Alena Dvořáková

Vztah J. M. Coetzeeho k anglické romanopisecké tradici

I. Psaní: Sám se svým (ne)přítelem

Dokonce bych se odvážil tvrdit, že pozice autora je ze všech nejslabší. Autor se nemůže na rozdíl od kritika odvolávat na spásný odstup od díla - to by byla jednoduše lež - a ani nemůže předstírat, že je tím, kým byl, když dílo psal - to znamená, když nebyl sám sebou. [1]

Jihoafrický spisovatel afrikánského původu John Maxwell Coetzee (narozen 1940, jindy jako John Michael Coetzee) píše převážně anglicky, a angličtinu označuje za svůj mateřský jazyk. V roce 1963 získal magisterský titul na University of Cape Town na základě pojednání o díle Forda Madoxe Forda, v roce 1968 obhájil na University of Texas v Austinu doktorskou práci založenou na kvantitativní a kvalitativní stylistické analýze anglických děl Samuela Becketta. Současně se věnoval studiu programování, kybernetiky a statistiky - a v jeho textech o literatuře a psaní se od počátku dostává do popředí zájem o jazyk "jako stroj" (spíše než o jazyk "jako systém"). Mezi jeho první literární pokusy dokonce patří experimenty s možnostmi počítačového generování poezie; později je označil za pouhé "zabíjení času". V projevu předneseném při převzetí Nobelovy ceny za literaturu v prosinci 2003 však jako by se ozývalo tušení, že právě "zabíjení času" - ať už v podobě přečkávání rozličných "časů soužení", anebo v podobě odvážného útočení na "samu Smrt na sinavém koni" - je vlastní, i když ne jedinou funkcí literárního stroje. Coetzeeho prvotina Dusklands vyšla v roce 1974, následovaly romány In the Heart of the Country (1977), Waiting for the Barbarians (1980, česky Čekání na barbary v překladu Alexandry Büchlerové, 2002), Life & Times of Michael K (1983, česky Život a doba Michaela K v překladu Pavla Dominika, 1988), Foe (1986), Age of Iron (1990), The Master of Petersburg (1994) a Disgrace (1999, česky Hanebnost v překladu Moniky Voskové, 2002). V literárněkritických článcích se Coetzee zabývá jednak jihoafrickou literární tradicí, jednak kanonickými díly evropské literatury (Defoe, Kafka, Beckett, Dostojevskij, Rilke aj.). Značnou pozornost věnuje jazykovědným otázkám, za všechny jmenujme statě o stylistickém a rétorickém významu slovesného rodu. [2]

Vývoj Coetzeeho díla lze popsat jako dva souběžně probíhající děje. V raných dílech se autor osvobozuje od pozitivistických konstrukcí jazyka a kultury tím, že je vpisuje do fiktivních příběhů jako zosobněné "mytologie". Tyto mytologie pak postavám v hraničních stavech - na rozhraní vlastní a cizí kultury, na hranicích impéria, na okraji žánru, na sklonku života - vytvářejí prostor k promluvě, například z pozice "já", anebo naopak promluvu znemožňují. Životní příběhy postav, přesněji charakter jejich promluv, případně možnost promluvy vůbec, se stávají zatěžkávací zkouškou působnosti různých mytologií: často v kontextu koloniálních dějin a na půdě jihoafrického Kapska. "Mytologiemi" pozdějších Coetzeeho děl jsou různé literárněvědné teorie, ať už je to tradiční pojetí literárního realismu, strukturalistické či poststrukturalistické teorie a v neposlední řadě i tzv. teorie post-koloniální. Zároveň se tedy v Coetzeeho dílech odehrává ještě něco jiného. Tak jako "Robinsonův člověk" provádí i Coetzee pozorování strojovosti jazykového vyjádření, strojovosti psaní - mimo jiné tak, že se vpisuje do způsobu psaní svých oblíbených autorů: Defoea, Kafky, Becketta, Dostojevského, Rilka, Hölderlina, Hardyho, Olive Schreinerové a dalších.

