Pavel Hoza

Abrahám

Pevný bod? Strach. Dítě vykřikne v kulisách: "Loutka! To byla moje loutka!!!"

Dětství? Hřejivé víno, tvrdá dlaň, zahrada, jabloň, tma. Dálka sluncem zbrocená. Výkřik. Do nebe! Do hvězd!! Domů.

Svítání vstává, nekonečná řada i ve dne kreslí sen. Byl jednou jeden a jedna a ještě jedna ... na kraji lesa před polem. Ještě tu zůstaň a neodcházej, padají z nebe krvavé saze, staletá vášeň v obilí, ještě tu zůstaň, vím, platíš draze, proto jsme spolu chodili.

Stejně se hodina posouvá, jenom neumíme číst. Ještě se umím rozhlédnout, tím jsem si jist!

Poledne. Ve stínu sladce chutná žár. Tráva voní do kůry stromů. Odpoví: Proč ses ptal? Vracíš se domů a vypiješ studnu. Zrána se znovu zacelí. Usínáš přikrytý kamením.

I mez uprostřed pole vychládá. Je to něco, před čím se scvrkáváme. I jádro úplně malé vybuchne: Květy! Jablka! Květy! Jablka! Plod a červ. Červ a plod, dopíšeš do vlhkých skel a klopýtáš od zrezivělých koní, které za kávového blikotu osiřelé lampy touží po pohlazení, po nekrvavém odpočinku za věrnost. Teskný nářek kopyt v loužích asfaltového posměchu. Kam ses to cpal? Ty... !!! Literatura? Ty?! Kéž by jen.

Dokonale jste se mi schovávali, mí malí. Dívka a žena, děti a dívky odpoví: My? To ty nám.

Pole popelaví na trapný labyrint s neheroickou, obrovskou stvůrou. Strupatými křídly drhne o nebeskou báň. Přicházím, večery léčí, rána šedivá, kalná rozpouštím kávou, v poli se neschovám. Zbabělý zajíc počítá hroudy a seschlé křoví, o vysokém lese si nechá zdát.

Otec... Byl nesmrtelný v pradávných šedinách. "Už pudu k Abrahámovi," s nadhledem pobaveně skučíval do nedělních odpolední a se mnou šili všichni čerti, nakonec šimravá přidrzlá píseň chodidel rozzuřila i postel. Nakonec?

"Se mnou si nedělej starosti," řekl jsi necelý týden před smrtí. A já se bál a znovu si z nedávných dob promítal tvůj kulhavý krok k vratům, která jsi umíněně otvíral, přešel jsi silnici a pohyby pravé ruky, byl jsi přeučený levák, mi ukazoval, že už můžu jet. "Co bych si bez tebe počal, kdybych tě tu neměl," řekl jsi na posteli v neděli večer. Přikryl jsem tě až po bradu a pak opatrně vyjížděl z temného dvora. Psi kňučeli. Zastavil jsem, auto osvětlovalo povadlou škarpu, tajemnou spleť větví, tarasů a plotů i asfaltové obvazy na prázdné silnici. Zavřel jsem za sebou vrata.

Nemocniční lůžko. "To byl dobrej tah, ta tvoje knížka, lidi si o tom povídaji," usmál se stejně jako já. Spes moritur ultima. Ve večerním okně jsem znovu pozoroval shrbenou postavu u vrat, u silnice, tu odcházející krásnou tvář a oči se smutným pohledem.

Den za dnem opadával list. Stéblo bylo tenké, průsvitné, neviditelné jako tvá horká dlaň a silný stisk z jiného světa. "Domů, chci domů," chrčely slabiky, "máma se postará... a co je za těmi okny?" To není místnost a další pokoj, to je park a stromy a úplně cizí dům a prázdno. Žádný další pokoj! Za parkem je jiná nemocniční budova a v ní je maminka. Už jsem ti to přece říkal! "A teď musím jít zase za ní." "Jen... jdi a pozdravuj," sípaly slabiky a v nich letitá starost a pokora. Nad postelí s vychrtlým tělem se zakývala krevní konzerva.

Maminka... Jak říkat pravdu? Bedlivě sleduji chvějivé pohyby holí a svalů a meandry hlasu uprostřed písčin, uprostřed vod.

Šmouhatým oknem, které se nedá dovřít, přichází slunce i zima. Listopad. "Mami," šeptám k holím, "nechtěla bys ho vidět? Převezli ho sem, je tady, o dvě patra níž." "Mami, nechtěla bys ho vidět? ... " "Já tě slyšim." Pozoruji to chladné slunce padající z okna až na zem, na sesouvající se hůl. Můj hlas je pevný.

Dcera a syn a matka - žena. "Lidi, já nevim, co to se mnou je." Otcův hlas se podobal dávnému prameni. Přicházel z hlubin země, ještě se vzepjal jako raněný kůň, ještě prosakoval kamennými stěnami čerstvě zasypané chodby, ještě hledal zelenou pastvinu a řeku, známý břeh. "Chci domů." Mlčím. Sestra pláče a maminka se ptá: "Poznáváš mě?" Pramen se znovu nadechne, a v tmavnoucím pokoji uslyším šustivý andělský smích: "Nedělej ze mě lazara." "Zítra zase přijdem," říká maminka. Opírá se o stéblo jako já a sestra.

"Nedělej ze mě lazara." To byla tvá poslední slova. Oblázky ustupovaly slábnoucímu prameni v písku i v trávě a řeka se přitiskla ke kořenům zpevňujícím břeh. Také větve slyšely píseň stébla, i nebe. Ale pak ses musel vrátit po vlastních stopách do hlubin a byl jsi úplně sám.

Svítalo. Nebe se potáhlo šedým kovem. Ještě nepršelo. A pak jsem ho uviděl. Přicházel z vysokého lesa temně zeleným úvozem, barevné seschlé listy se nepohnuly a já jsem si uvědomil, že to je Abrahám!

12. listopadu 2005, březen 2006

Pavel Hoza se narodil v roce 1964 ve Slověnicích. Vyučuje češtinu a historii na benešovském gymnáziu. Vydal básnické sbírky Archeologie svědomí (1995), Kam vedou stopy (1998) a Andělé stromů (2001). Z jeho novely Kámen a voda (1996) jsme otiskli ukázku v čísle 2/1997, tři básně v próze v čísle 2/2004.