ROZHOVOR • Souvislosti 2/2006


„Kdo přijde později, ten má vždycky pravdu“ (s literárním historikem Jaroslavem Kolárem o starší české literatuře, Václavu Černém, celoživotním podvodnictví, latinském Dalimilovi a rabelaisovském Hrabalovi) (připravil Martin Valášek)


"Kdo přijde později, ten má vždycky pravdu"

(S Jaroslavem Kolárem o starší české literatuře, Václavu Černém, celoživotním podvodnictví, latinském Dalimilovi a rabelaisovském Hrabalovi)

Do vašeho prvorepublikového dětství vpadla záhy válka. Jak jste ji prožíval?

Jako každý průměrný kluk mého věku. Nebyl jsem žádný hrdina, abych do něčeho zasahoval. Naší rodině se zase tak moc nedělo, tátu naštěstí nezašili a rodina byla stále pohromadě. Bydleli jsme nahoře na Hanspaulce, blízko Bořislavky. Tam bylo epicentrum mého dětského bytí.

Táta byl ekonomický úředník, za první republiky měl velice blízko k Umělecké besedě. Hrozně rád se účastnil jejích akcí, měl tam spoustu známých a to naši rodinu svým způsobem "vykultivovalo". Po delší době, kdy byl během třicátých let bez práce, se nakonec uchytil v Kolíně v tiskárně J. L. Bayer, kde vystoupal až do užšího vedení. Maminka byla doma, protože byla prakticky celý život vážně nemocná.

Co rozhodlo, že jste šel na vysokou školu studovat angličtinu a literární vědu?

Na angličtinu jsme šel ze zájmu a pod vlivem kamarádů. V poválečném období jsem byl na několika letních anglistických táborech. Jazykově jsme se tam sice mnoho nenaučili, ale seznámil jsem se tam s prima klukama, se kterými se přátelím dodnes. Jinak mě vždycky zajímala, a to platí jak pro angličtinu, tak pro češtinu, spíše literatura, jazyku jsem příliš neholdoval. To byla samozřejmě chyba, protože jsem například vůbec netušil, kdo je Vilém Mathesius, a dozvěděl jsem se to až mnohem později. Kdybych to věděl od začátku, tak bych buď rovnou v děsu utekl, nebo bych na to šel důkladněji, protože literatura a jazyk jedno jsou.

V mládí mi táta v pravý čas strčil do ruky asi dva ročníky Šaldova Zápisníku. Když jsem začal s posledními lety na gymnáziu brát rozum, pustil jsem se do něj a posléze jsem začal pravidelně sledovat i Kritický měsíčník.

Psal jste někdy, třeba pod vlivem autorů, kteří publikovali v Kritickém měsíčníku, poezii?

Nikdy! Toho jsem zůstal uchráněn. Po prostředku stránky jsem nepsal nikdy, vždycky jen od kraje ke kraji.

Na vysoké škole jste studoval v letech 1948- 1952. Jaká tam byla atmosféra?

Hrozná. Ale opravdu. Na vysoké škole jsem se vůbec nic nenaučil. Když vyhodili z fakulty Václava Černého, učily nás takové bytosti jako Jarda Bouček, František Nečásek, Jaromír Lang a další. Bouček byl jako mladý kádr dosazen na místo šéfredaktora nakladatelství Mladá fronta, Nečásek byl přednosta kulturního a tiskového odboru kanceláře prezidenta Gottwalda, předseda komise pro nové školní čítanky, člen komise pro oficiální portrétování ústavních činitelů a člen bůhvíčeho ještě. Měl nám vest nějaké semináře, ale jestli se tam za ten rok objevil dvakrát, tak to bylo hodně. Dělali jsme si tehdy legraci, že existovala takzvaná zdrobnělá česká kritika: Nečásek, Rzounek, Bouček, Buriánek, Štefánek. A to Buriánek byl ve srovnání s těmi ostatními eso.

A co anglistika?

Vočadla vyhodili, Vančuru jsem neměl rád a Vachka jsem se bál. Nikdy jsem o sobě nemohl říkat, že jsem anglista, protože co je to za anglistu, který za celý svůj celkem dlouhý život nestrávil jediný den v anglicky mluvící zemi?

Václav Černý vás ve třetím díle Pamětí uvádí jako jednoho ze studentů svého semináře. Jak na Černého-pedagoga vzpomínáte?

