Mému příteli A.

…země se bude třást

k jen velice omezenému poznání světa lidí.

Simon Leys

V době, kdy Evropa ještě měla pocit, že je středem světa, a kdy jí navíc zmítalo tolik nepokojů, že neměla ani čas ani náladu zaobírat se exotickými končinami, obydlenými jen podivnými barbary, Malý velký muž od Slavkova pronesl památná slova, jejichž ozvěna, zdá se, nabývá v dnešní době neobvyklé síly: Až Čína procitne, země se bude třást… I když první záchvěvy lze zaznamenat, aniž by bylo třeba zemi naslouchat, přesto mi občas připadá, že některým ozvěnám nasloucháme jen velice roztržitě, jako bychom ani nestáli o to, co s sebou přinášejí. Možná, že je to jen proto, že naše pozornost je nasměrována tam, kam se nechává svést chaotickým sledem nepřehledných informací, které jsou nám servírovány našimi milými novináři. Občas mám pocit, soudě podle naivity výplodů, že jejich nevědomost se vyrovná jen jejich pedantské sebejistotě a že nás zároveň jakoby odvracejí od onoho unum necessarium. Nebuďme k nim však příliš krutí, kvalita a množství jejich zpráv (občas také přesnost závěrů) záleží většinou na tom, co jsou schopni jejich čtenáři – a samozřejmě zaměstnavatelé – snést, a tudíž zaplatit. K tomu přidejme další neméně důležité potíže posouzení „čínského problému“, jakými jsou praktická nemožnost přístupu k lidem „obyčejným“, nekontrolovaným (přímo či nepřímo) aparátem, k lidem, kteří vám bez autocenzury řeknou, co jim leží na srdci. V neposlední řadě je to fenomén čistě asijský, ke kterému budeme mít ještě možnost se vrátit, „čínský charakter“ se totiž právě „zpovědím“ velice vzpírá. To samozřejmě neznamená, jak by nám to chtěl vnutit filmový typ prohnaného, zákeřného čínského podvodníka, že by Číňan nebyl schopen upřímnosti, jde jen o to, že mu holá skutečnost občas připadne neslušnou. Číňan si je v prvé řadě vědom, že to, co řekne, a způsob, jakým to řekne, přímo závisí na roli, která je mu v daném případě přidělena, na tom, co a jak má říci.¹ Tento fenomén způsobuje onu nikdy nekončící složitost popisu čehokoli, co má s Čínou něco společného.²

Církev slova vtěleného

(…) jsem ukřižován s Kristem; již to nejsem já, jenž žije, ale Kristus, který žije ve mně.

(…) takto i my, byť početní, jsme jedním tělem v Kristu, údy jedni druhých

(…) v našem těle nosíme vždy a všude smrtelné utrpení Ježíšovo,

Toto Tajemství je nesmírné, myslím tím Tajemství Krista a Církve.

Svatý Pavel

Mým příspěvkem k tomuto zmatku by nemělo být pouhé dodání trochy exotického ducha této revui, ale spíše malá osobní zkušenost světa běžných lidí, k nimž mě – kromě téhož Krista – vážou pouta přátelství. Jen toto unum necessarium mne přimělo využít možnosti podat zprávu o Církvi, která je v Číně,³ mimochodem proto, že tento svět, náš svět v Kristu, je žurnalistům zakázán.

Hovořit na téma pronásledování našich bratří za víru v Krista a věrnost Církvi je skutečně avantýrou nebezpečnou už proto, že bych se například mohl omezit jen na výčet anekdot z vlastních putování. Jak jsem například přesedal v širých polích z černé limuzíny se začerněnými skly na korbu Zilu čínské výroby, naplněné zelím, melouny a „vyslanci“ tamních podzemních společenství, nebo jak jsem si v jednom autobuse nevědomky sedl pod letáček s fotografií osoby, s níž jsem se měl zanedlouho setkat. Chybělo už jen Wanted! a šerifská hvězda. Nabízená odměna za jakoukoliv informaci odpovídala výdělku dělníka za pět let. O všemožných převlecích, skrýších a podobných prkotinách hovořit také nebudu. Zaprvé by mi nikdo nevěřil, zadruhé jsem přesvědčen, že čínská skutečnost si vyžaduje zamyšlení na vyšší úrovni⁴ a konečně zatřetí, protože soudruh nikdy nespí, nerad bych jen kvůli svému dobrému pocitu být zajímavým přivedl své čínské přátele do nebezpečí. Proto se vyhnu všem osobním detailům, narážkám a dokonce i vyzrazení svého jména. Doufám, že mi bude prominuto.⁵

Astroláby, mandaríni a dlouhé nosy

Všeobecně se zdá, jako by se v tomto království místo plodů sklízely jen přísliby.

P. Matteo Ricci

Dříve než se dostaneme k vlastnímu tématu naší úvahy, tj. k současné situaci Církve v Číně, bude nutné obšírněji pojednat o její historii, protože mnohé její moderní aspekty pádně osvětluje.

Antická svědectví o přítomnosti víry v Krista na čínském území jsou více než kusá, jedno však je jisté: první formou křesťanství,⁶ o které záznamy existují, byl nestorianismus, jenž pronikl po Hedvábné stezce až do srdce Země středu za Tangské dynastie, jak o tom svědčí známá Stéla ze Xi’anu (781).⁷ Zbožná tradice by chtěla, aby byl čínským věroukem již apoštol Tomáš, apoštol Indie, ale zatím se to nikomu dokázat nepodařilo. Je však možné dokázat následující: bylo-li křesťanství v Číně zpočátku záležitostí především cestujících obchodníků a kněží, kteří je doprovázeli, pomalu se tu a tam rozšířilo i mezi místní obyvatele, jak o tom svědčí slova rozšířené náboženství na zmíněné stéle. Za několik století, v době, kdy Marco Polo navštívil rozkvétající dvůr Yuanu, z něj však nezbyde už téměř nic, jen vágní vzpomínky na jakéhosi Ukřižovaného. Po celkem úspěšné výpravě Marca Pola následovalo vyslání několika františkánů v čele s Janem z Monte Corrina († 1328) k císařskému dvoru. Ani fakt, že byli vysláni svatým Ludvíkem, nezměnil nic na tom, že po třiceti letech jejich mise kýžené ovoce nepřinesla. V okamžiku, kdy se otcům Riccimu a Ruggerimu podařilo vplížit do Země středu (1583), do Kantonu⁸ – města, jež bylo chápáno jako síto veškerého styku s cizinci –, nebylo po těchto vzpomínkách ani památky. Jak uvidíme na zkušenostech misií Tovaryšstva, problémy, na něž v té době jezuité narazili, trvaly po celou dobu „kolonizačních“ snah evropských velmocí v Číně a trvají v jistém slova smyslu dodnes.

Jedná se především o praktické potíže související se zdejším postavením cizince,⁹ který nemůže skrýt svou jinakost, ani když dokonale ovládá jazyk, a který tím pádem riskuje při každém svém neobratném pohybu usměvavé (nebo alespoň slušné) ukázání dveří nebo byrokratickou nemožnost splnění svého nevinného přání (buď je zrovna zavřeno, nebo vám chybí náležité razítko). Přítomnost jezuitů v Číně byla od počátku podmíněna „vzorným chováním“, to znamená co možná nejdiskrétnějším. Jakým způsobem však zůstat zároveň věrni nárokům hlásání Dobré Zprávy? Historie Tovaryšstva a všech ostatních pokusů o zvěstování víry na území Číny nám na tuto otázku odpoví.

