Věra Nosková

Víme svý

Vyhlížela mě nejspíš za záclonkou, jak je v obci zvykem. Vyběhla jako lasice, lapla mě a vtáhla do chodbičky knihovny.

"Máš jít na policajty. Okamžitě," drží mě za rukáv Bohunka, tentokrát bez ruměnce. Půda se malinko zachvěla, začíná sešup?

"Takže už je to tady!" říkám s pohotovým sarkastickým šklebem: "A proč jako? Copak mi soudruzi chtěj?"

"Co myslíš?! Asi tak. Otík! Našel za dveřma u tebe ten lísteček, že jedeš do Budějc. Co tě to napadlo? Co je komu do toho, kam si jedeš?! Protože byl jako většinou nametenej a navrch vzteklej, že si klidně někam vyrážíš na freje, sedl na traktor. Chtěl na něm dohnat ten tvůj autobus, ale sjel s ním, blbec, hned za vsí do příkopu. Tak se vrátil, ukradl agronomovi auťák a hnal se dál. A zasejc skončil v pangejtě. Policajtům pak ukázal ten vzkaz, cos měla za dveřma. Prej tě musel zadržet, poněvadž si tě hodlá vzít. Takže v tom lítáš!"

"Sedl na traktor... " opakuju užasle. "Teď v tom lítám, protože si mě chtěl vzít!"

Jdu jako ve snách do baráčku VB, tady je všechno malé a všechno na náměstí, vystoupám po schodech, zaťukám na služebnu a říkám uniformám:

"Poslušně hlásím, tak jsem tu ve věci toho bláznivého Oty."

Jsem bledá a je mi nanic. Vébáci se ke mně chovají s chladnou zdvořilostí. Posazují mě bokem k psacímu stolu pod oknem a taťkovský příslušník s povzdechem klesá na sesli k těžkému consulu. Pátrá po písmenech jako málo gramotnej, ťuká, jako když řídce padají kroupy. Prohlásila jsem a odpřísáhla, že jsem s trestaným neměla poměr a neměla si ho brát. I když to kdekdo tvrdí, protože to divokej z vajec kdekomu vykládal. Že mě pouze dvakrát navštívil a já mu ty nutkavý představy vymlouvala. Lísteček za dveřmi jsem nechala jen tak. Jsem na to zvyklá. Co kdyby mě sháněli z vejboru - dodala jsem fikaně.

"Máte štěstí, že ho tady známe. Víme, že to nemá... " píšící uniforma si zaťukala na čelo. "Ale že pude zasejc sedět, to je jistý."

"Víte, co mi vrtá hlavou?" ozval se hlas za mnou. "Jak si moh prosim vás myslet, že si vás veme?! To přeciž hernajs nejni jen tak! Víme svý. Musela ste mu přece něco naznačit, slíbit... Nebo ste si trochu užili, teda nic ve zlym, ale zatimco pro vás to nic neznamenalo... To víte, nezkaženej venkovskej kluk," řekla druhá uniforma, která mi naslouchala nesouhlasně, s nechápavým vrtěním hlavou.

Cítila jsem za tím víme svý, proti němuž není obrany, potměšilé nepřátelství, chytráctví omezence. Blbcům, kteří vědí svý a křivohubě se přitom uculují, nic nevymluvím. Tím, že si mě v duchu označkují, vypálí mi cejch, se totiž zbaví mého domnělého pocitu nadřazenosti a své vztekle prožívané nedostačivosti. Mají mě přečtenou, vědí svý, paskřivci!

"Chudák jeho máma!" povzdechla si první uniforma. Co všichni mají s tou mámou? Co si vychovala, to má. Matky mě celkově neberou, vím, co umějí, když se nepovedou.

Zašla jsem do knihovny podat raport. Za plentou mě čekala napružená venkovská kurtizána.

