Gao Xingjian

Hora duše

1

Usazen v dálkovém autobuse, takovém tom starém, rozbitém, dávno už vyřazeném z městského provozu, kodrcáš se od rána už dvanáct hodin po neupravovaných horských silnicích, plných děr a výmolů, až jsi dorazil do tohoto okresního městečka na Jihu.

Batoh na zádech, v ruce kabelu, stojíš na parkovišti plném obalů od nanuků a zbytků cukrové třtiny. Lidé nastupují, vystupují nebo jen procházejí, muži nesou na zádech zavazadla všeho druhu, ženy zas děti v náručí. Tamhleta banda výrostků balíky ani koše nedrží, jen z kapes vytahují slunečnicová semínka, po jednom si je dávají do pusy a slupky okamžitě vyplivují, pojídají je čistě, hbitě a ještě přitom vydávají takový slastný zvuk - bezstarostná, uvolněná nenucenost je zkrátka tomuto kraji vlastní. Jsou tady doma, nemohou nežít, jak je jim libo, generace dědů a pradědů zapustily v tomto kousku půdy kořeny, co ty z takové dálky tu chceš ještě hledat? Kdysi, tehdy tady zastávka nebyla, natožpak autobus, opouštěl člověk tento kraj na bárce vystlané rohožemi nebo si najal jednokolku, ten, kdo neměl ani na to, musel jít po svých. Dnes se sem všichni, kterým bylo ještě dopřáno života, dokonce i ti z druhého břehu Pacifiku, postupně vracejí v autech, někdy i v klimatizovaných limuzínách. Bohatí, slavní nebo nemajetní, jednou prostě zestárli a vydali se zpátky sem. Komu by se na sklonku života nezastesklo po rodné hroudě ? Ti, co myšlenky na smrt nepotřebovali a v kraji zůstali, si to tím spíš vykračují volně, smějí se nahlas, bez ostychu, mluva je zde tak měkká, dojemná svojí srdečností. Známí si na ulici nevyměňují prázdné zdvořilosti, kývnutí hlavou, podání rukou, jak to dělají lidé ve městě. Měšťáky by ani nenapadlo hulákat po sobě jménem, zdravit se herdou do zad nebo se s radostí objímat, a tady, tady tak činí i ženy a nejen mezi sebou. Dvě takové mladičké právě stojí vedle nádrže na mytí aut, drží se za ruku a neustále o něčem štěbetají. Zdejší ženy hovoří velice jemně, jak jsi je zaslechl, nedalo ti to a začals je pozorovat, zezadu vidíš jejich modře potištěný turban, jehož velice neobvyklý motiv i způsob uvázání si předávají z pokolení na pokolení. Nutí tě to projít kolem nich, ten turban mají uvázaný pod bradou a po stranách zvednutý v ostrých úhlech ke spánkům, tváře jsou opravdu překrásné. V bocích jsou útlé a vůbec celou postavou působí křehce. Míjíš je v těsné blízkosti, jejich neustále spletené ruce jsou stejně zarudlé, drsné a klouby stejně vystouplé. Jistě se jedná o čerstvě provdané ženy na návštěvě u příbuzných nebo u svých rodičů, ale pozor, tady se slova vdaná žena užívá jen pro manželku synovu, snachu, kdybys tak chtěl jako správný balík ze Severu oslovit všechny vdané mladé ženy, dostalo by se ti okamžitě přívalu nadávek. Ještě něco, manželky nazývají své manžely starej, tvůj starej, můj starej, domorodci tu zkrátka mají svoji mluvu, a to přesto, že jsou všichni potomky Žlutého císaře, téže kultury a rasy.

Ani ty sám nejsi s to přesně říct, proč jsi sem přijel, cestou vlakem jsi mezi řečí úplně náhodou někoho zaslechl vyslovit jméno jistého místa, Hory duše, Lingshan. Ten člověk seděl naproti tobě, tvůj hrnek s čajem stál vedle jeho a občas, když vagon zavibroval, pokličky na šálcích do sebe narazily a rozezvučely se. Asi by k ničemu nedošlo, kdyby cinkaly dál anebo kdyby náhle utichly, ale právě ve chvíli, kdy se pokličky na obou šálcích opět rozezvonily, vás oba současně napadlo je sejmout - ještě předtím však stačil zvuk utichnout. Sotva jste si jich ale přestali všímat, rozezvučely se znovu. Vztáhli jste tedy současně ruku, ale pokličky se zas uklidnily. Bezděčně jste se tomu pousmáli. Hrnky jste nadobro přisunuli každý k sobě a dali jste se do řeči. Kam jede, zeptal ses.

- K Hoře duše.

- Prosím?

- K Hoře duše. Lingshan, Ling jako duše, Shan jako hora.

Jsi také jedním z těch, co projíždějí zemi křížem krážem, byl jsi už u tolika věhlasných pohoří, ale o tomhle místě jsi v životě neslyšel.