Černý mě tehdy velice upoutával. Mnohem víc než třeba takový Mukařovský, který po Únoru odvolal strukturalismus a byl vůbec na fakultě takovou trapnou figurou. Jeho doba měla znovu přijít až mnohem později. Václav Černý byl obrovský kantor, uměl učit a byl to vynikající rétor, což zřejmě souviselo s jeho středoškolským studiem na lyceu ve francouzském Dijonu. Přednášel tak dobře, že jsme se na zkoušku prakticky nemuseli učit. Některé formulace nám během přednášek vtloukl do hlavy takovým způsobem, že si je dodnes pamatuju slovo od slova.

Například?

Když přednášel o západoevropských rytířských románech, prohlásil: "Velkou rytířskou epiku vytvořily jen západní země, s jedinou výjimkou, poněkud spornou, a tou je literatura ruská se svým Slovem o pluku Igorově. Jenomže Slovo o pluku Igorově bylo odjakživa poněkud podezřelé a prozřetelně shořelo při požáru Moskvy v roce 1811." Podobné formulace, jako je tato o "prozřetelném shoření", byly prostě nezapomenutelné.

Jindy jsem zase šel do antikvariátu, viděl tam starý překlad Písně o Rolandovi a vzpomněl jsem si, že nám Černý říkal: "Autorem prvního českého překladu Písně o Rolandovi byl jakýsi gymnaziální profesor Josef Kubín, o němž tehdy ještě nikdo netušil, že se z něj vyvine světově významný sběratel folkloru a posléze i velký spisovatel Josef Štefan Kubín." V knize bylo Kubínovo jméno skutečně uvedeno, knihu jsem tedy zakoupil a dodnes ji mám.

Bylo těžké se dostat k Černému do semináře?

Černý si studenty do svého semináře vybíral opravdu pečlivě. Vždy se k němu hlásilo mnohem víc uchazečů, než kolik mohl přijmout. Všechny adepty si pozval do seminární místnosti, posadil je vedle sebe a jednoho po druhém se ptal: "Pane kolego, a proč vy chcete být členem mého semináře? Čím se chcete v životě zabývat?" Běda, když někdo začal nějak romanticky bájit. Komparatistika nebyla pro Černého tzv. sňateční obor, jak se říkalo těm oborům, které chodily studovat některé dívky z lepších rodin, aby překlenuly období mezi maturitou a výhodným sňatkem. Já tehdy dostal osvícený nápad a vyhrkl jsem: "Pane profesore, já bych chtěl být nakladatelským redaktorem." To ho zaujalo. Sice jsem jím v životě nebyl - což jsem tehdy nemohl tušit -, ale do semináře jsem se díky tomu dostal. Seminář nakonec navštěvovalo kolem pětatřiceti lidí. Černý zadával referáty na určitá témata, mladším studentům lehčí, například shrnutí nějakého článku. Já byl tehdy v prvním ročníku, tak jsem dostal jeden německý článek o koncepcích renesance v evropských literaturách.

Když byl Černý vyhozen z fakulty, vídali jste se ještě?

Černý z fakulty odešel na podzim roku 1949. Jednou jsem ho potkal na ulici a měl jsem tu drzost zeptat se ho, jestli by mi nepůjčil tu rozpřednášenou přehledovou přednášku, že bych chtěl vědět, jak to pokračuje. On ale řekl: "Já bych vám to půjčil, ale já to nemám. Připravoval jsem to z týdne na týden." Když teď v nakladatelství H & H vycházejí péčí Otakara Mališe knižní soubory Černého přednášek, ukazuje se, že se k těm přednáškám později vrátil a pracoval na nich.

Později jsme se potkávali více méně náhodně, protože jsme bydleli v Dejvicích nedaleko od sebe. Vzpomínám si, jak jsem jednou jel tramvají od hotelu International, na další zastávce přistoupil Černý, a když mě uviděl, zahalekal přes celou tramvaj: "Tak jak se tam máte na tom Strahově? Ještě je tam ten blbec Štoll?" Lidi okolo na to reagovali a já si uvědomil, jak tomu Černému schází posluchárna, jak potřebuje auditorium. A když ho nemá, udělá si ho i z nacpané tramvaje.

     

Do akademického Ústavu pro českou literaturu jste zamířil hned po studiích?

S jednoroční odbočkou. V roce 1952, když už bylo jasné, že mě to táhne směrem bohemistickým, jsem se od starších kamarádů dozvěděl, že se na Strahově zakládá literární Památník národního písemnictví. Kurážně jsem se tam vypravil a setrval tam od července 1952 až do podzimu 1953, kdy jsem udělal zkoušku na aspiranturu do Ústavu. Ten se právě ve třiapadesátém přestěhoval na Strahov, takže jsem prakticky přešel jen z patra do patra a zůstal tam skoro čtyřicet let.