"Říkala jsem ti přeci, ať si s ním nezačínáš! Taky si nenecháš poradit... Víš, co se teď po městě vykládá? Žes chudáka kluka zblbla, ale přitom si měla frajera v Budějcích. Že ti Otík nanosil spoustu vzácných starožitností, že na to ti byl dobrej, ale přitom seš děvka, kerá neví, kerýho dřív. V noci k sobě pouštíš Rumuna, slyšeli tě dokonce, jak při tom ječíš. Nějakej liňovskej zpiťan se prej na tebe v noci dobejval, tys mu otevřela a on tě přefik na kuchyňskym stole. Vychloubá se s tím kdekomu. Samozřejmě že je ženatej, takže jeho ženská teď vykřikuje v konzumu, že ti vyškrábe voči. A pani Říhová z lahůdkářství prej slyšela na vlastní uši, že se chce Otík dát k policajtům, aby sis ho považovala a dali vám byt! Ježíšmarjá," zvýšila najednou hlas, "já taky nejsem svatá. Ale tadyhle mám schovanou deku," otevřela skříňku, v níž se huňatila hnědá deka s obrázky přitroublých medvědů, "a tadyhle mám klíče od knihovny," strčila mi klíče před obličej jako rozhořčený farář hříšníkovi krucifix. "Je to jednoduchý. Zamknu, rozložím deku, souložím," předváděla všechny ty úkony náznakovou pantomimou. "Ale se spolehlivýma chlapama."

Odstrčila jsem ten trčící klíč a spustila ublíženým a zároveň výsměšným tónem: "Tak to se povedlo! Ty, která si žiješ sexuálně nad poměry, mně, chuděrce, které se už pár měsíců nedostalo pohlazení, polibku, natož milování budeš vyčítat špatnou pověst?!" Hlas se mi zlomil sebelítostí, dokonce nabral na pláč, přitom jsem si ovšem připadala směšná, jak jinak. Já se totiž v takových emočně nabitých chvílích vidím zároveň zvenku, pozoruju tu komickou scénku, jak pláču na rameni erotomance,že nemám sex. Bohunka, jinak též soucitná ženská, ovšem nezklame:

"Holka nešťastná, a že nic neřekneš?! Hele, já k tobě pošlu Láďu, ju? Mám ho vyzkoušenýho, nepudeš aspoň do nejistoty. Je něžnej a přitom zkušenej. Minimálně půlhodinový čísla! Už u večeře rozpíná blůzku a sem tam líbne do výstřihu, takže se natěšíš jak, jak... Co se křeníš?! Zafunguje jako první pomoc. A nebude tě pronásledovat s nějakou zamilovaností nebo majetnickýma požadavkama. Je teda menší než ty a má přeraženej nos, takovej jako promáčklej... "

"No jo, seš hodná holka. Nech toho."

"... no připlet se do rvačky, to máš na zábavě jedna dvě. Taky už nemá moc vlasů a bude se brzy znovu ženit, ale víš, jak se to dělá. Zhasneš, zavřeš voči a představíš si nějakýho pěknýho herce... Jo, a taky je to kus muskýho. Tedy esli mi rozumíš... "

Vrtím hlavou, dokonce ji chytám za ruku, jako že to už stačí. Předstírá uraženost.

"No dobře, dooobře. Vidim, že ho nechceš. Tak fajn, vždyť já ti ho násilim necpu. Já už něco vymyslím. Nech to na mně," cení pobaveně chrup.

Dostala jsem z jejího plkání hlad a vydala se na oběd do družstevní stravovny. Jenže byl bezmasý den. Předstírala jsem tam nad rajskou polévkou sobě i ostatním, že mi nevadí ty kritické, posměšné, zvědavé, odsuzující pohledy. Co je mi do nich? Je to jiná kultura.

