Najít to pravé slovo

(Rozhovor s Františkem Fröhlichem o Terezíně,

překládání, divadlu, Dánsku a Sudetech)

Období mezi sedmým a jedenáctým rokem života jste strávil v Terezíně. Co pro vás tato několikaletá terezínská zkušenost znamenala?

Zpočátku dohromady nic, protože vnímání dítěte je jiné. Nejprve prostě jen přijímá impulsy, na které bezprostředně vytváří citové reakce, ale intelektuálně či myšlenkově to není schopné zpracovat. Teprve postupem času, když dospívá, si všechny tyto dojmy, zážitky, pocity a vjemy začíná zasazovat do nějakého obrazu, který vlastně teprve pak nabývá smysl. I já měl spoustu konkrétních vzpomínek, většinou vizuálních a, pochopitelně, emocionálních, které se až později, Mathesiovým výrazem, usouvztažňovaly.

Tato reflexe se nedá oddělit od toho, co následovalo. Naše rodina se v poněkud omezeném počtu vrátila v červnu 1945, ani ne tři roky poté přišel Únor a následovaly další a další dějinné události, které vršily takový pocit nejistoty nebo nepevnosti věcí, že si uvědomíte, že nic není trvalé, nic není zaručené, všechno se může jako mávnutím kouzelného proutku nebo kmitnutím motýlích křídel někde na druhé straně zeměkoule změnit tak, že svůj život najednou nepoznáte. Možná právě tato zkušenost přispěla k vytvoření mé životní zásady, že bez jisté dávky stoického nadhledu nebo odstupu se život téměř nedá prožít.

Terezínské děti bývaly rodičům odebrány a umístěny do takzvaného kinderheimu. Byl to i váš případ?

Naštěstí ne, protože naprostá většina dětí umístěných v kinderheimu šla dál do transportu a nikdy se nevrátila. Já byl neduživé dítě a první dva roky v Terezíně jsem pořád stonal. To bylo mé paradoxní štěstí, protože do kinderheimu chtěli jen zdravé jedince, a tak jsem zůstal s maminkou. Přibližně do léta 1943 žili muži a ženy odděleně, pak se rodiny začaly sestěhovávat dohromady. Záleželo jen na tom, jestli si našly nějaké vhodné místo, kde by mohly spolu být. A v té době - pokud si dobře pamatuju - byla už většina dětí pryč. Tak se stalo, že jsem tam vydržel. Otec šel - to slovo šel bylo součástí ustálené kolokace jít do transportu - na podzim 1944 vůbec posledním transportem, který z Terezína odjel. Už jsem ho nikdy neviděl.

Když jste se po osvobození Terezína vraceli zpět do Prahy, měli jste kam jít? Nenastěhoval se mezitím do vašeho bytu někdo jiný?

Nastěhoval, pochopitelně. Matka se však nechtěla vrátit do bytu, z něhož jsme odešli. Představa, že bychom tam žili bez otce, se jí příčila, a navíc se obávala, že by to v ní vzbuzovalo přílišné emoce. Osvobození neznamenalo, že když 8. května přijeli Rusové, tak jsme se 9. května sebrali a odjeli do Prahy. V Terezíně propukla epidemie tyfu, která se tam patrně dostala s vězni z koncentračních táborů. Od začátku pětačtyřicátého roku už totiž nejezdily transporty pryč, ale vlaky naopak začaly přivážet strašlivě zubožené lidí z německých koncentráků. Karanténa trvala do půlky června, ale nebyla vzduchotěsná. Matka a strýc pracovali v zemědělství a znali velice dobře chodby v pevnostních šancích, kudy se dalo z města utéct. Moje teta, sestra mé matky, odjela začátkem druhé poloviny května do Prahy, aby zajistila nějaké bydlení. A skutečně se jí zanedlouho podařilo najít v Dejvicích jeden byt po Němcích.

Bylo obtížné naskočit v jedenácti letech, tedy v době, kdy jste měl mít za sebou čtyři pět let základní školní docházky, do rozjetého vzdělanostního vlaku?

