Miloš Doležal

Jan Franz byl i pro nejbližší přátele záhadou

Jan Franz byl i pro nejbližší přátele záhadou. Připomínal jim někoho, kdo je tu jen na chvíli, na návštěvě, fascinován už jiným světem. Bylo mu vyměřeno necelých šestatřicet let života, rozprostřených do krátké pouti mezi rodnou vysočinskou vsí Jitkov (nar. 17. dubna 1910), studentskou Prahou, Lipskem totálního válečného nasazení a dřevěným barákem tuberkulózního oddělení nemocnice v Havlíčkově Brodě, kde 6. dubna 1946 umírá. Nic mu nebylo tak vzdálené jako ctižádost oslňovat svými vědomostmi a nahánění kariéry. Franzův otcovský přítel historik Cyril Merhaut to vyjádřil lapidárně: měl zábrany, které jiní nemají; při své skromnosti se nikam nedovedl tlačit.

A co s vymezujícím určením jeho vkladů a talentů? Literární kritik? Překladatel? Esejista? Rádce a první posuzovatel rukopisů svých přátel? Spoluzakladatel časopisu Řád? Pouze slovníkovitě vyjadřují jeho mnohovrstevnatou osobnost a složité tkanivo života.

Franz zůstával v pozadí. Psal málo, pomalu, těžce, jako by z hlíny urputně dobýval nějaký neobejmutelný balvan. Ostatně, fyzická práce, ať už doma na polích a v hospodářství, či za války v hrůzných podmínkách koželužny, mu nečinila potíže. Měl svůj důkladný rytmus a málokdo jej "ocenil" (často na něj redaktoři naléhali, kdy už konečně pošle slíbený článek či překlad). Několikrát se také stalo, že Franz sám svůj text určený k tisku (např. o Zahradníčkovi, o K. Čapkovi) na poslední chvíli stáhl s poznámkou, že potřebuje dodělání, přesnější formulace a propracovanější argumentaci.

Jeho studie a glosy, tištěné v časopisech Řád, Tvar, Akord a Listy pro umění a kritiku (1931- 1933), mají zážeh i po sedmdesáti letech. Bez frází a upovídanosti míří k básnické podstatě. Jeho kritická kompetence vyrůstala ze vzdělanosti jazykové (němčina, francouzština, angličtina) i filozofické; současně se nebál upozorňovat na vady a zrady obecně přijímaných autorů (Nezval, Biebl, Hora, Durych). Přitom mu nešlo o žádnou mladickou provokaci či apartní zaumnosti - byl si vědom neodvolatelné závažnosti napsaného slova. Franzův přístup napovídal, že se tu nesetkáváme s přelétavou cestou recenzenta z povolání, který bude pohotově psát o všem a vždy, ani s mužem, který lepí kariéru usedlého literárního vědce, nýbrž se skutečným kritickým talentem. V jeho životě se však stalo cosi, co mu podemlelo sílu sveřepě vytrvat v nastoupeném. A nebylo to jen zřetězení "zoufalých chvil" (ideové rozepře s kamarády z časopisu Řád, rozchod s dívkou, dvouletá vojenská služba, válečné pracovní nasazení v bombardovaném Lipsku), ale zřejmě i soumrak a destrukce evropských hodnot ve 30. a 40. letech, které Franz tak silně a osobně prožíval.

Náš blok vychází v době, kdy si připomínáme šedesát let od autorovy smrti, a je jakýmsi doplňkem k připravovanému knižnímu souboru Franzových kritik, esejí, glos a korespondence, jenž letos vyjde v nakladatelství Triáda (Jan Franz: Eseje, kritiky, dopisy).