Prvním krokem k oné pověstné diskrétnosti byla změna ošacení. V sutanách a v baretech se totiž nápadně podobali buddhistickým mnichům, což jim přinášelo nejen četná neporozumění, ale hlavně opovrhující údiv ze strany čínského obyvatelstva, pro něž není horšího údělu než skončit v klášteře. S šatem změnili i taktiku. Postupně se začali podobat klasickým učencům¹⁰ a úctu, jež jim byla věnovaná, využívali ke zvýšení vlivu na vyšší složky společnosti, které byly jediným klíčem k trvalejšímu úspěchu. Jenže to s sebou přineslo i četné nevýhody, především přerušení styku s obyčejnými lidmi a postupné vytrácení náboženského charakteru jejich vystupování. Bez prostřednictví vlivných osob by se jim však nedostalo ani povolení k pobytu a i toto povolení jim bylo často odmítáno či bez důvodu odebráno. Několikrát tak byli téměř vyhnáni, vždy se jim však podařilo vyklouznout z hrozby úplného vyhoštění. Způsob, jakým si získávali úctu a důvěru mocných, byl až na místní varianty obdobný. Pokud byl mandarín natolik mocný, že se nemusel obávat závisti stejně postavených kolegů, mohl si dovolit přepych přijmout nejdříve dary, jimiž se Ricci nechával předcházet, a jestliže vyhovovaly, přijal i věhlasného cizince. I tento počin byl velice riskantní,¹¹ ale pokud se vydařil, přineslo to jménu mandarínovu stejně jako celému jeho domu novou záři a lesk. Byl-li mandarín navíc osobou vzdělanou, což většinou alespoň chtěl či měl být, mohl využít příležitosti poslechnout si neuvěřitelné zajímavosti přicházející ze Zámoří. Číňan je totiž přirozeně zvídavý i zvědavý. Mezi Ricciho dary byly především různé fyzikální, astronomicko-astrologické přístroje, prismata, mapy světa, zemské a nebeské globusy atd. Čínští jezuité byli, jak známo, v těchto disciplínách velice vzdělaní, a tak mohli, když už rozdali všechny dary vyrobené v Evropě, sestrojit bez problémů hodiny mechanické a sluneční, což bylo vždy považováno za zázrak. Je jasné, že podobné hračky mohly mandarínovi přinést mnoho zábavy i novou pecku (knoflík čili povýšení) na baretu. Bohužel, a Ricci sám se k tomuto stýskání pravidelně navrací, zájem o zámořské nauky byl velice povrchní a téměř nikdy nezacházel hlouběji. Spolu s dobrým jménem jim však tento zájem přinesl i přátelství mnohých, což v čínském světě dodnes není málo. Skutečných obrácení bylo tedy relativně málo až do doby, kdy se jim za silné protekce podařilo se svými dary proniknout až na císařský dvůr a získat důvěru Syna Nebes, či spíše těch, kdo ho obklopovali. Tím rozhodujícím důvodem byla jejich schopnost upravit nebeský kalendář, jehož záludnosti dvorní astrologové již dávno přestali ovládat, což přinášelo neustálé omyly ve výpočtu všech zatmění a jiných nebeských událostí, tak důležitých pro pokojný chod království (hony, setba, sklizeň, trestné výpravy, plození potomků apod.). Jezuité se tedy usídlili ve dvorním planetáriu, které lze spatřit ještě dnes. Po téměř třiceti letech námahy za sebou Ricci nechal kvetoucí společenství bezmála dvou tisíc neofytů, mezi nimiž bylo i několik členů rodiny císařovy. Dva roky po Riccoho smrti se Tovaryšstvu dostalo povolení sloužit mše čínsky. Křesťanství se podařilo zapustit v této pro něj tak nehostinné půdě kořeny, i když ne příliš hluboké. Na způsob latinskoamerických misií byla založeny první křesťanské vesnice, reduciones. Některé existují dodnes, bude o nich ještě řeč. Přes nepopiratelné úspěchy však v mysli nejezuitských misionářů, kteří do Číny začali ve stopách Tovaryšstva rovněž připlouvat, dosáhlo zlo napáchané nedostatečným rozlišováním mezi tradicí čínskou a katolickou nepřijatelných rozměrů, a tak došlo roku 1625 k roztržce známé jako „spor o rituály“.¹² Z této krize se bohužel již neměla rozkvétající čínská misie nikdy probrat, tím spíše, že jí rozpuštěním Tovaryšstva (1773) byla odepřena ta nejzákladnější podpora.

Střet dvou světů

Neberte nikdy blbost vážně.

Čínské přísloví připisované J. Maritainovi

pokud chápou, tak zapomínají.

A. Camus

Zájem o Čínu (nejen o porcelán, hedvábí, „opravdové“ starožitnosti a jiné tretky, kterými byl evropský trh doslova zaplaven) mezitím v Evropě neustále rostl, mimo jiné i díky Listům poučných zajímavostí z Číny, které jezuité posílali a v Evropě vydávali. O posledních novinkách se nadšeně diskutovalo v těch nejpokrokovějších salonech a není bez zajímavosti, že prvními z nich byly ty osvícenské. Pro ně (bohužel jen na základě naivních a idealistických popisů jezuitů) se stal čínský systém tím nejdokonalejším, kterého kdy lidstvo dosáhlo (Leibnitz). Nejvíce na ně zapůsobila zdánlivě skvělá, hierarchicky založená výkonná moc, podpořená osvíceným způsobem doplňování nových administrativních sil systémem tříletých císařských zkoušek. Tito pánové se však poněkud zmýlili v úsudku o dané situaci čínské společnosti.¹³ Možná by jejich závěry mohly platit o Číně Tangů, ale v okamžiku, kdy jim jezuité začali dodávat ony curiosités, se čínský systém správy začal podobat tomu, co dnes nazýváme despotickým absolutismem. Tento zájem o čínské misie přišel tedy z Evropy pozdě. Přineslo-li rozpuštění Tovaryšstva v katolické Evropě počátek konce těchto misií v Číně a neskrývané roztrpčení jezuitů, přineslo bohužel i nevoli čínského císaře. Jak si nějaký jeho vzdálený barbarský vazal (papež) může dovolit nakládat s něčím, co přímo závisí jen na vůli či nevůli Syna nebes? Když mu pak bylo navíc vysvětleno, že jezuité jsou nuceni odpírat svým věřícím a jeho poddaným právo na kult předků, obrátil svůj nebeský hněv na celé křesťanské společenství. Přímým důsledkem této krize bylo úplné stažení křesťanů z veřejného života, četná pronásledování a mučednictví. Je dosti zvláštní, že i když vyhnal značnou část cizích kněží, rozhodl, aby při jeho dvoře zůstali ti nejnepostradatelnější. A tak se z jezuitů stali dvorní astronomové, matematici, architekti, hodináři a malíři.¹⁴ Z této doby se tradují repliky zámků ve Versailles a Trianonu, postavené pod vedením jezuitských architektů v císařském odpočinkovém sídle nedaleko Pekingu, v Zahradě dokonalé záře, nám neblaze známé pod názvem Letní palác. (V roce 1900 bude tento skvost zcela vypleněn a srovnán se zemí anglo-francouzskými vojsky mstícími se za útok Boxerů.) V tomtéž areálu byly vystavěny vodní hodiny, opravdový zázrak hydrauliky, v podobě fontány ozdobené sochami dvanácti zvířat, která tradičně označují jednotlivé hodiny dne a noci.

V ten samý okamžik se připravovala událost, o níž se učebnice historie zarputile odmítají zmiňovat a která přitom bude po dvě století více než symbolicky udávat tón následných styků mezi Čínou a ne-Čínou. Vše začalo nevinnou výpravou čtyř po okraj naložených anglických lodí pod vedením slavného lorda George Macartneyho, zvláštního vyslance Jeho Britské Výsosti krále Jiřího III. Tato výprava měla oficiálně za úkol předat nespočetné dary a ujistit císaře o vzájemné úctě. Onou neoficiální složkou však bylo získat od Syna nebes souhlas nejen se stálým velvyslancem u jeho dvora, ale především příslib volného obchodu ve všech přístavech Císařství, tedy nejen v Kantonu, který „náležel“ Portugalcům.

