Tomáš Vítek

Sedmička a kořeny její posvátnosti

Nejprve je třeba korigovat naděje, které by název článku mohl vyvolávat. Pokud někdo doufal, že mu budou kořeny posvátnosti sedmičky objasněny, bude nejspíše zklamán. Naopak, byly-li mu doposud nejasné, budou mu po přečtení článku pravděpodobně ještě nejasnější. Nejedná se o veřejnou demonstraci badatelského úspěchu, nýbrž o malou ukázku několika neúspěchů. Situace ovšem není ani zdaleka beznadějná, protože existují hned dvě skupiny řešitelů, jejichž představitelé - budou cum grano salis zváni vědci a mystiky - věří, že na důvod posvátnosti sedmičky přišli. Protože je však víru vědců a mystiků v přesvědčivé objasnění problému poněkud obtížné sdílet, bude zčásti řeč i o nich a možných motivech jejich stanovisek. Ne kvůli tomu, aby místo jednoho neúspěchu mohly být prezentovány tři, nýbrž proto, že ke každému tématu patří ti, kteří se jím určitými způsoby zabývají, a odkrývají tak jeho vrstvy, pohyby a možnosti. Anebo z jiné perspektivy: každé téma si přitahuje své lidi, aby se jím zabývali, vyjadřovali ho a epifanizovali. V obou těchto úhlech pohledu není až tak podstatné, zda či nakolik jsou aktéři ve svém úsilí úspěšní. K těmto tezím se autor na závěr vrátí podrobněji, nejprve však popíše, jak se k nim dostal on: k sedmičce vede mnoho cest, ale ne všechny spějí k týmž otázkám.

1. Sedmice mudrců

Sedm mudrců se v Řecku říkalo skupině význačných osobností politického, myšlenkového, etického a literárního života, které žily v době mezi 7. a 5. st. př. n. l. Už jen to ukazuje, že jednotliví mudrci spolu příliš nesouviseli, ačkoli nechyběly pokusy o vytvoření nějakého sjednocujícího chronologického nebo myšlenkového modelu. Pro historiky filozofie se jedná o mluvčí archaické lidové etiky díky výrokům, které jim byly připisovány, pro historiky etiky a politického myšlení o mluvčí specifických sociálních a politických strategií, za nimiž zpravidla stály různé zájmové skupiny. Všichni jsou pak více či méně zmateni nebo znechuceni vysokým procentem mytologického a ahistorického materiálu, jimiž jsou zprávy o mudrcích silně prosyceny.

Velmi nápadnou věcí jsou různorodá obsazení sedmice, v nichž figuruje více než čtyřicet jmen. To ovšem platí jen pro klasické autory, protože další jména a jejich kombinace nabídli také Římané, křesťané, Arabové a Byzantinci. Nabízí se proto otázka, proč všichni tito autoři trvali na tom, že má být mudrců právě sedm? Mohli si jich vybrat osm nebo deset a nic by se nezměnilo. Takové pokusy se sice vyskytly, ale bylo jich neobyčejně málo a nezanechaly na tradici žádné stopy.

2. Platón

Jedna z uváděných odpovědí je, že sedmici zaštiťoval Platón, který byl také prvním autorem, jenž uvedl sedm jmen konkrétních osobností. To však vpravdě odpověď odkládá jen o jednu instanci dále. Pokud byl Platón jen článkem v řetězu tradice, která sahala minimálně do 6. století (jak se často tvrdí), co přimělo původní pramen, aby zvolil sedmici, a co vedlo ostatní, aby tuto tradici zachovali? Pokud však byl Platón prvním, kdo tuto tradici spustil (to je méně často obhajovaná hypotéza), jaké k tomu mohl mít důvody? Tato otázka je tím naléhavější, že podle dostupné evidence byl Platón také prvním autorem, který propojil sedmici mudrců s Apollónem, delfskou věštírnou a tamějšími moudrými výroky. A znovu: jaký k tomu mohl mít důvod?

