Petr Fantys

To kdyby vás to zajímalo

Na Grandhotel Jaroslava Rudiše můžeme pohlížet jako na pouhý "příběh k filmu". Scénář k Ondříčkovu Grandhotelu Rudiš napsal dříve než text románu, což pochopitelně muselo knižní podobu výrazně ovlivnit. Místo, kde se vše odehrává (Ještěd, Liberec), jednotlivé motivy, děje a "rekvizity" jsou jistě vizuálně velmi atraktivní. Nabízí se otázka, proč výsledným produktem není právě jen film a proč Rudiš přepracoval scénář do literárního textu. Necháme stranou komerční stránku věci - pro dnešní dobu typické zabití dvou much jednou ranou - a budeme předpokládat, že román Grandhotel chce být pokládán za plnohodnotné literární dílo. Na Ondříčkův film tedy na chvíli zapomeneme a budeme se zabývat pouze jednou z již zmiňovaných zabitých much, románem Grandhotel, jejž vydalo nakladatelství Labyrint.

Na počátku se autor této recenze musí poctivě přiznat, že ho text už od počátku četby značně iritoval, což mohlo být dáno averzí k tomu, jak vznikal, k podobnému druhu psaní či k samotnému autorovi. Žádné z těchto averzí si sice není vědom, ale je možné, že někde v podvědomí působí. Příběh Grandhotelu mu nepřipadal "silný" a "skvěle vypointovaný", jak se dočteme v recenzi na serveru novinky.cz. Naopak se mu příběh jevil jako značně krkolomný a pointu vnímal jako velmi slabou. Pro každého je tentýž příběh či pointa různě působivá a "síla" v literatuře nebývá objektivní hodnotou. Připusťme tedy, že tento text bude zaujatý.

Základní vjem získaný z četby Grandhotelu je možné zobecnit slovem "nevěrohodnost". Jakou důvěru čtenář získá, pokud si přečte, že liberecký Němec Franz, který přijíždí opakovaně do města, aby pohřbil své dva kamarády a sám zemřel "v místě, kde se narodil", navštíví svůj rodný dům až poté, co v celkem dlouhém časovém horizontu vysypává popel svých dvou přátel po libereckých domech? Když pak navíc zjistí, že z jeho domu se stala herna, hodlá se zastřelit, nicméně zemře na cosi jiného. Osazenstvo Ještědu (včetně německých hostů) se okamžitě dohodne, že jeho mrtvolu posadí jakoby nic do autobusu, aby se vrátila do Německa. Hlavní hrdina však tělo ukradne, nechá ho zpopelnit a pak ho z vlastnoručně vyrobeného balonu vysype na Liberec. Jako emotivně působivá, nicméně naprosto nedůvěryhodná je jedna z "point", kdy zjišťujeme, že rodiče hlavního hrdiny (a vypravěče) Fleischmana nezemřeli při automobilové nehodě, nýbrž poté, co jejich auto nabouralo, nechali jediného syna ležet zraněného v nemocnici a utekli do Německa. Ve výčtu podobných příběhů bychom mohli pokračovat.

Jenže v životě i ve fikci se dějí i méně věrohodné příběhy a u Rudiše pochopitelně nakonec nejde o to, že by se určité věci nemohly stát. A nejde ani o "fikční pravdivost", již přes vědomí, že čte cosi vymyšleného a v realitě nepravděpodobného, ochotně čtenář přijímá - některé romány si samozřejmě s nedůvěrou čtenáře přímo pohrávají. Ve své podstatě jde v románu jako žánru o důvěryhodnost vyššího řádu, kde se pocit, zdali něčemu věříme či nikoli, začíná nakonec rozplývat. V Grandhotelu k tomu nedochází - to, co se v románu děje, stále ruší svou umělostí a Rudiš rozhodně nenechává člověka pronikat někam jinam, kde by mu to bylo už úplně jedno. Grandhotel je neprodyšně uzavřený a čtenáře (aspoň toho, který píše tento text) rozčiluje tím, že se ho pomocí vykalkulovaného příběhu snaží agresivně dovést k předem předpokládaným emocím.

Rudiš využívá strategie, která je již dlouhou dobu charakteristická pro určitou část světové románové tvorby, třebaže se tato strategie u konkrétních autorů výrazně proměňovala. Autoři (vypravěči) ve svém vyprávění pracují s určitou sadou motivů či míst, z nichž pomocí totožnosti, analogií, metafor nebo přirovnání, které se v sobě tak říkajíc neustále vzájemně zrcadlí, vytvářejí určitou síť významů, která románovému světu - a hlavnímu protagonistovi - jakoby osvětluje smysl ve svém celku. Nutno dodat, že tato síť je velmi křehká a vypravěči často bývají nespolehliví podivíni, kteří si svým vyprávěním tak říkajíc "zachraňují život". Tématem často bývá střet "velké" a "malé" historie a její neuchopitelnost, ať už jde o nějaké konkrétní místo či jedince. Rudiš píše přesně v této linii, což by rozhodně nevadilo. Problémem je to, že nepřidává nic navíc a naopak tento postup spíše nivelizuje.

