Marek Šindelka

Jméno

Zrnko bylo ohlazené a lesklé jako perla. Velké sotva desetinu milimetru. Jeho původ byl nejasný. Možná zbytek podmořské hory na dně praoceánu (před stamiliony let tady všechno bylo pod vodou), možná částečka saharského písku přenesená jižním subtropickým větrem z kontinentu na kontinent. Možná (a to je nejpravděpodobnější) jen obyčejné smetí bez významu a minulosti. Zrnko bylo spolu s několika dalšími nalepené na nepatrném kousku jablečné dužniny plné hnilobných bakterií. Dužnina se leskla a kvasila. Pocházela z jablka, které ze stromu urvaly děti ze sousedství, a když zjistily, že je kyselé a trpké, pohodily ho v trávě, kde v horkých letních dnech změklo, zesládlo a pokrylo se plísní. Kousek jablečné dužniny se pohybuje mezi stébly a spadanými suchými listy sevřený v kusadlech černého mravence, který po stezce vyznačené kyselinou pospíchá k mraveništi. Před ním a za ním šustí nožky dalších, naprosto identických dělníků. Stezka je vymetená, prošlapaná, dvousměrná. Zrní. Neustálý neurotický pohyb v trávě. Mravenci se míjejí, v rychlosti se osahávají tykadly, chemickou cestou si předávají informace. Je to jedna z hlavních tepen organismu. Z mraveniště ukrytého v kořenech starého stříbrného smrku hvězdicovitě vybíhá mnoho takových pěšin. Některé jsou tenké jako vlas, málo frekventované, průzkumnické. Jiné tlusté a hustě prokrvené. Mraveniště osahává prostor zahrady. Myslící, neustále se přeskupující bytost tvořená statisíci a miliony molekul jednotlivých mravenců, uprostřed níž žhne a pulsuje obrovská mléčně bílá královna. Na co tohle měňavé zvíře sáhne, to se rozpadne, rozloží, zmizí beze stopy. Teď sahá na jablko a jablko se s postupujícím odpolednem skutečně pomalu ztrácí. Nad ubývajícím jablkem roste okrasný keř. Rododendron. V tom horku vypadá uboze, listy zežloutlé, spálené sluncem, pokroucené. Větve stočené, jakoby v křeči, jako by se chtěly stáhnout zpět pod hlínu, odkud kdysi vypučely. Nad nešťastným keřem odbývá svůj mizerný život strom jménem jabloň. Kdosi jí tvaruje k obrazu svému - drátem svazuje a určuje směr růstu větví. Drát zarůstá do kůry, vkrajuje se hlouběji, řeže do živého. Na větvích těžknou jablka. Zrají spolu s tímhle černým hučícím vykloubeným létem. Většina jich v tom žáru nedožije sklizně. Zubožený strom z nich začíná pít, saje z jablek vodu, kterou do nich sám vlil. Začíná jít do tuhého. V celé zahradě. Zpustošené záhonky, popraskaná hlína, šedivé stvoly, mrtvoly tulipánů, mrtvoly růží. Z boudy, stlučené z umakartu, kouká kus psa. V rohu zahrady kůlna, před ní uhynulý žigul. Ostatky automobilu. Pod odchlíplou kapotou je vidět vnitřnosti. Kolem i uvnitř zbytků auta rostou kopřivy. Na zadním sedadle má hnízdo kočka, přivádí tu na svět koťata, kterými zamořuje okolní zahrady a celou čtvrť. Co nepozabíjí pes, musí se chytat a topit. Léto jako nemoc, jako zánět v zahradě. Žhne štěrk, žhne konev, žhne vyschlý rezavý barel pod žhavým sálajícím okapem. A kde je okap, tam je i dům. Dům zde je a je to dům nehezký, v omítce slída, z okenních rámů se loupe barva, u parapetů zrezlé, dávno nepoužívané kovové držáky vlajek. V domě žije člověk jménem Josef. Teď právě dřepí pod jabloní a pozoruje věci. Zrnko písku nalepené na kvasící jablečné dužnině odnášené v mravenčích kusadlech. Sleduje dužninu pohledem, dokud nezmizí pozřena organismem mraveniště žijícím a stále hladovějícím v kořenech smrku. Činnosti mravenců zůstávají horkem záhadně nepoznamenány, naopak, jejich úsilí jako by se vedrem rozproudilo. Hemží se to Josefovi před očima. Malé černé mžitky na hmyzí pěšině. Jablko mizí, na zem padá ornamentální stín, slunce se cedí skrz slaměný klobouk. Josef cítí tu pumpu v sobě, přesně rozeznává tlak, vláčný pohyb krve v hrudi, tam a zpět, tam a zpět skrz komory a síně jeho dvěma infarkty zjizveného srdečního svalu. Krev uvnitř Josefa je černá, lepkavá a stará. V horkém dni se mění na sirup, teče pomalu, mazlavým medovým pohybem klouže kořenovým labyrintem cév. Do