Jistě, Apollón byl patron moudrosti a filozofie a současně patron delfské věštírny. Ale v tomto spojení se tají více. Jednak většinu Platónem zvolených kandidátů sedmice potvrdil v mudrcké roli delfský Apollón, jednak sedmička představovala Apollónovo emblematické a posvátné číslo; snad by se dalo i říci, že ho i ztělesňovala. Bůh se narodil jako sedmiměsíčňátko sedmého dne v měsíci a při jeho narození prý Délos obkroužilo sedm labutí a sedmkrát zazpívalo. Sedmého dne po zabití draka Pýthóna, jímž Apollón zahájil svůj vstup do Delf, byly založeny Pýthijské hry, sedmého byly slaveny hlavní bohovy svátky, sedm let miloval Teiresiu proměněného do dívky, sedmého dne heroizoval stavitele svého delfského chrámu, sedmého dne jedinkrát v roce prý původně věštila i delfská Pýthia. Bůh byl zván podle sedmičky i v několika kultických epitetech (Hebdomeios, Hebdomagetés, Hebdomaión, Hebdomakis = Sedmičník) a různé sedmice také patronoval: sedmici vítězů prvních Pýthijských her, sedmičlenný chór, který zpíval při Pýthijských hrách, sedmici Mús, sedmici chlapců a dívek vysílaných Athéňany jako tribut na Krétu, sedmici chlapců a dívek, která nosila jeho sochu při jeho svátku v Sikyónu, nebo sedmice Niobiných synů a dcer, které Apollón postřílel se svou sestrou Artemis.

Sedmice mudrců není v této tradici nijak bezprecedentní, to dokumentuje také mýthos o sedmi moudrých synech Hélia, o němž hovořil už Pindaros. Tito synové vynikali nad všechny lidi vzděláním a disponovali díky svému otci mimořádnými astrologickými znalostmi, které jim například umožnily rozčlenit den do hodin a zlepšit námořní navigaci. Od 5. století intelektuálové vcelku běžně identifikovali Hélia (slunce) s Apollónem, takže bylo nasnadě vidět v sedmi mudrcích Apollónovy moudré syny či svěřence. Snad k tomu přispěla i skutečnost, že rovněž slunce bylo masivně spojováno se sedmičkou (viz např. Jambúlův sluneční stát). Je proto takřka jisté, že Héliovi synové byli předobrazem sedmice mudrců a zároveň jedním z hlavních důvodů, proč se mudrci dostali pod patronát zářivého Apollóna z Delf.

Je však třeba se ptát, zda propojení sedmi mudrců se sedmi syny Hélia-Apollóna představuje jen prostou identifikaci, kterou měli tehdejší vzdělanci v oblibě, anebo ji vedly nějaké další či jiné motivy. Místo a význam, které Hélios a sedmička v Platónově myšlení měly, nasvědčují spíše druhé možnosti. Co se týče Hélia (slunce), Platón ho opakovaně označoval - spolu s ostatními nebeskými tělesy - za boha. Prvotní Řekové podle něj znali a uctívali pouze tyto nebeské bohy, jejich pravidelný běh poskytl bohům i samo jméno. Ke slunci se prý modlili i soudobí Řekové, na prvním místě Sókratés, Apollónův služebník, věštec a kněz. Jenže kult Hélia je v Řecku ojediněle doložen až na samotném konci 5. století a v době klasické a hellénistické si s výjimkou Rhodu nikde nezískal za řeč stojící postavení, vliv a rozšířenost. Platónovým slovům je tedy třeba rozumět tak, že lidé by slunce a ostatní nebeská tělesa jako prvotní a významné bohy uznávat a uctívat měli, i když to prozatím dělá jen několik málo duchovně pokročilých jednotlivců. Proč? Protože pohyby nebeských těles okolo země, jimž dominuje slunce a které jsou naprosto pravidelné, udržují vše v existenci a náležité stabilitě. Díky tomu vznikají na jedné straně čas a čísla, na straně druhé filozofie. Slunce je zdrojem světla a dobra, ale ne samo ze sebe, nýbrž díky vyššímu bohu, který jím pohybuje a otáčí jako duše tělem.

Platón výslovně neříká, kdo tímto "vyšším" bohem je, ale protože ve své ideální obci zřídil společný posvátný okrsek Hélia a Apollóna a nejlepší a nejušlechtilejší ze strážců-filozofů ustanovil jejich knězi, nemůže být o jeho identitě pochyb. Tím spíše ne, že Platón vykládal Apollónovo jméno z toho, že uvádí do harmonie otáčivé pohyby nebeských těles a tónů v hudbě. Apollón se tak stal i patronem výchovy, neboť mezi harmonií kosmických těles, hudby a lidské duše podle Platóna existovala přímá spojitost. Bůh pomocí harmonie tvoří svět a udržuje ho v chodu, člověk to díky ní může chápat a bohu se přiblížit a připodobnit.

