Zsuzsa Rakovszky

Stín hada

Toto jsem sepsala já, Uršula Binder, rozená Uršula Lehmann, ve dnech svý staroby a chudoby, Léta Páně 1666, dle pravdivého svědomí svého uplynulého života, obzvláště o věcech svého dětství a mládí.

Pamatuju se, že jsem se vždycky ráda dívala do ohně. Když se pokouším vzpomenout si na něco z počátků svého života, můj vnitřní zrak si většinou vybaví obrázek dvou až tříleté holčičky, která se motá kolem kuchyňského kamene a na špagátě za sebou táhne za ucho navlečený rozbitý hrnec nebo nějakou jinou obyčejnou hračku, můj pohled se ale soustředí na mihotání plamenů pod železnou plotnou. Do ohně jsem se vydržela dívat celé hodiny, na plameny olizující dno měděného kotlíku zčernalého sazemi, jak se vzdouvají a zase usedají, jak se zplošťují a pak pod nárazem větru z komína vyšlehují do výše. Jindy jsem zase upřeně sledovala ligotání světla na cínových miskách a naběračkách visících na stěně, jak se na nich matně rýsují světelné skvrny, které se rozšiřují a náhle pohasínají, věrně tak napodobujíce každé hnutí ohně, a pamatuju se, jak se mi tajil dech, když jsem se jednou brzy ráno motala v kuchyni a uviděla, jak se z pootevřených dvířek pece opatrně vysunuje chlebová lopata s čerstvě upečeným chlebem, když tu se náhle vyvalil z otvoru jako špatně utažený pramen těžkých vlasů žlutý plamen, který sklouznul na zem a rozbil se o podlahu. Připadalo mi, že oheň pochází z nějakého vzdáleného jiného světa, jako by to byla nějaká mocná bytost, která předstírá pokoru, naoko je ochotná na nějakou tu dobu posloužit, ohřát, upéct chleba, kdykoliv se jí ale zamane, přeskočí a ukáže svou opravdovou tvář. Ze skrýše, kterou jsem měla pod stolem, jsem nejednou zaslechla, jak si ženské v kuchyni povídají, že v Dlouhé ulici už zase vyhořel dům, nebo že tomu a tomu uhodil do stodoly blesk, nebo že Turci nebo Maďaři zase vypálili nějaké okolní statky, a proto jsem i náš nevinný domácí oheň považovala za jakési zajaté divoké zvíře, které jen čeká na příležitost, kdy se bude moct zbavit okovů a sežere všechno, co se mu jen postaví do cesty. Pamatuju se, že jsem někdy přemýšlela, zda má takovou podvojnou povahu jenom oheň, nebo všechno, co vidím, cínové talíře, naběračky, kuchyňský stůl se zkříženýma nohama, jestli náhodou nemají svou skrytou tvář všechny věci, a jak by svět asi vypadal, kdyby se všechno jednou vyjevilo ve své pravé podobě.

Jednou ta žlutá bestie vycenila bělmo svých zubisek přímo před mýma vlastníma očima. Už si nepamatuju, jestli mě probudilo praskání, nebo vyplašil jen nějaký zlý sen, jak se mi to v dětství často stávalo, vím jenom, že jsem ještě nějakou chvíli rozespale a nechápavě mžourala, myslíc si, že se mi to jenom zdá, protože jsem nemohla pochopit, co má znamenat to žluté světlo, které se ke mně plazí oknem, chvílemi se nadýmá a pak zase splaskává, a chvilku jsem nechápavě civěla i na matku, která s rozevlátými vlasy, jen v šátku přehozeném přes noční košili rozrazila dveře, stáhla mě z postele a vlekla pryč. Myslím, že jsem na protest něco kručela, jak už to malé děti vytržené ze spánku dělávají, ale matka se mě ani teď nesnažila utišit, a brzy jsem na svou neklidnou rozmrzelost zapomněla a omámeně jsem zírala do středu té podivné záře, na rudočervené plameny na střeše zadního traktu, na to, jak se z plamenů čas od času vyrojil rudý roj jisker, jako by za té temné noci vylétal z čísi tajemné dlaně světelný vosí roj.