Tvůj přítel odnaproti měl přivřené oči a rozjímal. Svírala tě naprosto obyčejná zvědavost, před kterou není úniku, chtěl jsi samozřejmě vědět něco o místě, které ti, tobě, který jsi projel tolika proslulými lokalitami, ještě uniklo. Ano, trpíš zvědavostí, mimo jiné prostě nestrpíš, že ještě existuje místo, o kterém bys dříve alespoň neslyšel. Zeptal ses ho tedy, kde ta Hora duše je.

- U pramene řeky You. Oči už otevřel.

Kde se ta řeka You nalézá, jsi taky nevěděl, ale vyptávat se ti už nechtělo. Kývl jsi hlavou, což mohlo znamenat buď: dobrá, děkuji, anebo: no jasně, tohle místo znám. Ukonejšilo to sice tvoji ješitnost, ale zvědavost nikoli. Počkal jsi ještě chvíli a zeptal ses ho, jak se tam dostat, odkud do pohoří proniknout.

- Je možné jet autobusem do Wuyi, to je takové malé městečko, a pak lodí nahoru proti toku řeky You.

- A co je tam k vidění? Pěkné scenérie? Kláštery nebo nějaké historické památky? Ptal ses jakoby jen tak.

- Tam, tam je všechno v původním stavu.

- Jako pralesy?

- Jistě, a nejen pralesy.

- Taky yetti, ne? Utrousil jsi napůl žertem.

Usmál se, ne však tvému vtipu; nesmál se ani sám sobě, což tě zaujalo. Chtěl jsi za každou cenou zjistit, co je tvůj přítel odnaproti zač.

- Vy se zabýváte paleontologií? Nebo jste biolog? Paleoantropolog? Archeolog?

Vrtěl jen hlavou a pak řekl pouze:

- Živý člověk mě zajímá víc.

- Něco jako národopisný výzkum? To jste sociolog? Znalec minoritních kultur? Etnolog? Nebo snad novinář? Dobrodruh?

- Všechno dohromady, ale jen amatérsky.

Usmáli jste se.

- Tím vším se jen bavím.

Smáli jste se o to víc. Zapálil si cigaretu a pustil se do vyprávění všech možných pověstí o Hoře duše. Pak na tvoji žádost rozložil prázdnou krabičku od cigaret a nakreslil na ni mapu, cestu k Hoře duše.

Na Severu touhle dobou je již dávno podzim. Tady letní horka ještě zdaleka nepolevila. Slunce si, ještě než zapadne za kopce, uchovává všechen svůj žár, praží do těla, po zádech stékají kapky potu. Vycházíš z nádraží, rozhlížíš se kolem, naproti stojí jen jeden malý jednopatrový zájezdní hostinec, stavěný postaru, s fasádou obloženou dřevem a podlahou, která neustále vrže pod nohama; nejstrašnější jsou ale rohože na posteli, lesknoucí se černou špínou. To není všechno, na sprchu se musí čekat do večera, kdy si člověk může na úzkém a vlhkém dvorku povolit kalhoty a malým umyvadlem na sebe vylít vodu. Ve vesnici je to jediné místo, kde si obchodníci a řemeslníci na cestách mohou oddáchnout.

Do večera je ještě daleko, spousta času podívat se po nějakém čistším bydlení. S batohem na zádech procházíš nejistým krokem uličkami, touláš se tímto městečkem, jak tě napadne, a zároveň se pídíš alespoň po nějakém znamení, nápisu, poutači, to je jedno, i jedno slovo by stačilo, zkrátka jen chceš spatřit ty dva znaky slova Ling... shan, Hora duše, aby ses ujistil, že nejde o omyl, že jsi po tak namáhavé pouti prostě jen nenaletěl. Díváš se všude, ale po znamení ani stopy. Vždyť ani z autobusu žádný tobě podobný turista nevystupoval. Dobrá, ty taky nejsi turista, ale řekněme, co se výstroje týče. Na nohách máš speciální horolezecké boty, lehké, ale solidní, na zádech batoh, ulice tohoto města nikoho takhle postrojeného jistě nepamatují. Toto místo ovšem není žádnou turistickou atrakcí pro novomanželské páry a důchodce pečující o své zdraví. Nepodobá se to tu oněm oblastem naprosto propadlým cestovnímu ruchu, kde všude parkují zvláštní autokary, kde jsou všude k dostání průvodci, všechny stánky jsou přeplněné potištěnými turistickými kšiltovkami, turistickými tričky, turistickými tričky a turistickými kapesníčky, kde dokonce devizové hotely pro cizince, chaty a sanatoria na zvláštní puťovku, o malých soukromých ubytovnách soupeřících o klientelu nemluvě, se honosí jménem onoho posvátného místa. Nepřijel sis užívat mumraje davů, dívat se na lidi a být lidmi pozorován, lidi míjet, s lidmi se mačkat na horských stezkách a pak odhazovat melounové slupky, lahve od limonád, konzervy, svačinové pytlíky a špačky od cigaret. Dříve nebo později se ani toto místo podobným radostem nevyhne. Využíváš posledních okamžiků předtím, než se tu křiklavými barvami zaskví altánky, terásky, kiosky a pavilonky, než se tu člověk bude procházet před objektivy novinářů a epigrafy významných osobností, můžeš si k tomu jen potichu blahopřát, ale zároveň pociťuješ určitou nejistotu. V ulicích není po turistických poutačích ani památky. Neskočil jsi jen na lep povídačkám, které narůstají s počtem těch, kdo jim naletěli? Opřít se můžeš jen o plánek na krabičce od cigaret, co máš v kapse, a o slova toho chlápka, kterého jsi čirou náhodou potkal ve vlaku, jak ale můžeš vědět, že to nebyly jen řeči, které slyšel od jiných, nemáš ani důkaz, že prostě jen nevykládal, co ho napadlo. Není ti známo, že by toto místo bylo uvedeno v jakémkoli hodnověrném cestopise, a ani v nejnovějším vydání kompletního turistického průvodce nefiguruje. Jistě, když zalistuješ v atlase a budeš hledat podle jednotlivých provincií, snadno narazíš na místa jako Lingtai, Terasa duše, Ling... qiu, Pahorek duše, nebo Lingyan, Skála duše, najdeš i Lingshan. Na druhou stranu ale také víš, že se o Hoře duše zmiňují nespočetné historické spisy od pradávného traktátu o magii a hadačství Klasik hor a moří až po staré zeměpisné pojednání Glosy ke Knize o vodních tocích, Buddha na Hoře duše přivedl k procitnutí i ctihodného Mahákášjapu. Nejsi přece idiot, vem rozum do hrsti, nejdřív musíš najít to městečko Wuyi nakreslené na krabičce od cigaret, jedině tam začíná cesta k Hoře duše.