V Památníku národního písemnictví jste měl na starosti starší českou literaturu?

Ale vůbec ne! Tehdy jsem se zabýval spíše obrozením a 19. stoletím vůbec. Diplomovou práci jsem psal o historické próze Josefa Kajetána Tyla. Starou literaturu měla tehdy v Památníku na starosti moje budoucí žena Eva.

Jak se tehdy strahovská literární expozice připravovala?

Na povel to měl Felix Vodička, který sice v Památníku nebyl zaměstnán, ale on už byl takový "foxteriér v bažantnici" - když se něco dělo, Vodička byl u toho. Vybral si na to znamenité lidi. Česká literatura se periodizovala podle místností, které byly na Strahově k dispozici. Každý literární historik navrhoval svůj úsek, bylo mu řečeno: tady máš tři vitríny, tak si to zaplň, aby to dělalo nějaký obrázek. Pořád chodily nějaké komise, Vodička mezi tím tancoval a rejpal do toho, aby se to dělalo dobře. Všichni mu nadávali, že mají málo prostoru a že na tom nemůžou nic ukázat, ale on říkal, že prostoru je dost, jen se to musí nějak vtipně a názorně uspořádat. Památník se otevíral v květnu 1953. Já celou tu výstavu - a nebyla malá, zhruba kilometr a půl sálů a v každém řekněme pět až deset vitrín a rámů a v každém pět deset exponátů - nosil v hlavě, celé jsem to uměl nazpaměť. Teprve tam jsem se naučil pořádně českou literaturu, protože se mi dostalo do ruky to, co jsem znal z fakulty jen podle titulu.

Vodičkův vliv ale zasahoval mnohem hlouběji. S trochou nadsázky by se dalo říct, že nás s Evou oženil. Během příprav Památníku zasedaly nejrůznější komise a jednou jsme takhle večer šli všichni společně Úvozem a Nerudovkou ze Strahova dolů. Blomcali jsme se s Evou vzadu, Vodička se otočil, podíval se na nás a povídá: "Vy jste párek, jo?" My se na sebe podívali a nevěděli, co na to říct. Ale protože jsme byli zvyklí, že Vodičkovy odhady jsou velice přesné, tak jsme se podle toho zařídili a už to trvá jednapadesát let.

Ústav pro českou literaturu a Památník národního písemnictví byly institucionálně propojeny?

Nebyly. Ale lidi z Památníku a Ústavu se dobře znali a nešli si po krku tak jako jejich šéfové. Ředitel Ústavu Mukařovský neměl rád vedoucí Památníku Václavkovou, národní vdovu, které bylo třeba opatřit trafiku. Když jsem se začal zabývat starší českou literaturou, bylo sousedství obou institucí naprosto ideální. Seděl jsem v Ústavu, který měl nádhernou vlastní knihovnu, a navíc jsme měli dobrý přístup do historické Strahovské knihovny, kde je spousta bohemikálního materiálu. Po Klementinu a Národním muzeu je to třetí nejbohatší zdroj pro staročeskou literaturu.

A ke staročeské literatuře jste se od 19. století nakonec dostal jak?

Podvodně. Já jsem celoživotní podvodník. Podobně jako jsem podvodný anglista, jsem se podvodně dostal i ke staročeské literatuře. V Ústavu jsem chtěl původně dělat obrození, jenomže se vypisovala aspirantura na starou literaturu. A já se s drzostí sobě vlastní přihlásil. Bylo to hrozný a nechtěl bych být examinátorem takového uchazeče, jako jsem byl já. Naštěstí tam byli lidé neobyčejně laskaví, kteří mě znali už z Památníku. Tehdy byl v komisi Felix Vodička nebo Julius Dolanský. Stal jsem se nakonec aspirantem Josefa Hrabáka, vydán na jeho milost a nemilost. Naštěstí ale spíš milost. Za leccos jsem mu dodnes vděčný.

K mému podvodnictví patří i to, že jsem se stal aspirantem na obor, který jsem vlastně nikdy nestudoval. V rámci literární vědy se totiž česká literatura vyučovala na fakultě pouze jako jedna z literatur. Český jazyk se na literární vědě nevyučoval vůbec, a tak jsem musel později dohánět českou historickou mluvnici a už s dok... torátem jít pokorně za profesorem Vážným, jestli můžu navštěvovat jeho přednášky a semináře, a za Antonínem Škarkou, jestli mě vezme na starou českou literaturu.

