Maciej Ruczaj

Je Polsko sexy? aneb debaty o stavu "polské duše"

Je Polsko sexy? Takový dotaz položila před několika lety redakce jednoho s největších polských "seriózních" deníků řadě významných osobností kulturního života a tato otázka by mohla posloužit za shrnutí rozsáhlé debaty, která se v Polsku vede téměř nepřetržitě od roku 1989. "Sexy" - tedy moderní, evropské, zbavené konečně přízraků minulosti, bezproblémové a lesklé jako výlohy obchodů na vysněném Západě...

I dvacet let od začátku nové epochy je však Polsko velmi vzdálené od onoho ideálu: varšavské City se sice nemusí stydět při srovnání se západními metropolemi Evropy, ale za pozlátkem dynamického mladého kapitalismu se pro intelektuála skrývá to "pravé" Polsko škaredých měst, děravých silnic, konzumního šílenství spojeného s maloměstskou sadou komplexů a anti-moderních fobií. Jak píše guru polské nové levice Sławomir Sierakowski, v mladé polské literatuře, jejíž autoři byli vychováni už v době přelomu, je země "zpustošenou krajinou po válce mezi tradicí a modernitou. A vidíme, jak nad troskami vlaje ohořelý bílo-červený prapor pošpiněný tlustými prackami Poláka-katolíka-konzumenta. Prackami, které se třesou strachy z rychlého proudu změn, jež ho zbavují posledních jistot a zakořenění."

Právě na tuto mladou literaturu se v prvním z textů tohoto přítomného bloku zaměřuje Maria Janionová, významná literární historička, odbornice na romantismus, klíčovou to epochu pro "polskou duši".

Její hlas je však zároveň hlasem v bouřlivém sporu. Kdybychom chtěli tento spor probíhající v posledních dvou dekádách shrnout pomocí jednoduchých symbolů, staly by se "emblémy doby" bezpochyby mrazák a kopírka.

Metafora mrazáku se vztahuje na hodnocení role komunismu v polských dějinách: komunismus byl mrazákem, který zakonzervoval, zmrazil veškeré negativní vlastnosti polské společnosti a v nezměněné podobě je přenesl do post-moderní Evropy 21. století. Z mrazákové hibernace se tak v roce 1989 mělo vzbudit Monstrum xenofobního, monolitně "polono-katolického" "temného lidu". Polská liberální inteligence tak po pádu komunismu získala okamžitě nový hrdinský úkol: ochočit, civilizovat a vykastrovat onoho Netvora.

Marii Janionovou odlišuje od většiny vyznavačů teorie mrazáků nesrovnatelně větší rozhled a erudice, nicméně její esej nelze číst bez tohoto - politického - kontextu. Stejně tak jako dva další zde prezentované texty.

Jestliže se mrazák stal pro velkou část polské kulturní veřejnosti metaforou hrozby ze strany "společnosti", metafora kopírky se naopak zrodila jako hlas nedůvěry vůči dominantnímu diskurzu elit. Namísto dosud nabízené "modernizace přes kopírák", tedy zapomenutí na vlastní dějiny či svébytné politické tradice a tlak na modernizaci pouhým napodobováním Západu, byla zdůrazněna nutnost kontinuity a akceptace minulosti s celým jejím - hodnotným a varovným - odkazem. Jestliže se má Polsko stát svéprávným a plnoprávným členem evropské rodiny, musí primárně akceptovat sebe sama, nikoliv se za každou cenu snažit přesvědčit svět, že je někým úplně jiným.

Ewa M. Thompsonová, Američanka polského původu a profesorka slavistiky na Rice University, vstoupila do polské veřejné debaty několika zásadními esejemi, v nichž - jako jedna z prvních - charakterizuje současný "problém" Polska s použitím teorie postkolonialismu. Touha po imitaci Západu je jen odvrácenou tváří polských resentimentů a fobií, nabubřelého přesvědčení o výjimečnosti polského osudu. Znechucení tím, jak málo je země "sexy", jsou pouze různé funkce stejného postkoloniálního komplexu. Každý, kdo sledoval, jaký poprask v polských médiích vyvolá sebemenší  - ať už pozitivní, či negativní - zmínka o Polsku v Le Monde či The Economist, ví, o čem je řeč...

Namísto dědictví romantismu, zkaženého už duchem koloniálního zotročení, navrhuje Thompsonová návrat (ve smyslu návratu k mentálním dispozicím, nikoliv nostalgie či reaktivace minulosti) k "sarmatismu". Tímto pojmem označuje kulturu Polska před první ztrátou nezávislosti koncem 18. století. Kulturu, která akceptuje sebe samu a nepovažuje samotnou svoji existenci a svébytnost za něco, co se musí neustále obhajovat a omlouvat před okolním světem.

Odborníkem na sarmatismus je básník a literární historik Krzysztof Koehler, autor posledního ze tří esejů, textu jako vyšitého z nočních můr vyznavačů teorie mrazáků. Tento esej vznikal v polovině devadesátých let, tedy v době, kdy dominantní postavení diskurzu "modernizace přes kopírák" bylo naprosto neohrožené. Vznikal navíc jako jeden z manifestů rodící se kulturní kontestace, vedené - paradoxně - mladou generací radikálních konzervativců proti liberálním "starcům". Tomuto pozadí odpovídá i záměrně provokativní a nadnesený tón textu, který je básnickou a metafyzickou afirmací kultury "lidového katolicismu" a republikánských tradic polské šlechty.

Válka polsko-polská pod bílo-červeným praporem pokračuje i ve třetí dekádě od znovuzískání nezávislosti. Nicméně nelze myslím říci, že by situace připomínala strnulost zákopové války u Verdunu... Před několika lety mohl ministr zahraničí bezelstně popisovat polskou politickou a kulturní strategii slovy "když je holka ošklivá a chudá, musí být alespoň hodná, aby ji někdo chtěl". Nedávno naopak mladá hvězda polské literatury Dorota Masłowska, jeden ze symbolů "znechucení Polskem", prohlásila: "Jsem z generace, která je objektivně osvobozena od historických traumat, ale i ta jsou dědičná, máme je v krvi, a to mě zajímá. Polsko je ošklivá holka v pubertě, která se odmítá přijmout, chtěla by jít na plastickou operaci celé osoby a nechat si udělat komplexní transplantaci. A ještě nedospěla do takového momentu, kdy by mohla říci: vypadám tak a tak, jsem hezká nebo ošklivá, ale jsem právě taková."

Maciej Ruczaj (1983), vystudoval anglistiku a politologii na FF a FSV UK v Praze. Publikoval v českém, polském a slovenském tisku (mj. Respekt, Lidové noviny, Týždeň, Rzeczpospolita). Současně pracuje v programovém oddělení Polského institutu v Praze.