Vracíš se na autobusové nádraží, vcházíš do čekárny, nejrušnějšího místa tohoto horského městečka, touto dobou je však už naprosto vylidněné. Okénka prodejny jízdenek a úschovny zavazadel jsou zabedněná, můžeš ťukat, jak chceš, ani vlásek se nepohne. Zeptat se nemáš kde, stačí ale zdvihnout hlavu a projít řádek po řádku seznam zastávek vyvěšený nad okénkem: Vesnice Zhangů, Pískovna, Betonárka, Stará cihelna, Zlatý kůň, Dobroročí, Záplava, Dračí zátoka, Broskvová strž... jména jsou čím dál pitoresknější, ale nic z toho nehledáš. Na to, že je tohle město tak malé, je tu linek překvapivě dost a spoje časté. Tamhle zajíždí jen jeden autobus denně, bezpochyby nejzapadlejší místo, kam autobus jede. No vida, cílovou stanicí je právě Wuyi, nenápadné místo, tak podobné těm jiným zcela běžným a nepřitažlivým. Tobě se ale zdá, že jsi právě našel konec zapletence, o kterém jsi už začal pochybovat, dobrá, radostí sice neumíráš, ale konečně můžeš být klidný. Lístek si musíš koupit zítra ráno hodinu před odjezdem. Zkušenost ti ale říká, že u odjezdů do horských oblastí, kam jede navíc jen jeden spoj denně, je nastupování velkým bojem, nechceš-li tedy riskovat život, bude lepší, když si zítra do fronty přivstaneš.

Času máš najednou nazbyt, jen ten batoh na zádech ti začíná být na obtíž. Procházíš se, těsně vedle tebe projíždějí za neustálého troubení náklaďáky plně naložené dřevem. Pozoruješ úzkou ulici, která protíná celé městečko, projíždějící kamiony všeho druhu zde bez přestání vydávají ohlušující houkání, průvodčí v autobusech ještě k tomu vystrkují ruku z okénka a s vervou buší do plechového obložení, čímž ruch ještě narůstá. Jen tak jim ale chodci ustoupí.

Obě strany ulice lemují roubená průčelí starých domů, v přízemí je krám, na patře se suší prádlo, od plen, podprsenek a záplatovaných trenek až po potištěná prostěradla, jako by se myriády vlajek všech národů vzpínaly v šedivém prachu a řevu kamionů. Na betonovém elektrickém sloupu na kraji vozovky jsou ve výši očí vylepeny různé reklamy. Mezi nimi tě zvlášť upoutala jedna na léčení bromhydrosis, zápachu nohou, ani ne proto, že bys tím trpěl, ale kvůli jejímu květnatému stylu. Pod nápisem "Liščí puch" stojí v závorce toto:

Liščí puch (čili Smrad nesmrtelných) je odpuzující nemoc nesnesitelného zápachu. Kolik osob kvůli ní naráží na obtíže při navazování přátelství, a musí dokonce oddalovat svůj sňatek! Mladí mužové a ženy jsou také často omezováni při výběru povolání nebo při vstupu do armády, jejich utrpení a potížím konce není. Nyní však s použitím naší syntetické léčebné metody je možné okamžitě a zcela definitivně se tohoto nepříjemného zápachu zbavit. 97,5'3f% případů bylo úspěšně vyléčeno. Pro vaši životní pohodu a šťastnou budoucnost - přijďte se k nám vyléčit...

