Sylva Fischerová

Co je člověk aneb Fantazie je síla

I.

Člověk není šťastný. Těmito slovy začíná FestugiEpikúrovi. Těmito slovy je ovšem charakterizován stav člověka jako takový, conditio humana, se kterou tento podivný živočišný druh, tato "temná a zastřená věc - člověk" (Nietzsche), není spokojen. Snaží se tento stav napravit - a to ve svém vlastním životě, je-li skromněji založen, nebo ve větším měřítku. Zdá se však, že všechny snahy, ať už na soukromé, nebo na společenské bázi, skončí po jistých oklikách tam, odkud vyšly: u člověka, který zase a znovu není šťastný.

Nejslavnějším společenským oprávcem starověku je bezpochyby Platón. Svůj plán, jak vybudovat společnost, která by dobře fungovala a v níž by každý žil dobrý a blažený život podle svého ustrojení, předestřel v Ústavě. Obraz společnosti, kterou tam po částech a zgruntu buduje, je v mnoha ohledech provokující, v rozporu s tehdy zavedenými zvyky a zákony. Jistě pozoruhodná struktura této společnosti (v níž přes její "utopičnost" badatelé shledávají typické rysy indoevropské společenské struktury, které prý indoevropské rase zajistily dominanci v historii světa a lidstva, přinejmenším do doby nedávné) nás v tuto chvíli nezajímá; Platón však říká, a to na adresu své vlastní společnosti, že báje a mýty, zkrátka posvátné příběhy, které si ona sama, resp. její představitelé vyprávějí, jsou špatné a že v dobrém státě, o který se mu jedná, mají básníci vyprávět jiné příběhy. U tohoto konstatování ale nezůstane. "Správné" příběhy o bozích, o člověku a jeho ustrojení a jeho duši začne vyprávět sám - dělá to v celé řadě svých dialogů -, a co je překvapivé, má s nimi úspěch! Jeho "nové mýty" se ujaly a zapustily kořeny v řecké, římské i evropské společnosti, ba dokonce se dá říci, že mnohdy zásadním způsobem ovlivnily její tvářnost, třebaže někdy v groteskní nebo zjednodušené podobě.

Nám půjde právě o příběhy. "Dějiny jsou příběh, který si o minulosti vyprávíme," říká Dušan Třeštík - ale stejně tak lze vyprávět příběh o budoucnosti. Nebo o minulosti, jaká mohla být, kdyby svět byl jiný. Nebo lze jiný svět ustavit, přinejmenším ve vyprávění: vždyť ten náš nemusí být nutně a nezpochybnitelně jediný. Celá sada paralelních světů s paralelní historií může obklopovat tuto zeměkouli i můj psací stůl.

Proč? Proč to ale provozovat? Odpověď, aspoň částečnou, nám snad dává naše úvodní tvrzení: Člověk není šťastný. Snaha něco s tím udělat - zařídit, aby byl šťastný, tedy učinit ho údem takové společnosti, v níž se mu jiná možnost prostě nenabízí - má svůj pendant, svou druhou stranu: totiž snahu zjistit, proč tomu tak je, proč člověk není šťastný, a ta ostrou cestou vede a ústí do snahy pochopit, co je člověk. Jestliže to pochopíme, pak nahlédneme i skutečnost, proč není šťastný, nebudeme-li ovšem tautologicky definovat člověka právě jako bytost, která není schopna být šťastná. Snování příběhů všeho druhu, a to i takových, které s tím naším zdánlivě nesouvisejí, pak bude představovat jeden z projevů fabulační funkce, tohoto "nezbytného nástroje sebereflexe života" (Bergson): neboť historie lidského rodu se průběžně vpisuje do příběhů, jež si lidé vyprávějí.

Anebo, přinejmenším, bude sestavování podivuhodných příběhů výrazem snahy nalézt zapomnění na svůj vlastní ne-šťastný úděl - a pobavit se při tom...

II.

Obraťme se ještě jednou do starověku. O Platónovi už byla řeč; jeho návrh uspořádání ideální společnosti - jak lze definovat utopii - předložený v Ústavě se stává na dlouhou dobu předobrazem a návodem k napodobení pro mnoho dalších, a to především svou hierarchickou strukturou. Zdá se vůbec, že pro většinu starověkých utopií bylo snazší zbavit společnost manželství, vlastních dětí a soukromého majetku než otroctví, ostře hierarchizovaného společenského uspořádání a války. Celá Ústava je založena na tezi o přirozené nerovnosti lidí; struktura společnosti odpovídá tripartitní struktuře duše. Nejedná se o žádnou svévoli z hlediska pořadatele, vše vyplývá z vlastností člověka a kosmu.

A přece sám Platón svůj náhled v Zákonech pozmění, když uzákoní manželství jako povinnou instituci, za jejíž ignorování je ustanovena pokuta; v Kritiovi pak bude vyprávět ještě jiný mýtus, mýtus o Atlantidě, a ať už je příběh přímo jeho výtvorem, nebo jen přepracováním starší látky, patří rozhodně k těm, které v evropské kultuře a myšlení zakotvily.

Platón ale nebyl sám, koho zajímaly dokonalé země, nejraději ztracené někde za obzorem; tak Euhémeros, žijící ve 4.- 3. stol. př. Kr., sepsal cestopisné vyprávění Hiera anagrafé (Posvátný zápis), v němž vylíčil své zážitky z cesty po Indickém oceánu, kde prý nalezl souostroví s hlavním ostrovem jménem Panchaia, jehož obyvatelé si vládli sami, bez krále. Dílo popisovalo dokonale prosté společenské zřízení ostrova (to se bohužel nedochovalo; ze spisu máme jen pár zlomků, které nás informují např. o tom, že všichni obyvatelé jedí jedinou rostlinu jménem poliúros, jež jim slouží k utišení hladu, žízně i jako lék na všechny nemoci) a neslo název podle nápisu na zlatém sloupu, který prý Euhémeros nalezl na ostrově. Nápis uváděl mezi jiným úžasné činy prvních králů Panchaie - Úrana, Krona a Dia, kteří prý byli později pro své zásluhy uctíváni jako bozi! Díky této teorii taky vešel Euhémeros do dějin myšlení jako poněkud zploštělá racionalistická postava, ne úplně právem. Jenomže Euhémeros měl - přinejmenším v cestování Indickým oceánem - zdatného předchůdce, historika ze slavného rodu Asklépiovců Ktésia, který sepsal mj. knihy Cesta po světě (Periodos) a spis o Indii (Indika), kde se ve své fantazii nenechal snad ničím brzdit. Další z historiků Theopompos dokonce celou jednu knihu svého hlavního historického díla věnoval popisu bájné země Merópis...

Zaměstnání historiků zkrátka v době vzniku řeckého dějepisectví neznamenalo jen a pouze vyprávění o tom, co bylo. Historie - příběh o minulosti - byla jednou ze součástí popisu oikumeny, tehdy známého a obydleného okrsku světa. Popsat tento okrsek ale znamenalo mnohem víc, už jen proto, že stejně jako náš vesmír i on měl své hranice, a za nimi se nacházela sféra neznámého, v níž se mohlo odehrávat leccos... Proti těmto historikům vypadají Iambúlos (který sepsal Sluneční ostrovy), Antonios Diogenés (autor díla O divech za Thúlé) nebo Lúkiános (autor Pravdivých příběhů a Ikaromenippa) jako prosťáčci - anebo jen jako ti, kdo si na nic nehrají. Nejde jim o historii, geografii ani o ideální obec, ale o zábavný, poutavý, krajně nepravděpodobný a vyfabulovaný příběh - a praotcem a učitelem takových taškařic, říká Lúkiános, byl už Homérův Odysseus se svými vyprávěnkami o jednookých obrech, začarovaných lodnících a poslušných větrech, kterými ohlupil Fajáky.

