismu. A s Hrochem ho po mém soudu pojí i konceptuální předpojatost, jež ve svém důsledku vede k přílišnému zjednodušení a ke snaze podřídit konceptu mnohem komplikovanější sociální, ale i politickou či kulturní realitu. Na druhé straně však Štaif naštěstí nepodléhá schematismu a je si myslím velmi dobře vědom problematičnosti svých soudů a některých myšlenkových konstrukcí. Právě proto mluví o alternativních elitách, čímž zachraňuje kontroverzní užívání samotného pojmu elita. Jeho alternativní elita se od starých či společensky etablovaných elit liší především tím, že je schopna pokrýt prostor, jenž se před ní otevřel po roce 1830, tzn. prostor, vytvořený společenskou transformací, na níž alternativní elita neměla přímý vliv, a už vůbec ji nezapříčinila. Svým způsobem nová se mi Štaifova práce jeví ve snaze propojit program národní kultury nové elity (myslím však, že v mnohém se od chování a myšlení starých elit tolik nelišila, a oněm shodám mohla být věnována mnohem větší pozornost) s programem sociální modernizace, který se však plně rozvinul až po roce 1848. Teprve v této nové a i pro konkrétní lidské postoje komplikované situaci se stal skutečnou alternativou vůči politické radikalizaci, na níž nebyla alternativní elita připravena, protože jí radikalizace nebyla vlastní (což Štaif velmi dobře zmapoval).

Při čtení Obezřetné elity jsem si několikrát položil otázku, do jaké míry je Štaifovo nazírání let 1830- 1848 ovlivněno jeho přístupem k revoluci 1848/1849 a zda se jeho analýza třicátých a čtyřicátých let 19. století svým způsobem nepodobá některým interpretacím předhusitské společnosti. Odpověď však neznám, i když na druhé straně jsem stále více přesvědčen, že alternativa k retrospektivní analýze doby, viděné prizmatem revoluční radikalizace, neexistuje, protože historik není s to se oprostit od vědomí radikálních zvratů. Zde samozřejmě nemám na mysli kauzalitu, jíž například zmiňovaný Miroslav Hroch téměř bezmezně věří, kdežto Štaif je vůči ní mnohem opatrnější, nýbrž imanentní promítání si následných jevů do konstrukcí obrazu společnosti, jež vůbec nic netuší o možných - po mém soudu velmi alternativních - podobách důsledků svého "předrevolučního" konání. I z těchto důvodů je proto velmi cenné si Štaifovu knihu přečíst, protože je v ní ukryto mnohem více otázek, než se na první pohled jeví.

Jiří Štaif, Obezřetná elita. Česká společnost mezi tradicí a revolucí 1830- 1851. Praha, Dokořán 2005.