Marta Ljubková

Baroko a baroko

S novým románem přišlo v minulém roce několik autorů, jejichž dosavadní tvorba vybízí k tomu, abychom je, jeden každý, očekávali s velkou pozorností. Kromě Jáchyma Topola a Petry Hůlové vydali své novinky i Miloš Urban nebo Jiří Hájíček. Torstovské autory protentokrát ponechme stranou - Urbana vydalo pražské Argo, Hájíčka brněnský Host. Přičemž oba patří ve "svých" nakladatelských domech k autorům kmenovým.

Miloš Urban je zřejmě všeobecně známější než Hájíček a čtenáři, podporováni masivní reklamní kampaní, na každého nového Urbana také čekají - byť se jim už od Sedmikostelí dostává prakticky téhož. Urban, od počátku oblíbenec kritiky, svým posledním dílem vzbudil značnou vlnu recenzentské nevole: příběh je prý nesmyslně vykonstruovaný, záliba v citacích sebe sama přehnaná, pointa ubohá. Řeč je o "románu světla"Santiniho jazyk.

Jiří Hájíček na sebe výrazněji upozornil zejména souborem povídek Dřevěný nůž (2004). Autor své čtenáře získává postupně a kritický ohlas posledního románu, Selský baroko, je prakticky bezvýhrad pozitivní. Kniha bodovala v každoroční anketě Lidových novin a recenzenti ocenili její jazyk a zejména téma - temný příběh z padesátých let na české vesnici.

Tedy jako by se jednalo o dvě různé cesty a přitom se stejným východiskem: oba autoři se narodili v roce 1967, oba debutovali v roce 1998, v obou případech šlo o debut přinejmenším podařený - první vydal Poslední tečku za rukopisy, druhý Snídani na refýži. Avšak nesledujme falešnou stopu; před námi leží dva romány.

Romány zdá se mají k sobě nejblíž v tom, co je zároveň odlišuje - a to je baroko. V případě Urbana doba, v níž tvořil Santini, u Hájíčka ironický odkaz na vnější tvář stavení, jež zakrývá vnitřní tragédie. A tak zatímco Urban klouže efektně po povrchu, předstíraje hluboký ponor, Hájíčkovi se tu a tam, nenápadným způsobem, podaří zadřít se historii pod kůži. Oběma románům je společná tematizace dějinné paměti a jejího písemného záznamu: zatímco Urban jakoby věří, že věci upynulé jsou dešifrováním dobových textů zachytitelné, Hájíček se dobírá opačného závěru. Lidská paměť, v případě baroka už staletí mrtvá, v případě Hájíčkových padesátých let dodnes "barokně" bolavá, je omylná. Urban k baroku nabízí nebo aspoň hledá klíč, Hájíček se klíčů vědomě zříká. A ještě: tak jak je opulentní Urbanův příběh, tak je přebujelý (a místy zbytnělý a jindy křečovitě "autentický") jeho jazyk. Hájíček se v zachycování "každodenních" promluv Urbanovi podivuhodně blíží, mnohem uměřenější však zůstává v popisných pasážích.

Hájíček i Urban dbají na hlavního hrdinu, vypravěče příběhu. V obou případech je protagonistou románu muž zhruba ve stejném věku jako autor, "žije jinak" než okolí, je "zvláštním osamělcem", člověkem stojícím mimo, samorostem hledajícím si svoji cestu. "Zdálo se, že se konečně přece jen někým stanu. Že to nebude jako dřív, kdy jsem nevěděl, jak se uživit, co si myslet, jak se chovat, koho volit, jak obstát v životě, který se ve všech uskutečnitelných představách jevil jako těžko překonatelná, stereotypní, středostavovská nuda - pokud nemáte prostředky, jak se z ní vykoupit."(Santiniho jazyk, s. 18) - "Knihovnu zrušili, zůstal jsem najednou úplně bez peněz, kšefty mi nešly nikde, protože jsem jedny zanedbával pro druhý. Zadlužil jsem se, musel jsem si půjčovat i na alimenty. Zpátky do chalupy k bráchovi jsem nechtěl, odešel jsem na ubytovnu. Bydlel jsem jeden čas taky u lesa v buňce s lesníma dělníkama. Jenže to nejde přes zimu." (Selský baroko, s. 58- 59) Hájíčkův Pavel Straňanský je k outsiderství odsouzen už od samého počátku, knihovník, který přišel o práci a byt, sestavuje na zakázku rodokmeny a bydlí v jihočeské vísce u laskavého důchodce. Má otřískané auto a spoustu dluhů. Urbanův Martin Urmann se sice na začátku románu "zaprodává" v reklamní agentuře, ovšem brzo za sebou vzteky zabouchne dveře a pátrání po univerzální větě vede na vlastní pěst a ze své vlastní záliby. (Mimochodem postava kreativce z reklamní agentury je mezi českými autory kolem pětatřiceti let zvláště oblíbená, vzpomeňme například na Emila Hakla či Pavla Brycze.)

