Martin C. Putna

Zápisník XXXII: Václav Benda aneb "Václav Havel catholicus"

Aby byla dodržena recenzentská pravidla o přiznání vazeb na recenzovaného autora (pravidla, ke kterým se vždy čas od času někdo čestný přihlásí, naposledy Miluše Zadražilová v A2), musím rád přiznat, že rodinu Bendovu znám velmi už od roku 1987; že jsem na přelomu let 1989 a 1990 byl přítomen na několika prvních schůzích Křesťanskodemokratické strany, kterou Václav Benda zakládal (ale do strany jsem nevstoupil); že se v dlouhých, ale vlastně celkem pravidelných intervalech vídám s Kamilou Bendovou, s níž jsem natočil i rozhlasový pořad Setkávání; a že chovám k celé rodině Bendově velké sympatie - nehledě na rozdíly v názorech na některá témata, zvláště na otázku, zda je Václav Klaus zločinec, či nikoliv.

Co více: Obě knihy, na kterých bude založen tento text, mi věnovala Kamila Bendová, a to v návaznosti na seminář, který pořádala Knihovna Václava Havla v září 2009, ku třicátému výročí procesu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. Z členů VONSu tehdy před třiceti lety odsouzených usedli za pamětnický stůl Václav Havel, Jiří Dienstbier, Petr Uhl a Dana Němcová. Nezasedla Otta Bednářová - protože jí nedošla správně pozvánka a protože se jí pak už nechtělo z chalupy. A nezasedl Václav Benda - protože ten už zasedá v jiném království u jiných stolů. Přesto, že tato nepřítomnost dvou ze tří katolických členů ze šestice nevznikla ničí vinou - připadalo některým, že i skrze tento detail pokračuje jakási nevyváženost v pohledu na dějiny českého protikomunistického odboje a celé nezávislé kultury: Jako by podíl katolíků na obojím byl dnes - někým vědomě, někým nevědomě - umenšován.

I když se odečte jistá míra rodinně-

-subjektivní zainteresovanosti - toto pozorování má v sobě něco pravdivého. Sice i ta přihlouplá setrvačná média si zvykla oslovovat Tomáše Halíka a Václava Malého, tu a tam i Jana Sokola a několik dalších. Avšak řada zásadních osobností české katolické kultury - a to zvláště těch, které už "zasedají v jiných královstvích u jiných stolů" - je mimo katolické kruhy téměř neznáma, například Josef Zvěřina; anebo je téměř neznáma dokonce i v kruzích katolických, jako Jiří Němec.

Pozemský posmrtný úděl Václava Bendy je zvláště absurdní. V mediální paměti zůstal jakožto nemediálně vyhlížející, nepřítomně působící, nesrozumitelně se vyjadřující, nepochopitelné názory zastávající figurka. Za tímto vnějškem, věru neodpovídajícím požadavkům klipovité a klišovité doby, zůstávala pro většinu veřejnosti skryta osobnost naprosto integrální, promýšlející, hlásající a v krajně limitovaných možnostech politicky prosazující naprosto integrální myšlenkový a politický program.

Na jen dílčí obranu doby a jejích médií lze však dodat, že nebylo tak docela snadné Bendovu osobnost a jeho program znát - když veřejnosti byly jen ve velmi dílčí míře dostupné jeho texty. Václava Bendu - jako i jiné osobnosti disentu - paradoxně postihlo to, s jakým nasazením se vrhli do praktické politiky a jak málo času jim zbylo na péči o vlastní písemné dílo, vzniklé v disentu. Bendovy texty vycházejí v (relativní) úplnosti až po jeho smrti (1999). Roku 2002 vyšel malý výbor Křesťanství a konzervatismus. Roku 2006 vydal historik Petr Blažek (který odborně připravoval i výše zmiňovaný seminář o VONSu) studii o Bendově samizdatovém časopisu PARAF a připojil k ní i CD s faksimilemi všech čísel PARAFu. Roku 2007 vyšel soubor vězeňské korespondence mezi Václavem a Kamilou Bendovými. Roku 2009 pak Patrik Benda vydal to myšlenkově nejpodstatnější - politicko-filozofické statě otcovy, od jitra Charty po předvečer revoluce. Díky těmto edicím může tedy konečně veřejnost (bude-li o to stát) znát přesnější odpověď na "havlovskou" otázku "Kdo byl Václav Benda".