Přestože v září 1792 dávaly příznivé větry celé stočlenné výpravě mnoho nadějí, jejich nadšení po přistání u čínských břehů v červnu 1793 záhy poněkud ochladlo. Jejich výprava sice na císařském dvořte vyvolala určitý zájem, ale jen jako vyjádření vazalské úcty svému mocnáři, dary doprovázející Macartneyho výpravu byly chápány coby tribut a sama Jeho Vznešenost Lord Macartney coby nosič tributu… Není divu, že když vyslanec, vědom si své důležitosti předal dopis svého panovníka, byl tento list označen za hanebný cár zvratků. Macartney byl nakonec po čtyřech měsících čekání přeci jen připuštěn před zraky císařovy, který si mohl vychutnat svou dlouho chystanou odplatu. Angličané se k audienci museli trmácet až do Mandžuského Jeholu (dnešní Chengdu), kde si císař nechal vystavět v blízkosti teplých pramenů rozsáhlé letovisko, kde odpočíval od pekingských zdí… Tartar zůstane Tartarem. Pomsta byla sladká. Macartney si musel přivstat ve tři hodiny ráno, aby čekal vestoje do osmé, kdy mohl během jedné čtvrthodiny patřit na Syna nebes, poklidně neseného vysoko nad zástupy stovek dalších králů a králíčků okolních čínských vazalských zemí, kteří s láskou bili hlavami o zem. Jen Macartneyho naškrobená postava v krajkách a volánech se tyčila v tomto oceánu sklánějících se zad… O nějaké rovnoprávnosti a vzájemném respektu nemohlo být ani řeči.

I když se snad může zdát podivné, že se při tomto prvním čelném střetu naše dva světy nebyly s to počastovat ničím jiným než tretkami¹⁵ a vzájemnými urážkami, je tato skutečnost vysvětlitelná. Tento dialog hluchoněmých nemohl dopadnout jinak, protože mu chyběly hlavní dispozice, jako je trpělivost, dobrá vůle a přívětivost (jinak řečeno dostatek zdravého rozumu). Bohužel jak jsem již řekl, tento scénář a precedens tohoto nepochopení vyústí v dramata celého 19. a 20. století.¹⁶

Angličané se tedy vraceli s prázdnou, ale plni oné pověstné honest rage a toužící po odplatě. Jejich pomsta (vlastně přání fair play) bude zprostředkována tím, co Číňané později nazvou cizáckým bahnem – opiem. Spočítali si, jak levně by je přišel dovoz této drogy ze sousední Barmy a Indie, kde byla pěstována, a s jakým ziskem by byla prodána na tak velkém odbytišti, jakým čínské uzemí bezesporu je. Od počátku třicátých do padesátých let kosila tato droga statisíce lidí, především mužů. Z této doby pochází známé klišé „opiových doupat“, které bohužel odpovídá skutečnosti. V roce 1839 vyslal císař co Kantonu Lin Zexe, stoupence tvrdé linie obrany proti vetřelcům, který rozhodl zabavit dvacet tisíc beden bláta, spálit je a vyhnat anglické obchodníky z Číny. Na toto gesto odpověděli Angličané nejen pirátskými činy v ústí Perlové řeky a útoky na nikým nebráněné čínské ostrovy, ale i stížnostmi v parlamentu na pošlapání vlastenecké cti a obchodních zájmů.¹⁷ Po zuby ozbrojená trestná výprava na sebe nenechala dlouho čekat. Tak začaly pověstné „opiové války“ (1839–1842), tak začal pád císařské Číny.¹⁸

Jaký vliv však mělo toto dění na křesťany? Rozhodující, neboť jedním z prvních požadavků vynucených na bezmocné čínské správě bude naprostá „volnost pohybu a činnosti“ všech misionářů. Šokující není ani tak naprostá volnost jako spíš skutečnost, že byla domluvena za hlavněmi kanonů. První podmínkou zastavení bojů – které se nikdy nezastavily – však bylo udělení tzv. koncesí, samosprávných území svěřených výhradně „spojeneckým silám“,¹⁹ jakýchsi států ve státě. Je tedy logické, že nejvýhodnější pro stále rostoucí počet přijíždějících misionářů bylo ustanovit svou misii právě v bezpečném stínu konzulátu daleko od bídného života lidu, ke kterému byli vysláni. Alespoň se ihned od počátku nemuseli cítit odcizeni. Samozřejmě že tím nechci popírat ani obdivuhodné sebeobětování misionářů a řeholnic v této tak vzdálené a neznámé zemi, ani dobrodiní, které svou nezištnou prací Číně věnovali. Je však nutné konstatovat, že přes tyto úspěchy připravily omyly misionářů obyvatelstvo o důvěru ve víru, kterou hlásali, ale přispěly i k tomu, že se z křesťanských komunit stala do sebe uzavřená společenství; už proto, že značný počet „obrácení“ byl očividně motivován materiálními výhodami, které život v misii představoval. Křesťanství se tak v myslích obyčejných lidí stane náboženstvím cizích „okupantů“ a těch, kteří přestali být Číňany.

Tento „kolonizační“ přístup k evangelizaci tedy v myslích Číňanů způsobil ztotožnění křesťanských misií se škodami napáchanými spojeneckými vojsky.²⁰ Není divu, že když se na přelomu století rozpoutalo povstání tzv. Boxerů, byly prvním terčem jejich útoku právě misie. Ty, které se neudržely, byly nemilosrdně srovnány se zemí, křesťané do jednoho povražděni. Odveta Evropanů byla neméně drastická. V této řeži ztratila Evropa poslední šance na důvěru Číňanů a Církev naději na brzké rozšíření víry v Krista.

Warlords, Kominterna a trpaslíci²¹

všude jen samé mučení.

Zhuang Zi

Tento stav materiální a morální deprese přivedl quingskou dynastii na pokraj zhroucení, tím spíše, že císaři většinou vážnost situace odmítali přiznat. Všemi tak očekávaná událost proběhla bez velkých bojů. Země středu se stala republikou, ale zdaleka ne demokratickou. V tomto období (1911–1938) se křesťanství těšilo značné volnosti, ale vzhledem k tomu, že stále přetrvával systém koloniálních misií a že se vnitřní politický život ještě zkomplikoval, byli misionáři víceméně odkázáni jen na sebe a na podporu mocností, pod jejichž správu spadali. Území Číny, přes zdánlivou jednotu, kterou jí dodávala existence oficiální vlády, se rozštěpilo, jako pokaždé, když přestal existovat silný centralizační nátlak silné moci. Toto rozdrobení Číny vyneslo konečně na povrch opravdové pány země, přezdívané Warlords. Smyslem jejich panování nebylo totiž nic jiného než neustálý boj se sousedy. Doba byla tedy nanejvýš neklidná, ztížená rostoucí ekonomickou krizí a všudypřítomnou korupcí.

V této souvislosti je třeba připomenout symbolickou postavu otce Lebba. Tento belgický misionář si ihned po svém příjezdu do Číny uvědomil vážnost nebezpečí, které Církvi v Číně hrozilo a do kterého byla nepozorovaně vmanipulována. Bohužel či bohudíky byl Lebb obdařen onou tak vzácnou a zároveň nepříjemnou ctností, jakou je přímost. Jeho živé reakce narazily nejen na celkem pochopitelný odpor politické moci, ale i na nevoli většiny spolubratří. Jeho otevřené názory ho stály mnoho nepříjemností a po několika „vážných chybách“ byl dokonce vyzván k návratu do Evropy. Přesto však nepolevoval v naději, že jeho přání budou vyslyšena. V tom se nemýlil. V roce 1919 vzal Benedikt XV. ve svém apoštolském dopise Maximum illud za vlastní myšlenku otce Lebba o nutnosti ustanovení autochtonního episkopátu v zemích misií. V roce 1926, kdy se už zdálo, že jeho snahy stejně jako směrnice vydané samotným náměstkem Kristovým zůstanou bez odezvy, Pius XI. svou encyklikou Rerum Ecclesiae stvrdil přesvědčení svého předchůdce. Otec Lebbe se dočkal nečekaného pozvání do Říma na svěcení prvních šesti čínských biskupů, které se odehrálo 26. října 1926. Čínská Církev se zrodila.

Nový elán, tolik nutný k obnově, nezadrželo ani tak množství práce, které čekalo, jako spíš rostoucí vnitřní nepokoje v Číně. Poměrně rychle totiž došlo ke štěpení vládnoucí politické strany Kuomindangu (Republikánská strana). Stárnoucí Sun Yatsen, který stál v jejím čele, byl přesvědčen, že bez zahraniční pomoci se Čína z marasmu nedostane. Jediným možným spojencem však zůstalo jen bolševické Rusko. Došlo tedy k této paradoxní situaci: liberální a silně pravicoví republikáni vyslali tehdy ještě neznámého Čankajška do Moskvy k projednání smlouvy o sovětské podpoře Sun Yatsenova režimu. Přímým dopadem této domluvy se Stalinem byla nejen významná materiální podpora a založení známé vojenské akademie Whampoa (zvýšení bojeschopnosti čínské armády se stalo pro boj s moderním imperialismem nezbytným), ale i vnucená spolupráce mezi čínskými komunisty a Kuomindangem. Tak si to přála moskevská Kominterna.

