Překladatel a redaktor: Anketa

Vážení kolegové,

rádi bychom částečně navázali na Souvislosti 2/1998 s tématem Překlad a překladatel a obrátili tentokrát pozornost na vztah překladatele a redaktora v období po roce 1989.

Od první poloviny devadesátých let, kdy se hodně lamentovalo nad nekvalitními a neredigovanými překlady poloprofesionálních překladatelů a nakladatelů, se situace přece jen poněkud proměnila a stabilizovala. Nakladatelské domy, jež za sedmnáct let existence získaly renomé, si obvykle nedovolí vypustit do světa polovičatou práci a zaměstnávají ať interní, ať externí redaktory, kteří ve spolupráci s překladateli výsledný text cizelují. Navazuje se tak, snad, na dobrou tradici českého překladu z let předlistopadových.

Otázky proto směřují oběma směry, jak k překladatelům, tak k redaktorům.

1. Jakou máte v posledních letech své překladatelské/redaktorské praxe zkušenost s prací redaktorů/překladatelů? Máte nějakého "svého" překladatele/redaktora, s nímž se vám pracuje kromobyčejně dobře?

2. Proměňoval se nějak vztah překladatel- redaktor v polistopadovém období?

3. Cítíte ze strany nakladatelů tlak na kvalitu překladatelské či redakční práce?

Na otázky můžete odpovídat jak jednotlivě, tak souhrnně. Věříme, že vás inspirují k zamyšlení a že přispějí k reflexi této poněkud opomíjené součásti nakladatelského provozu.

Odpovědi, prosím, zašlete do pondělí 19. února 2007.

Martin Valášek

V Praze 6. února 2007

Vlasta Dufková

Budu mluvit čistě z osobní zkušenosti. Z hlediska klasifikace překladatel - redaktor se jevím jednodomě, nikoli však samosprašně a potřebu víc než jen korektorských "druhých očí" cítím u vlastních textů do té míry, že pokud by mi tento servis nenabídl nakladatel, budu se v každém případě snažit nějak si ho zajistit. Ideální redaktor není ten, s kterým vždy bezvýhradně souhlasíme, ani ten, který neúhybně stojí na svém proti překladateli, nýbrž ten, který se inteligentně ptá a jehož otázky vedou druhého tu k poopravení, tu k obhájení či případnému přeformulování toho, za čím si stojí. Ten, kdo především hájí práva autora, ale kdo také respektuje práva překladatele a je s to přistoupit na jeho estetiku, pokud je koncepční a do zmíněných práv autorových nezasahuje. Důkazem toho, že dobrá spolupráce překladatele s redaktorem vede k žádoucím výsledkům, je ostatně fakt, že na čelných místech nejrůznějších soutěží v literárním překladu se umísťují výhradně - alespoň pokud je mi známo pro změnu ze zkušenosti porotce - texty, které prošly klasickou redakcí. Někteří nakladatelé si toho nikdy nepřestali být vědomi, jiní k tomuto závěru dospěli.

V nakladatelském sektoru ovšem došlo v nedávné minulosti k velkým proměnám, a to nejenom vzhledem ke společensko-ekonomickým změnám v devadesátých letech, ale také vzhledem k převratné technologické proměně na poli typografie, která snese srovnání s vynálezem knihtisku a která se u nás plně projevila takřka souběžně s nimi. Jsou-li tedy výstupy redakční práce někdejší a dnešní srovnatelné (mám tu na mysli spíše "srovnávání" než "srovnání"), je třeba si uvědomit, že naopak role redaktora v posledních dvou desetiletích prošla radikální transformací. Špičkový redaktor překladové literatury za "starého režimu" měl vedle své odborné specializace komparatistický záběr a do své práce leckdy promítal i nenaplněné ambice univerzitní, autorské či překladatelské, což není nutně třeba chápat jako z nouze ctnost, ba právě naopak, protože redakční praxe někomu dávala i větší možnost tvůrčí realizace se skutečně hmatatelným výsledkem. Vedle práce výkonného a jazykového redaktora tu byla především vyhledávací činnost lektorská ve styku se soudobou literaturou a z ní plynoucí kritická reflexe, byť pouze na interní úrovni nakladatelství, a následně i činnost recenzní. Oboustranně obohacující - pro redaktora i čtenáře - byla i žánrová pestrost redakčního záběru: tentýž redaktor svými tituly živil různé edice a řady, takže jeho stylistický um esejisty či vykladače moderní poezie současně působil třeba na konzumenta detektivek či humoristického čtení na dovolenou. Redakce se širokým kádrem kmenových spolupracovníků představovala souhrn výrazných individualit, které přitom tvořily permanentně spolupracující tým.

Naproti tomu u dnešního stálého redaktora se předpokládají i jisté schopnosti manažerské - jeho úkolem je často také právní zajištění vydání, nemluvě o zajištění finančním ve smyslu získání dotací či grantů, obstarání příslušné cizojazyčné korespondence, mnohdy i propagace titulu. Výkonný redaktor je dnes v jistém ohledu vlastně i někdejším sazečem, protože text odevzdává až ke zlomu a veškeré opravy, které dříve připadly na stránkovou korekturu, zanese už rovnou do rukopisu. Redakce jako tým je v současnosti výjimkou, její funkci poradního fóra do jisté míry převzal neosobní internet a redakční práce se ve velké míře zadává externě; změnou média je poznamenána i komunikace s překladatelem, která může probíhat také pouze korespondenčně, bez osobního kontaktu. Blahodárná samota v rámci týmu se tak změnila v samotu jiného druhu. Nepochybně se proměnil i společenský statut nakladatelského redaktora a jeho finanční ohodnocení, bohužel nikoli k lepšímu, a podobný trend lze sledovat i u literárních překladatelů, zejména z méně frekventovaných jazyků. Je nasnadě, že redaktor placený za stránku zredigovaného textu vydělá tím více, čím méně otázek si nad ním bude klást, a naopak redaktor pracující v hodinové mzdě sice pečlivou redakcí svému zaměstnavateli může přinést prestižní ocenění, nicméně za cenu nepoměrně vyšších nákladů.

Přesto je úroveň kvalitních českých překladů dlouhodobě vysoká a zastoupení těch nejlepších poměrně značné. Nevymřeli ani překladatelé, ani redaktoři, a to ani z hlediska generační výměny, patrně aby zcela nevyklidili pozice těm, kteří žijí v blahé nevědomosti o jejich důležitosti pro stav našeho společenství. Nevím ovšem, kudy ven ze začarovaného kruhu pauperizace zúčastněných: právě ti nejlepší jsou většinou nejnáchylnější k oběti na oltář literatury, byť ten už dávno není, čím býval, anebo právě proto. Možná i z důvodné obavy, že v případě sebekrotší vzpoury, která by měla všechny rysy oprávněného sociálního protestu, by se zájem o jejich práci vytratil úplně. Takto je bohužel naše společnost nastavena, takže nepřekvapí, že čeští literární překladatelé nejen za svou práci dostávají v evropském absolutním srovnání nejnižší honorář na úrovni nejvýchodnějších zemí světadílu, ale že jim co do níže patří naprosté prvenství ve vztahu ke struktuře mezd v té které zemi.

Zdánlivě jsem se poněkud vzdálila od položené otázky, činím tak ale vědomě. Myslím si totiž, že některé věci nelze vidět odděleně. Netvrdím, že mnozí nakladatelé si důležitost redakční práce neuvědomují, ovšem podmínky, za kterých oslovují špičkové odborníky, jsou často nedůstojné. Externí zadávání práce přiřadilo nezanedbatelnou část redaktorů po bok sociálně rizikové skupiny literárních překladatelů, kterým až na výjimky jejich práce neskýtá existenční jistotu, ba někdy ani vyplacení smluvně zajištěných honorářů. I na poli knižní kultury se paradoxně dostává větší publicity "podnikatelům" typu neseriózního majitele nakladatelství Dauphin, který je současně jedním z největších konzumentů nejrůznějších dotací, než tvůrcům. Nepochybně to souvisí i se strukturním podceněním humanitní kultury v našem společenství, jehož důsledky mohou být nedozírnější, než se na první pohled jeví.

Vzhledem k percentuálnímu zastoupení překladů v naší literární produkci má totiž úroveň překladové češtiny přímý vliv na stav jazyka a v některých rovinách, které česká produkce nepokrývá, dokonce vliv určující. Že stav jazyka neoddělitelně souvisí se stavem pojmového myšlení, netřeba připomínat. O existenci jazyka jako takového sice obavy nemám, stačí se pokochat jeho invenčností v rámci internetové lidové tvořivosti. Pro druhé národní obrození dnes ale podmínky nejsou, takže v případě zodpovědného vzdělaneckého přístupu by spíše bylo záhodno zachovat a rozvíjet to, kam až čeština dospěla od obrození prvního, a k tomu patří také profesionální múzická péče o ni. Mají-li mít jazykovědci v rámci své dlouhodobé politiky nezasahování z čeho čerpat, bylo by třeba mimo jiné umožnit kvalitním překladatelům a redaktorům, aby se své profesi věnovali naplno a opravdu soustavně. Není pochyb o tom, že se potenciální literární překladatelé dokážou uživit jinak a že tak také činí, stačí si spočítat věkový průměr členů Obce překladatelů. Pokud ovšem nemáme být evropskou raritou, která v rámci sjednocené Evropy regionů bude hájit svou provinční jedinečnost bez nároku na jedinečnost kulturní, je čas se probudit, vysoká kultura se nedá dlouhodobě budovat ze sebeobětavějšího nadšení.

Osobně jsem svůj nedobrovolný odchod z nakladatelského sektoru přijala jako výzvu a nenesu v sobě žádnou hořkost, pouze mi moje rekvalifikace po padesátce vzhledem k dosavadním pracovním výsledkům nepřipadala pro společnost výrazně rentabilní. Na podmínky námezdní externí redakce čehokoli z pochopitelných důvodů nepřistupuji a tituly, k jejichž výsledné podobě chci anonymně přispět, jak jsem dobrovolně činila po větší část svého profesního působení, si pečlivě vybírám. Rozhodnutí neslevit z určité úrovně výběru platí i pro překlad, v současnosti se tedy náročným překladům věnuji v rámci minimální jistoty univerzitně zaštítěného výzkumného záměru vedle pedagogického úvazku na vysoké škole. Co se mých spolupracovních preferencí týče, ráda uvedu dvě jména redaktorů-překladatelů-pedagogů svého srdce: Šárka Grauová a Václav Jamek.

Vlasta Dufková (1951) pracovala v redakci Odeonu, Mladé fronty a Paseky, externě redigovala knihy pro Československého spisovatele, Hynka a Torst. Překládá z francouzštiny a portugalštiny (mj. Camuse, Lainého, Makina, Guimarăese Rosu, Gila Vicenta). V současnosti učí na FF UK.

Libor Dvořák

1. Jakou máte v posledních letech své překladatelské/redaktorské praxe zkušenost s prací redaktorů/překladatelů? Máte nějakého "svého" překladatele/redaktora, s nímž se vám pracuje kromobyčejně dobře?