zahrady odněkud vběhne jedno z koťat, cosi loví v tekutém vzduchu, v tom chvění to vypadá jako nějaký plochý červ, černá motolice vlnivě plující nad zemí. Spíš to asi bude motýl, uvažuje Josef. Ale kdo ví. Léto hučí, opíjí, stát se může cokoliv. Kotě za tou pohyblivou věcí vyběhne na vrak žigulíku, ale hned zase z rozžhavené kapoty seskočí, vydá při tom divně biologický zvuk, mňoukne nemňoukne, je to takové duté, nekočičí zakručení. Josef si najednou není jistý, jestli to nebyl jen nervový záškub v jeho hlavě, nebo se snad cosi pohnulo někde hluboko v temných dutinách lebky... Radši nemyslet. Mravenčí hemžení už Josef pozoruje všude v zahradě, i na nebi, když se tam podívá, když zavře oči taky se to tam rojí - usoudí, že by se měl jít schovat do stínu, s námahou se postaví, chvíli sípe, pak překoná těch několik metrů směrem k zastíněné terase, kde se vyčerpaný posadí do jednoho z křesel spletených z plastu imitujícího proutí. Naproti se pohnou ustarané oči jeho dcery Alžbětky. "Dobrý tati?" Kýve. Sípe. Zahradní stolek - sklenice, v ní voda, v ní cukr a citron, miska, v ní nedobré levné oplatky, vytéká z nich kakaový krém (vůbec je dnes všechno tekuté), krém žere vosa, na ubruse pár rukou - cosi míchají, pohybují krabičkou sirek, postupně ji umisťují do různých pozic v čtvercové síti vyšité na ubruse. Podivný, náhle ne úplně známý svět věcí. A svět slov. Josefovy děti mluví. Je jich tu víc. Tři. Mluví o něm. O otci. Co s Josefem? Co jen teď s ním? Josef je slyší, ale nerozumí. Svět slov, náhle ne úplně... "Co myslíš, tatínku?" (Anežka), Josef zvedá hlavu a neví. Neví tak, že se tomu snad nějak přizpůsobila anatomie jeho tváře, poněvadž děti souhlasně a jednohlasně přikývnou a dál pokračují v hovoru bez Josefovy přítomnosti. "V Mladý Boleslavi..." (Adam), Josef poslouchá, ale udržet v celku to nedokáže, svět slov, v poslední době jako by... "Linda říkala... výborný... její teta... procházky parkem... výborný... pečovatelky... výborný... ochotný... jídlo... výborný, tady neni co řešit," zakončuje Adam, hltne si citronády a zafuní do sklenice (jako když byl malý, napadne Josefa), Alžbětka umístí krabičku sirek do nové polohy v síťoví ubrusu, Adam ji po chvíli nevědomky, ale jakoby naschvál sebere, zapálí si, vtáhne, nosem ven, zašustí to, v tom suchém horku kouř skoro není vidět, pohodí sirky nedbale na stůl. "A nešlo by přece jen ještě..." (Anežka), ruka Alžbětky nesměle a zamyšleně znovu umístí sirky. Aha, řekne si náhle pro sebe Josef, potvory, chacha. Z misky rozteklých oplatků už to proudí, tam, zpátky, tykadly osahat, a rychle dál, mezi sklenicemi a popelníkem, dolů po ubruse, na opěradlo křesla, kousek dokonce po Adamově noze a... "Co tam hledáš, tati, spadlo ti něco?" (Alžbětka), Josef zmateně pouští ubrus, zvedá hlavu, "Co?", Adam Adámek Áda mávne rukou, podívá se na Alžbětu zavrtí hlavou a trochu zvedne oči v sloup, Josef: "Co jsem to..." svět slov najednou jako by už... "Podívej Anež, ty to platit nebudeš, tak tě prosim, nech už těch..." (Adam), bude třeba to vytrhat ze základů, uvažuje Josef, co je moc, to je příliš, v kořenech smrku to bují jak nádor, pátrá to po celé zahradě, na co to sáhne, to zmizí beze stopy, vykopat to, vyrvat, co je moc... "Mohli bysme se střídat, po dnech, no... vždyť táta tady celej život... tam bude všechno nový, cizí... nemůžeme ho takhle..." (Anežka), nesmělý pohyb krabičky sirek po ubruse (Alžběta), "ty si se snad zbláznila!" (Adam). Pak všichni mlčí, svět slov najednou není. Josef si oddechl, vidí své tři děti, krásné, mlčící, ponořené v neznámých myšlenkách, vypadají unaveně, Adam je podrážděný, potí se pod svojí sněhobílou košilí, povolená kravata mu nakřivo visí na hrudi, Alžbětka se sklopenýma očima splétá střapce na lemu ubrusu, Anežka s hlavou odvrácenou, snad uražená, hledí kamsi do zahrady. Ticho a klid. Tři děti, které se kdysi dávno batolily právě touhle zahradou, mléčné zuby se jim prokrajovaly bolavou dásní, v hlavě a v hlasivkách začínal klíčit