Imaginární kontinenty a arkádie

(Rozhovor s britským romanopiscem Jimem Cracem o novinařině, chůzi krajinou, mrtvých tělech, G8

a vyřízené Americe)

Kdy jste si jako novinář poprvé uvědomil, že jste talentovaný beletrista, který dokáže vytvářet fiktivní příběhy a světy, ne pouze referovat o událostech reálného světa?

Celou dobu jsem věděl, že mám velkou představivost. Jinými slovy, jako dítě jsem hodně lhal. A tato dovednost je u spisovatele mnohem důležitější než schopnost vytvářet krásné věty, protože to se dá vždycky naučit. Pokud ale nemáte vynalézavou mysl, nikdo vám nepomůže. Takže jsem vlastně vždycky chtěl být vypravěčem. Nebyl jsem si ale jistý, jestli své příběhy budu sepisovat nebo ne. Když jsem se stal novinářem, já jsem velmi politicky smýšlející člověk, byl jsem připravený věnovat zbytek života novinařině, ne psát beletrii. Mám totiž pocit, že novinařina je ohromně důležitá, mnohem důležitější než krásná literatura, určitě ve Spojeném království. Už z toho důvodu, že když píšete do novin, jako já psal do The Sunday Times, čte vás jeden a půl milionu lidí. A tihle lidé jsou rasisté i anti-rasisté, gayové i heterosexuálové, konzervativci i liberálové, důchodci i teenageři. Promlouváte k lidem různého ražení, promlouváte ke všem. Vaše novinové články tak mají velkou šanci stát se součástí celonárodní debaty. A já jsem byl velmi rád její součástí. Takže jsem až do čtyřiceti neměl v úmyslu dělat nic jiného než novinařinu. Z důvodu politických rozepří s vydavatelem novin jsem však musel novinařinu opustit. Spisovatelem jsem se stal v podstatě náhodou.

Vaše prvotina, Kontinent, zavádí čtenáře na pomyslný světadíl. Vyznačuje se mimo jiné kritickým pohledem na uspěchaný svět byznysu, politiku, technologii a na celý civilizovaný svět vůbec. Zajímalo by mě, co vás podnítilo k napsání této knihy?

Tomu podnětu se nedalo uniknout. Pokud žijete v době železné opony na Západě, rozdal vám osud nejlepší karty, jaké jste ve vesmíru mohl dostat. Měli jsme buržoazní demokracii, všichni jsme mohli volit, všichni měli zajištěné vzdělání, stravu a lékařskou péči. Měli jsme tedy velké štěstí. Pokud byste nás tedy porovnával se zbytkem světa, neviděl byste nic jiného než ty ohromné rozdíly. A musel byste být hodně bezcitný člověk, abyste se jimi vůbec nezabýval, abyste nevnímal rozdíly mezi východem a západem, severem a jihem. Cílem knihy bylo tyhle nerovnosti nahlédnout zblízka. Podívat se na to, co je na nezápadních společnostech hodnotné, a na dopad změn na tyto společnosti. Kniha je v podstatě o propasti mezi bohatými a chudými a o důsledcích změn na chudé národy. Je v ní zdůrazněna myšlenka, že pokrok není nutně dobrý a stagnace není nutně špatná. Získáním každé nové věci zároveň ztrácíme něco starého, co stojí za to si ponechat. Vezměme si jeden příklad z knihy. Jako liberál chci, aby jakákoli země na světě - Botswana, Borneo či Bolívie - měla elektřinu. Zároveň však nechci, aby byly amerikanizované, unifikované, přetechnologizované tak, že by ztratily svůj typický ráz. Prostě zisk znamená také ztrátu. Právě to mě vedlo k napsání téhle knihy. Mimoto jsem hodně cestoval. Žil jsem v Botswaně a v Súdánu. A vždycky jsem se vracel s pocitem viny. Vina tak možná byla hlavním důvodem pro napsání knihy.

