Matyáš Havrda

Poznámky k překladatelské strategii

1.

Nový český překlad Aischylovy Oresteie vznikl na zakázku Národního divadla v letech 2000- 2002, na popud tehdejšího šéfa činohry ND Josefa Kovalčuka a režiséra Ivana Rajmonta. Oba pánové znali náš starší převod Sofoklova Krále Oidipa, který se na objednávku brněnského HaDivadla zrodil během uspěchaného pololetí roku 1998. Ačkoli jsme původně na Oresteiu žádali tři roky času, brzy jsme pochopili, že v divadelním prostředí nelze - navzdory odvážnému a velkorysému postoji zadavatelů - s takovýmto horizontem počítat. Nakonec jsme se spokojili s osmnácti měsíci, což je termín na trilogii o čtyřech tisícovkách veršů nikterak komfortní, ale splnitelný.

Přípravě jsme věnovali podstatně více pozornosti než při práci na Oidipovi, včas jsme si obstarali dostupné komentáře a pečlivěji jsme uvážili překladatelskou strategii. Rozhodli jsme se, že nechceme časoměrné rozměry Aischylových veršů napodobovat jejich přízvučnými ekvivalenty, a to ani v dialogických částech. Důvěřujíce Aristotelovi, že jambický trimetr se z veršových forem nejvíce blížil dikci mluvené řečtiny, rozhodli jsme se jej nahradit volným trochejsko-daktylským rozměrem, který má podobnou funkci v češtině. Ostatní rozměry se Petr Borkovec pokusil nahradit různými formálními prostředky, které měly vyjádřit jejich vyznění (nakolik jsme je dokázali rekonstruovat). U anapestů proto hledal formu, kterou je možné sborově recitovat a výrazně rytmizovat, u daktylských strof hledal formu vznosnou a epicky výpravnou, u trochejských dimetrů průzračnou a velebnou, při překladu dochmiů formu vyjadřující úzkostný neklid apod. Bylo by možné analyzovat formální prostředky, jichž přitom užil, a posoudit jejich vhodnost, neboť součástí přípravných prací byla detailní metrická analýza řeckého textu, nakolik jsme jí s pomocí komentářů byli schopni. Pozorněji jsme také přistupovali k volbě stylotvorných prostředků, abychom odlišili řeč s hovorovými prvky od řeči vznešeně archaizující, řeč rétorickou od řeči modlitební, řeč krále od řeči posla nebo hlásného. V analýze stylových úrovní textu jsme byli opět téměř výhradně závislí na dostupných komentářích.

Starší české překlady jsme průběžně studovali, ale přejímali z nich poměrně málo, ať už ve volbě lexika nebo ve výkladu obtížných pasáží. Pokud je nám známo, žádný z českých překladů nebral v úvahu komentář pozdější nežli Wilamowitzův z roku 1910 (výjimkou je snad překlad Jar. Krále z roku 1981), a tu jsme museli přihlédnout k poválečné diskusi, která se přesunula z Německa zejména do Velké Británie, ale i Holandska či Francie. Jak uvedeno, nesledovali jsme starší překlady ani v postupu formálním, a na rozdíl od Ferdinanda Stiebitze či Václava Renče jsme se neodvážili doplňovat chybějící verše. Upustili jsme také od riskantního rozdělování sborových částí mezi jednotlivé členy sboru, naopak jsme se pokusili zvýraznit kompaktnost a formální členitost lyrických kompozic.

2.

Naši překladatelskou strategii lze nejobecněji charakterizovat následovně: Překladatel chce mít k dispozici všechny dostupné filologické a literárněhistorické údaje o překládaném textu, s jejichž pomocí se pokusí rekonstruovat jeho původní referenční rámec, nakolik je to možné. Z uvedených údajů pak vybere ty, které s ohledem na předpokládaný význam textu považuje za podstatné, a pokusí se z nich zprostředkovat vše, co mu dovolí jeho řeč. Prvky předpokládaného sdělení, které takto zprostředkovat nelze, se pak podle svého nejlepšího vědomí a svědomí pokusí kompenzovat na základě možností, které mu jeho řeč nabízí.

V souladu s touto strategií jsem s pomocí sekundární literatury sestavil podrobný komentář k jednotlivým nahrubo přeloženým veršům. Tento komentář je již interpretace interpretací, pokus rekonstruovat původní významové kontexty Aischylovy řeči, nakolik jsem je s pomocí dostupných komentářů dokázal zahlédnout. Je to však interpretace předběžná a neforemná, mnohomluvná a neurčitá, explikace původní jednoduchosti, která si žádá dořečení v podobně sevřeném a jednoduchém výrazu, jakým promlouvá překládaný text. Touto předběžnou řečí jsem se obracel především k básníkovi, ale i k režisérovi či dramaturgovi inscenace, a potažmo ke každému, kdo by chtěl na jejím základě vytvořit konečnou interpretaci překládaného díla.

Básník pak trpělivě prohledával svou vlastní řeč a hledal a utvářel formy, které by rekonstruované významy co nejdokonaleji zprostředkovaly nebo nahradily. Přemlouval svou řeč, aby si osvojila něco z těch cizorodých významů, a na oplátku ji nechával, aby rozvinula své možnosti a ukázala své bohatství všude tam, kde se těmto významům odmítla podvolit. O výsledný tvar pak ještě oba autoři smlouvali, nejprve spolu navzájem a později v jednotlivostech ještě s režisérem a s herci, kteří jej měli "přeložit" do jevištních forem a tak jej znovu interpretovat v řeči, která má opět vlastní limity a možnosti.

3.