Pak přicházíš k jednomu kamennému mostu, po liščím puchu ani stopy. Vane čerstvý, příjemně osvěžující větřík, most se klene nad širokým řečištěm, je sice potažený asfaltem, ale znamení opice, vytesané na obou pilířích do zrnitého kamene, lze už jen stěží rozeznat, most bude jistě pěkně starý. Opřen o betonem zpevněné kamenné brlení hledíš na město spojené tímto mostem, po obou březích se rozprostírají střechy pokryté černými taškami, domky jsou namačkané v těsných řadách, kam až oko dohlédne. Mezi dvěma vrchy leží doširoka otevřené údolí, břehy třpytících se rýžovišť jsou roubeny remízky zeleného bambusu. Říční voda, modrá, křišťálová, se beze spěchu vine mezi písečnými břehy, avšak v místě, kde ji přetíná most, mění pod nazelenalým mostním klenutím hloubku a stává se tmavě zelenou, jakmile proteče pod mostem, rozhučí se a z jejích vírů vyplave na povrch bílá pěna. Kamenné stěny svírající koryto řeky mohou mít tak přes deset metrů, voda na nich v různých výškách zanechala špinavé pruhy, ten čerstvý, hnědožlutý je památkou na nedávné letní povodně. Není to ona You? Nepramení u Hory duše?

Slunce právě zapadá, jeho sytá oranž zalila vše kolem, disk celý září, ale neoslňuje. Díváš se k sedlu, kde se oba svahy sbíhají v údolí, vrcholky a špice se tam v páře a mlze prolínají, ta neskutečná scenerie je ale reálná svojí temnotou, rozžhavené, jakoby vířící slunce je kousek po kousku zdola ukusováno. Zapadající slunce postupně hasne a mírní se, jeho zlatavá silueta se odráží v zátoce, tmavě modrá voda řeky a třpyt světla jedním skokem, jedním dechem kmitají spolu na vlnách. Rudá koule pronikající do údolí s sebou přináší pokojnou, slavnostní a také jakoby okouzlující náladu, ano, i zvuky. Zaslechl jsi jistý hlas, jen těžko postižitelný, ale přitom se tak jasně ozývá z tvého srdce, roste, jakoby na špičkách poskočí, rozechvěje tě, pak se valí do černého údolí a plní nebesa září červánků. Večerní větřík se rozezvučel v tvých uších, a stále je tu hluk projíždějících aut, která bez přestání nepříjemně houkají, na tom se nic nezměnilo. Přecházíš most, na druhé straně objevuješ nově zasazenou kamennou desku, na ní vytesaný nápis vybarvený rumělkou: Most Yongning, vybudován v třetím roce éry Kaiyuan dynastie Song, opraven v roce 1962. Deska odhalena v roce 1983. Turistický průmysl sem již dorazil, toto je důkaz.

Na konci mostu stojí stánky ve dvou řadách. Nalevo jsi snědl rosolový mozeček doufu, jemně se rozplývající na jazyku, připravený podle rodinné receptury z nešizených ingrediencí, takový se dnes už nikde jinde nesežene, ale tady ho s křikem nabízejí po celé ulici, napravo sis dal placku smaženou na sezamovém oleji s pažitkou, voňavou, ještě rozpálenou, jak ji vyndávali z trouby, pak ještě, ale to už přesně nevíš kde, pojídáš velké množství sladkých lepivých nočků z kvašené rýže, ne větších než perly. Dobrá, nejsi takový hnidopich jak pan Ma junior na své cestě k Západnímu jezeru a chuť k jídlu ti také nechybí. Vychutnáváš si krmi pradědů, nasloucháš klevetění zákazníků a prodavačů, všichni jsou zdejší, vyznají se, chtěl bys napodobit ten přízvuk vesničanů a sblížit se s nimi, stát se jedním z nich. Tak dlouho jsi žil ve městě, potřebuješ se vcítit do rodného kraje, doufáš, že máš ještě rodný kraj, který by ti umožnil vrátit se do dětských časů a posbírat dávno ztracené vzpomínky.

