Jiří Zizler

Bagately o limitech české poezie, Wallaci Stevensovi, Máraiho Denících a nedožité pětaosmdesátce Ivana Diviše

Můj návrh na knihu roku je jednoduchý - nalezl jsem ji v díle s nádherným titulem Učenec jediné svíce a neméně pozoruhodným obsahem, v němž Daniel Soukup doprovodil svoje znamenité překlady poezie Wallace Stevense hutným a interpretačně bohatým doslovem.

Česká poezie se od poezie psané anglicky liší základním způsobem, a nejde tu jen o jiné prozodické zákony či jazykový fundus. Významnou část české poezie vždy pohlcovalo ego, emoce, vůle k bel cantu či destilované enigmatičnosti, inklinovala k vypjaté naléhavosti a patetičnosti, invazivnosti, atakující autorským postojem, jenž hodlá čtenáře vtáhnout dovnitř obrazu či nálady a přinutí jej dívat se očima autora - s tím souvisí i její neochota vycházet pouze z originální kreativní suverenity tvůrce, ale i snaha ohlížet se po sdílené ideologické výbavě či ústech proroka zvěstujícího novou krásu; odtud skutečný a rozpoznatelný vliv různých Šaldů, Černých, Teigů, Chalupeckých a Grossmanů na její podobu a směřování. I spirituálně laděná česká poezie vždy nejprve hledá vyrovnání či (ne)souznění s realitou, až potom se odráží k jazyku, jenž by intenci a životní pocit básníka adekvátně transformoval a vyjádřil. Zdá se, že česká poezie vždy zjevně nebo zastřeně touží proniknout k spásnému lanu světonázoru - religióznímu, marxistickému, existencionalistickému, aby jej ilustrovala, ztělesnila, obsáhla, přijala či odmítla. Stevensova poezie směřuje nad světonázory - jejím světonázorem jsou nevyčerpatelné, tajemné a transcendující možnosti jazyka. V naší poezii vedla dlouhá cesta k oproštěnému potěšení z jazyka, které si básník prostě může dovolit. Hloubka výrazu vychází ovšem z tradice - pohyb v jazykové tradici, jejíž osu tvoří Shakespeare, Donn, Keats, Blake, T. S. Eliot, Emerson a mnozí další, nemusí nastupujícího autora svazovat, ale přinášet mu velkou, obzíravou svobodu. Česká poezie často podléhala tendenci oddat se zabydlenosti v řeči více, než je zdrávo - i proto se zde obtížně prosazovaly takové korespondence senzitivního pozorování, věcnosti, intimní reflexe a jazykové invence, které ústí v jemně abstraktní nehmatnost. "Ne že by ve vzduchu byl obrys, / počátek či konec nějakého tvaru, / je prázdný", říká Stevens. Mnohý český básník by tento tvar již měl hotový či předzjednaný ve své řeči. Stevensovi jde podle autora doslovu o třetí prostor mezi imaginací a realitou, který se teprve může stát básní. Česká poezie během svého vývoje povýtce odmítala svět, v němž se nelze na nic spoléhat - proto se nechtěla odevzdat ani úplné otevřenosti jazyku, jeho nepředvídatelnosti, kterou nám ve spojení s viděním může nachystat. Upíná se k tradici a hodnotám s ní spojeným - jazyk od ní přespříliš odpoutaný a odpadlý, diskontinuitní, nemůže přece požívat obecné důvěryhodnosti. Pouhý úžas a vznět, vystupující z hlubin syntézy objektivizovaného vidění a řeči, jako by nepostačoval - musí být jištěn a fundován něčím zásadnějším, nedůvěra a opatrnost vůči nekontrolovatelným interakcím jazyka a vizualizace zůstávala dlouhodobým stavem. Stevensova teze z básně Muž nesoucí věc "Báseň se musí vzpírat chápání téměř dokonale" by v našem prostředí (ale jistě nejen v něm) byla přijímána jako nepřijatelná manýra - ale anglicky psaná poezie měla již svého Yeatse s jeho "What can be explained, is not poetry". Stevensova básnická řeč postihuje ony zdánlivě velmi konkrétní, ale přece nejisté části jistého, to mlžné a rozplývavé, neuchopitelné, rozpadající se dotykem na neviditelné atomy, a přece ve svém rozpadání zázračně znehybňované a scelované poezií; umí zahlédnout věci (slova) v momentu, kdy vstupují do bytí a stávají se bytím. Proto také, jak říká Daniel Soukup: "U Stevense báseň není slupka, která by skrývala cosi jiného, než je ona sama."

