ROZHOVOR • Souvislosti 1/2004


„Nejvíc jsem toho přečetl z české literatury“ (Rozhovor s Jiřím Pelánem)


V loňském roce vyšel v Itálii rozsáhlý výbor z díla Bohumila Hrabala Opere scelte. Nakladatelství Mondadori jej vydalo v prestižní knižnici I Meridiani. Jedná se o prvního českého autora, který tam byl zařazen. V jaké společnosti se Hrabal ocitl?

Pro Italy tím Hrabal vstoupil do panteonu nezpochybnitelných moderních klasiků. Meridiani je reprezentativní edice – podobná známější řadě Pléiade francouzského nakladatelství Gallimard –, která fakticky konsakruje zařazeného autora jako světového klasika. Mechanismy, jak se spisovatel stane světovým, jsou nepochybně rozmanité, ale v éře volného trhu je jedním z nich uvedení do řady, která už takovou prestiž má. V té edici vycházejí jednak italští autoři, Dante, Petrarca, Boccaccio, Ariosto, Tasso, Leopardi, Calvino, Buzzati, Vittorini – katalog už je to neobyčejně dlouhý, prakticky by bylo možné hovořit o rozsáhlé antologii hlavních děl italské literatury. A také tam vycházejí klasici jiných literatur, Baudelaire, Kafka, Joyce, Gogol, Puškin, Borges, Hesse, James, Strindberg, Woolfová, Sade, Proust a mnozí další. Doposud však žádný český autor, a pokud si dobře vybavuju, žádného reprezentanta tam do této chvíle nemá například literatura polská nebo maďarská.

Struktura svazků je relativně standardní: úvodem rozsáhlá kritická studie a chronologie autorova života, na závěr zevrubné textologické a vysvětlivkové komentáře a bibliografie. Rozsah jednotlivých svazků se pohybuje mezi 1000 a 2000 stranami, ale tištěných na polobiblovém papíře, takže v knihovně nezaberou moc místa: úplný Kafka tu vyšel v pěti svazcích, úplný Calvino v šesti. Výbor z Hrabala má impozantních 1852 stran, váží jedno kilo a jeho několik oddílů přináší bohatý průřez celým Hrabalovým dílem. Integrálně jsou tu přeloženy nejvýznamnější texty první fáze Hrabalovy tvorby (tedy Krásná Poldi, Mrtvomat, JarmilkaKain), Pábitelé, Ostře sledované vlaky, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Obsluhoval jsem anglického krále, Postřižiny, Něžný barbar, Příliš hlučná samota a Kličky na kapesníku, další texty se tu objevují v podstatném výboru. Sluší se připomenout, že tento monument uspořádali Sergio Corduas a Annalisa Cosentino a že se na překladech kromě nich podíleli i Francesco Brignole, Alessandro Catalano, Alessandra Trevisan, Barbara Zane a Claudio Poeta s Dariem Massimim (ukrytí pod pseudonymem Bartholomew Isaac Kláda). Za pozornost stojí, že se jedná o vůbec první komentované vydání Hrabalova díla. Autorkou zhruba stovky petitových stran komentářů a vysvětlivek, identifikujících narážky a citáty, je Annalisa Cosentino. Orientovány jsou především ke kulturně-politickému kontextu, což je pro italského čtenáře velice cenná pomůcka. Ale i já jsem se z nich poučil. Třeba mě nikdy nenapadlo pátrat po identitě úderníka Mudry z Jarmilky – to jméno jsem pokládal za „mluvící“ jméno a autorskou invenci. Annalisa Cosentino však v knihách o dějinách kladenské huti zjistila, že úderník Václav Mudra byla reálná postava, ve své době obecně známá… Jedná se možná o detaily, ale důležité, protože u Hrabala jsou realita a invence spojité nádoby, čtenář si nikdy není úplně jist, jestli se pohybuje v prostoru fabulace, nebo historického reálu, byť nějakým způsobem hyperbolizovaného.

Výbor jste doprovodil předmluvou, v českém překladu vyšla knižně s ročním předstihem – Bohumil Hrabal: pokus o portrét. Podle vlastních slov jste se pokusil o zasazení Hrabalova díla systematičtěji do evropského kontextu. Nakolik byl tento záměr podmíněn právě ohledem na italského a šířeji evropského čtenáře? Nakolik jste tím předjímal „vstup“ Hrabala do evropské literatury?