Základní popis Bendovy názorové pozice je jakoby prostý: Katolík, pro kterého z osobní víry plyne nejen zájem o uchování katolické myšlenkové tradice (jako u řady jiných chartistů a aktérů neoficiální kultury), ale především program politický. Program je odvozen z určitých premis křesťanské antropologie: Člověk má svobodnou vůli, má i schopnost poznávat dobro - ale současně má stálou tendenci k hříchu. Tudíž, žádné společenské zřízení nemůže být založeno na utopické představě o dokonalosti, dosažitelné vnitrosvětsky. Tudíž, křesťanský pohled na svět se zásadně vylučuje se socialismem.

V tomto postoji nebyl Václav Benda ojedinělý. Ještě nejméně v jednom chartistickém ohnisku katolického vyznání, to jest kolem Daniela Kroupy a Pavla Bratinky, byly diskutovány podobné myšlenky a vznikal podobný program. V kroupovsko-bratinkovské koncepci však měly zůstat tyto teologické premisy ZA politickým programem, jakožto jeho "soukromé" pozadí, jež nemůže být na pluralitní a sekulární veřejné scéně argumentem - kdežto v bendovské koncepci naopak mají být teologické důvody politických postojů jasně a otevřeně deklarovány. Proto také po revoluci roku 1989 Daniel Kroupa a Pavel Bratinka založili Občanskou demokratickou alianci - kdežto Václav Benda Křesťanskodemokratickou stranu. Dvě strany s vůdci úzce spřátelenými, s programy velmi podobnými - ale s odlišným postojem k tomu, zda je křesťanská víra pro politika věc soukromá, nebo veřejná.

Pro Václava Bendu je "soukromá víra" protimluv. Všechny jeho texty jsou vlastně aplikacemi jedné jediné teze - že víra se musí promítat do veřejného angažmá každého křesťana. Proto je také jedním z leitmotivů jeho politických esejů ve svazku Noční kádrový dotazník a jiné boje odmítání představy, tak rozšířené mezi křesťany v době komunistické nadvlády, že křesťanskou ctností pro tuto dobu je co největší vzdálení od veřejných věcí a co nejúsilnější pěstování života modlitebního, kontemplativního. V textu z roku 1987, reflektujícím vyhlášení Desetiletí duchovní obnovy národa, Benda praví, že zaujímání takovéhoto postoje by naopak k žádné obnově nevedlo:

"Český katolicismus [...] rozhodně nestůně na nedostatek modlitby, vroucnosti a pokory před Bohem: spíše na nedostatek pravdy [...] a schopnosti realizovat také druhou část onoho prvního a nejhlavnějšího přikázání, tj. lásku k bližnímu, potažmo žízeň po spravedlnosti a odpovědnost za svět, který byl stvořen dobrým a svěřen člověku. [...] Ti, kdo by hledali především svou vlastní spásu (kdo chce svůj život zachránit, ztratí jej), kdo by se soustředili na péči o SVOU duši, kdo by chápali modlitbu jako symbolické umytí rukou a vyvázání se z davu nevěrných a hříšných, by byli spíše pietistickými kacíři než katolíky a spíše západními buddhistickými obskuranty než křesťany." (s. 272)

Citát je ukázkou nejen Bendova postoje v oné konkrétní situaci - ve chvíli dobových vzrušených debat, "k čemu že to Desetiletí bude" -, ale i ukázkou jeho způsobu argumentace a jeho stylu: Což obé je nutno vzít v potaz k přesnějšímu zodpovězení "havlovské" otázky "Kdo byl Václav Benda".