Moje věty o limitech české poezie jsou ovšem historizující, paušalizující a generalizující - nemálo autorů vždy kráčelo právě proti zmíněným sklonům. Výbor Jana Zábrany ze Stevensovy poezie vyšel roku 1973 - od té doby zasáhlo do české poezie několik generací tvůrců. Neumíme změřit, jak ve své době zapůsobila kniha na české básníky, víme však jistě, že po pětatřiceti letech přichází mimořádně silná a výjimečná lyrika Wallace Stevense do prostředí daleko připravenějšího k přijetí a porozumivému zvnitřnění.

Deník Sándora Máraiho (Deníky I, II, přeložily Estera Sládková a Dana Gálová, Academia 2008) má podobu neustálé konfrontace: minulosti s přítomností, zážitku a jeho významu, Spojených států a Evropy, aristokracie a demokracie, religiozity a ateismu - a z nich se vynořují další témata, která se vždy nějak vztahují k dějinám Evropy a lidstva, potažmo dějinám ducha a dějinám proměn. Na jeho záznamech se ukazuje, že deník bývá svou podstatou konzervativní - chce uchovávat a fixovat, přinejmenším přítomnou chvíli, ale vždy se obrací také směrem do minulosti, jež nějakým způsobem byla a musela být lepší, trvalejší, ne tak zmateně a vířivě dynamická, bylo možno se v ní vyznat a orientovat, spokojeně v ní setrvávat a spočívat, ještě bez povědomí o budoucích dramatických poryvech času, trhajících na kusy všechny jistoty osobního života a i obecných záruk. Máraiho kniha je tak velkým svědectvím o nesnadném, rozdíravém vrůstání do nových časů, nové historické epochy, nových podmínek. Katolík Márai přitom prožívá ztrátu svých základů, v první řadě ztrátu Boha - od přirozeného přijímání dogmatu dospívá pozvolna k ironii - "Je zvláštní představit si náboženství, jehož devocionálií by byla šibenice. A tento symbol by vyráběli i z malých briliantů, jako dnes křížky na řetízky na krk." (Zvláštní příchuť může mít tato pasáž pro nás Čechy, neboť malíř Jaroslav Panuška tuto ideu přesně zpodobil v obrazu s titulem Jak by vypadal katolický hřbitov, kdyby byl Kristus oběšen.) Na konci je ovšem už úplné odvrácení - "přicházíme z nicoty do nicoty, mizíme, všechno ostatní je dětinské fantazírování". V prostoru mezi nadějeplností předanou tradicí a úplnou ztrátou víry řeší autor zásadní otázku - jak být aristokratem ve věku bez aristokracie, ve dvacátém století? Márai je duchovním dítětem století předchozího (odtud i záliba v suverénních generalizacích, týkajících se například národních povah a fenoménů), a jeho dílo zachycuje, jak do onoho bytelného, solidního, uspořádaného starého světa dravě a nezadržitelně vniká řád nový, rozkládá ho, kazí a tříští, překrývá čímsi nedůvěryhodně neznámým a zvráceným. Márai dokáže uznat relativní přínos pokroku ("To všechno nám totiž umožňuje žít životem tak snesitelným, jako ještě nikdy předtím."), ale zároveň jej sužuje děsivá nivelizace, která se prolamuje i do jazyka a podrobuje si ho, činí z něj jen náhražku a vyplň, vatu ("Všechno jsou to jen slova a slova. Skutečnost je němá."). Zbývá jen totální rezignace a přiznání marnosti všeho úsilí - význam slova klesá a rozplývá se, vychází příliš mnoho knih, četba už dávno není "liturgickým aktem", ale mechanickým úkonem, profesionálním úkolem, zvykem bez obsahu; stále ale miluje knihovny, jediné místo, v němž je vpravdě šťastně doma. Moderní život je stále strukturovanější, a to kromě výhod racionálnější a výkonnější organizace přináší i pocit zásadního ohrožení lidské individuality: "[... ] všechno, co je systém [... ] - je smrtelné nebezpečí, útok na živoucí řád života." Máraiho deník reflektuje velký proces rozevírání a uzavírání osobnosti vzhledem k modernímu času, v němž deník sehrává roli elektrického drátu, zachycujícího výboje doby. Deníky asi musí být nostalgické, už jen proto, že jsou médiem nezadržitelně plynoucího času, který neproudí mimo tvůrce deníku, ale prochází bolestně přímo jeho tělem, formuje ho, mění, rozšiřuje a zužuje jeho žíly a cévy, spolu s ním se naklání až k smrti. Snad i proto je Máraiho mozaika doby tak úchvatná - ať už s ním souzněl či nesouzněl, vždy hluboce utkvíval ve svém čase, poctivě, plně a angažovaně, ne jako lhostejný svědek, exponent ideologie či vlastního egoismu, ale jako maďarský spisovatel, hrdý na svůj původ, tradici i jazyk, citlivý průvodce vše sežehujícím, indiferentním časem.

