Aleš Roleček

Krev na talíři

Na všech těch věcech nebylo vlastně nikdy nic strašného ani morbidního. To vše se dělo tak samozřejmě a klidně jako toto vyprávění u stolu.

Když jsme jednou jedli oběd z velkých talířů z měkké kameniny a já se zájmem odhaloval tajemství jejich rozpraskané struktury - jak už to děti dělávají, protože je zajímá spíše vše kolem než jídlo samo -, řekla náhle má babička: "Vidíš a tenhle talíř byl plný krve." To okamžitě upoutalo mou pozornost a hned jsem hledal, zdali pod bramborami náhodou nenajdu zbytky krve. Nevyděsilo mě to a ani nemělo. Má babička často vyprávěla pozoruhodné příběhy, které se dnes zdají děsivé a snad i ke stolu nevhodné, ale tehdy za dávných časů mého dětství se mi jevily zcela běžné a byl bych jistě překvapen, kdyby mi někdo tvrdil, že ostatním dětem takové příběhy nikdo nevypráví.

Ve světě a domě, ve kterém mi bylo dáno strávit alespoň část mého dětství a do kterého jsem se utíkal i později, se ovšem takové věci dály zcela běžně. A z tolika vzpomínek se mi tyto asi vracejí nejčastěji, ne jako něco traumatizujícího, ale jako útěcha a posila.

"To jednou měla má maminka sen," vyprávěla babička, "že se tatínek vrátil - byl totiž ve válce. Nic jsme o něm nevěděli, je-li vůbec naživu, nebo v zajetí. A maminka povídá, zítra tatínek přijede, to se mi zdálo a já tomu věřím. Ráno jsme mu vyšli naproti až na nádraží do Hlinska. Tatínek opravdu přijel, ale celý schvácený a nemocný, proto ho také propustili, vždyť byla ještě válka. Domů ještě došel, ale jak překročil práh, hned se skácel a zůstal ležet. Dali jsme ho na postel a maminka hned zavolala bábu, co tam léčila, ta mu oholila hlavu a dala mu ni pijavice. Jak se některá nasála, hned ji odtrhla, vymačkala z ní tu krev právě do takového talíře a zase ji přiložila zpátky. A tak to dělala, dokud ten talíř nebyl plný krve. Tak vidíš, že je to tak, jak jsem ti prve říkala."

"A co jste udělali s tou krví?" ptal jsem se zvědavě.

"No co by, na hnůj jsme ji vylili."

Na hnůj a do hnoje a z hnoje na pole a z pole dál. Neudivilo mě to, tak se to přece dělá, věci se vracejí, odkud přišly. Kdo by se tomu mohl divit nebo se toho děsit?

Několik těch talířů neohrabaně velkých a jaksi pokřivených, ale přesto krásných mám dodnes a stále je používám. Celý příběh jsem potom slyšel ještě mnohokrát, protože patřil k onomu typu hovorů, jež má babička tak ráda vedla u klidného nedělního stolu.

Sem také patřila bábovka, káva hodně oslazená a nastavovaná meltou. Říkalo se jí "černota" a dovršovala sváteční slasti. Tedy, jídlo, sladkosti a blažené zamřívání. Někdy vyndala babička také ze staré kredence úmrtní oznámení, parte, jak se tomu říkalo, a na základě jejich předčítání nás seznamovala s rodinnou genealogií, příbuzenskými vztahy, nemocemi a podivnými úmrtími, která se stala v našem okolí. "Vidíš," říkávala babička, "to je parte takového chlapečka, jako jsi ty, no a toho kopl kůň a on umřel. Nikdy nesmíš chodit k dobytku zezadu. To si pamatuj!" To vše bylo obsaženo zde a samotné ty papíry vypovídaly často více svou kvalitou a výzdobou než pouhými slovy. Ještě dávno před tím, než jsem se naučil číst, jsem se rád probíral těmito svědectvími žalu i vysvobození z běd. A vlastně také důležitých naučení.