O předmluvu mě požádal přítel Claudio Poeta, který připravoval první verzi výboru, pak to mělo ještě další vývoj, konečná podoba je proti původní představě značně posunutá. Když jsem se bránil, že nejsem bohemista a že jsem o Hrabalovi nikdy nepsal, Poeta argumentoval tím, že by se mělo jednat o text, který se na Hrabala podívá z širší než bohemikální perspektivy. Takže úhel pohledu byl do jisté míry určen zadáním. Zároveň to ale pro mne byla velká výzva, protože mě právě tato perspektiva vždycky zajímala. Nad Hrabalem se ovšem už udělala spousta práce, a ať člověk chce nebo ne, musí do těchto stop vstoupit. Zejména před pracemi Susanny Rothové nebo Milana Jankoviče se prostě nedá utéci a bylo by také nerozumné před nimi utíkat. Přišlo mi, že na pozadí těchto analýz má smysl poukázat v různých okamžicích Hrabalova vývoje na styčné body jeho textů s globálním pohybem evropské literatury. Hrabala jistě nelze paralelizovat s konkrétním autorem nebo proudem, na to je příliš svébytný. V zásadě jsem ale přesvědčen o tom, že evropská kulturní dynamika dosahovala na českou literaturu vždy, a zabránit tomu nemohly ani uměle vytvořené bariéry za komunistické éry. Hrabal nebyl člověk, který by potřeboval být v neustálém kontaktu se superaktuálními trendy, osobní panteon kulturních vzorů si ostatně vytvořil velice záhy, ale když ho čtete, musíte s překvapením konstatovat, že právě on byl nepřehlédnutelně, a téměř epidermicky v kontaktu s hlavními tendencemi tehdejší evropské literatury. Někdy je to naprosto zřetelné, například kontakt s Camusem na sklonku čtyřicátých let. Mnohé vztahy a vlivy navíc sám přiznává.

Mezi těmito reflexemi vlastní poetiky či proklamacemi a na druhé straně ne zcela zřetelnými, ale snad identifikovatelnými odkazy či vztahy je nutné velmi obezřetně rozlišovat. Z tohoto hlediska je poněkud překvapivé vaše opakované zjištění, že nejpřesněji sám sebe přečetl Hrabal.

Celé je to složitá otázka. Hrabal se na některé autory odvolává téměř jako na božstva, ale není vždy bezpečně jisté, zda skutečně v dané chvíli hovoří o nějakém bezprostředním kontaktu. Jindy připomene četbu, která je na první pohled úplně mimo jeho vlastní stylové volby. Dlouho jsem si třeba myslel, že vzpomínka na Ungarettiho je vzpomínkou na rané okouzlení, která se do Hrabalova díla příliš nepromítla (Kalistův překlad Pohřbeného přístavu vyšel v roce 1934). Ungaretti je nesmírně precizní, koncizní, píše třířádkové básně, jež jsou koncentráty sentimentu a metafyziky. Čistě stylově je Hrabalův bezbřehý orální proud někde úplně jinde. Ale když jsem procházel ranou fázi jeho tvorby, narážel jsem na ungarettiovské stopy na každém kroku. Sice to nikdy nejsou citace, ale ta ungarettiovská schopnost sevřeně, několika slovy přepsat smyslový zážitek, ta je v Hrabalových raných verších nesmírně silně přítomna. Dokonce i to ungarettiovské existenciální cítění času, který všechno pohlcuje a přitom umožňuje na pozadí této destrukce o to intenzivněji vychutnat plnost okamžiku, epifanii, v níž je člověk zajedno s věcmi – i to u raného Hrabala je a nevymizí to ani později. „Perlička na dně“ je svým způsobem ungarettiovskou metaforou. Nelže tedy Hrabal, když se hlásí k Ungarettimu. Jako nelže, když se vyznává z hlubokého vztahu k Apollinairovi. Některé ty čtenářské vzpomínky opravdu má pověšeny ve své literární dílně téměř jako svaté obrázky.