V nadcházejícím roce oslavíme nedožitou pětaosmdesátku Ivana Diviše a deset let od jeho úmrtí. Co pro nás tenhle podivuhodný autor vlastně znamená? Jeho osud i přijímání v Čechách v sobě nesou něco příznačně typického, absurdního i nezáměrně komického. S generací spisovatelů vyvržených po Únoru sdílel padesátá léta strávená v manuálních profesích, ale pak se zase jeho cesta různí - po roce 1960 publikuje tak intenzivně jako málokterý oficiální básník, chrlí jednu sbírku za druhou v období, kdy Holan, Reynek, Vokolek, Slavík, L. Dvořák, Zábrana, Jedlička i tolik jiných jsou odsouzeni k mlčení; Divišova lyrika z oněch let je vrchovatě angažovaná, zaklíná se soudružstvím a socialismem na každém kroku. Od Skálů a Pilařů jej na první pohled odlišuje jen očividně větší cit pro jazyk a jeho dramatické i výrazové možnosti. Pak se ale Diviš se všemi těmi zakázanými do jednoho spřátelí, zamilují si ho a on je, prosazuje jako redaktor Mladé fronty jejich knížky, konvertuje, snaží se (po celý život marně) uvěřit v Boha, ale věří hlavně v poezii a touží stát se jedinečným hlasem v polyfonii českých šedesátých let. Emigruje po srpnu 1969, přežívá v západoněmeckém exilu, na více než desetiletí jej opouští poezie, tone v návalech manických depresí a permanentním alkoholismu. Po návratu inspirace vytváří přesvědčivé syntetické skladby spílající dějinám, Čechám i Bohu; Listopad z něho automatickým samospádem vytvoří archetyp Básníka - je na to dostatečně odtažitý a exaltovaný, z jeho veřejných kreací jsou diváci náležitě perplex. Po jeho smrti zájem o něj utichá vcelku rychle - a zjistíme, že přes stovky bibliografických záznamů se o něm vlastně nikdy nepsalo. Vždycky stačilo, že někdo vypadá jako básník, chová se jako básník, hněvivě klne svojí době a národu, a dělá to způsobem spektakulárně imponujícím. Diviš napsal tisíce veršů, které čekají na souborné vydání, stejně jako jeho obsáhlá korespondence - významnější studie o něm ale spočteme na prstech jedné ruky. Co pro nás Diviš vlastně znamená - co s námi jeho poezie provedla, jak nás pohnula a obrátila, k čemu nás nutí? M. C. Putna v době Divišovy největší slávy jeho zásluhy (ne bez důvodů) radikálně zpochybnil, Jiří Suchý k monumentálnímu Divišovu deníku Teorie spolehlivosti poznamenal, že toto dílo "obdivuje téměř ve všem, nesouhlasí téměř v ničem". Jsou to ale jen závdavky k neexistující polemice o Divišovi - nadcházející rok tedy bude příležitostí ujasnit si, jak na tom s Divišem jsme. Potřebujeme ho, dráždí nás, uměl se dotknout bolavých míst, nebo byl pouhou odlikou Holanovou a dílčí odpovědí na záděry doby? Snad bychom si měli nejprve Diviše důkladně přečíst a potom hledat, co v něm se nám dnes (ne)podobá.