Roman Szpuk

Mraky myslí na hory

Na svědomí

Slepýš sekačkou přeseknutý divě se svíjí, lomí

jiskřivou osmu v trávě, blesk hledající hromy,

v tanci, ze vzpomínek ještě, než zpomalí smrti pod závoj,

jako tvé oči opouštěné když pokládám si na svědomí,

když mihotají se mi stranou leskle hryzavou.

Churáňov, 31. 7. 2001

Bleskem zasažená

Důvěřivá panno: Umylas okna před bouří,

ohněm oděná, že styděla ses,

tiskneš se na hromosvod. Až ve svém pase

bleskem vyhoříš,

sedimenty mraků usadí se v závětří, ve tvých vlasech...

S Lídou Ž. na Churáňově 7. 7. 2001. Před divokou frontální bouří chtěli jsme se přitisknout k hromosvodu a společně zemřít po úderu blesku. Já pak sám vylezl na vrchol anemometru a při záblescích cítil jsem neskutečně silné závany statické elektřiny. Obraz člověka ponořeného po pás v ohnivých plamenech jsem zahlédl v Praze v chrámu sv. Ignáce na Karlově náměstí, v postranní kapli. O tom obrazu nevím nic bližšího. V kapli je doplněn pěti obrazy na téma podobenství o marnotratném synu a nad oltářem je nápis: SACELLUM DEFUNCTORUM SANCTAE = CRUCI SACRUM.

Červánek hasne,

mraky mrakují.

A mezi nimi bez hnutí - oblak nadoblačný,

kde u stěn zedníci slunce rozbírají lešení. Slyš něžné ráčny

v potoku, dávném přijímači

všech oblačných dějů, v kamenech okují.

"Mraky mrakují" je výraz tříleté Eričky pro plující oblaka.

Večer po smrti

Z hory jen její vrchol červánkuje modříny,

cesta jde níž, v louži útržky žížal, žil zpřetrhaná pouta,

na dně v kalu chodbičky jak od myslžrouta

a po traktoru ořízky.

Jen louže zmrzne, země se zavře, už po přízni.

Hrabické louky, večer 20. 11. 2002, jen úzký pruh rudého slunce se opírá do svahů Mařského vrchu a Věnce, vrcholy jsou zpočátku ve stínu, při západu však naopak - hoří už jen ony. Velmi podobná nezapomenutelná atmosféra doprovázela moji báseň Volarský hymnus ze sbírky Macecha bouře, kterou jsem napsal ve vlaku po probrání se z hluboké opilosti na podzim roku 1989.

V objetí

Svaly skepse, rozpadněte se! Šlachy marnosti, zpřetrhejte se!

Slovo, vydej se neporozumění, tisíce svých významů odtesej!

Dechu, vyjdi z úst, jak odcházel by kdosi bosky,

je slyšet déšť, snímání masek na plese.

Či děti ve mně odklízejí válečné trosky?

Tato báseň psána na detoxifikační jednotce v Plzni-Lochotíně od 21. 10. do 1. 11. 2002. Jistě je ovlivněna četbou knihy Edith Steinové Věda kříže.

Oboustranná tma

Vzdaluješ se mi jak osvětlená stanice,

když vlak se noří do tmy, která nic už nenabízí,

vlak, jenž sám jen v sobě jede - na místě,

u lokomotivy věčně vzniká, u posledního vagónu zas mizí,

tak ranou z útočné i obranné strany je.

Mraky myslí na hory

a hory sní, že zdvíhají se k nim.

Tak myslím na ni: Můj anděl mě neopouští,

však jakmile se ke mně blíží stráněmi,

tu bit je v trnech, pálen na oharcích houští.

A přec - krev nekrev - blíž je mi.

Roman Szpuk se narodil v roce 1960 v Teplicích. Absolvoval Střední průmyslovou školu strojní v Teplicích, tři semestry studoval na Vysoké škole ekonomické v Praze, poté pracoval v různých krátkodobých zaměstnáních. V současné době je zaměstnán jako pozorovatel počasí na meteorologické stanici Churáňov. V roce 1983 založil v Příchovicích v Jizerských horách volné literární sdružení Skupina XXVI. Vydal básnické sbírky Otisky dlaní (1990), Ohrožen skřivanem (1994), Bludiště (1994), Ker praskot (1997), Vězňova oblaka (1997), Loučení na sever (1998), Troucheň (2002), Tancem pádu (2003), Macecha bouře (2003). Otištěná pětiverší pocházejí z rukopisné sbírky Silentio pro smíšený sbor.