Jiří Zizler

Paměti filozofa

"Kolik let ještě uplyne, než filozof Josef Ludvík Fischer zaujme důstojné místo v dějinách české kultury?" ptá se Josef Zumr v doslovu ke knize Případ Sokrates, jíž se nejvýše jmenovaný vrátil roku 1994 k českému čtenáři. Všestranný humanitní myslitel, zvláště filozof a sociolog, poválečný budovatel Palackého univerzity v Olomouci J. L. Fischer (1894 až 1973) byl z veřejného prostoru poprvé vyřazen po únoru 1948, kdy byl postupně zbaven možnosti vyučovat i publikovat; koncem šedesátých let se v rámci rehabilitací vrací na univerzitu a vychází mu šest knih, z nichž je těm posrpnovým opět zabráněno dostat se do distribuce. Po listopadu 1989 vzniklo několik sborníků věnovaných jeho památce a ideovému odkazu (J. L. Fischer - osobnost, dílo, myšlenky, 1990; Hledání řádu skutečnosti, 1994; J. L. Fischer a filozofie XX.století, 1996; Josef Ludvík Fischer 6. 11. 1994 - 17. 2. 1973, 2001) a konečně se objevily i reedice některých jeho důležitých děl (Případ Sokrates, 1994; Zrcadlo doby, 1996; Krize demokracie, 2005). Zásluhou editora Jiřího Opelíka a nakladatelství Torst nyní přišla řada na Fischerovo dílo posud nepublikované, vzpomínky Listy o druhých a o sobě.

Paměti mohou mít nejrůznější podobu podle předmětu zájmu a koncentrace autora, míry jeho odstupu, úhlu pohledu, tendenčnosti, jazykového ztvárnění. U literátů často dominuje poloha znovuprožívání "ztraceného" času, jeho lyrizující evokace. Fischer psal paměti vlastně z nezbytí a donucení, aby zaplnil prázdný prostor po svém odklizení v padesátých letech, a též se záměrem rukopis přece jenom vydat a pomoci sobě i rodině z tísnivé existenční nouze. Při psaní si vyjasňoval, "že jsem se sám sobě i minulosti, v níž jsem žil, dokonale odcizil" (s. 7), a otevřeně si přiznal absurditu vnucené retrospektivnosti u člověka, který býval "zahleděn vždy před sebe a nikoli za sebe" (s. 7). Získal tím ovšem příležitost vrátit se k neuralgickým bodům svojí osobnosti, vždy poněkud váhavě rozkročené a rozpolcené mezi obory, úkoly, výzvami, snahami, vlastními dispozicemi ("bolestně jsem si uvědomoval, že stojím někde uprostřed mezi básníkem a vědcem či spíš na rozhraní a tento svůj úděl jsem dvojnásob těžce nesl jako filozof, jímž jsem se cítil být především", s. 116), městy... "Text v pohybu" (slovy J. Opelíka), několikrát přepracovávaný (1955-58, 1963- 64), popisuje v první části Léta neklidu a hledání autorovo třeboňské dětství a gymnaziální studia, pobyt na pražské univerzitě, kde Fischer studoval bohemistiku a germanistiku (a uvažoval o kariéře literárněhistorické), dostává se k práci knihovníka v pražské univerzitní knihovně (1921), angažuje se jako publicista a z trestu za kontroverzní komentář o příčinách atentátu na Rašína je přeložen do Olomouce (1923). Druhý díl s názvem Cesta k sobě se soustřeďuje na vývoj Fischerova filozofického myšlení a vznik jeho ucelené soustavy i další tvůrčí a organizační aktivity ve dvacátých a třicátých letech, jakož i (příznačně komplikovaný) postup jeho akademické dráhy (1927 docent, 1935 mimořádný profesor sociologie, posléze i filozofie).

Editor svazku, který v ediční poznámce bilancuje peripetie kolem (ne)vydávání Fischerových pamětí, nad replikou redaktorů Československého spisovatele (kde se edice původně měla realizovat) Branalda a Kocourka autorovi z roku 1957 poznamenává: "[...] těžko rozlišit, co bylo v dopise upřímným osobním názorem redaktorů a co jen redakčním taktizováním vynuceným poměry." (s. 594) Zdráhavě vlídná opatrnost redaktorů se váže nepochybně k politickým souvislostem (např. Lenin je pro Fischera "fanatický doktrinář [...] vytýčivší program proletářské revoluce způsobem až naivně simplistním" (s. 125) - už takové formulace jistě stačily k mírnému opocení zodpovědných pracovníků), ale patrně nikoli výlučně. Zejména v pasážích o dvacátých letech se Fischer často mění v roztržitého profesora, který zapomněl na publikum a propadnul se do tak intenzivní samomluvy, že pro ostatní ztrácí jeho dikce srozumitelnost i zajímavost. Uvědomoval si to patrně i sám, neboť se obával, že čtenáře "nebudou vůbec zajímat partie, v nichž vykládám o svém vlastním růstu" (s. 185). Fischer zde obsáhle cituje ze svých textů, komentuje je a zařazuje do dobového vývojového kontextu, přitom je však k sobě pozoruhodně přísný, až hyperkritický; pečlivě vypočítává svoje omyly, chyby a nedůslednosti: "je to hotová snůška vyložených nesmyslů" (s. 320), kvalifikuje např. s odstupem jeden svůj myšlenkový pokus z počátku třicátých let. Jsou-li tedy Fischerovy paměti zrcadlem jeho ideových zápasů, přivádějí nás zpět k jeho tvorbě.