Dalo by se říci, že k Defoeovi se Coetzee znovu a znovu vrací právě jakožto k vynálezci stroje zvaného román. Jak funguje román jako stroj, srovnáme-li ho s popravčím strojem v Halifaxu? Co vyrábí, když ne smrt? Je-li autor románu jeho vynálezce, kdo tento stroj obsluhuje, kdo je tu kat? Existuje nějaký obyčej, jenž by odsouzenci umožňoval chodu románového stroje přece jen uniknout, při splnění nesplnitelných podmínek? A opravdu jen na okraj: odkud pocházejí brky, jimiž se tento stroj v něčích rukou vpisuje do historie?

II. Alegoričnost: co je co a co to znamená

[...] a zobrazit jeden druh uvěznění jiným je stejně rozumné jako

zobrazit něco, co doopravdy existuje, něčím neexistujícím.

(Defoeova předmluva k Vážným zamyšlením)

Je to alegorie! volala žena z ulice; ale on tu alegorii,

kdyby ho zabili, ne a ne uvidět. Tolik jeho zpráva.

Coetzeeho nobelovský projev má nepřeložitelný název He and His Man. Jedná se o zřejmý odkaz k Defoeovu Robinsonovi: Robinson hovoří o Pátkovi jako o "my Man Friday", čímž ho označuje za svého sluhu (ač je vlastně otrok). Coetzee však vztah pána a otroka v otázce psaní nejen rozrůzňuje, ale i zdvojuje: v angličtině totiž název přednášky znamená jak "on a jeho člověk", tak "on sám se svým člověkem", respektive "já sám se svým člověkem", to jest já, jenž se zdráhám promluvit z pozice svého já.

Projev je ukázkou způsobu psaní, který je pro Coetzeeho typický: přepisuje se zde Defoe. Coetzee si přivlastňuje obsah Defoeových spisů: nejen postavu Robinsona Crusoe, ale také Defoeovy "zprávy" o volavých kachnách a popravčím stroji v Halifaxu z cestopisu Tour through the Eastern Counties of England (1722). Ten byl později zahrnut do knihy A Tour through the Whole Island of Great Britain (1724), jež obsahuje i ilustraci halifaxské gilotiny. Coetzee si dále přivlastňuje řadu epizod z Deníku morového roku (A Journal of the Plague Year, 1722; česky 1982). Předlohou protagonisty Deníku byl údajně Defoeův strýc Henry Foe. Zastřená autobiografičnost Defoeových próz Coetzeeho zjevně přitahuje i dráždí. V obranném gestu si Coetzee psaním přivlastňuje i řadu okolností z Defoeova života, čímž "staršího" autora přepisuje na postavu: Defoe je například oním obchodníkem, jemuž u Coetzeeho nejprve přimýšlíme cihelnu, jen abychom mu ji vzápětí nechali odplavit Temží, a tak jej přivedli k bankrotu. Defoe je také majitelem vlastnických práv, jenž se kdysi ohrazoval proti kanibalským imitátorům "svého"Robinsona. V předmluvě k druhému dílu Defoe ústy "svého člověka Robinsona" na adresu svých imitátorů napsal: "Ti škodí pravému majiteli díla způsobem, jaký vyvolává odpor u všech poctivých lidí. A tento pravý majitel pevně věří, že má právo je vyzvat, aby dokázali, že mezi tím, co dělají, a olupováním pocestných či vykrádáním domů je nějaký rozdíl." Defoe mluví o "svém" Robinsonovi, tak jako Robinson mluví o "svém" ostrově: Coetzee si bere na mušku oba zároveň.

Hlavní ale je, že si Coetzee též přivlastňuje Defoeův styl. Na jedné straně přebírá doslovnou (obchodnickou) popisnost: "to je to", "toto je tam", "to se dělá tak", "tam mají to a to", vysvětlivky ("to čili něco jiného"), výčty, souřadná spojení. Na druhé straně vystihuje, jak Defoeův text doslovnosti navzdory neustále sklouzává k alegorii. Precizně například napodobuje význačný rys Deníku: vypravěčovo kolísání mezi přesvědčením, že "za" morem nic není (že mor je cosi, co se dá beze zbytku popsat), a náboženským výkladem moru jako znamení Božího trestu za lidské hříchy. V Coetzeeho projevu se popisuje a alegorizuje jiný mor: psaní jako proces, výsledek a instituce.