Především si nelze nepovšimnout Bendova "biblismu". Jedna biblická aluze přechází v druhou: první přikázání, láska k bližnímu, žízeň po spravedlnosti, kdo chce svůj život zachránit, umytí rukou... Žádná přitom není zcela přesná - není citátem, je skutečně "jen" aluzí, která se hrne bez velkého přemýšlení a studia, "automaticky", do pera autorovi, jenž vstřebal biblický jazyk a styl skrze četbu Bible i skrze její liturgické slyšení. V tomto smyslu je Václav Benda "biblistou katolickým": Bible je mu zdrojem obrazů, nikoliv zdrojem přesných autoritativních citací. Podobá se tak jiným "katolických biblistům" - Léonovi Bloy, Josefu Florianovi či Karlu VI. Schwarzenbergovi.

Ovšem, u "katolického biblisty" a vůbec katolického intelektuála očekávalo by se, že vedle Bible bude citovat, parafrázovat či alespoň zmiňovat některé z mnoha autorů a textů, tvořících součást nepřetržité katolické tradice - ať autorů patristických a středověkých, nebo klasiků novodobé "renouveau catholique", nebo textů oficiálních, papežských a koncilních, "magisteriálních". Nic takového u Václava Bendy. Ačkoliv knihovna v bytě rodiny Bendovy patřila v oněch časech k nejbohatším soukromým knihovnám katolické literatury v Čechách, v Bendových textech se toto intelektuální zázemí neprojevuje. Jako by autor chtěl ještě potvrdit svoje osamocené postavení na české disidentské scéně, prezentuje se i v textech jako ten, kdo je sám s biblickou tradicí a jen z ní a skrze ni, bezprostředně, "bez prostředníků", vykládá svět kolem sebe. V tom se pak ovšem podobá mnoha katolickým klasikům - od Jeronýma a Augustina po zmiňovaného Léona Bloy, Floriana a Schwarzenberga - z nichž každý na svůj způsob působil jako "ten, kdo je sám".

Vedle biblické inspirace se ovšem v uvedeném citátu objevuje další důležitý živel Bendových textů - živel provokace, zálibného předvádění katolické názorové vyhraněnosti a nesmiřitelnosti, okázalého vymezování vůči "kacířům" všeho druhu - kteréžto slovo ovšem musí být chápáno spíše v přeneseném než v doslovném církevním smyslu: "Pietističtí kacíři", "západní buddhističtí obskuranti" - to jsou vpravdě pěkné příklady ježatých, barokně polemických obratů, které musely budit u leckterých čtenářů Bendových textů pohoršení; které byly psány s tím úmyslem, aby budily pohoršení; a které ovšem také poukazují k oné tradici "slohu ultramontánního", od Jeronýma po Schwarzenberga.

Zatímco však u mnoha jiných autorů této tradice, kteří byli prvotně literáty a teprve potom (pokud vůbec) politiky, se ona provokace často stávala ústředním bodem, ano až hlavním smyslem jejich psaní - Benda je prvotně politik, a až druhotně literát. Píše své politické programy literárním stylem, protože to umí. Ale literárnost a provokace mu není hlavním cílem, nýbrž jen prostředkem k vysvětlení názorů a programů vážně míněných. Proto je užívána - ve srovnání s texty jiných katolických polemiků - vlastně velmi střídmě.