Nakonec jsi na této straně mostu, v jedné staré dlážděné ulici, našel možno říci čistý zájezdní hostinec s vytřenou podlahou. Dostáváš malý, jednolůžkový pokoj s pryčnou pokrytou bambusovou rohoží. Bavlněná pokrývka je našedlá, nevíš, jestli je to špínou, možná že je to původní barva, strčil jsi ji pod rohož, umaštěný polštář jsi taky dal pryč, je naštěstí teplo, nic z toho nepotřebuješ. Jediné, čeho je ti právě teď zapotřebí, je sundat těžký bágl, smýt ze sebe prach a pot a polonahý se pohodlně natáhnout na rohož. Od sousedů je slyšet pokřikování, hrají karty, zřetelně slyšíš jejich pleskání. Dělí vás jen dřevěná fošna, škvírami v děravé tapetě lze matně zahlédnout pár chlápků svlečených do půl těla. Neusínáš hned, tak vyčerpaný zas nejsi, boucháš tedy na zeď, ale od vedle je slyšet jen nová hádka. Kdo vyhrál, kdo prohrál, nekřičí na tebe, ale mezi sebou, ti, kdo prohráli, totiž oddalují splácení sázek. Hrají tady v hotelu o peníze veřejně, i když je na zdech pokojů vylepena vyhláška policie zakazující jak hazardní hry, tak prostituci. Shledáváš ale, že se tu zákon nějak míjí účinkem. Oblékáš se, jdeš na chodbu a klepeš na jejich pootevřené dveře. Klepat ale můžeš, jak chceš, uvnitř se řve dál, nikdo neodpovídá. Otvíráš tedy dveře, v pokoji sedí kolem jedné z pryčen čtyři chlapi, otočili se a zírají na tebe, překvapení je ale na tvé straně. Všichni čtyři vypadají nějak divně, tváře mají polepené papírky, vodorovně nad obočím, taky na rtech, nosu a tvářích, pohled je to trochu děsivý a zároveň komický. Oni se ale neusmívají, jen na tebe zírají, ten, kdo překáží, jsi ty, zdá se, že se trochu zlobí.

- Ahá, tak vy hrajete... Snažíš se vyjádřit aspoň trochu lítosti.

A oni mastí dál. Karty jsou takové podlouhlé, jsou na nich vytisknuté červené a černé puntíky jako v mažongu a také nebeská brána a pozemský žalář. Vítězové trestají poražené tím, že lepí útržky novinového papíru na libovolná místa. Je-li v tom úmysl zesměšnit, určité ulevování si anebo jen způsob, jakým si mezi sebou počítají vyplácení sázek, to nezasvěcený nikdy nezjistí.

Ustupuješ pozpátku, vracíš se do pokoje, znovu uléháš a na stropě pozoruješ stíny přibývající kolem žárovky, těžko spočítat, kolik komárů tam čeká, až zhasneš, aby se pěkně nasáli tvojí krve, honem tedy saháš po síťce, gáza je zavěšena na kroužku z bambusové kůry a opisuje úzký válcovitý prostor. Jak dlouho jsi nespal pod takovouhle síťkou, pryč je ten věk, kdy jsi s pohledem upřeným na její vrchol snil s očima otevřenýma, dnes, kdy sice ani nevíš, kudy tě zítřek povede, kdy ale vše, co je třeba vědět, už tak dobře znáš, co tedy ještě hledat? Neměl by si člověk ve svém zralém věku poklidně užívat, naplnit beze spěchu své poslání, zaujmout své postavení někde uprostřed, zhostit se role manžela a otce, vybudovat si pohodlné hnízdečko, uložit do banky nějaký ten peníz, střádat den po dni, aby zbylo nejen něco na stará kolena, ale možná i na nějaké to dědictví?

2

Na přechodu mezi Čchingchajsko-tibetskou náhorní plošinou a Sečuánskou pánví, ve střední části pohoří Qionglai, v oblasti, kde žije lid Qiang, jsem viděl uctívání ohně, pozůstatek primitivní lidské civilizace. Prapředkové všech národů uctívali oheň, zdroj prvotní civilizace, byl pro ně bohem.

Sedí u ohniště, a dříve než upije alkoholu, namáčí v misce prst, cvrknutím skropí řeřavé uhlí, to zapraská a vyplivne namodralé plamínky. Až teď zjišťuji, že skutečně jsem.

- "Jen díky vznešenému otci, bohu krbu, máme co jíst a pít," říká.

Jas poskakujících plamenů ozařuje jeho vyzáblé tváře, dlouhý nos a vystouplé lícní kosti. Říká, že je Qiang z kraje Gengda. Nechci ho hned zasypávat otázkami o bozích a démonech, a tak jen říkám, že jsem přijel studovat lidové písně zdejších horalů. Tančí se zde v horách ještě tanec gezhuang? Říká, že on právě ho tancovat umí, dříve ho muži a ženy spolu tančili kolem ohně celou noc až do rána, pak se to ale za... kázalo.

- "Ale proč?" ptám se, i když odpověď znám, znovu tak něco předstírám.

- "No kvůli Velké kulturní revoluci, ne? Říkali, že doprovodná slova toho tance byla škodlivá, tak se namísto nich začaly zpívat citace z Rudé knížky."

- "A potom?" ptám se úmyslně dál, skoro už ze zvyku.

- "Pak to lidi přestali zpívat úplně. Dneska se tancuje znova, ale dnešní mládež to moc neumí, tak je to zas musím učit."

Prosím ho, aby mi něco ukázal, ani nemrkl, okamžitě vstal, roztančil se krok sun krok, a dal se do zpěvu. Hlas má hluboký a mocný, prostě talent od narození. Je ...Qiang, o tom jsem přesvědčen, ale policista, co má na starosti registraci obyvatelstva, si tak jistý není, myslí si totiž, že ti, co se prohlašují za Tibeťany nebo Qiangy, se tak jen chtějí vyhnout omezování početí a mít víc dětí.