Když jsem začal po návratu z Terezína chodit do školy, měl jsem obrovské potíže. Před válkou jsem byl v první třídě, kterou jsem ani nedokončil. Číst jsem trochu uměl, psát jsem se naučil až v Terezíně, kde se o mě v tomto směru starala jedna rodinná přítelkyně. Po válce se mi dostalo zvláštního zacházení, kantoři na mě byli strašně hodní. Možná až příliš, protože na fakultu jsem pak přišel s naprosto zásadními neznalostmi. Pomíjím matematiku, fyziku a podobné předměty, které jsem po maturitě už nepotřeboval, ale já neměl základní představu o české gramatice, a tak jsem musel všechno pracně dohánět. Kdyby moje velmi laskavá a vzdělaná češtinářka na gymnáziu, paní profesorka Rybová, nebyla tak hodná a trochu na mě přitlačila, mohlo to být lepší. Dalším problémem byl deficit čtenářský. Soustavněji jsem se čtení věnoval až na gymnáziu, takže s takovými knihami jako například Staré pověsti české jsem vůbec nebyl konfrontován, ale rovnou jsem začal kronikou U nás, F. L. Věkem a podobně.

Po maturitě na dejvickém gymnáziu v roce 1952 jste zvolil studium jazyků. Co ovlivnilo vaše rozhodování?

Jazyky mi tehdy šly a hlavně mě bavily. Fascinovala mě především francouzština. Setkal jsem se s ní aktivně, můžu-li to tak říct, během léta 1946, které jsem s mnoha jinými dětmi osvobozenými z koncentračních táborů strávil na jednom francouzském zámečku, jenž patřil tamním poštovním a telegrafním odborům. Anglicky jsem se začal učit ještě před válkou, docházel k nám domů takový starý seriózní Angličan, později na gymnáziu jsme měli angličtiny docela hodně. Zvolil jsem si tedy kombinaci angličtina- francouzština. Záhy jsem ale vystřízlivěl, protože mi sdělili, že u francouzštiny požadují znalosti na stejné úrovni, jaké jsem měl z angličtiny. Nakonec mně určili kombinaci angličtina- čeština. Zřejmě se ještě nějak projevovalo speciální zacházení s bývalými koncentráčnickými dětmi, protože jak jinak si vysvětlit, že mě, dítě z živnostenské rodiny, přijali, na takovouto kombinaci, v roce 1952, v době politických procesů a vrcholící oficiální antisemitské linie. Zde je třeba vzpomenout profesora Trnku, jemuž byly všechny podobné úvahy zcela cizí a který se o mé přijetí na univerzitu velmi zasazoval.

Vy ale překládáte z angličtiny a severských jazyků. Jak jste se dostal k dánštině, norštině a švédštině?

Češtinu jsem studoval pouze jeden rok. Panovala tam tísnivá atmosféra. Nedlouho po začátku zimního semestru jsme někdy v půlce listopadu marně čekali na profesora Grunda, který tenkrát přednášel českou literaturu 19. století. Nedočkali jsme se a zanedlouho se rozkřiklo, že večer předtím spáchal sebevraždu. Další rána přišla ze strany profesora Šmilauera. Když jsme na jednom semináři malovali na tabuli jeho známé syntaktické chlívečky, obrátil se na jednoho kolegu, shodou okolností tzv. "ádékáře", tj. absolventa dělnických kurzů, kterými chtěla strana posílit třídní a ideologické složení fakulty, se slovy: "Pane kolego, vy jste opravdu rajsky nevinný." Všichni jsme se tomu lehce zasmáli, ale já si najednou uvědomil, že jsem podobně rajsky nevinný jako chudák kolega a že to takhle dál nejde. Krom toho byla angličtina v kombinaci s češtinou výlučně učitelská kombinace a já učit nechtěl. Řekl jsem si, že bych mohl přejít z češtiny na nějaký jazyk, který se nedá k ničemu rozumnému použít. A jelikož mě sentimentálně přitahovala Skandinávie - hlavně díky švédským filmům a díky tomu, že jsem si dopisoval s jednou naší rodinnou přítelkyní, která se v Terezíně seznámila s Dánem a hned po válce se do Dánska provdala -, vybral jsem si místo češtiny švédštinu. Ale protože se v mém školním roce švédština neučila, přestoupil jsem na dánštinu. Vše proběhlo relativně hladce díky profesoru Vančurovi, který byl tehdy nejen vedoucím katedry anglistiky, ale především děkanem fakulty a který nás všechny osobně znal. Studia angličtiny a dánštiny jsem dokončil v roce 1957, diplomovou práci jsem psal o anglickém spisovateli E. M. Forsterovi.