Už si nepamatuju, zda se ten požár vznítil z nepozornosti nebo ranou blesku, jen že se ze zadního traktu šířil dopředu, k přední části domu, otec stál spolu s několika sousedy na žebříku a z ruky do ruky podávali jeden druhému vědra, která lili na střechu, aby snad nechytila i ta. Někdo mezitím už otevřel kurník a slepice teď bláznivě poletovaly sem a tam a snažily se dostat od ohně pryč, a protože běžely právě přesně proti mužům s vědry, vypadalo to, jako by se ti lidé brodili nějakou skřehotavou a opeřenou záplavou. Na chudáky slepice padaly jiskry, jednou přímo mezi ně dopadla dokonce hořící otep slámy, od které se jim lehce vznítilo peří, ale snad by se většina z nich před požárem i zachránila, kdyby byly neztratily hlavu a ve slepém houfování s sebou nesmetly i své hořící družky, a tak se na nich každým novým závanem větru oheň znovu rozhořel jako bleskově se šířící morová rána. Jedna podpálená slepice ještě chvíli běžela s planoucími křídly, a pak, dohola ohořelá a zčernalá, padla k zemi. Ty šťastnější, které se z nebezpečného kruhu nějak vyprostily, pomateně skřehotaly a ve slepé hrůze se hnaly dál. Vzpomínám si, že jsem objala matku pevně kolem krku a hleděla do oblak, protože všichni kolem bědovali a vzývali déšť, a s údivem jsem se dívala nahoru, tam, kam už proměnlivá žlutá záře ani hluk pozemského hemžení nedosáhnou, a spatřila, že ostře a chladně zářící hvězdy toho nehybného a tmavého nebe nezakrývá jeden jediný mráček.

Spolu se slepicemi jsme přišli i o našeho parádního kohouta. Ten kohout byl mým úhlavním nepřítelem: proč, a proč ne, asi proto, že jsem mu výškou dosahovala sotva po pyšný hřebínek, a kdykoliv jsem se ocitla na výsostném území jeho dvorku a hledala, s kým bych si jen mohla hrát, považoval mě za vetřelce a často mě naháněl podél dlouhého dvora až ke zdi, k prkennému plotu, který odděloval drůbeží výběh zadního dvorku od předního traktu zužujícího se do klenuté brány. Je pravda, že za plotem už mě většinou nechal být, na rohu se otočil a rázným pochodem si to vítězně mašíroval zpátky, očividně spokojen, že se mu podařilo zahnat nepřítele na útěk. Ale někdy mě ještě před dřevěnými prkny plotu dohnal a vzrostlými ostruhami mi pořádně doškrábal lýtka. V srdci se mi přeléval obdiv, strach a zlost, a nějakou dobu jsem se pokoušela si ho i získat. Přibližovala jsem se k němu jen z uctivé vzdálenosti a drobila mu ze svého chleba. Milostivě moje dary přijímal: sem tam seknul zobákem po drobkách, ale žlutým okrajem svých kulatých, nadutých a samolibých očí si mě dál měřil se stejným pohrdáním, jako bych si ho byla ani nezkoušela naklonit. Možná mě má za zbabělce, proto se tak vyčítavě kohoutí, myslela jsem si, a od té doby se i ve mně začala hromadit zloba. Několikrát jsem se při výběru slepice na nedělní polívku snažila navést Susannu, naši starou služku, která odchovala už moji matku, abychom toho velkého kohouta uvařili, a večer před spaním jsem si v barvách malovala, co bych s ním všechno prováděla, kdyby se mi jednou dostal pod ruku, svázala bych ho pěkně pevným provázkem a naložila s ním podle své libosti. Představovala jsem si, jak by byl pak pokorný, jak by poníženě vyhověl každému mému rozkazu a přání, neboť jsem byla přesvědčená, že rozumí lidské řeči a poslouchat nechce jen pro svou nebetyčnou nadutost. Tu noc, co shořelo zadní stavení, se v houfu slepic zamotal i kohout, na vlastní oči jsem ho viděla vzplanout od otepi slámy. Otevřel zobák, ale místo hlasu se z něj vydral černý dým a mně se zdálo, že těsně předtím, než padl na zem, jako by si mě ještě jednou, naposledy změřil pohledem svých okrouhlých žlutočerných očí, a mě v té chvíli zmrazilo svědomí, že o mé touze jednou ho chytit a zmučit musel nějak vědět a že si myslí, že i tahle příšerná muka jsem zavinila já. Ještě dlouhé měsíce po požáru jsem se často budila a křičela ze spaní, ale jen Susanně jsem se svěřila, že se ani tak nebojím ohně, jako pomstychtivého ducha toho velkého kohouta. Susanna si mě nechápavě změřila, nevěděla totiž, jak zavilé a hanebné plány jsem na toho velkého kohouta spřádala, měla moje řeči za takové ty dětské šplechty a snažila se mě uklidnit, že zvířata nemají duši. Na duchy a čarodějnice byla totiž Susanna velká odbornice, rozuměla jejich kouzlům a obyčejům, alespoň to tedy o sobě tvrdila, a i já jsem ji ve všech záležitostech týkajících se zlých sil považovala za nevyvratitelnou autoritu, ale v téhle věci, totiž že by zvířata neměla mít duši, v té jsem jí moc nevěřila, tím méně, že už dřív jsem právě od ní slyšela jeden dlouhý příběh o navrátivší se duši jednoho černého psa, jež svým vytím upozornila obyvatele vesnice na úkryt loupežníků, kteří zabili jeho pána.