S redaktory mohou být zkušenosti všelijaké. Všelijaké ale nechme na pokoji a mluvme o dobrých. Já jsem v posledních letech učinil především dobré a mluvit bych v této souvislosti rozhodně měl především o své dlouholeté přítelkyni a kolegyni Janě Mertinové, která je sama výborná překladatelka. Tuto poznámku nečiním jen tak pronic zanic, nýbrž proto, že má více než třicetiletá překladatelská praxe mě naučila, že nejlepší redaktor je (alespoň v mém případě) právě kolega-překladatel, který nemá potřebu "realizovat se" v redigovaném textu, ale je veden snahou především kolegovi i textu pomoci k výsledku co nejlepšímu. Což je na spolupráci překladatel- redaktor to vůbec nejdůležitější. K tomu, že Janu jmenuji na prvním místě, mě nevede jen několikaletá a, zdá se, celkem úspěšná práce na Bulgakovově Mistru a Markétce, na jehož konečné podobě měla Jana lví podíl, ale i naše poslední společná práce tohoto typu. V tomto případě šlo o překlad rusky psaných povídek arménské prozaičky Eldy Grinové, a přestože jsme si od poměrně útlého dílka nic zvláštního neslibovali, knížka s nenápadným názvem Bílí ptáci nám nakonec oběma udělala nečekanou radost - a v tomto případě mě znovu napadá, že zdrojem oné radosti byla ona velmi přirozená spolupráce na textu, která se na konečném výsledku výrazně podepsala. O tom jsem přesvědčen.

Protože chválím rád, budu pokračovat. Další redaktorskou souputnicí je mi v posledních letech Marcela Turečková z nakladatelství Argo. Té žehnám nejen za velmi pečlivou a zodpovědnou práci na textech, jež se valí z počítače typického nedbalce a vůbec člověka přirozeně neprecizního, ale také za vynikající ediční nápady. Tím posledním je bezesporu myšlenka, které jsme pracovně říkali "humoristické trojhvězdí" a která nakonec vykrystalizovala ve sborník Nic k smíchu, představující v tematicky uspořádaných triádách Antona Čechova, Arkadije Averčenka a Michaila Zoščenka. Nebýt Marceliny redaktorsko-editorské invence, tak by tahle sličná knížka světlo světa nikdy nespatřila. Ačkoli - vymýšlet tituly je přece pro pořádného redaktora úkol samozřejmý. Zdaleka ne každému se to ale daří stejně dobře.

2. Proměňoval se nějak vztah překladatel-redaktor v polistopadovém období?

Polistopadové období přineslo do nakladatelské praxe změny mírně řečeno velmi dynamické. Tradiční kamenná nakladatelství se kácela, jiná na jejich troskách vznikala a někdejší dosti nemotorný a složitý systém totalitními časy podmíněného lektorsko-schvalovačsko-překladatelsko-redaktorsko-korektorského, často velmi dlouhého konání najednou nahradil pravý opak - kvapně vychrlený text, zaslaný nakladateli v elektronické podobě, se mávnutím kouzelného proutku měnil i se všemi chybami a překlepy v sazbu a ta dávala vzniknout knížce, která na první pohled vypadala zhruba stejně jako produkty onoho právě popsaného tradičního procesu, ale na druhý pohled už ne. Šlo samozřejmě především o ohledy ekonomické, které byly v dobách raného čerstvě obrozeného nakladatelského kapitalismu nejdůležitější.

Tyto časy máme, jak doufám, naštěstí za sebou a nakladatelé, kteří si jména svého podniku váží, už zase pokládají redigování za zcela ústrojnou a nezbytnou samozřejmost. Za což jim budiž dík.

3. Cítíte ze strany nakladatelů tlak na kvalitu překladatelské či redakční práce?

Odpověď je prostá: V nakladatelských domech, s nimiž převážně spolupracuji, je to opět prazáklad všeho snažení. A to je jistě dobře.

Libor Dvořák (1948), překladatel z ruštiny, mj. bratři Strugačtí, Michail Bulgakov, Arkadij Averčenko, Michal Zoščenko, A. P. Čechov, Viktor Pelevin, Vladimir Sorokin ad.

Alice Flemrová

Moje první překlady beletrie vyšly na sklonku 90. let, takže nemůžu porovnávat redakční práci a péči věnovanou knihám před rokem 1989 se situací polistopadovou, ani jsem neprošla "hektickým" obdobím první poloviny 90. let, které zmiňujete v otázce. Pokud se mám ke vztahu překladatel- redaktor vyjádřit na základě své krátké zkušenosti, pak můžu konstatovat, že jsem neměla žádnou vyloženě špatnou zkušenost. Pamatuju si ale, že s redaktorkou prvního překladu jsem se nikdy nesetkala; ona si cosi zanesla do textu, já udělala to samé, a i když jsem teprve začínala, bylo mi jasné, že tenhle styl práce mi vyhovovat nebude. Od té doby jsem se vždycky snažila redaktory svých překladů "vybírat", tj. požádala jsem někoho z kolegů o externí redakci, nebo jsem s přiděleným redaktorem byla v osobním kontaktu. Poslední čtyři roky pravidelně spolupracuju s nakladatelstvím Havran, které má tolik odvahy, aby vydávalo u nás dosud neznámé, a tedy nerentabilní italské autory ve své zdařilé "stříbrné" edici Kamikaze. S redaktorkou Havrana Magdalenou Wagnerovou se mi pracuje dobře, protože si s ní rozumím, důvěřuju jí a pevně věřím, že to platí i naopak. Podle mě (a pro mě) je velice důležité, aby si překladatel a redaktor lidsky sedli. Když mezi nimi bude napětí, bude těžké docílit spolupráce a budou se o text spíš přetahovat. Tím nechci říct, že by se neměli nad překladem přít, naopak! Ale je něco jiného přít se nad překladem a přít se vzájemně, už z principu. Ráda bych zmínila ještě redaktorku a překladatelku Vlastu Dufkovou, se kterou jsem bohužel pracovala jen jednou, když ještě působila v Pasece, ale bylo to výborné.

Vím, že některá nakladatelství si stále myslí, že redaktor je osoba zcela postradatelná, ale soudný překladatel nebude s takovým nakladatelstvím příště spolupracovat, nebo jen pod podmínkou, že zaplatí externího redaktora. Bez redaktora jsem se ocitla dvakrát, jednou tak nějak zmizel během procesu korektur a jednou jsem to věděla předem a přistoupila na to. Už bych to víckrát neudělala. Redigovat sám sebe je těžké v tom, že nejsme schopni po sobě číst vlastní text, nevidíme ho, čteme text, který máme v hlavě, a tam nejsou ani ty nejbanálnější chyby a překlepy vidět.

Na závěr bych ráda podotkla, že ve vztahu překladatel a redaktor nevidím problém či slabé místo české knižní produkce, někde funguje výborně, někde hůř, ale funguje. Vztah, který je vážně poškozený a v nerovnováze, je vztah kniha- distribuce- čtenář, potažmo i nakladatel, především malý nakladatel-distributor. Ale to by byla úplně jiná anketa.

Alice Flemrová, překládá z italštiny, např. N. Ammaniti, Já se nebojím; A. Baricco, City; A. Camilleri, Tvar vody; U. Eco, Tajemný plamen královny Loany; L. Pirandello, Humor ad.

František Fröhlich

Vzhledem k tomu, že už překládám poměrně málo, příliš mnoho překladatelských zkušeností s redaktory(-kami) a redakcemi mladších generací nemám. Mé poslední překlady (Ibsen, Andersen) redigovali z valné většiny kolegové, které znám ještě z předlistopadových dob odeonských a s nimiž jsem ke vzájemné (doufám) spokojenosti pracovával velice často. Překládám ostatně v posledních letech hodně divadelní texty, a tam pak překladatel nutně jedná s dramaturgy a/nebo režiséry, ale to by byl zcela jiný příběh.

Chtěl bych tedy, na základě četby několika nových překladů z angličtiny i severských jazyků, předhodit k obecné úvaze několik škarohlídsko-pedantických poznámek o povaze redaktorské práce a o úloze redaktora (ať už interního nebo externího - tento detail čtenáře samozřejmě právem vůbec nezajímá a také se o něm v tiráži nic nedočte; "odpovědný redaktor X.Y. j.h." by sice bylo hezké, ale ještě jsem na to nenarazil) ve vztahu k překladateli nebo spíš překladu, který má redigovat. Je-li překladatel něco jako autorovo alter ego, je redaktor autorův právní zástupce, který by měl co nejkvalifikovaněji hájit autorovy zájmy; nebo jinak, je-li akt překladu jakási akrobacie na tu výše, tu níže napjatém laně, je redakční práce záchranná síť, která by překladatele měla chránit před těmi nejhoršími pády. Ideálně by redaktor měl být kvalifikovanější než překladatel, a to ve všem: ve výchozím jazyce a reáliích výchozího textu, i (a to zejména!) v gramatice a stylistice jazyka cílového. I ten nejlepší redaktor je však taky jen člověk, a když dostane do ruky překlad tak či onak (nebo často tak i onak!) defektní, je možno mu vyčítat, že se mu nechce dělat za překladatele jeho práci? Že když pak překladatel jde s takovou dokonale opravenou, vylepšenou a naleštěnou kůží na trh, je pro redaktora "an upstart crow, beautified with our feathers", jak závistivý a nepřejícný Robert Greene charakterizoval Shakespeara? A kudy vlastně vede ta čára, před níž redaktorovi svědomitost nedá a on musí text upravovat a zlepšovat, a za níž mu vztek zaslepí zrak a on "sežere toast a řekne dost"? To vše pochopitelně za předpokladu, že se nějakou svědomitostí vůbec vyznačuje, že chápe význam redaktorské práce, že text opravdu přečte - no a že je pro svou roli záchranné sítě dostatečně kvalifikovaný. K tomu všemu samozřejmě ještě přistupuje nešťastný způsob recenzentské "reflexe" kvality překladu - ale na to je škoda slov.

Rád bych teď několika příklady, namátkově vybranými z několika současných překladů, ilustroval, co mám na mysli, a přiznám se, že u všech těchto příkladů jsem přesvědčen, že je redaktor/ka měl/a zachytit a bez ohledu na své ego profesionálně autorovi hodit na hlavu nebo aspoň opravit. Pokusím se zároveň příklady rozčlenit na chyby jednak systémové, jednak v nejširším slova smyslu věcné. Mimochodem: v době úzkostného deskriptivismu volím prostý pojem binární preskriptivismus (tj. používání pojmu "chyba" a pojmů "správně" a "chybně") a nehodlám se za tuto volbu omlouvat. Za co se omlouvám, jsou některé delší ukázky, jsou ale dostatečně přesvědčivé.