Také sedmička hrála v Platónově myšlení významnou roli, především jako ztělesnění astrální, kosmické a ontologické dokonalosti. Bůh podle něj propůjčil světu nejdokonalejší ze všech sedmi pohybů, tj. pravidelnou rotaci okolo osy na témže místě; také světovou duši složil ze sedmi dílů či poměrů, které korespondují se sedmi okruhy vnitřního kruhu různosti, do nichž vsadil sedmici planet jako základy času a vzory nejdokonalejšího pohybu. Sedm vokálů dává základy řeči, sedm řečníků spoluvytváří harmonický obraz Eróta. Sedm uměn spoluurčuje život obce podobně jako sedm typů vlády, sedmiletí člení život člověka, jenž po smrti tráví sedm dní na louce soudu. Vzor správného uspořádání říše představoval perský král Dareios (5. st. př. n. l.), jenž po úspěšném převratu poskytl Persii zákony, rozdělil zemi na sedm dílů a moudře svěřil jejich správu sedmi svým vzorným a spravedlivým společníkům, z nichž si učinil rádce.

3. Sedmice mudrců v Orientu

Z dalších pramenů vyplývá, že Dareiovo rozhodnutí využít při dělení říše a vlády sedmičku nepadlo ad hoc a není v Orientu bez obdob. Již dlouho před jeho uchopením moci totiž v regionu kolovala legenda o sedmi mudrcích, jimž Sumerové říkali abgal a Asyřané apkallu. Tito mudrci byli jacísi služebníci nebo poslové Enkiho, jenž platil stejně jako jeho pozdější babylónský ekvivalent Ea za boha moudrosti. Fragmentární zmínky, které se o mudrcích dochovaly, pocházejí podle všeho z velmi staré vrstvy sumerské kultury (zmiňuje je už Epos o Gilgamešovi), neboť jejich působnost byla situována ještě před potopu. Tito mudrci byli stvořeni z prvopočáteční božské řeky a za úkol měli střežit řád nebe a země; pod jejich jmény také kolovalo mnoho spisů a vynálezů. Protože o těchto zvláštních mudrcích, v nichž se mísili ryba, pták a člověk (to je v různých variantách různé), pojednával také Béróssos (asi 350/40- 270/60 př. n. l.), řecky píšící babylónský učenec a Bélův kněz, je zjevné, že starší tradice nebyla zapomenuta a že Dareios se měl čím inspirovat.

Sedmici mudrců (ršijů) znala také starověká Indie. Jako nespecifikovaná skupina sedmi, nebo jako jednotlivci, které do sedmice řadily až pozdější prameny, jsou známi už z védů, ale konkrétní jména texty uvádějí až v době mezi 9.- 6. st. př. n. l. Indové sedmici pokládali za autory či zjevovatele božských textů (např. védských hymnů) a velké učitele a vzory lidstva v řadě různých disciplín (astrologie, obětnictví, lékařství, zacházení se zbraněmi, vytvoření kast apod.). Velmi často se ršijové objevovali v souvislosti se sluncem a slunečním bohem Súrjou, který byl sám se sedmičkou spojen: vlastnil prý sedm jazyků a putoval nebem na voze taženém sedmi bělouši se sedmi jazyky, jedním ořem se sedmi hlavami nebo sedmi klisnami, které byly zvány dcery jeho vozu. Ršijové byli identifikováni také s bohem ohně Agnim, jenž byl mimo jiné i mudrcem a patronem moudrosti, která z něj povstala.

Také v případě indických ršiů je velmi nesnadné zodpovědět otázku, odkud se sedmice vzala a proč bylo mudrců zrovna sedm. Nejslibnější stopy se zdají nabízet jejich identifikace s určitými kosmickými fenomény typu sedmi synů slunce nebo boha stvořitele. Někteří vědci spatřují nejstarší předlohu sedmi ršiů v sedmi sumerských apkallu, kteří vykazují řadu podobných rysů a kteří prý představovali podobnou transformaci souhvězdí Velké Medvědice, třebaže spojitost apkallu s Velkou Medvědicí je zcela neprokazatelná.

4. Sedmička v řecké filozofii a náboženství

Platón nebyl první Řek, kterého sedmička fascinovala. V řecké i mimořecké tradici se vyskytovali lidé, kteří spatřovali základ všech hebdomad v samotné sedmičce a její posvátnosti. Jejich pohledu se moudrost jevila jako jedna z epifanií božského čísla a sedmička jako hluboký vnitřní výraz a zdroj moudrosti a skrytého rozvrhu věcí a světa. Na úvahy tohoto druhu lze v masivnějším měřítku narazit asi poprvé v hippokratovském spise O sedmicích (Peri hebdomadón), zejména v jeho první části. Hned na začátku autor vyjadřuje přesvědčení, že "vše musí přicházet k výrazu prostřednictvím tvaru a určení sedmičky", poněvadž "toto číslo ovládá svět jako celek, takže i každá jeho jednotlivá část má tvar a uspořádání, které ukazují její vliv". Vesmír je rozdělen do sedmi sfér a jeho cykly vyměřuje sedmice souhvězdí na sedm ročních dob. Lidský život se člení podle sedmiletých period a lidské tělo se skládá ze sedmi obdobných funkcionálních částí jako svět, poněvadž "také části živočichů musí vykazovat stejnou skladbu jako části světa, protože se shodují s celkem". Proto také existuje sedm vnějších částí těla, které odpovídají sedmi geografickým částem světa. Dále autor zmiňuje sedm částí duše neboli sedmici životních sil, sedm funkcí hlavy, jimiž míní pětici smyslů s vdechem a výdechem, sedm vokálů a sedm větrů.