Přitom potenciál místa (Liberec, Ještěd) je jistě nemalý a z hlavního "motivu", kterým je počasí (hlavní hrdina, podivín Fleischman, prakticky žije jenom počasím), by se zřejmě také dalo vytěžit mnohem víc. Přestože se v románu několikrát objeví originální momenty, metaforika spojená s počasím vlastně nikam nevede, působí neuvěřitelně uměle a svým neustálým opakováním nudí. Většinou jde o pouhou ozdobu nebo o banální či melodramatická přirovnání ("Smrt je jako vítr"; "Lidi jsou jako mraky"). To ostatně platí o celé řadě "rozhovorů o životě" (kupříkladu mezi Fleischmanem a jeho psychiatričkou) i o občasné Fleischmanově posedlosti jmény či údaji, které mají "osvětlovat významy", ale často vedou jen k opakující se průpovídce "To kdyby vás to zajímalo". Je až s podivem, jak často Grandhotel připomíná autory jiných textů: "21. září 1973 jsem se v našem městě narodil já a ještě dalších deset adeptů budoucnosti... Ve stejný den, přesně v deset hodin ráno, otevřeli hotel na kopci, ve kterém dnes žiju... Rosnička. Barometr. Rampouch. Teploměr. Mrakomor. Tak mi říkali, když jsem chodil do školy..." Nejsou to Rushdieho Děti půlnoci? A není "To kdyby vás to zajímalo." Vonnegutovo slavné opakující se "Haj hou" či "Tož tak"? Může samozřejmě jít o náhodu. Může ale také jít o vědomé aluze - v tom případě by ale nebylo jasné, jaký mají v románu smysl.

Dějiny vstupují do Grandhotelu skrze vzpomínky již zmiňovaného Franze (předválečný a válečný Liberec) i samotného Fleischmana (doba normalizace). Rudiš však většinou pracuje s útržky reálií, nebo dějiny tak říkajíc vkládá přímo do osob (opět to něco připomíná) - Fleischmanův děda zapálil první hotel na Ještědu, čímž vlastně umožnil stavbu slavné věže, a zároveň - jak jinak - zemřel v osmašedesátém s partyzánkou v ruce pod koly sovětského tanku. Normalizační historie s přesahem do současnosti "se sbíhá" v postavě Fleischmanova strýce Jégra, který je bývalým estébákem a vykutáleným vedoucím potravin, současným šéfem "grandhotelu", bílým koněm jakési ruské mafie, fotbalovým fanouškem, vulgárním primitivem a souložníkem, který se sentimentálně ohlíží za reálným socialismem, atd.

Prakticky všechny postavy v románu vypadají jako podivíni, nicméně většina z nich má podobu typu, ať už jde o aktuální dobu, nebo o minulost: Zuzana podléhá módním vlivům horoskopů, diet apod., Patka se snaží o splnění "amerického" snu a prodává přípravek "Happy Life", Franz spolu s popelem svých dvou přátel (a jejich historií) ilustruje různé osudy Němců po druhé světové válce. Fleischman se tak může vymezit jako podivín ze všech nejpodivnější, outsider a ztroskotanec. Jenže text románu přece může nabídnout mnohem plastičtější postavy, než jen pouhé typy, které do jisté míry mohou být snesitelné ve filmu. Místo Hrabala (jehož stopy v románu najdeme rovněž) nám Grandhotel nabízí odvozené životy postav televizní inscenace.

Základní dějová linie spěje k tomu, že se Fleischman vyspí s Iljou, což se také stane. A pak už jen zbývá pohled z výšky při letu balonem (při kterém zmoudří i samotný Jégr) a popel Franze splyne s městem (což jsme ostatně také tak trochu čekali). Překvapení na konci románu spočívá v tom, že v životech postav je tak trošku všechno jinak, ale o nic tak významného zase nejde. Zaujatý autor této recenze si z Grandhotelu vzal toto poselství (to kdyby vás to zajímalo): Únik je možný pouze ve vertikálním směru a taková místa, jako je Liberec, patří a budou patřit Čechům i Němcům. A to je dobré poselství (Haj hou).

Dá se předpokládat, že překlady Grandhotelu by mohly mít v cizině úspěch. Text je totiž pro cizince srozumitelný a takto "vystavené" reálie české současnosti i minulosti mohou být pro zahraničního čtenáře lákavé. Román jako by navíc nabízel jakési velmi hluboké sdělení, nicméně od čtenáře toho mnoho nevyžaduje. Otázkou je, zda snahu o srozumitelnost by už u českých autorů (ale ostatně i filmařů) neměla konečně už doplnit i snaha o originalitu.

Jaroslav Rudiš, Grandhotel. Román nad mraky. Praha, Labyrint 2006.