Adéla Gemrothová

Filozofický deník Ladislava Klímy - je to možné?

První svazek Sebraných spisů Ladislava Klímy, resp. druhý, který z plánovaných šesti svazků vychází (prvním byl v roce 1996 svazek IV. - Velký roman), obsahuje dochovaná torza Klímových deníků z let 1909- 1927; editorka pro něj zvolila název Mea. Povaha těchto zápisků je značně různorodá, Erika Abrams ji poměrně neurčitě charakterizuje takto: "[...] systém praktické filosofie ('boží praxe') a jeho denní dispozice sousedí jak s aforismy (tzv. 'theoretickými myšlenkami', později 'cogitaty'), jimiž se živí a zároveň odráží navenek, tak i s níže 'praktickým' vypořádáním se se zpětnými údery z vnějšku [...]." (s. 741) Ještě než do svazku vůbec nahlédneme, předpokládáme jaksi (snad v souladu s obrazem Ladislava Klímy vytvořeným na základě všech předchozích edic jeho díla), že se jedná o deníky filozofické - a s tímto žánrem si také spojujeme určitá očekávání. Klímovy zápisky zpřístupněné touto edicí však tato naše očekávání poněkud mění. Rozrůzněná, nesplývavá povaha toho, co si Klíma s různou měrou systematičnosti zaznamenával - neboť i v rámci jednotlivých fragmentů se objevují pasáže více či méně konzistentní, některá témata jsou pouze nastíněna, náhle přerušena záznamy z praktického života, zatímco jiná jsou promýšlena do hloubky a opakovaně, v celých odstavcích -, zapříčinila, že předchozí editoři ze zápisků tohoto druhu vybírali a komponovali soubory, jež naplňovaly jejich představu o filozofickém deníku či o filozofickém spisu obecně. Editorka tohoto svazku naopak pokládá za důležité publikovat dochované zápisky v celé jejich šíři, a tak uspořádání svazku sleduje pouze chronologické hledisko, dílčí celky (rozlišené zpravidla datací) jsou průběžně číslovány. Část z nich byla zařazena do oddílu Přílohy, neotištěny pak zůstaly pouze záznamy, jež editorka posoudila jako příliš utilitární: účtování, záznamy o útratách apod. "Jako jediný ústupek přece jen učiněný čtenářskému pohodlí " (s. 741) byl do čela svazku umístěn známý Klímův Vlastní životopis.

Erika Abrams prezentuje text v co nejsyrovější podobě, maximálně odpovídající rukopisům. Je to pochopitelné už vzhledem k tomu, jakým způsobem bylo až dosud s Klímovými texty, které představují problém jak pro editora, tak pro každého jiného čtenáře, nakládáno. O tom, že dráždivé, významotvorné zacházení s jazykem nejen na pravopisné rovině je výrazným znakem Klímovy poetiky, a proto má tedy zachování všech specifik v této oblasti skutečně klíčový význam, není třeba s editorkou polemizovat. Podobné stanovisko lze zaujmout i k její snaze o zachování fragmentární podoby textu; tj. k odmítnutí obav o jeho přístupnost, jimiž zdá se byly zaštítěny usměrňovací až manipulační tendence předchozích edic.

V textu přítomného svazku se ale zvolený přístup dostává na hranice svých možností. Fragmentárnost Klímových zápisků není už jen vnějším rysem nespojitého celku, stává se rysem formální struktury, formou samou, stává se sdělením; proniká do stavby jednotlivých vět a bortí je tak, že zanikají v číslovaných výčtech a sloupcích. Útržkovitost a zkratkovitost proniká až na úroveň slov samých, místo nich se setkáváme s celými odstavci písmenných zkratek, prokládaných různými grafickými značkami. Ponechává-li editorka text tohoto typu v původní podobě, zavazuje se k větší péči o alespoň částečné zprostředkování čtenářova porozumění, a paradoxně tak musí řešit mnoho otázek týkajících se vnějších zásahů do podoby textu, resp. podobu a rozsah poznámkového aparátu. Stává se tak opět garantem komunikativnosti textu, jakýmsi jeho patronem, skutečným prostředníkem mezi ním a čtenářem, jak tomu bylo u jejích předchůdců?

