Záviš Šuman

Paní de Lafayette ve světle galantní literatury

Paní de Lafayette [1] (Marie-Madeleine Pioche de La Vergne, 1634- 1693) se již v mládí účastnila salonu Rambouillet. Inspirována Madeleine de Scudéry a její společností brzy založila vlastní salon, jenž se záhy stal jedním z čelných míst, kde se scházela mondénní společnost. V roce 1655 se provdala, s manželem ale dlouho nežila a i dalším bližším vztahům s muži se vyhýbala (pojilo ji však dlouholeté přátelství k Ménageovi a k La Rochefoucauldovi). K životnímu stylu preciózek patřila jistá rezervovanost. V souvislosti s preciózním životním stylem se obvykle zmiňuje jeho vágnost, mlhovitost, nejasné a pro nás těžko zřetelné kontury: díla preciózek, pocházejících z velké většiny z privilegovaných sociálních vrstev, vycházela anonymně, dobová svědectví jsou často šifrována, informací zcela průkazných máme tudíž málo. Milostná mystéria, něžná přátelství, alegorizující mapy lásky a emocí s ní spjatých, ale i četné mystifikace vytvářejí kolorit, který na nás působí někdy až sektářsky: je nesnadné k preciozitě najít interpretační klíč, jenž by vedl k evidenci poznání.

I.

Preciozita jako hnutí vznikalo nesoustředěně, ačkoliv mělo několik mezi sebou komunikujících center, lze jej datovat příchodem regentky Anny Rakouské v roce 1643 a spadá až hluboko do první třetiny osmnáctého století. Je podhoubím, které nabízí možnost přezkoumat řadu konceptů a termínů literárněvědného žargonu, který jsme zvyklí používat zejména při rozborech moderní literatury. Delphine Denis přesvědčivě ukazuje, že pojmy jako autor, autorský styl nebo dílo (coby singulární, individuální projev) nenacházejí při rozborech galantní literatury svou opodstatněnost. Galantní literatura, za jejíž pilíř a vyvrcholení můžeme považovat prózy paní de Lafayette, vznikala totiž ne jako individuální koncepce zdůrazňující nezaměnitelný, specifický, jedinečný, autorský projev - je výrazem hnutí, které se zprvu vytváří jako skupina hledající své posluchače, svůj status, své zakotvení.

V evropské literární historii se poprvé setkáváme s uskupením sestávajícím téměř výhradně z žen (Myriam Maître odhalila totožnost šedesáti z nich), které se zcela nepřehlédnutelně přihlásilo o své právo promluvit. Teprve při vědomí tohoto kolektivního výpovědního rámce lze hledat případná rozrůznění, odchylky a překlady. Těžko však zpochybnit fakt, že literatura Madeleine de Scudéry, paní de Lafayette a méně slavných současnic nese charakteristické znaky, jež nejsou redukovatelné pouze na jakousi stylistickou manýru, ba dokonce vše zastřešující patos. Jakkoli byla francouzština užívaná preciózkami terčem dobových kritik, nemůžeme celé preciózní hnutí vnímat pouze clonou postojů k jazyku: vždyť se samo abstraktní vyjadřování stalo součástí klasicistního uměleckého kódu, jehož preciózní původ si dnešní čtenář kolikrát ani neuvědomuje.

Slovo précieux, resp. précieuse, má ve francouzštině celou škálu významů s různými konotacemi: výlučný, exkluzivní, nesrovnatelný, svrchovaný, ojedinělý, drahocenný, jemný i zjemnělý, ale také umělý, strojený, ba afektovaný. Ne všechny významové rysy, které fungují v dnešní francouzštině, pochopitelně lze identifikovat s hnutím, jež jsme si zvykli jako preciozita označovat. Svou zálibou ve vznešených tématech, vytříbené konverzaci, exkluzivním vysokém stylu, ale i koncepcí lidských vášní jako síly, které jsme vystaveni a jíž se nemůžeme bránit, úsilím o prozkoumání i těch nejtemnějších popudů a motivací lidského jednání a neposledy i svou důvěrou v poznatelnost a v lidský rozum se preciózní a galantní literatura zařazuje do myšlenkového světa francouzského klasicismu.