Je pravda, že i já jsem nějak nejasně cítila, že jestli mají zvířata duši, nemůže být stejná jako ta naše, ba ani taková, jak si ji my lidé představujeme. Často jsem pozorovala naši černou kočku, kterak číhá na ptáka na větvi a přitom se jí všechny svaly napínají: občas stiskla zuby, jako by v nich užuž svírala tenounké obratle své kořisti. "Nestydíš se, ty kocoure!" hubovala jsem ji, ale černý kocour se očividně styděl asi tolik, co se bál. Ani když se vracel ze svých tajných nočních výprav nebo několikadenních zmizení, nejevil žádnou známku provinilosti, měkce vyskočil na kuchyňské okno, vykulil na mě žluté zornice a žádostivě vrněl, když našel svou misku prázdnou. A jak jsem se podle řečí Susanny a ostatní čeledi dozvěděla, ta strakatá kočka, co vrhla koťata na naší půdě, musela mláďata přenést v tlamičce do vedlejšího stavení, protože kdyby na ně přišel jejich otec, náš černý kocour, nelítostně by ta malá slepoučká mláďátka zardousil. Hned jsem se na to také ptala kmotřičky, která byla zběhlá v nebeských a božských záležitostech stejnou měrou jako Susanna ve věcech zlých duchů, jestli za to, a taky za ostatní hanebné skutky, Bůh černého kocoura potrestá, ale kmotřička odpověděla, že ne, že zvířata Bůh neobdařil schopností rozlišovat dobro od zla jako nás, a také jim nedal nesmrtelnou duši. Já na ni ale naléhala dál a vyzvídala, jak se tedy zvířata mohou vůbec hýbat a vydávat zvuky, když nemají žádnou duši, a jak si můžou navzájem rozumět, nebo jak vůbec občas porozumí i něčemu z naší řeči, protože jsem jednou viděla, jak legračně dlouzí, hubení, šlachovití, roztěkaní a strakatí psi vyrazili do rákosí a křoví, na jediný rozkaz honců aportovali zastřelenou kořist a opatrně ji v zubech přinesli a položili svému veliteli k nohám. Kmotřička mi trpělivě vysvětlovala, že zvířata mají jen zvířecí duši, jež za své hříchy sice nebude pykat věčným zatracením, ale také nikdy nedojde blaženství spásy, neboť není obdařena darem svobodné vůle jako my, pouze následuje vnuknutí zvířecí přirozenosti.