Komunistům však brzy došlo, že podobná koalice jen podkopává to málo sil, kterými jejich mladičká strana disponovala, tím spíše, že si brzy uvědomili dvojakost počínání republikánů, jimž šlo především o získání času k následnému vypořádání se s komunisty. Otevřená roztržka na sebe nenechala dlouho čekat, propuknutí sociálních bouří uvedlo zemi do skutečné občanské války. Čankajšek se chopil moci, Republikánské straně zbyl republikánský už jen název, režim se začal siilně podobat tomu mussoliniovskému: noční zátahy a zatýkání, mizení osob, nejasné vraždy, mučení ve vězeních, první pracovní tábory. Po několika nepodařených pokusech o zvrat (Kantonská komuna) se komunisté, vědomi si rostoucí podpory obyvatelstva, rozhodli k přímému boji a v prvé řadě k přesunu všech svých sil do středu opuštěných severních oblastí Číny. Tak vznikla komunistická enkláva v Yananu, která se v průběhu let pomalu rozrůstala. Na jejím území byl ustanoven režim válečného komunismu, který vedle potírání vysokých úředníků, mandarínů a bohatých kulaků představoval smrtelné nebezpečí pro misie a křesťanské vesnice. Tehdy docházelo k prvnímu komunistickému pronásledování Církve a k prvním obětem. Přidáme-li k tomuto stavu postupnou invazi Japonska (v roce 1931 Mandžusko, 1933 Jihovýchodní Mongolsko a Hebei, 1937 všeobecná invaze) a zvěrstva páchaná na bezbranném civilním obyvatelstvu, chápeme, v jak smrtelné úzkosti se země nacházela. Z této doby pochází silná nenávist Číňanů vůči všemu japonskému.

V roce 1940 došlo vytvořením projaponské vlády v Nankingu k faktické kapitulaci republikánů. Postavení komunistů se tím paradoxně ještě upevnilo, neboť prakticky ztratili svého úhlavního vnitřního nepřítele. Po kapitulaci Japonska se jim nakonec po dlouhých bojích s nacionalisty podařilo získat všechny strategické body a konečně triumfálně vstoupit do Pekingu. Dříve než vejdeme do nové éry, v níž Východ zrudl, jak se zpívá v čínské státní hymně, připomeňme několik bodů, v nichž se nachází klíč k pochopení mnoha jevů následného politického dění. V prvé řadě je to katastrofální stav Číny ve všech směrech: politicky je už více než dvacet let v občanské válce, zvnějšku je napadána, olupována a znásilňována cizími vojsky, ekonomicky neexistuje vůbec. Důsledkem toho jsou hladomory a epidemie, během nichž vesnice a celá města vymírají bez naděje na pomoc. K tomu přidejme naprostou neschopnost a korupci mocných, kolaborujících s okupantem. Tento stav trvá s krátkými přestávkami již sto let.

Jak svou roli v těchto krušných dobách naplňovala Církev? Její role byla bohužel omezena. Především jí chyběl přímý styk s nekřesťanským obyvatelstvem, podpora misiím byla drasticky snížena. Trvající boje přinutily mnoho cizinců k tomu, aby Čínu opustili. Náhlé přerušení materiální podpory stejně jako nedostatek nových posil mělo za následek bezprostřední oslabení misionářské činnosti. Nezbytnost řešit nastalou situaci přivedla Církev v Číně k zásadní změně postoje. Napříště se bude muset obejít bez zahraniční pomoci, a tak se postupně postavila na vlastní nohy, stala se opravdu Církví lokální. Jak uvidíme, skutečnost, že si to uvědomila bez komunistické „pomoci“, rozhodla o jejím přežití.

Čínský vulkán

Dějství první: Ukazovat východ, malovat západ (přísloví)

Čekali jsme uzdravení a hle, hrůza hrůz!

Jeremiáš

I když po vyhlášení Čínské lidové republiky 1. října 1949 trvalo ještě nějaký čas, než se podařilo plně obsadit všechny posty politicky schopnými osobami, předem určené, i když někdy utajované cíle začaly být hbitě realizovány. Pomineme-li reformy hospodářské, jednalo se především o vyčištění společnosti od všech nacionalistických a kolaborantských prvků. Dalším bodem programu, především na venkově, byl boj s feudálními přežitky, který trval několik let. Toto politické vyrovnávání účtů samozřejmě brzy přerostlo únosné hranice. Významný sinolog Simon Leys poznamenal, že kdybychom měli hodnotit vládu Mao Zedonga jen do prohlášení republiky, museli bychom přiznat, že se v historii Číny klasické a moderní nenašel člověk, který by pro ni učinil více. Tomuto vychovateli z Hunanu (ze středu Číny pocházeli téměř všichni zakladatelé komunistické strany) však bylo dáno ještě třicet let života. Jeho fantaskní charakter a pouze povrchní znalost marxistické teorie byly všem, kteří žili v jeho blízkosti, dobře známy. Sám vyšší studia vykonat nemohl, a proto pravděpodobně hluboce pohrdal vším, co bylo cítit studiem a vědou. Vždy se však považoval za estéta. Podle svědectví těch, kteří jimi skutečně byli, měl však k ideálu učence-umělce velice daleko. Jeho kaligrafie je jen výplodem ignorantství a nadutosti a jeho poezie je přetížena nabubřelými odkazy na klasiky. Mao si brzy uvědomil, že ho soudruzi neberou příliš vážně. Pochopil, že cesta ke skutečné moci prochází úplným ovládnutím strany.

Církev se záhy stala terčem zprvu nepřímých, později nijak neskrývaných útoků. Komunisté přinutili ty ze zahraničních misionářů, kteří Čínu neopustili hned na počátku padesátých let, aby tak učinili nyní. Naštěstí – a můžeme říci, že zvláště díky dílu a utrpení otce Lebba – se základy čínské Církve již dosti zpevnily,²² takže jí tyto první perzekuční útoky zatím příliš neuškodily. Nicméně následné zabavení veškerého majetku, uzavření vesnických kostelů z důvodů zemědělských reforem, první zatýkání a vraždy těch nejenergičtějších biskupů, kněží, řeholnic a laiků, o kterých se už nikdo nic nedozvěděl, daly křesťanům nahlédnout, jakým směrem se bude situace nadále vyvíjet.

Dějství druhé: Rozkol čínských křesťanů – dělat hluk na východě a útočit na západě (přísloví)

– Co jsi to učinil?

Genesis

Ačkoli bylo nařčení Církve z imperialistického žoldáctví často užívané a zneužívané, nikdo ve vedení strany nemohl přehlédnout její již ryze čínský charakter, a tudíž i stoupající společenský vliv. Nesmíme zapomenout, že všichni vedoucí představitelé byli vychováni v tradiční nábožensky a rituálně založené společnosti. Byli tedy velice dobře obeznámeni s náboženským životem a se všemi jeho modalitami, především taoismem a buddhismem. Znali nejen jeho společenský význam, ale i jeho nedostatky a slabiny. V době euforie z vítězství a přesvědčení, že lze dosáhnout plného uskutečnění socialistického ideálu, byl protináboženský boj jedním z nejdůležitějších už proto, že si komunisté byli vědomi role, jakou náboženství v tradiční čínské společnosti vždy hrálo. C. K. Yang ve svém díle Religion in Chinese Society (1960) píše, že jediné organizované náboženství, kterým se čínský komunistický režim cítí ohrožen, je křesťanství a zvláště katolická Církev, a to z důvodu jejich vztahů se západními mocnostmi. První podmínkou úplné podřízenosti Církve režimu, a tudíž prvním krokem k jejímu zániku, bylo vytvoření prostředníka mezi stranou a Církví. Myšlenka postupného přenesení identity Církve na orgán naprosto manipulovatelný stranou je, přiznejme, velice chytrá. Pečlivá příprava jejího provedení trvala několik let.