Zpívá jednu sloku a pak další. Říká, že je veselá kopa, a já mu to věřím. Zřekl se místa stařešiny vesnice, a tak se znovu podobá horalovi, horalovi bujarému, ale starému, který, bohužel, už nemá věk na zálety.

Umí také mnoho zaříkadel, tuto magii používají lovci v horách, nazývá se "umění černé hory" nebo "čarodějnictví". Myslí to upřímně, je přesvědčen, že tato zaříkadla nutí divokou zvěř padnout do jámy či šlápnout do pasti. Této magie se užívá nejen na zvěř, ale také k pomstě mezi lidmi. Ten, kdo byl očarován uměním černé hory, už z hor nikdy nevyjde. Tak jako v jednom příběhu z mého dětství, o ďáblovi stavícím zeď - člověk jde v noci po horské cestě, jde a jde a před očima se mu najednou objeví zeď, propast nebo hluboká řeka, prostě nepřekonatelná překážka. Pokud zakletí nezažehná, nemůže učinit krok dopředu a musí se stále vracet. Až ráno pak zjistí, že chodil vlastně stále dokola. Takový konec ještě celkem ujde, horší je, když je člověk vtažen někam, odkud není východiska, tam čeká smrt.

Odříkává celou litanii zaříkadel, už to není tak uvolněné a pokojné, jako když zpíval, jeho hlas je přerývavý, velice neklidný. Nemohu rozumět všemu, přesto však cítím úžasnou sílu tohoto jazyka, jako by strašlivá přítomnost démonů a nestvůr naplnila kouřem zčernalou místnost. Ohnivé jazyky olizují kotel s jehněčím a blýskají se v jeho očích, to vše je tak skutečné.

V okamžiku, kdy ty hledáš cestu k Hoře duše, já právě putuji podél Dlouhé řeky a hledám takovouto skutečnost. Nedávno jsem si prošel opravdu těžkou zkouškou, doktor mi na plicích našel rakovinu, anděl smrti si se mnou zahrával, nakonec jsem se zdi, kterou přede mnou postavil, vyhnul, se štěstím, říkám si. Život se pro mne stal opět něčím novým. Už dávno jsem měl odejít pryč z toho znečištěného prostředí, vrátit se k něčemu přirozenému a hledat skutečný život.

Tam, kde jsem žil předtím, mne lidé učili, že život je pramenem vědění, že by vědění mělo zůstat věrné životu, životní opravdovosti. Mojí chybou bylo právě to, že jsem se životu vyhýbal, a tím pádem i jeho opravdovosti. Pravdivost života totiž neodpovídá tomu, jak život vypadá, jeho celá podstata spočívá právě v tom rozdílu, já jsem se jeho pravdivosti zpronevěřil tím, že jsem se zapletl do sítě jednotlivých poznatků, tak ale samozřejmě život popsat nelze, tak se jen člověk ztrácí na cestě překrucování skutečnosti.

Nevím, zda má současná cesta je tou pravou, v každém případě jsem konečně utekl tomu rušnému světu literátů a také tomu neuvěřitelně zakouřenému pokoji, kde mě i tíseň z nahromaděných knih připravovala o čistý vzduch. Všechny pojednávají o různých pravdách, od pravd historických až po pravdy o člověku, vlastně ani nevím, k čemu tolik pravd slouží. Přesto jsem se jimi nechal svázat, spoutat do jejich sítí, podoben mušce v pavoukově síti. A tak mi můj lékař nakonec tou mylnou diagnózou zachránil život. Zachoval se velice upřímně, nechal mě porovnat obě verze snímků celého hrudníku, na levé plíci byl v úrovni druhého žebra matný stín táhnoucí se až k průdušnici. Bylo jasné, že by nepomohlo ani odoperování celé levé plíce. Můj otec také umřel na rakovinu plic, zamřel tři měsíce poté, co mu ji našli, diagnostikoval ji tentýž doktor, věřím jeho lékařskému umu a on věří vědě. O nějakou technickou závadu jít nemohlo, nechal jsem se zrentgenovat dvakrát, pokaždé v jiné nemocnici, a snímky byly úplně stejné. Poslal mě také na tomografii, fibroskopii, měl jsem tam jít za čtrnáct dní. Spěchat jsem ale neměl kam, stejně bych tak jen přesněji zjistil velikosti svého nádoru. Tím vším si můj otec před smrtí prošel, ať už snímkování absolvuju, nebo ne, půjdu v jeho stopách, nic nového pod sluncem. Andělu smrti jsem přesto a naproti všemu proklouzl mezi prsty, nač popírat, že jsem měl pořádné štěstí. Věřím vědě, věřím ale také v osud.