Chvíli to vypadalo, že zůstanu na fakultě, ale nakonec z toho sešlo a já nastoupil do anglické redakce zahraničního vysílání Československého rozhlasu. Práce sama zrovna moc příjemná nebyla. Ani zahraniční vysílání se totiž nemohlo vyhnout politické propagandě. Říkal jsem si: dva tři roky tady vydržíš, a pryč. Nakonec jsem tam zůstal až do osmašedesátého. V redakci jsme byli demoralizováni i tím, že jsme měli denně na stole všechny anglické deníky i týdeníky. Díky nim a každodennímu kontaktu s Angličany jsem měl pocit, že jsem se ocitl v jakémsi exteritoriálním území, napůl v Anglii. Kromě přípravy vysílání ale zůstávalo poměrně dost času i na překládání.

Vaše první literární překlady z angličtiny a dánštiny se začaly objevovat na přelomu padesátých a šedesátých let v nově založeném časopise Světová literatura. První knižní překlad, Greenův Vyhaslý případ, vám ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění, jak se původně nazýval Odeon, redigoval Josef Škvorecký. Jaká byla první setkání se světem nakladatelských redaktorů zvučných jmen?

To mělo dvě roviny. Jedna byla čistě překladatelská, kdy se mi ona šmilauerovská rajská nevinnost z prvního ročníku bohemistiky bohatě vrátila, jak se anglicky říká with a vengeance. Škvorecký byl s prvními překlady sice spokojen, ale s takovým svým útrpným úsměvem říkal: "Ale pane kolego, tu interpunkci se budete muset naučit." A měl samozřejmě pravdu. Studentům v překladatelských seminářích zdůrazňuji, že chtějí-li se vážně zabývat překládáním, musí být zároveň bohemisty, i když češtinu na fakultě nestudují. Krom toho byla obrovská škola dostat od Škvoreckého opoznámkovaný rukopis toho Greenova románu. Vzpomínám si na jednu pasáž, která se odehrává v leprosáriu někde v džungli. Vystupuje tam tlustý páter, který se pohybuje převážně na kole. Škvorecký v přátelském hovoru nad rukopisem prohodil, že máme i jiné výrazy pro kolo, například bicykl nebo velocipéd. Tahle nevinná poznámka ve mně vyvolala podobný euforický stav, jako když poprvé usedáte do auta a uvědomujete si, že ho ovládáte. Tehdy jsem pochopil, v čem spočívá překladatelské umění. Najít to pravé slovo. Pro gramatiku nebo aktuální větné členění musíte mít rovněž cit, ale to se dá naučit. Vědět, kdy se k páterovi hodí bicykl mnohem lépe než kolo, to si musí člověk vypěstovat. A není nad to, má-li někoho, kdo ho k tomuto zjištění tak laskavým způsobem přivede.

Druhá rovina překladatelsko-redaktorských setkání je ryze osobní. Poznal jsem nové lidi, s mnohými, například s Josefem Škvoreckým, Jarmilou Emmerovou či Evou Kondrysovou, mám-li jmenovat alespoň některé, jsem se spřátelil. Pokládám si za čest, že jsem v kavárně Juliš začátkem 60. let osobně seznámil Josefa Škvoreckého a Jana Zábranu s Evaldem Schormem. Nerad bych zapomněl na Vladimíra Kafku, který mi redigoval jednu knížku v Mladé frontě. Studoval na fakultě o rok výš než my. A pak samozřejmě Božena Köllnová, dáma velmi laskavá a vynikající redaktorka. To ona představovala v 50. a 60. letech severskou literaturu v Odeonu. Když pak odešla na volnou nohu, pokračoval v jejích severských stopách Zbyněk Černík.

