"Strkat prsty do drátů"

(Rozhovor s Krzysztofem Koehlerem

o časopisu bruLion, básnících-frustrátech,

sarmatismu a kultuře ve veřejnoprávní televizi)

Co vás přivedlo k psaní poezie? Byl to kontinuální proces, určitá cesta nebo spíš jeden výrazný impuls?

Ani cesta, ani nějaký výrazný podnět. Samozřejmě jsem měl období, kdy jsem svoje veršovánky posílal do různých časopisů. A když je pak někde otiskli, prožíval jsem chvíle štěstí a pocity vlastní důležitosti. Dnes se trochu stydím, když si uvědomím, kam jsem tehdy své verše posílal - Nové slovo, případně Radar, časopis skautské organizace. V tomhle jsem měl zřejmě víc štěstí než jiní mí kolegové, kteří museli začínat třebas v časopise Svazu socialistické mládeže, protože když je člověku osmnáct devatenáct, tak tohle moc neřeší a má radost především z toho, že mu někde pár veršů otisknou.

Je ale rozdíl mezi tím, když někdo pošle pár veršů do nějakého časopisu, a přípravou první ucelené básnické sbírky...

Najednou tu prostě byla tahle možnost. Někdo mi řekl: "Víš co, pokus se z toho dát dohromady knížku." V tomhle případě se ještě jednalo o samizdatové nakladatelství Libertas. Bylo to někdy na počátku mých studií, začal jsem se tehdy objevovat mezi lidmi z bruLionu. Ten člověk mi řekl, že mi básničky vydají, poněvadž vypadají zajímavě. Ale nevzpomínám si, že bych tu knížku nějak zvlášť připravoval či komponoval. Přišlo to nějak samo od sebe. Později, ještě v samizdatu (Oficyna Literacka), mi vyšla další sbírka. Šéfem toho nakladatelství byl Henryk Karkoszka, o němž jsme se později dozvěděli, že byl placeným agentem. Nazval jsem ji prostě Verše, žádné vznešenější ambice jsem nesledoval a nic moudřejšího mě v té chvíli nenapadlo. Teprve po téhle sbírce, když se ukázalo, že to někdo čte a taky že vyšly nějaké recenze, jsem o sobě začal vážně uvažovat jako o básníkovi. Na počátku to byly vlastně jen takové pokusy a taky hodně štěstí. Vždyť kolik já znám autorů, kteří nikdy takovou šanci nedostali. Můžete nosit v notýsku nějaké básničky, můžete jich mít i spoustu, ale pak třeba nikdy nedojde k té důležité osudové chvíli a vy dál jenom sedíte někde v ústraní a smolíte si ty své veršíky. Možná je to podivná představa, ale já to vidím jako souhru několika činitelů, několika okolností, které teprve umožní, aby někdo jako autor mohl vystoupit a existovat.

Co vás přivedlo do prostředí kolem krakovského nezávislého časopisu bruLion?

Ve stejné době, kdy začínal vycházet bruLion, jsme s básníkem Marcinem Baranem zakládali samizdatový časopis Kontrakty. Když vyšlo první číslo bruLionu, vyhledal nás jeho šéfredaktor Robert Tekieli, který pátral po spolupracovnících. Takže od druhého čísla jsme se už stali členy redakce. Zůstal jsem tam až do jeho zániku, prošel jsem celou dlouhou poutí bruLionu, od časopisu výrazně postmodernisticky zaměřeného až k profilu jednoznačně konfesijnímu. V tom se do jisté míry odrážel i vývoj mnohých z nás, ale ne všech, neboť někteří odpadli.