Již tenkrát jsem poznal, jak velmi se od sebe tato oznámení liší. Byla zde parte na krásném tuhém papíru se širokým černým okrajem, s písmem výrazně vytištěným jako na nějakém královském majestátu. Ta byla z oněch dávných dob, ve kterých se narodila má babička. A také mizerné papírové onuce s jednoduchou, slabou černou linkou a rozpitými písmeny, která svědčila o hrozném úpadku doby, do níž jsem se narodil já.

Krása vůbec byla od mého nejranějšího dětství spojena i se smrtí. Jako ten talíř a jako ta krev na něm.

Stávalo se, že když byla z velké kůlny, ve které bylo uskladněno dřevo a kde se na velkém špalku sekaly hlavy slepicím, přinesena do kuchyně polínka, bylo jejich světlé rozštípnuté dřevo jemně zkropeno světlou krví. Vypadalo to tak něžně, ta kombinace drobných kapek zvířecí krve a čerstvě rozštípnutého dřeva. Nebylo to strašné. Snad jen podivné.

Tuto estetiku červeně jsem znal i z mnoha jiných souvislostí. Ze zabíjačky, kdy se krev vepříka mísila se sněhem v nesčíslných valérech růžových odstínů. Nebo také v jeřabinách, shazovaných a naklobaných kvíčalami a propadajících se do prvního mokrého sněhu, ve kterém zamrzly a posléze zářily leskem těch nerudějších drahokamů.

Ale byla ještě jiná červeň a jiná krev, jiná smrt.

Chodívali jsme s babičkou pravidelně na návštěvu příbuzných do vesnice, ze které pocházela, cestou vedoucí do strmého kopce s kaplí. Byl to pro malé dítě těžký výstup, a tak jednoho letního vyprahle dusného dne, kdy jsem zase stoupal do tohoto kopce a stěžoval si, že už dál nemohu, řekla mi babička: "Podívej se, tady šla také Panna Maria a plakala krvavé slzy." Ukázala na nachové květinky u cesty. "To jsou slzičky Panny Marie. Když šla za Ježíšem nesoucím kříž, plakala krvavé slzy a z nich vyrostly tyhle květiny." Zapomněl jsem na trýzeň cesty, protože jsem si celý příběh, tak jak jsem jej znal z obrazů křížové cesty, okamžitě přenesl na toto místo.

Tak tady to bylo, tam na kopci ho samozřejmě ukřižovali. Když jsem se sklonil, uviděl jsem v prachu cesty hluboce vyrytou rýhu po těžce vláčeném břevnu kříže. A asi poprvé jsem pocítil tíhu smrti a mnohem později pochopil žízeň onoho horkého dne. Natrhal jsem si několik těchto kvítků a důkladně si je prohlížel. V neskutečné barevnosti starých fialových sametů korunních plátků se skrývalo několik perlových slziček.

Smrt přicházela a také se nezdála být strašnou, naopak někdy ohromovala svou nádherou.

Když zemřela prababička, vyzdobili místnost, kde ležela v otevřené rakvi, od stropu k podlaze černými čalouny s ornamenty ze stříbrného dracounu. Samet, stříbro a lesklé třásně byly nádherou dosud v tomto domě nevídanou. Jistě, v kostele bylo samozřejmě vše nejkrásnější a zlaté, ale také zcela nedosažitelné. Tato krása byla něčím, co bylo vytvořeno zde a vlastně pro nás, a tedy o to více okouzlující. Nezdálo se mi hrozné zemřít, jak jsem již také několikrát slyšel kdesi venku. Toto je přece krásné právě oproti světu tam za zdí.

A i hrobka byla krásná. Tehdy jsem ji viděl otevřenou poprvé. "Počkej, uvidíš, že to tam vypadá jako v pokojíčku," slibovala mi babička. Opravdu, když byl odtažen náhrobní kámen, objevila se jakási místnůstka, na jejíchž stěnách dokonce visely stejné obrazy, jako jsme měli doma - Nejsvětější Trojice a Korunování Panny Marie na modrém pozadí, ze kterého zářily zlaté hvězdy.

V suchém písčitém kopci, na kterém byl založen hřbitov, se vše dokonale uchovávalo.