Román Kontinent má některé prvky pastorální literatury: venkov je zde prezen... tován jako ideální místo k životu. Jak vás znám, vyjadřoval jste v tomto ohledu své názory, přestože v obecné rovině deklarujete odloučení sebe sama od vlastních děl...

To je pravda, ale jen částečně. Cokoliv řeknu, je pravda tak na 70 až 75 procent. Kniha Kontinent i mé další knihy nejsou autobiografické v tom smyslu, že byste po jejich přečtení věděli, kdy jsem se narodil, oženil, a také všechno o mém sexuálním životě. O těchto věcech se z knihy nedozvíte nic. Dozvíte se z ní ale o mém politickém přesvědčení, o mém názoru na změny, o mém nepřátelství vůči byznysu a rasismu. Všechny tyhle věci jsou z knihy zřejmé. Do té míry je román pouze mým osobním výplodem. Na druhé straně se však tento příběh odehrává na venkově, je plný přírodních scenérií. I když jsem kluk z města, vyrostl jsem v severním Londýně a teď žiju v Birminghamu, mým spirituálním domovem je venkov. Mezi mé zájmy patří přírodní vědy, krajina a chůze. Proto v mých knihách najdete tolik přírody.

Prohlásil jste, že se tak trochu izolujete od literárního světa. Souvisí to s tím, že inspiraci čerpáte z krajiny a z procházek?

Je to tak. Vysvětlím vám to. Přečtete si knihu a hned vás napadne - anebo hned nenapadne, ale to je jiná otázka -, z kterých jiných knih vychází. Když kniha čerpá z jiných knih, je to jako když had požírá svůj ocas. Píšu knihy o krajině ne proto, že jsem o ní četl, ale protože denně chodím na procházku. Chůze je pro mě posvátným zážitkem, který mě neustále udržuje ve stavu úžasu nad přírodním světem, nad životem.

Ústředním tématem vašeho románu Být mrtvý (Being Dead) je smrt. Příběh se stále vrací ke dvěma rozkládajícím se tělům, která jsou nalezena, nahá a zohavená, v písečné duně na pobřeží. Neměl jste obavy, že tato kniha bude pro čtenáře příliš ponurá a snad i morbidní?

Mnoho lidí můj zájem o mrtvá těla nechápe. V knize jsem chtěl říct, že lidské bytosti jsou zvyklé na smrt, vlastně že nás vůbec netrápí. Máme denně mrtvá zvířata na talíři a pojídáme je. Když si zajedete k moři, uvidíte malé děti, jak na pláži sbírají mrtvoly škeblí a krabů do kyblíků. Když si vyjdete na túru do přírody a narazíte na mrtvolu ptáka nebo jiného zvířete, asi ji nohou převrátíte, abyste si ji mohli pěkně prohlédnout. To nám hrozné nepřijde. Hrůzu pociťujeme pouze tehdy, když myslíme na smrt člověka. Míra zděšení narůstá s tím, jak blízko k onomu mrtvému máme. Na mrtvolu člověka někde z Kolumbie se v televizi podíváte, a nic moc to s vámi neudělá. Podívali byste se ale na tu samou mrtvolu na kolumbijské ulici v reálu? To už by tak snadné nebylo. Dokázali byste se dívat na mrtvolu vaší matky? Nepřichází v úvahu. V podstatě se nebojíme smrti jako takové, ale jen smrti člověka, který je nám blízký. Tenhle román hned na úvod připomíná, že lidské bytosti se nijak neliší od ostatních. Lidská smrt není o nic ohavnější a skličující než smrt kraba, obě bytosti tady nějakou dobu vedle sebe žily a teď svět opouštějí. To přece není morbidní, de facto je to optimistická zpráva. Optimistická proto, že bylo a je spousta spermií, které se ke svému vajíčku nikdy nedostaly. Takže jsme vlastně vyhráli největší loterii na světě už tím, že jsme se vůbec narodili. Ta kniha je o tom, že tady vůbec jsme. O optimismu pramenícím z toho, že sice umíráme, ale předtím jsme žili. V dějinách je nespočet neoplodněných vajíček.