Vlastnímu textu předchází Upozornění čtenářům, které poskytuje návod k orientaci v různých formách těchto doprovodných úkonů, jež mají naplnit ohled k maximě syrovosti a původnosti, ale zároveň pamatovat na čtenáře. Jsme tedy poučeni o tom, co znamenají jednotlivé grafické symboly a značky provázející text, příp. v jakém jsou vztahu k podobě rukopisů samých (zohledněny jsou např. i přípisky mezi řádky, glosy psané po okrajích stran apod., stejně jako jsou označena slova, která se nepodařilo částečně nebo vůbec rozluštit; podoba rukopisných pramenů je také zevrubně popsána ve vlastním poznámkovém aparátu, včetně vynechaných řádek, přeškrtnutých slov ad.). Již ale na tomto místě narážíme na problematičnost provedení celého tohoto "příslušenství", a to především ve dvou okruzích - v překladu cizojazyčných pasáží a v rozepisování zkratek. "Vlastní poznámky a komentáře věcné, vyznačené v textu číslicemi, jsme umístili na konec svazku; tvoří tam druhou část kritického aparátu [čítajícího 150 stran tištěných petitem], jehož první částí jsou překlady delších cizojazyčných míst i prvního výskytu všech jednotlivých výrazů nebo zkratek řeckých, německých, francouzských atd. [...] Vydavatelské zásahy do textu jsme dali vesměs do lomených závorek < >. Jde jak o očíslování zde shromážděných textů a tors, tak o rozepsání zkratek (při prvním výskytu nebo tam, kde smysl nevyplývá z kontextu), o doplnění občasného autorem opomenutého slovíčka (tam, kde je lze naopak jednoznačně ze souvislosti vyvodit)."(s. 7)

Tento přístup má mnohá úskalí, míra výskytu i rozsah dílčích částí textu, na které se vztahuje tato problematika (tj. cizojazyčné pasáže a zkratky, resp. též celé pasáže zkratek cizojazyčných či českých - z nichž ty české jsou rozepisovány přímo v textu, cizojazyčné pak spolu s překladem na příslušném místě poznámkového aparátu), má takový podíl na celku, že si lze představit, že čtenář na sledování odkazů samých buďto rezignuje, nebo se jimi bude zabývat pouze výběrově; nemluvě o tom, že se bude stěží orientovat v tom, s kterými zkratkami se už setkal. Spolu s odkazy k vlastnímu poznámkovému aparátu tak může připadat na jednu stranu textu zhruba pět až deset odkazů, na které je třeba se podívat o několik set stran dál...

Je vůbec technicky možné využít takto velkoryse pojatý kritický aparát v úplnosti? Nebo jednoduše - lze vůbec (je-li mým záměrem text číst a ne jej podrobně studovat) věnovat pozornost vlastnímu poznámkovému aparátu současně s dohledáváním překladů cizojazyčných pasáží? A lze naopak předpokládat, že skutečně každé slovo, s kterým já jako čtenář dle představ editorky můžu mít potíže, bylo přeloženo (alespoň při prvním výskytu), a lze je tedy dohledat? Rozepisování českých zkratek navíc výrazně mění vzhled textu, v kterém tak přibývají další, už tak velmi různorodá a četná grafická znaménka (ta naopak chybějí tam, kde bychom je očekávali: tečky za větami, třetí tečky za nedokončenými výpověďmi).

Jako čtenáři skeptickému se mi spíše zdálo, že mnohá slova překladu či rozepsání unikla, zatímco jiná byla z mého hlediska přeložena či rozepsána snad nadbytečně (Reiz ve větě "T.zv. podlost, podlost u všech osob - to dává vypracování zvláštní Reiz"(s. 418) bylo přeloženo jako půvab; německý výraz ve větě "Hledět na vše koldokol pouze jako na Auschuss"(s. 422) je za příslušným odkazem prezentován ekvivalentem výstřelek aj.). Podnětem k novému odkazu v překladové části poznámkového aparátu navíc není jen situace, kdy je příslušná cizojazyčná pasáž přerušena textem českým, ale i případ, že následuje pouze další cizojazyčný odstavec. Rozpaky nad překladovými pasážemi tím bohužel nekončí: ve Vydavatelských poznámkách se mj. dočteme: "Respektujeme dále, pokud nejde o zjevná nedopatření, veškeré zvláštnosti, odchylky a znásilňování pravidel v rovině čistě jazykové (ba pokusili jsme se je pokud možno napodobit v překladech cizojazyčných míst)."(s. 748) To se dá podobně jako rozepisování zkratek, neznačené doplňování opomenutých slov či opravování chyb z nepozornosti a jiných nedopatření, "jaká by čtenář beztoho v duchu korigoval" (s. 749), vysvětlit jako snaha posílit plynulost textu. Nejedná se však spíše jen o zálibu v autorově dikci, resp. v její simulaci, na kterou můžeme místy narazit i v jinak věcných Vydavatelských poznámkách? ("Klímy" v tomto svazku tak jakoby přibývá).