Časopis bruLion začal vycházet v samizdatu koncem osmdesátých let. Určitým vzorem pro nás byla pražská Revolver Revue, ostatně jedno číslo jsme jí celé věnovali. BruLion měl být časopis, který by reprezentoval svobodnou kulturu v rámci neoficiálního oběhu. Svobodnou tak, aby nebyla závislá na okolním kontextu. Aby nebyla závislá jak na cenzuře, tak na anticenzuře, neboť i v rámci opozice jakási cenzura pořád existovala. Hodně nám záleželo na tom, aby to byl časopis zaměřený na čistou kulturu, bez jakýchkoli ideologických nánosů. Ještě v samizdatových dobách začal časopis směřovat na tehdejší dobu k dost novátorskému, poněkud skandalizujícímu profilu. Hledali jsme takové konfliktní linie, které se v polském intelektuálním prostředí skrývaly pod oním bipolárním rozdělením na "komunisti" a "my". Viděli jsme, že ty linie jsou už i uvnitř opozice, tam už nebylo žádné "my", ale jen různé, jak se dnes s oblibou říká, diskursy. A my jsme chtěli na ty různé diskursy upozornit, i když jsme riskovali, že se proti nám obrátí zloba mnoha lidí. Pokládali jsme si za čest vydat v samizdatu číslo věnované pornografii, abychom si ověřili, co všechno je ta svobodná kultura ochotná tolerovat. Byl to trochu projev naší mladické nerozvážnosti, ale účel byl zřejmý - ověřit si meze toho, kam až sahá svobodná debata. Potom jsme vydali také antisemitské číslo s texty Célina a projevy Himmlera, chtěli jsme poukázat na esoterické zdroje nacismu, ukázat spojení nacismu s tehdy módní filozofií New Age. Toho si tehdy samozřejmě nikdo nevšiml, ale všichni psali, že u nás vyšel Célinův text, a to bez komentáře a bez toho, abychom čtenářům vysvětlovali, že se jedná o cosi perverzního. Ale my jsme zastávali názor, že čtenáře není třeba vychovávat, že jim lze prezentovat určité názory a dovolit jim, aby si na všechno udělali sami vlastní názor. To byla velice ostrá politika, která vedla k číslu satanistickému. Silně nás tehdy podporovala liberální levice, chválili nás, že konečně někdo rozbil ten nudný, zglajchšaltovaný a uzavřený svět polské opozice.

To byl hodně zajímavý vývoj. Byli jsme hledající mladí lidé. A skutečnost, že jsme nakonec objevili Krista, ukazuje, že metoda hledání skrze krajnosti měla svůj smysl. Naše hesla zněla "box lidi sbližuje" nebo že skutečnost se nejsilněji projevuje právě "na hranici". Některým z nás to umožnilo projít intenzivní světonázorovou proměnou.

Přínos bruLionu spočíval ještě v tom, že se stal jakousi tribunou nebo platformou mladé poezie a prózy. V redakci to nefungovalo tak, jak to obyčejně bývá zvykem, že někde sedí starší pánové redaktoři, za nimiž chodí začínající autoři a dožadují se, jestli by jim milostivě něco neotiskli. Tahle praxe začínala mnoha mladým literátům hodně lézt na nervy. Lidi přestali za těmi staršími pány redaktory chodit a radši dávali přednost nám.

Tehdy se taky utvářela vaše vlastní poetika, která se, jak je vidět z vašich tehdejších textů, vědomě vymezovala vůči modernistické tradici, subjektivním prožitkům, a viditelně se přikláněla ke klasickému kánonu.

V mém případě ale nešlo o nějakou evoluci. Mně bylo vždycky stydno svěřovat se druhým s vlastními plytkými prožitky. Když je totiž člověku kolem dvaceti let, musí být mimořádným egocentrikem, aby druhým vykládal, co se děje v jeho ubohé dušičce. Neboť tam se většinou nic zvláštního neděje, maximálně nějaká hodně prchavá hnutí emocí. Proto jsem se vždycky snažil, abych ty emoce přetavil do nějaké umělecké formy, abych text povznesl o nějaký stupeň výš. Zachytit energii plynoucí z pocitu "ach ouvej, duše bolí!" do nějaké klasičtější formy. V naší generaci to bylo samozřejmě přijímáno jako něco neobvyklého, neboť tehdy byl módní spíš styl reprezentovaný Marcinem PIwietlickým, čili jakýsi o`harismus nebo barbarismus. A z toho důvodu vzniklo mezi námi určité napětí. Já jsem O`Haru moc nečetl, víc mě zajímal Rilke nebo Mandelštam - klasičtější formy. Zdálo se mi poctivější neútočit na celého člověka. Larkina jsem tehdy neznal, netušil jsem, že je možné psát vznešeným stylem o všedních věcech.