Homéra lze tedy ex hypothesi označit jako prvního autora fantasy v evropské literatuře. Co se týče sci-fi, je situace složitější, protože vědu v našem smyslu, jak tvrdí mnozí badatelé, Řekové vlastně neměli; ale rozhodně nebudeme Iambúlovi a Lúkiánovi upírat primát, co se týče hvězdných válek. V Pravdivých příbězích je popsána divoká bitva mezi obyvateli Měsíce, vedenými Endymiónem, a obyvateli Slunce pod vedením Faethontovým, a to o další z planet, Jitřenku, kterou chtějí oba potentáti osídlit. Kosmická armáda Koněsupů je poražena armádou Koněmravenců - ale kromě nich bojují na obou stranách ještě Jáhelníci, Česnekáři, Větrovci, Blechaři, Stonkohoubaři, Psožaludové, Komáři a další. Pokud bychom byli zvědaví a chtěli se dozvědět, jakže se vlastně pisatel do kosmického prostoru dostal, odpověď bude prostá: na lodi, byť ne kosmické.

Kosmos ale Lúkiánovi nestačí; jeho titulní hrdina-cestovatel se dostane do nitra velryby, kde je svedeno několik podmořských bitev, ponejvíce rybími kostmi, a dopluje i na Ostrovy blažených (zdá se, že figura katabase, sestupu do podsvětí, už byla v řecké literatuře příliš ohraná), kde se setká se spoustou héroů i historických postav; jen na Platóna tam nenatrefí - ten prý žije osaměle v obci, kterou sám vymyslil, a řídí se tou ústavou i zákony, které sepsal.

O žádném dokonalém zřízení tu není řeč. I otázka CO JE ČLOVĚK? je převrácena jakoby o sto osmdesát stupňů, takže slyšíme, kým člověk není, kým by případně být mohl a co je na jeho způsobu existence zvláštní. Je to figura, která se posléze dobře ujme: člověk je vyslán tam, kam normálně nepatří, ke hvězdám, do hlubin moře, do posmrtné říše - a ovšem celý Lúkiánův příběh nekončí na této zemi, ale na protizemi, která podle názoru starých ležela proti zemi naší. Člověk je tedy přesazen jinam a setkává se tam s bytostmi, které jsou jiné než on: například Měsíčňané smrkají med a potí mléko, z kterého mohou vyrábět i sýr. Princip jinosti a jiného je tu určující - a ovšem motiv či spíše archetyp CESTY, který této jinosti teprve dává povstat a vyniknout a který podle mnohých zakládá vyprávění vůbec a rozhodně má další slavné pokračovatele: Jonathana Swifta, Françoise Rabelaise, Miguela de Cervantese a další. "Vyberte vhodnou bytost z jednoho světa a vrhněte ji do jiného světa tak, aby intenzivně pocítila veškerou absurditu, kterou my nepozorujeme, neobvyklé zvyky, prapodivné zákony, zvláštní mravy, city, přesvědčení, jimž se přizpůsobují všichni lidé, mezi něž ji všemocný bůh třímající pero náhle vysílá žít a upadat do neustálého údivu - a máte skutečný literární prostředek," říká Valéry o mnoho staletí později na adresu Perských listů, v nichž Montesquieu vypouští do Evropy dva mladé Peršany, kteří chtějí poznat cizí mravy a dosáhnout moudrosti.

Jako jednu z určujících vlastností člověka můžeme vytknout právě zalíbení ve vyprávění i poslouchání historií, jako je tato. A přece ani ony netkví ve vzduchoprázdnu: na Ostrovech blažených vládnou a rozsuzují Minós a Rhadamanthys a uvnitř velryby vztyčili ztroskotanci svatyni Poseidónovu...

III.

Zaostřeme teď na ono JINÉ. Jako bychom v něm nacházeli přítomny dva principy: za prvé starý gnozeologický princip kontrastu, kdy věc je možno poznat jen skrze její protiklad, jen tehdy, postavím-li ji vůči tomu, co ona sama není. Stejně tak v Hegelově Fenomenologii ducha si pán neuvědomí sebe sama jako pána, dokud proti němu nestojí rab. S gnozeologickým principem zde ovšem nevystačíme, ocitáme se přímo ve způsobu bytí, v ontologii.

Jenomže Lúkiános je literatura. I literatura v sobě nese, na poněkud pozměněné bázi, touž podvojnost: principy stejného a jiného, známého a neznámého. Libost, kterou estetická teorie chápe jako vlastní právě literatuře - nebo vůbec umění -, je způsobována jak novostí dané věci (nic takového neznáme, nikdy jsme neviděli a neslyšeli), tak naopak její známostí; rozpoznáváme v díle něco, co dobře známe, co je nám vlastní, co je nějak naše.

A přece je pokušení jinosti, kterému je vystaven a které na sebe s radostí a dobrovolně bere autor vyprávěnek o jiných světech nebo přinejmenším jiných bytostech, jiné ještě jinak než u běžné povídky.

Pokusím se to vysvětlit na osobní vzpomínce. Je ráno letního dne, přicházím do bytu jednoho ze svých přátel a nacházím ho v kuchyni u pánve s vajíčky. Před ním na stole leží jedna z vědecko-fantastických knih a on do ní hledí, stojím nad ním a ptám se ho:

Prosím tě, řekni mi, proč to pořád tak freneticky čteš? Co si myslíš, že se tam dočteš?

On se na mě dívá přes brýle a odpovídá: No, víš, já pořád čekám, že tam najdu něco, co neznám. Něco, co vůbec neznám.

Tím VŮBEC se zřejmě nemyslí Koněmravenci ani Koněsupové; koneckonců jsou složeni z existujících bytostí, takže nějak jsou známi, i když ne ve svém výsledném skladu. Zřejmě se tím ale nemohou myslet ani panožkovité marťanské a mimozemšťanské existence, které můj přítel důvěrně znal. Ani ony nemohly uspokojit jeho touhu po něčem, co by vůbec neznal. Taková touha je nedosažitelná a archetypální: bytost, která alespoň jakýmsi způsobem, byť velmi nedostatečným, zná sebe, chce najít diametrální jinost, možná právě proto, aby se pochopila. Je to pán, který hledá svého raba, nebo naopak - ne, je to člověk, který hledá svého nečlověka, aby mohl zjistit, CO JE ČLOVĚK - ale toho právě nenajde, protože jediným autorem, mistrem poznání a vidění, je zase on sám. Kruh je bludný, circulus vitiosus, a není z něj cesty ven.

Kdyby totiž něco bylo úplně jiné, nemohli bychom to poznat. Možná je vzduch plný úplně jiných bytostí - možná jsme obklopeni JINÝM od hlavy až k patě, když civíme přes průhledný plyn před sebe, ale nemůžeme to nijak zjistit... můžeme o tom leda napsat povídku.

IV.

