Sandra Hoffmannová

vyplavat se z blondýna

1/ pondělí 18.10.

byla jsem s maxem v tom zpropadeném obchodě s pohlednicemi. pohlednice šedé a pestré všeho a ničeho. polonahá černobílá žena leží na posteli a dívá se z okna. kdo asi se dívá dovnitř. max by stál rád před tím oknem. ať si tam stojí. žárlivost není nic pro mě. nebyla a nebude. ať se děje co se děje. neustále sledovat toho druhého. věčně odhlížet od sebe. škoda času. a přesto. ať se dívá kam chce. max. láska vyžírá díry do zubů. jakže to myslím. sladkost toho co by člověk tak rád měl. znáte to.

dnes ráno e-mail od mrtvého moře. město z papíru. teď už doopravdy odtud. na fotkách on a jeho kolo. cesta po horách horní galileje. krajina podobná toskánské. jak cestování kazí. pořád srovnáváme. lieberlein@hotmail.com : v parku závodím se sinou. když vyhraju zakousne se mi do tkaniček. tak prohrávám rád. sina je jeho pes. kříženec z autobusové zastávky o kterého nikdo nestál. lieberlein je záchranář. záchranky tu mají červenou blikačku. tak tady teď žiju.

2/ pondělí 25.10.

bezedné jezero pozře každý rok vícero žen. všechny jsou mladé všechny pěkné a žádná se už nikdy nenajde. jezero je jednoduše spolkne. max v tlustém vlněném svetru šále a staré ruské čepici mě veze lodí přes obrovskou algojskou louži. vypráví historky a já mu všechno věřím. jezero má ve dně díry jako ementál. z jedné z nich vyhlíží monstrum žabího muže s hladce vyholeným tělem. čeká a když zahlídne pěkné ženské nohy vyplouvá tiše vzhůru a stejně potichu stahuje dámu za nohy ke dnu do jedné ze svých děr a dál už je to jako v pohádkách. díry jako v ementálu se zavřou jako sezam a pak už ani vidu ani po dámě ani po monstru a po dírách také ne. přesně tak si to představuju. a když si to představí i moje ruka vyskočí rychle z vody. stává se to jenom v létě říká max a prý jestli mi připadá do hladka vyholené tělo vzrušující. v lodi s maxem mi představa žabího muže trochu vzrušující připadá. i hladce vyholené tělo. opravdové vzrušení ale nepřichází. mlha se pomalu zvedá a jezero je přece jenom větší než louže po jednom lijákovém týdnu. zazpívej něco žádám maxe. max ale zabírá klidnými záběry do mlhy a vypadá hezčí nežli včera a předevčírem a předpředevčírem atd. žasnu nad tím jak se někdo někdy může zdát tak hezký a jindy zas tak ošklivý. max se na mě podívá jako by rád věděl na co myslím. pádluje jako by měl vnitřní kompas. měl zpívat. tak zpívej říkám protože když v říjnu nejsou slyšet žádné kravské zvonce je všechno úplně ztichlé. počkej říká max. nakonec přece jenom zpívá: je pryč a já jsem zase sám sám. směju se tomu nářku pak ale vedle mě najednou něco nahlas žbluňkne. na hnědém jezeře plave modrá petlahev: tělové mléko olana. to si koupil u aldiho říká max.

3/ pondělí 1.11.

max si s rozkoší strká všechno do kapes. cigarety. klíče. svou ohromnou peněženku. kapsy má potom jako saky a rozkrok u kolen. přesto mi srdce tluče někdy až příliš nahlas když si prohlížím jeho fotku. je na ní skoro nahý. nahý až na fíkový list. pobřeží atlantiku je zahrada rajská. nebe je velmi modré a já vím že všechno na té fotce je skutečné. vedle visí kalendář z úterka třiadvacátého ledna devatenácetbůhvíkdy. na fotce beuys s králíkem na rameni v ruce mikrofon zpívá srdce není pumpa. na hlavě klobouk. jeho kalhoty vidět nejsou. při pohledu na něj mi srdce nahlas netluče. pod kalendářem visí pohlednice s třemi buddhy beze slov. na zdi nápis: láska je krásná. dá ale hodně práce.