* *

Dny jsou nekonečné a plavé, noci teplé a hvězdnaté s křivými obrazy zákeřných snů. Šťastná láska je o strach. Tohle nemůže trvat věčně, zaklape výhružnou tlamkou v černočerné hloubce zubatá, svítivá ryba - přízrak strachu. Spím nahatá jen pod prostěradlem. Probouzí mě sálavé teplo z vyhřátých zdí a vlastní mělký dech, cítím na sobě nelítostné, hrabivé ruce. Jsou to transformované podlebeční pohledy Liňovanů. Také oni mají sny. Kamarádí s tou děvkou z knihovny - jak to, hernajs, že taky nepřijímá? Dyk přeciž vrána k vráně sedá! A co ten hajzlík z Prahy? My sme jí byli špatný, že jo. Franta s tim přefiknutim taky nejspíš kecal... Já bych věděl, co s ní! A tu se vznáším nad spícím Liňovem a vidím svý tělo uprostřed teplé noci z výšky nebeské lhostejnosti, dívám se, jak se celá holá převaluju, bezbranná a samotinká, v prázdné škole obklíčena nečistými sny ožralých, páchnoucích samců v okolních domcích...

Ráno to ale vidím jinak. Udělala jsem velkou chybu, že jsem s místníma od začátku nemluvila. Nerozvinula vztahy, nepřijala roli sousedky se vším, co k tomu patří, nepoklábosila s ženskýma v konzumu. Lidi se s leckým srovnají, smíří, jenom když ale dotyčnej pustí o sobě nějaké informace, poodhalí malinko ledví. Když nic nepoví, sami si domyslí a je to posměšné a zlomyslné domejšlení. Kamarádím tu trochu jen s Rumunem, který je ovšem za blbce, protože neumí česky, nechodí s chlapama chlastat a furt maká jako barevnej na tý svý podělaný zahradě.

Přikradl se další horký podvečer, sedím v kuchyni před vychlazenou kofolou, ale ani se nenapiju, zasažena tím náhlým vhledem. Ve vesnici nestačí být jen zdvořilá a všechny pěkně zdravit. Na to mi kašlou. Nojo, jenže když já se obávám ztráty soukromí. To se tu zcizuje především čumendou. To přijde téměř kdokoliv, téměř kdykoliv na neohlášenou návštěvu. Jakápak já jsem návštěva, zasměje se. Du se na tebe jen mrknout. Hele puč mi sirky. Pepř, jar, cukr... Na, tady máš pár čerstvejch vajec. Ale jen ber. A umej si je, sou trochu posraný. To máme dneska horko, co. Čumenďák se rozvalí na gauči a celkem mlčí, pozoruje cvrkot. Řečma typu poslyš, já mám teď nějakou práci ho nelze vystrnadit, neboť proto přeciž hernajs přišel, aby viděl, co tak celej den dělám, čím se teda jako vůbec zabejvám. Aby mohl říkat: Tak du vod tý Pavly. Přešívá si ňáký hadry. Nebo: Taky furt jen čumí do knížek... Když ho moje činnost nebaví, klidně si schrupne. Budu-li zrovna vařit, poradí. Trčí někde zbytečnej hřebík? Doběhne domů pro kleště. Pomluví s gustem sousedy. Snaží se něco vyzvědět. Hodiny ubíhají, pomalu se šeří. Kdosi zaklepe na okno a zahuláká: Mámo, seš tam? Nejni tam naše máma? Jo, sem tu, poď dovnitř, ne, my tady zrovna... pozve sousedka syna, co se vrací z rozmetání hnoje, ke mně do bytu. Vyběhne mu dokonce otevřít: Ať se taky trochu protáhnu. Zívá, protahuje se. Syn se rozvalí, zaplní pokoj agresivním pachem močůvky. Dal bych si pivčo, nemáš? Jak dlouho už tu, žencký, drbete? Tak si roužněte, ne? Den je u konce.

Ale jsou tu ještě putyky. Třeba v nich přebývá duch místního lidu. V literatuře se to sem tam tvrdí. Jsou spisovatelé, jejichž život a dílo v putykách doslova koření. Představuju si, jak vejdu k Červovi, přisednu k Liňovanům, buchnu půllitrem o jejich, utřu z pusy hřbetem ruky pěnu, vždyť co je na tom? Hospody mám vychozený, pivo ráda. Poklábosím, opatrně odkryju kousíček ledví, změním poznenáhlu soud montérkových chlapíků. Dyk je to normální holka. A jak jí šmakuje pivčo, viděls, čéče. Vyzunkla tři, násoska jedna. Štyry, vole. Nééé tři, dyk sem vedle ní seděl, ne? Nijak moc si nezadám, vyptám se na polní práce, vypadnu, kdy budu chtít. Naznačím, o co mi jako v tom životě jde. Budou se pochechtávat, že jsem naivní, ale nebudu pak už za namyšlenou. To je na vesnici smrtelnej hřích.

