Jan Linka

Homo quid?

Na zásadní otázku, co je člověk, nabízejí Soukupovy Dějiny antropologie různé odpovědi. V živočišné říši ho řadíme do podříše mnohobuněčných, kmene strunatců, podkmene obratlovců, třídy savců, podtřídy placentálů, řádu primátů, nadčeledi hominoidů, čeledi lidí, rodu člověk, druhu člověk moudrý, poddruhu Homo sapiens sapiens (s. 115). O současných lidech se dozvídáme, že jsou to savci střední velikosti s mírným rozdílem ve velikosti mužů a žen a s určitým stupněm geografické variace ve vnějších morfologických znacích (s. 119). Homo sapiens sapiens prý vznikl před 200- 140 tisíci lety v subsaharské části Afriky a o jeho úspěch se zasloužily kamenná čepelová industrie a jazyková kompetence (s. 233). Posledně zmíněná nastupuje asi před 45 tisíci lety, kdy došlo k neurální přestavbě mozku, lidského hlasového ústrojí, hrtanu, jazyka a doprovodných svalů.

Mohutný šestisetsedmdesátistránkový "encyklopedický přehled dějin fyzické antropologie, paleoantropologie, sociální a kulturní antropologie", jak zní podtitul, v pohledné a přehledné typografické úpravě s původními ilustracemi a vhodnými fotografiemi plní po formální stránce své zadání na výbornou. Přesně po takovém typu příručky sáhne zájemce, který není specialistou, má chuť obor studovat nebo přichází z jiného oboru, kde třeba něco zaslechl o antropologické konstantě a chtěl by o oboru vědět něco víc, a není vyloučeno, že jako encyklopedický rozcestník poslouží i zkušenému antropologovi. Na patřičných místech uvádí autor vhodně užitá exempla, jako didakticky nevtíravý návod na vedení kartotéčních lístků pro mladé adepty vědy poslouží profily vybraných etnik, užitečné jsou rovněž krátké sumáře na konci kapitol, čtenář není zatěžován rozvleklými poznámkami pod čarou, a ty jsou navíc přiřazeny přímo na patřičné stránky, takže není třeba listovat kamsi na konec knihy.

Antropologie jako řádná moderní disciplína dokáže integrovat více vědních oborů, takže parádemarš jmen, různých škol a metodologických přístupů nabyl opravdu požehnaných rozměrů. Soukup však zvládá vystihnout podstatu jejich myšlenkového přínosu. Tam, kde sleduje proměnu myšlení, kde poukazuje na jiné možnosti přístupu ke skutečnosti, která se náhle ukazuje jako důležitá, tam je opravdu jeho kniha potřebná. A samozřejmě z množství zajímavých informací si každý vybere ty své. Tak třeba že nelichotivý obraz neandrtálce zapříčinil francouzský vědec Marcellin Boule v letech 1911- 1913, i když podle dnešních výzkumů "projevy symbolického chování naznačují, že neandrtálci pravděpodobně rozšířili možnosti adaptace k vnějšímu prostředí o dimenzi duchovní kultury" (s. 226). Naruby obrácený topos zlatého věku v novodobé podobě, tedy názvy historických epoch, má zřejmě původ u dánského archeologa Christiana Jürgensena Thomsena, který při muzeální instalaci v Kodani využil periodizace Lauritze Vedela Simonsena z roku 1813: nejdříve nástroje ze dřeva a kamene, později zpracování mědi, na konec nástroje ze železa (s. 131). S velkými sympatiemi jsem četl pasáže o antropologickém psaní jako sblížení s uměním (s. 293), o Cliffordu Geertzovi a antropologii jako druhu literatury (s. 551) či o etnografii jako textu, který dává najevo epistemologické pochybnosti (s. 596).

Soukupovy Dějiny antropologie jsou zkrátka náležitě zpracovaným přehledem jednoho vědního oboru a knize jako přehledovému a učebnímu textu lze stěží v této podobě mít z formálního hlediska zásadnější výhrady. Tato recenze se na chvíli troufale zaměří na něco jiného, na sám obsah, na samu antropologii jako vědu, jak na mě ze stránek knihy zapůsobila. Vedle sebe uspořádané množství různých antropologických názorů a metod se totiž nabízí jako vděčný materiál pro výzkum vědy a vědců vůbec (nejde o nic objevného, na podobných principech je například vystavěna poetika Divadla Járy Cimrmana). Tak kupříkladu metodologie: vedle empiricky seriózní radiokarbonové, draslíko-argonové nebo termoluminescenční metody najdete vážně míněný Kroeberův výzkum géniů v dějinách - "objektivní" kritérium odrážející křivku růstu stylových vzorců -, ale i lingvistické metody či analýzu filmových a literárních děl (konečně je literatura k něčemu dobrá!). Velmi poučný je výzkum téhož etnika na Samoji dvěma slavnými antropology, Margaret Meadovou a Derekem Freemanem. Oba badatelé, kteří zde s časovým odstupem pobývali, dosáhli úplně odlišných výsledků (s. 395). Zaznamenáníhodné jsou rovněž zběsilé hádky paleoantropologů nebo vliv politické orientace na schopnost přijetí závěrů některých výzkumů (E. O. Wilson a jeho sociobiologie jako koevoluce genů a kultury a následná reakce v Japonsku: odmítli konzervativní akademici, nadšeni byli levicově orientovaní vědci). Co tedy je a co není vědecké, co ještě je a co není objektivní? Zdá se, že na tyto hranice vědy jako jednoho ze způsobů, jak odpovědět na otázku, co je člověk, narážejí i moderní antropologové, a je sympatické, že se v knize i o těchto noetických pochybnostech aspoň trochu dozvíme.

V empirickém a materialistickém pojetí Soukupovy antropologie (kniha vlastně neodbočuje k filozofické nebo teologické antropologii, ač uvádí všemožné jiné antropologické směry) však čtenáře neudiví, když se dozví, že kultura je superorganický svět (s. 267) nebo "kvalitativně nový způsob adaptace člověka k vnějšímu prostředí" (s. 271). K čemu vlastně slouží antropologie? K vytvoření profilu nepřítele, jehož si chceme podmanit (viz zaměření amerických antropologů na Japonsko na konci druhé světové války, podporované a vyžadované americkou vládou), tedy jako služka ideologie? K výzkumu chování zákazníků prováděnému PR-agenturami, tedy jako služka konzumu? Uvedený morální kodex antropologa (s. 605) působí v tomto kontextu jako těžko vymahatelná náhražka nějaké vyšší etiky, kterou tato věda v sobě neobsahuje, zvlášť když výzkum neevropských kultur naopak vedl k relativizaci etických hodnot evropské civilizace.

Co je tedy člověk? Dozvíme se něco podstatného od empiricky a materialisticky pojaté antropologie? Obávám se, že znicotnění člověka před tváří Boží je daleko méně hrozné než znicotnění člověka při Boží absenci. Znamenitě to kdysi vyjádřil Czesław Miłosz v knize Ziemia Ulro (1977): "Člověk objevující se v literatuře druhé poloviny dvacátého století se nesmí vzepřít fyzikálním, biologickým, psychologickým, sociologickým apod. zákonům, takže žádný zásadní spor s nimi se už nekoná. Pokud se však důsledkem stálé redukce přeměnil z krále na druh hominidní opice, bez Edenu, bez Nebe a Pekla, bez dobra a zla, které se staly výtvorem společenské determinace - tak to už možná dozrál k úplné redukci, k proměně v planetární společenství dvounohého hmyzu."

Václav Soukup, Dějiny antropologie. Praha, Karolinum 2004.