Chybami systémovými rozumím mechanický přenos gramatických (většinou syntaktických) konstrukcí výchozího jazyka do jazyka cílového. Jsou to všechno staré, dobře známé písničky, ba odrhovačky, ale jaký mají tuhý život! Tak tedy: záplava zbytečných nerestriktivních vztažných vět, které v originálu jsou naprosto bezpříznakové, ale český text zamořují a znešvařují ("Catherine, která se chystala ven,""Nick, který si to vybavoval," "Pan Cucuzza byl mohutný plešatý chlap, který měřil skoro dva metry" atp.). Otrocké a zplošťující zachovávání souslednosti časů, které stírá rozdíl mezi autorskou řečí a vnitřním monologem nebo řečí polopřímou ("Napadlo ho, jestli by se neměl svěřit Bente, ale rozmyslel si to. Bente byla taková akurátní a všechno musela mít podle pravidel." "Teď promluvila... jako by to, co se právě dělo v Americe, pro nás bylo stejně bezvýznamné jako pro většinu lidí v Americe. Pro křesťany, pokud si vůbec něčeho všimli, to byla jen malá nepříjemnost. V Americe žilo víc než třicet milionů křesťanských rodin a židovských domácností byl jen jeden milion, tak proč by si s nimi měli lámat hlavu?" "Hřejivé slunce a půvabná příroda v ní zažehly roztoužené vzpomínky. Květen byl nejkrásnější měsíc na ostrově, to tvrdili všichni." "Nick si vychutnával vítězoslavný pocit... Tak tohle byla opravdová nadřazenost namíchaná se samotou, protože tenhle svět rozkoší a výsad si tihle hoši nedovedli ani představit, a tudíž mu nemohli závidět."). Přivlastňovací zájmena, která v originálu fungují jen jako určitý člen ("... přimhouila své oči", "potřásl svou stříbrnou hřívou", "sešpulila svou malou pusu", "přibral asi pět kilo a jeho hnědé vlasy... zesvětlaly"), zachovávání logického plurálu ("držely se navzájem kolem pasů"), pasíva ("ve vysoké trávě, která nikdy nebyla žata", "na stoly jsou přinášeny láhve a sklenice", "stromy byly rozštípávány"), nerespektování aktuálního členění větného, instrumentály ("nebyl sukničkářem", "opak byl pravdou" - zde míněno vážně!), běžné žurnalistické nesmysly ("levné ceny domů") atd. To už se ale dostáváme k nešvarům, na něž nemají patent jen překladatelé (skloňování zájmena "jenž", jmenné tvary adjektiv, skloňování resp. pravopis osobního zájmena "já", interpunkce atd. ad nauseam).

A pak jsou tu chyby nesystémové. Jednak věcné chyby, nesprávné překlady lexikálních jednotek nebo idiomů ("jsme zpropadeně šťastní chlapíci" místo "to jsme měli zase jednou kliku", "condone" jako "zapomínat" místo "schvalovat", "infantile paralysis" jako "dětská paralýza" místo "obrna", "monoplane" jako "jednomístné letadlo" místo "jednoplošník", "tightly knit" jako "řádně upjatý" místo "soudržný", "moderkage" jako "děloha" místo "placenta"), jednak chyby v překladu reálií ("o kus dál směrem k Downsu" místo k "pahorkatině", "v Lewes Assizes" místo "před krajským soudem v Lewes", "jako protikandidát Tammanyho" místo "proti zkorumpované newyorské demokratické straně", "doubleheader" jako "dvě lokomotivy" místo "s dvěma pořady nebo zápasy na programu", "another New Jersey entirely" jako "které patřilo celé ke státu New Jersey" místo "úplně jiné New Jersey", "policejnímu oddělení" místo "policii").

A konečně sem patří časté příklady nerespektování autorského konkrétního vidění ("šli dál" místo "šli dál v zástupu", "strýček" místo "kulaťoučký strýček", "nařezané kusy novin" místo "noviny nařezané na čtverce"), které považuji za neodpustitelnou nedbalost a neúctu k autorovi.

Opakuji tedy, že tohle všechno jsou věci, které by svědomitý redaktor měl zachytit, překladatele na ně upozornit a v zájmu kvality knížky (nikoli vylepšování překladatelovy pověsti!) je opravit. Až na jeden ze zde citovaných, nejmenovaných textů, který je neopravitelný a s nímž měla redakce překladatele rychle vypoklonkovat.

Na závěr dvě otázky ve formě rezignovaného povzdechu. Vadí to? Jistě, vadí. Vadí to někomu? Tak tím už si bohužel tak jist nejsem - a pochybuju o tom; aspoň soudě podle množství textů každoročně nekriticky zadávaných nakladatelstvími do soutěže o cenu Josefa Jungmanna, podle již zmíněných, většinou "výstižně" jednoslovných recenzentských ohlasů, a konečně podle absence viditelných a publikovaných protestů čtenářské veřejnosti. Ale snad bych přece jen mohl své škarohlídství trochu zmírnit tím, že novější překlady (aspoň těch pár, které jsem poslední dobou četl), jsou jako celek slušné a "čtivé" - ale že je v nich hodně věcí ke zlepšování, a v tom by pozorné a pečlivé redigování mohlo a mělo pomoci.

František Fröhlich (1934), překladatel z angličtiny (S. Bellow, G. Durrell, G. Greene, S. Lewis, H. G. Wells ad.) a severských jazyků (H. Ch. Andersen, H. Bang, K. Blixenová, H. Ibsen, A. Strindberg aj.), posledních pětatřicet let na volné noze.

Dana Gálová

1. Jakou máte v posledních letech své překladatelské/redaktorské praxe zkušenost s prací redaktorů/překladatelů? Máte nějakého "svého" překladatele/redaktora, s nímž se vám pracuje kromobyčejně dobře?

Má zkušenost s nakladatelskými redaktory je z devadesáti procent výborná. Zatím téměř všichni ti "mí" redaktoři pozorně četli a kompetentně zasahovali. Ojediněle se mi stalo, že dotyčný se textu jen zlehka dotkl - spíš z jakési zdvořilosti než nedbalosti -, zatímco já bych byla uvítala větší vervu a víc polemiky. (Asi je jen náhoda, že v obou případech to byli redaktoři muži; v ženách je možná víc kantorské přísnosti.) Mým redaktorským idolem je totiž "fundovaný hnidopich": všechno vidí, nepustí jedinou čárku a dík kulturnímu rozhledu je schopen komentovat obsah textu. Perfektně se mi spolupracuje s paní Drahuškou Janderovou (dříve Academia), pocit velkého bezpečí profesionality mi při naší jediné spolupráci dodala Vlasta Dufková (někdejší Odeon, později Paseka).

2. Proměňoval se nějak vztah překladatel-redaktor v polistopadovém období?

U náročných nakladatelů podle mých osobních zkušeností nijak zvlášť - viz odpověď na první otázku. Ale na samém začátku 90. let jsem několikrát čelila hrubému amatérismu "příležitostných" redaktorů a vydavatelů. Smutné poučení.

3. Cítíte ze strany nakladatelů tlak na kvalitu překladatelské či redakční práce?

Upřímně řečeno, vždycky jsem spíš cítila citelný, i když nevyslovený tlak na rychlost zhotovení překladu i redakčního zpracování. Kvalita práce byla u nakladatelství, která jsem poznala, samozřejmou podmínkou. Ale já sama jsem řadu let redigovala (odbornou literaturu), takže jsem zvyklá text odevzdávat co nejčistší - obsahově i po formální stránce; vím, co redaktorovi usnadní práci.

Dana Gálová (1960), překladatelka z maďarštiny, mj. I. Kertész (Kaddiš za nenarozené dítě, Likvidace, Protokol), P. Esterházy (Hrách na zeď, Pomocná slovesa srdce, Život a literatura), S. Márai (Zpověď, Judita, Čutora) ad.

Šárka Grauová

Za největší změnu ve vztahu překladatelů a redaktorů, k níž došlo zhruba v polovině devadesátých let, považuji zánik redakce jako úctyhodné instituce - zbyli úctyhodní redaktoři, kteří jsou vlastně tak trochu pohrobky. Jako jediná portugalistka mezi nimi mi údělem připadla Vlasta Dufková, s níž už skoro dvacet let vedeme nekonečné spory pro dobro věci.

Právě takovýto, jakkoli mnohdy složitý redaktorsko-překladatelský vztah (v němž se strany příležitostně střídají) se dnes považuje za dědictví po předcích: redakce typu Odeonu nebo Mladé fronty bývala institucí, kde se o sporných věcech mluvilo, kde se někdy mnohohlasem řešilo, jaký bude mít kniha titul, a kde se bylo možno toho či onoho úctyhodného kolegy zeptat, co o tom či onom překladatelském řešení soudí (těžko si dnes umím představit nakladatele, který by někoho platil za to, že se dlouze obírá řešením problémových míst knihy, kterou sám nerediguje - přestože výsledek pak ve většině případů předčí řešení, která vymyslí jednotlivec o samotě u stolu).

Tím, že se dnes redaktor dorozumívá s překladatelem e-mailem a rediguje tzv. "v počítači", zanikl osobní styk a s ním nejenom možnost společného řešení problémů, které nad textem vzniknou, ale taky jakási přirozená lidská důvěra. Z vlastní zkušenosti vím, že začínající překladatel (redaktor) se v rozhovoru s redaktorem (překladatelem) učí, a je-li mu to dáno, roste. Musí se naučit si svá řešení obhájit: vyargumentovat je, nebo ustoupit - v obou případech je však nucen promyslet si něco, co dosud zřejmě dostatečně nepromyslel. Virtuální kontakt tuto blahodárnou komunikaci bohužel umožňuje jen zkratkovitě - a je to podle mého soudu ke škodě nejen jednotlivci, ale celé knižní kultuře.

Dále: jako redaktor (a koneckonců i jako překladatel) dnes může být najat skoro kdokoli. Jaké právo, ne-li právo znalce má redaktor zasahovat překladateli do textu? Jaké právo, ne-li právo (spolu)autora má překladatel na svém řešení trvat? A kdo může být případně arbitrem neřešitelného střetu o "slovíčka"? To, že jsem se v poslední době - jako redaktorka i jako překladatelka - začala v touze řešit problémy na jiném základě, než je asertivita, ať už moje nebo druhých, obracet s dotazy na jazykovou poradnu Ústavu pro jazyk český, chápu jako příznak absence pravidel, absence sdíleného vědomí, "jak se to správně dělá" - což je koneckonců opět dílem redakce jako úctyhodného vícehlasého obecenství.

A naposledy: kvalita redaktorské i překladatelské práce souvisí také (ale nejenom) s finančním ohodnocením. Velká část nakladatelů bezpochyby dává přednost kvalitně provedené práci a jistě existuje jakási laťka, pod niž slušný nakladatel, redaktor ani překladatel neklesnou. Ale přesto: mezi slušným překladem a dobrým překladem, mezi slušně zredigovanou knihou a dobře zredigovanou knihou je rozdíl hodin a hodin úmorné a nevděčné práce. A přestože je to podle mého soudu práce v jistém smyslu důležitější než hlídání hrubek, překlepů a správného dělení slov, protože v ní jde o sám smysl literárního díla, je to práce neviditelná a nelze ji nijak marketingově zpeněžit. Nakladatel, který by takovou "černou" práci platil, by na trhu patrně těžko obstál, dobrý překladatel a dobrý redaktor, kteří na ní trvají, jí obvykle obětují mnoho ze svého osobního volna. Takové překládání a redigování potom ale není zaměstnání. Je to časově i finančně náročný koníček, k němuž nikoho nemůžete přimět "tlakem" - ale ani zvýšenou odměnou. Kvalita je totiž jev z podstaty paradoxní.

Šárka Grauová (1965) pracovala jako redaktorka v nakladatelstvích Mladá fronta a Kalich, externě spolupracuje především s nakladatelstvím Torst. Překládá z portugalštiny, mj. J. M. Machado de Assis, Posmrtné paměti Bráse Cubase; Mário de Andrade, Macunaíma; Vergílio Ferreira, Navždycky; Ana Mirandová, Peklo ráje. V současnosti vyučuje v Ústavu románských studií FF UK.