Jak to bylo se zmiňovaným českým číslem bruLionu?

Nejspíš se asi Robert Tekieli někde potkal s Jáchymem Topolem nebo Andrzejem Jagodzińským. Jednalo se o antologii textů z Revolver Revue. Já jsem tehdy byl na vojně, takže jsem s tím neměl nic moc společného. Na obálce byl obrázek Košířské madony. Takže když mi to číslo na vojnu poslali, kolegové mi trochu záviděli, že mám takový skvělý časopis s holkama... Hledali jsme ve střední Evropě podobně smýšlející lidi. Pak jsme se pokoušeli utvořit jakousi internacionálu, chtěli jsme přesadit náš model taky do jiných zemí, abychom mohli působit mimo "staré" struktury. Ale neměli jsme dost finančních prostředků, abychom mohli cestovat a sondovat podmínky.

Napětí mezi klasiky a modernisty se později silně projevilo i v polské publicistice. Zejména v první polovině devadesátých let, kdy se hodně debatovalo o tom, na jakých ideálech by se měla budovat nová identita svobodného Polska, o vztahu k minulosti a národní tradici...

Estetické spory, které se odvíjely na stránkách bruLionu, se postupně přeměnily v širší debatu - o problémech spojených s naší národní identitou. Na začátku to byly jen takové praštěnosti - například náš spor s Marcinem PIwietlickým, když jsem já napsal text s názvem "O`harismus" a on "Koehlerismus". Vzpomínám si, že jsme si tenkrát spolu trochu vypili, a když jsem se vrátil domů, tak jsem sedl a napsal ten text. Ale pak se ukázalo, že ty naše praštěnosti nějak souvisí s širší debatou, která u nás probíhala. Že vlastně v Polsku existují dva přístupy: jeden, který hovoří o "útěku dopředu", útěku od tradice, který když už hovoří o minulosti, pak jenom o Jedwabném, o tom, jak Poláci vraždili Židy, o polských vinách a pocitech naší méněcennosti ve vztahu k Evropě. A druhá strana se naopak snažila hovořit o pozitivní hodnotě polské kultury. Tady vládl samozřejmě značný nepoměr sil. Na jedné straně byli totiž lidé kolem Gazety Wyborczej, kteří vládli dušemi polské inteligence. Do jisté míry jimi vládnou dodnes, ale už je u nás patrná daleko větší pluralita názorů. Ale tehdy bylo Polsko zemí jedněch novin. Nejvíc jsem si to uvědomil, když jsem psal doktorát - že všichni mí kolegové na univerzitě mluví a myslí stejným způsobem. Když bruLion zanikal a Robert Tekieli se přestěhoval do Varšavy, připadal jsem si nějakou dobu úplně jako kůl v plotě. To je strašný pocit, když si uvědomíte, že jste se svými názory zcela osamocen a všichni kolem se vám snaží namluvit, že byste se měl za kulturu své země stydět a že Polsko by se mělo hlavně otevírat okolnímu světu.

Připadal jsem si tehdy jak ve snu, když za mnou přijeli redaktoři z časopisu Fronda. Řekl jsem si: Ježíši, už jsme tři! Pak následovali další, například Wojciech Wencel. A najednou se ukázalo, že ta debata ještě není úplně prohraná. Polská inteligence sice ve své většině odmítala přemýšlet v kategoriích hodnot, ale i tak nás bylo dost. Především lidé kolem Frondy, kteří se v druhé polovině devadesátých let velice ostře vymezovali vůči tehdy módním názorům, ale zároveň k tomu používali zcela současný jazyk, stejně jako předtím bruLion. V polské televizi se také objevila skupina mladých lidí, jimž se říkalo "pampersové" - a monopol pomalu upadal. Ta debata není věcí minulosti, stále pokračuje, ale Polsko už připomíná normální zemi, kde jsou možné různé názory a různé přístupy. Neexistuje u nás nějaká absolutní převaha jednoho modelu. Něco podobného se dělo i v polské poezii - v jejím klasicizujícím proudu se objevila řada zajímavých jmen.