Spis se bohužel dochoval ve velmi špatném stavu, což mimořádně znesnadňuje odpověď na otázku, kdy a v jakém prostředí vznikl, čím byl inspirován a koho ovlivnil. Odborné datace spisu zahrnují období více než dvou set let (od poloviny 6. st. do konce 4. st.), není ani jisté, zda ho napsal jeden autor, nebo jich bylo více. Konečná redakce s velkou pravděpodobností neproběhla dříve než na konci 5. století, ale nejspíše k tomu došlo ještě později. Spis nepochybně obsahuje archaický materiál (zejména první třetina) a výskyt hebdomad v hippokratovském korpusu signalizuje, že se jedná spíše o zesílení určité dobové tendence než o osamělý výkřik ze tmy, jehož autor všechny paralely buď pracně nashromáždil sám, anebo je převzal z Orientu.

Tomu nasvědčují i pýthagorejské spekulace o sedmičce, jakkoli jejich vztah k první části spisu O sedmicích není dosud uspokojivě vyjasněn. Jako první byl s učením o sedmicích uváděn do spojitosti filozof Filoláos z Krotónu (druhá pol. 5. st. př. n. l.), jenž prý nazýval sedmičku intelektem, zdravím, světlem a původním vládcem světa, poněvadž toto číslo není ničím zplozeno (je "bez matky" a pohybu) a nic neplodí. Známý filozof Aristotelés (4. st. př. n. l.) se kriticky vyjadřoval k pýthagorejské koncepci, že číslo sedm je příčinou řady standardních sedmic typu sedmi strun lyry, sedmi Plejád nebo sedmi obléhatelů Théb. Od pozdějších autorů je doložena i pýthagorejská identifikace sedmičky s vhodným okamžikem (kairos), Athénou a sluncem, případně vůdcem světa a dalšími pomysly. Někteří badatelé vidí v těchto numerologických fantaziích ohlas starého, či dokonce orientálního náboženství, ale mnohem pravděpodobněji se jedná o vedlejší produkt prvních zkoumání povahy číselných vztahů v druhé polovině 5. století, který postupně nabýval na významu a posléze pýthagorejské kruhy daleko přesáhl.

Zájem o sedmičku kulminoval v pozdním hellénismu a římské době. Sedm planet, sedm prvočísel, sedm vokálů, sedm strun lyry, sedm sfér, sedm nebes, sedm dní v týdnu, sedm kovů a sedm barev, to vše bylo "mysticky" provazováno v pestré tkanivo podivuhodných souvislostí, tajemných narážek a odkazů přetékajících významy. Podle Favonia Eulogia (5. st. n. l.) "sedmice [...] v přírodě vesměs převládá", podle Pseudo-Jamblicha "Bůh Stvořitel nutně považoval sedmici za svůj určitý nástroj a nejvlastnější úd obdařený silou kreativity", zatímco Filón se rétoricky ptal, "zda snad v celém kosmu existuje nějaká část, která by nebyla blízká sedmičce a která by nebyla přemáhána láskou a touhou po ní?"

Právě Filón, hellénizovaný žid z Alexandrie (asi 40 př. n. l. - 40 n. l.), věnoval ve svém spisu O stvoření světa podle Mojžíše adoraci sedmičky přibližně dvanáct stran hustě popsaného textu! Filón se znamenitost sedmičky pokoušel doložit nejprve matematicky, neboť sedmé násobky jsou prý "současně číslem kubickým i čtvercovým", takže "zahrnuje tedy pojem netělesné i tělesné podstaty". Sedmička také vyjadřuje jak spojení jedničky, dvojky a čtyřky a jejich harmonické vztahy, tak poměr trojky a čtyřky, čili kvartu jakožto první harmonii. Následuje oslava sedmičky v geometrii, kde trojka a čtyřka jako vlastní substance sedmičky vytvářejí v pravoúhlém trojúhelníku pravý úhel. A protože je "pravoúhlý trojúhelník počátkem matematických tvarů a kvalit, [...] je toto číslo zdrojem veškerého tvaru a kvality". "Jedině sedmička [...] nemůže sama od sebe plodit, ani být zplozena", což znamená, že je bez pohybu. "Avšak jediný, kdo ničím nehýbe ani není pohybován, je prapůvodní vládce a hegemon, jehož podobu náležitě vystihuje číslo sedm."