Pro překladatele-začátečníka je nesmírně důležité mít pocit záchranné sítě, jistotu, že to po vás někdo ještě jednou přečte a přijde na eventuální nesmysly. V tomto ohledu jsou dnešní mladí překladatelé v nevýhodě. V mnohých kvalitních nakladatelstvích se dnes už opět standardně rediguje, ale není nad systém, který se tehdy vyvinul v Odeonu či Mladé frontě. Pro růst mladých překladatelů to byla opravdu vynikající škola.

Na jakém principu fungoval v 60. letech vztah Fröhlich-Odeon, Fröhlich- Mladá fronta apod.? Oslovovali vás nakladatelé s konkrétními tituly, nebo jste sám přicházel s vlastními překladovými tipy?

Tehdy jsme hodně lektorovali. Byla to prakticky jediná možnost, jak se dostat k nejaktuálnějším dílům současné zahraniční literatury. Je dobré si uvědomit, že na rozdíl od dnešních poměrů se tenkrát zdaleka tolik necestovalo. Já například skončil fakultu v roce 1957 a poprvé jsem se dostal do Anglie až v roce 1964. A do Dánska ještě o rok později. Z anglické literatury mi byly překlady většinou zadávány, v oblasti dánské jsem většinou přicházel s návrhy sám. Nebylo tak obtížné něco prosadit. V té době vycházela spousta dánských klasických autorů, například Bang, Jacobsen nebo Pontoppidan, problémy občas nastaly u autorů současných, hlavně z důvodů politických či mravnostních.

V redakci zahraničního vysílání Československém rozhlasu jste skončil po srpnu 1968. Co jste dělal potom?

Situace v rozhlase už byla neúnosná. Někdy v září přišel tehdejší ředitel zahraničního vysílání, kovaný bolševik a údajně agent, a prohlásil: "Hoši, to bude gubernie, to budete koukat." Koukal jsem odtamtud vypadnout, jak to šlo nejrychleji. Na konci osmašedesátého jsem se přihlásil do dvou konkurzů. Jednak na katedru jazyků do Akademie věd, jednak na tehdejší Univerzitu 17. listopadu, která byla pro studenty z rozvojových zemí, ale existoval při ní institut překladatelství a tlumočnictví pro studenty české. Sídlil v Hybernské ulici, kde je dodnes ústav translatologie. V obou konkurzech jsem byl úspěšný, vybral jsem si Univerzitu 17. listopadu. Kromě toho mě ještě Jaroslav Vostrý najal na půl úvazku do Činoherního klubu jako lektora a dramaturga. Obojí ale mělo krátké trvání, protože přišly prověrky, dorazily za mnou materiály z rozhlasu a já velkým obloukem letěl nejprve z Univerzity 17. listopadu a krátce nato, v roce 1971 nebo 1972, i z Činoherního klubu, spolu s Vostrým, Suchařípou a dalšími. Od té doby jsem byl na volné noze až do listopadu 1989 a vlastně až do současnosti.

Neříkalo se tomu tenkrát "svobodné povolání"?

Ano. Zpočátku to bylo velmi nejisté, protože jste neměl razítko v občanském průkazu. Při každé perlustraci tak bylo třeba komplikovaně vysvětlovat, kde jste zaměstnán. Policajti se vždy ptali: "A jste v nějaké organizaci?" Nejprve ovšem žádná organizace nebyla, a tak jsem vždycky říkal, že si platím pojištění v Dilii. Byl v tom tenkrát dost chaos, ale pokud člověk mohl publikovat, tak to celkem šlo. V opačném případě jste se ve svobodném povolání neměl čím živit, a musel jste se tedy nechat zaměstnat, protože na to, aby se člověk se zákazem publikování mohl překládáním živit, musel by mít desítky pokrývačů, a to bylo neproveditelné. Já se živil nejrůznějšími překlady, jak komerčními, tak literárními. Postupem času vzniklo pod ministerstvem kultury Sdružení překladatelů, kde se člověk zaregistroval a do občanského průkazu dostal zápis "svobodné povolání" s kulatým razítkem. Dodnes ho ve své staré, historicky cenné občance mám.

