Jitka Bednářová

Dopis z Bohemky

Milý Mojmíre,

píšu Vám po návratu z české Ukrajiny, posílena zážitky, které svou intenzitou dalece překračují většinu mých cest po západní Evropě. Po návratu z Francie obvykle propadám těžkomyslnosti při přechodu z fungujícího systému do méně fungujícího. Tentokrát jsem naplněna obrodným optimismem, skoro se vznáším. Po blátivých ukrajinských cestách necestách mi připadá, že sám chodník je vynikající civilizační vymožeností a výbornou základnou pro lidské kroky a konání - budiž pochválen chodník!

Do dvou českých vesnic na Ukrajině, Bohemky a Veselynivky, jsme se vypravili jako skupina lidí z jednoho evangelického sboru s několika hosty. Češi, které máme navštívit, jsou potomky pobělohorských exulantů, kteří na Ukrajinu přišli v roce 1905 z polského Zelowa za úrodnou půdou. Hostitelé nám často budou zdůrazňovat, že jsou čistokrevní Češi po obou rodičích, navzdory tomu, že prožili komunismus v izolaci skoro dokonalé. Teprve po revoluci s nimi navázalo kontakty několik farářů Církve českobratrské evangelické.

Před odjezdem se domlouváme, že kromě školních pomůcek a knížek povezeme do rodin praktické dárky denní potřeby hospodáři, hospodyni a dítkám, ale zásadně české, žádné Nestlé! V drogerii zjišťuju, jak je těžké tento požadavek naplnit. S rozpaky, ba ostychem pořizuju krémy a šampony pozapomenutých značek mého dětství, které bych si sama nekoupila. Nejpřínosnější, jak se nakonec ukáže při návštěvě medpunktu v Bohemce, bude pytel léků, které obstaral jeden Rakušan z naší výpravy. Místní nám vysvětlují, že na antibiotika pro jednoho potřebného se skládá celá vesnice, a když volají sanitku, leckdy se dozvědí, že nepřijede: není benzín. Náš Rakušan potřásá hlavou, nedovede si to se svým západoevropským reflexem srovnat.

Bohatou žeň různorodých pocitů přináší už přechod polsko-ukrajinské hranice. Jsou asi dvě hodiny v noci a za pomoci dvojitého bakšiše nakonec čekáme dvě hodiny, což je podle znalců velmi slušné. Přesto ještě teď, když Vám píšu, se mi zpřítomňuje pocit, který mě vrhl k některým dětským vzpomínkám, pocit strachu a vydanosti - nikdo netuší, co se děje, proč a na jak dlouho. Impozantně působí už ozbrojenci se samopaly a soustava mostů a strážních věží, které celníkům umožňují pozorovat celé dění z výšky. Fascinuje mě velitelský zjev mladé celnice. Nabubřelá omezenost a tvrdost se u ní spájí s žoviálností, když se silným ruským přízvukem vyvolává podle pasů naše jména - zásadně křestní jména a zkomolená. Důrazně nás napomíná, že v kartuškách nesmí být chybné ani písmenko: jako jedni z posledních máme totiž čest na podzim 2007 vyplňovat tato celní prohlášení, jimiž totalitní stát kontroluje pohyb obyvatelstva.

Potřebujeme se dostat skoro až k Oděse. Nad ránem procitám, když po rozbitých silnicích mlžným dnem putujeme šírou stepí. Po celý den se scenérie skoro nemění, zdá se mi, že ani rezavé břízy lemující silnice nedovedou vytvořit sebemenší "krajinomalbu", změkčit náraz toho nekončícího prostoru. Připadá mi drtivý, raději přivírám oči. Někomu se vybavují Babelovy povídky, mně moje vlastní rozpoložení přivolává frenetické a křečovité obrazy v románech Dostojevského a vzpomínám na jeho hrdiny, kteří se probouzejí v jedenáct hodin, celí vyřízení.