Kdysi jsem viděl přes třináct centimetrů dlouhý kus dřeva, ve třicátých letech ho v oblasti lidu Qiang objevil jeden antropolog, byla na něm vyrytá lidská postava stojící na obou rukách hlavou dolů, rysy obličeje byly zvýrazněny tuší, na těle bylo napsáno slovo "dlouhověkost", soška byla nazvána "amulet stojící na hlavě", působila takovým až groteskním dojmem. Ptám se tedy bývalého stařešiny, jestli se takoví ochranní bůžci ještě najdou, on jim říká "staré kořeny". Tato soška musí doprovázet člověka od narození do smrti, pak je s mrtvolou vynesena z domu a po pohřbu odnesena do hor, aby vyprovodila duši na cestě zpátky do přirozeného stavu. Ptám se ho, jestli by mi jednu takovou nemohl opatřit, chtěl bych ji nosit při sobě. On se jen pousmál a říká, že tu s sebou nosí jen lovci do hor, aby zažehnali kouzla, že lidem jako já by byla k ničemu.

- "Bylo by možné ještě nalézt lovce, který se v této magii vyzná, rád bych s ním šel na lov," ptám se ho ještě.

Zapřemýšlí a povídá:

- "V tom se odjakživa nejlíp vyznal starej děda Skamene."

- "Kde bych ho našel?" ptám se hned.

- "V domě starýho dědy Skamene."

- "A kde ten dům starýho dědy Skamene je?"

- "To je ještě výš, deset kilometrů směrem odsud do Rokle stříbrného dolu, roklí podél potoka až k prameni, tam stojí Kamenný dům."

- "Tak se jmenuje to místo, nebo se ten dům jmenuje podle dědy Skamene?"

Říká, že tak se to místo jmenuje, že tam opravdu je dům z kamene a to že je dům starýho dědy Skamene.

- "Můžete mě k němu dovést?" ptám se.

- "Ten je už po smrti. Přišlo to na něj v posteli, když spal. Už byl starý, bylo mu jistě přes devadesát, někdo říká, že snad i přes sto, ale nikdo přesně neví, kolik mu bylo."

- "Má ještě nějaké potomky?" něco mě nutí vyptávat se dál.

- "Byl stejná generace s mým dědou, ale co já vím, žil pořád takhle sám."

- "Ani ženu neměl?"

- "Bydlel v Rokli stříbrného dolu sám, je to dost vysoko, tam, kde se z údolí vychází, žil bez rodiny v celém baráku sám. Jo a doma na zdi stále visí jeho puška."

Ptám se ho, co tím myslí.

Říká, že byl dobrý lovec, lovce, který se vyzná v čarování tak jako on, už dneska nenajdeš. Každý ví, že ta puška, co u něj doma stále visí, nikdy neminula cíl, ale nikdo se pro ni neodváží jít.

- "Ale proč?" stále nechápu.

- "Protože cesta do Rokle stříbrného dolu je přerušena."

- "To už se tam nedá jít?"

- "Nedá. Kdysi tam otevřeli stříbrný důl a nějaká firma z Chengdu na tu práci najala dělníky. Pak ale důl vykradli a lidi taky propustili. Dřevo visutého mostu z doby těžby se buď na místech propadlo, nebo ztrouchnivělo."

- "To bylo kdy?"

- "Můj děda byl ještě naživu, tak před padesáti lety."

No jasně, vždyť sám už je v důchodu, také už se stal minulostí, skutečnou minulostí.

- "Potom už se tam nikdo nebyl podívat?" chtěl bych opravdu vědět, jak se věci mají.

- "Těžko říct, cesta tam je nebezpečná."

- "A ten dům už taky shnil?"

- "Jak může kámen shnít!"

- "Ale já myslím trámoví."

- "Aha, tak to jo."

Jenže já si myslím, že se mi snaží jen nahnat strach, nechce se mu dovést mě tam, ani představit žádnému lovci.

- "No, jak teda ale lidi vědí, že tam ta puška ještě visí?" ptám se znovu.

- "Všichni to říkají, takže ji někdo musel vidět. Všichni říkají, že děda Skamene byl opravdu zvláštní, ani jeho tělo se nerozkládá, zvěř si na něj taky netroufne, a tak tam leží natažený na té pryčně, hubený a vyschlý a na zdi visí ta jeho puška."

- "To přece není možné, v horách je taková vlhkost, že mrtvola musela už dávno shnít a i ta puška musí už být celá rezatá," namítám zas já.

- "Tak to nevím, ale všichni to už nějakých pár let tvrdí," nebere námitku na vědomí a mele si stále svou. Plamínky v jeho očích poskakují, zdá se mi, že z nich vyzařuje jistá potměšilost.

- "Vy sám jste ho viděl?" stále to nevzdávám.

- "Ti, co ho viděli, říkají, že leží, jako by spal, celý hubený a vyschlý a ta jeho puška mu visí na zdi u hlavy," pokračuje tím samým tónem. "Vyznal se v kouzlech, nejen že se nikdo neodvážil mu tu pušku sebrat, ale ani divoká zvěř s ním nechtěla nic mít."

