Martin Nodl

Glosy historické XXXIII

Moje šílené století

Přílišná očekávání plodí přílišná zklamání. Takový je můj první pocit po přečtení pamětí Ivana Klímy. Několikrát jsem oněch více než pět set stran odložil a několikrát jsem se k nim zase vrátil, veden touhou oprostit se od vlastních představ a pokusit se pochopit postoje spisovatele, jenž se nestal komunistou pod vlivem sociální empatie, jako mnozí jeho vrstevníci.

Proč jinak psát paměti než ohledávat sama sebe. V přemluvě Klíma tvrdí, že sedl a psal, ačkoli sám již mnohé ze svého života popsal ve svých prózách (maně mi tento přístup připomíná paměti Márquezovy), aby vysvětlil, proč se v mládí stal komunistou. Na onu primární otázku ale po mém soudu nedokázal dost dobře odpovědět, i když svým mnohdy spíše nereflexivním přístupem nechtěnou odpověď podal. Jeho paměti jsou totiž psány z pozice někoho, kdo si dnes myslí, že komunistické hnutí je zločinecké spiknutí proti demokracii. Nu budiž, ale toto vědomí implikuje závěr, že i Klíma je svým způsobem zločineckým spiklencem proti demokracii, neboť aktivní a nutno říci, že v novinářské práci i aktivistickou příslušnost ke komunistické straně v padesátých letech není možné nevnímat jako jeden ze způsobů společenského ukotvování totalitárního režimu. Stejně tak jsou Klímovy paměti psány z pozice člověka, který věří, že patří ke generaci, jejíchž tolik příslušníků podlehlo ideologii, jež má své kořeny ve společenských náladách přelomu 19. a 20. století. Ono kolektivistické pojetí, do něhož se Klíma utíká, ale překrývá otázku individuální odpovědnosti na mocenském upevnění se společnosti totalitárního typu. A do třetice, Klímovy paměti jsou psány z pozice intelektuála, který věří, že svými kritickými postoji v roce 1968, jež z něj učinily disidenta, odžil svá aktivistická léta. Jeho postoje v roce 1968, resp. za normalizace, pro něj představují distinkci, jež ho v sobě samém odlišuje od postojů těch členů strany, kteří se nepřidali k obrodnému procesu a kteří přežili ve strukturách i po roce 1969. Tato distinkce je v pamětech natolik patrná, že představuje jeden z jejich vůdčích kategorických imperativů.

Aby bylo jasno, výše uvedené není inkvizitorský soud. Je to pouze snaha poukázat na limity Klímových pamětí, jež jsou zakomponovány v jeho vnímání nejen vlastní minulosti, ale stejně tak i minulosti celé české společnosti. Nijak pak nezastírám, že jsem se s vědomím těchto limitů, jež četbou spíše narůstají, než slábnou, s Mým šíleným stoletím stýkal a potýkal.

Po mém soudu si ale byl těchto limitů vědom i sám autor a pod jejich vlivem zvolil pro své paměti neobvyklou strukturu. Kapitoly striktně kopírující časovou linii mají vždy své historicko-politologické vyústění v podobě esejů na téma umění v nesvobodě, diktatura a diktátoři, zneužité mládí apod. Klíma tím vědomě rozbil příběh črtaný v linii já - rodina - strana a snažil se dát svému líčení širší rozměr. Bohužel, ne zcela šťastně, neboť tím potlačil reflexivní rovinu a namísto vzpomínání postavil přítomností kontaminovanou paměť, jež má čtenáři poskytnout klíč ke čtení vlastního memoárového textu. Musím přiznat, že jsem nakonec s jistou úlevou začal číst pouze memoárové pasáže. Samotné "dějiny" jsou v nich popisovány s důrazem na detaily, na "banality" každodenního novinářského a spisovatelského života, se schopností zprostředkovat pachuť existence v nesvobodné společnosti. Spolu s tím, i přes kritické šlehy, z nich ale dýchá i autorem prožívaná samozřejmost doby.

Nechci příliš zobecňovat, ale zdá se mi, že v tomto ohledu není Klíma žádný solitér, neboť ono samozřejmé uvažování o nesamozřejmé době bylo komunistům, kteří i přes vědomé represe nepřestávali věřit v nápravu režimu, vlastní a mnohé z nich přivedlo až do oné schizofrenní situace roku 1968. Někdy se zdá, že teprve v oné schizofrenii se začínalo rodit hrdinství, osobní odvaha, pocit osobní odpovědnosti a skutečné lidské sebeobětování se, jež vzbuzovaly jisté naděje. Otázkou však je, zda mohly být tyto naděje naplněny. Klímovy paměti, ať už to autor zamýšlel, či nikoli, však spíše potvrzují tezi, že naděje, jež jistou část české společnosti roku 1968 okouzlily, byly ve skutečnosti plané a odsouzené k novému nastolení oné samozřejmé nesamozřejmosti, obdobně jako tomu bylo v roce 1956 v Maďarsku.

Ivan Klíma, Moje šílené století. Praha, Academia 2009.