Do Bohemky přijíždíme za soumraku. Většina našich hostitelů dojí krávy, a tak na uvítanou posílají děti. Dostáváme se do rodiny se starobylým evangelickým jménem Rajchert, k Ludvíkovi s udřeným obličejem mužika a jeho ukrajinské ženě Kátě, která se ve večerní škole naučila česky lépe než její málomluvný manžel. Bohemka prý je široko daleko vyhlášena jako bohatá vesnice, kam je velmi výhodné se provdat (má slušnou silnici, která ji spojuje s okolím, má dokonce chodník, jinde neviděný), a Ukrajinky jsou těmito vdavky často velmi motivované a snaží se. Teprve po konfrontacích s přáteli a po dalších zkušenostech zjišťujeme, jak moc je naše rodina výjimečná: Ludvík jako jeden z mála mužů ve vesnici tvrdě pracuje jako soukromý zemědělec a vůbec nepije. Jako hostitelé jsou ohleduplní, nikterak invazivní, proto jako jedni z mála nesnídáme slepici v aspiku zapíjenou vodkou. Navíc cítíme zájem o hodnoty přesahující holé živobytí: o knížky, které jsme jim přivezli, o dění ve škole nebo ve folklorním souboru. Káťa výborně vaří, jejich "chata" je čistá a na místní poměry luxusně vybavená (koupelna s teplou vodou, jedna z mála ve vsi!). Je tu zkrátka všechno, co utváří kulturu, tu osobní. Je to samozřejmě život usilovné práce, ale na rozdíl od mnoha jiných život s výhledem a plánem. Odhodlání zlepšovat třeba svůj domov, něco po něčem, zpevnit udusaný dvorek nebo si pořídit novou kuchyň, není mezi ukrajinskými Čechy vůbec samozřejmé.

Prvním dnem našeho pobytu v Bohemce je neděle díkčinění za úrodu. V kostele postaveném v 90. letech brněnským architektem Pirochtou na jedinečném místě, kde se stýkají tři ramena vesnice, leží na obětním stole fantastická kytice z bohemských plodů země, rakytníku, klasů, ale i melounů, baklažánů a hroznů rajské chuti. Náš farář Dan a místní presbyter pan Jančík vzdávají díky za ten proud oboustranného obohacení, které plyne z našeho setkání: my tu mezi svými skoro-předky nacházíme cosi, co doma nemáme, i když se nám žije snadněji, oni zase děkují, že mohou zakoušet podporu ze staré vlasti, navíc v kostele postaveném s českou pomocí. V naší další rodině ve Veselynivce to malý Voloďa pregnantně vyjádřil: "My vam, vy nam!" - Bohoslužbu provázejí zpěvy ze zelowských zpěvníčků, které jsou daleko od klasické rozjímavé melodiky evangelických písní; jejich houpavé patetické rytmy mi připomínají dechovku. Pomněnkové oči osmdesátiletého pana Jančíka září moudrostí a laskavostí, při přání pokoje obejde každého jednotlivce. Vypráví nám pak, jak se se Svobodovou armádou dostal až do Prahy, kde mohl i zůstat, a jak se vojska wehrmachtu přehnala přes Bohemku k Oděse a zase zpět. Ve vsi platí za kulturní a duchovní autoritu; kdo ví, zda najde plnohodnotného nástupce.

Po návštěvě školy, školky, medpunktu a hřbitova začíná veselice v místním kulturáku, zahájená obřadním uvítáním chlebem a solí. Oběd připravený celou vesnicí připomíná svatební trachtaci, dlouhé stoly se prohýbají a brzy se rozjede společná zábava, což je pro ukrajinské Čechy hlavně zpěv a tanec. Jak popsat to zvláštní gusto, uspokojení a vytrvalost, s níž místní ženy přezpívají pevným hrdelním tónem české lidovky o mnoha slokách? Některé jsou poznamenány dobovými úpravami snad z přelomu století, např. píseň Na tý louce zelený nás udivuje rychlými mezislokami. Káťa nám vysvětluje, že při zimních "přástkách", tedy v kroužku ručních prací, ženské zpívají, učí se neznámé písně a staré si upevňují.

Nejvíce veselí a bujnosti budí píseň "Kto radilsja v janvarje, vstavaj, vstavaj, vstavaj i rjumku polnuju svoju na na sčasťje vypivaj" s úderným refrénem "pij da dna, pij da dna", kterou starší ročníky pamatují i v české verzi. Ivan bere do ruky garmošku a celý sál ožívá, oči jim jen jiskří. Není tu snad člověka, který by neměl pusu od ucha k uchu. Sama žasnu, jak lze s jednoduchou rafinovaností přivést k přípitku každého zrozence, a hlavně jak se poklidně obžerná hostina ve chvilce proměnila v rej ruského typu, jako by dávno prožitý a známý. Jak jsou ty stereotypy pravdivé! Nadšení obou stran vrcholí, když se v prosinci, v závěru písně, po našem laskavém překladu zapojuje i bělovlasý Rakušan Eberhardt. Jako bychom si všichni uvědomovali, že je této zábavě kulturně ještě mnohem vzdálenější než obě skupiny Čechů.