Zmínil jste Černého, Vodičku, Hrabáka, Mukařovského. Pokládáte se být žákem někoho z nich?

Nemůžu nikoho urazit tím, že bych se považoval za jeho žáka. Jednou přišel za Václavem Černým jeden student a povídá: "Pane profesore, já jsem váš žák." A to neměl dělat. Černý, který byl maličký, se napřímil a prohlásil: "Pane kolego, vy můžete být nanejvýš můj posluchač. Svoje žáky si vybírám sám." Protože je to velmi přesná formulace, odmítám se od té doby prohlašovat za něčího žáka. Od mnoha lidí jsem se leccos dobrého naučil, ale že bych někoho následoval, to se říct nedá. Metodologicky toho mám nejvíce asi od Vodičky. A také jeho zásadu, která se mi mnohokrát osvědčila a udržela mě na uzdě před různými hloupostmi, že totiž každá práce v oboru, už od malé novinové recenze, musí mít svůj teoretický horizont.

Felix Vodička se ale starší českou literaturou hlouběji nezabýval.

Ale znal ji velmi dobře. Když jsem jednou dělal aspirantské minimum, zkoušel mě sám Vodička a řeč přišla na Nerudu, konkrétně na Balady a romance. Prozkoušel mě na nich celou starou literaturu, až po symboliku barev v Legendě o svaté Kateřině.

Později, v šedesátých letech, jsme se s Vodičkou spřátelili. Když se stal v roce 1968 ředitelem Ústavu pro českou literaturu, radil se s Otrubou, Kačerem, Červenkou, Jankovičem, kdo by se měl stát vědeckým tajemníkem. Ti padouši to hodili na mě, protože to nechtěl nikdo dělat. Vodička funkci tajemníka delimitoval velice přesně. Prohlásil: "Koukejte, Jaroslave, vy si to veďte tady nahoře a ty věci na prezidiu, to si nechám já." Vodička se jako šéf uvedl dobře a dá se říct, že ho měli v Ústavu všichni rádi. Dokonce proti němu nevystupovala ani Zdeňka Tichá, a to bylo co říct.

Při studiu starší české literatury jste věnoval velkou pozornost zábavné lidové kultuře. Vydával jste knížky lidového čtení, psal jste studie o zábavné próze 16. století. Co vás na zábavné lidové kultuře přitahovalo?

V rámci zmíněné aspirantury jsem měl možnost přijít s vlastním tématem. Nejprve jsem si myslel na Daniela Adama z Veleslavína, ale pak jsem zjistil, že na to nejsem jazykově vybaven. Chvíli jsem uvažoval o Mikuláši Dačickém z Heslova, ale to bylo zase až příliš monografické a omezené. Nakonec se mi zalíbilo ve světě zábavných próz a knížek lidového čtení. Hrabák i Vodička mi to odsouhlasili. Vodička sám má v úvodu Počátků krásné prózy novočeské pasáž o knížkách lidového čtení. To bylo jedno z východisek mého přemýšlení, ale vedle toho i Václavkova antologie Historie utěšené a kratochvilné, která vznikla za války, za nepředstavitelně těžkých podmínek pro pořadatele. Spíše později, ve vydání druhém, otevřela cestu k zapomenuté oblasti slovesného dění. Na začátku jsem v tomto tématu hlubší smysl neviděl. Texty mě zajímaly rozmanitostí svého epického jádra a tím, jak dlouho si ty jednoduché knížky udržovaly čtenářskou oblibu. Vždyť to byly stovky let.

Teprve později, když jsem už pracoval na jiných otázkách, se mi knížky lidového čtení jevily jako památky, které mnoho znamenaly pro recepci cizích látek do naší kultury, pro obohacení ústní folklorní tradice, zejména pohádkové. Když si prolistujete skvělý katalog Václava Tilleho České pohádky, téměř ustrnete nad tím, že prakticky všechny populární české pohádkové látky odvozuje profesor Tille od populárních tisků obecně nazývaných knížky lidového čtení. Je poučné pozorovat, že některé z těchto textů se udržovaly několik set let prakticky beze změn, jako například české kroniky o Štylfrídovi a Bruncvíkovi. Když čtete jejich nejstarší rukopis z 15. století, patrně vás překvapí, že jsou textově téměř totožné se Škarniclovými tisky, které vycházely až do 19. století. Naproti tomu faustovská látka se vyskytovala v několika různých zpracováních, a nejen jako prozaické dílo, ale i jako lidová loutková hra. Děj jiných podobných knih se zase promítl do kramářských písní. Prostě čím víc o tom přemýšlíme, tím zřetelnější je, že to, co obecně nazýváme knížky lidového čtení, tvoří nezanedbatelnou část literárního života po několik set let, od 16. do 19. století. A stále je v této oblasti na čem pracovat.