Lenka Housková

Překlad je jako dítě. A každé dítě potřebuje dva rodiče. Stejně tak překlad potřebuje jak překladatele, tak redaktora. Překladatel během své tvůrčí práce knihu, jíž se právě zabývá, přečte někdy i pětkrát za několik měsíců. Je s ní doslova srostlý a dokáže citovat zpaměti celé pasáže. Ovšem chyby v překladu už nevnímá, nevnímá, zda někde sklouzl do gramatických vzorců výchozího jazyka. Žádný nakladatel, který vydává překladovou literaturu, by tedy neměl na redaktorech šetřit, pokud chce vydat kvalitní dílo. Bohužel se překladatel vždy nemůže na práci redaktora stoprocentně spolehnout. Dnešní doba plná stresu vede k tomu, že se lidé již často nedokáží nad knihou pozastavit. Proto pokud nechce překladatel otevírat každou vydanou knihu s hrůzou, jaké chyby mu do překladu pronikly, musí před vydáním text přečíst ještě alespoň jednou. Ze zkušenosti mohu říct, že mými nejkritičtějšími redaktory jsou členové mé rodiny, kteří můj překlad před odevzdáním nakladateli podrobí detailnímu jazykovému rozboru - a zadarmo. Někdy jsou kritičtí i k samotnému autorovi - dokonce se stalo, že můj otec, který korigoval můj překlad knihy Zbožný tanec Klause Manna, prohlásil, že kdyby dělal redaktora Mannovi, donutil by ho celou knihu přepsat. Nejlepším redaktorem je ovšem ten redaktor, který knihu "adoptuje", ztotožní se s ní a třeba vám i po půl roce od vydání volá, že vyšla další recenze. Takový je např. Ivan Mráz, který působil v Mladé Frontě a nyní má vlastní nakladatelství Zahrada.

Lenka Housková (1980), překladatelka z němčiny, mj. Gregor Sander, Ale já se tu narodil; Tanja Dückers, Zóna Berlín; Martin Suter, Odvrácená strana měsíce; Klaus Mann, Zbožný tanec.

Anežka Charvátová

1. Jakou máte v posledních letech své překladatelské/redaktorské praxe zkušenost s prací redaktorů/překladatelů? Máte nějakého "svého" překladatele/redaktora, s nímž se vám pracuje kromobyčejně dobře?

Své oblíbené překladatele, po nichž je redigování spíš radostí než prací, samozřejmě mám, ze španělštiny tak nejraději spolupracuji třeba s Blankou Stárkovou, z francouzštiny s Kateřinou Vinšovou, podobných jmen by se našlo víc. Jako překladatelka si redaktory většinou nevybírám, jsou mi přiděleni nakladatelstvím; kromě jedné úděsné zkušenosti s nakladatelstvím Alpress v počátcích mých překladatelských snah s nimi nikdy žádné problémy nemám, jsem vděčná za každou připomínku. Každý překlad potřebuje pečlivou redakci zkušeného redaktora, sebelepší překladatel něco přehlídne, něco špatně pochopí, splete si podobně znějící slova, ačkoli je dobře zná, a rodí se nádherné nesmysly, které sám překladatel často neodhalí, protože je příliš v zajetí originálu. Také svůj překlad čte, jak by měl být, jak ho má v hlavě, a ne tak, jak je napsaný, čímž často přehlédne překlepy. Zdá se mi, že v redaktorské práci platí opak pořekadla o novém koštěti: čím starší a zkušenější, tím lepší.

2. Proměňoval se nějak vztah překladatel-redaktor v polistopadovém období?

V předlistopadovém období nemám vlastní zkušenost, to jsem psala nanejvýš lektorské posudky a přeuctivě obdivovala proslulé odeonské redaktory. Hlavní rozdíl myslím spočívá v tom, že na překladatele i redaktory mnohem víc tlačí čas, strašně se zkrátila doba, kterou jsou nakladatelé ochotni na překlad poskytnout. Překladatel často musí spěchat (navíc za mizerné peníze ve srovnání s evropskými kolegy) z nejrůznějších důvodů, třeba aby se stihlo uvedení za přítomnosti autora, což je docela dobrý důvod, ale také prostě jen proto, že si nakladatel vše pěkně nalinkoval podle pravítka, tolik a tolik titulů ročně, měsíčně, týdně. Že jsou různé texty různě náročné a že se překládat nedá úplně mechanicky, podle plánu, kolik stránek se udělá denně, na to dnes není čas. Na spoustu věcí pak nejsou peníze, zejména u náročných kvalitních titulů, kterých se nedají prodat desetitisíce. Tendenci nemít v nakladatelství kmenové redaktory a dávat tituly redigovat externě (čímž se šetří peníze na odvody za zaměstnance, z pohledu majitelů naprosto pochopitelně) považuji za dost neblahou - redaktor je placený od stránky, často vyloženě žebrácky (např. 20 Kč za normostranu), a pokud má smůlu a dostane do ruky špatný překlad, buď se na to vykašle a opraví jen nejhorší hrubky, nebo mu nedá profesionální čest a knihu "přepíše", stráví nad ní noci a víkendy, a pokud něco přehlédne, což je v takových příkladech časté, ještě ho pak za to někdo napadne, že knihu špatně zredigoval. Špatné překlady jsou samozřejmě potíž i pro interní nakladatelské redaktory, ale tam se přece jenom dá posunout termín a člověk je placený od hodiny, takže nemá tolik pocit, že zadarmo dělá práci za někoho jiného.

3. Cítíte ze strany nakladatelů tlak na kvalitu překladatelské či redakční práce?

Sama takový tlak vyvíjím, a pokud pro někoho překládám, jsem ráda, je-li tlak vyvíjen na mě. Renomovaná nakladatelství určitě o kvalitu překladu pečují.

Anežka Charvátová (1965), překládá ze španělštiny, francouzštiny a italštiny. Od r. 2000 redaktorka v nakladatelství Mladá fronta, od r. 2005 v nakladatelství Garamond. Z překladů: Maria Vargas Llosa, Vypravěč; Ernesto Sabato, Abaddón; Pedro Almodóvar, Patty Diphusa, Venuše záchodků; Luis Sepúlveda Stařec, který četl milostné romány a Sbohem, pampo aj.

Michaela Jacobsenová

Pohybuji se na obou stranách spektra - překládám i rediguji, což mi svou protisměrností docela vyhovuje.

Jako překladatelka poezie jsem se však dosud s redigováním nesetkala, což je celkem pochopitelné. Tady s vámi vaše rizika není nikdo ochoten a vlastně ani nemůže sdílet. Sama však - musím přiznat - mívám občas při redigování potíže a zmítají mnou protichůdné pocity: někdy cítím upřímný vděk, že se dostanu ke kvalitnímu textu, o který bych se tak jako tak určitě zajímala, někdy mě ovšem hryže vědomí, že provádím nevděčnou práci v temnu za někoho, kdo na mne značně spoléhá a bezostyšně popřípadě nevědomky svaluje svou odpovědnost na druhého, kterému to svědomí nedá. To se ovšem bohudíky nestává tak často a bývá spíše údělem interních redaktorů, kteří se z jistého zadání nemohou dost dobře vymanit. Daleko větší radost je pracovat s dotaženým překladem kvalitního překladatele, kdy dílu opravdu můžete prospět dobrými nápady, kontrolou i jiným úhlem pohledu. Ovšem pocitu, že mi to ubírá času k tvůrčí práci na vlastním překladu, se úplně zbavit nedokážu. A že je to poměrně mizerně placená práce, je rovněž známo - myslím, že i tady by bylo radno finančně diferencovat.

Snad bych měla doplnit, že směrodatné je pro mne kromě překladatele rovněž dílo a autor, některým byť renomovaným autorům se z hlediska jisté osobní nechuti při redigování vyhýbám, vědoma si toho, že bych textu zřejmě nijak nepomohla.

V opačném případě - když sama překládám prózu - však vítám každou pomoc a co možná adresně si vybírám redaktora. Ne každý dobrý překladatel je ovšem automaticky dobrým redaktorem. Pokud ale máte štěstí, může se stát práce nad textem opravdovým dobrodružstvím hledání a nalézání, a nutná konfrontace podnětem pro obě strany.

Důležité je rovněž uhájit si dostatečný prostor a nepodlehnout přílišnému tlaku termínů, protože ke své práci časový odstup nutně potřebuji. Zájmy autora (překladatele) a nakladatele (redaktora) jsou v tomto ohledu do jisté míry protichůdné, kompromis, k němuž se někdy dospět musí (platnost dotací), by neměl být přílišný.

Myslím, že po porevolučním zhoupnutí co do kvality se ediční praxe víceméně stabilizovala a postupně navazuje řekněme na odeonskou tradici práce nad překladem. Do povědomí čtenářské obce se již zapsal okruh nakladatelství s dobrou pověstí, která věnují svým edičním počinům nejvyšší péči, a jsou tedy v každém ohledu zárukou kvality.

Kontraproduktivní je ovšem obecně sílící časový tlak a také otázka výchovy začínajících překladatelů. Byť by byli sebenadanější, potřebují nutně někoho, kdo jejich výtvor pečlivě zrediguje, což je ovšem zdlouhavá a nevděčná práce, do níž se svědomití nakladatelé ani redaktoři příliš nehrnou, ti benevolentnější a pragmatičtější využívají často větší vstřícnosti a poddajnosti začátečníků za cenu nevalného konečného výsledku.

Michaela Jacobsenová (1947), germanistka, bohemistka, překladatelka a redaktorka (mj. Mladá fronta, Paseka, Karolinum). Překládá poezii a prózu z německé jazykové oblasti (dílo Ingeborg Bachmannové, Güntera Eicha, lyrika Karla Krause, próza Thomase Bernharda, Urse Widmera aj.).

Viktor Janiš

1. Jakou máte v posledních letech své překladatelské/redaktorské praxe zkušenost s prací redaktorů/překladatelů? Máte nějakého "svého" překladatele/redaktora, s nímž se vám pracuje kromobyčejně dobře?

Velmi dobrou, leckdy výtečnou. Dobrá nakladatelství mají buď vynikající redaktory interní (Eva Slámová v Argu), nebo pracují s externisty a dají na mé doporučení. Takto už dlouhá léta v mnoha nakladatelstvích spolupracuji s Richardem Podaným. Symbióza je to bezmála ideální: Richard stejně jako já pracuje jako překladatel i redaktor a dobře ví, jak dokážou otrávit arbitrární redakční zásahy. Pokud už tedy zasáhne, má pro to dobrý důvod a jeho návrhy bývají věcné, rozumné, stylisticky na výši. U jiných knížek jsem zase ocenil šťouravost a encyklopedické znalosti Jana Vaňka juniora či úžasný cit pro slovo Roberta Kubánka.

2. Proměňoval se nějak vztah překladatel-redaktor v polistopadovém období?

Určitě. Po revoluci padl monopol osmi kamenných domů na překladovou literaturu a výrazně se zostřila konkurence. Odbyt najednou nebyl zaručený, nebylo možné uvádět zásadní knihy se zpožděním osmi let (jak se to stalo u Sophiiny volby), nebylo možné, aby redaktor bádal celý den nad dvaceti stránkami rukopisu (což byla odeonská norma). Nástup počítačů a softwarové kontroly gramatiky výrazně omezil počet překlepů v rukopisech, díky elektronické sazbě odpadla nutnost sloupcových korektur a tiskařští šotci vyhynuli jako druh. Překladatelé mají dnes k dispozici lepší (elektronické) slovníky, díky Googlu možnost dohledat i obskurní reálie a díky

e-mailu zase možnost komunikovat s žijícími autory.