Už jste se zmínil o překladatelském semináři, který od začátku 90. let vedete na Ústavu anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Na co kladete v semináři největší důraz? Jací studenti seminář navštěvují?

Studentům znovu a znovu opakuji, jak nesmírně důležitá je emancipace od výchozího textu. Znamená to uvědomit si a převést do praxe, že rozdílné jazyky vyjadřují stejné věci různými způsoby. To sice není nic objevného, psal o tom již Jiří Levý a jiní autoři, ale je to základ. V semináři připomínám, že překlad je vlastně takové cvičení v praktické kontrastivní gramatice, což studenti teoreticky vědí. Bohužel se většinou jedná o jednooborové angličtináře, kteří jsou v tomhle ohledu - jak říkával s nadsázkou přítel Saša Stich - "jednonozí". Aby se překladatel dokázal od výchozího textu skutečně emancipovat, musí ho umět pořádně přečíst, poznat, na jaké se odehrává stylové rovině, rozkrýt naratologické problémy, tzn. point of view, to, jestli jde o autorskou řeč nebo promlouvá-li autor prostřednictvím postavy. Druhá, stejně důležitá část je cílový jazyk. Zde se podle mého nejvýrazněji projevuje truchlivý stav našeho základního i středního školství. Studenti s češtinou zápolí opravdu neskutečným způsobem. Vezměme takovou interpunkci, to není jen ryze formální věc. Má svoji sémantiku a ukazuje, do jaké míry do jazyka vnikáte, do jaké míry rozumíte textu, který produkujete, abyste ho jenom nechrlil jaksi dojmologicky. Apeluju na studenty, aby nepoužívali formulaci "mně přišlo, že to tak má bejt", protože jim nemá co přicházet, oni to mají prostě vědět. Ale nejde jen o interpunkci, patří sem i přemíra vztažných vět, vytýkací vazby, pasivum, aktuální větné členění a mnoho dalšího. Každý, kdo se v tomhle světě nějaký čas pohybuje, ví už předem, co přijde. Ve Zbabělcích je jedna taková krásná formulace, kdy Lexa prohlásí, že ve věku kolem maturity už měl každý dostatečnou latentní zásobu konverzačních keců. Dnešní studenti, zdá se, "latentní zásobu konverzačních keců" - to znamená z četby načerpanou zásobu slov, spojení, kolokací (aby je mohli využívat, eventuálně cíleně porušovat) - nemají, protože málo čtou. Nedávno jsme úplně náhodou narazili na formulaci "počítá, co mu to vynese". Nikdo ze semináře nevěděl, že jde o intertextuální narážku, že to je citát. Český vzdělanec, i když není bohemista, by měl proboha znát Prodanou nevěstu. Deficit v četbě prózy, o poezii nemluvě, je obrovský. Jistý rámec vědomostí mají, zdá se mi, alespoň studenti bohemistiky. Pokaždé mám v semináři tak dva nebo tři.

Na překlad vybírám většinou uzavřené kratší texty, protože by bylo nefér překládat jednu kapitolu z třísetstránkového románu. Nejprve by totiž bylo třeba přečíst román celý a poté se pustit do překladu oné kapitoly. Povídky jsou navíc dost přesně jazykově i časově charakterizované. Studenti mají mimo jiné podle jazyka nebo vypravěčské techniky poznat, z jaké doby text přibližně pochází, a vypořádat se s intertextuálními narážkami, jejichž odhalení je nesmírně důležité. Občas neodolám a přečtu jim úryvek z Pavla Eisnera nebo připomenu některé básníky české, a to od Havlíčka přes Nerudu až po Halase, Blatného či Dědečka, i pochopitelně anglické, od Keatse k Eliotovi.

V několika recenzích různých divadelních inscenací jste kritizoval nadměrné zásahy do původního autorského textu a kladl provokativní otázku, proč si režiséři nenapíšou raději vlastní hru. Prohlašoval jste se přitom za staromilce a tradicionalistu. Lze vůbec univerzálně stanovit míru zasahování nebo nezasahování do původního textu divadelní hry?