Ještě mnohem komplikovanější je Hrabalem tak často deklarovaný obdiv ke Klímovi, Demlovi, Weinerovi, Haškovi a Kafkovi. V Hrabalově pohledu tyto autory spojuje sklon k expresionistické deformaci reality. Tím jsou mu drazí. Ale v okamžiku, kdy začnete hledat konkrétní „intertextuální“ stopy, zůstane vám v rukou pár dokola opakovaných citátů. Všimněte si, jak osobním gestem si Hrabal tuto pětici přisvojuje: jsou pro něho reprezentanty „středoevropské“ literatury. To je naprosto svévolná četba, na niž sice Hrabal má legitimní právo, ale kterou literární historik nemůže převzít bez zásadních korektur. Jediný Hašek se například vyrovnává – polemicky – s „habsburským mýtem“: Kafkovým obrazům tato socio-historická dimenze chybí či alespoň není primární, Klímova filozofie je součástí širšího celoevropského zpracovávání myšlenek Schopenhauerových a Nietzschových, expresionismus Demlův roste z vášnivého, byť nonkonformního katolicismu, který pro středoevropskou literaturu rozhodně není příliš typický, a Weiner, který žil v Paříži a krátce se sblížil se skupinou Le Grand Jeu, má blíže k pařížskému a avantgardnímu kontextu než k středoevropské tradici. Je nepochybné, že pokud jde o Kafku, Hrabal se s ním v hlavních liniích dokonale míjí. Hrabal nepíše nebo jen výjimečně napíše parabolu, která by si říkala o nějaký symbolický výklad, na to je příliš „naivním“ básníkem, na to je příliš okouzlen světem. Jestliže vyslovuje jedním dechem jméno Kafkovo a Haškovo, pro literárního historika je riskantní to po něm opakovat. Paralely Kafka–Hašek se vždycky dělaly až příliš lehkomyslně. Asi to jediné, co mají vskutku společné, je fascinace byrokracií: Hašek popisuje ve Švejkovi vojenskou mašinérii, Kafka v Procesu byrokracii soudní. Ale to je přesně to, co Hrabala absolutně nezajímá! Líčí outsidery, jejichž pozice je významná právě tím, že odmítli komunikovat s jakýmkoli typem byrokracie.

Hrabala je nutné vzít stoprocentně vážně, kdykoli mluví o vlastních textech, tam je překvapivě upřímný a překvapivě přesný – třeba když říká, proč napsal Postřižiny nebo jak chce, aby ho čtenáři četli, je to to nejpřesnější, co lze na dané téma říct. Ale pokud mluví o dílech druhých, je to zpravidla upřímný hold čtenáře. Co si však z této četby vzal Hrabal-spisovatel, to je třeba prozkoumat zvlášť. Navíc na sklonku života hodně opakoval, co mu napověděli druzí. Když Hrabal určuje své místo v určitém typu modernismu, v tom, čemu říká středoevropská literatura, snaží se situovat sám sebe do kontextu, s nímž cítí jistou spřízněnost volbou. Tuto spřízněnost si ale vydefinoval sám: říká to hodně o Hrabalovi, ale méně o konkrétních členech tohoto příbuzenstva.

(...)

Připravili Petr Šrámek a Martin Valášek.

Jiří Pelán (1950) – překladatel z francouzštiny a italštiny (Baudelaire, Beckett, Bonnefoy, Calvino, Colonna, Dossi, La Fontaine, Jaccottet, Mallarmé, Marivaux, Nerval, Píseň o Rolandovi, Queneau, Reverdy, Savinio, Tomasi di Lampedusa, Ungaretti, Vian aj.). V nakladatelství Odeon pracoval od roku 1975 jako redaktor teoreticko-naukových edic (ARS, Slovníky spisovatelů, Estetická knihovna, Český překlad, Eseje aj.), v letech 1990–1991 byl jeho šéfredaktorem. V současné době působí jako vedoucí oddělení italianistiky na FF UK v Praze. – Věnuje se též české literatuře: bohemistické studie tvoří součást jeho výboru Kapitoly z francouzské a italské literatury (2000), ze staré češtiny přeložil Legendu o svaté Kateřině (1983, 1988, 1999 – jako Život svaté Kateřiny) a uspořádal antologii Formani, vandrovníci, voraři (1988). Je autorem předmluvy k italskému výboru z díla Bohumila Hrabala Opera scelte (2003), v české verzi vyšla knižně pod názvem Bohumil Hrabal: pokus o portrét (2002).


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku