Tim Parks

Trenitalia

Z Verony do Milána

Italové dojíždějí. Já učím na milánské univerzitě a vždycky v září mě rektorát upomene, abych si zažádal o nullaostu na příští rok. Tento kus papíru podepsaný samotným rektorem stvrdí, že nulla ostacola... nic mi nebrání pracovat v Miláně, přestože bydlím o 150 kilometrů dál ve Veroně.

Co by mi v tom proboha mohlo zabránit? Pouze Trenitalia.

Jak už to v Itálii tak často bývá, nelze vyplnit nějaký oficiální formulář; žádost si musíte sesumírovat sami. To může být dost stresující, když italština není vaší mateřštinou a vy víte, že si situace může žádat zvláštních frází a oslovení. Jako univerzitní profesor nechcete vypadat jako blbec.

"Co kdybych to prostě ignoroval?" nadhodil jsem před kolegou, protože šlo jen o formalitu. To bylo před mnoha lety. Byl jsem naivní. Dostalo se mi vysvětlení, že v Itálii je formalita něco jako spící sopka. Léta může vypadat neškodně a pak vás zničehonic smete. Takže když se jednoho dne budu špatně chovat ve třídě nebo podpořím špatného kandidáta v kontroverzních fakultních volbách, někdo může rozhodnout, že Trenitalia není dost spolehlivá na to, abych mohl bydlet ve Veroně a pracovat v Miláně. Úplně stejně jako se v Itálii po letech opomíjení mohou jisté zákony o účetnictví či získávání peněz pro politické strany začít zničehonic energicky vymáhat, a to z důvodů, které nemají nic moc společného s tím, že by někdo porušil zákon.

Nikdy neříkejte "je to jen formalita".

Onen kolega, který mi řekl o té spící sopce, mi dost odrazujícím způsobem později navrhl, abych zažádal o volné profesorské místo v Lecce. Znepokojeně jsem namítl, že Milán od Verony dělí 150 kilometrů, zatímco od Lecce tisíc kilometrů. V tu chvíli by přece nullaosta nebyla vůbec žádná formalita. "Do Verony jede z Lecce noční vlak," opáčil. "Vždyť to není žádný problém. Mohl byste jezdit dvakrát týdně. Anebo tam zůstat během týdne a domů se vracet o víkendech." Byla to vážně míněná nabídka. Dělá to tolik Italů. V Miláně mám kolegy s trvalým bydlištěm v Římě, v Palermu nebo ve Florencii. Mám studenty, kteří se každý víkend vracejí do Neapole nebo do Udine. Takto se procestují tisíce a tisíce kilometrů. Italové rádi žijí, kde žijí, kde se narodili, tedy u mámy a táty. Pak dojíždějí. Rodné městečko je vždycky nejlepší, i když v něm neseženete práci - váže vás k němu hustá pavučina rodinných pout a byrokracie. Trenitalia spojuje tyto městské státy. Díky ní může tenhle národ fungovat, a přitom zůstat fragmentovaný, umožňuje lidem vést dvojí životy. Trenitalii se neříká Le Ferrovie dello Stato (státní železnice) jen tak pro nic za nic. Nulla ostacola.

Abych se na devátou dostal do Milána na vyučování nebo na zasedání státnicové komise, musím v 6.40 nasednout na vlak Interregionale z nádraží Verona Porta Nuova. Je to vlak živých mrtvých. Ještě že mnoho semaforů ve městě zůstává přepnutých na oranžovou, když v šest odjíždím z domu. Člověk se může pohybovat - a dokonce i zaparkovat.

Veronské hlavní nádraží bylo stejně jako okolní silnice a blízký stadion renovováno kvůli mistrovství světa ve fotbale v roce 1990. Do šampionátu se ovšem rekonstrukci silnic nepodařilo dotáhnout, a pak už to přestalo být naléhavé a málem i zajímavé. Vzpomínám si, že tu hrála Uruguay a Belgie. Jména dalších týmů se mi nevybavují. Šel se na ně někdo podívat? Za ta léta, co mám na stadion sezónní vstupenku, se o tomto mistrovství nikdo nezmínil. A přece tu narychlo navržený dopravní systém s podjezdem pod prudkou zatáčkou zůstane ještě několik následujících desetiletí, stejně jako nádherné kamenné dláždění uvnitř nádraží Verona Porta Nuova.

Naneštěstí stojí i v 6.15 ráno před pokladnami nemožně dlouhá fronta na lístky. Pokud to s dojížděním myslíte vážně, musíte mít traťovou jízdenku. Jenže jakou jízdenku? V Anglii teď máme různé jízdenky na různé vlaky provozované různými společnostmi. To jsou zmatky a vřava dané svobodným podnikáním. A pak tu jsou navíc cenově odstupňované lístky ve špičce a mimo špičku, které se snaží vyrovnat nabídku a poptávku. To je otravné, ale srozumitelné a všechno velmi anglosaské. V Itálii mají komplikace jinou povahu. K jejich pochopení je potřeba porozumět italské politice a sociální politice od druhé světové války.

V první řadě musí být jízdenky na vlak levné, anebo tak aspoň vypadat. Je to třeba, protože lidé tu chtějí bydlet v jednom městě, a přitom pracovat v druhém. Je to zakořeněné hluboko v italské národní povaze. Pro trh tak nezbývá příliš prostoru. Je nutné, aby si student mohl dovolit dojíždět domů každý víkend. Přátelé ze základní školy jsou přátelé na celý život, nemůžete být bez nich. A kdo vám vypere, když ne vaše drahá matka? V celé Itálii mají jen pár prádelen. Takže cesta z Verony do Milána (což podle mé jízdenky dělá 148 kilometrů) stojí pouze 6,82 eur, ve špičce i mimo ni, o víkendu i v týdnu. Nějakých 177 korun. Směšné. A studenti, branci, důchodci a řada dalších skupin, potřební i nepotřební, se těší velkým slevám. Kněží a jeptišky mají vlak zdarma.

Železnice se zároveň tradičně využívala jako organizace, která absorbuje přebytečnou pracovní sílu a udržuje tak nízkou nezaměstnanost. "To je mi ale spousta úředníků!" napsal si D. H. Lawrence na nádraží v Messině na Sicílii v roce 1920. "Člověk je pozná podle jejich čepic. Elegantní baculatí úředníčci v lakýrkách a zlatem lemovaných čepicích, další vysocí úředníci s dlouhými nosy v bohatěji zlatem lemovaných čepicích, kteří se proplétají různými dveřmi jako andělé branami nebeskými."

Trenitalia v posledních dvaceti letech propustila kolem 100 000 lidí, takže už v ní nepanuje tak křiklavá přezaměstnanost, ale pořád ještě zaměstnává mnohem víc personálu na počet ujetých kilometrů než Francie, Německo či Británie. Z 99 000 železničářů je celých deset tisíc pokládáno za nadbytečné. A úředníci mají pořád hezké čepice a na zelených blůzách zlaté knoflíčky.

Je jasné, že pokud mají být ceny lístků nízké (o víc než polovinu lacinější než u Deutsche Bahn) a zaměstnanost vysoká, budou i náklady na železnici vysoké. Jak se s tím může popasovat stát, jehož deficit dosahuje více než sta procent HDP? Jedna z odpovědí zní: il supplemento.

Pokud stojí jízdenka spěšného vlaku Interregionale do Milána 6,82 eur, za rychlejší Intercity už zaplatíte 11,05 eur (tedy příplatek 4,23 eur) a za Eurostar dalších 58 centů. Kdysi představoval příplatek pouze malé procento z ceny lístku, ale vzhledem k tomu, že základní jízdné je jedna z položek při výpočtu inflace, zatímco dražší jízdné už ne, začal příplatek v poměru k základnímu jízdnému růst. Takovéhle finty skrývají velkou část inflace v Itálii.

Takže prvního dne nového akademického roku si koupím roční traťovou jízdenku do Milána. Na to není žádné zvláštní okénko ani zvláštní lístek. Čekáte nějakých deset dvacet minut ve frontě na obyčejné jízdenky. Čtyři pokladny jsou obsazené, čtyři další ne. Před pár lety zavedli na nádraží Verona Porta Nuova systém jediné fronty, mezi provazovými bariérami se pak vinul dlouhý had, jenže pak opomněli zahradit přístup k pokladnám lidem, kteří si frontu nevystáli. Takže teď se nějaký chlap opírá o sloup, žvýká žvýkačku, pozoruje, a když se uvolní okýnko, rychle k němu dojde a vmáčkne se k němu. Pokladní ví, co se stalo, ale neohradí se. Lidé ve frontě mrmlají, ale ani oni neprotestují.

Je pozoruhodné, jak pravidelně Itálie vytváří oblasti nejistoty: jak má být právo uplatňováno? Právě tyto komplikace utvářejí osobnosti. Furbo je člověk, který se bude snažit každé pravidlo obejít; pignolo zase člověk, který bude tato pravidla umanutě uplatňovat i tam, kde se naprosto nehodí. Pignolo neochvějně věří, že všichni ostatní jsou furbo, a furbo zase věří, že všichni ostatní jsou pignolo. Všeobecná rezignace tváří v tvář furbově drzosti mě v Itálii pokaždé překvapila. Vždycky se tu vyplatí něco zkusit. Vždy totiž můžete protestovat, že jste nerozuměli pravidlům.

Cedulka tu lidi nabádá, aby se u pokladny na nic neptali, prostě si máte jen koupit jízdenku a jít, ale lidé se tu stejně dožadují detailních informací. "Kolik bychom museli doplatit, kdybychom si vyměnili druhou třídu za první v nočním vlaku do Palerma pro skupinu čtyř lidí, s rodinnou slevou a babičkou přes šedesát?"

Pokladní jsou trpěliví. Ti na žádný vlak nespěchají. Možná informace podávají s potěšením, rádi předvádějí své znalosti a odbornost. Na místě, kde se oficiální fronta vynoří z hadovitě zvlněného provazového koridoru a kde jste takříkajíc první na řadě, není žádný výhled na pokladnu úplně nalevo, ta je skrytá za sloupem, který byl kvůli mistrovství světa obložen vyleštěným hnědým pískovcem. Pokud nevíte, že za sloupem je okno pokladny, tak k němu nejdete. A pokladní vás nevyvolá. Má noviny, ale už ne bzučák, žádné varovné světýlko, které by přilákalo zákazníky. Trenitalia nás nechce zhýčkat.

U pokladny po mé pravici se někdo ptá na spojení s několikerým komplikovaným přesedáním do nějakého městečka v Ligurii. Fronta se užírá. A co když si vezmu do vlaku bicykl? Dalšímu furbovi se podaří prosmýknout, když je pokladna u východu momentálně volná. Tentokrát začne pokladní protestovat, ale jen polovičatě. "Nebude to trvat ani minutku," slibuje furbo. "Jinak mi ujede vlak."

Nikdo nezačne křičet. Frontou pomalu probublává rozhořčení, jako by ty slušně vychované lidi pochmurným, mučednickým způsobem těšilo, že se jim opět potvrdilo, že s dobrými mravy to nikam nedotáhnou. To je u Italů důležitý pocit: chovám se slušně, a kvůli tomu trpím... a tento pocit pak ospravedlní nějaký ten prohřešek, až na něj dojde.

Tato stresující situace volala po řešení, a tak Trenitalia nedávno zavedla SportelloVeloce neboli Rychlojízdenku, jak se jí rovněž říká. Jde o pokladnu, k níž můžete jít jedině v tom případě, že vám vlak odjíždí během následujících patnácti minut. Moudře umístili SportelloVeloce na místo, kde lidé nejčastěji předbíhali.

Ale co když mi vlak jede za půl hodiny? Čekám patnáct minut v hlavní frontě, pak vidím, že se dostávám do úzkých. Mám přejít k rychlé pokladně, kde už čekají čtyři lidé? Co když jeden z nich začne požadovat informace? Co když teď všichni usoudí, že na nádraží můžou dorazit jen s patnáctiminutovým předstihem a zařadí se do rychlé fronty? To by představovalo problém, protože zatímco dvě hlavní pokladny jsou vždy otevřené, rychlopokladna je často zavřená.

Anebo co když začnu čekat u SportelloVeloce pětadvacet minut před odjezdem svého vlaku, ale k pokladnímu se dostanu osmnáct minut před odjezdem? Obslouží mě? Nejspíš ano, ale měl by právo mě odmítnout. Musím se tedy zařadit až na konec fronty? Mám se s ním tři minuty přít, načež mi už nebude moci odpírat lístek? Anebo bych měl zkusit jinou taktiku? Běžná jízdenka tu platí dva měsíce, takže co kdybych začal tvrdit, že pojedu rychlíkem Intercity do Bolzana, který odjíždí za pět minut, když ve skutečnosti jím chci jet až za dva týdny? Bude někdo kontrolovat, že dnes skutečně nastoupím do nějakého vlaku? Tyto otázky zůstávají nezodpovězené. Rychlojízdenka rozhodně nakupování lístků neusnadnila. To by dokázalo předem odhadnout i malé děcko. Tak proč se s tím vůbec začalo?

Anglické označení leccos naznačí. Italské jméno mají jen pomalé vlaky, Interregionale a ještě pomalejší Regionale, který se šnečím tempem plazí od jedné nálevny k druhé. Tyto vlaky není třeba ukazovat cizině, zahraničním byznysmenům a turistům s kreditkami v rukou. Vozový park je starý a rozhrkaný. V létě se v těch vláčcích pečete a v zimě zase mrznete. Sedadla jsou úzká a tvrdá, a úklid... no, až budete procházet kolem toalety, zadržte dech. Jakmile však začnete platit příplatky, octnete se na území angličtiny, nebo přinejmenším mezinárodního jazyka. Staré hrdé kategorie Espresso, Rapido a Super-Rapido víceméně zmizely. Teď máme Intercity, Eurocity a Eurostar.

Tady máme co do činění se zásadním italským dilematem. "Patříme do Evropy", anebo ne? Patříme k modernímu světu? Jsme pokrokoví, nebo zaostalí? A hlavně, jsme seriózní? Panuje všeobecné přesvědčení, že obzvláště ve státním sektoru dělají Italové všechno lajdácky a pomalu, že dbají na politické ohledy i partikulární zájmy; pročež je třeba vynaložit ohromné úsilí k potření románské povahy a napodobení teutonské přesnosti a anglo-francouzské moderní technologie.

Tenhle stísněný pocit má kořeny už v samotném utváření italského státu. Právě tenkrát totiž vlastenec Massimo d`'3fAzeglio pronesl slavnou větu: "Stvořili jsme Itálii, teď ještě musíme stvořit Italy." Právě odtud pramení Mussoliniho obsese, že "je nutné reformovat to, jak jíme, jak se oblékáme a pracujeme, zkrátka celý soubor našich každodenních zvyků". Vlaky jezdící načas by byly důkazem, že fašismus toho dosáhl, že se národní povaha radikálně proměnila. "Abassa la vita commoda!" hlásal jeden fašistický slogan. Pryč se snadným životem!

Ovšem na jiné úrovni se Italové vůbec nechtějí měnit, což je celkem pochopitelné. Mají rádi snadný život. Pokládají se za nadřazené oněm primitivním a nedůtklivým národům, které dávají přednost dochvilnosti před stylem a efektivitě před zažíváním. Usiluje se tedy o kompromis na úrovni image. Zařídí se, aby Itálie vypadala rychlá a moderní. Budou pokladny na rychlojízdenky, i když celý proces nákupů lístků zkomplikuje a zatíží další úzkostí.

Zničehonic si všimnu, že v jedné ze čtyř či pěti pokladen, které byly předtím zavřené, sedí nějaký muž. Muž ve stejnokroji. Jsem teď ve frontě druhý na řadě. Muž tam sedí tiše, nenápadně. Právě nastoupil na směnu. Zadívá se na frontu, kde lidé nervózně sledují fungující pokladny. Poškrábe se na neoholeném krku a vrátí se k růžovým stránkám Gazzetta dello Sport.

Pošťouchnu člověka před sebou: "Tamta pokladna je volná." Přeměří si mě podezřívavým pohledem, jako bych se ho snažil odklidit z cesty, než se zase nějaká pokladna uvolní. "Máte otevřeno?" zavolá. Pokladní zvedne oči k elektronické tabuli nad svou pokladnou. "Snad se tam píše, že je otevřeno, ne?" Díky tomu se už za pár minut vydám k oknu za pilířem, kde zjistím, že mě obsluhuje můj někdejší soused Ruggero.

Před patnácti lety se Ruggero vzdal slibné a lukrativní elektrikářské živnosti, jen aby se mohl věnovat nudné práci pokladního ve Verona Porta Nuova. O tu práci zažádal, když byl před několika lety krátkodobě nezaměstnaný, přežil dlouhý přijímací proces a dostal se na pořadník. Když od dráhy tu nabídku konečně dostal, byla to příležitost, kterou mu jeho manželka a rodiče nedovolili promarnit: doživotní dobré bydlo. Takhle se vnímá práce na železnici. Je slušně placená a bezpečná jako místo v ráji. V šedesátých letech minulého století se dokonce objevil návrh, aby místa na dráze byla dědičná.

Další kamarád, který se kdysi specializoval na ruční výrobu cembal, se vzdal své dílničky a dnes jako tesař na dráze spravuje vandaly zničené vybavení vagónů. Tlak okolí na přijetí těchto smutných rozhodnutí je značný. Jistota zaměstnání se staví nad všechno ostatní. Vím, že Ruggera prodávání jízdenek k smrti nudí, ale stejně se tam se svou dobromyslnou hovězí náturou drží. "Doba je těžká," řekne vám, když se ho na to zeptáte. I když podle mě je dnes jednou z nejtěžších věcí sehnat rychle elektrikáře. Podomácku vyrobených cembal taky nebývá přebytek.

"Roční jízdenku do Milána."

"Interregionale, Intercity nebo Eurostar?" zeptá se Ruggero.

Vysvětlím mu, že tam jedu vlakem Interregionale a vracím se s Intercity.

Můj někdejší soused zavrtí hlavou a promne si bradu. "To je složité."

Před pěti šesti lety v rámci úsilí udělat z Le Ferrovie dello Statoštíhlou a efektivní firmu (anebo aspoň organizaci ne tak baculatou a zbytnělou) byl tento monolit rozdělen na několik různých společností pod zastřešujícím holdingem, v němž drží stát pohodlnou majoritu akcií. Všechny firmy se musí snažit příliš neprodělávat. V důsledku tohoto rozhodnutí se vlaky Interregionale a Intercity počítají zvlášť a vlaky Eurostar opět zvlášť. Člověk si již nemůže koupit běžnou jízdenku, zaplatit příplatek a na poslední chvíli se rozhodnout, kterým vlakem jet. Teď musíte pokladnímu nahlásit, kterým vlakem pojedete (čas a den), a on pak musí najít dotyčný vlak na obrazovce a teprve pak vytisknout lístek, aby bylo možné rozúčtovat peníze mezi jednotlivými společnostmi.

Lístek je kupodivu platný dva měsíce, takže pak klidně nemusíte jet tím vlakem, který jste udali při nakupování lístku.

Ruggero mě ovšem ujišťuje, že pokud si koupím roční jízdenku na Interregionale, dráhy mi shovívavě umožní zakoupit si separátní supplementi a využívat na cestách i vlaky Intercity, pokud se budu moci u pokladny v danou chvíli prokázat roční jízdenkou a platným průkazem. Pokladní pak dvěma prsty do počítače nadatluje moje jméno a číslo mé roční jízdenky, aby se daná cesta mohla přeúčtovat, čímž se zvýší efektivita na dráze.

Je to otrava, ale souhlasím. Najednou si můžu koupit šest supplementi, čímž se na minimum omezí moje cesty k pokladně. Za 670 eur mi pak Ruggero dá jízdenku, která vypadá úplně jako všechny ostatní jízdenky Trenitalie či doklad o příplatku: kus měkkého kartónu zhruba sedm krát dva a půl palce s růžovomodrým pozadím a na něm vybledlé počítačové písmo. Od lístku, který stojí 6,82 eur, se tento liší pouze slovem ANNUALE, které zabírá zhruba setinu plochy lístku. Je zjevné, že ho budu muset přelepit kusem barevné izolepy, abych ho odlišil od supplementi, co si kupuji. A taky si lístek budu muset vložit do fólie, aby se mi v peněžence nerozpadl.

Ruggero mi odejde udělat fotokopii lístku pro případ, že bych ho ztratil. Ty fotokopie pořídí dvě, jednu pro mě a druhou pro pokladnu. To je velkorysé. Mají na to kartotéku. Ruggero otevře starou kovovou registračku. Tohle všechno mu trvá víc než pět minut. Kopírka se musí zahřát. Pak se Ruggero začne ptát po mojí rodině a přirozeně očekává, že se zeptám, jak se daří té jeho. Zeptám se. Jsem jako na jehlách, protože fronta za mnou je dlouhá, a u pokladny na rychlojízdenku vidím hrozen ustaraných tváří. Podle hlášení má vlak živých mrtvých co nevidět odjet. Ruggero mi vykládá, že jeho synkovi to jde ve škole moc dobře. Obávám se, že když namítnu, že se tu za daných okolností nemůžeme vybavovat nebo že bychom se tu neměli častovat zdvořilostmi, jen si to vyloží, jako že se s ním nechci bavit. Jeho dcera už tak dobré známky nenosí, pokračuje. Vypadá to, že své učitele nebere vážně. Ruggero by nikdy nepochopil, proč se starám o ty nešťastníky ve frontě za mnou. Proč bych měl? Vztahy mají přednost před občanskými ctnostmi. Salutami la Rita, zavolá. Mám pozdravovat manželku.

Jedna z velkých výhod tohohle vlaku spočívá v tom, že v 6.40 vyjíždí přímo z Verony. Nemusíte se poflakovat na nástupišti ani v čekárně. I když přijdete o čtvrt hodinku dřív, můžete se jít rovnou posadit do vlaku. Namířím si to do posledního vozu. Má osobitý pach, který mě vždy hluboce osloví, když se po dlouhých letních prázdninách vrátím do vlaků a k dalšímu školnímu roku. Mísí se v něm pach moči, dezinfekce a sešlého umělohmotného čalounění, které před lety nasáklo kouřem. Dneska už si ve vlaku nezakouříte, ale ten zápach přetrval. Z umouněných zářivek bolí oči, a přitom má člověk dojem, že vůz není ani pořádně osvětlený. Tu a tam je už sedadlo obsazené: studentem, který se vrací na univerzitu s vypraným prádlem, mužem v montérkách, který si ustavičně odchrchlává, boubelatou a zjevně unavenou mladou černoškou, možná prostitutkou, která se vrací domů po dlouhé noci.

Vůz není přepažený do jednotlivých kupé a já si vyberu sedadlo co nejdál od ostatních. V 6.42 či 6.43 se skrz tvrdé sedadlo přenese do mých slabin a stehen lehké pnutí. Žádný vlak nepřekonává prvotní nehybnost tak zdráhavě jako Interregionale, které v 6.40 vyjíždí do Genova Piazza Principe přes Milano Centrale.

Pak do vagónu vrazí ženská, která jen tak tak stihla vlak, a sedne si hned vedle mě. Z discmanu se jí ozývá brnkání, line se z ní odporně těžký parfém, v pupíku má drahý kámen a v ruce drží šustivý papírový pytlík s lepkavým croissantem. Proč se tohle stává tak často? Jsou lidé, kteří chtějí být sami, označit si své teritorium a být tam zticha, a pak tu jsou další, kteří se nemůžou dočkat, až do tohoto teritoria vpadnou a přisednou si k někomu jinému. V Itálii se ten druhý typ vyskytuje až neúměrně často. Člověk sedí v prázdném kupé v celém vagónu plném prázdných kupé, celý vlak je jich plný, a pak někdo vrazí dovnitř a usadí se hned proti vám.

Jednou jsem za stávky našel na milánském nádraží zcela prázdný vlak Intercity, takový vlak duchů. Nakonec se ozvalo hlášení, že by vlak mohl odjet za dvě hodiny, ledaže by ne. Hlas se omluvil za případné nepříjemnosti, které by tato nejistota mohla způsobit. Neměl jsem na vybranou, a tak jsem se rozhodl sednout si ve vlaku a číst si. Vybral jsem si vagón zhruba uprostřed dlouhého nástupiště. Šlo o vlak Intercity, takže uvnitř byla kupé. Zničehonic kdosi zatáhl za posuvné dveře a vešel ke mně, takový posmutnělý, štíhlý muž středního věku v šedém nepromokavém plášti, s ochablými, ustaranými ústy a tlustými brýlemi. Měl ohromné zavazadlo, takový ten kufr, u kterého člověka napadá, kam proboha jeho majitel může cestovat a na jak dlouho. Je tohle veškerý jeho majetek? Jde o uprchlíka?