Otázku CO JE ČLOVĚK je možno položit různým způsobem; my jsme zvyklí - přinejmenším jde-li o člověka v plurálu, tedy o lidstvo či o lidský druh - uvažovat evolučně, nebo aspoň dějinně, z hlediska vývoje, příběhu se začátkem, středem a koncem. Postulujeme tedy dřívější stadium či stadia vývoje rodu, stadium nynější, a posléze stadium či stadia budoucí.

Ačkoliv povědomí o vcelku barvité a odlišné pre-historii lidského rodu shledáváme u všech společností, co do budoucnosti už se jednotlivé mýty či předpovědi velmi liší. My se taky od Koněmravenců a podobných fantastických výdobytků obrátíme jinam: k těm, kdo - stejně jako Platón - říkají, že dobrá tvář budoucnosti člověka je jen jedna. Představa je jasná: je možno postulovat takovou společnost, která je dobře řízena, ve které se dobře žije, kde jsou odstraněny zásadní rozpory, které soužití mezi lidmi drtí a narušují. Jinak řečeno, před námi je ideologický recept na to, jak učinit člověka šťastným...

Obvykle se tvrdí, že taková ideální společnost je založena na rozumu, ale uvidíme, že tomu tak nemusí být. M. I. Finley dokonce rozlišuje přímo utopie statické (či asketické) a dynamické (soustřeďují se na uskutečňování lidských žádostí a tužeb), přičemž statické a asketické utopie se objevují povýtce v první části dějin lidského rodu, v době, kdy hlavním problémem lidstva je nedostatek živobytí a kdy lidstvo úpí pod trestem za přečin, který spáchali první lidé v ráji nebo ve zlatém věku vůbec. Množství zdrojů, jež okršlek země nabízí, se zkrátka jeví jako nedostatečné, neboť člověk ještě nemá patřičné nástroje, kterými by je ze země vydobyl, a proto mu nezbývá než vztyčit i v ideálním státě egidu skromnosti a pod ní žít. Doba po průmyslové revoluci, věk vědy a techniky, pak bude znamenat radikální zlom.

Co však ideální společnost nemůže postrádat, je společenský řád, uspořádání, které berou všichni za své a které funguje. Ještě jednou: existuje opravdu dobré, nejen nejhorší možné, nejen dočasné či přechodné stadium vývoje lidstva: existuje IDEÁLNÍ uspořádání lidské společnosti. Existuje ideální a povždy platný způsob, jak být spolu, jak žít.

Nevím, jestli dnes někdo - snad s výjimkou extremistů různých druhů - by takovou tezi podepsal, jestli je možné v ni ještě věřit. A přece svého času nebyla ničím mimořádným, naopak, třebaže její podoby i její tvářnost se měnily.

Vlastní utopie č. 1, tedy Utopie Thomase Mora, vyšla roku 1516. Datum není náhodné: uplynulo právě 24 let od objevení Ameriky a vyprávění o ostrově jménem Utopia (tedy vlastně Ne-místo, "Nikdenice" navrhuje Bohumil Ryba) je vloženo do úst Rafaelu Hythlodaiovi, Portugalci, fiktivnímu druhovi Ameriga Vespucciho, muže, po němž nový kontinent dostal své jméno. Celý nový svět se otevírá fantazii těch, jimž je jejich země příliš těsná a její společenské uspořádání se jim jeví být nevyhovující. Thomas More taky vyvinul celou utopijskou abecedu a sestrojil v utopijštině (údajně spřízněné s řečtinou a perštinou) čtyřverší, které převedl do latinského hexametru Petr Aegidius, Morův přítel a vydavatel. A přece hlavní zájem Morův se nesoustředí, jako u jeho oblíbence Lúkiána, na různé bájné či nově stvořené obludy: "Stranou přitom zůstaly," komentuje vypravěč rozhovor s Rafaelem Hythlodaiem, "dotazy na zjevy zrůdné, nad něž nic není méně nového; vždyť Skylly, rvavé Kelainy, lidožroutské Laistrygony a strašlivé zrůdy toho druhu mohl bys nalézti téměř všude, kdežto občany se zdravými a moudrými zřízeními nenajdeš jen tak kdekoliv".

Rozhodně je More není s to najít v Anglii své doby; celá první kniha je vlastně kritikou britských poměrů, a tak může Erasmus o Morovi napsat: "Utopii vydal s tím úmyslem, aby ukázal, čím se to děje, že to není ve státech v pořádku, zvláště v britském, který má prohlédnut skrz naskrz."

Jádrem všeho zla je Morovi touha po majetku a existence soukromého vlastnictví - a tak je v Utopii nenajdeme. Zde je představen druhý základní typ utopie, utopie egalitářská, rovnostářská, která striktně vertikální uspořádání Platónova ideálního státu ruší. Všechno patří všem (instituce rodiny je však zachována), zlato se používá na nočníky nebo na vykování řetězů pro otroky, kteří se rekrutují ze zločinců. Lesklé perly se dávají na ozdobu dětem a je znakem dospělosti, když dítě tyto cetky jako nedůstojné odloží... Prosperita je zajištěna tak, že pracují téměř všichni, tj. i ženy, a že každý musí aspoň nějakou dobu rolničit - ale jinak si najde své zaměstnání, které vykonává po zbytek života. Úhelným kamenem, na němž je tato společnost založena, je teze Spravedlnost znamená rovnost, spojená se zásadou (vyplývající zjevně z neumělosti čerpat snadno bohaté zdroje zeměkoule), že práce není nic hanlivého. Nevládne tu však rozum, ale umírněný hédonismus - tj. rozkoše, v nichž je radostno setrvávat za vedení přírody, přičemž samozřejmě každý dává přednost rozkoším duševním před tělesnými. A tak je v Utopii běžné vidět řady mužů i žen, jak se sbíhají nadšeně na přednášku, která je zajímá (a to zhusta v časných hodinách ranních!), přitom jsou všichni oblečeni stejně, jen s drobnými rozdíly podle pohlaví a podle stavu - "ale jinak mají šaty na celém ostrově jediný tvar, věčně týž po celá staletí, vzhledný na pohled a vhodný jak pro tělesný pohyb, tak k ochraně před mrazem i vedrem". Neboli umírněný hédonismus ve formě umírněného asketismu v praxi...

S ožehavou otázkou náboženství si More poradil elegantně: náboženství Utopijských je rozrůzněno, avšak všichni se shodují ve víře v jedinou nejvyšší bytost, které připisují stvoření světa i prozřetelnost a jmenují ji Mythra; když se však od Hythlodaia dozvědí o Kristu i o jeho vykupitelských skutcích, nesmírně ochotně tuto víru přijmou.

Morova Utopie sklidila obrovský ohlas a v následujících staletích se vyrojila celá řada dalších utopických románů, z nichž asi nejznámější je Campanellův Sluneční stát, Civitas solis, a Baconova Nová Atlantis; ale bezchybně se mělo žít i v Andreaeově Christianopoli, Harringtonově Oceaně, ve Virassových Sevarambes...

