Petr Boháč

Nad bezradností současné poezie

Při četbě loni vydaných sbírek Jiřího Kotena Aby dům a Vojtěcha Kučery A hudba? se chce vykřiknout: Dost již! Ať potopa mlčení zaplaví tyto bolestínské, nevyzrálé, v sentimentu se utápějící, nesoudržné, konvenční, bojácné a netoužící verše. Oba pokusy, které čtenářům představilo nakladatelství Host (Edice poesie Host, sv. 74 a 75), patří stále spíše do šuplíku. I když je otázka, zda by se i tak z učesaného, konformního tvaru časem a především nějakým rozrušením stalo cosi překvapujícího, co zatne své drápy a nepustí, co se nás přidrží i při prvním čtení...

Již v článku o Hruškovi, Borkovcovi a Kolmačkovi (Souvislosti 2/2004) jsem nastínil architektoniku jejich veršů: "Začátek básně většinou postihuje určitou atmosféru. Básně začínají kulisou světa: bouří, deštěm, sněžením, dusnem, večeří, rozedněním, stmíváním atd. Poté následuje výčet každodenních příběhů, událostí, archetypů; nakonec dochází k přesahu profánního [...]."Ale objeví-li se tato poetika po sto prvé a navlas stejně, jako u Kotena a Kučery, je vyrušeno to nosné, totiž subjekt bezprostředně prožívající skutečnost. Básnický subjekt například stojící u okna a pozorující určitou náladu krajiny nebo přírody sice sugeruje takový prožitek, vážící se na čisté a ničím nezatížené pozorování, jenomže o bezprostřednosti nemůže být ani řeč, uvědomíme-li si již existující literární zpracování, "schéma", jež tomuto pozorování předchází. Proto nelze mluvit o průzračnosti či čistotě prožitku, ale jen o literárnosti a epigonství. Jistěže básník ve svém psaní nikdy nedosáhne absolutní nevinnosti, vždy již je dědicem předešlého, ale jeho bytostnou povinností je vyhnout se ať vědomému, ať nevědomému kopírování. Copak to není právě on, kdo přináší nové vidění, neotřelé svědectví o sobě a okolí, v němž žije? Nebo se budeme muset vzdát tohoto často krutého nároku, jejž si na sebe naložila moderní poezie?

"Dívám se z okna na kámen, / celý den na něm bubnuje déšť. / Ty zatím přikládáš do kamen, ohříváš se. Pak vstaneš a jdeš. // Ve dvou teď dýcháme na sklo. Soused naproti staví hráz. / V okapech jezero prasklo. / Rána. Zlomený plechový vaz."Tuto Kotenovu báseň (Červnové lijáky) můžeme s klidným svědomím přiřknout Trojakovi, Hruškovi, Kolmačkovi, Kučerovi či básníkovi XY z brněnského okruhu - a nic se nezmění. Bezprostřednost prožitku, na němž je báseň postavena, je vymazána literární umělostí, a o svébytné poetice lze říci pouze tolik, že neexistuje nebo že se nachází roztroušená ve fragmentech celé sbírky. S tím souvisí klišé, kterého je u Kotena vrchovatě ("Ryby jsou němé od kostí..."), mudrlanství ("Rozevřel jsem bílé fotoalbum s monogramem. / Zůstalo mi v rukou na dva kusy rozlomené // Kolik životů uvnitř neznám ani z půlky!"), vlastní dojímání se nad neotřelostí rýmu ("Po dlaždicích kutálené slunce: / tma z pod stolu zalyká světnici. / Usínáš a srdcem ti rachotí klíč. / Zamykáš v sobě: další den pryč") nebo všudypřítomná pointa, která nahrazuje myšlenku básně a jež neodvratně připomíná bezradnost básníka před holou a rozmanitou realitou ("Z rádia chrčí tenisový přenos. / [...] / Nekonečný den: servis, pak výhoda // a znovu shoda..."). Pravda, ne každý může básnit jako Holan v období sbírky Bolest, ale právě při srovnání se ukazuje meritum věci. Holan vypointovanými závěry báseň graduje; nejen že explozivně nahlíží na možnosti zobrazování skutečnosti, ale i implozivně ohledává jemné změny významu a výrazu slova v samotném celku básně. Jeho pointování se měří s celistvostí - ve stejném nároku jako básník svou vinu poměřuje peklem, očištění očistcem a naději rájem. Rozmanitost světa si vyžaduje mnohovrstevnatost světa básnického, a naopak polysémie poezie vyjadřuje vědomí, že skutečnost ve své nekonečné proměně nebude nikdy plně a dostatečně vypodobněna. Pointa u Holana slouží ke zdůraznění části v celku, ale zároveň také k zobrazení marnosti tento celek vypovědět. Je beznadějné se ptát, k čemu slouží pointa Kotenovi a dalším. Zdá se, že valná část současné poezie se redukuje na schéma: básnický subjekt, okno (dům, nádraží, hospoda, vlak), imprese a pointa. Horizont světa - touha po jeho poměření - je zcela zapomenut a kotenokučerova poezie to jen potvrzují. Přežívá vjem a následný vypointovaný "konec", jenž má impresivní náladu vyzvednout do básnických výšin: "Cvak! vypínám elektřinu. / Takový liják! A bouřka! // Co je asi / Pánubohu tak drahé, / pro to po blesku posílá / zlatou cestu nazpátek?"Ale jediné, co se dokazuje, je nemohoucnost ozývající se z hlušiny myšlenky nebo obrazu.