Ten muž pak s jistým úsilím nahodil kufr na polici na zavazadla, sedl si, smetl z kalhot imaginární drobečky, podíval se na mě, usmál se a začal - věděl jsem, že ho nemůžu zastavit - mluvit: o stávce, posmutněle potřásl hlavou, o náročném přestupování, které ho čeká ve Venezia Mestre, bude to těsné, o tom, jak se v Itálii nedá vůbec předvídat, co se stane, když se člověk vypraví na sebebanálnější cestu. Není to tak? Italové o své zemi rádi mluví tak, jako by jim byla cizí a jako by ji obývali lidé, kteří jsou kdovíproč nespolehliví. Neznatelně jsem přikývl. "Ecco il capotreno!" vykřikl najednou, hlavní průvodčí, vyskočil a pospíšil si z vozu do uličky promluvit si s mužem v elegantní zelené čapce, jenž šel po nástupišti.

Tohle byla moje šance. Nenápadně jsem sebral svoji vlastní malou tašku a vydal se uličkou opačným směrem, k lokomotivě. Prošel jsem zhruba čtyřmi zcela prázdnými vagóny. Ve vlaku nebyla zapnutá elektřina, a tak jsem si hledal místo, kam by i špinavým oknem prosáklo dost světla ze silných nádražních reflektorů a já si mohl číst. Tady. Skvěle. Sedl jsem si. Nějakých deset minut jsem si četl. Byl jsem šťastný. Popravdě řečeno, mně vůbec nevadí sedět pár hodin v prázdném vlaku a číst si. Když je knížka dost dobrá, nezáleží na tom, kde ji čtete. Někdy mi dokonce přišlo vhod, že se vlak zpozdil.

Zničehonic se zase objevil ten muž, nervózní a zadýchaný.

"Tady jste!" zvolal, usadil se a navázal na svou předchozí řeč. Začal mi vykládat, co se dozvěděl od průvodčího. Vlak odjede, ovšem pouze pokud se najde druhý strojvedoucí. A toho se jim zatím nedaří vypátrat. A jen bůh ví, jak to bude s Mestre. Jeho poslední vlak do nějakého horského městečka odjíždí v 20.15. "Kdo ví, kde budu dnes v noci spát?" Vypadalo to, že ho tahle melodramatická úvaha těší - ale taky že ho to zneklidňuje. Pak se zadíval nahoru, na polici pro zavazadla, a zeptal se: "Kam se poděl můj kufr?"

Zavrtěl jsem hlavou. "Nechal jste ho v jiném voze."

"Jakém jiném voze?"

Toho muže nenapadlo, že je teď o čtyři vozy blíže lokomotivě.

"Aha." Zamžoural na mě. "Já věděl, že je tu něco divné," řekl. "Ale proč jste si proboha přesedl?"

"Chci být sám," odpověděl jsem.

Vyplašeně vyskočil a vyrazil pro kufr. Blesklo mi hlavou, že by to mohl být duch, který v tomhle vlaku straší, a abych předešel dalším potížím, znovu jsem se přesunul, tentokrát do první třídy. Dokud se vlak nerozjede, nemůžete dostat pokutu za to, že jste v první třídě.

V 6.50 začne krajina za špinavými okny ubíhat. Nalevo je pianura padana: stužka nízkých továren lemujících trať a dlouhé pásy vinic, sadů a kukuřičných polí za nimi. Je placatá a nudná, v zimě zamlžená, v létě horká. Staré dřevěné opěrné konstrukce nahradila ve vinicích depresivní hrubá geometrie stejných šedých betonových sloupků, a podobně jsou teď třešňové sady zakryté ohromnou černou sítí. Tady už bílé jarní květy nikdo neuvidí. Tenhle venkov vypadá zarputile, průmyslově, hranatě, jako by příroda byla pečlivě rozkouskována na samostatné jednotky, aby se usnadnilo počítání peněz. Jedeme tu jednou z nejbohatších oblastí v západní Evropě.

Ovšem napravo od trati se na severu země zvedá, přes terasovité kopce Valpolicelly do hor Trentina. Tady vypadají vinice tradičněji a za jasného dne jsou vidět bílé štíty celého alpského oblouku. V dálce rozeznáte i vlčí sosnové lesy, šedé horské stěny a temná smolná údolí. Vyplatí se vzhlédnout od knihy a zadívat se na hory, představovat si, že je cítíte. Skýtají člověku iluzi dramatu a pro někoho, kdo vyrostl v Londýně, jsou zárukou, že teď žije daleko od domova. V Peschieře se pak vlak začne plnit.

Peschiera a Desenzano, tedy první dvě zastávky, se nacházejí na jižním břehu Gardského jezera. V Peschieře se vystupuje, když chcete do Gardalandu, italské verze Disneylandu. Krásnou provinční stanici s tmavě rudým štukem a neudržovanými květinovými záhony hyzdí řada pestrých dřevěných fasád imitujících hlavní třídu amerického Divokého západu obývaného komiksovými postavičkami. O letních prázdninách je vlak nacpaný adolescenty, kteří sem přijíždějí utrácet rodičovské peníze. Dnes ráno tu na nástupišti nepatřičně parkuje policejní auto, jako kdyby se tu skutečně strhla přestřelka mezi Paperonem a Topolinem.

Vlak se drkotá po nízkém hřebenu a člověku se odtud naskýtá pohled na staré terakotové střechy a betonovou aglomeraci hotelů, pizzerií a gelaterií až k velkému jezeru, které je v ranním světle jasně šedé. Za rybářským člunem se táhne dlouhá brázda, ale stejně vypadá, jako by ztuhl na jednom místě. Hladina je dokonale klidná a vypadá jako z jednoho kusu. Dva batůžkáři si vylezou do vozu a německy se při tom hádají. Vlaky Interregionale mají mezi dvěma vozy dost zákeřné lítací dveře: nikdy tak úplně neodhadnete, jestli na ně máte tlačit, nebo za ně zatáhnout. Batůžkáři s nimi chvíli zápolí, pak málem jeden přes druhého spadnou do vozu.

Nalevo od vlaku se rozkládají nízké vršky Custozy, morénové kopečky naplavenin a štěrku, které sem přinesly ledovce v dobách, kdy vzniklo jezero. Zde roku 1866 vedl Viktor Emmanuel II. svou italskou armádu proti Rakušanům, kteří tenkrát ovládali Benátsko. Rakousko se tehdy nabídlo, že se tohoto území vzdá výměnou za italskou neutralitu ve válce Rakouska proti Prusku, jenže Viktor Emmanuel měl pocit, že čest jeho starobylé rodiny a nového státu si žádá, aby toto území dobyl silou zbraní. Jeho armádu o 120 000 vojáků porazilo 80 000 Rakušanů. Tisíce lidí zemřelo. Jejich lebky jsou vystaveny v místní kostnici. Vidíte tam, kudy prošla kulka.

Nezanedbatelná část vítězné rakouské armády se skládala z místních Italů, které myšlenka národní jednoty nenaplňovala velkým nadšením, a dodnes si na zdech mezi Peschierou a Desenzanem můžete přečíst graffiti jako ŘÍKEJTE MI PES, ALE NE ITAL. A: OSVOBOĎTE NÁS OD JIŽNÍCH LUMPŮ. Někteří turisté a bezelstní zahraniční novináři by si z těchto hesel mohli vyvodit, že tu působí důležité separatistické hnutí. Jenže jde jen o takovou rétorickou kudrlinku, něco na způsob "Rychlojízdenky". Lidem se líbí pomyšlení, že tu působí separatistické hnutí, rádi nenávidí Řím a jih, a pak Trenitalií cestují za prací do vzdálených měst, nebo na oblíbenou pláž na Sicílii, kde mají pravděpodobně přátele a příbuzné. Velmi podobně se jim pak líbí, že papež je proti antikoncepci a interrupci, ale stejně vedou rozumný, hyperkontrolovaný sexuální život. V každém aspektu italského života se projevuje, že tento národ dobře chápe vzdálenost mezi ideálem a realitou. Jsou daleko za hranicí toho, čemu by Britové řekli pokrytectví; jednoduše nevnímají rozpor mezi vírou a chováním. Tenhle přístup jsem jim vždycky záviděl.

V 7.40 vlak zastaví ve městě Brescia. Teď už jsme v Lombardii. Zničehonic ožije muž středního věku pár sedadel ode mě. Vyskočí, prudce stáhne okno a už se vyklání a mává na přátele na nástupišti plném lidí. "Qua, qua. In fretta!" Drží jim místa, kabát na jednom, tašku na druhém, noviny na dalším. Ani ne za pár minut je vlak přecpaný, úplně našlapaný. Lidé stojí, strkají se. Nikdo už nemá kam dát zavazadla. A co hůř, všichni mluví. Vypadá to, jako kdyby se všichni dobře znali.