Četba je to na jednu stranu barvitá, na druhou stranu nudná.Tak Campanellův Sluneční stát leží někde u Cejlonu a je uspořádán podle Platónova pravzoru, takže hlavním vládcem je Metafyzik, Slunce, a jeho podvládci jsou Sin, Pon a Mor (tj. Sapientia, Potentia, Amor). Je zavedeno společenství žen, dětí a majetku, neboť skutečnost, že člověk vlastní svůj dům - svůj domov, v něm ženu a dítě, pro něž může přičinlivě hromadit majetek a posléze jim ho odkázat, je chápána jako příčina všech zel, ostatně jako ve valné většině utopií. Společenská regulace je na úrovni, která místy připomíná Huxleyho Brave New World: i tady funguje Vrchní úředník pro plození dětí - zkušený lékař, podřízený ovšem vládci Morovi neboli lásce. Vrchní úředník rozhoduje, kdo se smí oddávat lásce a s kým, ovšem jen každou třetí noc a jen za účelem plození co nejzdravějších dětí, neboť plození, tedy i sex, jsou náboženským úkonem; a tak před vstupem na lože je třeba se pomodlit k bohu a ženy mají hledět na krásné sochy vynikajících mužů, postavené v ložnicích, aby se jim zplozenci té noci podobali. Vše ovšem musí být posvěceno hvězdami a jejich příznivými aspekty: Campanella byl přesvědčeným stoupencem astrologie. Podobně i výchova dětí musí být hromadná, poněvadž jedinci plodí a vychovávají většinou špatně a ke zkáze státu... ne, jedincům se věřit nedá. Jedině společnost je dobrá, ovšem v čele s osvíceným vládcem.

Baconův Bensalem, literárně asi nejlepší z klasických utopií, se liší od ostatních utopických vizí ve dvou ohledech: za prvé je společenské zřízení pozoruhodně konzervativní, je zachován nejen majetek, ale i stavy a není zrušen ani takový trapný přežitek jako manželství; za druhé je tu položen důraz na vědu, techniku a touhu po objevování skrytých tajemství přírody. Svou tezi Vědění je moc zde Bacon bezezbytku rozpracoval: vždyť jako cíl této společnosti neoznačuje jeden z Otců Domu Šalamounova ŽÍT DOBŘE ani BÝT ŠŤASTNÝ, ale "prozkoumat příčiny a skryté pohyby věcí a co nejvíce rozšířit hranice lidského panství". A tak je Bensalem protkán laboratořemi, strojírnami i továrnami, pecemi, věžemi, výzkumnými ústavy a vůbec zlepšovacími zařízeními všeho druhu, i co se týče zemědělství. Není tu žádná mírová selanka, žádný tygr obcující s beránkem:

"Ve strojírnách zhotovujeme stroje a nástroje pro různé druhy pohybů," chlubí se obyvatel Bensalemu. "Dosahují mnohem větší rychlosti než střely z vašich mušket a než je rychlost jakýchkoli vašich strojů. Konáme pokusy, jak stupňovat rychlost soukolím i jinými prostředky. Tak se nám podařilo sestrojit přístroje, které jsou lepší a výkonnější než vaše a předčí i vaše největší polní a obléhací děla. Také vyrábíme střelné i jiné válečné zbraně všeho druhu, dále střelný prach i jiné nové výbušné látky, řecké ohně, jež hoří na vodě a nelze je uhasit."

Tímto důrazem na techniku jako by Bacon vykračoval ze statického pole utopie a na smyšlené šachovnici jako by procházel na nové dynamické políčko zvané VĚDA A JEJÍ VÝDOBYTKY.

Toto pole už ale cele tkví v éře, jejíž podobu určuje průmyslová revoluce a posléze francouzské osvícenství a francouzská revoluce. Svět se opět proměnil - a spolu s ním se mění i představy jeho lepšího, respektive opravdu dobrého pendantu. Montesquieovy Perské listy, Voltairův Candide a Mikromegas, Rousseaův Emil - souběžně s nimi pak díla Morellyho, Mablyho, Mesliera a Merciera mají v centru své pozornosti právě člověka a společenské uspořádání.

V základu řady z nich jako bychom nalézali starou optimistickou koncepci: člověk je v podstatě dobrý, zkazily ho jen společenské instituce. Zdrojem zla a lidského sobectví je - jak jinak - soukromý majetek, a proto klíčem ke správnému uspořádání společnosti je zrušení soukromého vlastnictví.

I sem však proniká moderní věda a její teorie: Charles Fourier bude sám sebe nahlížet jako toho, kdo - tak jako Newton objevil zákony hmotné přitažlivosti - rozšifroval a prozkoumal zákony vášnivé přitažlivosti a domácí asociaci. Dosavadní oprávci prý chtěli člověka jen omezovat a řídit, ale vlastní zákonitosti, podle nichž se řídí lidský život ve společenství, neznali; nevěděli, CO JE ČLOVĚK; a přece jen tato znalost vede ke správnému uspořádání života, jen jestliže správně rozprostřu síť jednotlivých vášnivých přitažlivostí, učiním člověka šťastným...

To ale v důsledku znamená přemístění utopie: pokud dříve ležela někde v Jižním moři, nyní je na nás, abychom ji uskutečnili v našem zeměpásu, byť nejprve zhusta jen v omezeném měřítku, jakožto izolované kolonie v rámci existující společnosti. Odtud se rekrutují aktivity právě Fourierovy (pokusy o zřízení harmonických falanstér) a Owenovy (New Harmony), ale i mnoha dalších. O pomoc jsou žádáni různí panovníci, hrabata a mecenáši všeho druhu, neboť ŽÍT ŠŤASTNĚ něco stojí, přinejmenším když s tím chcete plánovitě začít. Ve svých vizích ale naši utopisté a společenští oprávci mířili mnohem dál, ať už jejich cílem bylo konečné nastolení dějinně spravedlivého společenského řádu (Marx), nebo zateplení severního pólu a oslazení všech oceánů jako v případě Fourierově...

Jak takový ideální život ve shodě s lidskou přirozeností vypadal v praxi, dokládají mnohá svědectví. Nemohu neocitovat slova Nathaniela Hawthorna z jeho Blithedale Romance, jež vyšla roku 1852 a popisovala zkušenosti z utopijské kolonie zvané Broo... kova farma, která existovala v letech 1841- 1846 pár kilometrů od Bostonu.

"Nebezpečí, jež s sebou nesl náš nový způsob života, nespočívalo v tom, že by se nám nedařilo stát se praktickými zemědělci, ale spíše v tom, že jsme přestávali být čímkoli jiným. Ačkoli celý náš podnik byl teoretický, sami mezi sebou jsme se těšili příjemnými vizemi spiritualizace práce. Měla to být určitá forma modlitby, bohoslužebný ceremoniál. Každý úder motykou měl objevit nějaký aromatický kořen moudrosti, až doposud skrytý před slunečními paprsky. Udělat přestávku na poli znamenalo nechat vítr, aby vyfoukal mlhu z našich hlav - a my měli hledět vzhůru a lapat záblesky vzdálené duše pravdy. V tomto ohledu však věci nešly tak dobře, jak jsme předpokládali. Hroudy hlíny, jež jsme ustavičně převraceli a přehazovali sem a tam, nikdy nevysublimovaly v myšlení. Naše myšlenky naopak velmi rychle hroudovatěly. Naše práce nesymbolizovala nic. Duševní aktivita je neslučitelná s jakýmkoli větším tělesným zaměstnáním. Sedlák a učenec - sedlák a jemný člověk morálně ukotvené kultury... - jsou dvě rozdílná individua, jež nemohou být nikdy smíšena ani svázána do jediné substance."

V.