Sedmička prý určuje také existenci a pohyb planet, na prvním místě periodicitu Měsíce. Dělí do deseti sedmic lidský život po narození i před ním a člení na sedm vnějších a vnitřních částí tělo, receptory vnímání i nižší složku duše. "Božské parametry čísla sedm" pak obzvláštním způsobem ukazuje slunce, které nastupuje do svých rovnodenností "sedmého měsíce". Existuje "sedmero viditelných věcí", sedm "proměn hlasu", "sedm pohybů", "sedm tělesných výměšků" a "sedm vokálů", "takže je zřejmé, proč [číslo sedm] dosáhlo v přírodě nejvyšší hodnoty a proč je takto uctíváno také nejvýznamnějšími Řeky i barbary, kteří se zabývají matematickými vědami".

Velmi podobná velebení sedmičky se objevují u celé řady dalších autorů, kteří žili až po Filónovi. Ti zčásti využívali jeden druhého, zčásti těžili z jiných zdrojů, ale jejich hlavním pramenem se zdá být nedochovaný aritmologický spis, který vznikl přibližně ve 2. st. př. n. l. Je sotva náhodné, že se mezi jeho tradenty vyskytuje tak vysoký počet platoniků a platonizujících autorů, poněvadž zejména pýthagoreizující větev platonismu spekulacím podobného typu dosti přála už od první generace Platónových žáků (srv. např. Speusippův spis O pýthagorejských číslech). Za tím mimo jiné stály: 1) prolnutí čísel s idejemi nebo jejich příčinami (zatímco Platón ještě pokládal ideje za příčiny čísel); 2) nepříliš šťastné pochopení údajného nápisu nad vchodem Akadémie, že dovnitř nesmí vstoupit nikdo bez znalosti matematiky; 3) Platónovo dílo jako vydatný pramen mystických sedmiček (viz výše).

Přívrženci tohoto způsobu uvažování za Platónův zdroj automaticky pokládali pýthagorejce, jejichž pseudepigrafy sami využívali, a většinou se vůbec nesnažili opravdu zkoumat nebo dokazovat, co vlastně zakládá úžasné vlastnosti a božskost sedmičky. Zpravidla vycházeli z její kosmicko-mystické hodnoty jako z nezpochybnitelné danosti a dále ji jen obohacovali o další "doklady" a aplikace, jejichž vykonstruovanost a hloupost v nemálo případech bije do očí. Sedm smyslů, sedm druhů pohybu, sedmero viditelných věcí stojí na stejné úrovni s tajuplnou významností pýthagorejské sedmice thébských bran, jíž se posmíval už Aristotelés. Ironií osudu byly i tyto městské brány později alegoricky vykládány jako sedmice planet. Takovýchto alegorizací kolovaly v pozdní antice stovky, jenže se jedná spíše o produkty neúměrně pružné výkladové metody (tj. alegorické exegeze) než o výsledky serióznějších úvah nebo projevy nějakých zvláštních znalostí. K pochopení posvátnosti a mudrcké potence sedmičky v každém případě přispívají stejně málo jako k odhalení důvodů jejího propojení s Apollónem.

5. Vědci a mystici k posvátnosti sedmičky

Moderní autoři většinou spojují příčinu posvátnosti sedmičky v Řecku s otázkou jejího původu. Mystici zpravidla přímočaře míří k propojení sedmičky s bohem či božskou strukturou universa. Příkladem může být současný geomant Marko Pogačnik, podle něhož je tímto prvotním zdrojem sedmice základních kosmických sil (paprsků), z níž vše ostatní vyvěrá: na úrovni kosmu jí odpovídá sedm planet, na úrovni člověka sedm čaker. Tuto tezi velkému mystikovi sdělil v osobní rozmluvě anděl Christopher Lucius (Kristonoš Světelňák), a proto o její pravdivosti nemůže být pochyb. Jiní mystici, kterým se nějakého anděla nepodařilo kontaktovat, se spokojují s opakováním tvrzení, že je sedmička zkrátka posvátným číslem, jak "dokládají" její různé (mystické) manifestace ve světě (Alice Bailey, Richard Heath aj.).