Esejem o Robinsonovi a nobelovským projevem se ale vztah J. M. Coetzeeho k životu a dílu Daniela Defoea (asi 1660- 1731), považovaného za jednoho ze zakladatelů anglické romanopisecké tradice, v žádném případě nevyčerpává. Mezi oběma eseji není jen mezera neboli nic, ale i něco, co "něco znamená": znamení, stopa. Především, i když ne výhradně, je to stopa po Coetzeeho románu Foe (1986), experimentálním přepisu Defoeova Robinsona Crusoe (a částečně i románu Roxana).

Coetzeeho přepis se k původnímu románu vztahuje dvěma způsoby. Zaprvé jako k mýtu o počátcích moderní západní (protestantské) civilizace. Defoeův román je tedy v první řadě stroj na výrobu mýtu. Coetzee tento mýtus zpochybňuje tím, že čtenářovu pozornost obrací ke způsobu jeho vzniku. Román píše jako příběh o vzniku příběhu Robinsona Crusoe. Do tohoto příběhu vpisuje i Robinsonovo ztroskotání na ostrově, ovšem v jiné podobě, než jak ji známe od Defoea. Vypravěčkou románu Foe je ztroskotavší Susan Bartonová, Angličanka, jež se v průběhu svých dobrodružství ocitá na ostrově obydleném podivným mužem jménem Cruso (sic!) a jeho otrokem Pátkem. Zmíněnou vypravěčskou strategii - užití ženské postavy jako východiska i ohniska vyprávění zpracovávajícího mužský příběh, přepisujícího "mužský" žánr (např. dobrodružný či pastorální román) anebo zobrazujícího tradičně "mužský" diskurs (věda, filozofie) - volí Coetzee často. Nejen ve svých románech, ale i v posledních dvou dílech - The Lives of Animals (1999) a Elizabeth Costello (2003) -, která rozostřují hranici mezi fiktivní a nefiktivní prózou, vyprávěním a esejem, literaturou a kritikou.

Coetzeeho Cruso, na rozdíl od Defoeova Robinsona i samotné Susan, je s jednotvárným životem na nehostinném ostrově zcela spokojen. Netouží být zachráněn, netouží vepsat se do historie, a proto také i přes Susanino naléhání odmítá cokoliv psát. Navíc jeho vzpomínky na dobu před ztroskotáním i dohady o Pátkově minulosti jsou mlhavé nebo si protiřečí. Jako pravý protestant pracuje nikoliv kvůli přežití, ale protože každou práci, byť by byla sebenesmyslnější, považuje za bohumilejší než "divošskou" zahálku. Jeho kolonizační projekt je sice zcela neplodný, ale zato velkolepý: je jím výstavba terasovitých políček, jež však není čím osadit. Cruso terasy připravuje pro případ, že by někdy v budoucnosti dorazili na ostrov kolonisté pracovití a hlavně dost prozíraví na to, aby ztroskotali se zásobou semen...

Coetzeeho Pátek je na rozdíl od Defoeova Pátka černoch, nikoliv Karib, a navíc je němý, protože mu kdysi z neznámých důvodů vyřízli jazyk. Coetzee vůbec mění "reálie" příběhu včetně popisu ostrova tak, aby odkazovaly na Jižní Afriku. Trosečníci jsou nakonec zachráněni, ale záchrana neznamená spásu - čas soužení opuštěním ostrova nekončí. Cruso umírá na lodi plující zpátky do Anglie, Pátka čeká v Anglii mnohem bezdušší život než na ostrově, ale ani Susan se spásy v podobě sepsání vlastních dobrodružství nakonec nedočká. Vlastní děj románu Foe tvoří její pokusy přimět spisovatele Foea, aby jí pomohl sepsat její příběh, a zároveň se postarat o Pátka, což mimo jiné znamená pokusit se ho "rozmluvit".