Říkám-li ale utopie, říkám zároveň taky antiutopie. Když někdo maluje před lidmi zářné zítřky, vždycky se najde nevěřící Tomáš, který mu jeho malbu setře houbou - nebo ukáže, že maluje fiktivními barvami. Karl Mannheim ve své Ideologie und Utopie rozlišuje dokonce čtyři hlavní typy utopické mentality:

1) utopii orgiastického chiliasmu,

2) liberálně-humanitářské utopie,

3) konzervativní antiutopismus,

4) socialisticko-komunistické utopie.

Hobbsův Leviathan by se dal nejspíše podřadit pod bod 2; ale co s Bernardem Bolzanem a jeho Nejlepším státem? Soukromé vlastnictví je mu, jako tolika jiným utopistům, trnem v oku, a přece je neruší úplně. Podobně socialisticko-komunistické utopie Fourierovy, Saint-Simonovy či Owenovy nezavádějí požadavek totálního nastolení dokonalé a jedině dobré společnosti na celém světě a především nevedou k tomu, čemu Marx a jeho následníci říkali třídní boj, revoluční svržení panství buržoazie, nastolení vlády proletariátu atp. Utopické myšlení zkrátka jednoznačné kategorizaci vzdoruje. Ostatně také kritika těchto utopií zazněla z různých stran.

Mnozí tvrdili, že jako takové jsou prostě neuskutečnitelné; jiní byli ve svém soudu obezřelejší. Tak italský sociolog Gaetano Mosca říká na adresu marxistické kolektivistické utopie už v 19. století toto: program je realizovatelný co do uchopení moci a zrušení soukromokapitalistického vlastnictví - ale ne už ve smyslu uskutečnění toho, co socialismus lidem slibuje. Lidská přirozenost je totiž stále táž - jenže podle Moscy nepatří do přírodního ráje, nýbrž je dána podvojnou jednotou ovládajících a ovládaných, a proto vykořisťování i útlak budou v socialistickém státě ještě výraznější než v předešlých společnostech. Socialistická společnost, tvrdí Mosca slovy jasnozřivými, slovy, jež těm, kdo je znali, sloužila jako útěcha v dobách temných, není žádná dokonalá vize, naopak, pokud se uskuteční, bude mít za následek "skutečné morální i politické kataklyzma", které budou příští generace studovat jako "mimořádně instruktivní případ sociální patologie".

A vskutku je pravda, že od doby pokusu o realizaci Marxových a Leninových idejí prvoplánová utopická literatura hyne, ano je mrtvá - s výjimkou Jefremovovy Mlhoviny v Andromedě, socialistické utopie sepsané v socialistickém státě (tedy utopie na druhou!) v roce 1957. Autor ji prý napsal poté, co v době své nemoci četl americkou vědecko-fantastickou literaturu a byl překvapen její antihumánností. Sepsal tedy ódu na budoucí humanitu, v níž historie lidstva vrcholí Érou Společné Práce (ESP), epochou, do níž lidstvo vstoupilo po předchozích dobách Antického světa - Temna - Kapitalismu - Éry Rozděleného Světa, kdy lidé konečně pochopili, že všechno jejich zlo plyne ze společenského systému, a tak ho jednoduše nahradili systémem jiným. V ESP řídí planetu vědecká střediska v čele s Radou ekonomiky, o klíčových otázkách rozhoduje celé lidstvo v referendech, umožněných dokonalými komunikačními systémy; lidé osídlili většinu planet sluneční soustavy, planeta Pluto bude nyní přestěhována blíž ke Slunci atd. Ale o to tolik nejde. Hlavní je člověk ESP: je důkladně vychován - jen rok je u matky a pak odchází do výchovného ústavu, aby jeho dospívání vyvrcholilo vykonáním dvanácti hrdinských činů po vzoru Héraklově, mezi něž patří přechod přes horský hřbet, znovuoživení uschlého keře chlebovníku či boj s dravci. Je tedy fyzicky skvěle vybaven, a kromě toho je citově dokonalý - prostě nedokáže jednat neeticky atd. Neživotnost hrdinů vyčítali Jefremovovi i jeho sovětští současníci - a když vezmeme knihu do ruky dnes, téměř se nedá číst.

Odhlédneme-li od tohoto unikátního pokusu, je ideální stát přítomen v literatuře v éře reálně socialistických pokusů už jen jako svá karikatura, jako výsměch sám sobě i principům, na nichž je zbudován, jejich zneužitelnosti i vzájemného protiřečení si - anebo jako varovné memento, upozorňující na hranice možností lidského rodu a stále znovu vymezující, co člověk je a co není.

"Ukazuje se, že utopie jsou mnohem uskutečnitelnější, než se dříve myslelo. A tak dnes stojíme před otázkou, která nás skličuje docela jinak: Jak se vyhnout jejich definitivnímu uskutečnění?" ptá se Berďajev a jeho otázku si zvolí za motto své slavné knihy Aldous Huxley. Brave New World, Krásný nový svět, napsal po své návštěvě Spojených států a vydal jej v roce 1932. Zde je napaden, zesměšněn a zcela převrácen naruby princip plánovaného štěstí, štěstí jako cíle společnosti. Ve Světovém státě je naplánováno všechno, celý život člověka od zkumavkového početí a zkumavkového pěstění až po pozdější náhražky těhotenství a náhražky vášní. Heslo světového státu zní: KOMUNITA - IDENTITA - STABILITA. Panuje nadvláda stupidních sloganů a říkanek, které jsou lidem vtloukány - či spíše všumovány - do hlavy už od dětství formou hypnopedie, tj. našeptáváním v době spánku:

Heče peče, Ford a špás,

spoj se s dívkou hned naráz.

Kočka má pěkná očka.

Děcko má v láhvi všecko.

A tak si vrchní vládce a kontrolor Mustafa Mond může povzdychnout: "Jak by to bylo krásné, kdyby člověk nemusil myslit na štěstí!"; a Divoch - ten, kdo přichází zvnějšku, kdo vidí jinost sebe i jinost této civilizace Fordova letopočtu, podobně jako Montesquieovi mladí Peršané, on, odchovaný v rezervaci a na jednom starém výtisku Shakespeara, tedy na poezii, si nárokuje své právo: "Chci boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré, a chci hřích." "Zkrátka," pravil Mustafa Mond, "požadujete právo být nešťastný."

Je to pravá novel of ideas, román idejí, jaké chtěl Huxley (vnuk Thomase Huxleyho, slavného biologa přezdívaného Darwinův buldok) psát a tak spojit vjedno esej i román, myšlenku a cit, rozum a vůli; a idea ŠTĚSTÍ jako cíle - nezapomeňme, že je to idea, kterou má Amerika zabudovánu ve své ústavě! - je tu na hlavu poražena.

Žákem Aldouse Huxleyho v Etonu byl George Orwell, muž, který místo proti ideologii štěstí, techniky a prosperity, jejíž slepou tvář zahlédl jeho učitel, namířil v anti-utopii 1984 (vydané roku 1948) své pero proti ideologii, která tehdy ovládla ne nepodstatnou část světa - a v jeho zbytku se dále tvářila jako ta pravá a žádoucí.

I antisvět Oceánie je zaplněn hesly: VÁLKA JE MÍR. - SVOBODA JE OTROCTVÍ. - NEVĚDOMOST JE SÍLA. A ani tady se nedá žít. Pronikavost Orwellova vhledu do povahy autoritářského režimu a do mechanismu jeho moci (včetně přepisování minulosti, nazývání věcí opačnými jmény, likvidování jinak smýšlejících a vůbec vytěsňování jakéhokoli myšlení i jinosti na nedovolený a pronásledovaný pranýř, mučicí praktiky vládnoucích atd.) mohli na vlastní kůži ocenit obyvatelé zemí, v nichž principy marxisticko-leninského socialismu na chvíli zvítězily. Přes svou slávu je ale kniha vlastně plošší než Huxleyho Nový svět, a to i po literární stránce; navíc má svého přímého předchůdce, Zamjatinovy My.

