Tomáš Glanc

Dopis z Moskvy

Milý Petře,

začátek (letošního) ledna nabízel obyvateli Moskvy neobyčejné zážitky. Ráno kolem deváté teprv zvolna svítá, ulice jsou namísto obvyklých zácp téměř liduprázdné, nemnohé vozy se řítí po Tverské třídě nejméně stokilometrovou rychlostí, rachot velkoměsta je ztichlý, ztlumený. A už kolem čtvrté zase tma, leckde mají svátečně zavřeno, prostě nezvyklý režim.

Ten čas mezi novoročními oslavami a pravoslavnými Vánoci podle juliánského kalendáře (v noci z 6. na 7. ledna) přímo vybízí k přemítání - píšu Ti teda o několika jevech nedávné literární přítomnosti tady v Rusku. Může vůbec dneska v literární oblasti být něco aktuální? Z jakého úhlu pohledu? Odpovědí bys mohl obdržet bezpočet, ruská literární kultura, možná že jako každá jiná v současnosti, tvoří desítky subkultur podle různých estetických programů a podle odlišného chápání samotné podstaty slovesnosti. A nejsou nijak hierarchicky seřaditelné. Nechci Ti ovšem psát o Akuninovi, Ulické, Pelevinovi - dost pozoruhodných prozaicích, jejichž knihy se prodávají ve velkých nákladech. A už vůbec se mi nechce probírat autorky, jako je Daškova, Marinina (píšou detektivky) nebo Semjonova (konstruktérka slovanských bájí a autorka próz o vlkodlakovi! teď je zfilmovali za desítky milionů ve stylu blockbusteru), jejichž psaní má úroveň mizernou a náklady ještě větší než výše zmínění tvůrci bestsellerů. Nechci Tě totiž obtěžovat postřehy volenými podle obchodních hledisek.

Spíš bych zkusil zmínit pár autorů, kteří podle mě souvisejí s živými zónami práce s literárním slovem, jak by to možná charakterizoval pronikavý básník a esejista Michail Ajzenberg. Ačkoliv se můžeš spolehnout, že nepůjde o žádné obecně sdílené a už vůbec ne nesporné hodnoty, spíš je to pár postřehů, které mě napadají, nebo výsledek několika (nahodilých) zážitků.

Dočetl jsem poslední prózu Vladimira Sorokina, Opričnikův den. Ohledně živých zón jazyka dílo ohromně vytříbené. Stylistickou bravuru Sorokinovi přiznávají i mnozí z těch, kdo nemohou vystát jeho terapeutickou metodu, užívající často popisy brutálních výjevů všeho druhu. Sorokina už od 80. let zajímají nejrůznější totální systémy moci a způsob, jakým drží v hrsti lidského jedince a mění jeho povahu nebo i podstatu. Netraktuje tímhle způsobem jenom socialistický realismus, nacismus, komunismus. Dokáže s drtivou pronikavostí imitovat a poté nechat rozpadnout nebo dojít do krajnosti a jakoby explodovat třeba i stylistiku ruského realistického románu 19. století, prózu Andreje Platonova nebo poezii Anny Achmatové. Literatura ho zajímá hlavně v rozpětí mezi dvěma póly. Jednak svou individuálně, ba soukromně fikční povahou - spisovatel si něco zapisuje, protože cítí tak silnou potřebu něco vlastního řešit. Podniká to přitom zvláštně: ve vymyšleném světě z papíru a písmen. Jednak se literatura v Sorokinově chápání vyznačuje rysy drogy, jíž je možné fatálně propadnout. Vzpomínáš možná na jeho hru Dostoevsky trip, kde narkomani berou nové generace literárních narkotik, vyvolávajících stavy identické s fikčními světy děl - spolykáš tablety (navíc jsou to preparáty skupinové, generují kolektivní specificky řízené formy dočasného šílenství) a octneš se jakoby uvnitř Joyce, Gorkého, Kafky nebo Solženicyna.