I tak ovšem některé Bendovy texty a názory v nich hájené musely působit v čase a místě svého vzniku jako nevčasné a nemístné. Charta, vystavená dezinformační kampani režimu, trvala na své nepolitičnosti a nenásilnosti. Katolíci, pohybující se na pomezí legality a bránící se nejen proti kampani režimu, ale i proti přetrvávající nedůvěře nerežimních kruhů levicové orientace, se snažili opatrně vyvracet protikatolické stereotypy - "křižáci, inkvizice, tmářství". A Václav Benda, prononsovaný katolík mezi chartisty, šermuje množstvím válečnických metafor, ba hovoří o slávě křižáctví, o (ryze teoretické) možnosti "branného odporu", a několikrát cituje výrok soudobého polského disidenta (téměř jediného jiného autora, kterého vůbec cituje, a to příznačně bez uvedení jména!): "Pokorou a milosrdenstvím lze bojovat za svobodu křesťanského NÁBOŽENSTVÍ. Ale křesťanská CIVILIZACE se vždy bránila ohněm a mečem." (s. 241) Podobně jako provokace muselo v daném kontextu působit zcela seriózní vysvětlování, proč je zabití nenarozeného dítěte nejhorším zločinem.

Politický aktivismus, stylistický biblismus, ochota až chuť vyslovovat před "nekatolickou" veřejností katolický "skléros ho logos", tvrdé slovo: To jsou ovšem charakteristiky, do kterých se vejde množství esejistů či publicistů katolické orientace. Místu Václava Bendy UVNITŘ této široké tradice lze porozumět "per negationem" - skrze jeho vymezování vůči různým druhům "kacířství".

Na jednu stranu se Benda opakovaně vymezuje vůči "puritánům" - těm, kdo pokládají absolutní morální dokonalost za předpoklad křesťanské existence, zvláště pak vůči těm, kdo se příliš soustřeďují na mrskání "hříchů tělesných": "Mám rád víno a jsem silný kuřák: Rozhodně je mi cizí jakákoli puritánská tendence a každý pokus o násilnou reglementaci v tomto směru, o 'kažení hříchů' ve smyslu husitských artikulů pokládám za hluboce protikatolický. [...] Požívají-li katolíci pověsti, že pijí, kouří, souloží a vůbec se s oblibou oddávají hříchům těla, je to vůči mnohým z nich krajně nespravedlivé, zdaleka to však není tak nelichotivé, jak by se mohlo na první pohled zdát." (s. 195)

Na druhou stranu Benda vyzývá, že "už bychom si měli pomalu odvyknout líbivé řeči aggiornamenta" (s. 94). Jak vyplývá z kontextu článku, jehož je tento citát pointou - Benda tím nemíní, že by se chtěl distancovat od Druhého vatikánského koncilu jako takového; na jiném místě si například pochvaluje změnu velkopáteční modlitby za Židy. Má tím na mysli jedno konkrétní téma - téma socialismu. "Aggiornamento", které jemu vadí, je "zdnešňování" ve smyslu sbližování křesťanů s marxisty. A zajisté, v podtextu tohoto vymezení lze cítit i autorovu lehkou distanci od starší generace chartistických katolíků - od těch, kteří vstoupili na scénu koncem šedesátých let, v souvislosti s pokoncilním vzepnutím, a i právě s dialogy křesťanů s marxisty.

Na třetí straně však Benda polemizuje s pravicově fundamentalistickými katolíky, kteří ve snaze distancovat se od všeho socialistického, levicového, sekulárního či i jen příliš vágně duchovního upadají do druhého extrému, do "katolicky" totalitního vidění světa. To je případ Bendovy polemiky s Rio Preisnerem a jeho děsem z protikřesťanské "gnóze", již shledává na každém kroku coby spiknutí ďáblovo. Benda konkrétně hájí proti Preisnerovi Miloše Rejchrta, evangelického teologa a chartistu, jehož Preisner na základě několika jeho vět, vytržených z kontextů, rovněž přiřadil ke gnostikům (ediční poznámka Patrika Bendy dokládá, že Preisner Rejchrtovy věty nejen vytrhl z kontextu, ale zcela překroutil). Na tomto příkladu Benda ukazuje, jak jsou Preisnerovy soudy vlastně náhodné a svévolné. A je to rovněž případ polemiky s Radomírem Malým, který pod pseudonymem Karel Bor otiskl v londýnských Rozmluvách svoji Ideu státu křesťanského. Benda pádně ukazuje, že Malého projekt je ve skutečnosti nebezpečná totalitární utopie.