A přece když čteme staré i nové utopie a antiutopie - snad s výjimkou Huxleyho -, cítíme, že něco podstatného nám pořád chybí a uniká. Dá se proti nim vznést jed... na prostá námitka: politika patří bezezbytku do sféry "předposledních věcí" (M. Oeming). Proto nemohou být ani sociálně-politické aktivity ze své podstaty spásné. Nebo jinak: "Utopie transcenduje, není však transcendentální v metafyzickém smyslu." (Finley) Něco tu bude pořád chybět. Ale dlouho se nezdá, že by to někomu vadilo: pozornost je totiž upřena jinam.

VI.

Jak jsme slyšeli, už obyvatelé Bensalemu si kladli za cíl "prozkoumat příčiny a skryté pohyby věcí a co nejvíce rozšířit hranice lidského panství". Prostředkem k tomu jim byla věda a technika, plody rozumového úsilí člověka, které ho svrchovaně odlišují od zvířat a vytvářejí z něj species, jež nemá sobě rovnou - dokonce se stává otázkou, je-li člověk technický, homo technicus, týž jako pouhý homo sapiens sapiens, nebo nejedná-li se o nový živočišný druh.

Ale to je až druhé patro vědecko-technického tázání a úsilí. V prvním patře nacházíme, stejně jako u Bacona, opojení mocí a možnostmi vědy. Jejím nejslavnějším apoštolem je Jules Verne, muž, který žil v době, kdy se zdálo, že platí heslo SEN DNEŠKA = SKUTEČNOST ZÍTŘKA. On byl tím, kdo sny dneška pojmenovával: lokomotivy, ponorky, rakety, létací stroje, jezdicí parní slony atp. - a pak pouze sledoval jejich vyplnění.

Jenomže Verne byl skutečným apoštolem, a proto viděl, že věda i technika mají druhou stranu, že samy v sobě nenesou kritéria dobrého ani zlého a že záleží pouze na jejich užití, tedy zase na člověku, který je takto nad svým výtvorem - ale kterého, prostřednictvím druhého člověka, může porazit právě jeho výtvor. Dualistickou vizi světa pod vládou technického pokroku lze nejlépe vidět v obrazu Ocelového města, Stahlstadtu, proti němuž stojí ideální město budoucnosti France-ville. France-ville vyhrává: Verne nebyl apokalyptik, nýbrž vlastenec a knihu sepsal jako revanš bismarckovskému Německu po dobytí Paříže Prusy v lednu 1871.

Technika zkrátka nabízí, co se týče JINÉHO, náhle neuvěřitelné možnosti. Nové mýty se technizují. Nový mýtus přesune člověka do JINDY - má přece stroj času - nebo do úplného a neznámého JINDE - má přece rakety a cestovadla všeho druhu. Doba jako by byla tímto objevováním posedlá, jako by byla poslušna Vaughanova bonmotu: "Zkoumej jiný svět bedlivě; koho zajímá ten náš." Další posedlostí doby ale byla evoluční teorie, představená Darwinem, a nový vhled do zákonů přírody, který umožnily vědecké objevy elektromagnetického pole, druhého zákona termodynamiky atp. Proměny živočišných druhů včetně člověka, myšlenkové experimenty plynoucí z objevů struktury hmoty i vesmíru a sám tento vesmír, dávná scenérie náhle naplněná novými charakteristikami a otevřená pro různá mise-en-sc, určují charakter sci-fi i pro další století, třebaže vlastní název žánru vymyslel až roku 1929 Hugo Gernsback.

Jenže při popisu a zkoumání jiného světa se zase všude vtírá ten náš. Nejen věda, ale i věda-fikce neboli science fiction se řídí antropickým principem. Kolonizují-li se ve vesmíru jiné planety, pak se to děje tzv. terraformingem, neboli planety se přizpůsobují tvářnosti Země. Objeví-li se roboti, hrozí jejich zvrhnutí se (nebo vyvýšení?) v člověka, viz Čapkovo R.U.R nebo sebevraždy robotů - a tak jsme zase oklikou u lidského rodu. V Ostrově doktora Moreaua H. G. Wellse, klasika a zakladatele žánru nebo přinejmenším jeho novodobé podoby, mimochodem žáka Thomase Huxleyho, je cílem šíleného doktora nalézt hranici tvárnosti živého tvora. Pozornost je napřena namísto na ideální způsob uspořádání lidské společnosti na samu podstatu člověka jako jedince. Otázka CO JE ČLOVĚK je ale položena v rámci živočišné říše. Jaký je rozdíl mezi ním a zvířetem?

"Mnohé z toho, čemu souhrnně říkáme morálka, je také taková umělá modifikace nebo odchylka instinktu: bojovnost se dá změnit v statečnou obětavost, potlačená sexualita v náboženské cítění. Také prohlásil [rozuměj dr. Moreau], že zásadní rozdíl mezi člověkem a opicí lze nalézt v hrtanu, v neschopnosti vytvářet přesně artikulované symboly, jimiž lze vyjádřit myšlenku."

Podobný pokus o definici podniká i Emil Vercors v Nepřirozených zvířatech, kde mu však bude rozhodujícím znakem potřeba uctívat jinou bytost - boha; a jiní autoři budou dávat zase jiné odpovědi. Skutečnou laboratoří lidství jsou pak mutanti, klony nebo bytosti vytvořené uměle na nestrojové, netechnické bázi po vzoru Frankensteina Mary Shelleyové (nezapomeňme, že hrůzostrašný gotický román je jedním z přímých předků moderní sci-fi a fantasy!); anebo se dá uplatnit už zmíněný časový trik - tentokrát ale zaměřený na lidstvo: lze totiž předvést jeho evoluci (nebo devoluci) na časové škále obrácené do budoucnosti. Wellsův pokus je ještě velmi skromný: jeho Poutník v čase navštíví jen jednu jedinou budoucí epochu, která je ovšem mezní extrapolací podmínek industriální éry. Svým způsobem je to sociální pamflet o zlých, ale šikovných Morlocích (tj. těch, kdo ovládli techniku, bydlí v podzemí, a když padne tma, loví Eloie a živí se jejich masem) a Eloiích (zjemnělých obyvatelích vrchního světa, kultivovaných, nicméně využívajících technických zařízení spravovaných z podzemí, beránčí kořisti Morloků).

Opravdové veleplátno téměř obrozenského rozměru nabízí Olaf Stapleton ve svém díle Poslední a první lidé (Last and First Men, 1930). Popisuje tu historii lidstva v rozmezí dvou miliard let počínaje dneškem. Stapleton nechá vzniknout a zase zaniknout postupně osmnáct druhů myslících bytostí, které na sebe evolučně navazují. První člověk, tj. my, vyhyne za 200 000 let. Za dalších deset milionů let vznikne druhý člověk, moudrý a harmonický, který vyhyne ve válkách s Marťany. Třetí člověk je malý, snědý, s kočičí tváří a šesti prsty na rukou atd. Následuje postupný úpadek a nutné opuštění zeměkoule, takže devátý člověk připomíná čtyřnohého kopytnatce velikosti králíka a další druhy se podobají pro změnu klokanům. Teprve čtrnáctý člověk dosáhne úrovně Prvního člověka a poté se vývojová křivka opět zvedá až k osmnáctému, dokonalému člověku, který cestuje časem a jeho vědomí může vstoupit do kteréhokoli jedince z předchozích ras.