Vědci se prvotní zdroj sedmičky nesnaží vystopovat až k bohu, neboť je mnohem více zajímá nějaká konkrétní výchozí nebo prostředkovatelská lokalita nebo osoba. Příkladem může být Wilhelm Heinrich Roscher (1845- 1923), který se sedmičkou zabýval posledních dvacet let svého života a publikoval na toto téma několik článků a knih, celkem přes 700 stran krajně učeného textu. Roscher své cíle nikdy přímo nespecifikoval, ale jeho činy hovoří za něj: první věcí, o kterou mu šlo, bylo dokázat význam sedmičky v řecké kultuře, takže značnou část jeho publikací představují sáhodlouhé výčty pasáží, v nichž sedmička nějakým způsobem figuruje. Druhým Roscherovým cílem bylo rekonstruovat cesty, jimiž posvátnost sedmičky putovala od autora k autorovi, až k prvním Řekům, kteří tuto víru převzali. Naleznuv je v pýthagorejcích, nad nimiž se od nepaměti vznáší aura zasvěcených šiřitelů esoterické orientální civilizace, pokládal svůj úkol za skončen.

Tam, kde Roscher skončil, jiní vědci začínají. O orientálním původu řecké víry v posvátnost sedmičky takřka nikdo z nich nepochybuje, jen se neshodují na tom, jakým způsobem k tomu došlo. Liší se také šířkou perspektivy. Například Ferdinand von Andrian v monstrózním článku z r. 1901, do něhož zahrnul všechny výskyty posvátné sedmičky ve všech kulturách, které byl s to na začátku 20. století nalézt, dospěl k názoru, že víra v posvátnost tohoto čísla nemůže být člověku vrozena, poněvadž existují kultury, v nichž nehraje žádnou roli. Je proto jasné, že se musela rozšířit z jednoho centra, které díky nejstarším výskytům sedmice ztotožnil se starým Sumerem. Následně smělými, skutečně velmi smělými tahy načrtává, kdy a jak jednotlivé kultury mezopotamskou sedmičku přejímaly a předávaly ji dále.

Většina učenců se spokojuje se skromnějším úhlem pohledu, ale ten je neomylně přivádí na totéž místo jako von Andriana. Na rozdíl od něj však tito badatelé mnohem detailněji zkoumají, jakým způsobem se orientální sedmička do Řecka dostala a co bylo jejím původním předobrazem. Jejich odpovědi na tyto otázky lze převést na následující tři: 1) posvátná sedmička do Řecka pronikla prostřednictvím Apollóna (Wilamowitz, Nilsson, West, Eitrem), jenž prý byl původně orientálním bohem a jehož kult byl poznamenán hebdomadickou řadou dnů vhodných k oběti a očistě (1, 7, 14, 21, 28), mezi nimiž dominoval sedmý; 2) základ posvátnosti sedmičky tvoří semitský solární týden, jenž prostřednictvím Féničanů pronikl do řeckých legend a rituálů (Bérard, Kranz); 3) u kořenů významu sedmičky a hebdomad stojí sedmice planet (ať už v přímé souvislosti se sedmi dny v týdnu, nebo bez toho), které byly v Orientu uctívány jako bohové.

Proti všem těmto hypotézám existují početné historické, náboženské, filozofické i logické námitky, ale o to se zde nejedná: konec konců i chybné interpretace symbolu mohou být funkční (jako např. v sympatetické magii). Důležitější je, že žádná z nabízených odpovědí nezodpovídá základní otázku po příčině zposvátnění sedmičky, nýbrž nabízí jen jakousi primordiální hebdomadu, z níž všechny ostatní vyvěrají. Ale proč? Proč by měly počet hvězd Velkého vozu, planet, dnů týdne, mudrců nebo sedmidenní perioda svátků, obětí či očist zakládat posvátnost sedmičky a hebdomad ve všech ostatních oblastech a co by mohlo následně přimět jednu civilizaci, aby takovou víru masivně přejala od jiné a prosytila jí svou vlastní kulturu až do těch nejdrobnějších detailů?