S vědomím výše uvedeného se neubráníme rozpakům nad těmito sleveními, která jsou v rozporu s celkovým náročným a detailistickým, velmi poučeným edičním zpracováním, jež je na české poměry každopádně nezvykle velkorysé a sebevědomé.

Problematika edice samé a překonání překážek, které vnější podoba textu čtenáři klade, se dostává do zvláštního vztahu s vlastní výpovědní hodnotou Klímových zápisků. Pro obsah sám je totiž roztříštěnost spojená s ulpěním na detailu také charakteristická; jako by bylo možné počítat jen se zobecňujícími postřehy, jež vystupují na povrch při průchodu textem (který je často možné spíše jen prohlížet než číst). Značnou část zápisků totiž tvoří jakási heslovitá pravidla, metody, plány a příkazy sobě samému, často zaznamenané jako jednotlivé body, v infinitivech a nominativech. Tematizuje se v nich stejně tak autorovo myšlení, jehož nosným principem je neustálé popíráním stanovisek vlastních i stanovisek konkrétních myslitelů (či těch všeobecně přijatelných, vůči kterým se vymezuje s obzvlášť velkým gustem - "Vždy a všude: od všeho lidského co nejdále! Čím co paradoxnější, nepřijatelnější, - tím lepší!" s. 390), jako konání v širokém slova smyslu (otázky tvorby i holé existence - životosprávy, financí, styků s ostatními apod.). V přístupu k těmto okruhům, či snad v jeho permanentním hledání, zpochybňování a převracení naruby, jako by nebylo rozdílu ("Jest jistota a není jistoty, toť základní kontradikce. - Kde je kontr. základní, je i generální. Z ní plyne, že vše si odporuje, že svět je kontradikcí. Jsou nesčetné kontradikce en détail, - ale zbytečno je pátrat po nich, dovozovat jejich existenci; ze základní kontradikce dostatečně plyne, že vše si odporuje [...]." s. 174). Snaha o systematizaci myšlení i konání provázená vědomím neschopnosti realizace čehokoli už vytčeného, nucení se k disciplíně v tom všem či odmítání jakékoli spontaneity provází jednotlivá Klímova témata bez rozdílu ("Jedná se ne pouze o co - ale jak. Větší část mých pravidel je vesměs dobrá, - špatně jen jsem je praktikoval [...]." s. 67). Problémem, s kterým je nutno se vypořádat, se Klímovi stává vymezení nejrůznějších pojmů, včetně Boha, i otázka, jak omezit pití či jak rychle a efektivně postupovat od námětu k syžetu a k hotové povídce.     

Touha po tom najít jakýsi zaštiťující princip (a sveřepá víra v to, že je to možné), byť jen v určitém typu disciplíny, je silnější než disparátnost idejí, které co chvíli toto zaštítění suplují - tak se zde střídá egosolipsismus s féeričností, ludibricionismem a perverzitou, dominujícím tématem se na určitou dobu stává i plánování sebevraždy; ne nadarmo je jedním z klíčových pojmů především "praktická filozofie". Orientaci pak poskytuje i nalezení principu, vůči kterému je možné vymezit se tak silně a s vědomím neobyčejné bystrosti a původnosti vlastního úsudku, že na jeho pozadí vystupuje mluvčí sám jako určitý typ génia. Jednotlivá témata i struktura jejich rozvažování se neustále, někdy téměř doslovně opakují a vracejí v dílčích cyklech, orientovat se ve vztazích mezi nimi jako by ani nebylo žádoucí. Plodem řetězců nesouvislých a neustále se proplétajících hesel, které nezřídka nabývají převahy nad komplexními úvahami, se pak často stává bystrý aforismus: od obecného se čtenář vrací znovu k detailu: s ním si totiž - podobně jako autor - dokáže poradit.

Z celého setkání s Klímou v jeho zápiscích, s editorkou jako osobností v tvaru, který dala této edici, a také se sebou samým jako čtenářem nečitelného svazku se vynořuje otázka - je to vůbec možné? A takto? Je to možné bez ústupků a slevení, nebo existuje mez syrovosti, za kterou nelze jít; je možné na obou stranách přistoupit na to, že neporozumím, a přesto nebo právě proto ještě budu chtít do toho jít? Tón těchto otázek je mi vlastně sympatický...

Ladislav Klíma, Sebrané spisy I. Mea. Praha, Torst 2005. K vydání připravila Erika Abrams.