Edičně jste připravil na dvě desítky staročeských děl a antologií. U koho jste se učil textologickému řemeslu?

Moje první staročeská edice byli Frantové a grobiáni, mravokárné satiry ze 16. století. Pustil jsem se do ní, aniž bych věděl, co to obnáší. Naštěstí jsem se brzy dostal do kontaktu se staročeským oddělením Ústavu pro jazyk český, který jako bůh hromovládný patronoval z výšky akademik František Ryšánek. Byli tam lidé, kteří se záhy stáli mými přáteli a ochotně mi radili. Ze mnohé vděčím zejména Miladě Nedvědové - některé z mých edic se mnou kolacionovala a pomáhala mi hlavně se staročeskou kvantitou. Ta dodnes není komplexně a uspokojivě zpracována. Milada o ní věděla asi nejvíc.

Která z edic byla pro vás nejnáročnější? Hájkova Kronika česká?

Velmi obtížná byla edice předbělohorských politických satir Zrcadlo rozděleného království. Přitom je to jedna z edic, které mám nejradši a kterou jsem připravoval nejsystematičtěji. Hájek, vypravěč historických příběhů, to byla věc mého srdce. Je to takový Jirásek 16. století. Na výběru a edici jsem pracoval dlouho a chvílemi to bylo až únavné, protože je to, na rozdíl od zmíněných satir, pořád totéž. Jsem ale rád, že jsem k Hájkovi přistupoval jako k památce literární, nikoli historické. Proto jsem nedělal historické komentáře či věcný rejstřík, jelikož komentovat a uvádět na pravou míru všechna Hájkova tvrzení, to by bylo zhola nemožné. Podobně jsem postupoval, když jsem vydával historické zápisky Marka Bydžovského z Florentina. Za to jsem pak dostal strašně vynadáno od historiků. Chyběly jim tam právě historické komentáře. Ale copak je to historická práce? Já to vydával jako literární památku.

Váš výbor z Hájkovy Kroniky české zahrnuje přibližně třetinu původního textu. I tak je to jeden z nejtlustších "špalků" edice Živá díla minulosti. Byl jste nakladatelstvím Odeon nějak rozsahově či obsahově omezován?

Při výběru jsem měl zcela volnou ruku. Nechtěl jsem tam mít ale husitství. Ne proto, že bych proti němu něco měl, ale proto, že jsem plánoval vydání nekomentované, a v husitském období je do kroniky zařazeno tolik různých písemností, že by to komentář nutně vyžadovalo. Elegantně jsem se tomu vyhnul a teď čekám, jestli nepřijde Honza Linka, který připravuje v nakladatelství Libri úplné vydání Hájkovy Kroniky, nezazvoní mi u dveří a nerozbije mi za tu moji edici hubu. Ale to se už musí riskovat. Kdo přijde později, ten má vždycky pravdu.

Je nějaké staročeské dílo, které byste ještě chtěl vydat?

Něco by se jistě našlo, ale především je třeba dokončit, co je rozdělané. Například Jistebnický kancionál. Z něho vyšel po velmi dlouhé době teprve první svazek. Už dávno to mám celé přepsané, teď se musí snažit muzikologové. Doufejme, že se to už snad dalo do pohybu. Jinak ale, co jsem chtěl vydat, to jsem si vydal.

Má česká historická editologie nějaké dluhy? Hodně se mluví například o nedokončených Husových spisech.

Husovy české spisy vydal skvěle Jiří Daňhelka. Latinské spisy podle mě úplně dovydány nebudou nikdy. U nás se tím totiž v současnosti zabývá pouze jediný člověk, a to je Anežka Vidmanová, která je stejně stará jako já. Rozvrh celých Husových spisů, to je fantazie Zdeňka Nejedlého, která přežívá až do dnešních dob. Jeho představa, že každá česká domácnost musí mít latinské i české Husovy spisy doma, byla poněkud bláznivá.

Vloni byl nalezen latinský překlad Kroniky tak řečeného Dalimila, představující ovšem jen zlomek celého českého textu. Národní knihovna jej získala na aukci v Paříži za zhruba deset milionů korun. Mění tento objev nějak zásadně náš pohled na starší českou literaturu? Je podle vás v něčem zásadní či průlomový?