Zaj`mavŽ přitom je, že př`stupy vědců a mystiků k sedmičce se sobě n++padně podobaj`, k čemuž jinak doch++z` jen vz++cně. Jedni i druz` sd`lej` apodiktickou a neproblematizovanou v`ru v posv++tnost či významnost sedmičky a spolŽhaj` sp`še na hromaděn` různých sedmic (často dosti vykonstruovaných) než na skutečnŽ zkoum++n` způsobu jejich jeven` a řetězen`. Jedni i druz` takŽ věř`, že svŽ tŽma vyčerp++vaj` a vysvětluj`, když urč` jeho hypotetický prvn` zdroj a prim++rn` mŽdium jeho š`řen`. Těžko se proto ubr++nit z++věru, že když podle svŽho přesvědčen` sedmičku zkoumaj` a přibližuj` se podstatě jej`ho kouzla, čin` tak sp`še jako apologeti a apoštolovŽ, kteř` se od n` vzdaluj` do světa, aby v něm š`řili jej` poselstv` a sl++vu. Předmět jejich z++jmu je přitahuje jen vnějšně, zat`mco vnitřně je sp`še odtlačuje pryč jako pramen vodu. Z++sadn` ot++zkou je, je-li takovŽ jedn++n` jedn`m z projevů zkoumanŽho fenomŽnu, anebo představuje obecnŽ symptomy přitahov++n` (a odvrhov++n`), kterŽ zachycuj` povahu přitahuj`c`ho jen m++lo, nebo vůbec.

6. Sedmička jako symbol

Jeden ze způsobů, který může zacházení s posvátnou sedmičkou do jisté míry usnadnit, představuje vyhledání náležitého kontextu a souměřitelných jevů. Těmi jsou v úzkém smyslu všechna čísla obdařovaná zvláštními významy, ale sensu lato všechna významová ohniska s mimořádným sémantickým a eficientním potencionálem, ať jim budeme říkat symboly, archetypy, ideje, nebo nějak jinak. Pokud tedy bude v následujícím řeč o symbolu, nebude jím míněn primárně nějaký znak nebo skrytý význam, nýbrž to, co všechny významy a znaky generuje.

Kdo se v této perspektivě podívá na dochovaný materiál o sedmičce pozorněji, nenalezne jeden hlavní symbol, nýbrž několik významových center či ohnisek. Lze předpokládat - a občas i doložit -, že tato centra na sobě byla původně do značné míry nezávislá, ale později se u autorů určitého typu propojovala, prolínala a vzájemně ovlivňovala. Taková symbolická ohniska tvořila například sedmice (nebo sedmý ze) zvláštních jedinců (sourozenců, přátel, spojenců, králů, rádců, slavných literátů, živočichů apod.), sedmice vyznačující vybrané sídlo (sedm hradeb, bran, věží, podsvětí, nebes apod.), území (sedm hor, řek, ostrovů, měst, království) nebo jev (sedm jeho částí, vlastností, projevů, přestálých zkoušek či nástrah), sedmice zvláštních předmětů (obětí, darů, divů, střežených, vlastněných či ukořistěných věcí), sedmice (a její násobky) vymezující symbolický čas, míru, hmotnost a kvantitu (sedm dní cesty či života, sedm stop vysoký či hluboký, sedm talentů vážící apod.).

Je takřka jisté, že významové okruhy, které společně vytvářely symbolicko-sémantické pole sedmičky, existovaly v řecké kultuře ještě před spojením sedmic s Apollónem. Bůh je jistě mohl - podobně jako významy hebdomad z okolních civilizací - ovlivnit, ale sotva ab ovo založit. Pokud jednotlivé významové okruhy mohou svým významovým potencionálem ovlivňovat spojení, která vytvářejí s jinými okruhy, pak lze s jistou rezervou říci, že v určité kulturně-interpretační síti například symbol či archetyp mudrce v sobě skrývá určitou potencionální vazbu na boha moudrosti, učitelství, skládání spisů nebo prosazování řádu (zákonů). Podobně i sedmička vykazuje v určitém prostředí tendenci přenášet významy, které jí jsou v dané tradici či kultuře propůjčovány, na jí zahrnuté předměty. Například v případě sedmi mudrců k tomu asi došlo tehdy, když do legendy pronikly různé hebdomady, které byly více méně jen ornamentální a s mudrctvím v podstatě vůbec nesouvisely, ale přesto dokázaly vzbudit iluzi přesnosti, zvláštního významu a skryté propojenosti různorodých věcí.

Takto ovšem zůstává v nedohledné dálce či hloubce původní sedmice a její nejskrytější význam. Ano, lze se obávat, že původu a příčin posvátné sedmičky - či posvátných fenoménů vůbec - se není možné legitimně dobrat. Přesto zkoumání zaměřená na tento původ mohou alespoň zčásti poodhalit standardní (racionální) způsoby reakce na symboly a jejich řetězení, a zároveň specifickou logiku propojování a šíření symbolických významů, která není tak docela racionální, ale v žádném případě ani chaotická nebo svévolná.