V liňovských zahrádkách zrajou jahody, čáp klape zobákem jak venkovskej strejda dřeváky. Jdu, musím, lačné dítě cest, básničkuju si, nazouvám si pohodlné tenisky a vydávám se na pětikilometrovou cestu známou krajinou. Měkké, dlouhé, rozpité stíny šrafujou cestu, krávy leží v louce jak balvany a voní sytě mlékem, káně visí na nebeském provázku. V blankytu poletují jiřičky, skřeky rorýse náhle protrhnou poklid nebes. Jemně rachotí cvrček. Roztopená plotna dne vychládá, pokosená tráva vypouští za křiku vůní svou brčálovou duši. Nesu si pod čelem sklenku s vínem, dolitým přes míru.

Putyka U Červa je přeplněná žíznivejma. Ventilačka udřeně klape zčernalýma lištama, přestože hospoda je celá dokořán. Dovnitř se prodírá luft venkovské noci a ven líně plují pláty dýmu. Dveře otevřeli taky proto, aby pivaři, co se už nevejdou a stojí a posedávají na chodníku, mohli pohodlně nabírat u výčepu pitivo.

Zevnitř proudí mohutné inualéééé křičené rudými tvářemi, tři mužští si na to dokonce musejí stoupnout, drží se kolem ramen a pohupujou se v odvěkém opileckém bratrství. Náznak zpěvu jen matně prosvítá tím známým tuřím řevem, v prackách jim pableskují smaragdy peprmintky. Vyřvávají sprosťárny, ale co bych si to brala osobně, někteří chlapi jsou prostě prasata, já ale vyciťuju, že hlavně z nejistoty před tím naším suverénním, posměšným, pragmatickým, lákavým, ale často nedostupným ženským elementem. Neboť jsme potenciální dárkyně nejrůznějších lahod, ale dovolujeme si vybírat, koho obdarovat a koho nikoliv, a to je pro některé chlapíčky hluboká frustrace. Také proto nás někteří z nich ponižujou, další dokonce znásilňujou, nebo po tom alespoň touží, a moc se jim líbí představa, jak nás plácají na holou. Chápu je a trochu i lituju, ale se všema ostatníma savčíma i ptačíma samičkama sdílím mínění, že si nás samec musí zasloužit. Jsme zamčenými dvířky k plnohodnotné slasti a také tajemnými vrátky k náznaku nesmrtelnosti, jen přes nás se můžou replikovat. Jen ať samec tancuje, nadouvá hruď, vypne se k výkonům. Nakonec z toho jejich prestižního tanečku potažmo získává kultura, těží z něj civilizace. I když zrovinka z těchhle tří... Vrtím v údivu hlavou a zírám na řvouny přes otevřené okno, neboť mě fascinujou. Jsou zjevně šťastní, narostli a napřímili se v té furiantské euforii.

Chlapi a pár holek, co hučí jak včelí roj na chodníku, jsou už na první pohled pouzí vandráci a vzácní turisté, vzácní proto, neboť kdo by s nadšením jezdil do kraje, kde je každou chvíli perlustrován pohraničníky, do kraje omotaného ostnatým drátem? Štamgasti mají u Červa samozřejmě přednost a domovské právo, vždyť co už sem donesli výplat a doma vyslechli lamentací! Navíc si putyku zabrali hned odpoledne, po šichtě v lese a na statku. S letňákama se nebaví, přesto je to jejich nařvané ejchuchu tak trochu pro cizácké uši: náznak teritoriálního záboru.