Čímž se dostáváme k druhému způsobu, jímž se Coetzeeho přepis vztahuje k Robinsonovi Crusoe. Robinson Crusoe je román, jenž vznikal ve stejné době jako tzv. autorský mýtus, tedy kanonická a zároveň právní představa o vzniku a autorství literárního díla. Defoe tedy pro Coetzeeho není jen Defoe, ale také první autor v moderním smyslu slova: spisovatel a majitel slov, obchodník se slovy a myšlenkami. Román je tedy zároveň stroj na výrobu autorství: majetku a autority. K tomuto rysu románu odkazuje již titul Coetzeeho přepisu, jenž je nepřeložitelnou hříčkou. "Foe" je Foe: vlastní jméno Daniela Defoea, který si rodinné příjmení pozměnil předponou de někdy kolem roku 1695. Zda tak učinil, aby si dodal na urozenosti, anebo aby snáze unikl před věřiteli, případně z nějakého jiného důvodu, není známo. V angličtině však foe také něco znamená: nepřítel. V jakém smyslu je Foe nepřítel, anebo nepřítel Foe? Kdo je nepřítel koho?

Románový Foe je na útěku před věřiteli. O literární formě, jakou by měla dostat Susanina dobrodružství, má vlastní představu. V zápase o autorství mezi ním a Susan se autorská autorita ukazuje být nikoliv věcí pravdy či pravdivosti, ale moci slov - odrážející mimojazykové mocenské pozice, jimiž je každý diskurs poznamenán - a prodejnosti příběhu. V zápase o slovo paradoxně sehraje klíčovou roli němý Pátek. Právě jeho minulost - včetně příběhu zmrzačení, jejž mu znemožňuje příběh o zmrzačení vyprávět - se zdá být oním kýženým počátkem, bez něhož ani příběh ostrova nemůže být sepsán. Nemožností odvyprávět příběh úspěšné kolonizace ostrova a civilizace divocha - v rámci Prozřetelností řízeného příběhu ztroskotání a spásy - jsou ovšem ohroženy nejen koloniální dějiny, ale i sama věrohodnost (své-bytnost) aktérů příběhu. Cenou, jíž se platí za touhu stát se autorem vlastního příběhu, je ztráta sebe sama, zejména ztráta symbolické hodnoty vlastního těla (tu si v románu Foe podrží právě jen Pátek). Moc nad vlastním příběhem a způsobem, jakým bude odvyprávěn, jakmile se člověk jednou dal na cestu autobiografie, se v tomto románu ukazuje být nejen věcí (dějinné) spásy, ale i vypravěčova bytí či nebytí.

Není divu, že pozice autora připadá Coetzeemu ze všech nejslabší. Když už jsme se jednou rozhodli "psát se", znamená to, že na tom, jak obstojíme ve věci psaní (a čtení), závisí naše bytí a nebytí, záchrana, spása. Proto "Coetzeeho člověk" píše tak, jako by útočil na čtvrtého jezdce Apokalypsy, samu Smrt na sinavém koni. Ovšem Coetzeeho texty vesměs působí jako alegorie, jež sebe přečetly jako alegorie již v procesu psaní. Vědomí vlastní alegoričnosti mají vepsané do těla textu jako znamení. Tímto znamením čtenáři znemožňují, aby se s čistým svědomím oddal alegorické četbě, a nutí ho zkoumat, odkud se bere v textu podvojnost a mnohoznačnost. Základem všech Coetzeeho pokusů vepsat se do "svého člověka" je proto otázka: lze si při psaní udržet vládu anebo aspoň přehled nad tím, co se při psaní děje a co napsané znamená? (Podotkněme, že "Coetzeeho člověkem" je tu nejen Defoe, ale také, ne-li především, už jmenovaní Kafka, Beckett a další, například Jonathan Swift.) A pokud si na konci života stráveného trmácením na obchodních cestách ve věci psaní uvědomíme, že udržet na uzdě alegoričnost zpráv není zkrátka v naší moci, dá se s takovým vědomím ještě psát, mluvit a žít beze studu?

Coetzeeho pochybnosti o hodnotě psaní (v řádu peněz i v řádu spásy) vycházejí jednak z jeho chápání spřízněnosti jazyka, řeči a psaní s mocí, vynahrazující slabost své pozice brutalitou, a jednak z osobní zkušenosti s kolonizací a apartheidem v Jihoafrické republice. [3] Jak se Coetzee vyjádřil v jednom z rozhovorů, při psaní se vždy snaží docílit, aby se v popředí vypravěčského diskursu, a tudíž i čtenářovy pozornosti, ocitla otázka "Kdo píše? Kdo se tu s perem v ruce staví do mocenských pozic?" [4] Zdá se, že právě toto - a nikoliv důvěryhodnost děje, životnost postav, originalitu příběhu a hladký chod literárního stroje - považuje Coetzee při psaní za věc cti a snad i milosti.