Kmotřičce jsem to vysvětlení uvěřila, ale v otázce kocourova osudu se mi velkého uspokojení nedostalo: tenkrát, když mě ještě netížily žádné těžší hříchy, jen běžné dětské prohřešky, zdálo se mi, že zkáza, která na něj čeká, je daleko horší než soudná stolice Boží a zatracení. Od té doby jsem si často snažila představit, hlavně když jsem viděla Susannu jediným pohybem podříznout slepici na polívku, nebo když jsme byli s maminkou v lese a slyšela jsem kníknutí zajíce chyceného do liščích drápů, jak se duše, která ještě před chvilkou živě cítila a třásla se, jak se v jediné chvilce promění v nicotu jako vyšlehnutí plamene nebo pěna rozptýlená na vodní hladině, a děkovala jsem Bohu, že mě ušetřil jejich osudu. Teď, na stará kolena, když si vypočtu těžké hříchy, kterých jsem se během života dopustila a které podle všeho zůstanou před pozemskou spravedlností navždy skryté, když pomyslím na to, jak jsem se prohřešila na druhých, obzvlášť na svém dobrém chudáku manželovi, jemuž jsem přinesla jen neštěstí a těžkosti, tak jako druzí se dopouštěli neštěstí na mně, bylo by mi velkým ulehčením uvěřit, že se nemusím postavit před soudnou stolici nejvyššího soudce, že se moje duše jedním rázem promění v nic jako rozptýlená pěna nebo vyšlehnutý plamen, a spolu s ní budou smazány i moje hříchy, jako by se bylo vůbec nic nestalo...

Ta zvířecí duše, o níž kmotřička hovořila, mi zaměstnávala fantazii ještě dlouho: celé minuty jsem dokázala hledět do očí slepici, kočce nebo jinému zvířeti, jestli náhodou něco z tajemství té duše tak odlišné od naší nezachytím. Z pomrkávání kulatých slepičích oček s odchlipující se poloprůsvitnou blankou jsem kromě vyplašené hlupoty nedokázala vyčíst nic zvláštního. Z kočičích zorniček, které se jednou rozšiřovaly jako měsíc v úplňku a podruhé zase zužovaly do tvaru jablečného jadérka, mi občas opětovala pohled jakási lidská nebo spíš ženská uštěpačná zášť. Ale jindy, když se náš kocour vyhříval v teple kuchyňské pece a jeho medově žluté oči se náhle zableskly zelenou barvou, zdálo se mi, jako by ten pohled ani nepatřil živé bytosti, ale tlejícímu stromu, bludičce vábící pocestné do močálů nebo blýskavému kovu skrytému v hlubinách země. To jsem pak snadno uvěřila, že duše kočky je daleko spíš než s naší příbuzná s duší bludiček, zlých vil a duchů přebývajících v močálech, v dutinách vykotlaných stromů nebo v temných slojích, jak mi o nich Susanna po večerech vyprávěla před spaním.

Měla jsem ty pohádky moc ráda a vždycky jsem fňukala, když je Susanna nedopovídala kvůli nějaké práci, kterou měla za důležitější než večerní vyprávění. Maminka se kvůli tomu zlobila, myslela si, že proto jsem se jeden čas tolik bála, až jsem se po setmění neodvážila vyjít ani na dvůr. Však jsem v té době viděla zlé duchy a víly všude, nejenom ve zvířatech, ale taky v neživém světě, v kamení a ve vodě. Pamatuju si, jak mě matka jednou vzala s sebou k bábě kořenářce, od níž otec odebíral vzácnější byliny potřebné k přípravě nejrůznějších odvarů a tinktur, hlavně koření rostoucí na obtížněji přístupných, nebezpečných nebo tajných místech, z lesních hlubin krušinu, od říčních břehů mochnu nátržník na krev, nebo kostival z bažinatých močálů. Ta stařena bydlela sama v lese v chaloupce u potoka a měla pověst čarodějnice, nejspíš proto, že vyráběla různé bylinné lektvary, možná právě ze zbytků toho samého koření, co prodávala otci i dalším lékárníkům, a to samo už stačilo k tomu, abych celou cestu rozčileně držela matku za ruku. Jednou jsem se matky ptala, se skrytou nadějí, že se nad mou dětskou hloupostí jen pousměje, jestli ta paní, ke které jdeme, není náhodou čarodějnice. Pamatuju si, že jsem se jí musela ptát dokonce dvakrát, nejprve šeptem, potom nahlas, protože matka právě myslela na něco jiného, a napodruhé, když mě uslyšela, se vůbec nezasmála, jenom dělala, že je duchem stále někde jinde, a odpověděla: "Ale prosímtě, proč by to měla být čarodějnice? Vždyť je to jenom taková stará paní..." Mě ta její slova neupokojila, neboť jsem cítila, že mi sotva věnuje pozornost a její myšlenky bloudí daleko od mých, spíš naopak mě polil strach, který jen zesiloval, když se pomalu začalo stmívat a na moji duši ponechanou bez opory se začala snášet tajemství krajiny nořící se do soumraku. V té chvíli, jako na jasné znamení, že jdeme cestou nebezpečnou a divnou, jsem zpod keřů a mezi trávou uviděla vyrážet svítící body: nejprve jeden, dva, pak náhle celý roj, který se zeleně komíhal. Možná to budou duše předčasně zemřelých dětí, pomyslela jsem si v hrůze, nebo to snad ani nejsou duše lidských bytostí, ale pozůstatky nějakých cizích existencí napůl vyvržených, nějakých skřítků nebo víl, nebo třeba právě v této formě jakéhosi pozemského zásvětí přebývá duše mrtvých zvířat. "Svatojánci" - řekla maminka, když jsem ji zatahala za sukni a bez hlesu, protože se mi z hrdla nevydral ani hlásek, jsem ukazovala na blikotání světelných teček. - "Teď na podzim je jich vždycky spousta." A já jsem jí to věřila i nevěřila, a snažila jsem se k ní přitisknout co nejtěsněji, aby mě v tomhle světě plném tmy a strachu utišila blízkost jejího těla.