lieberlein@hotmail.com: jenom docela krátce. umírám hlady: jazykové kurzy jsem vzdal. bude ze mne autodidakt. jezdím se sanitkou. závody se sinou v parku pořád prohrávám. posílám slunečné pozdravy. je tu pořád velké horko. pondělní pošta bez které by týden špatně začínal. všechna pondělí kromě svátků. tenhle zvyk zneklidňuje. pořád vyhlížím pondělky.

4/ pondělí 8.11.

skrze obě okna se do naší chmury tlačí mlha a den zůstává neprůhledný až do poledne. max mlčí a zarytě se noří do novin. jako na svatý obrázek se dívám na jeho ruce vbořené do zaknocených kudrlin. noviny zřejmě píší o neštěstí o kterém nic nevím a které se vrací vždy když se mlha nechce rozpustit. upřeně se dívám na maxovy hezké ruce. nevím co říct mlčím nořím ukazováček do malinové marmelády pak ho strkám do pusy. znova a znova. na ukazováku mám chuť léta. tak ráda bych řekla: pojeďme na jih. noci v autě ráno na břehu řeky bílý chléb s avokádem a se solí. čaj přivezený z domova. víc nic. z druhého břehu si nás prohlížejí krávy. kyneme jim. nakonec by ses zase musel smát. já bych radostí brečela. místo toho hledám v novinách výhodné nabídky horského sluníčka a zimovzdorných hortenzií.

jdu domů. pro lieberlein@hotmail.com píšu: někdy se obrazovka stává místem setkávání vlastních a cizích slov. vystupuješ v mém pondělním diáři: ty i tvůj pes co ti leží u nohou zatímco pod stowattovou žárovkou píšeš o monoteistických náboženstvích. a jestli zná své fiktivní já. odepisuje vysvětlíš mi ještě to s tím pondělním lieberleinem?

před spaním vedu rozhovor s modrým plastikovým slonem co spí u mě pod postelí: prý se cítí sám. a co bych si přála já. aby byl můj milý z masa a kostí. máš hlad ptám se a trochu slona přifouknu.

10/ pondělí 20.12.

milý maxi napsala jsem. milý maxi tohle je vánoční dopis. možná ho budeš číst až budeme společně s naším přítelem a psem sedět u stolu. objevím se v noční košili a převlečená za ježíška ponesu dárky - potom jsem mu šla zavolat. to proto že jel dlouhou cestu sněhem ulice byly kluzké a proto že jsem mu v pondělí řekla že je idiot. dost velkej idiot. dokonce že je hnusnej chlap. to byla jedna část naší rozpravy. část jiná: políbila jsem ho potom nebo předtím. nebo obojí - budeš zpívat narodil se. leo k tomu bude vrtět ocasem jako by měl křídla a enno se bude smát až se bude plácat do stehen - psala jsem dál a snažila se říct všechno to co člověk tak obyčejně říká když na něj přijde sentiment. všechno jsem ještě jednou pročetla a pod to se podepsala. tak trochu tě miluju. ahoj rosa.

zdá se že muž z města z papíru v posledních dnech nevychází z bytu nebo je nemocný anebo jeho pes nebo jezdí se sanitkou a nebo přemýšlí se sklenkou baileys a vodkou s citronem nad schellingovým systémem transcendentálního idealismu a zapomíná na své další zvyky.