Komunisté povolili na čínském území pět náboženství: buddhismus, taoismus, islám, katolicismus a protestantismus. Chybí tedy zvláště pravoslaví, tak přítomné v Mandžusku, a židovství. Vytvořit státní náboženské organizace nedělalo velké problémy. První bylo Národní islámské sdružení v Číně (květen 1953), následovaly Čínské buddhistické sdružení (červen 1953), Čínské protestantské sdružení (srpen 1954) a Čínské taoistické sdružení (duben 1957).

Skutečným a pochopitelným problémem bylo vytvoření podobné struktury pro Církev katolickou. Neustávající a intenzivní úsilí dlouho k ničemu nevedlo. Tyto vládní manévry narazily na veliký odpor,²³ což Církev stálo draho – zmizení stovek osob, užití teroru a vydírání. V roce 1953 byla vyhlášena kampaň Proti imperialismu a pro lásku k vlasti a náboženství. Na kněze a především na biskupy byl vyvíjen stále větší nátlak, aby například podpořili stranický plán. Našlo se sice několik kladných odpovědí, ale celkový odpor byl tak silný, že bylo v roce 1955 nutné tuto Katolickou reakcionářskou frontu zlomit. Téměř všechny osoby, jež projevily sebemenší nesouhlas či pevné stanovisko, byly zatčeny. V samotné Šanghaji byl v noci 8. září zatčen biskup Ignác Gong Pinmei (který zůstane ve vězení přes 30 let,²⁴ než bude vyhoštěn do USA) a dalších 600 osob, z toho 70 kněží. Tento postup byl použit na celém území Číny a samozřejmě uvolnil místo kandidátům nakloněným vládě. Ti na sebe nenechali dlouho čekat. Jejich příchod a aktivní podíl na vývoji situace směrem k cílům, které si komunisté předem určili, byly rozhodujícím faktorem pro praktické vytvoření „vlasteneckého sdružení“, jinak řečeno státní Církve. To bylo v lednu 1956. Od ledna do července 1956 se na všech úrovních státního aparátu horečnatě pracovalo na ustanovení Přípravného výboru národního vlasteneckého sdružení, neboli Vlastenecké nebo Oficiální Církve.²⁵ Ustavující shromáždění Vlastenecké Církve se konalo v druhé polovině července 1957 za předsednictví Ignáce Pi Shushiho, arcibiskupa Shegnyangu (Mandžusko). Ten ve svém závěrečném projevu prohlásil: „Konference jasně určila vztahy mezi čínskou katolickou Církví a Svatou stolicí. Během diskuse všichni delegáti uznali, že naše čínská Církev si má uchovat ducha svaté Církve katolické. Co se pravd víry a církevních nařízení týče, musíme být poslušní římského papeže. O tom nikdo nepochybuje. Na druhou stranu však víme, že římská Svatá stolice je vůči nové Číně neustále nepřátelsky naladěna. Svatá stolice využívá katolicismu k posluhování kolonialistickým agresím a americkému imperialismu. Svatá stolice zneužívá své náboženské moci k tomu, aby naváděla kněze a věřící k odporu vůči jejich vlasti. To je však něco, co žádný věřící tolerovat nemůže… Všichni delegáti jednomyslně vyjádřili pohoršení nad spiknutím, skrze které se Svatá stolice snaží podkopat naše Vlastenecké sdružení. Všichni kategoricky odmítáme toto reakcionářské spiknutí, kterým se římská Svatá stolice pokouší navést kněze a věřící ke zradě jejich vlasti a vnutit nám, abychom se stali „mučedníky připravenými svědčit svou krví“. Všichni delegáti jednomyslně trvají na tom, že římská Svatá stolice pronáší naprosto nerozumné exkomunikace proti kněžím a věřícím, kteří se hlásí k Vlasteneckému sdružení… Považujeme tyto exkomunikace za reakcionářské, ilegální, neúčinné a naprosto nepřijatelné.“

Konference též jednomyslně schválila statuta Sdružení. Hlava 3 pojednává o přípravě „nejvyššího orgánu“ čínské Církve, kterým není Čínská biskupská konference, nýbrž Národní výbor katolických zástupců, což je nesmírně důležité v současné době. Jako důkaz nabyté nezávislosti bylo vykonáno osm biskupských svěcení bez souhlasu Říma a bylo uzavřeno několik sňatků biskupů a kněží.

Role, kterou vláda Vlasteneckému sdružení přidělila, však většině věřících neunikla. Svědčí o tom i nízký počet delegátů (241), které se podařilo do Pekingu svolat. Valná většina křesťanů zásadně odmítla přijmout a žít víru prostřednictvím organismu, jehož cílem je konečné vytlačení křesťanství z života národa. Až donedávna se vedoucí představitelé nechávali pravidelně slyšet, že zajištění určité „svobody“ v náboženské sféře má jen jediný cíl, a sice urychlení konce náboženství samého.

Tento fakt způsobil následný a vlastně nechtěný přechod většiny křesťanů do ilegality, a to těch křesťanů, kteří odmítali nejen prostřednictví státní Církve, ale i služby biskupů a kněží, již využili situace za cenu odstranění svých předchůdců,²⁶ věrných katolické Církvi a konkrétně papeži. Tak vznikla čínská Podzemní či Tajná Církev, na kterou spadá výše uvedená hrozba o vyhlazení jakéhokoli hnutí, které by bránilo a překáželo monopolu strany nad životem společnosti. Její pronásledování trvá dodnes.

Dějství třetí: Apokalypsa Mao

chcete-li si u…, klidně …, a chcete-li si krknout, jen si klidně krkněte.²⁷

    Z projevu Mao Zedonga na uzavřeném zasedání ÚV KS Číny

bezmezné lásky, kterou k Vám bojovní revolucionáři pociťují…

    Popis mítinku z 3. června 1968

Ale tatínku, císař je nahý! vykřiklo dítě.

    Hans Christian Andersen

V okamžicích, kdy se připravoval velký útok na jednotu katolické Církve, začalo nenápadně docházet i ve veřejném životě ke změnám, jež měly znamením pohrom a lidského neštěstí poznamenat následující léta.

Mao Zedong jako by si uvědomil, že ho technokrati, kteří ve skutečnosti byli u vesla, chtějí víc a víc ignorovat. K běžnému systému vlády nikdy příliš netíhl, administrativa pro něho znamenala pomalou smrt komunismu. K tomu se skutečně polekal nepodařeného budapešťského převratu. Historici ještě dnes diskutují o skutečných příčinách událostí, které následovaly, tj. o prvním útoku do vlastních řad, tzv. období Sta květů. Šlo o vyprovokování diskuse o některých neduzích rodící se socialistické společnosti. První výzvou k jakési otevřenosti byl proslov, v němž Mao Zedong přiznal některé chyby a omyly Strany, což velice zapůsobilo na nekomunisty.²⁸ Následovala pětitýdenní (1. 5.– 7. 6. 1957) euforie návratu starých dobrých dob svobody projevu. A skutečně, odpovědí, návrhů či přímo nemilosrdných kritik bylo nesmírné množství. Mao Zedong byl zděšen. 8. června publikoval Deník lidu článek Proč to všechno?, kterým začala první kampaň proti pravičáckým elementům. V čistce, která následovala, mělo zmizet asi 400 000 osob, jež naplnily všechny „převýchovné buňky“ do té míry, že vznikla potřeba vytvořit trestní systém přizpůsobený situaci.²⁹ Tak z ničeho nic vznikly na zeleném drnu první pracovní tábory, Lao Gai, v překladu převýchova prací.³⁰ Čína tak přišla v rozmezí několika měsíců o značný počet skutečně myslících hlav. Z této rány, prohloubené během Kulturní revoluce exilem všech vědců a studentů na venkov, se čínská věda začala probírat teprve v polovině let devadesátých.

