Záviš Šuman

"Bez Tebe být je nebýt vůbec snad"

Bezmála tisícistránkový konvolut dopisů-vyznání a dopisů-depeší mezi Zbyňkem Havlíčkem a Evou Prusíkovou by neměl ujít pozornosti nikoho, kdo se zajímá o osudy českého surrealismu, a určitě neujde pozornosti toho, kdo má Havlíčkovu poněkud atypickou surrealistickou poezii rád.

Editor Pavel Čepický seřadil dopisy chronologicky, ale především též autorsky: totiž ne dopisy tak, jak za sebou přirozeně následovaly, odpověď za odpovědí, ale nejprve celek "jeho" dopisů, pak celek dopisů "jejích". Zvolený postup se mi jeví jako nevhodný: korespondence milenců je dialogem a v jistém smyslu je sama milostným příběhem. Dobré důvody k jeho roztržení si stěží představit (zvláště když se nejedná o pouhý výběr z dopisů) - ohled kvantitativní? snaha poukázat na stylová specifika obou autorů? kritérium literární hodnoty? Dejme tomu, že dopisy Evy Prusíkové jsou hodné pozoru, ale ne pozoruhodné, jedinečné, jako ty Havlíčkovy. Že jsou spíše doprovodné a z nějakého důvodu by v konvolutu překážely a rušily - zůstává však otázka, proč vůbec byly tištěny.

Tematicky tedy převažuje milostný vztah; jeho nevýslovnost je i základním tématem Havlíčkovy poezie. Některé dopisy plynule přecházejí z denní, informativní tóniny v milostná vyznání stylizovaná podobně jako poezie v Lístcích do památníku, jindy čtenáře vracejí až do básníkova heroického období přelomu 40. a 50. let. Jedná se o ryze osobní dokument, strohý a neosobní tón zazní jen výjimečně. Láska je oběma vzpruhou ve světě, jemuž vládne "fanatismus pravítka v prdeli". Zde se nic nevyměřuje ani neanalyzuje, čteme soukromá sdělení, která jako by místy souzněla s pojetím básnické tvorby, jak je známe z Havlíčkových teoretických prací. Báseň má být naléhavá - vynořuje se zde staré téma poezie a její moci, její performativní síly, téma, jež bylo v Československu v letech stalinské represe a po ní aktualizováno mnohokrát. Ve chvílích chmurných ztrácí Havlíček důvěru a postrádá účinnost poezie jako "nahé pravdy", jako "básnického činu", je bytostně ukotven ve své době a revolta proti omezenosti je mu živnou půdou. V této krizi hodnot zmiňuje lásku bez citu, jakýsi cit bez cítění, lásku jako racionální vzpěru, jako záchytný bod společensky depravované existence:

"[... ] to nejsou milostná vyznání, to není entuziastický afekt, básnická hyperbola, to je holá pravda, smysl v nesmyslném trvání, můj Rýn i mé Montevideo, mé banky, recepce, cesty ozubenou drahou i jachty na Floridě". Jinde mluví, trochu zastřeně a ne tolik analytickým jazykem jako Z. Kalandra, o "rozkymácení systému vědomí", vyzbrojuje báseň obrovskou restrukturalizující silou, jež má zapříčinit "rozkolísání zevnitř", narušit vědomí a obrodit některé jeho složky. Není však tak radikální jako Kalandra, aby promlouval o "cézuře sebepoznání", jež narušila básníkovo vědomí.

Ani v těchto polohách se však nejedná o "veřejnou" intelektuální debatu ( korespondence mezi J. Kristevou a C. Clément) - i zde jsou dopisy vzdáleny přátelství pojatému jako "intelektuální souručenství" (V. Effenberger v dopise Havlíčkovi). Přesto nám příčné čtení nabízí i něco jako kroniku surrealistického dění z Havlíčkovy perspektivy. Sledujeme vztah k jednotlivým členům surrealistického uskupení a jejich tvorbě (např. postřehy o poezii S. Dvorského jsou mimořádně trefné); epizodicky se dočteme o podzemních přednáškových aktivitách (Král, Effenberger, Šebek, Dvorský, Nápravník, Linhartová); dozvíme se o jeho aktivitách překladatelských (Nadeau, Breton, Kafka) či záměrech edičních (S. Nevole). V tomto místě nutno zdůraznit, že Havlíčkovy dopisy bude možné plněji docenit teprve po vydání jeho studií a přednášek (ještě na letošní rok je chystá Torst).