V případě autorů žijících nebo těch, jejichž dílo je stále chráněno autorským zákonem, má autor možnost jakékoli zásahy zakázat nebo si vyhradit, že budou učiněny jen s jeho souhlasem. Samozřejmě se to porůznu obchází. Nedávno zde byla na premiéře autorka, jejíž hru jsem přeložil. Upozorňoval jsem ji: dávej pozor, teď uvidíš to a to, ale nejsem schopen říct, z jakých důvodů to tam je. Ona se usmála a pravila: "Z jakých důvodů? No přece režisérských."

Osobně jsem skutečně stoupencem staromileckého, do slušné společnosti se nehodícího postoje, že existuje jistý text a posláním divadla je tento text předvést na jevišti. Jenomže někomu nestačí tento text předvést, je třeba ho náležitě vyložit, pokud možno způsobem, do kterého si inscenátoři, dramaturgie a režie promítnou své představy, ambice či dokonce mindráky. Hlavně aby ukázali, že oni jsou také umělci, že divákovi, který je v zásadě hlupák, je třeba vyložit, jak se má na hru dívat, jak ji pochopit. To lze dělat s textem vlastním. Nechápu, proč k tomu používat texty autorů, kteří jimi chtěli říci možná něco úplně jiného. Je pravda, že je to větší problém u klasiků od Shakespeara po Ibsena než u autorů současných.

Jak dopadají z tohoto hlediska úpravy vašich překladů divadelních her? Máte jako překladatel možnost mluvit do výsledné podoby inscenace?

Možnosti jsou, ale je zbytečné hnát spor do extrémů, protože se to nutně odrazí například na práci herců. V Národním divadle se mi jednou stalo, že můj překlad režíroval slovenský režisér, který se pletl do jazykové podoby textu. Trval mimo jiné na tom, že replika "byla v tom ženská" bude znít "byla v tom žena". To je podle mého dost zásadní rozdíl. Tehdy jsme dospěli k jakémus takémus kompromisu, že z jeviště uslyší divák to, co pan režisér vymyslel, zatímco v programu bude otištěn můj původní text. Jenomže toto řešení je možné málokdy, protože kompletní texty divadelních her tiskne málokteré divadlo. Většinou se ale setkávám s tím, že je přeložený text poměrně respektován. Při jedné inscenaci Hedy Gablerové se mi například podařilo režiséra přesvědčit, aby ponechal závěrečnou repliku, kterou chtěl původně vypustit. Poté co se Heda na konci zastřelí, komentuje její sebevraždu doktor Brack větou: "Proboha živého, to se přece nedělá." Vypustit tuto repliku by myslím byla hrozná škoda. Škrty obecně jsou něco jiného. Uznávám, že taková ta - jak kdysi říkal dramaturg Národního divadla Jaroslav Král - wagnerovská obšírnost ibsenovských dialogů někdy potřebuje trošku proškrtat, protože dnešní obecenstvo je zvyklé spíše na střihy a klipové vnímání než na hlubinné zkoumání a výklady. Konkrétně u Ibsena je ale potíž, že se v něm škrtá velmi obtížně. Naopak naprosto zásadně jsem proti jakémukoli připisování či dotváření.

Je těžké přesvědčit divadlo, aby nastudovalo hru, kterou jste přeložil?

Jak kdy. Každý si do toho, co přečte, promítá své lásky a nenávisti, osobní vkus, eventuálně i komerční potenciál. Když to pak přeložíte, můžete zjistit, že váš vkus a vkus divadel se nepotkávají. Například jsem začal překládat Ibsena, protože mi připadal obrovsky živý a aktuální. Někdy se stane, že je překlad uveřejněn nejprve tiskem a pak se ho některé divadlo dříve či později chopí. Ještě častěji je to ale tak, že vás nějaký text zaujme, přeložíte ho, a on zapadne. Ani ne snad proto, že by se nelíbil, ale většinou si ho divadla ani nepřečtou.