Energie, kterou kampaň Sto květů dodala Maově klice, se spotřebuje v letech šedesátých během tzv. Velkého skoku vpřed, jehož cílem bylo dohnat Velkou Británii za třináct let a Ameriku za dvacet. To, co následovalo, je hodno našeho Kocourkova nebo, bohužel, Orwellových románů: každodenní život se brzy stal jen snem, lidé (muži, ženy, starci, děti) od rána do večera hledali všude možně i ty nejmenší kousky železa a jakéhokoli kovu. Touto snůškou plnili malé hliněné pece zhotovené na dvoře každé školy, úřadu či továrny. I Mao Zedong tedy přesněji jeho žena Jiang Qing, přezdívaná fúrie a čarodějnice, měla jednu. Všechno, skutečně všechno bylo dobré – hřebíky, postele, kastroly, topení, telegrafní sloupy. K zapálení těchto pecí bylo třeba navozit tolik dřeva, že na nic jiného než na sběr kovů a na řezání dřeva nezbyl čas, natož síly. Amorfní a zcela neupotřebitelné ingoty takto získaného kovu pak byly převáženy do sléváren, kde z nich vyráběli… znovu kastroly. Toto „zvýšení produkce oceli“ o 500 % přišlo časově nevhod. Právě byla doba setí, poté doba sklizně, poté doba… Přidáme-li k tomu ještě katastrofická horka, sucho a zemědělské experimenty, jež pravidelně vymýšlel sám Mao Zedong, nelze se divit tomu, že v letech 1958–61 zažila Čína největší hladomor v dějinách, jenž nebyl způsoben válkou či přírodními pohromami. Historici dodnes nemohou uvěřit číslům, která jim jejich pečlivá šetření vydávají – během Maova hladomoru zahynulo v Číně hladem přes 40 milionů lidí.³¹ Těžko si představit trauma,³² které země musela prožívat, tím spíše, že pro většinu obyvatel přestal prakticky existovat rodinný život. Lidé žili přímo na pracovišti, rozděleni do jednotek podle specializace a samozřejmě podle pohlaví.

Bída byla tak zoufalá, že i přes optimistické vize vedoucích představitelů pronikla tu a tam na světlo i holá pravda. V každém případě bylo nejdříve třeba uživit zbylé obyvatelstvo, což pouhými proslovy nešlo. Přesvědčení komunisté navíc trvali na tom, aby byly omyly uznány a aby viníci prošli sebekritikou.³³ Pro Maa a jeho kliku přišlo několik hubených let, plných spolknutých urážek a ztracených tváří, ale také příprav na odvetu, která měla smést všechno z povrchu zemského. Tolik očekávaná příležitost se naskytla publikací jedné nevinné hry pekingské opery, kterou složil Wu Han, náměstek pekingského starosty. Mao ji nechal 10. listopadu 1965 zkritizovat svými pisálky. Jenže v osobě Wu Hanově byl zároveň napaden starosta Pekingu a Maův úhlavní nepřítel Peng Zheng, který se jako první odvážil otevřeným dopisem kritizovat Velký skok kupředu. Všichni rázem pochopili, oč tu běží. Vypukla Velká kulturní proletářská revoluce,³⁴ v níž nešlo o nic jiného, alespoň podle Maových slov, než o boj proti návratu kapitalismu a úplné ztrátě revolučního ducha, čili přeloženo do srozumitelného jazyka: o boj o moc mezi Velkým Mudrcem a všemi ostatními. Prostředkem k odstranění brzdícího stranického aparátu bude vyprovokování mládeže k rebelii vůči pravičáckým a kapitalistickým starobám. Tento kus se povedl. Až do roku 1968 obrátí Rudé gardy, jak se zfanatizovaní adolescenti nazývali, zemi doslova vzhůru nohama. Mao Zedongova hesla byla jasná: Zahajte přímou palbu na generální štáby a Je správné se vzbouřit! Přechod do protiútoku se Maovi vydařil. Dlouho frustrovaná mládež vyrazila do ulic vyhledávajíc všechny kontrarevolucionáře, všechny náznaky návratu ke starým pořádkům. Mezi první oběti samozřejmě patřily symboly autority – učitelé a profesoři.

Na tomto jinak dosti banálním pozadí se rýsuje ta největší katastrofa v čínských dějinách: naprostá paralýza života společnosti. I v těch nejzapadlejších končinách se z nedostatku času přestalo pracovat a vír násilí, který zemi přivedl v letech 1967–68 do občanské války, se neustále zrychloval.³⁵ V celé této tragédii nešlo o nic jiného než o mocenský boj v nejvyšších vrstvách, o vnější podobu palácové války, kterou Mao a jeho pomocníci rozpoutali. Atmosféra násilí dosáhla takové intenzity, že si i Mao uvědomil nutnost skoncovat s již zbytečným divadlem a s podporou armády se pustil do „uklidňování“ Rudých gard. Ty se samozřejmě podobnému postupu bránily. Po několikaměsíčních bojích se jednotkám složeným z vojska a dělnických hlídek podařilo koncem roku 1968 vymýtit veškerý odpor. V následujícím roce došlo k přesunu všech Rudých gard (asi 20 milionů osob) na venkov, aby na čerstvém vzduchu a poblíž těžce a oddaně pracujícího rolnictva nabyly nového a spořádanějšího myšlení. Maovi se podařilo dosáhnout naprosté nadvlády nad zemí, ale ne na dlouho. Nemoc a stáří ho přinutily k ustoupení do ústraní a umožnily tzv. Bandě čtyř, vedené Jiang Qing, vládnout s ním a za něj. Tato doba normalizace se vyznačuje hlavně vrtkavostí koalice mezi Bandou čtyř a generály, kteří si byli vědomi své nezbytnosti k udržení moci. Jejich aliance spočívala jen na odhadu a respektu sil, kterými druhá strana disponovala. Přijde doba, kdy Banda čtyř ztratí onen zlomek moci, který z nich činil nedotknutelné, a vojsko se připojí k opozici. Na tento okamžik se muselo čekat dlouhých pět let. Byla jím smrt Mao Zedonga v září roku 1976.

Je jasné, že křesťané v této době trpěli. Nevím, dá-li se říci, že více než ostatní. Většina biskupů a kněží zmizela v laogai již před začátkem Revoluce a „unikla“ tak lynčování a brutálním převýchovám výrostků, kterým nebylo nic svaté. Ti, kteří zůstali na svobodě, prožili nepopsatelné hrůzy a brzy sami požadovali zatčení, odsouzení a pobyt v táboře. Je celkem charakteristické, že pro Rudé gardy rozdíl mezi Oficiální a podzemní Církví neexistoval. V době, kdy i ta nejnevinnější organizace de facto přestala existovat, Vlastenecké sdružení nemělo nárok na jiné zacházení. Kněží byli v každém případě žoldáky italského imperialismu a jako takoví byli hodni příkladného potrestání. Kostely byly pobořeny, v některých byla zřízena kina, v jiných vepříny.

Mezihra – Pátá modernizace: Demokracie

Když máš hlad, namaluj si preclík!

    Čínské přísloví

stát zakročí a učiní pořádek.

    Deng Xiaoping, 1985

vyžaduje jen, aby mu bylo vráceno to, co mu náleží.

    Wei Jingsheng

Po pádu Bandy čtyř a po krátkém neo-maoizujícím období došlo k dlouho očekávanému nástupu Deng Xiaopinga na trůn. Naděje, jež do něj byly vkládány, vyrazily na povrch ještě před Maovou smrtí a vyvrcholily spontánní manifestací několika desítek tisíc osob na náměstí Tiananmnen, v naprosto zoufalém gestu vysíleného lidu, vyžadujícího potrestání napáchaných zvěrstev, započetí hospodářských reforem a vykřikujícího hesla proti rudému císaři. Bylo to na tomtéž náměstí, kde se ještě před několika lety tísnily miliony lidí, aby mohly spatřit projíždějící Zářivé Slunce. Všichni věděli, že Slunce je unaveno, všichni věděli, kolik je to bude stát, a přece neváhali. Po represích, jež následovaly, a po několika letech „normalizace“ za vedení Mao Zedongova nástupce, bývalého ministra vnitra Hua Guofenga, nastal konečně okamžik odvety.

Na jaře roku 1978 došlo na jedné z hlavních tříd v centru Pekingu k znovuzrození oné posvátné tradice nástěnných novin. Autoři letáku doufali, že jejich křik na Zdi demokracie někdo vyslyší. Deng se však nechal slyšet, že jakkoli je k výstavbě socialismu nezbytné projevit vlastní názor, lid by se neměl do státních záležitostí plést, a vůbec že už nesouhlasí s hanlivými výpady proti Velkolepému Vůdci, nechť žije deset tisíc let! Právě po této reakci se Wie Jingsheng, elektrikář z Pekingu, rozhodl vylepit svůj pamflet Pátá modernizace: demokracie,³⁶ za nějž byl odsouzen k patnácti letům vězení. Zeď demokracie byla zbořena a právo nástěnných novin vypuštěno z ústavy.