Kromě osobních dějin českého surrealismu je korespondence i významným dokumentem o "životě" psychologa v psychiatrickém zařízení v Československu šedesátých let. Tato smutná kapitola nemůže být přehlédnuta, vine se celou korespondencí jako červená nit a otřesná svědectví například o léčení tzv. efébofilních inverzí místy dosahují expresivity Artaudových dopisů z Rodezu.

Nejzásadnější vklad však dopisy nabízejí jako doprovodný dokument ke studiu vlastní Havlíčkovy tvorby, jak básnické, tak teoretické. Nesdílím názor editora, jenž se v doslovu domnívá, že význam Havlíčka-básníka převyšují, třebaže některé, především ty psané ve stylu joyceovského toku vědomí, jej dostihují. Havlíček je básník s vlastní, nezaměnitelnou imaginací, která v dopisech pravda občas probleskne, ale uhrančivé a trvalé síly zde nedosahuje. Korespondence tak zůstává především autorovým existenčním dokumentem. Jsme svědky jeho rozpolcenosti mezi "citovou" a "racionální" složkou ("Nejsem vědec, ale dělám, co můžu"), jeho extrémně antidogmatického a pochybovačného myšlení o poezii i o odborných tématech (halucinace, schizofrenie a lucidní sen) a v neposlední řadě svědky osobních zápasů (komplikovaný vztah k otci či ke komunismu). Surrealismus se od existencialismu - především v četných projevech Effenbergerových - důrazně distancuje; činí tak i Havlíček, ale čtenáři jeho poezie a korespondence vědí, že jím špona existencialismu mocně hýbla. Básně jsou často zasazeny do konkrétní komunikační situace, někdo se na někoho obrací, někoho vyzývá, je někým aklamován - zkrátka je bytostně uvnitř, v existenci. Archimotivem této poezie je zábradlí, písek, pískovcový lom ap. V jejích počátcích často narážíme - v linii Tomanově a v neposlední řadě Halasově - na motiv bez/naděje, později je tento motiv zažehnáván, vytěsňován, ale v plné síle se zjeví v roce 1951 v Prolegomenech poesie ("Síla naděje je silou ztracenou") nebo v Tse- Tse ("Bezové kostky naděje / Vrhly své hvězdy pod poslední vlak") a zřetelný je i ve sbírce Miluji, tedy jsem z roku 1958 ("Torzo beznaděje prodírající se k světlu"). Povýtce existenciální naděje je surrealismu zřejmě vzdálena především projekcí do budoucnosti, tím, že není bezprostřední, a navíc je v prudkém kontrastu k cynickým projevům fantazie. V roce 1946 i později Havlíček proklamuje ono sobectví touhy, jakousi destruktivní revoltu. V tom dominuje surrealistické stanovisko, ale existencialismu, pocitu ohrožení, jeho dílo proto zbavit nemůžeme. Havlíčkova poezie - i korespondence - je přes veškerou svrchovanost fantazijního elementu, i přes samotný postulát principu imaginace, také výbojem etickým. S Effenbergerem lze souhlasit, že nespěje k "migrenoidním vůním existencialistkých meditací", že není prostě "depresivní", ale právě proto není "mimo Pravdu a Krásu, mimo Dobro a Zlo, které nelítostný život vyhodil mezi přebujelé pojmy". Tato poezie je dobově podmíněná a z času vyrůstající - a časovost krásy Havlíček opakovaně postuluje. Havlíčkovi bývá často vytýkán tradiční lyrismus (není však záležitostí jen prvních, válečných sbírek, prostupuje kontinuálně celým dílem) a lze předpokládat, že tomu tak bude i případě korespondence: ač je tato výtka vágní - co je to tradiční lyrismus? -, zdá se útočit především na konstanty existenciální. Na tomto příkladu lze poukázat na schizofrenii surrealismu: teoretický koncept nebo i jen proklamace (pravda často velmi kryptického, nejednoznačného charakteru) je tvorbou jakoby negován nebo alespoň ignorován. A právě spojení surrealistické poetiky (poetiky neustálých zvratů) a odpovědného etického postoje činí Zbyňka Havlíčka ojedinělým.

Zbyněk Havlíček, Dopisy Evě; Eva Prusíková, Dopisy Zbyňkovi. Praha, Torst 2003.