Na druhé straně mají redaktoři na rukopisy méně času, protože náklady už nejsou desetitisícové, ale spíš se pohybují kolem 1000- 1500 výtisků, a tudíž je potřeba vydávat více. Absolutní kolace (tj. srovnání s originálem větu po větě) se anglisté mohou dočkat jen od interního redaktora, konkrétně od Milana Macháčka v Pasece a Evy Slámové v Argu, a to jen u důležitějších knih. Zatímco před revolucí nebylo tolik redaktorů překladové prózy potřeba, když se vydávalo jen 400 překladů do roka, po revoluci jich bylo potřeba desetkrát tolik. Tolik osobností tu nemohlo logicky přes noc vyrůst, a tak nakladatelé zadávali překlady k redakci bohemistům. Ti většinou fungovali jako lepší korektoři, protože na věcnou chybu v interpretaci originálu nemohli přijít, pokud z věty přímo netrčela.

3. Cítíte ze strany nakladatelů tlak na kvalitu překladatelské či redakční práce?

Ode mě se kvalitní překladatelská i redakční práce očekává jaksi automaticky. Jeden menší nakladatel dokonce prohlásil, že přece musím odevzdávat text v perfektním stavu, že redaktora je na mě škoda a dostanu jen korektora. (Nesmysl: všichni děláme chyby a všichni potřebujeme druhé redaktorské oči.) Mnohem více nakladatelé tlačí na dodržování termínů, které jsou na rozdíl od kvality překladu uchopitelné, takže nejvíc vystresovaných překladatelů potkáte dva tři měsíce před knižním veletrhem a před Vánoci.

Viktor Janiš (1974), nakladatelský redaktor a překladatel na volné noze. V širokém žánrovém rozpětí od sci-fi, thrillerů, grafických románů až po náročnou beletrii přeložil více než 50 titulů od spisovatelů jako Graham Greene, Louis de Berničres, Margaret Atwoodová či Iain Banks. V současné době pracuje na překladu monumentálního historického románu z viktoriánské Anglie Kvítek karmínový a bílý od Michela Fabera.

Miroslav Jindra

1. Jakou máte v posledních letech své překladatelské/redaktorské praxe zkušenost s prací redaktorů/překladatelů? Máte nějakého "svého" překladatele/redaktora, s nímž se vám pracuje kromobyčejně dobře?

Přihodilo se mi i to, že můj text neměl úkol či čas redigovat nikdo, což mi vůbec nebylo milé, protože si práce svědomitých redaktorů nesmírně cením už od dob "starého" Odeonu (na tomto úseku tam pracovali skvělí odborníci, báječní, zanícení a citliví znalci literatury - ovšem takoví se tehdy hojně vyskytovali i v jiných našich nakladatelstvích); nejednou mě zachránili před tím či oním selháním (omylným přečtením, nepochopením určitého místa v originálu, nepatřičným vyšinutím z nasazené stylové roviny, pochybně vyluštěnou reálií či všelijakými jinými lapsy, před nimiž se překladatel nikdy nedokáže zcela uchránit). Jistěže v posledních letech se už s absencí redaktora nesetkávám (taky bych se už nejspíš spolupráci a nakladatelstvím, která nedisponují kvalitními redaktory, ať už interními či externími, obezřetně obloukem vyhnul). V nakladatelstvích, pro něž překládám, se samozřejmě dostávám do kontaktu s několika vynikajícími redaktory, s nimiž je potěšení na daném textu pracovat a jejichž pomoc vděčně vítám, ale žádné jmenovat nebudu, protože bych nerad opominul někoho stejně kvalitního.

2. Proměňoval se nějak vztah překladatel-redaktor v polistopadovém období?

Určitě proměňoval, jako všechno kolem nás. Naznačuje to už to, co jsem uvedl v předcházejícím odstavci. Po počáteční explozi nakladatelského podnikání, kterou nezřídka provázela nepoučenost a nezodpovědnost těch, co s ním laškovali, leccos vyřešila přirozená selekce, díky níž převážně přežily a přežívají jen seriózní nakladatelské "domy", jejichž majitelé a provozovatelé si dlouhodobou prospěšnost (i z hlediska čistě komerčního!) odpovědného redigování toho, co vydávají (a přeloženého toho určitě vychází víc než původního), velmi dobře uvědomují. Jsem přesvědčen, že v tomto směru se bude situace stále lepšit.

3. Cítíte ze strany nakladatelů tlak na kvalitu překladatelské či redakční práce?

Opět: nakladatelství jsou různá a přirozeně se liší i nároky, jež na jejich činnost klade literatura, kterou vydávají. Omezím-li se na oblast, v níž se sám překladatelsky pohybuji především (náročná beletrie, poezie), požadavek kvalitně odvedené práce, kterou ode mě "má" nakladatelství očekávají, považuji za samozřejmý, takže i s její výstupní kontrolou, kterou redigování toho, co odevzdám, nepochybně rovněž představuje, rád počítám. Prospěch (aktuální i trvalý) z ní má nejen samo nakladatelství, ale přínosná je i pro mě jako překladatele - kvalitní (tj. poučený, zodpovědný, pozorný) redaktor je pro mě vítaný partner.

Miroslav Jindra (1929), překladatel z angličtiny, mj. K. Amis, M. Atwoodová, T. Capote, L. Cohen, M. Cunningham, J. Heller, B. Malamud, T. Stoppard, J. Updike, G. Vidal ad.

Anna Kareninová

Vzhledem k tomu, že svou překladatelskou práci věnuji soustavně především dvěma autorům, L.-F. Célinovi a Ezru Poundovi, a překládání jiných knih se věnuji jen zcela výjimečně, mé zkušenosti jsou sporé. Práci nakladatelského redaktora jsem opustila před deseti lety právě v souvislosti s proměnou její povahy. Na naléhání svého muže Petra Kabeše jsem se přestala věnovat také externí práci odborného redaktora původních i přeložených textů a rediguji rovněž jen zcela výjimečně, z přátelství a kolegiality. Mé odpovědi se tedy vztahují pouze k mé solitérní zkušenosti.

1. Jakou máte v posledních letech své překladatelské/redaktorské praxe zkušenost s prací redaktorů/překladatelů? Máte nějakého "svého" překladatele/redaktora, s nímž se vám pracuje kromobyčejně dobře?

Rozlišuji redaktory nakladatelské, kteří se starají o veškeré souvislosti s knihou a mnohdy suplují korektory a technické redaktory, a redaktory odborné, kteří většinou pracují externě a jsou schopni do hloubky rozebrat text. U svých překladů považuji spolupráci s odborným redaktorem za zásadní. Je to partner. Nejde jen o to, zda se mně s ním pracuje dobře. Důležité je, aby měl vhled do autora, do jazyka výchozího i cílového. Pracuji se "svými" redaktory, volím si je, přizpůsobuji se i jejich časovým možnostem, naslouchám jim, vážím si jich a byla by pro mě ztráta, kdyby mě opustili. Teprve po jejich redakci předávám rukopis do nakladatelství, kde prochází obvyklou nakladatelskou redakcí.

2. Proměňoval se nějak vztah překladatel-redaktor v polistopadovém období?

Mluvíme-li o nakladatelském redaktorovi: samozřejmě. Naštěstí.

3. Cítíte ze strany nakladatelů tlak na kvalitu překladatelské či redakční práce?

Na to mohu odpovídat spíš jako čtenář: rozdíly v nakladatelstvích jsou obrovské.

Anna Kareninová, kromě knižních překladů (L.-F.Céline, E. Pound, N. Sarrautová, T. Landolfi, R. Char, M. Durasová, G. Apollinaire) vytvořila filmové titulky a dialogy ke snímkům mnoha světových režisérů. V letech 1984- 1994 byla redaktorkou, později šéfredaktorkou nakladatelství Odeon, 1995- 1996 šéfredaktorkou nakladatelství Český spisovatel.

Dušan Karpatský

Před listopadem 1989 byl každému překladu v nakladatelství přidělen odpovědný redaktor, v současnosti musí překladatel dbalý své cti někdy za nakladatele "zasuplovat" a redaktora si najít (případně i sám zaplatit).

Po celou svou padesátiletou překladatelskou dráhu jsem (myslím k oboustranné spokojenosti) spolupracoval především s redaktorkou jihoslovanských literatur v Odeonu Irenou Wenigovou a jsem rád, když se ještě nyní občas ujme redigování některého mého překladu (např. Šoljanových románů Zrádci a Krátký výlet v nakladatelství Havran). Rád vzpomínám na polistopadovou spolupráci s Lenkou Chytilovou, která pro nakladatelství Ivo Železný zredigovala tři svazky esejů Miroslava Krleži a dalších patnáct knih; vyžádal jsem si ji jako externí redaktorku i pro své překlady zadané jiným nakladatelům. Stejnou "službu" mi s neobyčejnou invencí poskytovala rovněž moje někdejší kolegyně z Literárních novin Věra Becková. Skvělá byla spolupráce i s Milanem Macháčkem, který se zasloužil o několik mých překladů pro Mladou frontu, nejen jako redaktor, ale i jako iniciátor, přestože moje jazyková oblast není jeho obor.

Nakladatelé by měli pochopit, že bez dobrého redaktora mohou jen stěží vydat dobrý překlad. I tomu nejpečlivějšímu překladateli občas něco uteče a dvoje oči lépe vidí.

Dušan Karpatský (1935), překladatel z jihoslovanských literatur, mj. díla Miroslava Krleži, Iva Andriće, Miodraga Bulatoviće, Meši Selimoviće, Isaka Samokovliji, Antuna Šoljana, Iva Brešana, Marije Jurićové-Zagorky, Danila Kiše, Dušana Radoviće a dalších.

Rita I. Kindlerová

1. Jakou máte v posledních letech své překladatelské/redaktorské praxe zkušenost s prací redaktorů/překladatelů? Máte nějakého "svého" překladatele/redaktora, s nímž se vám pracuje kromobyčejně dobře?

Vždycky je nejlepší "mít svého" redaktora. Já sama překládám, rediguji, dělám korektury, ale i poradkyni na východ a Balkán. Často se mi zdá, že nakladatelé (ať už renomovaní, nebo ne) stále nevěnují dostatečnou pozornost češtině a kvalitě textu. Často zadávají překlady "rychlokvaškám", lidem, kteří sice výchozí jazyk umí, ale česky rozhodně ne, a někdy nepomůže ani práce redaktora. Mockrát se mi stalo, že jsem redakci odmítla, neb bych za těch pár šupů, co redaktor či korektor dostane, musela celou knihu přeložit znovu. Na druhou stranu mě ke spolupráci v oblasti novořeckých reálií a jazyka přizvalo jedno nakladatelství, na jehož špatnou redakční práci jsem upozorňovala v internetových recenzích. To mě těší, i když autoři to nejsou dvakrát kvalitní.

Stále cítím silnou laxnost v přístupu k redakci a překladu, je škoda, že mnoho "nevelkých" jazyků nemá "svého" mluvčího, jako např. angličtina Š. Pellara apod., takže potom mohou vycházet opravdové perly, které jako by přímo bažily po získání Skřipce.