Vidíte nějaké výrazné dění na polské literární scéně v posledních deseti letech?

O mladých autorech poslední dekády už naštěstí nemusím nic vědět. I když občas mívám docela zajímavé zážitky. Nedávno jsem byl na nějakém literárním setkání, kde jsem seděl vedle básnířky-feministky, básníka-gaye, básníka-dekadenta a básníka-šprýmaře. Říkal jsem si, co já tu vlastně hledám, jaký to má všechno smysl? Ale v souvislosti s tím je pro mě zajímavý vývoj Marcina PIwietlického, který si jako jeden z mála zachoval pevnou páteř. Dneska už je to natolik vyzrálý autor, že nemusí být členem žádné básnické partičky, ani se nemusí přizpůsobovat nějakému mainstreamu.

Stejně se mi dnes zdá, že polarizace v devadesátých letech byla trochu přehnaná. Marcin PIwietlicki je bezesporu nejtalentovanějším básníkem naší generace. On se stal vzorem pro spoustu mladých autorů, i když se za ně nejspíš nejednou musí stydět. To ale není jeho vina. Co se týče toho klasicizujícího proudu, nebylo nás zas tolik. Největším talentem byl bezesporu Wojciech Wencel, ale dobrý byl taky Wojciech Kudyba. S Tkaczyszynem-Dyckým mám trochu problém, ale to je čistě osobní, on je totální básník, stojící vždycky tak trochu na okraji.

A co čtenáři? Jeden z vašich kolegů se nám svěřil, že zájem o poezii je teď v Polsku minimální.

To nepochybně. Ale možná, že je to tak dobře. Mě to vůbec netrápí. Vždyť kdo dneska čte poezii? K tomu je třeba vyvinout určité úsilí. Co se týče Marcina PIwietlického, a já věřím v jeho hluboký talent, právě on dospěl k závěru, že výměna informací na rovině básník-čtenář postupně odumírá. A v tu chvíli začal zpívat. Pochopil, že bychom měli hledat nové způsoby, jak se k lidem s naším sdělením dostat.

Poezie začala být neuvěřitelně hermetická. Básníky nezajímá, co se děje v jejich okolí. Starají se jen o své problémy. Možná si pamatujete, jak jsme v devadesátých letech začali jezdit na různá setkání básníků na Západ. Kontakt s tamějšími básníky byl pro mne absolutní šok - připadali mi jako naprostí frustráti. Kdo je ochoten naslouchat frustrátům? "Mám problémy s menstruací," kňourala tam jedna básnířka. V okamžiku, kdy se sám básník odmítá zabývat tématy, která trápí většinu lidí, co žijí kolem něj, stává se poezie bezvýznamnou, přestává lidi zajímat. Oukej, máš problémy s erekcí, já je mám taky, ale nevidím důvod, proč bych musel poslouchat o těch tvých... Asi si za to můžou básníci sami, ale já nevím, dá-li se dnes poezie psát jinak. Má vůbec smysl hledat nějakou novou cestu pro poezii? Člověk může třebas vyskočit z okna... Lze vytvořit básnický jazyk, který by měl význam pro celek? Pořád mě trápí otázka, zdali dnes můžeme vytvořit nějaký nový "patriotický jazyk", což je, rád přiznávám, odporné slovní spojení.

Sedíme si na tom našem básnickém dvorečku a snažíme se tvořit věrni své vnitřní zkušenosti. Ale dokážeme ještě někdy získat lidi pro poezii? Když navíc sami neseme odpovědnost za to, že se stala tak bezvýznamnou. Já se alespoň snažím psát o tématech týkajících se širší pospolitosti. Mě skutečně zajímá, co znamená moje vlast, jaké je její místo na mapě Evropy. Psát o tom, co je tady a teď. A utíkat od lyriky, snažím se psát spíš epičtější poezii. I když i tak je to uzavřený kruh, vydáváte-li sbírku v nákladu sto výtisků. Samozřejmě tím se obecná témata nevyčerpávají. Společná všem je taky láska, erotika, nenávist. Ale nakonec se snad vždycky najde pár čtenářů, kteří budou chtít konfrontovat své osobní prožitky s obdobnými zkušenostmi nějakého autora.