Nic takového jsem v Anglii nikdy nezaznamenal. V Anglii se v příměstském vlaku většina cestujících odřízne od světa, začte se do novin nebo do knihy, nebo se snaží nastavit si sen, který se jim zdál ještě před hodinou. Cestování je tam prodchnuté příjemnou melancholií. To ale ve vlaku Interregionale do Milána neplatí. Tihle mrtví jsou živí. Buď jsou tito cestující sousedy v Brescii, nebo kolegové v práci v Miláně. Po celém voze vytvářejí hloučky, v nichž se živě diskutuje. Některé hloučky znají jiné hloučky, a tak se zaplétají a mísí. Studenti si vyměňují studijní poznámky. Energicky se tu diskutuje o fotbale, politice a nejlepším způsobu, jak připravit chřestové rizoto. Já si strčím do uší žluté tvarovací špunty.

Jenže to nestačí. Kolem mě se tísní půl tuctu třicátníků a třicátnic. Obvykle se hovoru ujme jeden člověk, zatímco ostatní čas od času přizvukují, nebo něco namítají. Když je skupinka smíšeného pohlaví, mluví vždycky muž. "Juventusu zase odpustili jasnou penaltu. Viděli jste to? Una vergogna." Je to třicetiletý kravaťák s nosovým hlasem, vydrhnutou tvářičkou bankovního úředníka, náušnicí, jízlivým vyjadřováním a zářivě červenou vázankou. Ustavičně se směje a vtipkuje. Ženy se častují shovívavými úsměvy. Dvě jsou do sebe zavěšené a dotýkají se. Tyhle skupinky disponují zvláštním kolektivním vědomím, čímsi dosti fyzickým. Mají rádi svoje těla a mají rádi svoje doplňky, kabelky a laptopy a mobily a mrňavé značkové batohy. "Podívej, co jsem si koupil. Podívej se na tohle." Osahají si nový materiál a poplácávají kamaráda po paži.

"Poslechněte si vtip," zahalasí ten s červenou kravatou. "Takže, Berlusconiho syn se zeptá svýho papínka, jak by dostal do postele holku, po který pálí, jo? A Berlusca mu odpoví:,Stefano, nejdřív jí koupíš diamantový náhrdelník, va bene? Vezmeš ji do drahý restaurace, rezervuješ si apartmá v pětihvězdičkovým hotelu a necháš si na stolek u postele postavit vychlazenou lahev toho nejlepšího šampaňského. A je tvoje. Jdi na to.' ,Ale, Papa!' protestuje jeho syn.,Papa, nemá být láska zadarmo? Nechtěl bych ji urazit tím, že budu rozhazovat peníze. Nechtěl bych, aby si myslela, že si ji kupuju.' A co na to Silvio odpoví?" Kravaťák se ještě před pointou zazubí. "Co na to il buon Silvio řekne?,Láska a zadarmo, synku? Romantika? To je jen taková báchorka, kterou si vymysleli komouši, aby mohli šukat za hubičku! Škrti jedni! Aby mohli píchat zadarmo!'"

Ostatní se hihňají a úpí. Někdo si vzpomene na cosi, co moderátor talk-show řekl předchozího večera o tom, jak se vybírají rozhodčí na zápasy Skupiny A. Smířím se s tím, že budu hodinu nuceně poslouchat, ačkoli mi špunty konverzaci příjemně ztlumí.

Zhruba před rokem jakýsi hypersenzitivní pasažér vyprovokoval Trenitalii k úvahám o případném zavedení "tichého vagónu" pro ty, kteří nechtějí poslouchat. Ale ještě než se železnice pustila do tohoto revolučního projektu, rozhodla se uspořádat průzkum a zjistit, co si o tom myslí cestující. Noviny otiskly některé reakce. Nejúchvatnější byli lidé, kteří to prostě nechápali. "Když nechci, aby na mě chlap mluvil," mínila jedna žena, "vím, jak mu říct, aby mě nechal na pokoji." "Lidi si můžou mluvit nebo mlčet, jak se jim zachce," poznamenal jeden student. Prostě nedokázali uchopit koncept, že by někdo mohl chtít být zticha a číst si a pracovat ve vagónu, kde nikdo nemluví. "A co se stane, když jsem v tichém voze a zazvoní mi telefon?" namítl někdo. A byl si jist, že tímto prostým postřehem odhalil pošetilost celého projektu. A možná, že se mu to skutečně podařilo. Už o tom nepadlo ani slovo.

Kopce nad Brescií jsou obzvláště ponuré. Tuctová šedozelená vegetace jen tak tak pokryje tyčící se pahorky z křídového vápence, což krajině propůjčuje zvláštní, rozedrané vzezření. Tu a tam jsou svahy narušené bílou jizvou lomu, jehož svislá stěna je zbrázděná vodorovnými rýhami. Beztvarost se střídá s mřížkovitou geometrií: nákupní centra, hřbitovy obehnané zdmi.

Na druhé straně vlaku si tlusťoch ve vestičce čistí zuby. Továrny se tu mísí s moderními bytovkami: mohutná průmyslová sila, rezavějící válce a zásobní cisterny, zeleninové zahrady s tyčkami na fazole, fíkovníky opírající se o prověšené ploty. Mezi dvěma skladišti z prefabrikovaných betonových panelů, které ční k obloze jako katedrály, se krčí malý vinohrad, jen tři řádky o tuctu sloupků. Traktor se hmoždí v blátě kolem balíků sena zakrytých umělohmotnou bílou fólií, kterou drží ojeté pneumatiky. Jen tu a tam, tak jako pohlednice připnuté na zakramařeném pozadí, tu přetrvávají střípky staré malebné Itálie: barokní fasáda kostela na kopečku; okrový štuk vily zářící v ranních slunečních paprscích.

Za silného odéru spálené brzdové kapaliny vlak skřípavě zastaví v Rovatu. Už jsme se dostali k satelitním městečkům Milána. Chiari, Romano, Treviglio. Dovnitř se nacpou další lidi. Začnou vyzvánět telefony. Skupinka kolem mě nechá za ustavičného brebentění a smíchu kolovat mobil. Volá jim někdo z jejich firmy, kdo je o dva vagóny dál, ale nedokáže se davem probojovat k nim. "Samý výmluvy!" volá křiklavě oblečená dívka. "S kým tam jsi?" Je odvážně nalíčená a má na sobě samé růžové věci: růžovobílý svetr, růžovobílé náramky, v ruce růžovou kabelku. Kamarád pošle telefonem fotografii, aby bylo vidět, jak je ulička narvaná. Neprojde ani průvodčí! Všem se líbí, jak našli další využití pro tuhle novou technologii.

Tu a tam se někomu podaří otevřít noviny, Manifesto, l`'3fUnitŕ, Repubblica. Ve vlaku Interregionali převládají levicové listy. Kdosi předčítá článek o nepravostech stávající vlády. Příští týden bude generální stávka; to je jeden den volna.

Vlak zpomalí, neboť se blíží k Lambrate, první stanici napojené na milánské metro. Koleje kolem nás se množí a kříží se, neboť tratě ze všech směrů se sbíhají na posledních pár kilometrů do Milano Centrale. Zhruba pět minut si vlak hraje na to, že pojede co nejpomaleji, jak to vůbec u vlaku jde, aniž při tom zastaví. Všude kolem nás jsou nadjezdy, štěrková hřiště, činžáky. Z mnoha oken visí zašlé duhové vlajky, na nichž je bílým písmem napsáno slovo pace. Mír. Všichni tu rádi dávají na odiv své ušlechtilé úmysly a antiamerikanismus. Graffiti jsou zajímavější: EVVIVA LA FIGA! napsal někdo. "Ať žije píča."

Knížku jsem uklidil do tašky. Poslední okamžiky cesty, když vlak Interregionale skřípavě zabrzdí na dalším obyčejném dni mého života, ve mně vzbuzují mimořádné napětí. Jako by svět ztuhl; na pár příšerných sekund si nemůžete pomoct, najednou si uvědomujete hrůzu rutiny, ty dny a roky krvácející do minulosti stejně zaneřáděné a nestrukturované jako tahle železniční krajina. Nikomu jinému to zjevně nevadí. Dvě dívky si dobírají třetí kvůli jejímu novému tetování, růžičce těsně nad jejím obnaženým bokem. Dotýkají se jí pěstěnými špičkami prstů. Tělo je to pevné a snědé. "Ukaž," dožaduje se jedna, ale vlak právě trhaně zastavil a všichni se hrnou ven. Nic nemůže být pomalejší než vlak Interregionale na posledních dvou kilometrech do Milano Centrale. To už je lepší sejít na metro v Lambrate.