Co se týče Susanniných pohádek, nenaslouchala jsem jim jen já, ale také služky z celého okolí, které když si to jen mohly dovolit, přicházely k nám do kuchyně na táčky. Dobře jsem si všímala, že i tyhle povětšinou dobře stavěné, svalnaté, červenolící děvečky poslouchají Susanniny řeči s vyvalenýma očima, aby pak s vyzývavým štěbetáním a výskáním zahánějícím strach zavěšeny jedna do druhé odkvačily do temna noci. V oblibě měly obzvláště příběhy, které nebyly o nadpozemských princích a princeznách, ale o našem městě a osobách všeobecně známých. Od vidění jsem znala například řeznického pomocníka, který prý, když se jednou pozdě k ránu vracel Michalskou branou do města, nakoupil ovoce z čarodějnického košíku. Podle Susanny prý říkal, že ty čarodějnice posedávaly po obou stranách Michalské ulice jako nějaké trhovkyně, u nohou proutěný koš, v koši nejrůznější ovoce, třešně, jahody, přitom už bylo dobře k listopadu, měly tam i melouny, hrozny, ale nejvíc ty čarodějnice v noční tmě nabízely jablka. Dlouhými nehty se natahovaly po jeho tobolce a spílaly mu, že se jejich zboží zdráhal nakoupit, až nakonec, jen aby se jich zbavil, koupil koš jablek od poslední v řadě, staré báby v bílém šátku. Když se k ní prý naklonil, aby jí za jablka odpočítal peníze, ta statná stařena mu zasyčela do uší nějakou sprosťárnu a v její vrásčité a seschlé tváři zableskl pohled mladých, modrých očí. Řeznický chasník popadl koš jablek a utíkal s ním domů, duši na jazyku, ale zlostný smích čarodějnic mu zněl ještě dlouho v zádech. Na druhý den, když chtěl ze zvědavosti ta jablka od čarodějnic - nebo meloun - ochutnat, červená jablka - nebo meloun, protože Susanna ten příběh vyprávěla jednou tak a jednou onak - se mu v ústech rozpadla na popel a z melounu po naříznutí vyskočila velká krysa, nebo se ze zářezu zpod zelené slupky začala řinout lidská krev, nebo se z vyteklé šťávy začal zvedat jedovatý puch a prázdná slupka mezi řezníkovýma rukama splaskla jako nějaký prázdný vak.

Jindy zase, když se perníkář Kornstein, počestný člověk střízlivého života a člen městské rady, právě vracel do svého domu na náměstí ze zasedání na radnici, které se protáhlo do večera, všiml si hloučku žen nedbalého zevnějšku srocených u městské kašny. Některé ženštiny měly rozpuštěné vlasy a na bosých nohou jen škrpále: lem sukně si přitáhly za pasem a nahá lýtka měly odhalená až ke kolenům. Perníkář přikročil blíž, aby je přísně napomenul, že v tak pozdních hodinách se nesluší promenádovat se po venku, a také aby se jich zeptal, jaká záležitost je večer přivádí na ulici.

- Pereme, Mátyási, pereme! - zaskřehotala jedna nestydatá bosá ženština, v níž perníkář Kornstein poznal mladou manželku svého souseda, pekaře. - Dobře že jdeš! Nemůžeme najít mýdlo!