V roce 1995 jste ve Frondě publikoval esej, jakýsi manifest, s názvem V rytmu ranních chvál na ruské mrtvole. Kde se u vás vzala ta potřeba vracet se k sarmatismu?

V devadesátých letech, když se hodně diskutovalo o naší národní identitě, jsem se začal odborně věnovat právě období sedmnáctého století a sarmatismu. Neboli šlechtické kultuře tehdejšího Polska, soustředěné kolem některých primárních hodnot, především ale republikanismu, to znamená svobody slova, osobní svobody, volby monarchy, aktivního i pasivního volebního práva, a také katolického náboženství, i když protestanti na tom také měli účast, Polsko totiž nezasáhly náboženské války, neboť Patria byla hodnotou nadřazenou pro celou tehdejší společnost. A tehdy jsem o tom období psal jeden text za druhým, snažil jsem se ho znovu vytáhnout na světlo Boží, představit veřejnosti jeho kladné stránky. Neboť toto období mělo mezi lidmi velice špatnou pověst, zejména komunistická historiografie ho pořád zesměšňovala: používala pro něj označení jako zaostalost, nevzdělanost nebo pověrčivost. Jednalo se o publicistické texty a samozřejmě že jsem v nich taky trochu přeháněl. Šlo mi hlavně o to, abychom se na tu dobu dokázali dívat novou optikou a znovu objevili v té tradici sami sebe. Přínos sarmatismu pro polskou kulturu nešlo totiž pominout, byla to kultura, která mi svým způsobem připomínala tradici Spojených států. A to v tom, že jsou tady nějací lidé, kteří sedí na svém pozemku, brání ho před vetřelci, ale současně se cítí být občany státu, v němž vládne zákon. Nikoliv nějaký monarcha, ale zákon. Shodou okolností se těmi mými texty začala nedávno zabývat jedna levicově orientovaná badatelka. Ta konstatovala, že Sarmacie je ženského rodu a že jsem chtěl zdůraznit právě tento rys polské tradice. Takže jsem se takhle stal prvním polským feministou.

Ale přece: co vás na té tradici tak fascinovalo, že jste se pustil do psaní těch textů?

Chtěl jsem jejich prostřednictvím odhalit určitou historickou realitu, pokusit se zachytit příběh týkající se naší národní identity. Skrývají se v něm ale i věci nedobré, různé naše komplexy, představa Polska jako velmoci, která nám tehdy nesmírně imponovala. Když ale žijete v postkoloniální zemi a s postkoloniální mentalitou, nelze se podobným myšlenkám ubránit. Ale ve svých básních nejsem takhle ideologický. Tam jsem otevřenější. Přistupuji k této tradici s větší ironií, protože jsou v ní i různé bizarní prvky. Třebas už ten první obraz z mojí eseje, to spaní na břiše mrtvoly, není přece normální. Ale v polské kultuře je ta fascinace podobnými postavami ze sedmnáctého století stále přítomná, neboť to byli naprosto svobodní lidé. Vyznačovali se absolutní, anarchistickou svobodou, proto jsou dodnes předmětem obdivu. Bylo to něco podobného, jako když dneska vezou americkému farmáři obsílku k soudu, on stojí s nabitou puškou a odmítá je vpustit na svoje území, protože je to "No trespassing".

Zajímáte se o polskou barokní literaturu i dnes?