Francouzská slova galant, galanterie lze přeložit jako zdvořilý, zdvořilost. Delphine Denis upozorňuje, že jsou odvozena od zastaralého slovesa galer, jež znamená radovat se, bavit se, hrát si. Tato významová souvislost dovoluje usouvztažnit galantní literaturu s literaturou klasicistní. Požadavek, aby literatura byla zdrojem pobavení, je jedním ze základních rysů klasicismu (viz např. Racinovy předmluvy k tragédiím) a galantní literatura jej naplňuje. Zatímco však galanterie byla námětem četných klasicistních pojednání, preciozita je toliko elaborát literární historie, který v sedmnáctém století prostě neexistoval. Náležitější by tedy bylo z pohledu literárního historika mluvit o galantní literatuře, která ovšem užší rámec preciózních uskupení přesahuje. Další případnou námitkou by mohl být fakt, že klasicistní literatura ve své době také nebyla považována za klasickou, klasický kánon se ustálil až hluboko v osmnáctém století. Avšak vzhledem k tomu, že je termín preciózní v obecném povědomí nadále znevažující, a to zejména s ohledem na jazykový styl, volíme v titulu označení galantní literatura.

II.

Z hlediska prozaických žánrů je druhá polovina sedmnáctého století charakteristická zejména ústupem obsáhlých románů. Třebaže jsou romány sourozenců de Scudéry, La Calprenčde, Honoré d`Urfé, Sorela stále živou součástí literárního dění a nepřestávají fascinovat právě svou bujarou fantazií, na výsluní se dostávají žánry přehlednější, uchopitelnější a kondenzovanější: novela (nouvelle) a krátké, skutečnou událostí inspirované vyprávění (příběh-kronika), jež více odpovídají soudobé představě románové fikce, založené na požadavcích pravděpodobnosti a věrohodnosti a na silnějším ukotvení v labyrintu aktuálního dění. Odklon od fantazijního prvku, pohádky, idealizované skutečnosti a nástup dějinného realismu, který i přes své rozmlžené kontury nabízí soudobému čtenáři větší možnost identifikace či splynutí s fiktivním světem, jsou společnými rysy prozaické tvorby druhé poloviny sedmnáctého století a jsou stále četnější i v konzervativnější literatuře dramatické, která se ve svém úhrnu odklání od corneillovského pojetí hrdinství, mravní svrchovanosti a modelové schematičnosti.

V roce 1665 vycházejí La Rochefoucauldovy Maximy, žánr oblíbený a pěstovaný zejména ve Španělsku (Baltasar Gracián), a dobudou si velmi rychle velké pozornosti ve Francii. La Rochefoucauld, který byl v úzkém kontaktu s paní de Lafayette a spolupracoval s ní na Kněžně de Clčves, měl na vrstevníky vliv zejména minimalistickou analýzou vášní a ostatních duševních pohnutek. Proto jeho dílo nelze chápat jako pouhou preskriptivní moralitu, je namístě je docenit především jako inspirační zdroj. Zaměření na psychologii postav, zejména ženských hrdinek, se pak rychle stává rysem obecným, charakterizujícím stejně dílo Racinovo jako bohatou a rozmanitou produkci prozaické literatury. S posílením realistického prvku nabývá na významu i satira mířící zejména do prostředí preciózního života a středních vrstev - v tomto ohledu jsou reprezentativní Měšťanský román (Le Roman bourgeois, 1666) Antoina Furetičra a Satiry (1666) Nicolase Boileaua. Vrcholná klasická literatura se odklání od zobecnění a alegorie a je více ukotvena v konkrétním, soudobém prožitku. Inspirací se stává současný člověk se svými pocity, neřestmi, vášněmi, které - byť zahaleny často fantaskně do vzdáleného a exotického časoprostoru - vypovídají o dané době.