S tím ho ty strašlivé ženštiny obstoupily, a protože se za žádnou cenu nenechal obalamutit, strhly ho s sebou k ohybu potoka na samém okraji města, nahnaly ho do mělké a špinavé vody a tam ho vyválely. Později si perníkář už nevzpomínal, co všechno s ním ještě prováděly, jen že se domů dostal až k ránu, zblácený a urousaný. Jeho žena na tu historii dlouho nechtěla přistoupit, domnívala se, že Mátyás navzdory svým dobrým zvyklostem pro jednou přebral, ale nakonec mu přece jen musela dát za pravdu, jednak, že z perníkáře nebylo cítit, jednak, že mezi ženami spatřenými oné noci jejím mužem na tom mocném sněmu byly i takové, o nichž se už dávno proslýchalo, že se paktují s ďáblem. Manželka a sousedé, jimž se o té věci zmínil, nechápali, proč nedostojí své povinnosti a ty ženštiny, jejichž hřích se takto jasně prokázal, na městské radě neoznámí, a nechápavě, s podivem a jistým rozhořčením byli nuceni znovu a znovu naslouchat perníkářovým výmluvám a sebeospravedlňování, že si přece jen není zcela jist, zda to byly opravdu ty, které viděl. Copak je neviděl dost dobře? Předtím tvrdil, že jasně svítil měsíc a jejich obrysy se ostře rýsovaly - pohoršovali se sousedé, když perníkář znejistěl a začal se zapřísahat, že je samo sebou viděl dosti zřetelně, ale marně mu byl jejich obrys povědomý, stejně mu ty ženy připadaly jaksi cizí, ne jako ty, s nimiž se vídá v každodenním spěchu a shonu v městských ulicích. Lépe řečeno, byly takové, vysvětloval zaraženým a čím dál méně chápavým sousedům, jako by byly samy sobě zbloudilými nebo rozzlobenými sestrami, nebo ještě spíš jejich dušemi vracejícími se z pekla. Úplně nejvíc mu připomínaly pomatenou ženu, kterou jednou viděl ve špitále, dozor nad nímž mu byl po nějaký čas přidělen městskou radou. Tam kdysi viděl nešťastnici, stvoření svázané do kozelce, které bez ustání křičelo nelidským hlasem připomínajícím spíš snad vlčí vytí, a když perníkář ze soucitu, z odporu a ze zvědavosti přistoupil k ženě o něco blíž, ustala na chvíli s tím svým kvílením, vyplázla na něj tlustý, bílým povlakem potažený jazyk a její oči, ještě před chvilkou skelné od nevyslovitelné hrůzy, zajiskřily náhlým zábleskem vědomí a upřely na něj, na Mátyáše Kornsteina, pohled tak strašlivě vševědoucí, jako by byl býval svědkem nebo rovnou spoluviníkem kdovíjakých jejích hříšných a politováníhodných skutků... A stejné pomatení, ten samý pekelný výsměch pak zahlédl perníkář v očích čarodějnic tehdy v noci, když na něj syčely obvinění z nejrůznějších temných a slovem nevyjádřitelných zlých skutků, a nejhorší bylo, že ačkoliv až do konce věděl, že na těch strašných obviněních není ani zbla pravdy, jako by si tím přestával být jist, a užuž se mu začaly vybavovat podlé a ostudné skutky, jež se mu ty hrozné ženské snažily namluvit, jako by je přece jen byl spáchal. Ty fortelné čarodějnice snad způsobily, že od té chvíle již nikdy, nebo alespoň notnou dobu, nedůvěřoval vlastnímu zraku ani paměti, a co bylo nejhorší, jako by ho opustila i jistota, že je skutečně Mátyásem Kornsteinem, perníkářským mistrem, členem městské rady, a když se v noci budil ze sna, často mu přicházelo na mysl, zda náhodou přece jen neuskutečnil své dávné touhy, o nichž sníval v mládí - obzvlášť když byl k němu mistr zase nespravedlivý -, že uteče a bude se jen tak toulat. V tu chvíli se vždycky vylekal a znovu a znovu se musel přesvědčovat o tom, že i tuto noc tráví ve svém vlastním domě, v pohodlné posteli, a že se nepřevaluje pod kupkou sena v mokré trávě prostydlé ranní rosou.