Vyjádřeme se však ještě přesněji: o co nám vlastně v překladu šlo? Podávali jsme interpretaci znaků, které k nám promlouvají z veliké dálky. Nemohli jsme si být jisti ani jejich formou, natož pak významem. Kodexy, z nichž vycházejí naše tištěné edice, jsou opisy mnoha opisů, které od jakéhosi archetypu dělí dlouhá staletí, navíc opisy děravé a porušené. Heroická interpretační práce generací klasických filologů - paleografů, jazykovědců a literárních historiků kontinentální i ostrovní provenience - tyto nedostatky napravila zřejmě natolik, nakolik je to vůbec v silách pomíjivé bytosti s podmíněnou perspektivou. Ale i kdybychom věřili, že slova, která dnes čteme v kritických edicích Aischylových dramat, zhruba odpovídají těm, která roku 458 př. Kr. přednášel se svým chórem a herci na jevišti Dionýsova divadla v Athénách (jestliže kýžený "archetyp" překládaného textu pochopíme způsobem, který obzvláště drasticky ukáže jeho nedosažitelnost), budou tím položeny pouhé základy, aby bylo možno vůbec něco stavět. Tou stavbou, kterou nazýváme překladem, pak bude stavba významu těchto slov a jejich konfigurací, významu, který zároveň hledáme a vytváříme.

Komunikace se znaky, které k nám promlouvají z takové dálky, je však právě mimořádně obtížná, zvláště když víme, jak mlhavé jsou naše představy o politické diskusi, jejíž součástí původně byly a ze které je pro paměť potomků vytrhlo písmo. Nejde jen o to, co přesně se stalo během Efialtových reforem roku 462/1, na které Aischylos bezprostředně reaguje, a jaký byl vlastně Aischylův postoj k těmto událostem, jimiž bylo v Athénách definitivně založeno demokratické zřízení. Aischylos nehovoří jen jazykem politika, ale i jazykem básníka a "teologa", který do politického diskurzu vtahuje řeč homérské epiky, sborové lyriky a možná i rodící se filozofie, a to vše v rámci formujícího se jazyka tragédií, který takto širokou konfrontaci různých žánrů řeči právě umožňoval. Rozumět Aischylovi by tak mj. předpokládalo rozumět jazyku žánrů, které se v jeho řeči konfrontují, tj. znát hlediska a témata, která se v nich artikulují.

Tím však interpretační potíže zdaleka nekončí. I kdybychom dokázali zrekonstruovat všechny literární a společenské kontexty, které se v Aischylově řeči konfrontují, pochopit všechny aluze a rozkrýt všechny vrstvy literárně-dramatického záměru, zůstane otázka, které se žádný překladatel nevyhne: jak tuto konfrontaci hypotetických významových kontextů zprostředkovat rozumění, pro něž je dokonale ztracen jejich původní "životní" smysl? Můžeme přesvědčit našeho čtenáře nebo diváka, aby následoval naše literárněhistorické rekonstrukce dobových významů, ale nemůžeme ho donutit, aby těmito významy žil a sám je dále rozvíjel svou řečí a svým jednáním. Nemůžeme k tomu ostatně donutit ani sami sebe. A přece předpokládáme, že divák, k němuž se Aischylos obrací, má rozumět právě takto, neboť žánry řeči, které se v dramatu konfrontují, jsou žánry jeho politického a náboženského života. Překlad, jehož srozumitelnost by závisela na rekonstrukci hypotetických kontextů, ve kterých nikdo nežije, by se tak podobal sádrovému modelu fosílie, a to modelu ne zcela spolehlivému. Možná jsme se tedy rozhodli postup obrátit a pokusit se pod záminkou překladu o "aktualizaci", tj. o artikulaci naší vlastní situace, a to v těch jejích aspektech, které jsou původní situaci překládaného textu nějak analogické?

Ve skutečnosti nikoli, ačkoli i takový přístup je možný a divadelní inscenace se k němu bude chtít patrně přiblížit více než překlad literární. Věděli jsme sice, že se nám nepodaří zprostředkovat svět původního významu Aischylovy řeči, neboť je pro nás přese všechnu snahu nenávratně ztracen. Věděli jsme, že znaky promlouvající z minula lze vyložit jen na základě analogických významů, které jsou dostupné v našem horizontu. Přece jsme se však pokusili specifickou odlišnost tohoto světa zachytit natolik věrně, nakolik nám to naše řeč dovolila. V pečlivé interpretaci znaků, které o něm vydávají (jakkoli problematické a mnohokrát zprostředkované) svědectví, jsme se pokusili vytvořit viditelný, ale přece jen specificky jiný svět, do něhož by bylo možné hledět a bylo by možné mu nějak rozumět, aniž bychom podléhali iluzi, že lze překlenout propast, která nás od jeho jinakosti dělí. Vycházeli jsme z toho, že dobrý překlad musí umět zachovat svéráz překládaného světa, nakolik je to možné, ale zachovat jej v podobě, která probudí zvědavost a ochotu se tímto světem zabývat, vstupovat do něj a rozmlouvat s ním v dialogu nepřevoditelně odlišných pozic.

Pracovní překlad Matyáše Havrdy (ona "předběžná řeč", se kterou pracoval Petr Borkovec) je k dispozici na adrese www.fysis.cz, rubrika Aischylos.

Matyáš Havrda (1972) se zabývá studiem a interpretací antické náboženské literatury. Překládá ze staré řečtiny (např. Kléméns Alexandrijský, Pobídka Řekům, 2001). Společně s Petrem Borkovcem přeložil Sofoklova Krále Oidipa (1998) a Aischylovu Oresteiu (2002).