Shrnuto: Václav Benda se vymezuje proti rozličným duchovním extrémům, "levým" i "pravým", vůči křesťanským socialismům, puritanismům i fundamentalismům. Chce jít "středem", onou úzkou cestou kultivovaného katolického konzervatismu v pravém slova smyslu. Tato cesta je někdy nesnadno průchozí - je třeba někdy na ní balancovat za pomoci provokace, někdy se na ní naopak přidržet biblického patosu. Bylo by lze nacházet styčné rysy mezi Václavem Bendou a různými klasiky tohoto konzervatismu - G. K. Chestertonem, Jacquesem Maritainem, H. U. von Balthasarem a jinými. U nikoho z nich však nelze říci "toto jest učitel Bendův". Benda je do nějaké míry s nimi se všemi - a přitom sám.

Co do obsahu svých názorů zůstává Václav Benda neměnný. Co se však v čase mění, je konkrétní aplikace těchto názorů. Mění se tak, jak se mezi lety 1977 a 1989 mění pozice katolických kruhů a nálada celé společnosti. V článcích z prvních let tohoto rozmezí Benda reflektuje situaci skupinky lidí, kteří stojí jako blázni či jako děti (další nepřesná, ale výstižná biblická metafora!) proti celému mohutnému pevnému systému. V článcích z posledních let se zato ozývá vítězný ryk, deroucí se z vědomí, že katolíci překonali jednu ze svých nejtěžších krizí, že zlomili svou ustrašenost, že vystoupili z přítmí kostelů na veřejné prostranství (obnovení veřejných masových poutí, které Benda extaticky popisuje!), že dokázali oslovit mladou generaci - takže, v květnu 1988, "dokonce i přítel Hejdánek, v minulosti k našim možnostem vždy spíše skeptický, píše najednou v Lidových novinách, že v Československu existují jen dvě společenské síly, komunisté a katolíci". (s. 49) V nadšení nad tímto vzedmutím katolické obnovy Benda mimo jiné ukazuje prstem na své staré téma "paralelní polis" (stejnojmenný článek z května 1978): Toto měl tehdy, v tuhých prvních letech Charty, na mysli! Ne prostě lepší organizaci hloučku disidentů - ale paralelní strukturu, procházející celým národem!

A právě v těchto článcích z posledních let totality, počínaje reflexí první masové pouti z roku 1985 (Znovu křesťanství a politika: jak dál po Velehradě?) a konče "předvečerní" rozvahou Nevyhnutelná rizika, dokončenou v říjnu 1989, se nejlépe ukazuje, "kdo byl Václav Benda": Václav Benda byl jistě TAKÉ katolický publicista, který teoreticky rozvažoval o možnostech politiky, založené na katolických principech. Ale PŘEDEVŠÍM byl Václav Benda muž, který aspiroval na roli politického vůdce této katolické "paralelní polis"; který choval naději, že se jednoho, ne již tak vzdáleného dne tato "paralelní polis" stane skutečnou vůdčí silou česk(oslovensk)é společnosti; a který tudíž choval také naději, že tím pádem bude on, jakožto politický vůdce této polis, povolán k roli politického vůdce národa.

Na této aspiraci, na této naději není nic sebeméně morálně pochybného. V každé dějinné chvíli jsou někteří lidé povoláváni k tomu, aby sehráli roli vůdců svých polis a svých národů. Křesťanské vědomí a svědomí nevelí takové role apriorně odmítat, nýbrž zkoumat všechny známky vnější i vnitřní, zda je takové povolání skutečné. Striktně teologicky řečeno - zda je od Boha. Dotavadní životní pouť Václava Bendy, zvláště jeho svědectví dotvrzené i za mřížemi, zdály se říkat jasné ANO.