Jan Franz se narodil 17. dubna 1910 v Jitkově u Chotěboře, absolvoval místní obecnou školu a poté s vynikajícím prospěchem gymnázium v Chotěboři (maturita 1929). Podstatný vliv na něj měl středoškolský profesor českého jazyka Václav Krištof ("Opovrhoval příručkovitostí a formálností, šlo mu o poznání, na němž je aspoň něco svého. Zdůrazňoval, že mu je milejší, jestliže žák pronikne a prožije jednu báseň Vrchlického, než kdyby znal názvy všech jeho sbírek." - B. Dohnal). Po maturitě se Franz zapisuje jako řádný posluchač na pražskou FF UK, obor čeština a francouzština, a "hodlaje se podrobiti přísným zkouškám doktorským, věnuje se srovnávacímu studiu dějin literatur se zvláštním zřetelem k filozofii". Studium však v polovině roku 1934 přerušil a již nedokončil. Na počátku 30. let se seznamuje s básníkem Bohuslavem Reynkem z blízkého Petrkova a vzniká mezi nimi celoživotní přátelství. Franz již na gymnáziu čte staroříšské tisky a stává se "žákem Florianovy univerzity" a příležitostným spolupracovníkem (přeložil pro staroříšské Archy text B. d`Aurevilliho). Později dojde mezi Franzem a Florianem k roztržce a nedorozumění. Franz patří mezi zakladatele revue Řád, v Praze jeden čas bydlí s Timoteem Vodičkou v Palackého ulici č. 74. První ročník Řádu vede společně se Stanislavem Berounským a pro úvodní čísla překládá G. Bernanose, L. Bloye a F. Kafku. V té době přispívá také do Akordu, Tvaru a Listů pro umění a kritiku (překlady P. Claudela, S. Fumeta, A. Cochina, J. Greena, kritické texty a poznámky o V. Nezvalovi, F. Gellnerovi, J. Durychovi, K. Bieblovi, J. Horovi, J. Čepovi; v dopisech zmíněné kritiky o J. Zahradníčkovi, K. Čapkovi a O. Březinovi nebyly nikdy tištěny a dochovaly se jen ve zlomku či se nenávratně ztratily).

Vedle drobných časopiseckých překladů přeložil Franz knihu Lucrezia Borgia F. Funck-Brentana (Melantrich, 1932), spolu s V. Renčem román D. Vieserové Zpěváček (Vyšehrad, 1938) a Rok Páně K. H. Waggerla (Vyšehrad, 1939). Zřejmě rozpracovaný překlad G. Kellera Curyšské novely nikdy nedokončil.

Roztržka se členy Řádu, zvláště se S. Berounským, odchod z fakulty a následná vojenská služba (1. 10. 1935 - 18. 9. 1937 v Hradci Králové a Čáslavi) jej nalomily natolik, že se k soustavné literárněkritické práci již nevrátil. Pokus dokončit filozofickou fakultu nevyšel, a tak Franz nastoupil v Praze (bydlel v podnájmu na Malé Straně, Újezd č. 14) nejdříve do Fotoměřického ústavu (skončil výpovědí 13. listopadu 1941) a následně za pomoci Cyrila Merhauta a na přímluvu Zdeňka Wirtha začal pracovat (17. prosince 1941) jako archivář Zemského archivu a uspořádával spisový archiv Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na Hradě pražském.

14. dubna 1942 je předvolán na úřad práce a totálně nasazen do Německa. Pracuje od června 1942 v Lipsku v malé koželužně, kde dělá ty nejtěžší a nejhrubší práce. V dřevěných ubikacích prožívá několik zničujících náletů. Domů se vrací z amerického shromažďovacího tábora 31. května 1945 s podlomeným zdravím. Od podzimu 1945 trvale leží v dřevěném baráku tuberkulózního oddělení havlíčkobrodské nemocnice, kde umírá ráno 6. dubna 1946, v tichosti a spánku, na tuberkulózní rozpad plic. Je pochován v rodinném hrobě v Havlíčkově Borové.

Od roku 1946 se Jan Franz v literárních dějinách, slovnících a příručkách nevyskytuje. K prolomení mlčení kolem jeho osoby došlo až po roce 1989. Časopis Souvislosti (4/1995) otiskl vzpomínku Rudolfa Voříška a listy Jana Franze adresované Bohuslavu Reynkovi.

Miloš Doležal (1970) pracuje jako redaktor Českého rozhlasu 3 - Vltava. Publikoval básnické sbírky Podivice (1995), Obec (1996), Les (1998), Čas dýmu (2003), soubor fejetonů České feferony (2000), životopis mons. Antonína Bradny Zaradoval jsem se (2002), dvě knihy rozhovorů (Cesty Božím (ne)časem, 2003; Prosil jsem a přiletěla moucha, 2004) a poetický deník o putování po Toskánsku (Sansepolcro, 2004).