Odvrat od nespoutané a samoúčelně chápané fantazie dokládají také stále častěji se objevující korespondence (paní de Sévigné, paní de Lafayette, Racine, Chapelain, Corneille, Saint-Evremond, Segrais) a nově se objevivší žánr románu v dopisech (např. anonymní Lettres protugaises, 1669). Realistické směřování posiluje nově vzkříšený žánr pamětí či pseudopamětí, jenž vyvrcholí v letech 1675- 76 napsanými Pamětmi kardinála Retze (vydány až 1717) a dílem Saint-Simonovým (Paměti, 1739- 49). Podobně jako lze pozorovat jistou proměnu v díle Madeleine de Scudéry, jejíž Clélie (1656- 60) se odvrací od bujaré imaginace předchozího románu (Artamčne ou le Grand Cyrus, 1649- 53), i v díle paní de Lafayette nalezneme identický posun románové poetiky. Oproti omezenému, krystalickému a přehlednému prostoru, na pozadí kterého se odehrává Kněžna de Clčves, stojí otevřený svět její druhé novely Zaďde, který lze pro vložená epizodická vyprávění, náhodná setkání, převleky, dlouhé monology, motiv opuštěného ostrova atp. řadit k prózám charakteristickým pro rané sedmnácté století.

Klasicistní doktrína se týkala zejména dramatických žánrů: s věrohodností jako základním prvkem a cílem, normou, přišel již ve třicátých letech sedmnáctého století Chapelain a debata vrcholila během čtyřicátých let vleklým sporem kolem Corneillova Cida. Věrohodnost, přesvědčivost, autentičnost se staly později požadavky kladenými i na uměleckou prózu. Deskriptivními díly, na kterých lze názorně sledovat proměny klasicistního chápání umění, jsou rozsáhlý spis Hédelina d`Aubignaca Pratique du théâtre (sepsaný koncem třicátých let, vydán 1657) a jeho o čtyřicet let starší prozaický pandán: Du Plaisirovy Sentiments sur les lettres et sur l`histoire z roku 1683. Peripetie klasicistní estetiky není však náležité chápat jako zásadní zvraty, nadužívaný termín proměna paradigmatu implikuje revoluční obrat, což je synkretickému a v dobrém slova smyslu eklektickému klasicistnímu uvažování cizí. Doktrína rovněž jako pojem, jenž implikuje vzdělanecké kruhy, má svou opodstatněnost, pokud traktujeme básnické, jazykové, případně filozofické teorie, je ale nepatřičný, zabýváme-li se prózou, jež byla součástí mondénního, salonního, tedy excentrického literárního provozu. Prozaické žánry byly v první polovině sedmnáctého století námětem teoretických pojednání spíše ojediněle, do širšího povědomí se dostávaly později v souvislosti s kritikou preciózního životního stylu, jež byla někdy až neuvěřitelným vyjádřením zlovůle a nevkusu než vážně zamýšlenou kritickou soustavou - je to případ slavného satirického Somaizova Slovníku preciózek (1661), ale i Moličrovy frašky Směšné preciózky (1659) v rámci satirické literatury a dramatické konvence, vyhledávájící pompézní gesta, avšak ještě s humorem akceptovatelné. Nejurážlivějším pošklebkům a nejzlomyslnějšímu výsměchu byla vystavěna tzv. něžná přátelství (latentní homosexualita), jež mezi sebou preciózky uzavíraly. Odtud pak pramení i laciné a povrchní interpretace tragické, nenaplněné lásky mezi mužem a ženou; touha po klidu a spočinutí (repos) je pak chápána jako prachsprostá znouzectnost atp. Mocný vzestup, ba přímo zrození ženy jako spisovatelky, do té doby fenomén zcela ojedinělý (výjimkou je obdivovatelka Montaigne slečna de Gournay), naplňoval misogynního, avšak múzami inspirovaného muže-spisovatele jistou bázní. Podotkněme však, že neznáme téměř žádné útoky "amazonské": Penthesilea, skryta v ústraní, se Achillovi halasně a veřejně nemstí.