Vandrák se stylovým tečkovaným šátečkem na býčím krku se prodral k výčepu, přinesl dva mokré, studené půllitry a jeden mi podal. Udělala jsem na něj vděčné oči, křísli jsme o sebe těžkým sklem. Dívám se přes sklenici jako přes barevné sklíčko na ty pivní výjevy, nadechnu hořkou vůni. První hlt nejvíc blaží. Do vrnících útrob spouštím zlatou šňůrku, kudy teče, tudy chladí a pozlacuje trubky.

Druhé pivo si už dávám uvnitř s Liňovany. Projevujou mi teatrální, posměšnou ouctu, docela chápu, že jinak nemůžou, a zůstávám v klidu. Vychrtlej Pepa vtahuje při nasávání z pomačkané letky našedlé tváře s hlubokým rýhováním, liňovský agronom, chlap kolem padesátky, si nutkavě přihlazuje vlnité, husté vlasy, které mu snižují čelo. Tam, kde mají jiní pod očima propadlé kroužky, má rostlinář tmavé hrboly jako nějaký exotický ještěr. Nevyrostlý mladíček s drobnou, ostrou a uhrovitou tváří si každou chvíli opovržlivě uplivuje, Franta, co mi rozmlátil dárky od Otíka a vysnil si a kdekomu vyprávěl cosi o našem propojení na kuchyňském stole, vztekle klopí oči.

Opatrný výslech zahajuje Pepa: "Tak jak? Jak se vám tu líbí? Teda jako u nás, v Liňově?"

Agronom se vtírá: "To je otázka! Jak se může líbit slečince z Prahy mezi kravincema, že jo, slečno."

Výrostek si uplivuje: "Z Prahy jo, vole! V Praze tam je blaze, vole."

Odkrývám maličko ledví a vykládám jim, že jsem vlastně ze Strakonic. V Praze jsem se zkoušela uchytit, ale nějak mi to nevyšlo. V Českých Budějovicích jsem sice sehnala místo, ale horší to bylo s bydlením. Chlapi se ksichtí nějak zaraženě, odmítavě, hledí znuděně stranou. Přesto ještě zdvořile odpovídám na původní dotaz:

"V Liňově se mi líbí hlavně lesy a vůbec krajina."

Pepa nevěřícně hlesne: "Takže lesy, jo?"

Jsem z té hádanky, jak se jim trošku zalíbit, tumpachová. No ale mohla jsem si všimnout, že nad lesy a nějakou krajinou se místní nerozplývají, za ty tři měsíce jsem při svém toulání po okolí Liňova nepotkala člověka. Výrostek vyvrací oči, došly mu sliny. Čuchání ke kytičkám a dojímání nad zpěvem ptáčků si můžou dovolit leda nemakačenkové z města, kerý se nad venkovskejma s tím svým pitomým nadšením jedině vytahujou. Řeč klopýtá, je hořká a skrytě nepřátelská. Ještě to ale nevzdávám.

"Vy hodně čtete, že jo?" vytahuje na mě další nepravost agronom.

"Co by nečetla," zastává se mě s potutelným úsměvem Pepa. "Dyk je mladá ne, vy volové, že jo, slečno. A jenom v tý knihovně co maj knížek... " Výrostek vyprskl, zakokrhal se zvrácenou hlavou a zařval:

"V knihovně! Týýý jo, volové." Agronom se pochechtává, hrboly mu tmavnou, oči nevidět: "Hele a eslipak víte, jak se dá nejlíp číst?" Výrostek neví, a tak otráveně vyvrací oči ke stropu. Pepa krčí nad pitomou otázkou rameny, Franta se v očekávání fóru nejistě uculuje.

"No přece na dece!"