Znáte velice dobře situaci v Dánsku. Jak je podporována domácí kultura v Dánském království, které má přibližně poloviční počet obyvatel než Česko?

Podpora domácí kultury a i kulturního exportu je oproti České republice nesrovnatelně větší. I když po vítězství pravice v posledních volbách prochází Dánsko přelomovým obdobím. Vláda jednak šetří, jednak se snaží najít jiná kritéria pro rozdělování peněz, aby jejich distribuci neurčovali takzvaní soudcové vkusu, kteří si osobují monopolní právo na rozhodování, co bude podpořeno a co nikoli. To by stálo za to rozvést, ale nemáme na to zde čas ani místo. Mně připadá systém trojčlenných komisí jmenovaných na tři roky (jak tomu bylo ještě donedávna) spravedlivý a efektivní. Dánové mají speciální agenturu pro podporování "vývozu" národní kultury do zahraničí a pro podporování překladů dánské literatury. Tato agentura jednak uděluje stipendia, jednak poskytuje peníze na nejrůznější služby, například vám obstarají jakékoli texty k překládání. Přijedete-li jako překladatel do Dánska, jsou vždy ochotni vám pomoci.

Státní podpora nejrůznějších umělců a projektů má v Dánskou dlouholetou tradici. Například někteří spisovatelé jsou takzvaně "v rozpočtu" a dostávají sice ne... velký, ale přesto doživotní plat. Tedy jakási forma státní ceny, ale nedělá se kolem toho žádný cirkus, jen se to vždy oznámí v novinách. Krom toho je dánská kultura masivně podporována i sférou průmyslovou a podnikatelskou. Všechny dánské pod... niky mají větší či menší fondy na podporu umění. Tyto peníze lze přirozeně odečíst z daní. Nejdelší tradici má v tomto směru již od devatenáctého století pivovar Carlsberg. Vychází-li dnes velká dánská encyklopedie nebo slovník dánského jazyka, po... dílejí se na tom kromě nakladatelství i takovéto velké fondy. Vedle toho existují desítky nejrůznějších nadací a stipendií, které jsou fundovány soukromými osobami. Například zemře nějaký advokát, odkáže peníze na založení nadace, která každý rok udělí jedno či dvě stipendia po deseti tisících dánských korunách. Těchto případů je nepočítaně.

A srovnáme-li českou a dánskou kulturní publicistiku?

V Dánsku vycházejí na těch přibližně pět milionů obyvatel tři čtyři seriózní deníky s pravidelnými týdenními knižními přílohami, dále zde najdeme nejméně jeden politicko-kulturní týdeník, který je asi třikrát objemnější než naše Literární noviny. A všechny tyto noviny se v Dánsku uživí, a patrně dobře, protože nevycházejí díky nějakým filantropickým zásadám, ale protože si na sebe vydělají. Na rozdíl od situace naší zde panuje přesvědčení, že kultura (a zvláště literatura) je důležitá, že ztělesňuje obecně sdílený pocit národní identity. Dánové mají oproti nám výhodu nepřetržitého, plynulého, pozvolného historického vývoje. V průběhu staletí zde vyrostla střední intelektuální třída, která iniciuje takzvanou společenskou debatu. Její hloubka a šíře, míra zaujatosti a serióznosti se s tou naší nedá vůbec srovnávat. Například teď hýbe Dánskem a celým Severem otázka migrace. Otevřenost probíhající diskuse je pro nás téměř exoticky nepochopitelná. V tom máme obrovské manko a já stále nemohu uvěřit tomu, že by se u nás nedokázaly uživit alespoň jedny seriózní noviny.

Ve vánoční anketě Lidových novin o knihu roku jste v roce 2002 uvedl jako svůj tip knihu manželů Hahnových Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání. Souvisí to nějak s vaší válečnou zkušeností?

