Vyšlo číslo 1/2004

Kontext

Rozhovor

Literatura

Téma | Ezra Pound

Blok | Filmový dokument

Pod čarou

Nejčtenější texty čísla 3/2003

Frankofilie J. Floriana

Je příznačné, že také dva největší čeští kritikové tohoto období, F. X. Šalda a Václav Černý, jsou profesory komparatistiky a ztělesňují samozřejmé a systematické sledování francouzské literatury par excellence: oba byli francouzskou kritikou ovlivněni metodologicky, Šalda pod vlivem Taina, Hennequina, Sainte-Beuvea, Guyaua, Černý především díky svému vzdělání nabytému ve Francii. Oba postulují syntetickou koncepci evropské literatury, v níž francouzská literatura slouží jako model moderní literatury i literární kritiky. Navíc oba svým psaním aktivují francouzskou esejistickou tradici, jejímiž hodnotami je duchaplnost, esprit, elegance a výmluvnost. Také sám T. G. Masaryk věnoval francouzské literatuře značnou pozornost v knize Moderní člověk a náboženství z roku 1934.  celý článek

Satiricon, s.r.o.

Marginálie

Aktualizováno 20. 6. 2005.
S jakýmkoli nápadem ke grafickému uspořádání nebo připomínkou k chybnému provozu se nám klidně ozvěte, budeme rádi!

Informace o aktualizacích

Tiráž

ŠÉFREDAKTOR Martin Valášek  REDAKCE Petr Borkovec, Petr Šrámek  REDAKČNÍ RADA Martin Bedřich, Bohuslav Blažek, Alessandro Catalano, Václav Jamek, Jan Jandourek, Jakub Krč, Jan Linka, Štěpán Nosek, Petr Onufer, Jiří Pelán, Antonín Petruželka, Martin C. Putna, Přemysl Rut, Jan Spousta, Jiří Zajíc a další přátelé OBÁLKA A GRAFICKÁ ÚPRAVA Jakub Krč (tištěná verze)  Internetová verze: Jakub Krč (osnova grafické úpravy), Tomáš Honzák (redakční systém), Martin Valášek, Petr Šrámek (aktualizace)  SAZBA Lacerta  TISK PBtisk, Příbram  DISTRIBUCE Kosmas  Revue vychází od r. 1990, na internetu od r. 1997.  Souvislosti vycházejí s finanční podporou Ministerstva kultury ČR, Nadace Český literární fond, Open Society Fund a Jakuba Krče.  Vydává Sdružení pro Souvislostí Pod Strojírnami 10, Praha 9, tel.: (+420) 605 530 809

Sponzoři / reklama

předplatné  informace o aktualizacích  obsahy ročníků 1990-2001  tiráž  historie revue 1990-1998  e-mail

Z čísla 3/2003

Rozhovor s Jaromírem Typltem: Tak především, já psát nepřestal. Jedná se tedy ne o absenci tvorby, ale o absenci publikace. Prostě jedno moje ne úplně promyšlené prohlášení, že „na pár let zmizím z dohledu“, asi zaznělo až příliš hlasitě. Možná i byla taková doba, tolik citlivá na gesta. Dost nešťastně se do toho připletlo, že jsem se zrovna pokoušel odejít od poezie jako žánru. Když se ale podíváš kolem, právě tohle je jedno z nejoblíbenějších gest mladých českých básníků. Každou chvíli to někdo ohlašuje. Myslím, že je to podvědomej pokus nějak se vyprostit z nechtěnýho úpisu té „zamřelé“ instituci, kterou česká poezie dnes představuje. Když vydáváš svou první sbírku, většinou nemáš ani tušení, co z toho vyplývá. A pak je zase už pozdě, ať uděláš cokoliv. Viděl jsem to na těch výhostech z básnění, které šly jakoby bezprostředně za mnou: třeba u Pavla Ctibora. Asi dva roky po mně v rozhovoru prohlásil, že se stává válečníkem na straně těla a poezie nechává. Jako úplná karikatura mi pak připadlo, když se vzápětí o „vyčerpání svých možností v poezii“ nechal slyšet i Patrik Šimon.   celý článek

Z čísla 1-2/2003

Vzpomínky na A. Sticha - Tilman Berger: Nepatřím mezi žáky Alexandra Sticha ve vlastním slova smyslu – byl jsem jaksi již „hotov“, když jsem se s ním v létě roku 1993, několik měsíců před ukončením habilitační práce, seznámil. Od počátku naší známosti mě oslovoval jako kolegu, rád se ptal na můj názor „zvenčí“, ba občas mě i prosil o radu. A přece jenom jsem se při našich rozhovorech tolik dozvěděl o češtině, české literatuře, české kultuře, o dějinách českých zemí. Nikdy například nezapomenu na společný výlet ze Žinkov do Kašperských Hor v létě roku 2000, kdy jsme se zastavili bezmála v každé vesnici. Tu jsme se podívali na hezký barokní kostel, onde jsme stáli před domem, kde se narodil nebo žil český spisovatel nebo vědec, tady mi vypravoval o osudu učitele, který po letech perzekuce končil právě v této vesnici, tam jsme zase měli široký výhled do krajiny, kde znal každý kopec, každý kostelík, každou zříceninu – a jak jsme se zase rozjeli, vypravoval mi o tom, jak se během své vojenské služby v padesátých letech seznámil s Němci z těchto krajin, kteří nebyli odsunuti a museli sloužit v československé armádě. A na to zase navázalo jiné téma…  celý článek

Z čísla 3-4/2002

A co Bernhardův sarkasmus, jak jej vnímáte? - Když čtete Vyhlazení, cítíte hroznou bolest z toho, co existuje ve světě, a cítíte Bernhardův hluboký sarkasmus, kterým se vyrovnává se zlem, a cítíte to, co mu vyčítá mnoho lidí. Takové to jakoby laciné, vypjaté a demonstrativní nadávání na Rakousko, na to náckovské. Ale já přesně cítím, že je to hluboce smutný, ba tragický výraz duše, která se prostě musí posmívat, aby nějak neselhala a měla aspoň nějakou sílu. To se dobře ukazuje na románech z dětství, které u nás vyšly v Mladé frontě: je to člověk tak vroucí a tak milující život, že peklo toho, co nenávidí, je schopen vyslovit ve jménu toho dobrého. Bernhardovy protiklady jsou zcela jasné. To, jak miluje zahradníky, Bachmannovou, jak miluje lidi, kteří v sobě ještě mají nějaký život, nějakou svěžest, nějakou originalitu, jak miluje dědečka, ukazuje, že je výsostně kladným spisovatelem, výsostně optimistickým spisovatelem. Dokáže velmi dobře pojmenovat zlo a pak ho velice správně nadsadit. Bohužel ve hrách je, myslím, dimenze takového sarkastického pnutí příliš velká. Na divadle není hezké, když někdo ustavičně kleje nebo nadává, je to takové ztracené. Ale Bernhard je člověk mého živlu. Má zkrátka krásné srdce.  celý článek

Z čísla 2/2002