Podstatné je, že funkčnost ani amplifikace symbolu nikterak nevyžaduje znalost jeho počátků. V zásadě docela stačí nahromadění významu v symbolu nebo v těch, kteří jsou na něj napojeni. To jinými slovy znamená, že pokud symbol z jakéhokoli důvodu nabyde dostatečné síly, může k sobě přitahovat významy nebo podobné symboly, anebo je spontánně generovat, aniž je k tomu zapotřebí nějaký vnější vliv či impuls (například z jiné kultury). Stejně tak bude mít symbol tendenci hledat a vábit někoho, kdo jeho významům a sekundárním epifaniím poskytne tvar a nějak je uskuteční, ať už vědomě (poučeně), anebo nikoli.

Symbol a jeho pozorovatel na sobě nikdy nejsou zcela nezávislí: jednak symbol není sledovatelný jinak než ve svých manifestacích, pro něž potřebuje určité prostředí a nositele; jednak většina zkoumatelů představuje projev symbolu nebo jeho součást, poněvadž akt zkoumání či impuls k němu vychází spíše od symbolu než od nich. Významový potencionál symbolů a v něm založených relací nutí pozorovatele i uctívače dělat to či ono (popisovat, tvořit, věřit), aniž většinou postřehnou, co se vlastně děje. Platón byl proto tak výjimečný, že v případě sedmi mudrců, sedmičky a dalších mytologémat si skryté tlaky, relace, dráhy a spoje podle všeho do značné míry uvědomoval. To ho zcela nevyjímalo z role jejich služebníka či exponenta, ale poskytovalo mu to zvláštní typ volnosti a nadhledu.

Hledání prvotního významu či zdroje symbolu není smysluplné také proto, že nezáleží na tom, která z přístupných aplikací symbolu je prvotnější, nebo dokonce primordiální. Jedno se může stát v jednom řetězci významů otcem druhého, v jiném to může být naopak, to hodně záleží na tom, jakým směrem se symbol a jeho vykladači ubírají. Pozice ploditele a zplozeného jsou v symbolickém prostředí velmi relativní. Pokud toto zjištění uplatníme na naše téma, pak lze vyvodit, že dohledatelné a dokumentovatelné jsou pouze různé archetypální sedmice, nikoli jedna původní hebdomas o sobě. Tu lze pouze neempiricky předpokládat nebo na ni věřit podobně jako na jediného boha.

Archetypální sedmice nejsou funkční vždy, všude a pro každého, nýbrž jen přechodně a v určitých kontextech. V době svého rozkvětu radiují početné relační a významové amplifikace, které se jim postupně vzdalují, až se nakonec stávají více ornamenty a příznaky určitého žánru než výpověďmi se zvláštním (skrytým) smyslem nebo odkazy na významuplnou předlohu (to je běžný jev např. v mytologii, pohádkách, mytické geografii či aritmologii).

7. Závěr

Místo závěrečného shrnutí se nabízí několik otázek, které z výše provedených zkoumání přímo či nepřímo vyplývají. Pokud někdo připustí, že symboly mají reálný významový a eficientní potencionál, musí čelit řadě nejasností. Mají tento potencionál na nějaké bazální a takřka nepřístupné úrovni všechny věci, anebo jen některé z nich? Jinými slovy: začínají a končí všechny věci a jevy u symbolů? Mají všechny věci své symboly? Zaujímají čísla mezi symboly nějakou výsostnou pozici, zejména ta od jedné do deseti? Lze alespoň jeden symbol redukovat na jediný význam nebo všechny symboly na jediný symbol? Pozornému čtenáři jistě neušlo, že jsme se určitou oklikou dostali k otázkám, s nimiž se přinejmenším zčásti vyrovnávali někteří z hrdinů, o kterých šla řeč, tj. zejména Platón a pýthagorejci. Bylo by totiž možné zeptat se také takto: Co vedlo Platóna k tomu, že ve své ontologické hierarchii předsadil ideje číslům, a proč někteří jeho žáci, kteří byli silně poznamenaní pýthagorejskými spekulacemi, toto pořadí obrátili?

Tento článek vznikl kompilací kapitol VII a VIII autorovy knihy Sedm mudrců a jejich výroky (měla by vyjít v r. 2010 v nakladatelství Herrmann a synové), kde jsou také uvedeny všechny primární a sekundární prameny, které zde byly z prostorových důvodů vypuštěny.

Tomáš Vítek (1967), působí ve Filozofickém ústavu AV ČR, zabývá se starořeckou filozofií a náboženstvím a jejich prolínáním, příležitostně přednáší na několika vysokých školách. Je autorem třísvazkového empedoklovského souboru: Empedoklés I- III (Studie, Zlomky, Komentář).