11/ pondělí 27.12.

včera nás při novomileniovém úklidu vyrušil silný orkán. lothar (ten orkán) nadzvedl střechu maxova domu. rozházel maxův soukromý novinový archiv a umáčel duplikáty rororo řady s látkovými hřbety i kartonové krabice s pohlednicemi. když k tomu ještě hlasatel z rádia oznámil že si lothar vyžádal už dvě oběti na životě vtlačili jsme se oba s maxem do ušáku u kamínek a přemýšleli co jsme si vždycky chtěli říct co spolu ještě na každý pád chceme podniknout a přitom jsme se trochu třásli. zaklínala jsem ochranného ducha co friederike mayröcke namalovala pro ernsta jandla a kterého jsem zase já darovala maxovi a kterého on vyvěsil nade dveře obývacího pokoje. prosila jsem toho malého skřeta co má na starost případy zlého nečasu a silných větrů aby při nás stál. za dvě hodiny bylo po všem. spadly jenom tašky z hřebenu střechy. max červenými střepy na silnici napsal: ochranné helmy pro všechny a já byla skřetovi vděčná.

můj server byl dnes nedostupný. lieberlein@hotmail.com jsem nemohla ani napsat ani si emaily od něj přečíst. na to že pošta do izraele dojde bych nesázel ani krabičku cigaret napsal jednou. také jsem mu poslat pohlednici ještě ani jednou nezkusila.

23/ pondělí 20.3.

bydlím v přibližně jednom a půl pokoji na přibližně čtyřiceti čtverečních metrech s přibližně tisícem sedmi sty knihami třemi sty deskami cédéčky a kazetami asi stem kamenů mušlí a podobných předmětů. s přibližně patnácti dávnými šanony s hustě popsanými listy pěti květinami modrým nafukovacím slonem pod postelí s příliš mnoho nádobím které mám od mámy a odkudsi. s počítačem a tiskárnou několika zrcadly židlemi a stolem. s dvěma skříněmi a knihovnami atakdál. a se spoustou nasušených růží. ještě dnes si objednám kontejner na odpad. k čemu je mi celá školní docházka v šanonech téměř dokončené univerzitní studium v šanonech sbírka časopisů o víně bez šanonů a sbírka informace k politickému vzdělávání také bez šanonů. k čemu potřebuju tři krabice od lyžáků starých deníků krabici od bot prastarých milostných dopisů a tři krabice starých obrázků a črt. k čemu. nastěhuju se do zahradního domku. nápad stejně romantický jako chtít se nastěhovat do hölderlinovy věže a skoro tak bez naděje. ještě rok chci žít v tomhle městě. v zahradním domku. proto všechno musí tady odtud pryč. z domku se budu dívat na město a číst knihy. jeden psací jeden jídelní stůl dvě židle postel třetina knih mi bude úplně stačit. až z tohoto univerzitního velkomozku odejdu zůstane v domku pouze stín mého ducha. slušně se s ním rozloučím a z idyly rychle pryč.

pro lieberlein@hotmail.com : můj milý lieberleine: vzala jsem maxe zpět ale není to jednoduché. on jenom kouří a vede chytré řeči. žádného lva s sebou také nepřivedl.

33/ pondělí 29.5.

toho sem a tam už bylo dost. svedla jsem blondýna. smluvila jsem se s ním na snídaňový piknik o půl sedmé u řeky tam kde se dá koupat. je to místo s vyhlídkou a výhledem na hřbitov s kaplí. v tuhle ranní hodinu na hřbitově nikdo kromě umrlců není. hřbitov leží ve svahu. představila jsem si jak se nebožtíci v leže dívají k jihu a jak nám budou při snídani i při všem ostatním přihlížet. jak leží v rakvích a mají radost z toho že se konečně jednou ráno o půl sedmé něco děje a že lidi nemarní čas věčným poleháváním protože toho si ještě užijou. a jak se toho rána kostlivci budou skrze štěrbiny v rakvích dívat na to co už dlouho neviděli a ta podívaná jim přivodí slast. možná v posledním či předposledním bederním obratli nebo v koleni nebo kostrči nebo v pánvi anebo jinde. představovala jsem si jak se jim přitom jejich kostlivecká těla chvějí a rozpadají se na prach. v tom okamžiku vzlétnou jejich duše k nebi. já jsem nevzlétla. svedla jsem blondýna a příliš při tom přemýšlela.