Z Milána do Verony

Když vlezu do ranního vlaku ještě rozespalý, vracím se pozdě večer podrážděný a vyčerpaný. Vzhledem k tomu, že Itálii ovládá na každé úrovni řada tajných společností, má vytváření sociálních sítí vysokou prioritu, a protože jsem v Miláně pouze párkrát týdně, více méně musím strávit podvečer kutím piklů s univerzitními kolegy nebo jinými známými, obvykle nad proseccem při jedné z nekonečných milánských šťastných hodinek. Když konečně bleskurychle zamířím na metro a na vlak, obviňují mě, že jsem snob, když bydlím tak izolovaný daleko ve Venetu.

Tentokrát vyrážím do Milano Centrale, bezpochyby nejmonumentálnějšího nádraží v západní Evropě, které v pasažérovi pokaždé vzbudí dojem, že se vydává na velmi závažnou cestu. Mám to tam moc rád. Navzdory populárnímu omylu si tuhle stanici nevysnili fašisti. Její návrh pochází z roku 1912, deset let před Mussoliniho pochodem na Řím. Jenže projekt přerušila první světová válka, a když už se na stavbu našly peníze, u moci byli fašisti a vzezření budovy (když už ne její základní tvar) doznalo radikálních změn.

Celkové vyznění ovlivňuje hlavně kombinace mohutného objemu a vysoce stylizovaného zdobení. Když se blížíte hlavnímu vchodu, z výšky dvanácti metrů k vám sklánějí hlavu dva vážní koně. Mezi nimi stojí na ústředním oblouku nápis NELL`'3fANNO MCMXXXI DELL`'3fERA CRISTIANA. Rok 1931 křesťanské éry. Tento monumentální nápis je plný napětí a nevyřešených sporů a hodně toho vypovídá o vztahu Itálie s katolictvím. Mussolini chtěl podkopat vliv církve na smýšlení obyvatelstva, a tak o roku 1922 mluvil jako o počátku nové éry, fašistické éry. Označoval ho za Rok jedna. Písanky dítek školou povinných měly na jedné straně místo na křesťanský letopočet a na druhé straně na fašistický letopočet. 1931. Rok IX fašistické éry. Proč tedy na průčelí nádraží nenapsat NELL`'3fANNO IX DELL`'3fERA FASCISTA? Fašismus byl tehdy na vrcholu. Připravovaly se oslavy desátého výročí. Proč přijímat křesťanský letopočet? Protože i kdyby se Il Duce ve snaze nadřadit stát církvi na hlavu stavěl, tuhle bitvu vyhrát nemohl. Italové byli a jsou katolíci, to na jejich víře vůbec nezávisí. Mussolini mohl lidem nanejvýš připomínat, že katolictví vyzval na souboj, připomínat jim, že církev není všechno. Římské číslice upomínaly na předkřesťanskou éru, kdy Itálie byla skvělá. Zmínka o křesťanské éře lidi nutila k úvahám o tom, že nyní se již oficiálně píše fašistická éra.

Za obloukem se nachází velká porticata, kde stojí taxíky, pak hala s pokladnami. Když přecházíte z jednoho prostoru do druhého, vysoko, vysoko nad vaší hlavou se střídají desítky soch a vlysů antických bojovníků s basreliéfy vlaků a letadel a motoráčků. Takto se fašismus ohlíží za slávou někdejšího Říma a zároveň vzhlíží k jakési nepředstavitelně výkonné, technologické Itálii budoucnosti. Přinejmenším v tomto prostoru šedavobílého kamene s barevnými mramorovými a žulovými vložkami to z estetického hlediska funguje báječně.

Ale všechnu tu krásu vidíte jen tehdy, když zvednete oči. A je podivuhodné, jak málokdy se člověku ty oči zvednou, když dojíždí. "Každý se díval těsně před svoje nohy," popsal Eliot dav proudící po London Bridge. V Milano Centrale tomu není jinak. Až po několika letech jsem si povšiml znamení zvěrokruhu v malých kamenných čtvercích na jedné zdi haly s pokladnami. Aby bylo ještě méně pravděpodobné, že z budovy něco uvidíte, její velkolepé prostory okupují a rozbíjejí agresivní reklamní kampaně, v nichž figurují ohromné billboardy zavěšené z vysokého stropu a houpající se jen kousek nad rovinou očí.

Archetypální obrazy, které měly evokovat italskou státnost, kontinuitu mezi minulostí, přítomností a budoucností, tedy zastiňují perlivé nápoje a módní zboží. Vše, co mělo být povznášející a majestátní, je obalené přilnavou fólií postmoderní parodie. Dnes je hodně vidět Naomi Campbellová. Jak na těch jejích dlouhých nohách vypadá ta sukně kratinká. Mussolini byl z tohoto nádraží nadšený a byl nepřítelem mezinárodního kapitalismu; když Američané okupovali Řím, nejvíc ho trápilo pomyšlení na to, že černošští vojáci obsadili a - jak to viděl on - zneuctili památky dávné říše.

Život italských imigrantů se z velké části točí kolem dráhy. Vidíte stěhující se indické rodiny se vším jejich majetkem, vidíte slovanské a černé prostitutky a jejich pasáky s pestrobarevnými košilemi, vidíte, jak si Arabové a Turci otevírají obchůdky s kebabem na nádražních parkovištích... avšak nikdy nevidíte imigranta, který pracuje pro Trenitalii.

Ve skutečnosti zákon z Mussoliniho dob stále zakazuje cizincům pracovat na mnoha místech ve státní správě, zejména v přepravě, zatímco jiné pravidlo vyžaduje po zájemcích o jistá státní místa, aby měli potvrzení o ukončení školy. Italské školy, samozřejmě. Kdykoli člověk obdivuje homogennost a zjevnou důstojnost společnosti, jako je ta italská, společnosti, která si zachovala soudržnost a identitu, již metropolitní Anglie víceméně ztratila, nikdy nesmí zapomenout, že ji udržují vylučovací mechanismy tohoto druhu.

Tito imigranti, kteří nestudovali na italských školách, nesmí vyvážet italské odpadky, řídit italské autobusy nebo prodávat jízdenky na vlak živých mrtvých. Odbory, které jsou připraveny stávkovat a ozvat se proti každému vládnímu kroku, proti tomuto moc hlasitě neprotestují. Bude zajímavé sledovat, co se stane v několika následujících letech, až se na pracovní trh dostanou děti prvních imigrantů, tentokrát už s italským občanstvím a s potvrzeními z italských škol. To bude velký den, až se mi černý capotreno bude snažit napařit pokutu za to, že jsem si neoznačil supplemento.

Na nástupišti mají vlaky nádherná jména: Ludovico Sforza. Andrea Doria. Leonardo da Vinci. Tiepolo, Giorgione, Michelangelo. Nádražní hlášení jsou natočená předem v segmentech a pak nejspíš počítačově poslepovaná, jak se to hodí. Proto také slova vycházejí z reproduktorů v malých mechanických návalech - diprimaesecondaclasse - odmlka - conserviziodiristoranteeminibar - odmlka - a potom dramatická kudrlinka při vyslovení jednoho ze jmen velkých vlaků - MICHELANGELO! - VIVALDI! - neboť člověk, který nahrával první dávku informací, očividně nedokázal číst tak slavná jména bez silné a pochopitelné hrdosti.

Než se dozvíte, kam vlak vlastně jede, musíte si vyslechnout všemožné informace, které jsou pro všechny vlaky Intercity naprosto standardní (první a druhá třída, jídelní vůz, minibar, atd.). Lidé na nástupištích napjatě poslouchají tuto fanfáru efektivnosti a trpělivě čekají na jediné informace, na nichž skutečně záleží: čas, cílová stanice, nástupiště. Kdo má taky nějaké ponětí o kódových číslech vlaků, nebo dokonce jejich jménech? A protože na tyto informace nikdo nedává pozor, ovšem také si nikdo nestěžuje, že je musí poslouchat pořád dokola, můžeme usoudit, že tyto formulky nabyly jisté liturgické funkce, podobně jako jména Hang Seng a Dow Jones ve víceméně každých zprávách, jako kdyby někoho z nás zajímalo, co Hang Seng dnes udělal nebo by mohl udělat zítra.