Politika zatím u Sorokina byla přítomná prostřednictvím dvou systémů, jejichž ambice měly antropologický rozměr: nacismu a komunismu. Před téměř deseti lety vydal román Modré sádlo, který se stal bestsellerem; tam mimo jiné Stalin s Hitlerem vyhráli válku a dávají si spolu dostaveníčka v německých horách. V trilogii z říše ledu psal pět let příběhy na téma historicky fantastické, taky tam figurovala totalita, ovšem dost obrazná. Ale v poslední knize se brilantním stylem líčí jiná vrstva dějin: "reálná" budoucnost Ruska. Jednoduchým, pádným, asketicky vybroušeným jazykem lidového čtiva Sorokin konstruuje jazyk stabilizované říše roku 2027, ve které vládne všemocný gosudar a jeho opričnina. V Rusku se už dvacet let dost intenzivně hledají historické modely, které by mohly sloužit jako vzor či inspirace pro budování státu. Zatímco třeba prozaik Boris Akunin idealizuje relativně utěšené doby přelomu století, Sorokin oživil jednu z nejšílenějších formací ruské historie: opričnici na začátku druhé poloviny 16. století caru Ivanovi Hroznému sloužili jako oddíl zvláštního nasazení, osobní policie, justice, armáda i rozvědka, sestavená za účelem udržení, utužení moci a likvidace vnější i vnitřní opozice. Rusko se u Sorokina octlo za západní zdí, kterou moudrý vladař nechal vystavět, obyvatelé dobrovolně spálili zahraniční pasy v ohni, který hořel v centru Moskvy přes dva měsíce. Nenávidí cizince a vrchnost s rafinovanou krutostí buduje svoje bašty a řeší mocenské obtíže. A na této scéně se odvíjí jeden den vysoce postaveného představitele režimu. Žije ve velkolepém blahobytu zajištěném neomonarchickým absolutismem, v suverénní xenofobii svého státního úkolu - řešit příkazy, které uskutečňují moc. Lidi tam nefigurují, jen jako zácpy nebo davy. V ruské dějinné perspektivě byl obyčejný jedinec vždy exkluzivní jev bez významu, jen součást numerické položky. Opričnikův den přibližuje mravy, estetiku, rétoriku a poměry ve státě, jehož příšerné rysy jsou o to příšernější, že rozeznáváš, jak vnímavě text eviduje, co se v Rusku děje, jaké to má parametry, jaký design a k čemu to může vést.

Je to šokující knížka autora, který si od počátku své literární práce zakládá na úplném odklonu od jakýchkoliv společenských závazků či ambicí spisovatele, umělce. Vždy tvrdil, jak řeší svá nejosobnější traumata a udivuje ho, že to může někoho zajímat. Samozřejmě že od té doby, co začal psát filmové scénáře a libreta k operám, nabrala introspekce trochu jiný směr - ale stejně mi připadá, že román tak střídmý a literárně krásný ve své jednoduché vytříbenosti, z níž obsahově jde opravdu strach, málokdo mohl čekat. Před časem se hodně psalo o Sorokinově metafyzické, nezvykle vycizelované povídce - vesnické črtě Černý kůň s bílým okem. Opričnikův den postupuje týmž směrem, jenom obsahuje dost hrůzostrašnou porci bezprostřední skutečnosti, která podle souřadnic tohoto drobného románu nastala za dvacet let od naší dnešní chvíle.

Ale pokud už jsem začal o živých zónách jazyka s odkazem na Ajzenberga, budeš se určitě ptát hlavně na poezii. Nedávno jsem v jednom novodobém salonu na kraji Moskvy u jezera poslouchal verše Alexandra Gornona - asi by se Ti nelíbily. Už od 80. let se věnuje polyfonosémantice, experimentům s poezií, v nichž odkrývá zvrstvené významy slova, výrazy se přelévají slovními hříčkami jeden do druhého, vzniká přitom dost slovesných vzmachů a nečekaných konstelací, autor recituje zaujatě, nadšeně, má půvab a přesvědčivost. Ale celá ta činnost je trochu laboratorní, poezie jako by tu sloužila za rezervoár hravých významových výbušnin (ve skutečnosti ale nic neroztrhají), sloužící pokusům zvídavého kejklíře. Projevuje se to i v grafické podobě básní, které nejsou jen zápisem vět - vyznačení určitých slov a jejich fragmentů, souvislosti mezi řádky, to všechno vytváří tkaninu tak jako vždy v poezii - ale se zvýrazněným grafickým pólem. A stejně tak zvuková stránka: taky se tu užívá poloh v básnění obvyklých, jenom jsou jakoby vyhřezlé ven ze svých obvyklých útrob, nabobtnalé.

Gornon ale není experimentující pošuk, nýbrž svého druhu instituce. Proto ho zvou do exkluzivního salónu, kde intelektuální program provázejí rafinované hostiny. Institucí se stal v 90. letech, kdy energii neoficiálních her tvořivých skladníků a vrátných bylo možné přetvořit v nové časopisy, nakladatelství a jiné svobodné kontexty. Gornon založil kdysi dost významné periodikum Labirint-Ekscentr, poté nakladatelství Glagol. Tehdy ještě nebyla kulturní scéna tak diferencovaná, v podobných tiskovinách jsi mohl najít vedle sebe hodně pestrý soubor poetik a estetických vyznání. Byl to možná vůbec nejpospolitější okamžik (který trval několik let) ruské kultury 20. století. Dokonce i před první světovou válkou, kdy ještě kulturu neznásilňovaly politické režimy tak jako potom, byla estetická kréda třeba Bloka s Brjusovem a všech z okruhu Mir iskusstva na hony vzdálená okruhu futuristů, byť třeba akméisté čerpali z obou zdrojů a i Chlebnikov měl v symbolismu své zájmy a svoje zvláštní místo, ale přece jenom šlo o dost různé směry. Pak už vždy literární okruhy byly ještě víc světy pro sebe. A myslím, že jen naivní retrospektivní pohled spatřuje nějaký jednolitý stav s jednou hierarchií, v jejímž čele stojí nějaký - ale kdo? Brodskij? Nebo Jevtušenko? V próze Nabokov? Solženicyn? Sokolov? Nebylo jednolitých stavů literárního dění, aspoň v posledních sto letech ne, ale počátek 90. let se dnes jeví jako mimořádně kondenzovaný okamžik, kdy se mnohá stanoviska a hodnoty octly v pohybu. Mimochodem. Jeden z nejprestižnějších časopisů v oblasti humanitních věd, Novoje litěraturnoje obozrenije, vydává právě objemné monotematické číslo věnované výhradně roku 1990. Redaktoři (kteří právě tehdy začali svoje úspěšné periodikum vydávat) vycházejí z názoru, že jde o klíčový moment jak z hlediska počátku formování kulturní přítomnosti, tak i ohledně výzvy, takříkajíc, historiografické. Všichni nynější účastníci kulturního dění, kterým je aspoň trochu přes třicet, už tehdy byli intelektuálně aktivní a vnímaví - jde tedy o reflexi na základě vlastní, prožité zkušenosti. A zároveň je nesporné, že mluvíme-li o roku 1990, diskutujeme o dost vzdálené minulosti, o jiném stavu skoro všeho, nač lze pomyslet.