45/ pondělí 21.8.

max nemluví. už hodiny sedí opřen o pínii a čte. čas od času projdu okolo pínie a vyvolávám: čerstvé melouny čerstvé fíky čerstvé hrušky. nakonec volám: čerstvé maso. smekám sluneční klobouk a žongluju před ním s talířem plným ovoce. max občas vzhlédne usměje se vezme si kousek ovoce a pokračuje ve čtení. max hodně čte. čím častěji okolo něj procházím tím soustředěněji čte zdá se. ve skutečnosti čte max neustále. někdy čte v různých knihách bez přestávky celé dny a přitom vypadá jako by měl špatnou náladu. máš špatnou náladu ptám se vždycky znova nemám odpovídá vždy max. o moc víc toho neříká ale to znám už z dovolené na sicílii v normandii i z jižní itálie to znám. sedím vedle něj a čekám až přestane číst. někdy ale čte celé týdny od probuzení do usnutí čte všude. dokonce i když vaří. položí otevřenou knihu vedle sporáku jako by v ní stály recepty. protože čte mluví zřídka. tentokrát nebudu čekat celé týdny říkám maxovi a padnu na zem vedle něj. max zkrabatí čelo vezme mě do rukou políbí na tvář a čte dál. opřu se vedle něj o strom a čekám. pak jde max do vesnice koupit cigarety. píšu na lístek: třeba je život jinde. jedu pryč. měj se dobře. autobusem do bordeaux. tady ještě pořád stojím. domů nebo na jih. domů trvá cesta čtrnáct hodin do neapole asi čtyřiadvacet a odtud na stromboli ještě celou noc trajektem.

52/ pondělí 9.10.

sedím na dřevěném kufru uprostřed kuchyně a čekám zda se v kufru něco pohne. kufr je plný nářadí a hřebíků. je to maxův kufr. sedím na vejcích. čekám že se vše zmnoží a z ocasky se vyklube pila lupénková z velkého kladiva se vylíhne kladívko malé a že normální šroubovák naklade vejce se šroubovákem křížovým a v nich bude schoulená šroubováků celá sada. marně. v kufru se nehýbe vůbec nic. na stole leží jedno maxovo tričko maxův svetr ručník utěrka sedm knih štětka na holení atakdál. všechno maxovo. celý stůl je obložen a skoro jako by to byl max sám. jak mám od maxe a od všech těchto věcí odejít od jeho fotografií co visí na zdi a od jeho básní. co bez toho všeho vůbec zbyde a dělám-li správně. patříme přece k sobě. až to duní tluču oběma rukama do dřevěného kufru. už nikdy ovíněná nevystoupám s maxem až do nebes. třesk. už žádné noci pod nebem. třesk. už žádné metr dlouhé dopisy. třesk. jednou bušil někdo u maxe vytrvale do dveří. malé bubnující údery. přede dveřmi sousedovic kluk. poď rychle osel umírá. brečel. běželi jsme s ním. osel ležel na boku a pozoroval nás horečnatýma očima. zavolali jsme veterináře. kolika řekl a osel prý nezemře. večer zazvonil zvonek. přede dveřmi sousedovic kluk s mámou. do ruky vtlačila maxovi velkou plechovku: játrová paštika řekla. docela čerstvá. a mockrát děkujeme. druhý den se šel max podívat. osel byl čerstvě vykartáčován - už nikdy s maxem neuslyším jak osel hýká. už nikdy s maxem neuslyším oslí vyvrcholení. klouby na rukou opravdově bolí. nevadí. konečně bolest. konečně to bolí. bolí to ještě víc. úplně nejvíc to bolí. držím ruce pod studenou vodou. je rozhodnuto.