Služebné, které tomu příběhu s pootevřenou pusou naslouchaly, se samozřejmě hlavně chtěly dozvědět, kdo byl mezi těmi měšťankami spatřenými Mátyásem Kornsteinem na sněmu čarodějnic. Susanna, která se nechávala ráda prosit, se v tu chvíli většinou zapřísahala, že se to nepřihodilo nynějšímu perníkáři, jehož zavalitou postavu jsme vídávaly v ulicích, ale jeho otci nebo dědovi, a paničky spatřené na čarodějnickém sletu se už dávno obrátily v prach. Když měla ale povolnější náladu, pokynula zahnutým ukazováčkem naslouchajícím děvečkám, jen ať k ní přistoupí blíž, a s obočím významně pozdviženým jim do uší tajemně zašeptala několik jmen, většinou vdovu po komsi z městské rady nebo manželku někoho z radních, což děvčata přijímala s nedůvěřivým lamentováním a s přerývaným pohoršlivým a spokojeným hihňáním, obzvlášť tehdy, když byla Susanna z nějaké příčiny v mimořádné náladě a k ženám spatřeným perníkářem na čarodějnickém sněmu přihodila jméno některé z přítomných služebných. Tmavé a trochu vypoulené oči se jí v tu chvíli významně rozhořely a její pohled byl ostře upřen na posluchačky. V tu chvíli se jí zpod šátku uvolnil pramen šedivějících vlasů, a jak měla vrásčitou tvář zespodu ozářenou světlem z kamen, zplihlé vlasy, zahnutý nos a stín očních důlků působily dojmem, jako by i ona byla přítomná mezi těmi čarodějnicemi, které chudáka perníkáře tak potrápily.

"Ještě se pro ty neuvážené řeči do něčeho zaplete!" - říkával s nelibostí otec, když jsem mu vykládala, co všechno jsem se v kuchyni od Susanny dozvěděla. Ale jako by se sama Susanna snažila budit dojem, že má co do činění s tajemnými silami a že je znalkyní nejrůznějších pokoutných věd. Čas od času ji vyhledala ta která děvečka ze sousedství i osobně, v tajné záležitosti. To se pak chovaly daleko způsobněji než jindy, rozpačitě žmoulaly cíp zástěry, mluvily zpěvavým hláskem jako malé holky, které se obracejí na dospělé, a horko těžko ze sebe soukaly, co je sem přivedlo. Ať jsem poslouchala sebevíc, z jejich šuškání jsem zachytila sotva pár slov, jako že "a do těsta zapeč nehet svýho malíčku", "přesně pět kapek krve, až na tě padne tvůj měsíční čas". Dívkám vzrušením zrudly tváře, mnuly si dlaně, koleno třely o koleno a nakonec, jako by doufaly, že nebudou tak nápadné, s šíjí sehnutou a s pohledem přibitým k zemi spěšně vyklouzly ven.

Z knihy Zsuzsi Rakovszky A kígyó árnyéka (Magvető, Budapešť 2002)

přeložila Marta Pató.

"Můj Bůh mě zanechal jako osamělou chatrč uprostřed očesané vinice," píše v sepsání vlastního života v letech 1744- 1754 sedmihradská šlechtična Kata Bethlen, která po ztrátě dvou manželů a všech dětí dostala přídomek Árva (Osiřelá). Maďarská literární historie její jméno uvádí v kontextu prozaických memoárů 16.- 18. století, jejichž autoři, často šlechtici nebo kněží bojující s Turky, Tatary, katolíky a jinými cizinci a neznabohy, se dostali buď do tureckého zajetí, nebo byli podezříváni a souzeni pro své vyznání a vypsáním svých mnohdy navýsost dobrodružných životů hledali ospravedlnění před maďarským světem a maďarským Bohem, bohem protestantským. Přes persuasivní charakter, proměnlivý, často polemický styl a kolísající jazykovou úroveň jsou maďarské memoáry významným prozaickým žánrem barokní doby, zaplňujícím zřejmě mezery v chybějícím původním románovém čtivu, s nímž mají společný dobrodružný syžet. Jediná známá žena mezi jejich autory, svědomitá správkyně svých majetků, osvětově i dobročinně aktivní mecenáška literatury a církve Árva Bethlen Kata (1700- 1759) svůj vlastní životopis nikdy nevydala. V úplnosti vyšel až v roce 1964. Kniha, v níž se projevuje autorčina hrdá povaha a náboženský zápal, vyznívá dnešnímu čtenáři při četbě sporých řádek o odcizení a smrti dětí nelítostně chladně. Vlastní životopis Katy Bethlen je však nejen prózou nábožensky polemickou, ale v duchu protestantského pohledu i hledáním pravdivosti života za pomoci svědomí, nalézáním "hlubiny bezpečnosti" v nejistém světě. Problém skutečnosti a fikce, na který při psaní jistě narážela, je tu řešen otevřeným vyznáním o upřímné snaze psát správně: ".. já se snažila činit tak, abych ničím nepohanila vědomost své duše."