Toto ustavičné, spolehlivé, uhlazené opakování možná v uštvaném pasažérovi navozuje dojem, že místo aby jel domů uondaný po dalším nudném dni v práci, ve skutečnosti je součástí jakési grandiózní, nekonečné ceremonie. V prostorném chrámu Milano Centrale to není zas tak trhlá představa.

Poslední vlak Intercity, jenž má odjíždět 21.05, má skoro vždycky patnáct, ne-li dvacet minut zpoždění. Našel jsem si prázdné kupé, pověsil kabát na háček a obsadil sedadlo u okna směrem k lokomotivě. Do kupé se dívají další lidé, měří si mě pohledem a pak jdou dál; zjevně vysílám ty správné signály. Vytáhnu knihu nebo studentské práce. Ze stěny pod oknem si můžete vyklopit umakartový stoleček - na něj si můžu dát papíry - a pak tu je ještě starý popelník kombinovaný s košem na odpadky, který se musí vytahovat velmi opatrně. Zpočátku totiž klade velký odpor, ale dokáže zničehonic vyletět a člověk pak skončí s vlhkými kapesníčky a slupkami od banánů na kalhotách a botách.

Přesvědčím se, že jsem si označil supplemento, abych měl co ukázat průvodčímu. Otevřu knížku. Osvětlení je tu slušné a má tři nastavení - vypnuto, střední a jasné - a ovládá se kolečkem nad dveřmi kupé. Vedle tohoto kolečka se nachází rozkošně staromódní znázornění žárovky vyzařující paprsky, jako že žárovka svítí, ačkoli zdrojem světla je neonová zářivka.

K spodní polici na zavazadla nad mou hlavou je rovněž přišroubovaná lampička na čtení. Má mosazné stínítko ve tvaru trumpetky, jehož design očividně pochází z šedesátých let. Někdy je v něm žárovka. Ale ať přepínám příslušnou páčkou jak chci, nikdy to nefunguje.

Ne, to není pravda. "Nikdy" není to správné slovo. Tyhle lampičky nefungují už několik desítek let, nikdo je neudržuje, ale jednou za uherský měsíc ještě natrefíte na jednu, která pořád reaguje na cvaknutí starého kovového spínače. Světlo z nich je jako při měsíčku, tedy zanedbatelné; ale stejně, když vzácně narazíte na funkční přístroj, který by ani fungovat neměl, probudí to ve vás zvláštní tklivou něhu. Je milé, že Trenitalia jednoduše nenechala všechny lampy odmontovat a neprodala kov do sběru. Rád si představuji, že někdo někde ocenil jejich ozdobnou hodnotu.

Dále se mi líbí, jak údržbáři Trenitalie opravují opěrky poničené vandaly. Tyto opěrky, které se dají vytáhnout nahoru, když se chcete natáhnout napříč na sedadlech nebo se se zataženým závěsem ztěžka opírat jeden o druhého, jsou potažené koženkou a cestující do nich často řežou - patrně fotbaloví fanoušci nebo pasažéři frustrovaní dalším zpožděním. Místo aby je dráhy vyměnily, Trenitalia kdesi zaměstnává pracovníka, jenž je sešívá tlustou oranžovou páskou. Primitivní křížkový steh, jímž jsou opravy vyvedeny, je na pozadí tmavohnědé lesklé koženky dobře vidět a vzbuzuje dojem, že oprava je spíš módní prvek. Takové řešení musíte obdivovat.

Kolem 21.20 vyjel vlak ze stanice a já se právě uvelebil ke čtení, když se z panelu nad dveřmi, toho panelu s kolečkem regulujícím osvětlení zářivkou, ozve ohlušující hlas.

"Benvenuti abbordo a treno seicentoventiquattro Michelangelo per Venezia Santa Lucia!"

Nejde o mechanickou mluvu nádražních oznámení, ale rádobypřátelský hlas capotrena, který se skrývá v posledním kupé předního vozu, v posvátném prostoru, kde si nesmí sednout žádný cestující, i kdyby vlak praskal ve švech. Vyjmenuje stanice, v nichž budeme zastavovat. Informuje nás, že nám je k dispozici minibar. Mocným hlasem, z něhož se třesou panely v kupé, nás nabádá, abychom si ztlumili hlasitost vyzvánění mobilních telefonů. "Děkuji vám, že jste si vybrali Trenitalii," uzavře a "buon viaggio!" Koho jiného bychom si tak mohli vybrat?

Hlas je chvíli zticha. Pak spustí v jiném jazyce: "Leddies and genlmen!" Pak přijde Mesdames et messieurs, potom Meine Damen und Herren.

Vyskočím. Vedle kolečka, jímž se ovládá osvětlení, jsou nad dveřmi do kupé ještě dva další knoflíky. I ty se vyznačují zvláštním staromódním designem, jde o umělohmotné černé polokoule, z nichž trčí špičaté ručičky. Jednou se ovládá topení. Údajně. Vím to, protože po obou stranách knoflíku jsou malé teploměry, ten nalevo modrý, ten napravo červený, přičemž rozšiřující se zakřivená čára přes horní část naznačuje postupný přechod od modré k červené, od chladu k horku, jak člověk tím knoflíkem kroutí. Ovšem naprosto nemá smysl si s tím knoflíkem hrát, protože se jen točí kolem dokola a na teplotě v kupé to vůbec není znát. Tato služba stejně jako čtenářské lampičky již dávno není poskytována, teplota se ovládá centrálně, ovšem pasažérům o tom nikdo neřekl, stejně jako je nikdo neinformoval, že obrázek kouřící cigarety na skleněných dveřích kupé již neznamená, že se zde dá kouřit. "Ave a good journey!" Capotreno zakončí vystoupení v angličtině. Když budu dost rychlý, pořád ještě můžu uniknout jeho francouzštině.

Ovládání hlasitosti se dá poznat podle nákresu malého tlampače, z něhož paprskovitě vycházejí čárky a malé osminové a šestnáctinové noty, ačkoli se mi nějak nevybavuje, že by ve vlaku kdy hrála hudba. Knoflík má tři polohy, údajně hlasitě, středně a vypnuto, ačkoli ani s těmito nastaveními mnoho štěstí neuděláte. Přesto ovládání hlasitosti svým způsobem funguje: pokud se vám podaří knoflík stabilizovat mezi dvěma nastaveními, zvuk náhle zmizí. Knoflík má tendenci klouzat, takže jeho nastavení je velejemná operace. "Mesdames et messieurs! Bien..." Hotovo. Hlas je teď jen šepot v dálce, rádio v cizím bytě. Konečně si můžu číst.

A také že si čtu, nějakých pět minut, dokud neprojedeme kolem nacpaných nástupišť v Lambrate, dveře se neodsunou a dovnitř za velkého rachocení, třískání a děsivého záchvatu kašle nevejde jakási postava z němohry: ohromný, korpulentní chlap s mohutnou hlavou, bez krku, s monumentálním panděrem a s nohou v sádře od kotníku až po koleno. Chodí s pomocí hliníkové berle, ale i přes tento handicap nese na zádech batoh a velmi objemnou a velmi starou kabelu. S pořádným zaheknutím a pohledem člověka, který právě o vlásek unikl smrti, hodí zavazadla na podlahu a teatrálně se složí na místo u dveří, zády ve směru jízdy.

Aniž se na mě vůbec příchozí podívá, začne skuhrat: "Dio povero, ti vás ale proženou!" Kašle a prská. "Ti vás donutí běhat, Dio santo, Dio povero, Dio santo!" Má benátský přízvuk. Zaheká, odchrchlá si, spolkne hlen a z kapsy mohutných kalhot vytáhne tečkovaný klaunský kapesník, aby si utřel pot z čela. Tvář má zrudlou, orosenou a opravdu velkou. Oči má skelnaté. Rozcuchané vlasy mu trčí zpod baseballové čepice a celé tělo jako by vyzařovalo nepohodlí a ulepenost. "Ma quanta ti fanno correre! Ma Dio santo." Pak se zastaví, zatají dech, zorničky se mu začnou čím dál víc rozšiřovat, až nakonec ohlušujícím způsobem kýchne, ááááá-chúúúú, aniž by se pokusil zakrýt si ústa rukou!

