Krisztina Tóthová

Bílý vlk

"No co je, tys tady usnula? Nechceš už vylézt?"

Zavalitý, zrzavý chlapec otevírá prkenná dvířka a nahlíží dovnitř. Něco se tam pohne, pak je znovu ticho. Nato zatřese pletivem a zavolá dovnitř hlasitěji:

"Tak polez, v půl jedný je tady Jani, střídačka!"

Dívka vyleze po čtyřech z podlouhlé klece připomínající chodbu. Šaty má samou slámu, sklepává ze sebe podestýlku. Feri k ní přistoupí a přičuchne jí ke krku.

"Ty ses zas něčím nastříkala. Už jsem ti říkal, aby ses pořád něčím nestříkala, že to matka vycejtí. A pak to mladý nepřijme. Zejtra jde prej jedno z izolace a jestli ho nepřijme, tak to bude na mě. Můžou mě i vyrazit."

Sundá jí z džínsů na zadku stéblo slámy - "Tak pojď."

"Jinak teda docela pěkně voníš," pokračuje, zatímco si začíná rozepínat pásek khaki kombinézy. "Votoč se!" Stoupnou si za kontejner, vedle nich kýble se špinavou slámou.

Dívka si stáhne džíny a kalhotky, zapře se. Prsty jí zkřehnou, jak se drží drátěného plotu.

"Dělej!"

Chlapec se soustředí, přetahuje si předkožku, potom do ní vnikne. Mezitím se dívá na hodinky: do střídání zbývá sedm minut. Od klokaního výběhu přichází tmavovlasý, hubený, uhrovitý kluk. Všimne si jich za kontejnerem.

"Bylas?"

Feri odpovídá za dívku a zapíná si poklopec. I jemu ve vlasech uvízlo několik stébel:

"Dvě hodiny, podle mě celou dobu spala."

Uhrovitý chlapec se obrací k dívce:

"Přijdeš i zejtra vodpoledne?"

Dívka se obléká, přikyvuje, ošetřovatelé se na sebe podívají.

Druhý den zase proleze za pavilonem vlků, obvykle chodí tudy, pokud nemá odpoledne službu starý trhač lístků ve zdravotních botách, ten ji většinou pouští. Tenhle kout nikdo nekontroluje, před návštěvníky je oddělen řetězem, i tak ovšem nechávají za výběhy, vysypanými ledkem, stále nějaké odpadky. V kamenné zdi zeje štěrbina o výšce člověka, rozdrolené cihly se vysypaly. Bokem se tam dá protáhnout, a pokud nestihne dojít až k díře a blíží se vlak, počká přitisknutá ke kamenné zdi, než projede. Břichem se tlačí na zeď, aby ji průvan nestrhl ze zaplevelené meze. I tak má pocit, jako by jí ten rachot probíhal celým tělem.

Kluci vyprávěli, že tudy před pár lety utekl jeden vlk. Neporazil ho vlak, přešel po náspu, až dolů k čtyřproudové silnici, kde je štěrkovna. Tam ho pak našli na základě něčího hlášení, jenže ho nepřivezli zpátky, ale zastřelili. Podle Feriho. Ovšem dívka tomu nevěří, ona si myslí, že ho přivezli. Dokonce ví, který to byl: ten bílý. Když se protáhne štěrbinou, jde hned k jeho kleci a dívá se na něj tak dlouho, dokud zvíře neodvrátí hlavu. Bílý vlk uhne pohledem vždy první, pomalu se stáhne do kouta klece. Někdy se zdvihne ze země, chodí sem tam, nervózně pohybuje ocasem. I když se na ni přímo nedívá, přesto ji sleduje: čichem, vpadlými boky, jemně se zachvívajícíma ušima. Když přicházejí ošetřovatelé, nikdy se nezvedne, odvrátí hlavu. I k potravě se opatrně vydá, až když už všichni odejdou. Má vystouplá žebra, přesně jako dívka. Oči má však jasné a prázdné, jako by se jimi díval někam do daleka. Dalekohled s chladným mléčným sklem.

"Ahoj, Bílej vlku."

Dívka sejde po betonové cestě, nikde nikdo. Potom přece jen potkává zahradníka nesoucího stromek s kořenovým balem, ten jí však vůbec nevěnuje pozornost.