Kapitoly z knihy vyplavat se z blondýna. vyprávění v 52 dnech

(schwimmen gegen blond. eine erzählung in 52 tagen, Mnichov, C. H. Beck 2002)

vybrala a přeložila Kateřina Kolářová.

Sandra Hoffmannová (1967) patří spolu s Juli Zehovou, Maike Wetzelovou, Terézií Mora či Judith Hermannovou k mladým autorkám, které v posledních letech oživují německou literární scénu. Hoffmannová vstoupila do literatury knihou vyplavat se z blondýna. vyprávění v 52 dnech (schwimmen gegen blond. eine erzählung in 52 tagen, 2002), předloni na podzim vydala první román U nohou nebe (Den Himmel zu Füßen, C. H. Beck 2004). Mimoto publikovala básně a drobné prózy, obdržela četná literární stipendia V češtině vycházejí její texty poprvé.

Hoffmannová žije v Tübingen, kde od roku 2003 organizuje literární scénu buch&bühne (www.buchundbuehne.de), na níž každý měsíc čtou své texty mladí i zavedení autoři a autorky. Již se zde představili například Tilmann Rammstedt, Annette Pehntová, Meike Wetzelová, Frank Goosen, Malin Schwerdtfegerová, Thomas Brussig, Navid Kermani či Uwe Tellkamp.

* *

"Mám ho ráda, nemám ho ráda, být s Maxem nebo raději bez něho?"ptá se v každopondělním rytmu hlavní hrdinka knihy vyplavat se z blondýna Rosa, přítelkyně vrtkavého Maxe. Tyto otázky mohou mít blízko k banálnosti a všednosti, forma deníkových milostných zápisků skrývá nebezpečí sladkobolné sebestřednosti. To však není případ schwimmen. Humor a sebeironizující odstup vytvářejí střízlivé pozadí pro zvláštně lyrizující, zčásti snad až naivistické obrazy jednotlivých pondělků.

Metafoře proudu života, ale i překotnému proudu vyprávění odpovídala v prvním vydání schwimmen gegen blond i grafická úprava. Text byl prost interpunkce i velkých písmen. Druhé vydání již zásady německého pravopisu respektuje, čímž bylo vyprávění ochuzeno o důležitou složku živelnosti.

Román U nohou nebe vykresluje gesto zničujícího anorektického sebeodmítnutí. Hrdinka Enni je "zdánlivě" dobře situované dítě, vyrůstá v úplné rodině, dobře se učí, chodí do baletu. Se stejnou urputností, jako se věnuje tanci, si ale vytváří alternativní svět fantazie. To není nic, co by nepříslušelo dětskému. U Enni se však dětské hry "kdo šlápne na čáry ... ", "když nestihneš zvednout telefon, než třikrát zazvoní, tak... " a jiných "když - tak... " mění v síť hrůzyplných znamení a výhrůžek, do nichž sama sebe zaplétá. Spřízněnost, kterou Enni cítí s hlemýždi (v hloubi skříně shromáždí výstavku zavařovaček se svými oblíbenci), pramení z jejího přání mít také tělo obrácené naruby, kosti vystrčené ven, a měkké, zranitelné maso schované uvnitř. Enni své tělo nechce. Nechce, aby se zakulacovalo ženskými křivkami. Bojí se dotyků, bojí se otěhotnění, kterým by její tělo zbytnělo. Enni neustále počítá kalorie, neustále kontroluje, kolik podkožního tuku hřeje její šestatřicetikilogramovou kostru.

Z tohoto krátkého převypravování by se snad mohlo zdát, že se Hoffmannová ve zpracování Ennina anorektického protestu úzkostlivě držela učebnic psychologie, avšak i zde je celý příběh nahlížen z neobvyklého úhlu pohledu a provázen lyrickým jazykem a živou, působivou imaginací.

KK