Nejdříve bych rád poznamenal, že - stejně jako každý překladatel - jsem v jazykových kleštích, potřebuju sledovat, co se děje v literatuře psané dánsky a anglicky a nezapomínat přitom na jiné literatury, zároveň bych ale měl číst hodně česky; s tímhle tlakem se člověk těžko vyrovnává, aspoň čistě kvantitativně. Říkám to proto, že čtu poměrně málo české beletrie, takže v anketě, kde se jaksi mlčky předpokládá, že jde především o beletrii, jsem předem poněkud diskvalifikován. Neříkám to jako omluvu, ani zdaleka, jen se snažím vysvětlit, proč jsem zvolil knihu nebeletristickou. Jinak samozřejmě knihu manželů Hahnových považuju za velmi podstatnou. Myslím, že neměla takový ohlas, jaký by si zasloužila.

A jestli moje volba nějak souvisí s válečnou zkušeností? Pochopitelně se snažím od osobních záležitostí odhlížet, soudit objektivně a věcně; ale na druhé straně je jisté, že některé věci tohoto druhu, zvlášť ty prožité v dětství, se člověku dostanou pod kůži nebo do podvědomí; říkejte si tomu, jak chcete. Takže do jisté míry snad ano, určitě, souvisí, ale patrně, doufám, jen částečně. Z kruhů, jak se dánsky říká "udávajících tón", doléhá dejme tomu bezpředsudečné, leč naléhavé volání, aby byl tím či oním způsobem odsouzen poválečný odsun, odvolány nebo zrušeny takzvané Benešovy dekrety a aby se jednalo se sudetskými Němci. Nálada v těchto kruzích, aspoň jak se to jeví v publikační činnosti, je zcela jednoznačná. Hahnovi svou knihou vytvářejí jistou protiváhu nebo přispívají k vyváženějšímu - jak se dnes říká - posuzování celé věci. Jinak řečeno, mám dojem, že se u nás celý problém poněkud zjednodušuje, a Hahnovi ho užitečně komplikují. Ten problematizovaný odsun (a nezaměňujme ho prosím s výstřely a výstřelky kriminálních živlů) nepřišel po válce jako blesk z čistého nebe. Nezapomínejme na postoj sudetských Němců k nějaké formě vídeňského vyrovnání s Čechy na způsob vyrovnání s Maďary, nezapomínejme na jejich odpor proti nově vzniklému státu v roce 1918 (respektive na jejich začlenění do tohoto státu) ani na to, jak ochotně se dali zneužít nacisty koncem třicátých let, a na to, co následovalo (Vančura, Poláček, Josef Čapek... ). Rovněž nezapomínejme na asymetrii v tématech k navrhovanému jednání, jak na ni neustále upozorňoval Alexandr Stich (jednoduše a zjednodušujícím způsobem řečeno: my nic nechceme, chtějí jen oni). Těžko mi to někdo bude věřit, ale opravdu jsme se tehdy se Sašou Stichem předem nedomluvili, jakou knihu kdo v anketě Lidových novin navrhne; ale tvrdit, že naše shodná volba byla čirá náhoda, by asi byla chyba. Třeba to bylo tím, že jsme se oba narodili v témže roce. A zcela určitě tím, že nás tenhle hlas z druhé strany zásadně zaujal.

Připravil Martin Valášek.

František Fröhlich (1934) je anglista a nordista. Na FF UK vede anglické překladatelské semináře. Překládá prózu i dramata. Z anglicky psané literatury autory jako Saul Bellow, Gerald Durrell, Graham Greene, William Kennedy, Sinclair Lewis, B. S. Johnson, H. G. Wells. Z dánštiny mimo jiné Hanse Christiana Andersena, Bennyho Andersena, Hermana Banga, Karen Blixenovou, Jense Petera Jacobsena, Williama Heinesena, Henrika Pontoppidana; ze švédštiny Eyvinda Johnsona a detektivky Maj Sjöwallové a Pera Wahlöö. Jeho divadelní překlady zahrnují kromě Henrika Ibsena a Augusta Strindberga také Williama Shakespeara, Johna Webstera a řadu současných dramatiků britských (mj. Harold Pinter, Caryl Churchillová, Simon Gray, Gregory Burke) a severských (Astrid Saalbachová, Nikoline Werdelinová, Bengt Ahlfors). Je spolupřekladatelem Alžbětinského divadla I- III a spoluautorem Slovníku severských spisovatelů.