Jani právě táhne zeleninu. Má rudý obličej i ruce, určitě jde rovnou z rozdělovny. Nad obočím má rozškrábaný uher, na krku náplast. Dívka se k němu mátožně přibližuje, nahlédne do umělohmotného kbelíku. Mrkev je pokrájená na kolečka, jako by byla připravená do obřího hrnce s polévkou. Jednu si vezme a sní ji.

"Copak, ty dneska nemáš školu? Nejez to, je v tom spousta bordelu."

Neodpovídá, roztržitě ho následuje, projdou lítačkami. Klokani jsou touhle dobou ještě vevnitř, do venkovního výběhu je pouští až v deset. Kuskusi pozemní i klokánci králíkovití dostávají salát a mrkev.

"Chceš k nim?"

Dívka dlouho neodpovídá, ukazováčkem šmudlá sklo.

"Slíbil jsi mi tamaríny."

Jani netrpělivě položí kbelík.

"Už jsem ti říkal, že primáti k nám nepatřej."

"Slíbils to."

"Můžeš jít ke svýmu miláčkovi. Stejnak je tam sám."

"Jak to, kde je ten druhej?"¨

"Chcípnul."

Dívka zbledne.

"Dělám si srandu. Večer ho dali k matce. Ale ten menší tam furt je. Můžeš mu vzít láhev s dudákem."

Dívka vrtí hlavou. Trvá na tamarínech.

"Tak já jdu k vlkům," zašeptá.

"Tak na mě počkej, jsem tam kolem jedenáctý."

Vlci mezitím dostali svůj příděl, po zemi se válí roztahané cucky masa. Je tam pár ptačích mrtvolek a nějací menší hlodavci. Betonová podlaha je celá zaneřáděná, samice s olysalým kožichem v kleci nalevo olizuje krvavou šťávu. Bílý vlk ovšem nejí, leží schovaný v zadním koutě klece, a když dívka přijde, hned se zvedne. Dlouho neodvrací hlavu, jako by k tomu byl cvičený.

Ve dvanáct přichází Jani, ještě je v pracovním.

"Už toho mám tak akorát, za všecko zbuzerujou vždycky nás. Hele, není mu něco?" Rozmáchne se směrem k bílému vlkovi, dívka jen pokrčí rameny.

"Jdem?"

"Dneska ne."

"Na zejtra ti domluvím ty vopičky."

Vyjdou ke kamenné zdi, Jani si sundá khaki svetr a rozprostře ho za keři. Ohmatává si náplast na krku.

"Bolí?"

"Ne, už je venku."

Klece jsou zezadu uzavřené, přesto k nim zavane pronikavý, teplý zápach.

"Ty vole, na tohle si fakt nezvyknu."

Dívka se zatím položila naznak, stáhla si kalhotky a dívá se na větve škumpy přerůstající přes kamennou zeď: spadají na prohnutou střechu vlčího útulku. Vodorovně se rozrůstají a zdálky, od náspu vypadají jako koruna nějakého tropického stromu. Kmínek prorostl kamennou zdí, brzy se plot zhroutí i tady. Na zemi plastové sáčky, plevel a na jednom místě papírové kapesníky, asi si sem někdo odskočil.

Je slyšet ostrý křik, touhle dobou krmí dravce: minule viděla, jak jim přinášejí hromadu chcíplých myší. Ošetřovatel je po jedné hází dovnitř ve žlutých gumových rukavicích, kupole z drátěného pletiva je plná třepotání křídel a štěbetání.

"U ptáků je to asi pěknej vopruz, co?" Jani skončil a natahuje si kalhoty. "Já třeba ptáky nesnáším. Jak kolem sebe pořád plácaj a vůbec."

Dívka ještě nejde domů, nevyleze dírou, ale sejde na vnitřní promenádu. Už je tu pár návštěvníků, maminky s kočárky a stařenky. Kupuje si punčovou zmrzlinu a pak se dlouho dívá u jezírka na kachny. Skoro nic se tu nehýbe, většina kachen podřimuje s hlavou zastrčenou pod křídla. Dají se do pohybu, až když ulomí kousek kornoutku a hodí ho do vody. Padá příliš blízko k drátěnému plotu, ani pro něj nevyrazí. Černá labuť se těžce zvedá a pajdavě se vydává k vodě.

Druhý den ráno jde rovnou k primátům, protože Jani slíbil, že tam po krmení taky přijde. Už je skoro půl jedenácté, orangutani skáčou za strašného rámusu z provazu na provaz. Přibíhá Jani a mává na ni.

"Pojď k zadnímu vchodu!"