2. Proměňoval se nějak vztah překladatel-redaktor v polistopadovém období?

Začala jsem překládat po roce 1995 a najít dobrého redaktora byl opravdu problém, musela jsem si je v podstatě všechny otipovat, takže zase práce navíc a neplacená. Spíše než redakci či korektury bych jako problém viděla děsivou finanční situaci překladatelů krásné literatury, kteří pracují za naprosto neúnosných podmínek (maximální sazba za jednu normostranu je 150 Kč hrubého!), a pokud mohu porovnat se zeměmi Balkánu, ale i nejbližšími sousedy, je to taková ostuda, že by člověk brečel. Jezdím často na Ukrajinu a propaguji tam české autory, ale když pak dojde na sazbu za překlad u nás a tam a tamní překladatel se doví, za jakých podmínek překládám já jejich autory, má dojem, že mi nemůže nic věřit, protože to snad není v členské zemi EU možné.

3. Cítíte ze strany nakladatelů tlak na kvalitu překladatelské či redakční práce?

Haha, to je vtipná otázka. Nakladatel se vždycky (bez rozdílu) tváří, že chce to nejkvalitnější, nejlepší apod., ale v podstatě zadarmo, protože přeci já jako překladatelka chci, aby dílo vyšlo, ne? Tedy úžasně propracovaný druh vydírání (zvláštní, jak se na něm téměř všichni nakladatelé shodnou). Ale pak si knihu stejně musím kontrolovat, protože na nakladatelské redaktory se nemohu stoprocentně spolehnout. A to nejen v práci na knize jako takové, ale i kolem ní (komunikace s technickým či výtvarným redaktorem); velice často nemám ani právo se vyjádřit ke grafické stránce knihy, neřku-li obálce či přebalu. Nechápu například, proč se nakladatelé tváří, že knihu vydají kvůli tomu, že je to úžasná literatura, když víme všichni velice dobře, že jde především o zisk. Neříkám, že je to špatně, ale pak to mohou říci otevřeně a netvářit se, že dělají bůhví co pro naši kulturu a já jako překladatelka bych jim za to měla líbat končetiny a vlastně ani nechtít zaplatit, když je to přeci mé poslání apod.

Mám dojem, že se tohle táhne už od dob Lenina, kdy v jeho dekretech (pokud se nepletu) vědci, lékaři, učitelé a umělci vlastně nemusí vůbec jíst, pít, bydlet, oblékat se atd., protože žijí svým posláním, a tak by měli dostávat co nejnižší mzdu. Počítám překladatele beletrie k umělcům, a to dost neviditelným, na které nejcitelněji dopadá vše výše popsané. Ale vzato historicky, situace v Česku brzy lepší nebude, s tím počítám, protože to, co u nás natropil bolševismus, to se nedá jen tak odpárat, a lidé to mají prostě v krvi. Kde koho obrat, když se vlastně nemá jak bránit, toho je třeba využít.

Rita I. Kindlerová (1974), překladatelka z ukrajinštiny a novořečtiny (O. Zabužko, J. Vynnyčuk aj.), redaktorka, korektorka, v současné době pracuje jako koordinátorka výzkumného záměru České země uprostřed Evropy v minulosti a dnes na FF UK.

Eva Kondrysová

Souhlasím s vaší domněnkou, že nakladatelství na rozdíl od prvních polistopadových let na redakční práci dbají, a to po všech stránkách, nejen na na pečlivou přípravu textu, ale i na výběr spolupracovníků, překladatelů, grafickou úpravu, na autorskoprávní záležitosti, propagaci knihy a podobně. Sama zastávám názor, že dobrý redaktor má pro překladatele velkou cenu, a pokud obě strany spojuje upřímné nadšení pro připravovanou knížku, sotva mezi nimi vznikne nějaké nedorozumění. Měla jsem v poslední době výborné zkušenosti s Viktorem Janišem, Janou Mertinovou a Milenou Tučnou, ti všichni redigovali mé překlady s obdivuhodnou pečlivostí, obětavostí a citem. 

Jestli dovolíte, využiji této příležitosti, abych se zmínila ještě o jednom aspektu práce redaktora, i když to myslím není vaše momentální téma. Mám na mysli odpovědnost za podobu redakčního plánu, rozhodování o tom, co se bude vydávat. Možná že byste se tím někdy v budoucnu mohli zabývat a některé redakční počiny po právu vyzdvihnout. Když člověk zajde do knihkupectví nebo prohlíží katalogy různých nakladatelství, má dost často pocit bezbřehého zmatku, mezi knížkami zanedbatelné hodnoty se sice tu a tam objeví cenný titul, ale to je spíš dílem náhody než promyšleného záměru. Proto obdivuji ty redaktory, kteří se snaží vybudovat něco jako kulturní počin trvalé hodnoty. Za všechny bych vyzdvihla třeba práci Jana Zelenky na encyklopediích nakladatelství Reader`s Digest nebo edici dějin různých zemí v Nakladatelství Lidové noviny.   

Eva Kondrysová (1926), anglistka, od r. 1952 redigovala angloamerickou literaturu v SNKLHU (Odeon), 1959- 1970 byla redaktorkou časopisu Světová literatura, poté opět v Odeonu. Překládala mj. Jane Austenovou, Henryho Fieldinga, Saula Bellowa, Arthura Koestlera, Kingsleyho Amise, Agathu Christie, Arthura Conana Doyla ad.

Ondřej Koupil

1. Jakou máte v posledních letech své překladatelské/redaktorské praxe zkušenost s prací redaktorů/překladatelů? Máte nějakého "svého" překladatele/redaktora, s nímž se vám pracuje kromobyčejně dobře?

Provozuju praxi překladatelskou i redaktorskou a mohu se na vztah těch dvou profesí podívat obousměrně. Beru to takto: překladatelé a překladatelky sice nadávají na redaktory a redaktorky, že jim jejich jedinečné překlady jazykově nivelizují a češou (to opravdu dělají), a redaktorky a redaktoři zase nadávají na překladatelky a překladatele, že jim dodávají nehotové překlady, že takhle se to nikdy nikde neříká (někdy je to pravda), a vypisují si nejveselejší místa, ale že to obojí patří k sobě, že součinností takových lehounce různoběžných intencí se dosáhne živosti, kontroly a napětí překladu. Když to tak je, když to trochu jiskří, je to v pořádku. Když se něco děje jinak (strany si vůbec nestěžují, nebo naopak vůbec nespolupracují), mám divný pocit. Naštěstí mám z posledních let zkušenosti dobré. Abych jmenoval: rád jsem nechal své překlady z latiny redigovat Evu Fuchsovou (dominikánské nakladatelství Krystal OP), s chutí jsem redigoval překlady z řečtiny, které do břevnovského kláštera dodal Jiří Pavlík. Když jsem výše mluvil o své ideální představě kooperativního jiskření, popisoval jsem spolupráci s těmito dvěma.

2. Proměňoval se nějak vztah překladatel-redaktor v polistopadovém období?

To nevím, na to nemám věk, abych to posoudil.

3. Cítíte ze strany nakladatelů tlak na kvalitu překladatelské či redakční práce?

Ve svém případě, u překladů z latiny, ano; bude to asi tím, že na tyhle věci bývá více času.

Ondřej Koupil (1972) vystudoval češtinu a latinu na FF UK. Kromě historicky orientované bohemistiky se zabývá překládáním teologické literatury z latiny a rediguje edici Pietas benedictina pro břevnovský klášter.

Milan Macháček

Mám velkou radost, že překladatelů, u nichž mám jistotu kvalitně odvedené práce, zaujetí pro věc i otevřenosti vůči podnětům ze strany redakce, bych mohl jmenovat hned několik - za všechny uvádím alespoň Pavla Dominika, se kterým v poslední době spolupracuji zvlášť často a vždy s velkým potěšením. V každém případě platí, že bez spolehlivého překladatelského zázemí by zejména náročné dlouhodobé projekty byly pro nakladatelství jen těžko uskutečnitelné.

Obecně se mi zdá, že situace v nakladatelstvích se spíše zlepšuje, alespoň pokud jde o vůli neopomíjet místo redaktora v procesu přípravy překladu ke knižnímu vydání. Otázkou ovšem zůstává, jaký obsah spolupráce redaktora s překladatelem v tom kterém případě má - na mnoha příkladech by bylo možné doložit pečlivou snahu dovést text k optimální podobě i naopak zcela formální přístup k věci. Pokud jde o předěl představovaný rokem 1989, výraznou změnu bych viděl spíše v oblasti koncepční ediční práce, kde se v souvislosti s pádem cenzury, starého gesčního systému a dalších omezení otevřely nakladatelským redakcím zcela nové perspektivy, zejména tam, kde profil nakladatelství nevznikal nahodile nebo nebyl utvářen čistě komerčními zájmy.

Milan Macháček (1961), v letech 1988- 2000 redaktor a vedoucí redaktor překladové literatury v nakladatelství Mladá fronta, od r. 2000 v téže funkci v nakladatelství Paseka.

Petr Onufer

1. Jakou máte v posledních letech své překladatelské/redaktorské praxe zkušenost s prací redaktorů/překladatelů? Máte nějakého "svého" překladatele/redaktora, s nímž se vám pracuje kromobyčejně dobře?

Moje překladatelská praxe čítá právě jen těch posledních pár let - první knižní překlad mi vyšel před třemi roky, první časopisecký před osmi. Zatím jsem měl skoro vždycky štěstí na přísné, pracovité a inspirativní redaktory - moje věci v Revolver Revue četli Terezie Pokorná, Robert Krumphanzl a Marek Vajchr a jejich připomínky byly pokaždé velice přínosné, podobné to bylo v Souvislostech s redakcí Petra Šrámka. Co se mých knižních překladů týče, vyzdvihl bych práci Evy Hulanové (dnes Jelínkové) z Triády, Víta Penkaly z Arga a Štěpána Noska z Opusu: od všech jsem se lecčemus přiučil.

2. Proměňoval se nějak vztah překladatel-redaktor v polistopadovém období?

To neumím posoudit (viz výše).

3. Cítíte ze strany nakladatelů tlak na kvalitu překladatelské či redakční práce?

Záleží na nakladatelství - na výsledku je to ovšem vždycky vidět: když člověk čte něco z produkce Votobie či Mati, je jasné, že tam se s překladem moc nepářou. Samozřejmě platí banální poučka: čím lepší nakladatelství, tím víc se o překlad i o jeho redakci zajímá.

Petr Onufer (1976), překládá z angličtiny, mj. T. Eagleton, W. Faulkner, J. Kerouac, R. Wilbur.

Jiří Pelán

1. Jakou máte v posledních letech své překladatelské/redaktorské praxe zkušenost s prací redaktorů/překladatelů? Máte nějakého "svého" překladatele/redaktora, s nímž se vám pracuje kromobyčejně dobře?

Já jsem měl vždycky na redaktory štěstí. Redaktor je především druhé oko: to, jež vidí lépe, s oním čtenářským odstupem, který překladatel zpravidla ve chvíli, kdy odevzdá rukopis, ještě nemá. Ale dobrý redaktor je mnohem víc než výstupní kontrola, je to skutečný partner a často má na konečném výsledku značnou zásluhu. Nemusí po vás ani nic předělávat, stačí, když vás upozorní na pár maličkostí, které jsou pro celek podstatné. Skutečná kvalita se totiž uskutečňuje v řádu maličkostí.