Lovec se již stal posvátnou postavou, historie a povídačky se smísily v jedno a zrodil se lidový příběh. Skutečnost je jen ve zkušenosti a to ještě ve zkušenosti každého jednotlivce zvlášť, jakmile se ale zkušenost, jakkoli je osobní, popíše, stane se zase jen příběhem. Skutečnost nelze dokázat a ani by se dokazovat neměla, takzvaní dialektici životních pravd nechť si mudrují, to, oč jde, je život sám. Skutečné je jen to, že sedím tady u toho ohniště, v téhle kouřem zčernalé místnosti, že vidím poskakovat záblesky ohně v jeho očích, skutečným jsem jen já sám, skutečným je jen pocit tohoto okamžiku a ten ty nikomu nepředáš. Venku spadla hustá mlha, hory se vytratily a hukot vody jakési dravé bystřiny se odkudsi odráží v tvém srdci, to přeci stačí.

Úvodní dvě kapitoly románu Lingshan (Hongkong 2000) přeložil Denis Molčanov.

Na konci 70. let minulého století došlo v komunistické Číně po pádu Bandy čtyř k mírnému uvolnění. Autoři se mohli chopit pera už ne proto, aby sloužili Straně, ale aby se konečně vyjádřili jako obyčejní lidé. V tomto období vzniká značné množství často efemérních periodik a vychází mnoho literárních děl. Reportáže, povídky, básně či romány byly výkřikem proti totální destrukci lidské kultury, kterou Čína zažila během takzvané Kulturní revoluce. Zároveň se v knihkupectvích začala objevovat díla zahraničních autorů, např. Marqueze, Sartra, Joyce, Kafky, Kundery a mnoha dalších, která měla na čínské autory mocný vliv. Klíčová úloha v této situaci připadla překladatelům, z nichž někteří byli zároveň autory původních děl. To je případ i Gao Xingjiana, narozeného v roce 1940 v kraji Jiangxi, absolventa katedry francouzštiny na pekingském Institutu cizích jazyků a od mládí velkého milovníka divadla. Dramatická i literární díla začal publikovat hned po skončení Kulturní revoluce, přeložil například díla Prévertova, Beckettova či Ionescova. Výtečnou znalost západní literatury prokázal v Prvním eseji o umění moderního románu. Záhy po vydání v roce 1981 následovala ostrá polemika o "modernismu", která v čínském literárním světě, jenž právě v těchto letech zažíval svoje zlaté období, sehrála zásadní roli.

Gao Xingjian je horlivým zastáncem modernismu v literatuře. Během Kulturní revoluce musel rukopisy svých her a románů zničit, znovu začal publikovat až začátkem 80. let. Píše povídky (jednou z nejznámějších je Prut pro mého dědečka, rovněž publikovaná v tomto čísle Souvislostí) a divadelní hry, např. Poplašný signál, Autobusová zastávka, Divoký muž, které však byly záhy zakázány. Gao opouští Peking a vydává se na dlouhou cestu na jih a jihozápad Číny, kde jakoby bezcílně hledá všechny možné stopy původní, nekonfuciánské Číny. Tato cesta ovlivnila nejen jeho práci literární, ale i kaligrafickou.

V roce 1988 se Gao Xingjian rozhodl trvale zůstat ve Francii. Jeho hry jsou uváděny na místních, ale i rakouských či italských scénách. Pekingské události roku 1989 ho přiměly k definitivnímu rozchodu s čínským politickým režimem. V témže roce dokončuje román Hora duše, na kterém začal pracovat v roce 1982 během své cesty do "hluboké" Číny, a prohlašuje, že díky němu se konečně vypořádá s nostalgií po domově. Gao se stal jedním z nejvšestrannějších autorů současnosti, je uznáván jako básník, prozaik, dramatik, překladatel, literární vědec, výtvarník a v posledních letech i jako filmový režisér.

Ve složitě komponovaném románu Hora duše se prolínají dvě linie - tou první je vlastní cesta, obdoba duchovní poutě, kterou autor sám prožil a na základě svých nespočetných poznámek zpracoval do takřka sourodého vyprávění v první osobě, tou druhou jsou dialogy mezi "ty" a "ona/on". Střídání kapitol, které po způsobu klasických čínských románů mohou konstituovat samostatný příběh a které jsou střídavě vyprávěny v ich-formě a du-formě, udává zvláštní a až do úplného závěru zneklidňující rytmus. V tomto románu však najdeme i líčení divokých, panenských lesů, dramatičnost milostných setkání a rozchodů, příběhy o čarodějnicích, svůdkyních-liškách, raubířích a jejich manželkách, lovcích a divokých lidech, evokace absurdity současných pořádků, zamyšlení nad literární tvorbou.

Je Hora duše, o níž existují starobylé, historické záznamy, kterou se však marně snažíme lokalizovat na mapě, hledáním krásy, dokonalého poznání, autobiografickou zpovědí nebo románem bez příběhu, mimo kánon jak východní, tak západní literatury? Závěrečné věty románu: "Když se to tak vezme, nechápu nic, skutečně nic. Tak to prostě je," které však byly napsány jako první, prozrazují, že odpovědi se jen tak nedočkáme.