V roce 1980 byla odsouzena Banda čtyř a s ní i celá éra maoismu. Následovalo období částečného oteplení společenského života, navázání přerušených styků se zahraničím a především usilovná snaha o povzbuzení národního, téměř neexistujícího hospodářství. V této linii – ale jen v této – byla připouštěna možnost a nutnost spolupráce se zahraničním kapitálem. Není však jasné, kde zahraniční diplomacie přišla na to (snad to bylo jakési zbožné přání), že došlo i k uvolnění politickému.

Je sice pravda, že došlo k hromadným rehabilitacím, ale sám Deng byl ve své předlouhé kariéře vyhnán a rehabilitován neomylnou stranou několikrát. Při příležitosti náprav křivd předchozího režimu se postupně vraceli kněží i laici z laogai. Znovu bylo otevřeno těch pár kostelů, které ještě zbyly. V této situaci vyvstal problém rozkolu čínské Církve. Jestliže před Revolucí bylo dosti protivlasteneckých kněží a pro křesťany tudíž možnost neužívat služeb kolaborantského kléru, snížil se postupně jejich počet natolik (semináře byly samozřejmě zrušeny), že bylo snadné je buď přinutit vstoupit do Vlasteneckého sdružení – chtěli-li pokračovat ve veřejné činnosti –, nebo jim nepřidělit povolení k výkonu kněžské služby. Katolický kult byl totiž legálně uznán jen prostřednictvím Vlasteneckého sdružení a později Biskupské konference, která je, jak už jsem zmínil, pouze jeho orgánem, a proto dodnes není uznána Svatou stolicí. Tak došlo k úplnému přechodu do ilegality jak kněží, kteří odmítli vstoupit to Vlasteneckého sdružení, tak křesťanů, kteří odmítli přijímat služby Vlastenecké Církve. Komunisté, podobně jako v jiných dobách a v jiných zemích, se pokusili narušit organizaci Církve přerozdělením hranic diecézí. Najdou se například oblasti, které mají tři nebo čtyři tituláře oficiálně i podzemní. Byly rovněž pokusy znovu otevřít několik seminářů, v nichž by byli formováni výhradně kněží Církve oficiální.

Tato situace však neznamená, že by strana upustila od vytčeného cíle úplné kontroly náboženského života křesťanů, jejich izolace od katolické Církve a postupného zániku této schizmatické Církve vůbec. Vzpomeňme na čínskou trpělivost. Politika čínských komunistů se o ni vždy opírala a diplomacie též. Jen našemu zbrklému kramářskému světu tato dimenze nějak uniká, proto ještě dnes tak často nechápeme pravý význam počínání Čínské komunistické strany a v okamžiku, kdy se přesvědčujeme o své geniální prozíravosti, jim ve skutečnosti jen bezděky nahráváme.³⁷ Je to podle mě právě tato schopnost vytrvat (i za cenu, že jim v dané chvíli budeme lát do pitomců), vyčkat a nezapomenout (ani na dobrodiní, natož na pokoření³⁸), která činí Čínu „věčnou“ a která zároveň podtrhuje pomíjivost jejích jednotlivých režimů. O tom, že se dnes komunismus drží v Číně jen silou zvyku, zbraní a pragmaticko-fatalistického pohledu Číňana na svět, svědčí nejen současná generace čínských představitelů, technokratů zvyklých panovat pod zástěrkou služby lidu a socialistickým ideálům, kterým nevěří, ale i jejich čím dál častější útěk k násilí, jímž se své přesvědčení snaží lidu dokázat.

Není pochyb o tom, že situace se každým rokem nepozorovatelně vyhrocuje. Sám čínský prezident, vůdce strany a hlava vojenské moci u příležitosti Nového roku prohlásil, že je dost možné, že v novém roce pod tlakem sociálních a politických nepokojů půjde o udržení socialismu. Tato věta byla náležitě vyslyšena, každý pochopil, že jejím skutečným cílem je odvrátit zraky od opravdových otázek. Těmi není ani vnitřní, ani vnější nepřítel či nereálná možnost nového Tiananmen³⁹ nebo vzpoury u příležitosti 50. výročí založení lidové Číny, ani rostoucí ekonomická krize a nezaměstnanost.⁴⁰ Tou opravdovou otázkou je naprostá nedůvěra k režimu, který je na všech úrovních podkopán korupcí a jehož autorita spočívá jedině na policejních praktikách.⁴¹

Dějství čtvrté: zakroutit krkem slepici a nahnat strach opici (přísloví)

Pravda, sami proroci a kněží procházejí zemí jim neznámou.

Jeremiáš

Jak jsem již řekl, je-li jedinou legální formou katolického křesťanství příslušnost k oficiální Církvi, potom jakákoli činnost vybočující z těchto mezí je považována za ilegální, podvracející státní pořádek, a jako taková je pronásledována. To, že je tajná Církev nazývána tajnou, však neznamená, že by křesťané podzemní Církve nebyli známi. Je tomu přesně naopak, už proto, že žijí na venkově v místech zděděných po pradávných misiích a tedy ve vesnicích, kde jsou ve většině nebo alespoň ve velkém počtu. Z výše naznačeného historického přehledu je zřejmé, že křesťanem se Číňan téměř vždy rodí a víra je pro křesťany identitou celé rodiny. Jakkoli se dnes konverze mladých lidí množí, zvláště mezi studenty, musí být samozřejmě utajovány. Takzvaní tradiční věřící z křesťanských rodin vědí, že jsou vedeni v záznamech, jež sledují každého Číňana od kolébky do hrobu. Tato příslušnost z nich činí druhořadé občany postižené mnoha nevýhodami. Dříve to bylo veřejné pranýřování a pravidelné kontroly, ne-li pravidelné pobyty na policejní stanici, dnes se jedná o nemožnost studií pro děti křesťanů, nemožnost získat pas či povolení ke změně bydliště a mnoho dalších nepříjemností.⁴²

Těmi skutečně pronásledovanými jsou „hlavy“ podzemní Církve, biskupové a kněžstvo. Tento trvalý stav ohrožení je nutí k neustálým, někdy každodenním změnám bydliště. Vlastní domov samozřejmě nemají. Přechovávaní v nejneuvěřitelnějších skrýších obcházejí noc co noc své věřící a obstarávají tak své imaginární diecéze a farnosti někdy stejně velké jako Čechy a Morava dohromady. Za dopadení většiny z nich jsou vypsány peněžité odměny. Ty, kteří nakonec padli do rukou strážců pořádku, čeká krutý výslech, odsouzení za podvracení republiky, někdy za paktování s nepřítelem. Svůj trest si ale většinou odpykávají v zařízení, jemuž Číňané říkají měkké vězení. Jedná se o nucený pobyt na určeném místě pod dozorem. Jsou nuceni se každý den hlásit na policii. Stát tak nejen ušetří místo v již tak dost přeplněných věznicích, ale rovněž se vyhne obvinění z krutosti vůči nevinným věřícím. Cílem tohoto počínání je idea, že se nakonec podaří „přesvědčit“ některé z těchto kněží k vstupu do Vlasteneckého sdružení, což je v porovnání s neúčelným uvězněním zisk mnohem větší. Pravda je, že i přes vidinu konečně nabytého klidu dochází k těmto zběhům jen zřídka.

Vztahy Vlasteneckého sdružení a podzemní Církve jsou více než chladné. Podzemní Církev, podporovaná Svatou stolicí, si je vědoma nutnosti jednoty Církve, ale prozatím nemůže přehlédnout trvalé zkompromitování biskupů a kněží oficiální Církve, kteří spolupracují se stranou a spolupracovat musí, to je cena jejich „svobody“. Někteří z nich jsou dokonce zapojeni do politického života socialistické Číny a jsou členy Lidového národního shromáždění a zároveň jakýmsi štítem režimu vůči kritikám ze strany zahraničních demokratů. Pronásledovaní křesťané sice mohou odpustit, ale nemohou zapomenout vyhnání, zatčení a často smrt věrných křesťanů zaviněné přímo či nepřímo ambiciózními „zrádci“, tím spíše, že ti posledně jmenovaní se svých činů nikdy nezřekli.