Už léta spolupracuji s nakladatelstvím Triáda Roberta Krumphanzla. Triáda je podnik, jaký je pro Česko hodně typický: na stálou redakci nejsou peníze, a tak se rediguje převážně externě. Robert Krumphanzl však vnutil svým externistům své maximalistické představy o redakční práci a navíc alespoň v jedné fázi čte text i on sám. Ve skutečnosti vybudoval nakladatelství, které nabízí zcela jedinečný redakční servis. Kromě něho jsem spolupracoval i s jeho ženou Barborou Krumphanzlovou a s Markem Vajchrem: od každého z nich se mi dostalo velké pomoci při konečné redakci textu a všichni odvedli ohromné kvantum reálné práce. Totéž platí o redakční profesionalitě, která je normou v nakladatelství Torst (Jan Šulc, Šárka Grauová). Vynikající byl redakční tým, který soustředil Vladimír Pistorius v Mladé frontě a který později - když byla tato pozoruhodná nakladatelská struktura rozbita - převedl, bohužel jen na čas, pod střechu Paseky. V mých očích byla Mladá fronta a později Paseka jakousi zárodečnou formou nějakého příštího českého Suhrkampa nebo Gallimarda; ale jak se ukázalo, takový projekt bylo třeba v Čechách odložit na neurčito. Skvělou redakční partnerkou v Mladé frontě a v Pasece mi byla Vlasta Dufková. Mohl bych pokračovat: vím, že výborný tým se podařilo soustředit v nakladatelství Karolinum. Právě v této chvíli tam spolupracuji s Miladou Motlovou, a to je jedna z nejlepších redaktorek, jaké jsem kdy poznal. Velmi dobře se mi dělá také s Jindřichem Vackem v nakladatelství Argo.

2. Proměňoval se nějak vztah překladatel-redaktor v polistopadovém období?

Jistěže se po listopadu 1989 vztah překladatel-redaktor vyvíjel, v některých nově založených nakladatelstvích dokonce od nuly. Já bych snad v této souvislosti upozornil na jedinou věc, na to, jakou roli sehrál při obnově redakční praxe zaniklý Odeon a jeho někdejší redakční sbor. Ze jmen, která jsem uvedl v předchozí odpovědi, patřili mezi odeonské redaktory Jan Šulc, Vlasta Dufková a Milada Motlová. Ale co by bylo Argo bez Evy Slámové, nebo Nakladatelství Franze Kafky bez Mileny Masákové? Ti všichni přenesli na nová pracoviště odeonský standard.

3. Cítíte ze strany nakladatelů tlak na kvalitu překladatelské či redakční práce?

Paušálně to asi neplatí, ale okruh, s nímž spolupracuji já, je limitovaný, a tam takový tlak existuje. Myslím, že tomu napomáhá i Obec překladatelů a konkrétně tzv. Jungmannova cena, velmi seriozní udílení každoročních překladatelských "oskarů". To, že se Obec překladatelů už v devadesátých letech rozhodla dát touto formou najevo, že mezi dobrým a blbým překladem je rozdíl (byť to tenkrát vypadalo, že není), byl podle mne velmi zásadní krok.

Jiří Pelán (1950), překladatel především z francouzštiny a italštiny, mj. Ch. Baudelaire, S. Beckett, Y. Bonnefoy, P. Jaccottet, S. Mallarmé, R. Queneau, P. Reverdy, B. Vian; I. Calvino, A. Savinio, G. Ungaretti aj.

Ladislav Šenkyřík

Domnívám se, že klíč k odpovědím na položené otázky leží už v oné nenápadné formulaci, v níž se zmiňujete o "poněkud opomíjené součásti nakladatelského provozu". A v tom se bohužel od Listopadu příliš nezměnilo. Většina nakladatelů, a to často i těch takzvaně renomovaných, si objednává překladatelské dílo v podobnému duchu, jako si objednává papír v tiskárně. Dodavatel dodá a nakladatel s přidanou hodnotou prodá. Myslím si, že tato situace pramení ze vztahu k autorskému dílu obecně. Vždyť který z našich českých prozaiků či básníků má ve svém nakladatelském domě opravdové silné zázemí včetně redaktora, který by s ním mohl vést nad napsanou knihou dialog? Jestliže se patřičné péče nedostává ani původní tvorbě, můžeme se pak divit, že značná část nakladatelů ani netuší, že i v případě překladu jde o autorské dílo, jemuž je třeba věnovat náležitou péči? Mnozí nakladatelé mají sklon zaměňovat funkci redaktora s jazykovým korektorem. Ano, je pravda, že oproti první polovině devadesátých let už nevychází mnoho překladových titulů, kde by se psala prdel s tvrdým "y", ale pořád najdeme velké množství knih, které jsou v pořádku právě jen jazykově a s originálem nemají mnoho společného.

Dobrý redaktor je pro překladatele, a to i vynikajícího, požehnáním, protože pouze ve vzájemném dialogu mohou společně dospět k výslednému tvaru, který by co nejvěrněji přenášel původní dílo do prostředí jiné kultury. V tom se samozřejmě mohou jejich názory rozcházet a v překladatelské praxi se mi už občas přihodily situace, kdy jsme se museli nad konkrétním dílem s výborným redaktorem rozejít kvůli názorové neshodě. Což je ovšem mnohem příjemnější než příhoda, která se mi rovněž stala v zavedeném nakladatelství: čtyřsetstránkový náročný text se mi po týdnu vrátil "zredigovaný" tak, že v něm bylo opraveno sedm čárek, z toho pět chybně.

Každý překladatel má určitě rád, když se mu vytvořený text vrací od redaktora s řadou poznámek a doporučení, návrhů, jak by bylo možné k původnímu dílu přistoupit jinak. Náprava případného gramatického pochybení je redaktorovým pouhým "vedlejším produktem". Tvrdím, že kvalitní redaktor je mnohem vzácnější osobou než dobrý překladatel, protože v případě překladového díla musí ctít vlastně dva autory: původního i překladatele. A domnívám se, že značná část nakladatelů si toho není vědoma a práce redaktorů si dostatečně neváží.

Překladatelům tak k jejich práci přibyla v letech po roce 1989 další povinnost (v níž suplují vydavatelské domy): vyhledávat dobré redaktory, snažit se je získat a prosadit u nakladatele (většina menších nakladatelství se spoléhá spíše na externí redaktory), neboť nakladatelé toto nepovažují v dostatečné míře za svou povinnost a odpovědnost.

V první polovině devadesátých let přivodil nástup nových, nezkušených nakladatelských subjektů téměř zánik redaktorského řemesla. Zatímco "překladatelé", kteří, snad s vidinou snadného zisku, páchali (mnohdy v dobré víře!) krátce po roce 1989 neuvěřitelné paskvily, záhy pochopili, že ostouzení v novinách za tento "zisk" vůbec nestojí, a brzy překladatelské řady opustili, stav redaktorský se vzpamatovává jen postupně a pomalu. Dobrá redaktorská práce dnes často spočívá ve vzájemné kolegiální výpomoci překladatelů; redaktorů, kteří se na svou činnost specializují, je velice málo.

Mám-li jmenovat, osobně se mi asi nejlépe spolupracuje s Janem Zelenkou, výborné, i když bohužel sporadické, jsou mé zkušenosti z práce s Lídou Holou nebo Milanem Macháčkem.

Nakladatelé, alespoň ti, kteří se věnují kvalitní literatuře, na níž nelze zbohatnout, si dnes ve větší míře uvědomují svou odpovědnost, ale kvalitu překladových knih nadále ohrožuje výrazné podhodnocení překladatelské i redaktorské práce. Literární překladatelé ve své většině nejsou tak naivní, aby považovali za samozřejmé, že by svou prací mohli bez problémů živit své rodiny, ale v posledních letech začíná být jejich existenční situace alarmující. Většina nakladatelů zatím však bohužel nedospěla k poznání, že jsou společně s překladateli a redaktory na jedné vratké lodi. Společenská a státní podpora kultury je mizivá, ostatně v zemi, jejíž prezident shromážděným literátům dokázal sdělit, že "čtenář, trh sám si vybere to nejlepší dílo" (projev při udílení Státních cen za spisovatelské a překladatelské dílo v roce 2004), se není co divit.

Krátce ještě k oné glorifikované "tradici českého překladu z let předlistopadových". Podle mého jde do značné míry o kombinaci nostalgie po stání ve frontách o knižních čtvrtcích se skutečností, že knih vycházelo řádově méně a na jejich přípravu bylo nepředstavitelně více času (neexistoval tlak na nakladatele, aby zhodnotil své vložené peníze, a jen ta doba, než odpovědný orgán rozhodl, kolik smí být v překladu použito např. vulgárních slov!). Já sám jsem před rokem 1989 nepublikoval, ale uvědomuji si, že mé nejlepší překlady většinou mají kořeny už v této době, ať už jen díky důkladné četbě a promýšlení souvislostí, nebo přímo prvním překladatelským pokusům v samizdatových publikacích. Avšak otevření se světu bezpochyby zkvalitnilo i překladatelskou práci a já tvrdím, že i na překladech dobrých překladatelů je to znát. Český literární překlad si svou vynikající úroveň podržel, což si lze každoročně ověřit například při udílení výroční Ceny Josefa Jungmanna Obcí překladatelů (v jejímž rámci v posledních letech stále častěji dosahují úspěchů překladatelé mladí, nepředlistopadoví), jen na knižním trhu přibyl dobře prodejný škvár a neumětelská díla, podobně jako k novinám přibyl Blesk a Aha. Budete-li ale hledat a srovnávat s originály, najdete v těch skvělých (a to myslím upřímně) předlistopadových dílech leckterá nepochopení a neznalosti světa, s nímž jsme neměli téměř žádný kontakt. A to i u takových velikánů, jakým byl třeba Jan Zábrana.

Mnozí prorokují, že nadchází soumrak psané literatury ("Chtěl jsem číst hodně, ale nějak jsem vždycky počkal, až podle knížky natočí film," říká Dave Lister z kultovního Červeného trpaslíka). Nezbývá než doufat, že odvěká lidská touha vyprávět příběhy přetrvá, že povolání spisovatelů, překladatelů i redaktorů neztratí ani v budoucnu svůj smysl.

Ladislav Šenkyřík (1957) překládá anglickou a americkou prózu a poezii, mj. I. McEwan, I. B. Singer, V. Nabokov, M. Amis, Ch. Bukowski, A. Burgess aj.

Miloš Urban

1. Jakou máte v posledních letech své překladatelské/redaktorské praxe zkušenost s prací redaktorů/překladatelů? Máte nějakého "svého" překladatele/redaktora, s nímž se vám pracuje kromobyčejně dobře?

Dobrých překladatelů je víc než dobrých redaktorů. Redaktoři se platí mizerně, překladatelé taky, ale přece jen líp, a když je grant, tak někdy i skoro dobře, a přece jen: překladatel(ka) - to má pořád ještě zvuk. Mám oblíbené překladatele, s nimiž neváhám spolupracovat, takže podle abecedy: Bob Hýsek, Viktor Janiš, Dominika Křesťanová, Petra Kůsová, Michala Marková, Kateřina Novotná, Martin Svoboda, Robert Tschorn, Lenka Urbanová, shodou okolností samí anglisti a výčet není vyčerpávající. Pak jsou překladatelské hvězdy, které chtějí, abych jim "redigoval víc", ale na to já nejsem ten správný typ - když jsem sám překládal, neočekával jsem od redaktora, aby mi text bůhvíjak opravoval a vylepšoval, jen standardní práci, protože podle mého přesvědčení je odpovědnost především na překladateli, nikoli na redaktorovi (ale uznávám, že názory se v tomhle dost liší). Překladatel(ka) je přece osobnost natolik autorská, že ten text, co odevzdá = on (ona), podobně jako u spisovatele, a v takovém případě není možné přesouvat odpovědnost na někoho druhého.