Kluk zařve gagaga a pak nasadí hý-á hý-á húúú, musí až bušit do stolu, ty si vůl, krávo, volá schválně k ostatním štamgastům a ti na nás koukají s odtažitým zájmem jako na divadlo. Franta už oči neklopí, vítězně se směje, houpe se přitom na židli a drží se pro sichr špičkama prstů za okraj stolu, Pepa nevěřícně vrtí hlavou, zavile se pochechtává, zakrývá si dlaní pusu s několika zčernalými pahýly. Upřesnění, že ta deka ale musí bejt s medvídkama, zvedlo hladinu řevu o příčku výš. Koukají se při tom svém veselí úpěnlivě pouze na sebe nebo stranou, jako bych tu s nimi neseděla. Jen Franta mě náhle a rychle švihne nenávistným pohledem. Někteří pivaři od vedlejších stolů se významně uculujou, trousí uštěpačné postřehy, mrkají po sobě. Tlustej člověk s visícím pyskem v polopatickém gestu ukazuje to čtení.

Daří se mi tvářit neutrálně, skoro lhostejně, ale cítím se ponížená, když vyciťuju, že mě sousedé, s nimiž jsem si chtěla snaživě pohovořit o polních pracích, ve svých představách na dece s medvídky pováleli a vztekle, nenávistně znásilnili. Je jim totiž jasný, že jsem stejná děvka jako ta druhá od kultury, ale dáme jen lepším pánům a ne chlapům, co musej makat těmadle rukama. Přesně tohle si myslí a mně konečně dochází, co se jim mele v šišatých palicích, konečně mi dochází, že naše lidské, sousedské sblížení nemá šanci.

Jestli já nejsem trošičku natvrdlá. Normální holka se zdravými samičími instinkty by do téhle pasti vůbec nelezla. Takže teď jsem zase o něco víc umazaná od života. Jenže k čemu mi to je, to opravdu nevím.

Ve dveřích se po lokále rozhlíží ošátkovaný vandrák, hledá mě v závojích dýmu, neboť nechal poodlítnout křepeličku a teď mu došla ztráta jistých šancí. Má kulatou hlavu s bledýma kudrnama, v zarudlé tváři šedé oči. Vyzařuje sílu a zdraví, severskej typ. Mávnu na něj a k liňovským houknu, že tu mám kamaráda, a oni ještě po mně plivnou tím pitomým, ale pravdivým: Kamarád taky rád.

"Nepudem se projít?" ptá se neznámej a šoupne dychtivě keckou.

"Nemůžu. Já někoho mám, víš?"Kde? rozhlíží se vtipně. Vysvětluju mu cosi jen v náznacích, ale překvapivě sklesle, nejspíš mi právě podprahově dochází moje pustá existence mezi jednoduše strukturovanejma na rozdíl od prostředí, v němž se pohybuje vysokoškolský student filozofie, slavící úspěchy s jakousi jazzrockovou kapelou a vzpomínající na dva roky života v neuvěřitelném, zjevně existujícím Londýně. Myslela jsem si, že neumím závidět, a tu to máme.

"Já mám zase ženu a dítě," říká klidně vazoun. "A přesto bych... No chtěl bych se s tebou projít. Co je na tom, prosim tebe, špatnýho? Póóóóď, dem," chytá mě za ruku, ale já mu ji vyškubnu. Přepadla mě únava z chlapů, podobná nenávisti.

V hradním sklípku se ještě svítí, kastelán, předseda svazu československo-sovětského přátelství, otráveně šmíruje pár turistů. Nad nevelkým hradem se vznáší letní noc a blikají úlevně nelidské, třpytivé světy. Z lesů se houlá pára jak z prádelních hrnců. Klesám na židli ve své kanceláři, hledím na telefon. Někomu zavolám. Sedím v modré tmě nekonečně dlouho, strnule naslouchám svému srdci a kopytům pádících představ. Obírám se myšlenkou, že neznám nikoho, koho bych zajímala.

Věra Nosková (1947), novinářka, spisovatelka. Vydala básnickou sbírku Inkoustové prádlo (1988), prózu Ten muž zemře (1996) a soubor fejetonů a povídek Je to hustý (2003). Vloni vyšel ve dvou vydáních její román Bereme, co je. Jeho pokračování s názvem Obsazeno vyjde letos na podzim; následovat bude román Víme svý, z něhož je přítomná ukázka.