Mořská monstra

Ach ti encyklopedisté. Kdyby znali ve středověku internet, zahltili by ho natolik, že by se většina serverů zhroutila. Dnes sahají po encyklopediích především středoškolští a bohužel i vysokoškolští studenti, vedeni falešnou ideou, že rychlá a snadná cesta za informacemi, mnohdy však spíše za poloinformace, je tím pravým způsobem, jak rozšířit vlastní poznání. Encyklopedie se staly jakýmsi supermarketem, kde se dá koupit takřka všechno, mnohdy i se slevou, přičemž ono všechno má univerzální charakter, neboť do stejných encyklopedií mohou nahlížet "globální vzdělanci" v Londýně, Vancouveru, Kalkatě či Alma Atě. Dávno se však z encyklopedismu vytratila ona původní myšlenka: systematicky uspořádat nestrukturované informace, dát jim řád a pořádek.

Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že ona bohulibá, po řádu toužící idea se zrodila v bezbožném osvícenství, není tomu tak. Encyklopedické myšlení má totiž své počátky v antických staletích našeho věku, i když za otce zakladatele může být dokonce považován vševědoucí Aristoteles. Buď jak buď, středověk ve své nápodobě antiky přebral i encyklopedické vědění a především díky Isidorovi Sevillskému ho dovedl téměř k dokonalosti. Ani encyklopedisté 12. a 13. věku se však nechtěli dát zahanbit, a tak zaplňovali stovky a stovky foliantů údaji, bez ohledu na to, zda nejsou zdroje jejich informací někdy té nejbizarnější povahy. Právě k takovýmto typům encyklopedií patří rozsáhlý spis augustiniána-kanovníka Tomáše z Cantimpré De natura rerum. Tento opus o dvanácti knihách vznikl někdy mezi lety 1230- 1245 a měl za cíl pojednat o všemožných druzích stvoření, rozptýlených po celém světě. Prostřednictvím alegorických výkladů chtěl ale Tomáš přispět i k nápravě mravů a k obnovení zkažené morálky. K tomu mu měly posloužit především alegorické výklady, jež se ve stejné době stávaly součástí mravokárné kazatelské literatury a především kazatelské činnosti. Skutečnost, že Tomášova práce svým rozsahem přesáhla možnosti praktické využitelnosti a že se de facto stala dílem antikvovaným již v době svého vzniku, patří k soudobému nedbání míry a k nedoceňování schopností a možností potenciálních čtenářů. Tomáš v tomto ohledu nebyl žádnou anomálií, neboť stejným způsobem podlehli vlastnímu velikášství i mnozí další encyklopedisté a především teologové. Jejich summy se sice tu a tam opisovaly, a dokonce i iluminovaly, avšak jejich přežití do pozdního středověku bývalo spíše dílem náhody. V případě Tomášovy encyklopedie k její zdánlivé životnosti (měřívá se počtem rukopisů, i když kvantita nemusí být vždy tím správným kritériem) přispěl možná právě onen důraz na morální, mnohdy biblicky ukotvené výklady podoby jednotlivých živočichů, jež vycházely z tradice morálních výkladů v dílech církevních Otců, sv. Basilea a sv. Ambrože.

Samotné vydání českého překladu zlomku z Tomášovy encyklopedie, skrovné části věnované mořským monstrům, je především výrazem knižního luxusu, který u nás tu a tam panuje. Luxusní je překlad části úvodu do italštiny, luxusní je barevná obrazová příloha, reprodukující rukopis pražské Národní knihovny XIV A 15 a rukopis pražské Metropolitní kapituly L 11, jež Tomášovým popisům bezesporu dodávají na vizuální krevnatosti. Luxusní je i bilingvní vydání, neboť nejnovější latinská edice je celkem nedávná (z roku 1973). To, že editorka přetiskuje verzi dochovanou v pražském rukopisu XIV A 15, je svým způsobem rovněž luxusní, neboť se jedná až o rukopis velmi pozdní, patrně z poloviny 14. století, a především o rukopis, o jehož původu nevíme nic bližšího, takže jeho přínos pro bohemikální prostředí je s největší pravděpodobností minimální. A luxusní je i rozsáhlý komentář, který tvoří téměř třetinu knihy a soustředí se na rozbor možných zdrojů Tomášových textů. Zcela po právu je pak v těchto komentářích kladen důraz na alegoričnost výkladů, i když nutno říci, že ony alegorie jsou většinou banální povahy typu "hroší kůže je obrazem bohatých a zatvrzelých lidí".

Česky vydaná Mořská monstra patří do kabinetu knižních kuriozit. Otázkou však zůstává, zda úmorná a de facto sama o sobě encyklopedická práce editorky a komentátorky nemá pro dnešní českou medievistiku účel právě a pouze v objevování a zpřístupňování kuriozit? Logicky se pak ale musíme ptát, zda ona kurióznost není jen odvrácenou tváří přebujelé encyklopedičnosti?

Tomáš z Cantimpré, De monstris marinis - Mořská monstra. Praha, Oikoymenh 2008. Ed. Hana Šedinová.