Ta těla hlavních hrdinů hnijí a jsou pojídána jinými tvory, vlastně se recyklují. Mužský protagonista, profesor zoologie, sám sebe z těchto přírodních procesů nevylučoval: přednášel o vzájemně propojené síti různých forem života. Jeho posmrtný osud tak akcentuje i akceptuje fakt, že on sám je nedílnou součástí této sítě. Lze v tom hledat nějaký filozofický podtext?

Kniha bezpochyby obsahuje řadu úvah o lidském životě. Jakmile ale v rozhovoru s Angličanem začnete používat slovo "filozofický" nebo "intelektuální", cítí se být přitlačený ke zdi. Zní nám to moc honosně a nabubřele. Myslím, že kniha mluví prostým jazykem - i když se opírá o poznatky přírodních věd, ještě více se opírá o zdravý rozum. Nedomnívám se tedy, že by byla nějak grandiózně filozofická. Používá zdravý rozum, který se skoro vytratil. Proč? V posledních staletích všechny filozofické a duchovní pravdy vynášeli lidé, kteří věřili v Boha. Tyhle pravdy jsou v podstatě založené na nějakém příběhu, lži, nečestnosti. Není Bůh, není věčnost, nebylo stvoření. Dělám vlastně naprosto jednoduchou věc, která vychází spíše z přírodního světa než z toho božského.

Narážel jsem na to, že v tomto románu nemá člověk výsadní postavení, není středo... bodem světa. Cítím v tom nesouhlas s převládajícím antropocentrismem.

O tom není pochyb. Lidé jsou jen jedním z mnoha milionů živočišných druhů. Když se podíváte na to, jak byly různé vlastnosti mezi jednotlivé druhy rozděleny, lidé z toho vycházejí hodně špatně, pokud hodnotíme schopnost létat, plavat pod vodou, přezimovat nebo přežít bez jídla. V jiných věcech zase vynikáme. Mezi ně patří například vědomí, jazyk či plánování budoucnosti. Ani naše vědomí a schopnost kontemplovat nad vlastní existencí nás však nevyděluje z říše zvířat. A nemyslím, že by nás to pomyšlení mělo nějak trápit. Naopak to považuji za osvobozující, protože nám to odkrývá pravdu o povaze našeho bytí, co jsme a čím bychom mohli být. To je má "filozofie".

Spojitost - nebo spíše nespojitost? - s náboženstvím je tady nasnadě. Bible zobrazuje člověka jako pána světa, který stojí nad ostatními božskými stvořeními...

Ano, náboženství se snaží vyčlenit lidský druh z říše zvířat. Snažíme se od ní separovat. Já mám za to, že obraz člověka v lidské mysli by se měl transformovat. Nejsme pány tvorstva, ale jeho řadovými členy.

Proces psaní rozdělujete do dvou fází. Pokud mohu použít anatomickou metaforu, sestavíte nejdřív kostru a na ni nanášíte tělesnou hmotu, nakonec vlijete krev do žil a tím ji oživíte. Která z těch fází je pro vás nejnáročnější?