Tehdy, počátkem 90. let, se taky vynořuje z relativně uzavřených undergroundových kroužků Arkadij Dragomoščenko, bylo mu tenkrát přes čtyřicet a rozhodně nebyl debutantem, už roku 1978 obdržel - jako vůbec první - literární cenu Andreje Bělého, která existuje dodnes a těší se značné prestiži. Vznikla jako neoficiální paralela nejrůznějším státním cenám. Nedávno jsem slyšel Dragomoščenkovu recitaci v znamenitém moskevském klubu OGI - přítomní mladí básníci, kritici a čtenáři poezie ho potom obklopili jako milovanou, kultovní autoritu. Nechybělo moc a byli by ho nosili na rukou jako kdysi Igora Severjanina. Když odcházel pozdě večer na vlak (bydlí v Petěrburgu, což - jak se v Rusku soudí - ovlivňuje jeho poezii směrem ke klasickým vzorům), zbylé publikum, které s ním sedělo u občerstvení za stolem, hlasitě tleskalo. Dragomoščenko je opravdu klasik a jako jeden z mála v současné ruské poezii má mezinárodní poetický přehled. Často bývá ve Spojených státech, přednášel tam, jeho psaní je určitě poznamenáno racionální, intelektuální britskou tradicí, v tom je možná nejvážnějším kandidátem na pověst pokračovatele Brodského, ale nečetl jsem, že by za něj byl kritiky považován. Dmitrij Baviuskij, ambiciózní osmatřicetiletý literární kritik a plodný romanopisec, který vystudoval v Čeljabinsku, sice Dragomoščenka v jednom svém starším článku pro zajímavý literárně-filozofický časopis Topos v nějaké jednotlivosti s Brodským srovnává, ale bez jakýchkoliv zobecnění. Nedávno vydaná, zatím poslední Dragomoščenkova kniha veršů, Na březích vyloučené řeky, byla relativně málo recenzovaná, ačkoliv jde podle mého o podstatnou událost v autorově bibliografii. Dragomoščenko je v psaní veršů uměřený, střídmý, meditativní - a přitom nepíše vazalsky podle jsoucích mustrů, není to jen oprašování tradičních postupů. V současné ruské poezii se mi to zdá pozice vzácná: žádné vykloubené excesy, žádný křik a hysterie, žádný nihilismus nebo megalomanství, žádná superradikální hesla. A na druhou stranu žádná podřízenost hotovému, žádná odvozená pozice, která se nemůže vypořádat s gigantickou zátěží tradice, už vytvořených poetických světů, padajících jako lavina na každé rusky napsané slovo, má-li se stát součástí verše. Recenzent z časopisu Znamja píše v souvislosti s Dragomoščenkovou poezií o "klidné beznaději chápání/rozumění". To je trefná charakteristika. U Dragomoščenka dochází k lecjakým jevům: básnický subjekt třeba podle kůstek v ruce počítá bohy, nohama počítá kameny... Celá kniha podle předmluvy (a autor to nezpochybňuje, jeho verše taky ne) pojednává výhradně o počasí. Počasí je podle autora to jediné, do čeho se přetváří, do čeho přechází čas (pogoda jedinstvennoje, vo čto perechodit vremja). Dragomoščenko je výjimečný krajinopisec. Jedna recenze, otištěná v prestižním časopise Kritičeskaja massa, si všímá právě jeho krajin: nejsou nijak místní, spíš obrácené do nitra subjektu. V jedné básni mluví třeba o skleněném povrchu, jinde zas o souboru tvarů, vyčleněných za hranice věci. Dragomoščenkova poezie je dost zahraniční nejenom ve smyslu jeho internacionálních čtenářských i tvůrčích a biografických zkušeností, ale i v přímém smyslu slova: zajímají ho stavy za různými hranicemi významů a běžných mezí. I v názvu sbírky se to projevuje (recenzent si toho všímá): obraz řeky, ale řeka nikde - jenom nejistá pozice břehu zůstává.

Tvůj Tomáš Glanc