Není divu, že nad takovými rozmáchlými a velkorysými obrazy možného vývoje lidského rodu jala autory žánru pýcha. Vědec nemůže volně fabulovat, ale fiktivní vědec - nebo vědec fikce - se tváří jako bezbolestný experimentátor s lidským druhem; jako ten, kdo ví více než druzí; jako futurolog, budoucí svědomí možností světa; jako evolucionista nové generace; jako iluzionista techniky a pokroku; jako věrozvěst obydleného a šumícího vesmíru; jako prorok; jako vidoucí; jako ten, kdo se neptá, CO JE ČLOVĚK, ale CO BY MOHL BÝT ČLOVĚK: neboli ten, kdo hledá nový přídomek rodu Homo... J. W. Campbell, jedna z vůdčích postav americké sci-fi mezi válkami, dokonce tvrdil, že beletrie - neboli literární mainstream - je vlastně jen jednou odnoží science-fiction, protože se zabývá jen úzkým výsekem reality, omezeným na NÁŠ SVĚT, zatímco sci-fi zahrnuje veškerý čas, prostor a vůbec všechny možnosti. Navíc - když už se obrátíme k našemu omezenému DNES - i toto DNES se prý dá nejlépe ztvárnit vědecko-fantastickou literaturou, v níž přátelsky bydlí vedle sebe kultura vědecká a humanitní (to bylo taky cílem Aldouse Huxleyho), jež jsou jinde od sebe neprodyšně a nepřátelsky odděleny. Ale to není všechno: skutečná síla sci-fi se projevuje v tom, že nepředstavuje jen literaturu, ale životní styl. Je to pravá kultura masové společnosti - srovnej jen roli komiksů při jejím rozšiřování na počátku 20. století v USA. Fanoušci mají své časopisy, své fankluby, svá pravidelná setkání; podle fanklubu Futuriánů (30. léta v USA) byl dokonce správný fanoušek sci-fi povinen prosazovat sci-fi projevy do myšlení společnosti! A dnes? Každý druhý má doma počítač. Každý druhý může vcházet otevřenou branou do jiných světů, v duchu hesla počítačového serveru jine.webz.cz: "Jiné světy, vesmíry, dimenze, vize, myšlenky, názory."

To je pohled pro. Pohled contra nás upozorňuje na další zvláštnosti žánru: jsou jimi traktátovitost, vysvětlovací posedlost a sklony k moralizování, v poslední době častá ekologická nota; knihami zhusta běhají jenom figury a figurky, které jsou navíc v jen mírně pozměněných podobách přenášeny do jiných kulis, příběhy jsou střižené a la th a plné klišé, což literatuře nikdy nesvědčí. A co se týče poslání těchto "nových mýtů"? Kingsley Amis hodnotí žánr a jeho kreace přímo jako "nové mapy pekla"...

Ale možná bychom s pekly i světy měli být opatrní. Jak tvrdí příručky literární teorie, každé dílo si vytváří svůj svět, i kdyby pojednávalo o zelinářovi odnaproti. "Romanopisec nabízí spíše celý svět," píší Wellek s Warrenem, "než případ (postavu či událost). U všech velkých romanopisců takový svět nacházíme - lze poznat, že se překrývá se světem empirickým, ale že se od něj liší svou samostatnou poznatelností. Někdy se jedná o svět, který lze najít na zeměkouli... ; avšak někdy - jako u Poea - jej takto najít nelze: Poeovy strašidelné hrady nejsou v Německu či ve Virginii, nýbrž v duši." A jistě tam nebydlí samy, chceme dodat, vedle nich najdeme další světy dalších krajin duše, která už ze své podstaty nemůže mít hranici -

Při vší zaujatosti naší otázkou CO JE ČLOVĚK bychom také neměli zapomenout na to, že s hrdostí a přímo ve svém erbu ji nese jen část autorů žánru. Ti druzí by se označením za evolucionisty či proroky budoucnosti cítili do hloubi své nekonečné duše uraženi: oni chtějí čtenáře - ale i sebe - jednoduše bavit, a vydělat na tom. A přece i oni zhusta utkvívají v zabetonovaných motivech a klišé žánru jako ve stavebnici z lega; znuděný čtenář zívá a neví co by a přemýšlí nad Řehořem Samsou, který se jednou ráno probudil jako hmyz... nebo nad oním slovem z Meyrinkovy povídky, které, jsouc vysloveno, proměnilo toho, kdo ho slyšel, ve fialový květ, podobný květu ambérie... anebo nepřemýšlí nad ničím konkrétním, ale prostě nad něčím JINÝM...

VII.

Oním JINÝM, reakcí na nový vědecký a technický mýtus, který jde ruku v ruce se zesvětštěním a odbožštěním světa, je nový mýtus č. 2 neboli fantasy. To, co jinde zmůže vědotechnika, v tomto světě, nebo spíš světech, zvládnou kouzla a magie. Technika je naopak - pokud se vůbec objeví - nahlížena s despektem. Zkuste si přimyslet do Tolkienovy Středozemě kosmickou raketu! Moderní výdobytky jsou tam přítomny jen v temné podobě Sauronových a Sarumanových vynálezů, které ničí všecko živé. Místo (vcelku) poslušných strojů a jejich kreslících, kalkulujících a vyrábějících pánů se tu objevuje čaroděj s hůlkou nebo bytost nadaná mocí nebo kouzelný předmět, převzatý ze starých ság, jako byl prsten Nibelungů nebo svatý Grál. Co je staré, není trapně zastaralé, ale má hodnotu a sílu. Otázku CO BY MOHL BÝT ČLOVĚK tady nemá smysl položit. Místo různých druhů mimozemšťanů, umělé inteligence a různých stadií evoluce lidstva tu zaujaly rozdílné "rasy", národy s fiktivní historií a čarovné bytosti všech druhů. Různé verze univerzálních dějin lidstva jsou nahrazeny dějinami paralelních světů. Bůh je mrtev - a tak jsou resuscitována božstva starých kulturních národů, Egypťanů, Babylóňanů, Řeků, Vikingů. Po zelené trávě běhají jednorožci, vzduchem se vznášejí gryfové nebo hippogryfové a elfí písně představují tuzemský popík. Skalní příznivci sci-fi hledí sice na toto čarování svrchu a přezdívají mu s despektem sword&sorcery, ale ani oni mu nemohou upřít působivost a sílu.

Navíc má celá věc ještě jednu výhodu: nikdo už dnes není v trapném dilematu Ephraima Kishona, kterému jeho nakladatel poradil napsat knihu pro děti se zvířecím námětem, přičemž téměř všechna vhodná zvířata, jak varoval jedním dechem, se už spotřebovala. Medvědi, kozli, mravenci - ty všechny už lační pisálci literárně sežvýkali a předhodili dětským čtenářům. I hyeny? ptá se nápaditý spisovatel po chvilce přemýšlení. Ano, i hyeny: Hyení mládě Helga v podzemí, odpovídá nakladatel. I čmeláky? kontruje spisovatel. Čmelák Brundibár, který sám sebe pokládal za včelu, odtuší pohřebním hlasem vydavatel. A co dešťovky? Dešťovka Rainer na širém moři, ševelí hlas pobledlou místností a dodává: To není všechno. Došlo i na ústřice. Ústřice Aurelie a její dvojče August. A co houby z mořských hlubin? ptá se se zkaleným zrakem spisovatel, a tu se oko nakladatelovo rozjasňuje: Houby z mořských hlubin, ne, ty tu ještě nebyly...