Pořád, i když dnes už víc odborně. Například mě dost zajímá osobnost Franciszka Karpińského, což byl tehdy naprosto geniální autor nepříliš složité, ale o to působivější poezie pro obyčejné lidi. Když začalo dělení Polska, přestal úplně psát. Prostě se odmlčel. A to je taky jedno z dědictví sarmatského Polska, totiž že tam, kde není svoboda, nemůže být ani poezie. Neexistuje-li svoboda slova, pak se nemůžu ani vyjadřovat. Vám Čechům možná připadá směšné to naše nekonečné blouznění o svobodě. Ale hlavní smysl spočíval v přesvědčení, že svoboda je podmínkou sine qua non umělecké tvorby. A právě Karpiński je toho hezkým dokladem. Psal taky vynikající náboženskou poezii, která se dodneška zpívá v polských kostelích. Napsal například slova k známé písni Kiedy ranne wstają zorze nebo koledu Bóg się rodzi, moc truchleje. Využít takovým způsobem možnosti polštiny se už žádnému jinému básníkovi nepodařilo. Ani PIwietlicki nemá takový talent. Ani Wencel. Při vší úctě k oběma autorům.

Doktorát jste psal o polské barokní poezii?

Nebylo to přímo o poezii. Psal jsem o pojmu šlechtického dvorce v staropolské poezii. Šlechtický dvorec byla venkovská usedlost, přímo archetyp polskosti. Pro polskou kulturu měly tyto usedlosti zásadní význam. Ne Varšava, ale právě tyto dvorce, kde byly pěstovány hodnoty jako jazyk, rodina, zbožnost atd. Snažil jsem se ukázat celou historii tohoto motivu od Kochanowského až k prvnímu dělení Polska. Po tomto období se jeho funkce změnila na obrannou: ukryjme se tam, neboť tam budeme v bezpečí. Předtím to byl ale jednoduše něčí zabydlený prostor.

V polském východním pohraničí tvořily šlechtické paláce svět sám pro sebe, obklopený běloruským nebo ukrajinským obyvatelstvem, úplně izolovaný...

No o to právě jde. Šlechtic v paláci nebydlí. V šlechtické poezii palác znamená vznešené kruhy, a těm se my vyhýbáme. My máme slaměnou střechu na dvou kůlech. V sedmnáctém století je totiž odstup mezi sedlákem a šlechticem minimální. Na svatbách hrají židovští muzikanti. Právě toto je zajímavé, že šlechta v té době má tak blízko k obyčejným lidem. Ale Varšavě, palácům a zámkům se většina lidí snaží vyhnout obloukem. Tam žijí všichni ti vyžírkové, lokajové, dvorští básníci, kteří píší pro peníze, učitelé a muzejníci. To není místo pro šlechtice, který musí mít kolem sebe volný prostor. Tento diskurs je už patrný v Mickiewiczově Panu Tadeášovi, kde Soudce bydlí v modřínovém dvorci, zatímco Hrabě už je prezentován jako člověk z paláce, všem tak trochu pro smích. Podobné uvažování je v této kultuře silně přítomné, určitý anarchismus a rovnostářství. Když jsem psal o tomhle historickém fenoménu, umožnilo mi to pochopit ledasco ze současného Polska. Konzervativcem jsem se stal právě díky práci na doktorátu. Dřív mě to nedocházelo, ale pak jsem pochopil, kde je jádro sporu týkajícího se polské národní identity. Osvícenská poezie ten polský šlechtický dvorec systematicky bořila. Osvícenský centralismus, dualismus světlo/temnota, město, král, tedy osvícenost, ale čím dál od centra - zaostalost a předsudky. To je ale ideální komunistický diskurs: osvěta, zaostalci, předsudky. Dualismus provincie/centrum spatřil světlo světa teprve v osmnáctém století. Avšak před tím bylo centrum na provincii, alespoň takhle to v polské kultuře dlouho fungovalo.

V současné době řídíte jeden z programů polské veřejnoprávní televize s názvem TVP KULTURA. Jaká je dnešní situace veřejnoprávních médií v Polsku vůbec a konkrétně pak těch zaměřených na tvorbu kulturních pořadů?