Dívka obejde budovu a nejistě pozoruje dvoje zelené dveře. Nakonec z jedněch vykoukne Jani.

"Tady je to."

V kanceláři je jen pryčna a stůl, otáčí se k nim muž s bradkou kolem padesátky. Jani ukazuje na dívku.

"To je vona. Moje přítelkyně." Pak je tam spolu nechá a spěchá zpátky ke klokanům.

Leje, dívka přichází po dvoudenní přestávce, teď směrem od vchodu. Má na sobě stejné džíny, ale navrch si vzala teplou prošívanou bundu, na hlavě má růžovou kšiltovku. Dopolední službu má Feri, kolíbavě capká na svých krátkých nohou po chodbě sem tam a pokaždé něco táhne.

"Líbí se ti ta barva?"

Napouští vodu do kýble a pak s ním jde do výběhu, předtím ovšem vrhne energický pohled na čepici. Pak jí ji strhne a nasadí si ji na své nazrzlé, světlé vlasy. I v čepici je menší než dívka.

"Sundej to. Vypadáš v tom jako buzerant!"

"Protože to je buzerantská barva!"

"Jste pěkný hajzlové."

"Já vo tom nevěděl."

"Jasně. Jani taky ne."

"Aby tě neubylo. A fakt to nevěděl."

"Jste hajzlové," opakuje dívka a jde za ním. Zastaví se u radiátoru, chce si ohřát ruce.

"Kdy začnou topit?"

"Pojď dozadu, udělám čaj."

Z prošívaných bund visících na věšáku se odpařuje čpavý pach, dívka se skloní nad hrnek. Feri přináší med a lije ho do čaje.

"Něco tady máš. Nechal ti to tu Jani, kdybys přišla dopoledne. Mám pro to dojít?"

Dívka se patlá s lepkavým medem, otře ho o lem ubrusu. Pokrčí rameny. Feri vyjde z místnosti, za pár minut se vrací.

"A za ty tamaríny nemůže, fakt to nebylo domluvený." Položí na stůl papírovou krabici, uvnitř je několikatýdenní černé kotě. Dívka ho vyndá, dá si ho na rameno a bradou ho hladí.

"Je tvý. Můžeš si ho klidně vzít."

"Tak já jdu, jo?" Krabici vezme pod paží, ramenem strčí do lítaček. Když prolézá zdí, položí krabici a nejdřív prostrčí nataženou rukou kotě, aby se mu nic nestalo. Venku si ho pak položí do čepice, pasuje do ní přesně jako do postýlky.

Druhý den je tam už o půl osmé, je na ní vidět, že celá promrzla. Když byl včera i předevčírem dopoledne Feri, musí to být dneska obráceně. Je chladná, vlhká mlha, mrholí. Jani zametá vevnitř podestýlku, ani nezvedne oči. Nežit na krku už se mu zahojil. Dívka zaťuká na sklo.

"No co je, to zase nemáš školu? Dyť tě vyrazej."

"Nevyrazej. Dík za to kotě."

"Užs mu dala nějaký jméno?"

"Ještě nevím. Jmenuje se... já nevím. Čert."

Už začali topit, usadí se na radiátor na chodbě. Čert je dobré jméno, u babičky v ulici měli černou kočku a ta se tak taky jmenovala. Jani nemá čas, takže sejde k ledním medvědům, jen tak se poflakuje, koukne se i na tuleně. U jezírka stojí malý kluk, matka zkoumá olovnatě šedou vodu. Znuděně otevírá a zavírá deštník. Dítě nadšeně křičí zpod kapuce:

"Haf-haf. Kuk!"

Jani se objevuje kolem poledne, jdou dozadu do skladu, kde je v pytlích uložená sláma a na zdi je pověšeno nářadí na podestýlání. Není tu taková zima jako venku, teplo z chodby trochu proniká i sem, ale z betonové podlahy sálá chlad.

"Ty seš fakt něčím nastříkaná. Feri to říkal, akorát jsem to pořád necejtil."

"Vadí?"

"Hlavně se hned neurážej!"

Jani si začne rozepínat kalhoty, potom dívku otočí, aby stála čelem ke zdi. Nemá se za co chytit, takže si radši klekne, chlapec se postaví za ni.

"Chceš něco vědět?"

"Co?"

Pomalu se začíná pohybovat, dívka se dívá do zdi, na stromy, míhající se za malým oknem. Venku je silný vítr, ve skladu to však není slyšet, je tady ticho a mrazivé přítmí jako brzy po ránu. Trubky pobzukují, odněkud se ozývá kopání.

"U nás ve vsi byla taková hra s kočkama, to bylo něco. Dalo se to hrát jen s černejma. Ta tvoje je celá černá, ne?"

"Jo."

"Jak že se jmenuje?"

"Čert."

"Líbí se ti to?"

"Co?"

"No tohle."

"Jo."

Dívka na chvilku zvedne ruku z betonové podlahy a odhrne si vlasy z čela. Jani se soustředí už jen na sebe, venku projede nákladní vlak. Provází ho dlouhý rachot, delší než osobák, ten zní úplně jinak. Když Jani vstane, ona zůstane ještě chvíli sedět ve skladu na zemi, potom se do ní najednou dává hrozná zima.

Potkávají se venku na chodbě, chlapec vymetá rohy, dívka pozoruje přes sklo klokany. Jeden se štrachá ve svém vaku, druhý leze spuštěný na zakrslé přední nohy po čtyřech po výběhu.

"Předtím jsem ti to nedopověděl."

"Co."

"To vo těch kočkách. Jak se to hrálo."

"Jak."

"Nic zvláštního. Jen k tomu byla potřeba černá kočka. Když byla ve vrhu nějaká úplně černá, tak jsme si vo ní řekli a dali ji do zavařovačky. Do takový tý velký, víš, jak se v ní dělaj kvašáky. Propíchli jsme vršek, aby měla vzduch, a pak jsme ji vzali na násep."

Dívka chce vyjít ven, Jani rychle opře koše a dohoní ji u dveří. Chytí ji zezadu a drží, na chodbu vrazí průvan.

"Vodnesli jsme ji na násep a položili mezi koleje. Pak už jsme jenom čekali. Moc vlaků tam nejezdilo, takže to dost trvalo. Někdy jsme dokonce závodili, jenomže na to byly potřeba dvě, což bylo dost vzácný. Prostě jsme ji tam položili a pak nad ní přejel vlak. Nic se jí nestalo. Po druhým na sobě vždycky měly jeden dva fleky a při třetím začly úplně bělat. Po pátým vlaku byly všechny úplně bílý, i s fousama. Po pátým už nikdy žádná nezůstala černá. Pak jsme je vždycky pustili. Ale nikam neutíkaly, jen se furt motaly na jednom místě."

"Nevěřím. To sis teď vymyslel."

"Ale jo jo."

"Ne ne."

Jani ji chce zadržet, ale ona se mu vytrhne. Seběhne dolů k vlkům a zastaví se před klecí. Bílý vlk se zvedne, dlouze se na sebe dívají. Dívka ztěžka oddechuje, zvíře neodvrací hlavu. Ahoj, Bílej vlku.

Sejde ke zdi, odře si ruku, jak se protahuje ven. Mrholí, v dálce je vidět vlak. Je to osobák, ale ještě je daleko. Dívka se přitiskne ke zdi, potom se pustí, pomalu se položí mezi koleje. Mezi pražci roste plevel, korunu škumpy vidí i odtud vleže. Osobák. Otočí se na břicho, teď už škumpu nevidí. Přijíždí. Osobák.

Za deset minut už stojí na vršku na druhé straně náspu, tam, kde kdysi našli bílého vlka. Jak se jen odvážil, přijít až sem. Určitě neběžely stroje, jinak by se bál. Všude strašlivý randál. Jen se jí ztratila růžová čepice, jinak se jí nic nestalo. Na čele jí prosakuje troška krve a bundu má samou hlínu, vzadu se jí taky roztrhla.

Ve štěrkovně běží naplno všechny tři třídičky, hrubší říční štěrk se shromažďuje na zadní hromadě, drobnější se nechává jako oblázky a tady vepředu se sype písek. Rachotí řetězy, skřípe pásový dopravník a ona nehybně naslouchá všemu tomu bušení. Jako by někdo pomocí obrovského mikrofonu zesílil tlukot jejího srdce, stojí na haldě a cítí, jak k ní v pravidelném rytmu doléhá v nových a nových přívalech:

Ne ne. Ne ne. Ne ne. Ne ne. Ne ne.

Mezitím ustal déšť, jen vítr víří pichlavý, mokrý písek.

Z rukopisu přeložil Jiří Zeman; Bílý vlk vyjde

v rámci povídkového souboru v roce 2009.