Latinského Dalimila je nejprve třeba opravdu podrobně prozkoumat. Nedávno jsem se dozvěděl, že Anežka Vidmanová chystá na toto téma rozsáhlou studii z pohledu latinistického. Rovněž je nezbytné, aby se k tomuto dílu obsáhle a podrobně vyjádřili kunsthistorici, například Karel Stejskal. Já jsem stále přesvědčen, že jde mnohem víc o památku výtvarnou než literární. Zajímalo by mě, jestli je to skutečně překlad pouze z Dalimila, nebo je-li v tom zapracováno ještě něco jiného. Anežka Vidmanová tvrdí, že se jedná o otrocký překlad z češtiny do latiny, dokonce tak otrocký, že češtinu je prý za tou latinou vidět. Proto si myslím, že stránka výtvarná bude možná důležitější než literární. Je tomu tak například i v Liber depictus, souboru středověkých latinských legend, které jsou takovými "komiksy". Legenda je tu převedena do obrázkové podoby a pod obrázky jsou pro snazší orientaci uvedeny krátké úryvky z legend. Nebo si vezměte Velislavovu bibli, opět běží obrázky a pod nimi citáty z bible, které osvětlují, co je nad nimi zobrazeno.

U toho latinského Dalimila jde podle mě o něco podobného. Mám jedno osobní podezření, ale potřeboval bych k tomu vyjádření výtvarníků. Jde o to, že rostlinné motivy, které vidíme na některých vyobrazeních, jsou velice podobné vegetativním motivům na různých dobových deskových obrazech. Zvláště ten s drůbeží na střeše mi natolik připomíná Mistra vyšebrodského, že bych rád položil kunsthistorikům otázku, nemá-li to k němu nějaký vztah a jestli to náhodou není jedna škola. Ne... ustále se totiž v souvislosti s latinským Dalimilem hauzíruje s pojmem "severoitalská škola". Ale je to opravdu ona? A nepatří tedy k této škole také Mistr vyšebrodský?

Jaké jsou tuzemské perspektivy bádání o staré české literatuře?

Strašně dobré by bylo, kdyby se do Čech vrátila Lenka Jiroušková, která působí v německém Freiburgu. To je osoba vzdělaná v souvislostech evropské medievalistiky a pilná jak ďábel. Té by tu bylo velice zapotřebí. Zcela zde chybí střední generace, ta naše pomalu odchází. Nedávno například zemřel olomoucký profesor a kolega Eduard Petrů. Po předčasné smrti Honzy Lehára nastoupil do Ústavu pro českou literaturu mladý absolvent z Ostravy Jakub Sichálek a na půl úvazku i zkušený Jan Malura. Tak uvidíme. Ze "slušné společnosti" bohužel vypadl po kauze s opsanou-neopsanou habilitační prací Libor Pavera, který měl za sebou i spoustu dobrých věcí, ale všechno vzal strašně rychlým tempem a vydával předčasné knihy. Nijak růžově to bohužel nevypadá ani na pražské filozofické fakultě.

Kromě staročeských edic jste byl redaktorem rychnovských poláčkovských sborníků. Jak k tomu došlo?

K tomu jsem se dostal jak slepej k houslím. Poláčka a celou čapkovskou generaci jsem měl odjakživa strašně rád. V mládí jsem byl dokonce ve výboru Čapkovské společnosti, jejímž předsedou byl František Langer. Na první poláčkovskou konferenci ke stému výročí Poláčkova narození mě pozval Honza Lopatka. Začátkem devadesátých let jsem měl na fakultě staročeské semináře a střídal se s ním v jedné místnosti. Jednou se na mě obrátil: "Vy jste se kdysi o Poláčka zajímal, nechtěl byste přijet do Rychnova?" Nechal jsem se ukecat, a když Lopatka umřel, obrátil se na mě organizátor rychnovských sympozií Jan Tydlitát, jestli bych tu další konferenci nepomohl připravit. A tak jsem se organizačně podílel na dalších dvou konferencích. Téma první z nich bylo O Karlu Poláčkovi a o jiných, to znamená celá Poláčkova generace, a další téma znělo Karel Poláček a Lidové noviny. Stejnou cestou jsem se dostal i k Poláčkovým spisům, kde jsem se v redakční radě setkal s dávnými kolegy a kamarády - Mojmírem Otrubou, Zinou Trochovou, Miladou Chlíbcovou a dalšími.

V jedné hrabalovské monografii jste zvěčněn na fotografii s Bohumilem Hrabalem. Potkávali jste se pravidelně?