Při pohledu zpět, na běh dějin, který doopravdy nastal, se to jeví jako dokonale nerealistická utopie. Avšak, ten, kdo zažil euforickou atmosféru katolických komunit let 1987- 1989 (tak, jako ji zažil autor těchto řádků), rozumí, že v daném okamžiku a při daném stavu poznání české společnosti se mohla jevit naopak dokonale realisticky.

Leč, s touto aspirací, s touto nadějí a s touto euforickou atmosférou se potkávala a křížila jiná: Ta, v níž roli vůdce celonárodní "paralelní polis" a potenciálního vůdce národa hrál jiný chartista, jiný autor programových textů o morálce a politice, jiný odsouzený v procesu s VONSem, jiný autor dopisů z vězení manželce, jiný Václav: Václav Havel. Není smyslem tohoto článku rozhodovat, společenská vize kterého z Václavů byla "lepší". Jisté však je, že aspirace, naděje a euforie, ztotožněná s Václavem Havlem, byla oproti té Václava Bendy NEKONFLIKTNÍ, méně vyhraněná, méně sršatá, méně provokativní - a tudíž ve chvíli revoluce více schopná oslovit ony dotud neangažované, nerozhodnuté: Ty, kteří nakonec - tisícerými hlasy, způsoby a vlivy, jejichž až posledním článkem byla parlamentní volba prezidenta - rozhodli pro Václava Havla. Pokus Václava Bendy zaujmout JINÉ centrální místo, VEDLE Václava Havla, pokus vedený skrze "reálnou politiku", skrze "regulérní" Křesťanskodemokratickou stranu, pak ve finále neuspěl.

Srovnání s Václavem Havlem je pro porozumění otázce "Kdo byl Václav Benda" v poslední fázi nejdůležitější: Václav Benda byl - chtěl být, měl být - "katolický Václav Havel". Ale jelikož se brzy po revoluci ukázalo, že český národ se nestal a nestane katolickým - ukázalo se též, že "katolický Václav Havel" prostě nemůže být "Václavem Havlem katolickým čili všeobecným".

V tomto smyslu je pak třeba nahlížet i posmrtné vydání Bendových spisů: Programové spisy z dob disentu Noční kádrový dotazník a jiné boje - jako alternativa k Havlovým programovým spisům z téže doby O lidskou identitu a Do různých stran. Vězeňské listy manželce Kamile Dopisy přes mříže - jako alternativa k Havlovým Dopisům Olze. Alternativa nikoliv nepřátelská. Václav Benda mluví ve svých textech o Václavu Havlovi mnohokrát, a to vždy s velkým respektem. Alternativa, nabízející při pohledu směrem zpět do dějin JINÝ POHLED, jinou možnost. Nic více, nic méně.

Pokus o interpretaci díla Václava Bendy vrací se tudíž tam, kde k němu vzešel podnět - k zářijovému semináři o procesu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. Ano, Václav Benda by býval měl sedět za tímto stolem společně s Václavem Havlem, a ano, také s Jiřím Dienstbierem a Petrem Uhlem. Měli by tam sedět nejen jako bývalí spoluodsouzení, ale jako symboličtí reprezentanti hlavních společenských alternativ: Jiří Dienstbier jako ztělesnitel alternativy postkomunisticko--sociálně demokratické, Petr Uhl jako ztělesnitel alternativy "alternativně levicové", Václav Havel jako ztělesnitel alternativy středové, "masarykovské" a Václav Benda jako ztělesnitel alternativy konzervativně-katolické. Měli by takto sedět i za stoly daleko významnějšími, než byl ten malý stůl v Knihovně Václava Havla. Jenomže copak není ztroskotání pozemských nadějí tak typickým údělem křesťanů? A copak se křesťané koneckonců neliší od těch ostatních vírou, že jsou ještě "jiná království a jiné stoly"?

Václav Benda, Noční kádrový dotazník a jiné boje. Texty z let 1977- 1989. Praha, Agite/Fra 2009. K vydání připravil Patrik Benda.

Václav Benda - Kamila Bendová, Dopisy přes mříže. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2007.