Jan Linka

Mezi Skyllou a Charybdou

Krajina se stala v posledních letech tématem módním. Česko je nadáno přitažlivou koncentrací značně odlišných krajinných typů na poměrně malém prostoru, a tak není divu, že se objevila také celá řada knih, kde hraje krajina hlavní úlohu. Tématu krajinné proměny se například věnuje zvláštní rubrika v Hospodářských novinách, pojem krajina proniká do reklamy. To vše jen potvrzuje, že se nejedná o záležitost úzké skupiny odborníků.

Kniha, o níž zde bude řeč, tvoří první českou vědeckou syntézu na téma krajiny a je vítána především odborníky environmentálního ražení, jimž slouží mimo jiné jako silný argument ve strkanicích s různými byrokraty či bezohlednými investory. Kromě odborného a polemického zaměření naplňuje i závazek Evropské úmluvy o krajině: "[...] každá smluvní strana zaručí pro své území: identifikaci typů krajiny na svém území; analýzu jejich charakteristik a sil a tlaků, které krajinu transformují." (citováno ze s. 183)

Odborná stránka popisu krajinného rázu, která tvoří hlavní náplň knihy, nepochybně zaskočí většinu čtenářů širokým spektrem různých vědeckých disciplín, text je však srozumitelný i laikovi a na své si rovněž přijde humanisticky orientovaný zájemce, neboť druhá a šestá (nejdelší) část knihy pracují s pojmy estetickými a historickými. Autoři sami tvrdí, že při popisu fungo... vání krajiny se uplatňují vědy přírodní a při popisu toho, jak se krajina jeví současníkům, zase vědy humanitní (s. 117). Tedy vzhůru za vzděláním!

Z deseti částí, do nichž je kniha rozdělena, jsou části druhá až osmá věnovány různým možnostem nahlížení a typizace české krajiny s přesahem do evropského kontextu, tyto kapitoly tedy tvoří teoretický sumář "krajinářství", zatímco první část přináší právnické definice a poslední dvě části představují ukázky praktického využití teoretických poznatků zejména co se týče odborných posudků různých staveb a "investičních záměrů".

Čtenář Souvislostí asi nejvíce ocení část nazvanou Historické rámce vývoje české a moravské krajiny. Nejdelší, dvousetstránkovou kapitolu těžko na krátkém prostoru recenze rekapitulovat, neboť je nasycena mnoha hodnotnými informacemi. Dozvídáme se zde např. o typech staveb a kulturních okruzích, z nichž k nám přicházejí. Na konci raného středověku jsou to stavby z kamene spjaté s jihoevropskou antickou tradicí; hrázděné konstrukce zase souvisejí se západoevropskou gotickou tradicí; jen zprostředkovaně se u nás objevuje severský roubený dům pojící se s tradicí nordickou (s. 311). Zde jsou vzory tradičního anonymního lidového stavitelství, jehož konec začíná s nástupem industriální epochy (s. 432). V současnosti je paradoxním vzorem pro naše střední vrstvy "koloniální, provinční klasicismus, kombinovaný navíc s formálně kopírovaným viktoriánským romantismem" (s. 406), přicházející ze Spojených států.

Setkání mnoha vědeckých disciplín v přístupu k tak komplexnímu jevu, jakým je krajina, vyžaduje spíše transdisciplinární než jen interdisciplinární přístup, znalosti autorů a jejich celkový rozhled jsou obdivuhodné, kniha je vhodně ilustrována černobílými fotografiemi doplněnými o poučný komentář atd. Přesto o problému vzniku této knihy, o problému úzce spojeném s její textovou výstavbou, s volbou žánru a stylové roviny, nejvíce prozradí její druhá část - Teoretická východiska hodnocení krajiny a jejího rázu -, která klade důraz na estetické hodnocení krajiny.

Rozpaky autorů je možné ilustrovat následujícími citáty: "Odváží-li se dnes někdo prosazovat estetická kritéria při zásazích do krajiny, bývá běžně odmítán jako mluvčí nějaké samozvané menšiny, jejíž názory kdoví zda se nerozcházejí s obecně přijímanými hodnotami, sdílenými širokou veřejností." (s. 74) "My však chceme prosadit u racionálně uvažujících partnerů respekt vůči estetickým hodnotám krajiny, a k tomu musíme nejprve doložit, v čem tyto hodnoty spočívají. Zde nepomůže intuitivní estetické hodnocení, které je výsledkem celostního prožitku krajiny, ale není podepřeno racionální analýzou, neopírá se v pojmech vyjádřených slovy a vede jen ke generalizovanému estetickému soudu 'to se mi líbí - nelíbí'." (s. 75) Incidis in Scyllam, cupiens vitare Charybdim. Úspěšný manévr, který autory zachraňuje před Charybdou, zažene je vzápětí do spárů Skylly.