Loučení s Bohemkou u našeho nápadného autobusu je samo obřadem, proudí zde mnoho emocí, každý ještě dostává na posilněnou štamprli a bonboniéru. Teprve když jsme Bohemku opustili, uvědomujeme si, jak si ji naši předkové dobře vybrali a vystavěli: v rámci stepi se přece jen nachází v jakémsi dolíku či údolíčku, které navíc osázeli alejemi a ovocnými stromy, k podivu a zprvu pro smích ukrajinským sousedům. Jaké to asi bylo, když se tu jednoho podzimního dne roku 1905 rozložili se svými povozy a řekli si: "tak tady budeme doma!"?

Okolní vesnice se ocitají na zcela jiném civilizačním stupni, jiná je i Veselynivka, druhá česká vesnice asi 60 km směrem na jih, byť vnějším vzezřením se Bohemce hodně podobá. Je pravda, že Bohemka působila jako bašta češství, ostatně až do 60. let se Češi a Češky brali jen mezi sebou. Všude jsme pozorovali, jak si své kořeny hýčkají, učitelky se až dojemně snažily ve škole, školce, v knihovně i v kroužcích. I při naší návštěvě školy zdůrazňovaly, že čeština je sice nepovinná, ale všechny děti jsou do ní přihlášeny, a na doklad toho mrňavá holčička srdnatě zazpívala Pod naším okýnkem rostou tam dvě růže. Naproti tomu Veselynivka není národnostně zdaleka tak homogenní, vedle Čechů tu žijí dvě třetiny Ukrajinců, Rusů a Moldavců. Navíc je vesnice vinou své nedobré silnice více odříznuta od světa a všechno se tu zdá méně uhlazené a opečovávané. Proto také máme pocit větší izolovanosti ode vší civilizace - možná umocněný podzimní sychravinou - pocit ponořenosti do velikého prostoru ticha a zapomnění.

Dojem z vesnice spoluutváří hostitelská rodina Radíka, člena rozvětveného místního klanu a syna presbyterky, která ve Veselynivce sehrává podobnou roli jako pan Jančík, vzhledem k svému věku a čipernosti možná ještě výraznější. Nejprve užasle hledíme na chaloupku na spadnutí s neuvěřitelným nepořádkem a harampádím na blátivém dvoře, soustavou chlívků, zdivočelým psem cloumajícím se na řetěze a tureckou kadibudkou, jejíž dveře na naši počest vítr zrovna otevřel a pohrává si s nimi. Přes minipředsíňku s hromadou zablácených bot, nad nimiž se zároveň vaří, vstupujeme do kuchyně. První dojem ze světnice, kde rodina žije, by byl vhodnou látkou pro expresionistického malíře, slova tu tak docela nestačí: v maličké sevřené místnosti s křiklavými tapetami se z kamen typické ostře tyrkysové barvy line obrovské vedro, na koberci, který snad nikdy nebyl jakkoliv čištěn, se batolí děti, dosti rozesmáté; na stole, který sám tvoří expresionistický obraz a v našem prostředí by možná stál tak v dílně nebo na mlatě, Radíkova žena Nataša a její sestra Táňa špinavýma rukama plácají sekanou a bramborový salát. Víte, že z románských zemí jsem zatížena na všechno křivé, nedbalé, poznamenané časem a všelijak nedokonalé, ale po tomto zážitku budu až do konce cesty přemítat o tom, proč civilizace ke svému rozvoji potřebuje hygienu. Zajímavé je, že mezi tímto brajglem a nuzotou zároveň přebývají supermoderní přístroje, věže, speciální kráječe, což je podle zkušeností přátel jev obecný - nejsme si úplně jisti, jak ho máme interpretovat.

Veselynivský kostel je spíše modlitebnou, ale velmi dostatečnou k tomu, abychom zde na prostých lavicích vyrobených místními měli společnou bohoslužbu prodlouženou družbou a zpěvem. Bohužel vidíme, že z partnerské strany jsou zastoupeny samé ženy, hlavně babičky v šátcích - aktivita jako by stála na nich, muži jsou buď na poli, nebo si někde přihýbají. Bohoslužba je však nádherná. Je to jedna z těch, které člověk zažije jen mimo domov a přitom zakouší zvláštní niternost, v tom maličkém stádci dvou skupin Čechů. Prostředí je tak oproštěné, že všecko se najednou zdá jednoduché, a slovo evangelia o světle, co nepatří pod kbelec, a o soli a solivosti, té zvláštní esenci, jejíž troška dovede úplně prosytit dobrý pokrm nebo dobrý čin, ale jen ve správných poměrech, promlouvá přímo k srdci.