Nejdřív vysvětlím ty fáze. Když začnu psát knihu, mám jen téma. V případě románu Být mrtvý mi šlo o to najít povzbuzení ve smrti. Neměl jsem ale zpočátku představu, kde se příběh bude odehrávat a jaké postavy v něm budou vystupovat. Dokonce jsem neměl ani představu o ději. Měl jsem jen název Být mrtvý, ten se mi líbil, protože je to protimluv. Když máte takový nápad, nejde jednoduše druhý den sednout a začít psát. Trvá to i dva roky, než se do toho pustíte. Ta látka musí v mysli pěkně uzrát a prokázat, že ji lze pojednat na několika stech stránkách. Potom přichází to nejhorší. Začínáte psát a musíte vymyslet postavy a místo děje, a to všechno musí perfektně fungovat. Jako když hodíte kámen špatným směrem - můžete ho sice vychýlit o jediný milimetr, ale na zem dopadne několik metrů od vytyčeného cíle. Přemítání o tématu je příjemné, když ale mám začít psát, tak se toho děsím. Jakmile v psaní trošku pokročím, dostaví se moment odluky. Předtím se potýkám s postavami a dějem, což je, jako když tlačíte těžký kámen do kopce, pořádná fuška. V momentu opuštění se kámen promění v balón. Od té chvíle je už psaní potěšením. Nejbolestnější fází je pro mě úsek mezi započetím psaní a momentem odluky. U knihy Být mrtvý byl ten úsek hodně krátký, u románu Šest jsem na odluku čekal dost dlouho. Možná proto je tato kniha méně úspěšná než ostatní.

Také jsem četl, že rád předěláváte už hotové knihy, což je vlastně ještě další fáze tvůrčího procesu. Co si pod tím konkrétně představit? Dolaďujete styl a, jak se říká, hrajete si se slovy, nebo se jedná o velkou a zásadní proměnu?

Když dopíšete knihu, je to pořád jen hrubá práce, která potřebuje doladit. Je to, jako když děláte stříbrné náušnice. Nejdřív je vytvarujete a až pak se zabýváte jemnými zdobnými detaily. A to je zábava, protože už se není čeho bát. Se strachem mám osobně problém. Když se bojím, nejsem schopný vymyslet příběh, který by byl dost silný na to, aby unesl téma. Jakmile však máte první verzi knihy o čtyřech stech stránkách a zbývá "jen" vylepšit některé věci, už se nebojíte. Víte už, že to bude fungovat. To je potom radost psát. Mám ale rád i jiné věci. Nechci vytvořit dojem, že jsem moc pilný. Snadno se nechám od práce vyrušit jinými příjemnými věcmi.

Když mluvíme o práci, v uplynulých dnech si mnoho Britů odskočilo z práce demonstrovat do Skotska, kde právě skončil summit zemí G8. Čelní světoví politici tam jednali o osudu Afriky či o Kjótském protokolu. Sledujete toto dění? Máte dojem, že summit přinesl nějaké konkrétní výsledky?

Samozřejmě to sleduji. Demonstrující část mého já říká, že výstup z tohoto jednání je naprosto nedostatečný - nevyřešili téměř nic. Je důležité, aby lidé, jako jsem já, odmítali být spokojení s málem, protože když tomu tak nebude, tlak se vytratí. Takže mé politické já by bylo pro pokračování demonstrací, chceme více peněz a více změn. Jindy si ale říkám, jak je dobře, že od tohoto roku půjde na zahraniční pomoc dvakrát víc finančních prostředků než loni. Věci se daly do pohybu, ale opravdové zlepšení nastane, jen když lidi mně podobní odmítnou uznat, že se něco výrazně zlepšilo. Tak to aspoň cítím. V obecné rovině se však dá mluvit o zásadní změně postoje světových velmocí. Konečně se začaly zabývat problémem nerovností ve světě, odpuštěním dluhů nejchudším zemím a otázkou globálního oteplování. Avšak s jednou výjimkou. A to je George Bush. Už by mu konečně někdo měl do očí říct, jak pohrdavý je postoj jeho vlády ke světu. Bushův argument, že jako prezident bude dělat jen to, co je dobré pro Američany, zní den ode dne falešněji. Prvním národem, který pocítí důsledky kolapsu technologie, budou Američané. Pokud jste celý život bez auta, nebude vám chybět a nebude vám ani vadit, že se neustále zdražuje benzin. Současný rozklad Ameriky, který Bush tak úspěšně urychluje, je tématem mé příští knihy.

Bude se opravdu jmenovat Useless America, Vyřízená Amerika?