III.

Chápána jako esence preciózní ideologie, bývá Kněžna de Clčves stavěna často do přímé opozice s realismem klasické prózy. Třebaže zálibou v superlativech, perifrázích, hyperbolách a celkovou idealizací navazuje na dílo Madeleine de Scudéry, nelze jí zcela upřít dokumentární ráz. Evidence, čisté zření, průhlednost a transparence jsou však zároveň v příkrém rozporu se světem prožívání jednotlivých postav novely, prožíváním, které je až překvapivě souběžné se soudobým filozofickém myšlením o vášních, jež se staly jednou z nejprotežovanějších oblastí uvažování (raně Descartes, v návaznosti naň Bernard Lamy, Pascal, d`Aubignac, Chapelain, Mesnardičre ad.). Odhalením této křivé optiky může Kněžna de Clčves konkurovat i seberealističtější kronice.

Četné otazníky a spekulace o lesbické orientaci naší autorky vyvolává již její raný text, uveřejněný anonymně r. 1659. Jedná se o medailon (laudatio) věnovaný paní de Sévigné, v němž se vypravěčka stylizuje do mužské postavy chválící přednosti paní de Sévigné, ovšem s politováním, že něžné přátelství ji pojí pouze s paní de Lafayette, tedy s autorkou samou. Textem významným, který však nezaznamenal ve srovnání s pozdějšími díly velkou odezvu, je v roce 1662 anonymně zveřejněná povídka Kněžna de Montpensier (La Princesse de Montpensier). Zmiňuje se o ní Charles Sorel v Bibliothčque française (1664) a vytrvalý odpůrce preciózního hnutí abbé de Villars. O propojenosti preciózek s akademickým prostředím pak svědčí vydání Zaďde (1. díl 1669, 2. díl 1671), novely, která přes tradiční motivy a složitou kompozici přináší dramaturgicky pojatou konverzaci mezi milenci, kteří se navzájem nemohou dorozumět - dílo je zajímavé míšením vizuálního a jazykového znakového systému (a takto pojaté fabulační inventio oprávněně neuniklo pozornosti a docenění teatrologů). Na autorství se podílel Segrais, který je v prvním vydání uveden jako autor jediný. Samotnému textu novely předchází v prvním vydání rozsáhlá esej erudovaného Pierra-Daniela Hueta Pojednání o původu románů (Traité de l`Origine des Romans), dílo, jež ukotvuje novelu paní de Lafayette do umělecké prózy od antiky až po současnost.