Pomyšlení na budoucnost této vesnice i této země, budoucnost v jejich vlastní režii, nás však skličuje. Na třech mladých ženách mezi dvacítkou a třicítkou, Nataše, Táně i sympatické Světle, kterou jsme poznali v Bohemce, pozorujeme nejasnost životních cílů. Všechny tři se vyučily oboru, kterému se nevěnují, aniž přesedlaly na něco jiného. Doprava do města je složitá, pracovní organizace jistě chaotická, hlavně však cítíme, že vzdělání, dovednosti nebo práci ani nevnímají jako hodnoty zasluhující zvláštní pozornost. Světla nám po dlouhé nevýdělečné pauze do Brna píše, že si našla "takovou praci interesnou, lepila jsem z hliny upominkovy předmet (ukrainskych kozaku a zviřat). Ale dlouho jsem jich nezmohla lepit, protože se mně na rukach začala alerhije, vod tey hlyny a zamazanej vody. [... ] a ještě k tomu všemu malo mňe platyly, i jsme tam djaly v takovych špatnych podminkach." Milá Světla se tedy vrátila k mamince, což je řešení většiny jejích vrstevnic.

Navštívili jsme taky Oděsu s jejím výstavním evropským centrem, bulváry a parčíky francouzského střihu a obchody všech luxusních značek, na zpáteční cestě i Lvov plný kostelíčků a kulturních institucí. Ti, kdo potřebovali potvrdit svou mužnost, se dokonce okoupali v pozdně říjnovém moři. Podkarpatskou Rusí projíždíme za nádherného podzimního dne, z dálky nás zdraví prvorepublikové školy a mosty, které prý - na rozdíl od sovětských - zdatně odolávají desetiletím. Kultura se už úplně změnila. Ačkoli těžko snáším české kutilství a chalupářskou úpravnost, u těchto stavení je mi najednou ohromně milé, že někdo nenechal na dvoře haluze válející se v blátě a stálo mu za to srovnat dříví do hraničky. Vidíte, před lety jsem Vám psala, jak mi hrozenkovská údolí a kotáry připomínají Ukrajinu, ale vězte, že opravdu jen tu zakarpatskou, koločavskou, rozhodně ne velkoruskou.

Stejně pro mne zůstává nejdůležitější Bohemka, všechny ty pocity nad ránem nebo v prázdném nedělním odpoledni, kdy se vesnicí s rovnou řadou domků šedivých, modravých a zelených barev a s dvory pokrytými vínem pohupují jen hejna kejhajících hus a uvelebují se v blátě. Snad nejsilnější byl dojem z jednoho večera. Už se šeří, s Káťou posedáváme na lavičce před domem a zrovna jako všichni naši sousedé, i my máme přichystané vědro s mlékem. Kdy už ten koník přijede? Všude je nekonečný klid a naše intelektuální povolání se zdají být daleko, ani tu nikoho valně nezajímají. A pak se objevuje na silnici koník s lucerničkou - zrovna jako na Schikanederových obrazech - zastavuje u každých vrat, mléko se přelije z vědra do kádě, vozka zanoří odměrku do mléka a v chabém světle lucerničky zapíše do sešitu hrubou tužkou počet litrů. Ten starodávný, stále se opakující výjev má v sobě tolik útěšného! Vzduch voní a já si náhle připadám přesazena do těch starých pokojných časů, ve stínu lípy. Babi! Dědo! Mojmíre! Kdo chce sestoupit v čase, podívat se kukátkem do života našich předků, z velké většiny venkovských, života řekněme na začátku obrození, nenajde podle mne lepší příklad než v Bohemce. Je to dépaysement total, jak říkají Francouzi, totální přemístění v prostoru a čase, i když francouzské termíny se do tohoto kontextu moc nehodí.

Milý Mojmíre, u Josefa Čapka zrovna čtu, že chatrné a hrbolaté cesty mají bránit pronikání cizích živlů do domácích niv. Inu, naši česko-ukrajinští přátelé se zdají být všemi těmi rozhrkanými a blátivými cestami opravdu dobře střeženi. Navíc jsou Bohemští a Veselynivští chráněni i svým pohostinstvím, které klade takové nároky, že po nich nemůžeme chtít, aby je opakovali dříve než za deset let. Přesto tato klopotná cesta byla moc dobrá, už z jednoho důvodu: pokud se někdo k češství tak hrdě hlásí ve stepi a je pro něho svázáno s kulturností, důmyslem nebo pracovitostí, i my snad máme důvod, aby pro nás nebylo hodnotou tak omšelou a nicotnou.

Vaše Jitka