Spíše to byla náhoda. Dlouhá léta se přá... telíme s Josefem Zumrem, což byl Hrabalův důvěrný kamarád a soused. Toto kolárovsko-hrabalovské propojení vzniklo tak, že když jsem překládal Bachtinovu knihu François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance a probíral se Gargantuou a Pantagruelem, myslel jsem si v jednom okamžiku, že jsem se snad zbláznil. Totiž, měl jsem načteny Hrabalovy prózy a v Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet je taková krásná povídka z kladenských železáren. Nějaká mladá holka tam jede ve vozíku a dílovedoucí na ni z legrace namíří pajcrem jako flintou a udělá bum. Holka tu hru vezme a v tom vozejčku padne jakoby zastřelená a pak se zvedne a řehtá se jako pominutá. A v tom Rabelaisovi je pasáž, která je té Hrabalově neuvěřitelně podobná. Začal jsem to u Hrabala sledovat a zjistil jsem, že on má rabelaisovské myšlení, ten svět naruby, představu kontinuity mezi zánikem a vznikem a podobně. Vybral jsem několik jeho povídek, a když měl hrabalovský specialista Milan Jankovič padesátiny, napsal jsem o tom do rukopisného sborníku drobný příspěvek a položil jsem v něm otázku, jestli Hrabal znal překlad Rabelaise, který vyšel v překladu Jihočeské Thelémy ve třicátých letech v Družstevní práci. Jednoho dne přišel Josef Zumr a říká: "Je tu italský bohemista Sergio Corduas, chtěl by se sejít s Hrabalem, a já ho nechci brát k Tygrovi, protože tam nebude klid. Nevíte, kde bychom se mohli sejít?" Byla u toho má žena, ke všemu špatnému vždycky nakloněná, a navrhla, aby se šlo k nám. Tehdy jsem se od Hrabala dozvěděl, že Několik kapitol ze života Gargantuova a Pantagruelova byla skutečně jeho milovaná kniha, kterou dostal v mládí od nějakého svého příbuzného a ke které se často vracel.

Zmínil jste se o překladech. Kdy jste s překládáním začal a jak jste se dostal k Bachtinovi?

Začalo to tím, že jsem šel někdy na začátku 70. let za Naděždou Melnikovou-Papouškovou, abych se dozvěděl něco víc o Petru Bogatyrevovi, kterého jsem tehdy začal překládat. Ona mi dala takovou drobnou knížku A. V. Lejferta Balagany, o zvláštním typu petrohradského divadla 19. století. Tehdy v době divadelních prázdnin postavili petrohradští podnikatelé po městě dřevěné divadelní scény a v nich provozovali různé hry. Kniha mě tak zaujala, že jsem si ji pro sebe přeložil. Mimo jiné jsem si při tom uvědomil, že srovnáme-li scénická díla Stravinského, např. Ptáka ohniváka nebo Petrušku, a programy těchto balagánových divadel, tak to má k sobě hrozně blízko. Nevěděl jsem, co s tím překladem dělat, tak to nakonec vyšlo u Miroslava Kouřila v řadě Prolegomena scénografické encyklopedie ve Scénografickém ústavu.

Do toho mi Milan Jankovič, který byl tehdy redaktorem České literatury, přinesl ošklivou ruskou knihu - jak už tak ruské knihy tehdy bývaly - a prohlásil: "Tak o tomhletom napíšeš." Byl to Bachtinův Rabelais. Po nějakém čase jsem se do toho pustil a strašně mě to chytlo. Kniha má poměrně rozsáhlý úvod, který celé dílo představuje, tak jsem si ho začal pro sebe překládat. Měl jsem tenkrát vážně nemocnou maminku, u níž jsme se střídali, a tohle překládání bylo jednou z mála činností, která se i přes neustálé odbíhání a přerušování dala dělat. Když jsem úvod přeložil, vydal ho opět Kouřil v Prolegomenech. Zanedlouho mě začal uhánět o další část. Když jsem mu řekl, že jsem dál nepřekládal, chtěl knihu půjčit, že to tedy nechá přeložit někoho jiného. To mě namíchlo, protože úvod mi dal hrozně zabrat. Bachtin má zvláštní terminologii, kterou jsem v češtině musel prakticky vymyslet a která je východiskem pro celou knihu. Pustil jsem se do dalšího překládání, aniž bych měl nakladatele, smlouvu apod. Překládal jsem po večerech, stránky postupně přibývaly, a když jsem to po měsících práce jakž takž dokončil, vypravil jsem se za kamarády nakladateli. Šel jsem rovnou do Odeonu za Jiřinou Zumrovou, podařilo se mi přemluvit i šéfredaktora Josefa Čermáka, kterému se do toho moc nechtělo, jelikož měl rozdělaný překlad Le Goffa, což je dosti podobné téma. Nakonec jsem dostal smlouvu a překlad dodělal. Ještě jsem do knihy prosadil oproti původnímu vydání i obrazovou přílohu. Ačkoli se totiž Bachtin odvolává na celou řadu výtvarných děl, není v ruském vydání reprodukováno ani jedno.