Autoři si prostě vybrali utilitární pojmy - estetická hodnota a norma (s. 30), případně objektivní estetická hodnota (s. 77) -, aby jejich text vypadal řádně vědecky, a tak sloužil jejich boji se světem byrokracie, jenže tím se sám stává jeho součástí. Vyloučili prvky podle nich esejisticky přitažlivé, ale pro rozhodovací proces vágní (s. 79), i když jsou si vědomi určité nepatřičnosti tohoto pojetí. Proto zřejmě pomrkávají na čtenáře a citují Jana Čepa ohledně popisu jihomoravské krajiny (s. 131) nebo až surrealistickou definici postihující genia loci některých bioregionů od Jiřího Sádla (s. 157). Jistě, současný český literární provoz od školy přes deníky po knižní produkci příliš nedbá na schopnost vytvářet a recipovat delší text na pomezí krásné a naučné literatury v anglosaském či francouzském pojetí. Nedávno do češtiny přeložený esej Christophera Daye Duch a místo je však příkladem, že knihy o krajině a architektuře lze psát zcela jiným způsobem. Vedle stále větší specializace různých oborů vyvstala oprávněná potřeba holistického, transdisciplinárního přístupu ke světu, v němž je nám dáno žít, a toto jiné pojetí si vyžaduje také nové stylové formy; tradiční, u nás protežovaný hypervědecký způsob vyjadřování nevede než k paragrafickému použití, jež je nepochybně i autorům Krajinného rázu proti mysli, když píší: "Snad nejvýraznější charakteristikou současných názorů o vnímání krajiny je absence propojování specializovaných přístupů. [...] To vyžaduje, aby výzkum byl rozšířen o výstupy propojující hodnocení krajiny s lidskými emocemi a psychickou pohodou." (s. 98) "Bohužel v obvyklém technokratickém pojetí podporuje autorita expertů moc institucí a byrokratických aparátů, které se snaží diskusi s občany-uživateli životního prostředí zužovat pouze na 'vyloučení chyb' v řešení problémů." (s. 10)

Podobně utilitárně vnímám curtiovské pojetí věčného střídání dvou tří základních kulturních typů. Působí efektně, leč při podrobnějším setkání s historickým materiálem je nepoužitelné, a navíc dává vzniknout poněkud legračním výrokům typu: "Světelné podmínky Jihu mají zřejmou tendenci ke klasicismu, zatímco Sever je bytostně romantický" (s. 130). Má-li se estetika krajiny "stát vědou, zabývající se všemi estetickými jevy v krajině" (s. 76), jak postulují autoři, bylo by záhodno se nad vhodností takto povrchních soudů zamyslet.

Recenzovaná kniha i výše zmíněné výhrady svědčí o tom, že krajinářství je novým a doposud otevřeným přístupem ke světu, jenž nás obklopuje a jehož jsme součástí. Zásadní pochybnost však ve mně vzbuzuje idea trvalé udržitelnosti, vize rajských zítřků, která u autorů recenzované knihy generuje další podobná sousloví: revoluce trvalé udržitelnosti, trvale udržitelná civilizace (s. 37), trvale udržitelná krajina (s. 256), trvale udržitelný stav (s. 408), trvale udržitelné soužití (s. 469). Zde se však dotýkám klíčového ideologického konceptu environmentalismu, což je příliš rozsáhlá oblast pro jednu malou recenzi. (Až se chce při této příležitosti citovat kolínského arcibiskupa Joachima Meisnera: "Ekologický problém je problémem teologickým." Ale jeho eminence bývá označován za ultrakonzervativce, tak ho raději ponecháme v závorce.) Zajímavé je, co se v tomto kontextu dozvídáme o krajině na přelomu 18. a 19. století: "[...] pro nás zůstává dodnes symbolem užitečné krásy, ideálem a archetypem našeho vnímání kladných estetických hodnot krajiny." (s. 409) Přesun vzorového "zlatého věku" do předminulého století stojí za pozornost jako ostatně všechny novodobé proměny tradičních literárních toposů.

Na místě posledním nelze pominout, že kniha je z edičního hlediska propadákem roku. Skutečně s něčím takovým se člověk jen tak nesetká. Z 689 stran celkové délky jich 552 najdeme vytištěných, další jsou pak ve formátu pdf připojeny pouze v elektronické podobě na CD-ROM. Kdo by očekával, jako autor těchto řádků, že v elektronické příloze budou konečně srozumitelné a dostatečně velké barevné mapky ze stran 546 až 548, neřkuli nějaké další efektní třírozměrné doplňky, musí být notně zklamán. Na okrouhlém nosiči jsou prostě připojeny poslední dvě kapitoly, které se do tištěné podoby nevešly, a můžeme jen spekulovat, zda to bylo nevhodnou volbou drahého polokřídového papíru těžší gramáže, experimenty se sazbou nebo neshodami s autory. Když k tomu přidáme skutečnost, že strany 547- 552 se kvůli sazečským šarádám s tištěnou a elektronickou podobou vyskytují nominálně dvakrát, že v textu najdeme špatné stránkové odkazy na barevné kartogramy a že průměrně je na každé straně potřebný minimálně jeden korektorský zásah (o občasných stylistických lapsech a úrovni typografické úpravy nemluvě), pochopíme, proč vročení v titulu uvádí rok 2003, ačkoli je předmluva datována rokem 2001 a na knižních pultech se kniha objevila až v roce 2005. Odpovědný redaktor ing. Otto Lasák si zřejmě k počítači odskočil mezi broušením motorové pily a obchůzkami kolem krmelců. Jinak mi název nakladatelství Lesnická práce nedává smysl.

Jiří Löw, Igor Míchal, Krajinný ráz. Kostelec nad Černými Lesy, Lesnická práce 2003 [2005].