Je zbytečné spekulovat o tom, zda současná maďarská básnířka Zsuzsa Rakovszky (nar. 1950) při psaní své vůbec první prózy na Osiřelou Katu Bethlen myslela, či ne. Jisté je, že při porovnání dobové prózy Katy Bethlen a románu Stín hada vydaného roku 2002 je zřejmé, že nedržíme v ruce historický román, ale moderní prózu, která historický kontext užívá jako materiál pro položení otázek zaměstnávajících současného člověka. Historické pozadí příběhu, který je také postupným poodhalováním "tajemství ložnice" ženy narozené do měšťanského stavu - bytosti v raném novověku jaksi transparentněji zbavené možnosti zásadní volby v otázkách vlastního vnějšího osudu -, tvoří uherská německá města Levoča a Ödenburg (německé jméno pro Sopron). Text nese bohaté vizuální konotace, jako by šlo o rozpohybovaná dramata barokních pláten se zdůrazněnou hrou světla a stínu, s citlivostí pro jednotliviny pojednané jako systém symbolů a metafor, z nichž nejsilnější je asi neustále se vracející motiv ohně, líčený opakovaně v nejrůznějších jeho podobách (oheň v kamnech, požár, svatojánské ohně na venkově, hranice) a tvořící podíl na popisovaném "vlastním osudu" jako živel ničivý, ale také očistný. Některé scény pak svou karnevalovou barvitostí odkazují do dávného středověku, magicko-mytické pojetí oněch obrazů se vydává v čase ještě hlouběji.

Uvolněné zacházení s časovými vrstvami umožňuje také výstavba románu. Šestisetstránková próza nese výrazné prvky postupů lyrického básnictví - metafory ve svých cyklických návratech poukazují na svou znovu se obnovující platnost. První kapitola, již tu v překladu uvádíme, je plnoprávným samostatným textem, zároveň ale předznamenává děj celé knihy - jako by se to, co románová vypravěčka v dětství prožije, uvidí a vytuší o světě v jakémsi prvním plánu, mělo pak v dospělém životě naplnit v ní samé s perspektivou života a smrti, spásy a zatracení. Anebo si zpětně vybavuje jen ty okamžiky svého dětství, které později nabyly na významu?

Při zachování dobového koloritu kniha znovu otevírá Freudem nastolený problém potlačení identity a následujících mechanismů, který je tu z perspektivy "osvobozené" vypravěčky - zestárnuvší, osiřelé ženy jevící všechny známky společenské vyvrženosti, jak ji vykazovaly takzvané čarodějnice, řešen pomocí vyprávění, sepisování, rekonstrukce integrálního vědomí. Psaní je tu nejen konfrontací mnoha jednotlivých vlastních identit, ale i urputným bojem o jejich scelení, které není možné bez jednotící perspektivy. I tady je oním jednotícím hybatelem hledání oné bezpečné hlubiny za pomoci bdícího pravdivého svědomí, úsilí o onu vědomost své duše.

Naznačené intenci textu odpovídá i práce s jazykem. Pouze úvodní tři řádky knihy poukazují jako znak na dobový kontext. Mírně archaizovaný jazyk samotného románu je pak jazykem moderní lyrické básnířky.

Román Sín hada vyšel poprvé v Budapešti roku 2002, v témže roce za něj autorka získala významnou domácí literární cenu. Německý překlad pod názvem Im Schatten der Schlange vydalo mnichovské nakladatelství Btb roku 2005.

Marta Pató