Nic z toho dnes v našem žánru - nebo žánrech - neplatí. Nelíbí se vám svět, ve kterém se lidé přepravují auty? - Nechejte je přemisťovat se ve vzducholodích. Nelíbí se vám kamenné chodníky a silnice? - Udělejte z nich běžící pásy jako Heinlein. - Nelíbí se vám obyčejné lípy a javory? - Vypěstujte si své mallorny. Nelíbí se vám svět, kde lidé a zvířata jsou od sebe odděleni? - Přičleňte každému člověku jeho zvířecího daemona, jako to udělal Philip Pullmann. Už vás otravuje být stále jen mužem nebo stále jen ženou? - Utvořte bytosti s proměnlivým pohlavím jako Ursula le Guinová. Zdá se vám, že je trapné, že je svět jen jeden? - Učiňte ho pouhou stínovou projekcí světa skutečného a jediného, ovládaného jediným Vzorem, jak to udělal Roger Zelazny. Nudí vás jeden trojjediný Bůh, případně jeho lidskobožský syn? Inu, začněte třeba "Na počátku byl Ílúvatar." Anebo si vezměte Ódina a jiná severská božstva a přesaďte je do dnešního světa, jako to dělá Douglas Adams. Anebo splácejte dohromady anděly, ďábly, církev jako prohnilou tyranskou instituci a z Pánaboha udělejte senilního stařečka v nosítkách, který se rozplyne v bílý chumáček - opět Pullmann. Chcete pro změnu celou tuhle stafáž odhodit, protože svět potřebuje nějaké nové, jednoduché náboženství? - Založte bokononismus jako Kurt Vonnegut. Zdá se vám, že sci-fi a fantasy jsou od sebe příliš odděleny? - Tak vezměte planetu, rozřízněte ji napůl jako plody oskeruše, jednu půlku nechejte vědeckou, druhou fantastickou, a člověk ať prochází mezi nimi - nápad Pierse Anthonyho. Anebo souběžně s naším světem utvořte svět kouzel a umístěte do něho britskou internátní školu, po jejíchž chodbách chodí chlapec s privilegovaným osudem: Harry Potter J. K. Rowlingové. Nudí vás pozemská minulost? - Tak ji přepište, přepište dějiny druhé světové války jako Harry Turtledove.

Ale hlavně pište, protože to sype, a pište hodně a nadlouho, protože přece všechny nápady nevystřílíte v prvním dílu, když jich můžete udělat dalších pět... nebo třeba devět... Věk ani vzdělání nerozhoduje: čtrnáctiletá gymnazistka Flavia Bujorová začala psát svůj román Tajemství kamenů pro jistotu už ve dvanácti. A o čem román pojednává? Tři dívky se v den čtrnáctých narozenin dozvídají, že jsou starým proroctvím předurčeny k boji se zlem, s nímž se taky nakonec utkají. Jejich příběh se ale prolíná s příběhem stejně staré dívky, která v našem zcela současném světě leží v kómatu v nemocnici a o svůj život vlastně nebojuje. Nestojí jí za to. V kómatu ale vidí zápas svých vrstevnic, a tak si nakonec řekne, že ten návrat, ten návrat by snad přece jen mohl být k něčemu...

To je další rys nových mýtů či pohádek: boj dobra se zlem, vyvedený až na ostří nože. Málokdy jde o míň než o samo bytí nebo nebytí světa. Jestliže zlo, tedy jeho temný pán. Jestliže mocný předmět, tedy takový, který určí celý osud světa. Na začátku možná nejsou všichni bojovníci, ale když jde o takovou věc... no to se nedá couvnout, to musí každý uznat, že vůči osudu světa se musí vybičovat k hrdinství. Kvůli vlastnímu... inu, to se neví.

Tak tohle jsou ty správné nové mýty? To je to, na co jsme čekali, to, co se má vyprávět? Co přináší štěstí - anebo spásu?

Jenomže otázka po dobrých mýtech a správných příbězích je tu smetena ze stolu. Všechny jsou přece dobré, když jsou o boji Dobra proti Zlu. Že se jedno Dobro nepodobá druhému Dobru? Och, to jste nepochopili, oč tady běží... Dobro je dobro je dobro - a Temný pán musí být poražen. Přinejmenším v drtivé většině příběhů - protože i zde se najdou čestné výjimky, autoři, kteří podobně jako Stanisław Lem nahlížejí boj dobra se zlem jako "hru s nenulovým součtem", příběh, v němž je "determinace osudu porušena stochastikou náhody", ba dokonce tak chtějí definovat i celý žánr (či oba žánry) oproti pohádkám. V Sapkowského i Zelazného dílech vidíme podobný přístup, jiní se zase spouštějí do duševního světa člověka, popsaného moderní psychoanalýzou, a zacházejí s ním podle pravidel žánru, který umožňuje ustavit bytosti různých druhů: může tu chodit docela samostatně vaše Anima i vaše Id a podávat si ruce. Jenže pokušení žánrových klišé jako by bylo příliš velké... A dílů je vždycky víc, než je zdrávo pro duši - i pro literaturu.

A tak se plní celá tato úžasná země Férie skřety, Marťany, raketami a prastarými meči. Na jejím nebi jsou vepsána hesla: FANTAZIE JE SÍLA. - SVĚTŮ JE MNOHO. - VYBER SI TEN SVŮJ. A já už si připadám z té mnohosti unavená. Možná to nejsou nové mapy pekla, ale můj zrak je pomalu přestává od sebe odlišovat, podobně jako políčka na celuloidovém pásu. Jako Huxleyho Divoch stojím před vrchní správcem - Metafyzikem země Férie a říkám mu: Dost, prosím. Propusťte mě. Dejte mi tento jeden svět, nekonečně zmnožený našima očima, dejte mi mou možnost hřešit a najít spásu právě v něm.

Ty opravdu nechceš celou tu mnohost? Celou tu krásu? a rozpřáhne rukou kolem sebe.

Ne, nechci, řeknu. Když večer zavřu oči, mám ji taky. Navíc to není krása, nad kterou mé srdce usedá.

Ty nechceš ani Dobro je dobro je dobro?

Chci dobro, na které se můžu zeptat. Možná se o něm nakonec nedá říct nic - mož... ná je to Dobro bez vlastností, ne Dobro s vlastnostmi, ale můžu se na ně zeptat.

Pokyne rukou - a já propadnu stropem zase zpátky jako nenapravitelný ignorant, ten, kdo pohrdl stříbrným pohledem jednorožce i vznášedlem uprostřed Celetné ulice v parném odpoledni.

Sylva Fischerová (1963) po počátečních studiích filozofie a fyziky na FF UK a MFF UK v Praze nakonec vystudovala klasickou filologii na FF UK. Působí v Ústavu řeckých a latinských studií FF UK. Je autorkou čtyř básnických sbírek: Chvění závodních koní (1986), Velká zrcadla (1990), V podsvětním městě (1994) a Šance (1999).