Martin Nodl

Glosy historické XXIII

Spor o smysl českých dějin 2

Havelkův druhý díl Sporu o smysl českých dějin dosti výstižně odráží změny, jež česká společnost prodělala ve druhé polovině 20. století ve srovnání s polovinou první. Jestliže první svazek byl napěchován texty, jež intelektuálně jiskřily a ostře útočily jeden na druhý, pak texty svazku druhého jsou spíše dokladem úpadku jednoznačně ideologicky vyhrocených debat. To je do jisté míry způsobeno skutečností, že původní debata o smyslu českých dějin představovala jeden ze způsobů vymezování se jednotlivých politických a spolu s tím i náboženských proudů v sociálně expandující české společnosti. Již vznik československé republiky však oslabil hroty sporů a doba po roce 1948 vedla spíše ke zplanění. Jediný vyhraněný koncept, jehož kořeny ale sahají hluboko do třicátých, či dokonce do dvacátých let 20. století, tak reprezentuje romanticko-idealistický koncept nejedlovský, jenž ale ve své podstatě vědomě navazuje na konstruování smyslu českých dějin Masarykem a jeho "sektou". Je tedy poněkud překvapivé, že Miloš Havelka do druhého svazku nezařadil žádný z textů hlasatele husitských revolučních tradic. Obdobně jako Nejedlý, ba dokonce možná ještě víc, ve výboru absentuje celý soubor textů, které vznikly na přelomu let 1968 a 1969 a jejichž společným jmenovatelem byl "český úděl". Zde však proti Havelkovi zapracovala vyšší moc zosobněná Milanem Kunderou, který k publikování své eseje Český úděl nedal souhlas. A protože Kunderův Český úděl vyvolal v již sešněrovávaných podmínkách plíživé normalizace velmi protichůdné reakce, jež v mnoha ohledech (alespoň po mém soudu) obnažily neudržitelnost Kunderových názorů, nemělo samozřejmě žádný smysl vydávat na Kunderu bezprostředně reagující či s ním veskrze polemizující texty, když nemohla být otištěna stať, jež celou debatu vyvolala. Tuto velmi citelnou ztrátu se Miloš Havelka pokusil nahradit obsáhlým konvolutem úvah, jež vyvolal dokument Charty 77 č. 11/84, nazvaný Právo na dějiny. Pokud bychom k němu přistupovali podle kritérií Havelkou zvolených v prvním svazku, pak by bylo možné říci, že do textů ohledávajících Spor o smysl českých dějin nepatří. Podstatná část debat, z nichž Havelka vybral ty nejzajímavější a nejdůležitější příspěvky, totiž byla věnována především problematice falzifikování českých dějin normalizační historiografií. Například texty Jaroslava Mezníka, jež nesou punc jeho snahy pohybovat se v prostoru absolutních, nezpochybnitelných pravd, jsou sice zajímavé pro možnost střízlivého hodnocení české historiografie v 80. letech mužem, který se nacházel na straně perzekvovaných, avšak pro samotnou debatu o smyslu českých dějin nepřinášejí nic podstatného. A to bohužel platí i pro velkou část statí reagujících na povrchní dokument Právo na dějiny.

Pokud srovnáme první a druhý svazek Sporu o smysl českých dějin, nemůže nás nenapadnout ještě jeden zásadní rozdíl. Jestliže v prvním případě musel Miloš Havelka velmi pečlivě vybírat ze záplavy zásadních textů, pak v případě druhém byl nucen otisknout celou řadu statí druhořadého významu, jež danou debatu ani v době svého sepsání neposouvaly nijak kupředu. Tato skutečnost po mém soudu pregnantně odráží právě ono zplanění debaty, tedy debaty, která ve skutečnosti už ani neexistovala. Posledním velkým impulsem pro ni byly do souboru zařazené texty Patočkovy. Ani ony však nevyvolaly zásadní reakce, podle mého soudu z toho důvodu, že Patočkův způsob myšlení patřil do zcela jiné doby, než v jaké dostal svou písemnou podobu. A stejně tak je třeba si uvědomit, že Patočka prostě neměl sobě rovné spoluhráče, čímž se jeho pozice výrazně lišila od pozice Masarykovy či Pekařovy na přelomu 19. a 20. století.