Přesto u Kotena oproti Kučerovi nalezneme něco jako básnické gesto - zčásti naplněnou vůli a touhu dobrat se čehosi komplikovanějšího a trvalejšího, než je vjem a povrchní pointa. Gesto je přítomno v náznaku rytmu některých básní, v roztroušených segmentech originální metaforiky a především v kompozici celé sbírky. Naznačuje to už úvodní báseň Aby dům...: "Aby dům byl domem, musí si zachovat chladnou hlavu, / ať je vevnitř třeba na Etnu roztopeno. / Aby byl dům domem, musí být světa znalý, avšak nikdy ne toulavý, / byť by mu Hermův plášť seděl jako ulitý. / Aby byl dům domem, nesmí podlehnout dívčímu tlachání, / i když se bláznivě laškuje v aleji." Vyznění zde neznevažuje, ale ani nepřevyšuje myšlenku; prostor domu, v symbolickém i konkrétním významu, je zpodobněn rozporuplností vyjádřenou už spojením "byť, i když, avšak". Především v tomto rozporu zazní smysluplnost prostoru, vždy související s tím, kdo tento prostor obývá, kdo v zabydlování odkrývá smysl vlastního života. To, co se symbolicky naznačuje v opakování "Aby dům byl domem", je možno konkrétně - v každodennosti - vztáhnout na toho, kdo v tomto prostoru tráví svůj čas, kdo do něj přichází spočinout v jeho bezpečí, kdo z něj vychází, aby se vystavil ostří vnějšího světa. Je příznačné, že tato naléhavost, v tragickém nahlížení až osudová plnost mizí pod hlušinou impresí, prázdných point a básnických obrazů prověřených časem a nespočtem básníků: "Mezi chalupou a kolnou / chycené nic / v pavučinách zmrzlých / prádelních šňůr. // Kdosi koupe rez / v plechových vanách / před zimou neuklizených."Opisuje tuto metaforiku a tyto kolektivní obrazy Koten od Trojaka, nebo naopak Trojak si ji vypůjčuje od Kotena, nebo snad Kučera od obou - anebo dokonce všichni od Miloše Doležala?