III. Střední rod psaní

Psát znamená "psát se", být "sám se svým člověkem": toužit po spříznění a po vzájem... nosti, jež však psaní z principu neumožňuje. V této souvislosti hovoří interpreti o takzvaném "středním rodě psaní" (doing writing in the middle voice). Termín pochází z Coetzeeho krátkého textu A Note on Writing, [5] který problematizuje zdánlivě čistý protiklad činného a trpného slovesného rodu v moderních indoevropských jazycích. Dodnes prý lze u některých sloves vycítit "přítomnost jakéhosi přízraku středního rodu", svědčícího o existenci tří, nikoliv dvou rodových pozic: činný - střední - trpný.

Jedním z takových sloves je "psát". Psát (v činném rodě) znamená konat tuto činnost bez odkazu k vlastnímu já, dost možná, i když ne nutně, za někoho jiného. Psát (ve středním rodě) znamená konat tuto činnost (nebo ještě lépe: konat psaní) s odkazem k vlastnímu já. Neboli - po vzoru Barthesova skoku od gramatiky k významu - "psát dnes znamená učinit se ohniskem působení promluvy (la parole); psát s tím, jak jsem psán; ponechat pisatele (le scripteur) v psaní, nikoliv jako psychologický subjekt [...] ale jako činitele."V témže textu Coetzee předkládá psaní v trpném rodě (A je psáno X-em) jako obraz psaní, při němž "stroj pohání obsluhu", nikoliv obsluha stroj: za takový stroj pokládá například realistický román.

V Coetzeeho románech ovšem otázka psaní "ve středním rodě" přesahuje význam jedné slovesné kategorie. Nejenže zahrnuje vedle slovesného rodu i osobu, čas a vid, ale hlavně přesahuje hranice věty (a větného významu) a prostupuje obvykle celý text tak, že věc psaní ve "středním rodě" přestává být snadno pojmově uchopitelná. Autorka Coetzeeho první monografie Teresa Dovey interpretuje tento pojem v duchu lacanovského pojetí rozpolceného subjektu. [6] Pravděpodobněji by si však tento "střední rod" zasloužil výklad optikou Nietzscheova pojetí rozdílu mezi das Selbst neboli tělesnou osobou, jež se stává "já" (sama sebou), a das Ich neboli vědomým stvořením, jež "já" jen říká. [7]

V románu Hanebnost, ale také v některých odstavcích eseje Sám se svým člověkem, se Coetzee vpisuje do "svého člověka" Kafky. Činí tak způsobem svědčícím o tom, že se pokouší zobrazit osobité cítění času ("času soužení"), neslučitelné s představou časového kontinua (a do jisté míry i s anglickým systémem slovesných časů). Zobrazením takového času se Coetzee teoreticky zabývá ve svém rozboru Kafkovy povídky Doupě. [8] Jedná se o cítění času, v němž se jisté činnosti a skutečnosti stále znovu a zároveň nespojitě opakují: je to čas Crusoeova budování kamenných teras na ostrově; čas popravy, jíž lze pokaždé aspoň teoreticky uniknout; čas morové rány; čas Defoeových spanilých jízd po království; čas psaní (zpráv). Přednášková esej Sám se svým člověkem zobrazuje (ne)přátelský vztah mezi Coetzeem a Defoem, plynoucí z tohoto vpisování do "svého člověka", jako rovný. Nutno dodat, že například ke Kafkovi Coetzee možnost rovného vztahu kdysi výslovně popřel: vpisováním se Coetzee stává Kafkovým člověkem, Kafka Coetzeeho pánem: "Jako spisovatel nejsem hoden rozvázat řemínky Kafkových bot." [9]