Na našem mediálním trhu měla donedávna veřejnoprávní média určitě tu nejsilnější pozici. Mají ji ještě pořád, ale jejich struktura byla a stále je poněkud zvláštní. Na jednu stranu je to instituce, která je chápána tak, že by si na sebe měla vydělávat pomocí reklam, na druhou stranu je to jediná televize, jíž zákon ukládá určité poslání. A tím je mimo jiné i šíření kultury. Aby bylo možné tohle poslání stoprocentně naplňovat, vznikly tematické programy. Jedním z prvních byla právě TVP KULTURA. Já jsem se tam objevil po prvním roce jejího fungování. Náš model a výběr témat od začátku částečně kopíroval dva jiné zavedené zahraniční programy: francouzský ARTE a TV kultura, což je ruská televizní stanice. Oba programy jsou v zásadě celé věnovány různým oblastem kultury. V době, kdy jsem do televize přišel, byl program značně hermetický a nefungovalo žádné PR. TVP KULTURA byla do jisté míry vnímána jako televize v televizi, s přesvědčením, že ji stejně nikdo nesleduje. Naše hlavní úsilí tedy spočívalo v tom, abychom odvrátili tento nešťastný trend, kdy byl náš program vnímán jako výrazně ztrátový. Letošní rankingové hodnocení stovky tematických programů v Polsku však ukazuje, že v komerční kategorii jsme se umístili na dvanáctém místě, což je podle mě obrovský úspěch. Nicméně stále ještě máme značné problémy, abychom se udrželi. Jednak nejsou finance, protože je krize. A pak s ohledem na politické turbulence přišla televize o předplatitele, protože premiér Donald Tusk kdesi nešťastně prohlásil, že neví, proč by lidé měli platit poplatky. V souvislosti s tím stále ještě nemáme nový mediální zákon. Co se tedy týče finanční stránky, dostali jsme se úplně na dno. TVP se v současné době pokouší získávat diváky za každou cenu. V maximální míře se snaží dávat reklamy a zařazuje přiblblá talk show. Vedení televize už dva měsíce usiluje o úplné zrušení našeho programu. Ale my se nedáme. Máme takovou pozici, že se za nás diváci berou. Píšou dopisy, vznikla dokonce iniciativa za záchranu TVP KULTURA. Podařilo se nám shromáždit patnáct tisíc podpisů. Situace je to absurdní, poněvadž bojuju s vlastním vedením. Nebýt tedy diváků, už dávno by náš kulturní kanál skončil. Nemohou se mnou teď vyrazit dveře, a proto čekají, až se situace uklidní. Hraje se tedy hra, která mě pustoší nejen psychicky, ale i fyzicky.

Co považujete v rámci televizního vysílání za svůj úspěch?

Aniž bych chtěl přeceňovat význam vlastní osoby, myslím, že se nám podařilo vytvořit program pro inteligentní lidi, kteří mají už dost televizního škváru a stupidit. Sledují nás lidé z malých měst: paní z knihoven, pánové z domů kultury, učitelé. Samozřejmě si vybírají, nedívají se na všechno, co jim nabízíme. Ale když chtějí vidět hodnotný film, divadelní představení, koncert klasické nebo kvalitní současné hudby, pak to hledají na našem programu. Kdybych to měl shrnout, myslím, že veřejnoprávní televize se nesmí omezovat pouze na to, aby uspokojovala naše nejnižší primitivní instinkty, i když je všichni máme. Pokud totiž lidem znemožníme přístup k televizi, která nabízí určité kvalitní estetické zážitky, pak devadesát procent obyvatelstva připravíme o jedinou možnost jeho kontaktu s kulturou. Televize je jediným komunikátorem těchto lidí. Kultura znamená kultivaci, a právě o tu především jde. Stejně je to jen kapka v moři. Ale když zanikne i ona, nezbude tu už vůbec nic. Proto se pořád jak nějaký idiot stavím na odpor. Nemůžu se na to vykašlat jenom proto, že nemáme dostatek financí. Vedení televize by si stejně místo toho vymyslelo nějakou další talk show.

Jak byste definoval rozdíl mezi komerčními a veřejnoprávními médii?