2. Proměňoval se nějak vztah překladatel-redaktor v polistopadovém období?

Já jsem s oběma profesemi začal v devadesátých letech, takže mi nepřísluší mluvit o velkých odeonských časech apod. Ale ta proměna je patrná už třeba ze způsobu práce, sám rediguji raději v počítači než tištěný text, je to rychlejší a pohodlnější, a proč by nemělo? Samozřejmě se potom oslabuje osobní vazba překladatele s redaktorem, už spolu nad textem nesedí v redakci u kafí a cigaret, popřípadě u vína, ale překladatel dostane text zpátky mailem a má v něm ozelenělé (např.) všechny lapsy, nedotaženosti nebo sporná řešení. Když text upraví, pošle ho do nakladatelství na sazbu a redaktora ani nemusí vidět.

3. Cítíte ze strany nakladatelů tlak na kvalitu překladatelské či redakční práce?

Záleží na nakladateli, ale tohle se v posledních deseti letech hodně zlepšilo. Nakladatelství, kde pracuji, má nároky velmi vysoké a někdy udělá i zavedenému překladateli čáru přes rozpočet, když se na základě nevyhovující úrovně překladu rozhodne zadat celou práci někomu vhodnějšímu. Je to velmi nepříjemné pro všechny zúčastněné a naštěstí se to nestává často.

Miloš Urban (1967), anglista a nordista, redaktor nakladatelství Mladá fronta (1992- 2000) a Argo (od r. 2001). Z překladů např. Julian Barnes, Flaubertův papoušek (1996).

Lenka Urbanová

V posledních letech se situace zlepšuje, u prestižních nakladatelů už nemají šanci nedoukové, kteří rok trhali jahody v Británii, a tím byl pro ně splněn požadavek překladatelského vzdělání. Dnes už je mezi překladateli víc těch, jejichž výkon se neřídí jen "tlakem" ze strany nakladatelů, ale profesionální ctí. V tom je zároveň i jistá past. Umělecký překlad je prodělečná činnost, nakladatel tiše předpokládá, že překladatel odvede dobrou práci, aby se nezpronevěřil této profesionální cti, a necítí tlak motivovat ho k výkonu adekvátním ohodnocením. Výsledkem toho je částečný odliv kvalitních překladatelů do lukrativnějších oborů. A zrovna tak redaktorův čas je v dnešní době drahý, je vyvíjen tlak na to, aby kniha vyšla rychle, a o nějakém velkém "cizelování" textů se nedá mluvit. Mít redaktora, který by se do hloubky věnoval rukopisu překladu a opravdu ho vyčerpávajícím způsobem zredigoval, zůstává dodnes mým nesplněným snem. Mí redaktoři vždy spoléhali na to, že si nedovolím odevzdat polotovar. A poznala jsem to i z druhé strany - v roli redaktorky; i mě při redigování překladů vždycky tlačil čas, aby kniha byla rychle venku, a tak jsem vítala překladatele, po kterých se "nemusí moc redigovat" - v tomto směru bych na prvním místě jmenovala zesnulého Tomáše Hrácha, fenomenálního překladatele, na kterého byl spoleh, redaktorské připomínky vždy rychle pochopil a skvěle po svém rozvinul, takže výsledkem býval opravdu kvalitní text.

Lenka Urbanová (1970), překladatelka z angličtiny a redaktorka. Několik let pracovala v nakladatelství Argo, od r. 2000 je na volné noze. Překládá převážně současnou britskou prózu - J. Wintersonová, W. Trevor, R. Tremainová, A. Miller a další, z americké literatury I. B. Singer.

Kateřina Vinšová

Já měla to štěstí, že jsem celý život pracovala s vynikajícími redaktory, většinou jsem "šla za nimi", prostě jsem překládala pro ty nakladatele, kde dotyčný redaktor působil, případně jsem u menších nakladatelů, kteří pracují s externisty, prosadila "ty svoje". Jsou to především Vlasta Dufková, Marie Zábranová, Drahoslava Janderová, v poslední době Anežka Charvátová, Jindřich Vacek. Zkušenost z takové spolupráce je k nezaplacení. Dobrý nakladatel si je vědom významu kvalitní redakce knihy, a tak tomu bylo u některých nakladatelů vždy. Také jsem se ale setkala se zvláštním přístupem k přeloženému textu, a to tenkrát, kdy jsem "nešla" za redaktorem, nýbrž za knížkou, kdy pro mě neznámý nakladatel měl koupená práva na titul, o který jsem stála. Text mi pak redigoval kdosi, kdo byl zřejmě zvyklý překlady celé předělávat, ať jsou jaké jsou a bez ohledu na charakter textu. Pak jsem se musela urputně bránit a vysvětlovat, že někdy např. netřeba užívat synonym za každou cenu a podobně. Tím se dostávám k další otázce. Domnívám se, že překladatel by měl odevzdat "hotový" text, na němž redaktor jen vychytává občasné nedostatky, případně dotahuje určité momenty, také díky tomu, že má od textu větší odstup a vidí ho novýma očima. Rozhodně odmítám praxi, kdy překladatel odevzdá práci, tak jak ji napoprvé nadrtil do počítače, a teď, redaktore, pracuj. Z takové spolupráce může vzejít jedině polotovar, na kterém by posléze měl pracovat další redaktor, který vychytá poslední drobné prohřešky...

Kateřina Vinšová (1948), překladatelka z francouzštiny a italštiny, mj. A. Camus, M. Leiris, G. de Nerval, G. Perec, D. Buzzati, P. Levi, C. Magris, A. Tabucchi, S. Vassalli ad.

Jan Zelenka

1. Jakou máte v posledních letech své překladatelské/redaktorské praxe zkušenost s prací redaktorů/překladatelů? Máte nějakého "svého" překladatele/redaktora, s nímž se vám pracuje kromobyčejně dobře?

Ve své práci knižního redaktora vydavatelství Reader`s Digest, kde rediguji převážně překlady všeobecně vzdělávacích encyklopedií z angličtiny, mám v posledních letech s překladateli vesměs velice dobrou zkušenost. Věcná a terminologická správnost je sice u tohoto typu literatury z nejrůznějších oborů (historie, geografie, věda a technika, medicína, zahradnictví aj.) primární, ale i zde při redigování klademe značný důraz na stylistickou úroveň. - Kromě toho čas od času externě rediguji pro různá pražská nakladatelství (Torst, Paseka, Argo, Volvox Globator, Romeo). Protože všechna tato nakladatelství si za dobu své existence získala - snad s občasnými výjimkami Volvoxu Globator - prestižní postavení, pokud jde o kvalitu vydávané překladové literatury, moje redaktorská zkušenost s jejich překlady z angličtiny je vesměs výborná. Tito nakladatelé si velice dobře uvědomují, že každý, i ten sebelepší překlad potřebuje redakci. (Ze zkušenosti mimochodem vím, že za tento "servis" bývají nejvděčnější právě ti nejlepší překladatelé - jen namátkou Pavel Dominik, Jiří Josek, Jiří Hanuš.) Za 15 let, kdy pro tato nakladatelství externě rediguji, jsem se pouze dvakrát setkal s mizerným překladem. Nakladatel "naletěl" překladateli, aniž si na základě ukázky ověřil jeho schopnosti, a výsledek byl v obou případech tristní. Frustrující práce na takto pokaženém překladu mi jen potvrdila starou pravdu - redaktor může velmi dobrému překladu pomoci téměř k dokonalosti, ale ze špatného překladu dobrý překlad neudělá.

2. Proměňoval se nějak vztah překladatel-redaktor v polistopadovém období?

Vzhledem k obrovskému nárůstu překladové literatury v polistopadovém období se vztah překladatel- redaktor někdy, zvláště v devadesátých letech dosti odosobnil. Jinými slovy nebyl čas na to, aby si redaktor s překladatelem v klidu sedli nad zredigovaným textem a diskutovali o něm. Překotné a celkem logické zaplňování mezer ve vydávání překladové literatury se bohužel v mnoha případech dosti neblaze podepsalo na kvalitě překladů. (Toto odosobnění mimochodem pokračovalo s příchodem e-mailu - redaktor leckdy překladatele osobně ani neznal a patrně ani dnes leckdy nezná.) Nakladatelé, s nimiž spolupracuji, se od počátku rozhodli (opět s jistou výjimkou Volvoxu Globator), že se neúčastní závodů v tom, kdo rychleji vydá více titulů, ale soustředí se na kvalitu vydávaného díla. Raději si na překlad počkají o několik měsíců déle a věnují mu náležitou redakční péči, než by ve spěchu vydali polotovar. Navíc se snaží o to, aby překlad pokud možno vždy redigoval redaktor, který ovládá jazyk originálu. Někdo může namítnout, že například čtenář bestsellerové literatury všechno stráví a málokdy si všimne špatného překladu. Buď se nechá strhnout dějem, či mu na jazykové úrovni tištěného slova nezáleží, nebo obojí. Toto by však neměl být pro nakladatele, který by měl dbát o kultivaci čtenářova jazyka, argument. Mnozí nakladatelé, stejně tak jako mnozí překladatelé, jsou si vědomi důležitosti vztahu překladatel- redaktor. Řada překladatelů má "svého" redaktora (např. Pavel Dominik skvělého redaktora Milana Macháčka v nakladatelství Paseka, Jiří Josek překladatelku a redaktorku Janu Mertinovou, Viktor Janiš Richarda Podaného či naopak Richard Podaný Viktora Janiše).

3. Cítíte ze strany nakladatelů tlak na kvalitu překladatelské či redakční práce?

Částečně jsem na tuto otázku již odpověděl. Tento tlak ze strany některých nakladatelů zřetelně cítím a považuji jej za škodlivý. Nakladatelé samozřejmě nemohou neúměrně dlouho čekat, až překladatel bude se svou prací hotov, na druhou stranu ti z nich, kteří lpí doslova na každém dni, kdy užuž chtějí mít knihu na pultě, nedělají dobře a jejich knihy jsou toho bohužel často důkazem. Dodnes jsem nepochopil honičku mnoha nakladatelů po kvantitě na úkor kvality. Není v lidských silách mít aspoň informativní přehled o všech kvalitních titulech, které dnes a denně vycházejí. Jsou všechny i kvalitně přeložené? To nikdo neví, nikdo ty knihy nestačí přečíst. A tak si, možná staromilecky, myslím, že méně by bylo více. Snad ještě stále platí, že kniha není sezonní zboží, ale je tu na několik desetiletí. A tak by mělo všem zúčastněným záležet na tom, v jaké podobě se dostane ke čtenáři.

Jan Zelenka (1947), v letech 1973- 1993 byl redaktorem americké a anglické literatury v nakladatelství Odeon, od roku 1995 redaktorem všeobecných encyklopedií z angličtiny ve vydavatelství Reader's Digest Výběr.