svět slov, kolem nich začínal klíčit - začínal znamenat svět věcí, a ještě dříve, v prastaré souřadnici času, tyhle tři dospělé, dokonalé, celistvé bytosti byly každá pouze jednou buňkou v Josefově těle a druhou buňkou v těle... Jejím... Josef se s hrůzou zarazil... Jejím... Vybavil si tvář, stovky způsobů a variant úsměvu, stovky odstínů gest, drobnou, něžnou vadu ve výslovnosti, ale jméno, jméno tam nebylo... To ne... Kolem opět tečou slova, ve sklenicích lepkavá cukrová voda, sirky na ubruse, z misky utíkají drobky a malé chuchvalce teplé kakaové kaše, tykadly osahat, a dál "...i se zahradou za to bude takovejch... dejme tomu... děleno třema, to máme..." (Adam), Josef vstává, s námahou opouští oblast řeči, která už... Jde, slunce skrz slaměné ornamenty klobouku, ale přece jen ne už tak silně, jde, stovky variant úsměvů, stovky a tisíce záchvěvů v počasí jediného obličeje, ale jméno, jméno - to slovo, které bylo její, těch pár písmen, které jí kdysi někdo dal, které jako raneček svazovaly celé její žití, to slovo najednou zmizelo, vrátilo se zpět do světa slov, který už Josefovi unikal, který se přeléval a vřel nad zahradním stolkem za jeho zády. To sladké jméno se ztratilo, zmizelo beze stopy, zapomněl jej v trávě a ono kousek po kousku odešlo v zapomnění... Kus psa vystrčený z boudy zavrtěl ocasem, Josef jej minul, z kůlny vzal motyku, jde, nyní už odhodlaně, z jablka v trávě už zbývá jen jádřinec - černě se hemží, mizí - jde od něj po kyselé stezce, co je moc, to je příliš, Bětka, Anežka a Adámek v zahradě, ještě je pokoušou, opuchliny, zánět, děti moje, a ona, ona, z které zbývá už jen stovka variant úsměvu... Je třeba to přetnout, vyrvat, zabít, ztěžka se napřáhne, motyka sykne vzduchem a vjede do hlíny, rojení, další nápřah, úder, mžitky všude, panika, černé šílené mžitky běží po dřevěné násadě k dlaním, nápřah, úder, vyrvat to, vymýtit, tady v kořenech - její jméno, vzali mi ho, rozebrali, po kouscích odnesli, nápřah, úder, kyselá žhnoucí bolest, hřbety rukou, paže, ramena, krk, pulsuje to a pálí, rojí se to všude, všude... Josef popadá dech, znovu se napřáhne, to už k němu z dálky utíká Anežka, i Adam s Alžbětkou znepokojeně vstávají od stolu, jazyk motyky ztěžka dopadne do rozvalin hnízda, něco slabě loupne, něco přesekl, Josef se vysíleně sehne, po tvářích se mu řine pot, celé tělo brní, mravenčí jed pichlavě tepe pod kůží, stojí a zírá na bílé tělo královny rozpůlené motykou - trochu se svíjí, přestane... Jana - pukne to v hlavě jako přezrálý pupen. Jana, vydechne sípavě Josef a hledí jako uhranutý do rojů malých černých bodů zmateně kroužících kolem mrtvého těla královny - někteří dělníci pohybují zmrzačeným tělem, přikládají poloviny své královny k sobě, pokoušejí se jí křísit, ale je to marné, mraveniště chladne, umírá, pohyb ztrácí řád, přestává být organizovaný, rojení jako by najednou obsahovalo esenci žalu, hořkosti, zrnění kolem mrtvého, vyhasínajícího smyslu bytí... Ten smutek obsažený v hemžení tisíců nyní už zbytečných tvorů, ten nešťastný zoufalý chaos se nějak opíše i uvnitř Josefa a on najednou na tváři ucítí slzy, vlastní slzy, které se mu řinou z očí, stékají po lících a kapou do toho zmaru. Klesne na kolena, dlaní přikryje tvář, něčí ruce z něj sklepávají hmyzí tělíčka, někdo položí ruku na jeho rameno, někdo jej pohladí, něčí slova se rozlejou kolem, jsou bez významu, Josef jim nerozumí, vidí to všechno jakoby z výšky, jakoby z dálky, kolem muže klečícího nad vyhasínajícím mraveništěm rozlitá slova, průsvitná jako mlha, vylekané děti objímají tatínka, nevědí, co si počít, jsou tak malé, tak bezradné, ale jsou spolu, po takové době jsou zase všichni spolu, v kořenech stříbrného smrku klečí muž, našel tam jméno, její jméno, ještě to není tak zlé, jsou spolu, ještě chvíli tak zůstanou. Začíná večer.

Marek Šindelka se narodil v roce 1984. Za prvotinu Strychnin a jiné básně (Paseka, ) získal . V roce mu v nakladatelství Pistorius & Olšanská vyšla próza s názvem Chyba.