Definitivní příklon k filozofii se ve Fischerovi prý udál při četbě Platonových dialogů ve strážní službě na nákladním vlaku koncem první světové války. Do poválečného období (k jehož poznání přispívá Fischerovo dílo podobně jako např. vzpomínky Nezvalovy, Seifertovy či Kalistovy) vstoupil jako "nezávislý" marxista, který toužil po vlastní filozofické a sociologické metodě, propracovaném a otevřeném systému, který by neselhával před realitou. Arne Novák jeho tvůrčí úsilí označil za roztěkané a "nervózní", ve skutečnosti ale mělo ráz úporného hledání, jehož posledním cílem bylo ovlivnění podoby světa. Fischer se snažil správně rozpoznávat naléhavé signály času, vést s nimi dialog a neklesnout přitom do sebeklamu či dogmatismu. Výsledkem byla nakonec ambiciózní koncepce tzv. filozofie skladebné (syntetické a kvalitativní), kde se svým způsobem přibližoval strukturalismu. Úplná nezávislost, či spíše neangažovanost ve společenských procesech, se však jevila iluzorně a bezzásadově a jasná stanoviska měla i svoje politické konsekvence; Fischer sám ukazuje, že např. "idealismus" ve filozofii se vztahoval k podpoře strany národně demokratické. Fischerovo myšlení později inklinuje k vyvažování, hledání středu, "třetí cesty", ačkoliv se rozhodně hlásí k levici - hospodářský systém musí být založen na mravnosti a mířit k spravedlivému rozdělování statků. "Bohatý je ne ten, kdo získává bez konce, ale bez míry dává," (s. 271) říká ve své nástupní docentské přednášce roku 1927. Jako homo politicus tedy směřoval k socialismu, ale "socialismus musí býti více než proletářským socialismem, aby vůbec byl socialismem" (s. 172) - zároveň je pro Fischera charakteristický "zásadní odpor podřídit se jakékoli ortodoxii, včetně komunistické" (s. 172). Věrnost této premise předurčovala jeho pozici solitéra v prvorepublikovém období i jeho osudy po únoru 1948 ("Komunisté budou musit vidět ve mně zavilého revizionistu, což je v jejich očích větší hřích než být liberálem nebo vyloženým reakcionářem," /s. 284/ napsal s jasnozřivým realismem roku 1927 B. Václavkovi) a nakonec i přijetí jeho osobnosti a díla po listopadu 1989. Vždy bezvýhradně platilo, že "pro pravici byl příliš levicový, pro levici pravicový" (K. Floss). Fischer viděl v meziválečné situaci narůstající krizi evropského modelu kultury, příznaky změny paradigmatu i problémy expandujícího scientismu - proto bývá někdy uváděn vedle interdisciplinárních postav typu

T. de Chardin, F. Capry či D. Bohma (a připojili bychom i jméno E. Fromma, jehož postoje k moderní civilizaci mohou asociovat gestaci Fischerova humanistického étosu). Ekonomické a politické uspořádání se podle Fischera musí podřídit novým potřebám doby, jejich restrukturování se bude odehrávat v rámci nové racionality, odvislé ovšem od úcty a respektu k lidské osobnosti. Fischerovo myšlení v průběhu let ztrácelo "pevnou půdu pod nohama" z důvodů vnějších (válka, poválečná restrikce demokracie) i vnitřních (dlouhodobé nápory neurastenie a deprese, které léta podrývaly jeho schopnosti; Fischer byl přece jenom jemný senzitiv, pro kterého "jistota" byla vždy nesamozřejmou hodnotou).

Význam Fischerových pamětí netkví jen v popisu vlastního ideového zápolení. Kniha též vypovídá o atmosféře českého kulturního a vědeckého života a přináší řadu citlivě odstíněných portrétů postav od zapomenutých středoškolských profesorů až po osobnosti zásadního významu. Načrtává tak kontury mužů z prostředí univerzitního (J. Vlček, O. Fischer, A. Novák) i filozofického (E. Rádl, K. Vorovka, R. I. Malý, J. B. Kozák), vzpomíná na J. Johna, R. Jakobsona, i na B. Václavka, s nímž redigoval časopis Index. Zajímavé jsou jeho medailony J. Mahena a F. Šrámka, kteří jej oba silně zaujali i ovlivnili. Slova, která napsal o Mahenovi, mohla docela dobře platit i pro něj ("pro záblesky krásy, jíž se odkrývá svět, lze balancovat na půdě životních nejistot, máš-li jen trochu mužnosti," s. 300n.).

Autor svůj životní příběh dovedl jen do roku 1938, v němž vyvíjel úzkostnou aktivitu (mj. byl přijat prezidentem Benešem, kterého přesvědčoval o nutnosti spolupráce s Polskem, což byla koncepce sice správná, leč v dané konstelaci neproveditelná); jiný Fischerův názor, totiž že několik tisíc letadel, potřebných k zadržení úderu Luftwaffe, by nám prezident Roosevelt "v nějaké formě opatřil", nese stopy nepoučené naivity: Spojené státy měly dost starostí se zajištěním obrany vlastní. Následující události přivedly Fischera do Holandska, kde několikrát o vlásek unikl zatčení gestapem s následky nepochybně nejtěžšími. Hlavní smysl uvedení vzpomínek J. L. Fischera spočívá tedy v odkázání k jeho dílu, jež si zaslouží pozornost jistě větší, než jaké se mu z různých příčin posud dostává.

Josef Ludvík Fischer, Listy o druhých a o sobě. Praha, Torst 2005.