V privátních médiích jde o zisk, je to především byznys, prodává se vysílací čas, neboli - jinak řečeno - vyrábí se pořady, kde je zaručena vysoká sledovanost. Tehdy jsou obchodníci s reklamou spokojeni, protože si přijdou na svý prachy. To je jediný důvod, proč vznikají komerční média. Ale kdyby zanikla veřejnoprávní média, padly by všechny hranice, nikdo by neměl povinnost naplňovat jejich poslání. Jediným omezením by bylo to, že například erotické scény nelze vysílat před dvacátou hodinou. Jinak lze ale vysílat všechno. Čím je to pitomější, tím lepší. Veřejnoprávní média jsou v každé zemi nutností. Některá média mají povinnost prezentovat vyšší hodnoty, to jim přece ukládá zákon a nelze to zanedbávat. O tom se dnes také vede zásadní debata. Naši dobu ovládla neoliberální ideologie. Není to přece tak dlouho, co jsme svrhli komunismus. Mnozí z nás žijí s představou, že všemu je třeba dát maximálně svobodný průběh. Ale to je konec! Lidi dnes komunikují se světem nebo s rodinou především skrze televizi, a nebudou-li mít přístup k jiné nabídce, nutně zhloupnou. Já se ale obávám, že právě o tohle politikům jde - aby měli hloupější voliče, neboť takoví se lépe ovládají. Nemyslí, nemají hlubší zážitky - jako u Orwella.

Má vyšší kultura šanci přežít i v současné době?

Myslím, že ano. V Polsku, ať už si o současné vládě člověk myslí cokoliv, se ledasco v tomto směru udělalo. Například se vláda snaží získávat finance na provoz nezávislé divadelní scény. Samozřejmě naše situace se nedá srovnávat s vyspělejšími zeměmi, ale ještě není nic ztraceno. Publicista Andrzej Nowak z krakovského časopisu Arcana tvrdí, že pokrok směřuje opačným směrem, a proto je třeba ho zdržovat, jak to jen jde. Strkat prsty do drátů. To je naše poslání. Někdy za to platíme příliš vysokou cenu, ale lidi mají právo na vyšší umělecké zážitky, neboť ty jim umožňují, jak učili antičtí filozofové, cvičit se v ctnostech.

Jak se vám daří spojit řízení televize s psaním poezie? Máte na psaní vůbec čas?

Občas ano. Jsou dovolené, prázdniny. Když mě z televize na chvíli vyhodili, napsal jsem hned dvacet básní, což je až komické. Taková schizofrenie. Beru to jako úkol. O tu funkci jsem se nikoho neprosil, přišlo to samo. Osud mi to nadělil, tak se tedy snažím, aby moje fungování na tomto místě mělo nějaký smysl. Vždycky tím samozřejmě něco trpí. Kdybych to nedělal, musel bych si na sebe vydělávat jinak. Vedle toho taky přednáším, ve Varšavě na Univerzitě kardinála Wyszyńského a v Krakově u jezuitů. Ne z chamtivosti, ale protože jsem tam přednášel už předtím a teď bych si připadal hloupě, kdybych jim řekl, že končím, poněvadž jsem dostal práci v televizi. Snažím se to všechno spojit. V Krakově funguju víc jako znalec kulturních dějin, zatímco ve Varšavě coby historik literatury. Všechno se ale navzájem nějak doplňuje.

Rozhovor připravili Jaroslav Šubrt a Miloš Doležal.

Krzysztof Koehler (1963), jeden z hlavních zástupců generace bruLionu, avantgardního časopisu z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Posléze označován za hlavního zástupce a mluvčího "klasicistního" a "metafyzického" proudu v současné polské poezii. Spolupracoval dlouhodobě s revue Fronda, jehož poetika spojuje konzervativní katolicismus s avantgardními a postmoderními postupy. Je autorem pěti básnických sbírek: Wiersze (1990), Nieudana pielgrzymka (1993), Partyzant prawdy (1996), Na krańcu długiego pola (1998), Trzecia częPIć (2003) a Porwanie Europy (2008). Vystudoval literární historii, specializuje se na období polského baroka. Je profesorem Univerzity kardinála Stefana Wyszyńského ve Varšavě. Od roku 2006 je ředitelem kulturního programu veřejnoprávní televize TVP Kultura