Největší rozruch však vyvolala, a to ještě před zveřejněním - jak svědčí korespondence mezi Bussy-Rabutinem a jeho sestřenicí paní de Sévigné - Kněžna de Clčves (Princesse de Clčves, 1678). V almanachu Mercure de France, založeném roku 1672 Donneauem de Visé, byla na pokračování zveřejněna anketa o výjevu, kde se knežna de Clčves manželovi vyznává z náklonnosti k vévodovi de Nemours: pod préciózně znějícím pseudonymem Géomčtre de Guyenne se jí zúčastnil i mladý Fontenelle a označil ji za galantní novelu (nouvelle galante). V lednu roku 1678 vychází v Mercure de France povídka Nešťastná ctnost (La Vertu malheureuse), která se kompozicí nápadně podobá Kněžně de Clčves (a jejíž autorství dosud není určeno - je však další z indicií prozrazujících kolektivního ducha preciozity). V prosinci roku 1678 vycházejí anonymně a ve formě fiktivní korespondence Dopisy markýze... o Kněžně de Clčves (Lettres ŕ Mme la Marquise de... sur le sujet de "La Princesse de Clčves"), za jejichž autora je zprvu považován jezuita Dominique Bouhours. Skutečným autorem je však Jean-Baptiste Rousset de Valincour, nástupce Racina v Akademii a zároveň ve funkci královského historiografa. Brzy na ně reaguje méně ceněné apologetické dílko (na němž se podílela i samotná paní de Lafayette): Rozmluva o Kritice Kněžny de Clčves (Conversation sur la "Critique de la Princesse de Clčves") z pera abbé de Charmes. Zejména Valincourovy Dopisy jsou díky minuciózním rozborům psychologických motivací jednajících postav významným příspěvkem k teorii klasicistní francouzské prózy a plně byly doceněny až Gérardem Genettem. Dílo paní de Lafayette se uzavírá posmrtně vydanou novelou Hraběnka de Tende (La comtesse de Tende, 1724). Byla jí sice připsána ještě další díla, avšak její podíl na nich nebyl dosud průkazně doložen.

IV.

Tento skromný vstup nechce a ani nemůže zprostředkovat znalost francouzské galantní literatury, jež se ve Francii v posledních letech těší soustředěné pozornosti. Poněvadž se česká romanistika klasicismem zabývá zcela okrajově - a jedinou příručkou umožňující alespoň základní (dnes však již notně zastaralý) vhled je Václava Černého Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti III. Baroko a klasicismus (Praha, H&H 2005) -, upozorněme na několik nedávno vydaných děl francouzské provenience.

Zásadní a fundovanou prací, zabývající se preciozitou, je disertace Myriam Maître Les Précieuses. Naissance des femmes de lettres en France au XVII [e] sičcle (Paříž, Honoré Champion 1999). V současnosti se jedná o nejobsáhlejší a nejvýše ceněnou literárněhistorickou práci. Vznikem preciozity jako kulturního hnutí a jeho ukotvením v klasicistní estetice, filologii a rétorice se zabývá Delphine Denis v Le Parnasse galant. Institution d`une catégorie littéraire au XVII [e] sičcle (Honoré Champion 2000). Nejnovější příspěvek k poetice románu v sedmnáctém století ve Francii nabízí Camille Esmein v Poétiques du roman. Scudéry, Huet, Du Plaisir et autres textes théoriques et critiques du XVIIe sičcle sur le genre romanesque (Honoré Champion 2005). Jedná se o zevrubně komentovanou antologii těžko dostupných kritických textů. Užitečnou příručkou mapující recepci díla paní de Lafayette od sedmnáctého století přes osvícenství až po současné literárněvědné uvažování (Gérard Genette, Michel Butor, Georges Poulet) je kniha, jejímž autorem je nedávno zesnulý Maurice Laugaa (Lectures de Mme de La Fayette, Paříž, Colin 1971). Nejnovější příspěvky k díle paní de Lafayette komentoval Laugaa v článku Madame de Lafayette ou l`intelligence du cPIur (in: Littératures classiques 15, 1991, s. 161- 176). Svébytné, kontroverzní a stimulující eseje vycházející z tematické kritiky a zkoumání literárních mýtů nabízí Philippe Sellier (Essais sur l`imaginaire classique, Honoré Champion 2005).

Poznámka

1] Dříve převažující podoba jména "La Fayette" je dnes na ústupu; sama šlechtična se na všech dochovaných dokumentech podepisuje "Lafayette" a tento tvar převažuje v novějších kritických i čtenářských vydáních. Proto jej v přítomných textech zavádíme i my. V některých knihovních katalozích, v řadě slovníků i na obálce českého překladu však čtenář najde podobu "La Fayette", případně "la Fayette".

Záviš Šuman (1979) vystudoval bohemistiku a romanistiku na FF UK, v chystané disertaci se zabývá rétorickými aspekty klasicistního dramatu.