Můj boj s rozhlasem je nyní jen šťastnou vzpomínkou.

Kýchnutí se opakuje. Energicky nasaje vzduch nosem, pak znovu spustí svůj monolog. "Ma quanto ti fanno correre! Bastardi! Kdybyste jen věděl! Dio povero. Kdybyste jen věděl! Jak ti vás donutí běhat!"

Vrátím se ke své knize. Cítím, že se na mě teď dívá, bezpochyby zklamaný, že jsem nezareagoval. Po nějakých dvou minutách si s ním musím i přes svůj veškerý instinktivní odpor vyměnit pohled. Ten člověk má tak široký nos, až je to znepokojivé. Ze zdvořilosti zvednu obočí, jako že ho vnímám, ale naprosto odmítám cokoli říci. Nesmím mu dát záminku, aby pokračoval. V italštině se tomu říká dare corda, dát někomu provázek, tedy poskytnout mu příležitost, aby s vámi konverzoval. Italové si tradičně stěžují "Non mi dai corda", nedáváš mi dost provázku. Odmítnutí klábosit je porušením etikety.

Nový pasažér se ovšem při hovoru obejde i bez mé pomoci. Což mi bylo od začátku jasné. Vykládá mi, že cestuje z Janova, santo Dio. Z Janova, Dio santo! Vlak měl zpoždění, Dio povero. Musel stihnout tohle spojení na vlak do Benátek. Va bene, takže ten vlak do Benátek čekal na vlak z Janova, jak měl, ne, caspita, jak musí! Ale on se musel dostat z nástupiště 17 na nástupiště 8 za pouhé dvě minuty. "Dio santo! Dvě minuty! S nohou v takovémhle stavu, Dio povero. Na to by měl být zákon," říká, "santo Dio. Za to by mě měli odškodnit."

Mě napadá přesně totéž. Opět se rozkašle. A zase je na tom něco chtěného, něco ochotnického: jako by šel do konkurzu na místo v obludáriu. Pak se skloní, rozepne kabelu a vytáhne z ní obludný sendvič zabalený v nejšustivějším papíru, jaký byl kdy vyroben. Kupé ovládne pach mortadelly. Je prapodivné, jak rychle se vzduch dokáže nasytit kořením a tuky. Za neustálého brebentění otevře pusu, v níž na různých místech chybí hnědé zuby, a zuřivě si ukousne, přičemž se mu zároveň podaří utřít si jednou rukou nos a druhou rukou šacovat v tašce. Hledá plechovku s pivem.

Odkrkne si.

Tím můj pohár trpělivosti přeteče. Před deseti lety bych seděl a trpěl, vyslechl bych si historku, jak si zlomil kotník, proč cestuje tak daleko, na návštěvu ke své matce či tetičce, nebo na biřmování své neteře; možná bych ho dokonce politoval. Ale časy se změnily. Opakování podobných zážitků v kontrolovaném prostředí, jakým je vlakové kupé, vám umožňuje experimentovat s řadou řešení a technik. Velmi klidně zavřu knihu, zabalím ji do tašky, pero si dám do kapsy a vstanu. Poprvé se na mě podívá se zájmem. Nechápe to. "Ma quanto ti fanno correre, Dio povero," zamumlá. Z koutků mu ještě čouhá kusy mortadelly.

"Signore, obávám se," řeknu mu, "že ve svém stavu potřebujete celé kupé pro sebe." Odtáhnu dveře a vstoupím do uličky. Přitom vidím, jak se za mnou natahuje, celý zmatený.

O dvě kupé dále najdu bledého mladíka, který se na sedadle u dveří sklání nad knihou. To je dokonalý způsob, jak odradit příchozí. Takovýhle společník je mi po chuti. Otevřu dveře. On se narovná. V jeho očích zahlédnu zklamání. "Č libero?" zeptám se. Otázka je to přirozeně čistě zdvořilostní. Přikývne. Má hubenou, solidní tvář. V ruce má pero, jímž si psal poznámky do sešitu, který si drží pod knihou, co zrovna čte, a je to podle všeho stará kniha. Sednu si k oknu. I přes svištění vlaku pořád slyším kašlání toho příšerného člověka o dvě kupé dál. Na to by měly stačit špunty do uší.

Čteme. Někdy mě napadá, že jsem si měl vést seznam všech knížek, které jsem přečetl ve vlaku. Bezpochyby by na něm skončila většina knížek, které pro mě jsou důležité. Možná že se mi na kolejích prostě čte lépe. Kniha má větší šanci mě oslovit, když v noci sedím v kupé. To syčení kovu na kovu, lehké pohupování vagónu, pocit, že jsem bezpečně uzavřený v pohodlném, dobře osvětleném prostoru, zatímco svět ubíhá kolem mě v přepychové tmě, to vše ve mně probouzí chuť číst, jako by hmotný svět byl najednou pozastavený a já se nacházel čistě v říši ducha.

Když po nějakých čtyřiceti minutách cesty překonám trauma z toho tlusťocha, zvednu oči a prohlédnu si svého společníka. Mezi dvěma lidmi čtoucími ve vlaku může vzniknout příjemně důvěrný vztah, dokonce i když (nebo možná právě proto, že) nepadne ani slovo. Konečně ten mladík pohne knihou tak, že zahlédnu její titul. Le confessioni di Sant`'3f Agostino. Má kulaté brýle bez obrouček, vlasy blonďaté tak, že jsou skoro bez barvy, jako šedavý med, lehce kudrnaté, ostříhané dost nakrátko. Při čtení vraští čelo a rty, má tenké rty, a když si chce udělat poznámku, dělá nečekaně prudké pohyby. Třeba studuje v semináři.

Otočím hlavu a skrz velkou černou okenní tabuli zahlédnu malý, zdí obehnaný hřbitov na nízkém kopci. Je to prapodivné: ačkoli na to nikdy nemyslím, dokud to nespatřím, vždycky nějak otočím hlavou přesně v tu chvíli, kdy projíždíme kolem tohoto hřbitova. Stojí na takovém kopečku poblíž Brescie. Co je to za mechanismus, který tohle pokaždé způsobí? Volají nás mrtví? Okna našeho Intercity svítí do noci, pak je tu tmavé pole a za ním starý hřbitov, k němuž přiléhá nově dostavěná část. V té nové části, kde se rakve zasouvají do betonových zásuvek ve vysokých zdech, vidíte mihotání červených světýlek, které dělají mrtvým společnost, říká se jim lumini, jako by tu místní nájemci všichni tiše leželi a společně si četli, zatímco práchniví.

Ale v tom okamžiku jsem musel usnout. Stává se mi to takhle dost často: kniha, hřbitov, ten tichý společník, rytmus kolejí, prosecco a něco malého k jídlu v Miláně. V určité chvíli cestou k domovu takřka vždy usnu. Možná jsem si udělal ostudu tím, že jsem chrápal. V každém případě mě naštěstí probudí hlášení rozhlasu: "Avvertiamo i signori viaggiatori che tra pochi momenti arriviamo alla stazione di Verona Porta Nuova, Verona Porta Nuova!"

Po tomhle náhlém vzkříšení si seberu věci. Už vidím veronský stadion, předměstské činžáky, ošklivou kulatou svatyni Panny Marie Lurdské nasvětlenou reflektory na kopci nad řekou. Nacpu knihu do tašky a vstanu.

Když v Itálii vystupujete z vlaku, je slušné popřát buon viaggio spolucestujícím, kteří zůstávají. Líbí se mi tenhle malý rituál, který člověka nevtíravě vybízí vzpomenout si na tu dlouhou cestu, na níž všichni jsme, na každodenní setkání a loučení ve vlacích a barech a knížkách. "Buon viaggio," popřeji seminaristovi a otevřu posuvné dveře kupé. Mladík vzhlédne od svatého Augustina. Na vteřinu se jeho světlemodré oči setkají s mými. "Buona sera," odpoví vážně.     

Z anglického originálu publikovaného v časopise

Granta (94, léto 2006) přeložil Viktor Janiš.

Anglický romanopisec, esejista, překladatel a translatolog Tim Parks (1954 v Manchesteru) žije od roku 1981 v Itálii, kde vyučuje na Milánské univerzitě. Je autorem jedenácti románů (Europa, Destiny, Dreams of Rivers and Seas aj.), několika knih o životě v severní Itálii (A Season with Verona aj.), historických prací a souborů literárněhistorických esejí. Do angličtiny překládá italskou prózu (Calvino, Moravia, Calasso aj.)