Vedle Bachtina měly významný ohlas i vaše dva překlady Arona Gureviče, Kategorie středověké kultury (1978) a Nebe, peklo, svět (1996). Gureviče jste také začal překládat "náhodou"?

Někde jsem se dočetl, že vyšla knížka Kategorie středověké kultury od jakéhosi Gureviče. To jméno jsem neznal, ale měl jsem takové tušení, že půjde o důležitý titul. Napsal jsem do Ruska jednomu známému velmi naléhavý dopis: "Snad znáte pocit, že se dozvíte o nějaké knize, o níž od první chvíle víte, že když ji nebudete mít, umřete." Zakrátko jsem obdržel knihu přímo od Gureviče se srdečným věnováním. Když v Čechách Kategorie středověké kultury vyšla, věnoval jsem jeden výtisk Jiřímu Kolářovi. Tomu se kniha velmi líbila a říkal, že by se pro Gureviče mělo něco udělat a že bychom ho měli pozvat. Napsal jsem Gurevičovi, co by chtěl v Praze vidět, a on odpověděl: "Jevropu, ja ob etom pišu tolko zaočno." Tedy že píše o něčem, co nikdy na vlastní oči neviděl. Říkal jsem Kolářovi, že bych ho nějak zkusil pozvat prostřednictvím Ústavu, ale Kolář velkoryse prohlásil: "Vykašlete se na to. Gureviče pozveme my, já vám na to dám peníze." Tři čtvrtě roku jsem měl pro Gureviče rezervovaný pokoj v Internationalu, všechno bylo domluvené, ale Rusové ho nakonec nepustili.

Pak jsme si s Gurevičem psali a po dlouhé době, počátkem 90. let, jsem ho v Moskvě navštívil. Protože jsem věděl, že v Rusku je bída, přivezl jsem spoustu jídla. Gurevičovi to s nesmírnou elegancí a vkusem přijali a prohlásili, že rozhodně u nich musím zůstat na večeři. To se mi vzhledem k situaci samozřejmě nechtělo, ale Gurevič prohlásil: "Nemusíte si dělat žádné starosti, my jsme teď dost dobře zásobeni. Představte si, že se mi dnes podařilo koupit tvaroh! Žena dělá k večeři syrniky. Zvu vás na ně." Nemohl jsem tedy odmítnout. Pak se mě ovšem Gurevič zeptal, co budu pít, a začal mi nabízet whisky, tequilu, různé koňaky a další vybrané alkoholy. Nejdřív jsem byl překvapen, a pak mi došlo, že každý, kdo ho ze Západu přijede navštívit, přiveze flašku, nikoli lovečák nebo sýry jako já.

Teď mám rozpřekládaného dalšího Gureviče, nádhernou knihu o středověkých exemplech, ale kdo ví, jestli překlad vůbec dokončím.

Připravil Martin Valášek

Jaroslav Kolár se narodil roku 1929, vystudoval literární vědu a anglistiku na FF UK v Praze. Po krátkém intermezzu v Památníku národního písemnictví (1952- 1953) působil jako vědecký pracovník v Ústavu pro českou literaturu AV ČR (1953- 1991). V roce 1991 se habilitoval jako docent na FF UK, kde externě učil na katedře české literatury. Jeho hlavním zájmem je starší česká literatura, zejména 16. století. Napsal desítky studií (některé vyšly knižně v souboru Návraty bez konce, 1999), zabýval se činností ediční (např. Frantové a grobiáni, 1959; Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce, 1978; Václav Hájek z Libočan: Kronika česká, 1981; Próza českého středověku, 1983; Historia o životu doktora Jana Fausta, 1989; Středověké legendy o českých světcích, 1998; Tři knížky lidového čtení, 2000; Třikrát rozprávky o jednom hrdinovi, 2003), překladatelskou (M. M. Bachtin, P. Bogatyrev, A. J. Gurevič, D. S. Lichačev aj.), podílel se na několika týmových pracích (Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, 1957; Výbor z české literatury doby husitské, 1963, 1964; Slovník českých spisovatelů, 1964; Lexikon české literatury 1985, 1993, 2000 ad.).


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=441