Zatímco v Kotenově sbírce Aby dům se objeví fragment zadrhnutí v povrchní obraznosti, střep svébytného, ve vší komplikovanosti prožitého okamžiku nebo náznak pevně uchopeného rytmu, v Kučerově sbírce A hudba? je jen zcela zjevné prázdno. "Nádraží v Kunovicích / a před pár lety v Žatci: / po ránu čekání / na vlak ještě dál. / Od osmi do devíti, / jeden lahváč, / jedna hodina, / tady a teď"; nebo: "Kdyby tak stačilo milovat noc. / Protemnit se prsty k konečkům"; nebo: "Kameny mraků! / V noci se mi zdálo, / že je den / a večer / mám na koho čekat."Ve výčtu by se dalo pokračovat dlouho, vlastně až do odcitování celé sbírky - lze-li tedy mluvit o souboru zápisků jako o básnické sbírce. Je to úmorné a umořující, že o větě "Radost / vytančená uprostřed pokoje", lze říci, že je to stále báseň. Nepochybuji, že to báseň musí být, má-li se ochránit platnost poezie, její možnost obsáhnout vše a jakýmikoliv prostředky, a to bez podmínek, ale na druhou stranu to odhaluje nesoudnost, zastřený horizont vnitřních kritérií - rozrušení toho, o čem lze mluvit jako o básnickém gestu v samotném aktu psaní. Tento výdobytek moderního umění, demonstrovaný Duchampem a jeho "záchodovou mísou", se stává danajským darem současné poezie, neboť kučerů, píšících poetické zápisky, jsou přehršle. Je to dědictví, bez něhož si poezii nelze představit, jelikož znamená jednu z mnoha živých tkání básnického ohledávání skutečnosti a de facto je základem (moderními básníky vydobytým právem) osvobozujícího aktu psaní, ale na druhou stranu je ve své samozřejmosti neustálým ohrožením každého uměleckého činu, jelikož umístit záchodovou mísu do prostor galerie je po Duchampovi tak snadné - a tak nesnadné zároveň.

Zmiňuji to také v souvislosti s anotacemi, s jejichž asistencí vypouští nakladatelství Host svou produkci do světa. Nad nicotkou Miroslava Chocholatého, jejíž jazyk a sdělení je na úrovni středoškolských elaborátů (a tím nechci urazit ani jednu stranu), se lze s pochopením pousmát: "Osamělý dům, město, ale i vlak a nádraží... Takovou vinětu má nejčastěji láhev, z níž Jiří Koten nalévá svému čtenáři. [...] Originální metaforičnost nás vede k obzorům, kde si zdánlivá všednost a mýtus podávají ruce. Zde (i bez oltářů) je toto víno hodné proměnění."Při čtení anotace Miloše Doležala, řečeno v návaznosti na víno, jež nalévá Koten, úsměv trpkne: "Jedná se, podobně jako v knížce první, o drobné básnické záznamy; samomluvy i fragmenty hovorů, připomínající básnický deník; jsou to úlomky z proudu času, záchvěvy chvil, ony kolářovské 'dny v rocích a roky ve dnech'..."Pokud v této Doležalově analogii není skryta vzdálenost a ironie, pak tomu nerozumím. Vztáhneme-li výrok na konkrétně zmíněné Kolářovy deníky, vyjde najevo to, o čem již byla řeč, totiž absence básnického gesta, které se chce poměřit s celkem, s absolutností, s vědomím, že svět, v němž básník píše, nelze popsat cele a plně, že vždy zůstává cosi nedořečeného, co zůstává v těle jako Prometheova játra a co znovu a znovu nutí básníka začínat další báseň, aniž by abdikoval na celistvost. V souvislosti s interpretací symbolickou, kdy spojení dny v roce zjednodušeně řečeno znamenají básníkovu každodennost a roky v dnech přesah prožívané a zaznamenané reality, prosvítá ještě jedno úskalí spojené s poezií obou recenzovaných knížek. Především u Kučery je kladen důraz nikoliv na básnické slovo jako na základ básně, ale na to, co se demonstruje mimo něj, co se skrývá v zámlce, v tajemném náznaku. "Hlava halí se v hladinách hlasu. / Čekání. / Dýmy jsou kolmé. / Údiv / hledí k nebi." Básník se však vztahuje k řeči, obnovuje ji a nalézá v ní nové možnosti vyjádření. Svou činností je de facto subverzí jazyka. Právě tato každodenní revolta proti strnulosti mu umožňuje dosáhnout meze a proměnit je v hranice, cosi, co se dá překročit. Až v tomto vykročení (v přesahu) dostávají zámlky smysl a tvar. Bez tohoto jitření řeči a touhy pojmout do básně celistvost jsou pouze maskou snažící se zakrýt básníkovu bezradnost. A bezradnost maskovaná tzv. bezprostředností a zatajenou transcendencí je hlavním znakem obou sbírek. Jak příznačné pro současnou poezii, a nejen hostovskou!

Vojtěch Kučera, A hudba? Brno, Host 2005. Jiří Koten, Aby dům. Brno, Host 2005.