Podobně v otázce osoby panuje v Coetzeeho textech zásadní nejistota, zvlášť pokud jde o to, komu připisovat touhy a soudy, jež text v průběhu psaní/čtení vynáší na povrch. Tato nejistota je dána hlavně Coetzeeho hojným vyprávěním v polopřímé řeči (style indirect libre), v němž se subjektivita postavy a subjektivita vypravěče mnohdy nerozlišitelně prolínají. V českém překladu tento způsob vyprávění působí obtíže, zvláště při volbě mezi zájmeny "svůj" a "jeho/její". Volbou jednoho či druhého vztahujeme výrok závazně k jednomu či druhému subjektu: postavě, nebo vypravěči. Anglický originál však rozhodnutí ponechává na čtenáři, včetně možnosti, že v tom či onom výroku vypravěč splývá s postavou: dokáže čtenář vytušit, že tu dochází k osobní zpovědi? [10] Právě o takovém tušení píše Coetzee, když zmiňuje splývání Defoea s Robinsonem Crusoe ve Vážných zamyšleních.

Konkrétně v textu Sám se svým člověkem jsou touhy a soudy rozehrávané při psaní zobrazeny jako rozličná "volání" (volání lásky, volání o milost, volání o pomoc) a typické odpovědi na ně ("a také to je obraz..."). V jazyce tohoto textu ovšem platí: on, Robinson, ale také on, Coetzee. "Robinsonův člověk" Defoe, ale také "jeho člověk" Coetzee, Defoeův Crusoe, Coetzeeho ubohý Robin, Coetzeeho Defoe a Defoeův Coetzee. Coetzeeho čtenář a čtenářův Coetzee. V každém případě si musí čtenář sám rozhodnout, v čem vidí svou záchranu, ne-li spásu, a v čem ji, i kdyby ho zabili, ne a ne zahlédnout. Na vlastní kůži se může přesvědčit, jakému volání dokáže při četbě/psaní odolat, a jakému naopak nedokáže nepodlehnout..

Poznámky

1] Rozhovor J. M. Coetzeeho s Davidem Atwellem, v oddílu Kafka v knize Doubling the Point. Essays and Interviews J. M. Coetzee. Cambridge (Mass.), Harvard University Press 1992 [ed. David Atwell], s. 206; dále jen Atwell 1992. 2] Tři z nich, The Rhetoric of the Passive in English (1980), The Agentless Sentence as Rhetorical Device (1980) a Isaac Newton and the Ideal of a Transparent Scientific Language (1982) byly přetištěny v Atwell 1992, s. 147- 194. 3] Základními texty tu jsou Coetzeeho knihy White Writing: On the Culture of Letters in South Africa (Johannesburg, Radix a Yale University Press 1988) a Giving Offense: Essays on Censorship (Chicago, University of Chicago Press 1996). 4] Rozhovor J. M. Coetzeeho s Tony Morphetem (1984), citováno z Critical Essays on J. M. Coetzee. New York, G. K. Hall 1998 [ed. Sue Kossew], s. 6. 5] J. M. Coetzee: A Note on Writing (1984), in: Atwell 1992, s. 94- 95. 6] Teresa Dovey: The Novels of J. M. Coetzee: Lacanian Allegories. Johannesburg, Ad. Donker 1988. - Srv. též její článek J. M. Coetzee. Writing in the Middle Voice, in: Critical Essays on J. M. Coetzee. New York, G. K. Hall 1998 [ed. Sue Kossew], s. 18- 28. 7] Srv. Alexander Nehamas: "How One Becomes What One Is" (1983), in: Nietzsche. Oxford, Oxford University Press 2001 [ed. John Richardson a Brian Leiter], s. 255- 280, cit. s. 260. 8] J. M. Coetzee: Time, Tense, and Aspect in Kafka`s The Burrow (1981), in: Atwell 1992, s. 210- 232. 9] J. M. Coetzee v rozhovoru s Atwellem, in: Atwell 1992, s. 199. 10] Coetzeeho zájem o konfesi a konfesijní literaturu u Defoeových padělaných autobiografií nekončí. Velmi zajímavý je např. jeho článek Confession and Double Thoughts: Tolstoy, Rousseau, Dostoevsky (1985), in: Atwell 1992, s. 251- 293.

Alena Dvořáková (1973) dokončuje disertační práci o hrdinství v pozdně viktoriánském románu (Ústav anglistiky a amerikanistiky FF UK); v současnosti pracuje v redakci humanitních a společenských věd Cambridge University Press.