Byly ale různé hřbitovy. Tento v mírném slunném Polabí, odkud pochází rodina mé matky, a hřbitov na studené a mozolnaté Českomoravské vysočině, kraji mého otce. Mezi nimi, jako mezi světlem a stínem na jakémsi rozhraní, jsem se učil rozumět tolika věcem.

Jistě, těch hřbitovů bylo víc. Nesmím zapomenout na maličký hřbitůvek u svaté Kunhuty v Polomi, tak milý, utěšený a ospalý, se zvonicí, jíž se vchází na hřbitov a v jejímž průjezdu stávaly dvoje máry, větší a menší. Pro rakev dospělého i pro rakvičku dítěte. Lehával jsem si na ty malé máry a snažil se představit si, jaké to asi je být nesen v rakvi uprostřed pláče a tolika květin, jak jsem to vídal na pohřbech, a byl jsem zklamán, když jsem zde jednou pohlédl do čerstvě vykopaného hrobu. To nebyl pokojíček s obrazy, jen taková vlhká smutná jáma, a i hlína, spíše kamenitá drť, vypadala hrubě, škrábavě. I kostel byl ze stejné hmoty, ze staré malty vylézaly ostré kameny posbírané na okolních polích.

Mše tady byla jenom o pouti a ve svátek, ale kázání, která jsem zde několikrát vyslechl, poskytovala náměty k mým dětským hrám. Vlastně mi dnes už všechna splývají v jedno téma - slávu křížových výprav jejich statečných rytířů.

Tady jsem poprvé zaslechl jméno Gotfrída, který stav se jeruzalémským králem, odmítl nosit zlatou korunu tam, kde jeho Pán nosil korunu trnovou. Ale především ty oba krvavě heraldické příběhy. Ten o předku domu Habsburského, který posekal tolik pohanů, že jeho bílý šat se obarvil celý do ruda kromě místa, kde měl uvázaný široký pás. A tak se jeho erbem stal červený štít s bílým pruhem. A pak i ten o zraněném hraběti barcelonském, do jehož krve Ludvík svatý smočil svou ruku a poznamenal jeho dosud prázdný štít pěti krvavými pruhy. A přes to vše bych v tom kamení přece jenom být pohřben nechtěl.

Zato při návštěvě blízkého židovského hřbitova jsem byl zcela okouzlen. Opuštěný lesní hřbitov, zarostlý řídkou, ale vysokou travou se mi jevil přímo jako ráj. Byl jeden z těch teplých podzimních dnů. Náhrobky zářily rzí lišejníků, několik sírově žlutých hub svítilo jako lampičky ve stínu pomníků a vše bylo tak vzdáleno světu. Když jsem potom doma vyprávěl, že právě to je místo, kde bych chtěl být pohřben, řekli mi, že to není možné, nejsem přece žid. Dobrá stanu se tedy židem. To bys ovšem jistě nemohl být křižákem, řekla mi babička, a to byla cena příliš vysoká. Této touhy jsem se tedy vzdal.

Ne, opravdu v tom všem není nic hrozivého ani děsivého: To vše se stalo, a kdykoli jím ze starého kameninového talíře, zaslechnu hlas, který říká: Ten talíř byl plný krve.

Svět, jaký byl, již není, ale talíř zůstal a v jeho prasklinách se zjevují všechny ty příběhy jakoby z pradávna. A není to přece tak dávno, kdy se z nich běžně jedlo. Také polomský kostel ještě stojí, jakkoliv je již jen rozpadající se ruinou. I většina těch, kdo se mnou prožívali tyto příběhy, leží ve svých hrobech a některé jsou jako malé vlídné pokojíčky, a jiné z drsné kamenné drti. Po některých cestách se již nedá jít, jiné, nové teď hlučně míjejí starý svět ticha. Ale ještě občas někde se zjeví a probleskne malý střípek, někde v prachu se zasvítí, v prasklině jako by něco zazářilo.

Aleš Roleček (1958), bývalý antikvář, sanitář, dělník, zahradník, seminarista, jezuita, redaktor a galerista, nyní středoškolský učitel filozofie a dějin umění. Je spoluautorem scénáře barokní čínérie Marné tázání nebes (Divadlo Archa 2001) a spoluautorem Veselého kalendáře na celý rok (Krystal 2003).