Ne, k tomu došlo nedopatřením. (smích) První řádek knihy zní "Taková bývala Amerika" - "This used to be America". Když lidi z nakladatelství Penguin sepisovali smlouvu, špatně tomu po telefonu rozuměli a vepsali to do kolonky titul. Když se pak někdo ze společnosti Amazon ptal na titul, řekli mu, že se to jmenuje Vyřízená Amerika. Kniha má ve skutečnosti mnohem zajímavější název, The Pesthouse (Lazaret). Ale je pravda, že pojednává o Americe. Abyste mi rozuměl: já vůči Americe nechovám nepřátelské city, mám ji rád. Líbí se mi tamější krajina a velkorysost amerického ducha. Líbí se mi, že americké přístavy byly po staletí otevřené nově příchozím. Oceňuji také, že Amerika razila cestu na poli moderních technologií, medicíny, vzdělávání a v mnoha dalších oborech.

K Americe ale býváte velmi kritický. Co vás na ní nejvíce irituje?

Už jsem to naznačil, nesnesu její zahraniční politiku. Železná opona už je minulostí, východní Evropa se otevřela světu, světové uspořádání se změnilo. Všechno však má pod palcem Amerika, svírá zbytek světa pevně v rukou. Ať jedete kamkoli, do Somálska, Íránu, na Sibiř nebo na Hebridy, každý tam bude mít na Ameriku a vše americké vyhraněný názor. Buď tam budou pít coca-colu, nebo íránskou koráno-colu. Což ale vyjde nastejno. Buď budou sledovat americké filmy ve velkém, nebo je budou odsuzovat za jejich hříšnost. Buď budou chtít, aby se americká armáda z Iráku stáhla, nebo budou chtít po Americe, aby vyslala svá vojska do Kazachstánu nebo někam úplně jinam. Amerika má vojáky ve 148 zemích světa a několika desítkám dalších dodává zbraně. Světové uspořádání, naše imaginace i náš kulturní život jsou ovládané Amerikou. Než jsem začal psát tuhle knihu, položil jsem si otázku: "Co by vzniklo, kdybychom odstranili vše, co Ameriku udělalo Amerikou? Kdyby už nebyla tavicím kotlem různých ras, kdyby v ní nežilo tolik lidí, kdyby průkopníci nerazili cestu na západ, ale na východ, kdyby se Amerika skláněla před Evropou, a ne naopak, kdyby zkolabovaly technologie, kdyby neměla žádnou moc. Jinými slovy, jak by vypadala středověká Amerika budoucnosti?" Můj román hravým způsobem Ameriku dekonstruuje, rozkládá ji na kousky, které pak posílá do středověké budoucnosti. Chci ale zopakovat, že ve skutečnosti jde o poselství lásky. Miluji Ameriku. Chci, aby měla čisté ruce a velké srdce. Velké srdce má, ale ruce by mohla mít čistší. Nevyhlašuji Americe válku, ale vsadím se, že kniha vyvolá velký rozruch. Moji američtí nakladatelé tvrdí, že kniha buď zapadne, což je ostatně taky příznačná reakce, nebo pořádně zčeří hladinu. Já doufám, že hladina klidná nezůstane.

V Americe měly vaše knihy vždy velmi pozitivní ohlas. Čím si to vysvětlujete?

Ano, v Americe se o mně ví mnohem víc než tady. V Británii jsem za podivína, lidi nevědí, co si o mně mají myslet. Žiju v Birminghamu, nejsem typickým literátem, který má svůj fanklub. Kritici mě neznají, a proto ze mě ani nejsou nervózní. Nejsem obávanou postavou. Oproti tomu ve Spojených státech mám už opravdové renomé, jakkoli to může znít neskromně. Minimálně tam žije víc lidí, což znamená více čtenářů. V Británii jsem exotem, mé jméno tady neumějí ani vyslovit. Dovedu s tím ale žít.

Připravil Petr Kopecký.