Straňanský i Urban jsou (pochopitelně ne vlastní vinou) rozvedení, a tak mají zcela volné ruce pro případné milostné eskapády. Ty také tvoří jednu z klíčových linií příběhů: oba mají to štěstí, že ženy, které se jim náhodou připletou do cesty, po nich bezmezně sexuálně touží (Urmannovi jedna nestačí); skutečnými vztahy se tak vyprávění nemusí nijak zvlášť zatěžovat. Ženy v sobě nesou tajemství, které je nutno odhalit, jsou to fatální zjevy skrývající pravou tvář. Jsou vlastně dost zrádné, nejvíce však svou nekoherentností (Tereza z Urbanova románu se chová téměř jako schizofrenička). Těžko říct, co se od nich dá čekat, a proto je jaksi pochopitelné, že ve výsledku slouží spíš jako příjemná dekorace, případně katalyzátor chytrých myšlenek hlavního hrdiny. Jinak působí jako hybný prvek v základní zápletce, vystavěné na pátrání, oba hrdinové jsou totiž hrdiny románu veskrze detektivního - Urmannovo pátrání po zmíněné univerzální větě se vyvine v hledání Santiniho jazyka, ze Straňanského genealogické zakázky se vyvine hledání padesát let starých křivd.

Přestože bych se neodvážila tvrdit, že oba romány jsou stejné (a jak je už asi zřejmé, ani že jsou barokní), vykazují nápadně shodných rysů. Princip pátrání a hledání vyžaduje určitou stavbu a podobné členění kapitol, práci se střihem a nenadálým zvratem či vrstvení nových skutečností a jejich nahlížení z několika úhlů. Straňanský i Urmann co chvíli nasedají do auta a vyrážejí na cestu po českém venkově, obcházejí tu kláštery, tu stavení, tu hřbitovy, tu hospody, tu vesnické potraviny - kde si se zálibou a s jistým stereotypem kupují láhve vody, o jejichž konzumaci nás pravidelně informují. Přesné zprávy máme i o jejich autech a vůbec se zdá, že popis vybavení vozidla je zde zvláštní zálibou. I osudové ženy musí mít auta - světe div se - silná a bílá. A protože oba aktéři mají nutkavou potřebu průběh svého pátrání s někým probírat, potřebují k tomu nějakého kamaráda: vlastně to není skutečný kamarád, toho hlavní hrdina, jsa osamělcem, vlastně nemá. Je to opět poněkud "podivný zjev", nerovný partner: vzdělaný Roman Rops celý v černém je Martinovým průvodcem a jakousi jeho ironickou chodící encyklopedií, autobusák Kennedy ve slunečních brýlích dokáže chlapsky poradit a nenápadně pomoci. Klišovitost podání se projevuje třeba i v tom, jak Straňanský a Urmann, ten zvláště, propukají v nepochopitelný a úplně nelogický smích.

Takže dvě detektivky? Tam, kde se Urban i Hájíček drží pátrání, čteme poměrně strhující detektivku, tam, kde se pouštějí do úvah či psychologie, svůj příběh doslova rozbíjejí. Kdyby bylo možné nahlédnout pod povrch Urbanova románu, nezahlédneme téměř nic, jeho podstata je dutá a závěr sice rádoby šokující, ale naprosto neinvenční - samotný konec Urmannova hledání je téměř až zbabělý. Pod povrchem Hájíčkova románu se přece jen skrývá strhující příběh vesnice v letech nejtvrdšího stalinismu - a ten autor dokáže popsat. Jenže právě kdyby si odpustil překombinovanou "špiónku", včetně milostného vzplanutí, román by bez tohoto banálního ornamentu získal na síle. A barokní nebarokní, obě díla by si byla rázem o poznání méně podobná.

Jiří Hájíček: Selský baroko. Brno, Host 2005. Miloš Urban: Santiniho jazyk. Praha, Argo 2005.