A ještě jednu zásadní věc si je třeba připomenout. Druhý svazek Sporu o smysl českých dějin dnes není možné číst bez přihlédnutí k Havelkově nedávno vydané knize Dějiny a smysl. Akcenty a posuny české otázky 1895- 1989 (Praha 2002), v níž zkonstruoval model symbolických center, kolem nichž sto let oscilovalo tázání se po smyslu českých dějin. Druhý svazek Sporu o smysl českých dějin onu teoretickou úvahu tedy spíše doplňuje a přináší k ní někdy obtížně dohledatelný arzenál základních textů, jež dnes nabývají podoby jakýchsi kvazipramenů. Vedle nich se ale ve druhém svazku "sporu" nacházejí i studie, jež jsou pokusem (mnohdy ne zcela zdařilým) o historiografickou reflexi sporu o smysl českých dějin. I tím však druhý svazek ve srovnání se svazkem prvním ztratil svůj filozofický prazáklad a posunul se mnohem blíže k dějinám a k dějepisectví. Avšak právě těmito cestami, s odbočkami k "českému údělu" a k "právu na dějiny", české myšlení po roce 1938 kráčelo. A na tom nemohl nic změnit ani Miloš Havelka, jenž v sobě jako jeden z mála snoubí to nejlepší z interpretačně pojímané sociologie i historiografie.

Sporu o smysl českých dějin 2, 1938- 1989. Posuny a akcenty české otázky. Praha, Torst 2006.

Kodex vyšehradský

Kodex vyšehradský jednoznačně patří k vrcholným památkám české knižní kultury raného středověku. Anežka Merhautová a Pavel Spunar, autoři nové monografie, se jeho výzkumu systematicky věnovali již v šedesátých letech, a právě punc konce šedesátých let celá kniha, i přes doplnění o moderní literaturu, nese. Autoři byli svým způsobem ve výhodě, protože bádání o duchovních a intelektuálních dějinách českého raného středověku za poslední tři desetiletí příliš nepokročilo. Ubíralo se a dodnes se ubírá spíše cestou politických dějin, jež jsou dnes samozřejmě traktovány zcela odlišně než na přelomu 19. a 20. století. Nedostatek literárních textů a ikonografických pramenů však intelektuálně zaměřené bádání limituje a popravdě řečeno žádným zásadním impulsem pro něj nebyly ani kulturalistické přístupy, které ve vztahu k českému ranému středověku rozvíjel a v mnohém jako vůbec první (po Františku Grausovi) formuloval Dušan Třeštík.

Ve srovnání s kulturalismem se autoři knihy o Kodexu vyšehradském drží při zemi a v mnoha ohledech vědomě zůstávají věrni formálnímu popisu. Nejrozsáhlejší pasáže jsou proto věnovány kodikologickému a paleografickému rozboru kodexu, který vyčerpávajícím způsobem provedl Pavel Spunar. K nim se pak váže systematické zpracování všech iluminací. Ty jsou podrobeny ryze formální analýze, jež může být v budoucnu - stejně jako rozbory kodikologické a paleografické - jen stěží překonána. V duchu šedesátých let položila Anežka Merhautová základní důraz na ikonografické aspekty, a to s přihlédnutím ke všem ostatním soudobým typům korunovačních evangelistářů ze středoevropského prostoru. Z tohoto hlediska je však škoda, že obrazový doprovod se v knize omezuje výhradně na Kodex vyšehradský, jenž bohužel není reprodukován ani příliš kvalitně. Velký srovnávací materiál, který mají autoři nepochybně k dispozici, se do knihy nejspíše z finančních důvodů nevešel. Bez něj je ale často téměř nemožné sledovat a ověřovat autorčiny výkladové postupy, založené na komparaci.

Ohledně místa vzniku Kodexu vyšehradského se autoři přiklonili k bavorské teorii, a to opět především na základě kodikologického rozboru. Ten jim rovněž posloužil k odmítnutí možného vytvoření kodexu v některém českém benediktinském klášteře. V duchu staršího bádání pak autoři opakují názor, že kodex byl darován prvnímu českému králi Vratislavovi, a to s jistou pravděpodobností některým z domácích klášterů (Břevnov nebo Ostrov), který v Bavorsku rukopis objednal a přispěl k jeho ikonografické podobě, pokud ji přímo neoktrojoval. Tato teorie je samozřejmě do značné míry vágní a vyplývá spíše ze znalosti české společnosti 11. století než z kodexu samého. Pokud se však (zázrakem) neobjeví nějaké nové prameny, zůstaneme ohledně vzniku a především ohledně objednavatele rukopisu odkázáni na pouhopouhé hypotézy, z nichž myslím není možné napříště ani vyloučit možnost, že objednavatelem byl "dvůr" krále Vratislava, či sám panovník, korunovaný v pražské bazilice svatého Víta, Václava a Vojtěcha.

Anežka Merhautová, Pavel Spunar, Kodex vyšehradský. Korunovační evangelistář prvního českého krále. Praha, Academia 2006.