Marta Ljubková

Stále stejné povídky

Jan Balabán (1961) získal kritický i čtenářský obdiv zejména knihou Možná že odcházíme (2004) - o ní i o ostatních jeho textech jsem psala v Souvislostech předloni (4/2005). Jeho šestá kniha se jmenuje Jsme tady - a autor opravdu jako by tady zase byl: se svými oblíbenými tématy, motivy, i se svým jazykem. Do značné míry zase a stejně - o něco však chudší.

Podtitul zní Příběh v deseti povídkách. Už ve svých předcházejících knihách se Balabán pohyboval mezi povídkami a románem, ten někdy i převážil, ale obvykle vytvářely celek kratší útvary - což je i případ posledního opusu. Výsledný tvar se pak poddává čtenářově interpretaci; chce-li jej uchopit jako román, není překážek. Jednotlivé příběhy obvykle svírá postava jednoho ústředního hrdiny. V případě stávajících deseti povídek máme co do činění s omezeným okruhem postav, jež se v jednotlivých textech vracejí, znovu objevují, případně přebírají ústřední roli. V centru pak nakonec stojí Emil Nedoma, balabánovský typ životního ztroskotance, uvláčeného každodenní banalitou, vlastní neschopností i rodinným předurčením, jemuž však ve výsledku - po chvilkovém, téměř sebevražedném zaváhání - nechybí určitá životní naděje. Emilův bratr Hans představuje jeho úspěšnější protipól, k němuž se lze vracet a jehož je možno za dlouhých osamělých nocí vzývat a proklínat. Objevují se tu i rodiče, kamarád Ludvík, partner do pijatyk a náboženský oponent, sestra Kateřina a její děti: zkrátka několikagenerační okruh typů potácejících se tu více, tu méně, tu vědomě, tu mimochodem na kraji propasti. Anebo aspoň takové malé jámy.

Balabán zůstává věrný své metodě zastaveného okamžiku, avšak tentokrát se pohybuje mnohem spíš na ose teď a tehdy, hrdinové se otáčejí do minula a obžalovávají, v lepším případě rekapitulují. Nacházejíce se v mezním bodě života, hledají viníka své situace, případně touží odhalit své kořeny a najít tak vysvětlení pro svůj současný stav (například dcera emigrantů Patricie, jejíž příběh rámuje celou knihu). Minulost je rozpitvávána a převracena, jako funkční kontrapunkt současnosti či jako zdroj napínavé hry už neslouží. O čas historický už vlastně vůbec nejde (na jedinou výjimku - Oblak, snad nejslabší povídku souboru, o přesvědčené komunistické herečce Saše), hraje se o soukromé dějiny, které se člověku vždycky nějak vymknou z rukou - protagonista v nich selhává, nesplní očekávání okolí, rozvádí se (oblíbený autorův motiv), začíná pít.

V tomto souboru je mnohem víc ztroskotanců a zoufalců, lidí nemocných a depresivních, beznaděj se oproti ostatním Balabánovým knihám prohloubila, zintenzivněla, v některých případech je až hmatatelná. Některé postavy trpí smrtelnými chorobami, jiné prožívají tragickou a leckdy absurdní smrt svých blízkých. Latentní konec života k Balabánovým textům patří už neodmyslitelně, časté zahnívání a postupné umírání je však tentokrát násobeno úmrtími skutečnými. Smrt dříve metaforická je doslovena. Celek však nepůsobí o nic silněji, syrověji, drastičtěji či apelativněji než předcházející prózy. Skoro naopak, chce se říci.

A taky se chce říci, že umírání je v Balabánových povídkách neodmyslitelně spjato se samotou. Hrdinové knihy Jsme tady jsou mnohem více izolováni: zatímco dříve fungovali hlavně v rámci rodiny, společenské mikrojednotky, tady už jsou beznadějně sami. O co jsou méně výjimeční než postavy z předchozích knih (s výjimkou léčitelky Marie Severinové z povídky Viadačka), o to jsou zoufalejší a méně heroičtější. Provází je běžné starosti, které vlastně nedokážou ovládnout - a je jich hodně, zmíněným zdevastovaným rodinným zázemím počínaje, přes narkomanství, až po vážné choroby.

Takoví hrdinové ovšem na rozdíl od dřívějška obvykle postrádají svá vnitřní tajemství: za čas už je napínavé či alespoň poutavé jenom se domýšlet, jaké jsou vztahy mezi jednotlivými aktéry povídek a jak jsou jejich osudy provázány, než dumat nad tím, co vlastně žijí. Banalita Emilova osudu, který se v zoufalství uzavírá na chatu, aby se tu upil a otrávil zároveň, je posílena jeho beznadějnými promluvami k nepřítomné rodině. Vůbec si pasáže vnitřních monologů autor pro tentokrát oblíbil - postavy samy pro sebe rozumují, rekapitulují, obviňují (se), dedukují a nezřídka také filozofují a mudrují. Emilova litanie, v níž vede fiktivní telefonický monolog (a potřebuje k tomu svůj nefunkční mobil u ucha), se v knize v různých variantách opakuje. Toto opakování je o to nápadnější, oč méně jsou od sebe jednotliví hrdinové odlišeni.

Zatímco se Balabán dříve pokoušel o rozlišení a charakterizaci jednotlivých postav rozdílnými jazyky, v Jsme tady jsou všichni stejní - vyprávění v er-formě je stále stejně neosobní, "autor" se nijak neexponuje, stále si udržuje zdrženlivý odstup. Vzbuzuje to však dojem až vypravěčského chladu - a Balabán jako by se ho na mnoha místech pokoušel oslabit právě hloubavými pasážemi, ty jako by měly ve čtenáři vzbudit sounáležitost, sympatie. To, co se Balabánovi neosvědčilo na začátku jeho tvorby (například ve Středověku), se tedy v jeho posledních povídkách vrací a - škodí jim.

Podivuhodně až nevěrohodně také působí, na konci smutných příběhů nejrůznějších ztroskotanců, nezlomná naděje. "Ale tvůj život ještě není celý. Ještě tu jsi," říká Patricia Emilovi po dlouhé přednášce o sémiotických polích (s. 194). Patří-li k hlavním tématům povídek lítost, ať už nad sebou samým nebo nad okolím, kombinace s takto explicitně formulovanou nadějí už je na průměrně bezcitného čtenáře trochu moc. Takovým závěrem jako by autor potvrdil, že skutečně nejde o žádná velká tajemství, jen o trochu té víry. Což samozřejmě nemusí být nic odsouzeníhodného ani směšného, avšak ve srovnání s jeho bohatými, propracovanými, syrovými a vlastně tajemnými příběhy předcházejících knih (z nichž už ostatně evangelizační prvky dobře známe) je to přece jen trochu málo. Jako bychom teď četli jen slabý odvar ze skutečného Balabána.

Jan Balabán, Jsme tady. Příběh v deseti povídkách. Brno, Host 2006.