Vše by tedy bylo jasné, kdyby se někteří z biskupů a kněží Vlastenecké Církve, vedeni snad výčitkami svědomí, neobrátili – při příležitosti částečného politického uvolnění a s požehnáním stranických nadřízených – na Svatou stolici se žádostí o potvrzení jejich nikdy neuznaného svěcení, jinak řečeno o vstup do hierarchie katolického kléru. Zpočátku viděl Řím v tomto směru náznak možných změn v patové situaci čínských křesťanů a na tyto žádosti odpovídal kladně. Jaké však bylo překvapení, když se za monsignorem, triumfálně mávajícím svým dekretem, jako by slehla země. Otec usmířil své svědomí, ale ve svém praktickém konání nic podstatného nezměnil.⁴³

Vatikán je samozřejmě v těchto situacích zahnán do defenzívy, hlavně proto, že od roku 1949 jsou přerušeny vzájemné diplomatické vztahy. O jejich opětovné navázání stojí z pochopitelných důvodů nejen Svatá stolice, ale i Peking, stále prahnoucí po opravdovém vstupu na mezinárodní scénu, čemuž podobné diplomatické neshody brání. V porovnání s výhodami se však ony překážky a problémy stále zdají důležitější: čínská strana, která by v jednáních z důvodů čistě asijského typu (zachování tváře národa) nikdy nemohla přijmout roli slabšího, si klade dvě podmínky: Svatá stolice má přerušit pro Čínu pokořující diplomatické styky s Taiwanem a čínská Církev má mít autonomii, tj. Vatikán se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí Číny. Na tyto podmínky Vatikán, kterému sice také jde o úctu ke Svaté stolici, ale jeho pragmatické diplomatické principy jsou dobře známy, odpovídá následující: nuncius z Číny nikdy na Taiwan neodcestoval spolu s Čankajškem, ale zůstával na čínském území tak dlouho, dokud ho sami komunisté nevyhostili. Na Taiwanu se usídlil až poté, co byla odmítnuta žádost založit nunciaturu v hlavním městě Nové Číny. Vatikán byl a je vždy připraven vyslat svého diplomatického zástupce v okamžiku, kdy k tomu Peking dá svolení. Nenaznačil to snad papež při své každoroční promluvě k zástupcům diplomatických sborů velice průhlednými slovy o tom, že nástupce Petrův s radostí zdraví pokroky učiněné ve směru sjednocení Číny? Co se druhé podmínky týče, ta je mnohem ožehavější. Vatikánská diplomacie dobře zná schopnost komunistů číst slova dohod po svém. Co je přesně míněno oním nevměšováním? Tento koncept může znamenat jen naprostou nedotknutelnost politického života čínské společnosti ze strany cizí mocnosti, ale záleží samozřejmě na tom, zda do politického života strana zahrnuje i život náboženský, přesněji řečeno, státní organizace typu Vlasteneckého sdružení. Je-li tomu tak a je-li zákrok proti podzemní Církvi také jen zákrokem politickým, přinutil by Vatikán v případě, že by tuto dohodu podepsal, katolíky věrné papeži ke vstupu do oficiální Církve. Každý však ví, že vnutit křesťanům trpícím za víru takovýto kompromis ve prospěch organizace, která donedávna Vatikán hanobila, by bylo nepřípustné. Problém spočívá, jak jsem již zmínil, v tom, že mezi vlasteneckými biskupy jsou někteří uznáni Římem. Jiní však z pochopitelných důvodů uznáni býti nemohou. Co s nimi? Zapeklitost celé situace spočívá v následujícím paradoxu: pro Peking může být jediným představitelem katolictví nezávislé, straně podřízené Vlastenecké sdružení; je jen na ilegálně činné podzemní Církvi, aby se přizpůsobila politickým požadavkům socialistické společnosti a toto podřízení straně uznala. Pro Svatou stolici však schizmatické sdružení jako představitel Církve nepřipadá v úvahu; čínská Církev navíc má papeži věrný episkopát v Biskupské konferenci podzemní Církve a dvanáct milionů věřících, které spravuje. Představitelem katolické (tedy všeobecné) Církve může být jen ten, kdo je ve společenství víry a lásky (tedy i zákona) s náměstkem Kristovým.

Tento (podle některých neřešitelný) sylogismus se Peking snaží vyřešit výše zmíněným, již po několik let vyvíjeným nátlakem na klérus podzemní Církve.⁴⁴ Doufá totiž, že se mu násilím podaří vyřešit onu klíčovou část problému tak, aby měl následně v jednání s Vatikánem volnější ruce, a argumentuje tím, že v Číně už žádná nelegální podzemní Církev neexistuje. Tak najdeme vysvětlení zvláště od Vánoc zvýšeného a všeobecného pronásledování podzemních křesťanů. Samozřejmě, že toto zvýšení násilí zapadá i do rámce preventivních opatření proti podvratným tendencím vnitřních a vnějších nepřátelských elementů v tomto symbolikou významném roce. Komunisté si jsou dobře vědomi, že sílu podzemní Církve již násilím nenaruší. Jejich snahy míří spíše k dočasnému ochromení činnosti, kterou podzemní Církev ze strachu, aby na ni nebylo při jednáních zapomenuto, horlivě vyvíjí. Ať už je tomu jakkoli, snaha skoncovat s podzemní otázkou je stále patrná. Svědčí o tom ostatně i hromadná zatčení, zátahy na tajná řeholní společenství, zvýšená frekvence výslechů… Tento brutální důkaz skutečnosti, že diplomatická jednání na té nejvyšší úrovni mají občas přímý dopad na ubohé osoby, o nichž se jedná, jistě v budoucnu vatikánské diplomaty přiměje ke zvýšení jejich příslovečné ostražitosti. Byla by totiž věčná škoda, kdyby přeslechli hlas křesťanů trpících za svoji věrnost katolické Církvi. Neboť jde právě o přežití Církve, přítomnost Krista mezi námi, v tomto velikém a slibném národě, který ze svého hlubokého spánku teprve začíná procitat. Věřte, že bychom všichni přišli o mnoho…

Epilog: nada

ach, jaká blaženost!

    Třiatřicet Jin Shengtanových rozkoší († 1661)

kdyby ji bývali poznali, nikdy by Pána slávy neukřižovali.

    Svatý Pavel

V předvečer svého posledního odjezdu ze Země středu jsem byl pozván přítelem z podzemní Církve do jedné křesťanské rodiny. Po vynikající večeři, na niž podle mého padly rodinné úspory, ale kterou by bylo – stejně jako naprosto neužitečné dary, kterými mne zahrnuli –, naprosto nepřípustné odmítnout, jsme v šesti seděli na jediné posteli jejich jednopokojového „bytu“ a blaženě chroupali tradiční melounová zrníčka. Na stěnách visely prošlé americké kalendáře a množství zbožných obrázků, za jejichž nevkus, o němž nemají ani ponětí, sami nemohou. Jsou totiž tím jediným přístupným způsobem, jak dát návštěvníkovi na vědomí jejich víru v Krista, našeho Pána. Tento pokoj a radost být mezi svými působily, že pán domu , jeho půvabná žena a dva caparti⁴⁵ byli spojeně hrdi na svůj příbytek a na čest, kterou jsem jim svou návštěvou prokázal. Hovořilo se o všem a o ničem, jak jen odvěcí přátelé mohou hodiny debatovat. Když jsem si tak trochu stýskal na to všecko, o čem byla výše řeč, a na všechno, o čem řeč být nemohla, můj přítel, který se nepokládá ani za intelektuála, natož za učence, mi se zvláštním zápalem v očích, který je v podobných situacích čínským křesťanům vlastní, začal recitovat velké verše jedné velké ženy, světice, velké spisovatelky, a občas velké básnířky, Terezie z Avily.⁴⁶ Na to jsem však přišel až po půlhodině jejich pobaveného vysvětlování (ke své hanbě musím přiznat nedostatečnost svého slovníku a na mou obranu neskutečný přízvuk mého přítele). Ta báseň zní asi takto:

Marný je strach

a neklid prach.

Všechno mine

Bůh nám zbyde.

Kdo má Boha,

má nad bohatství mnohá.

Vítězná trpělivost!

Bůh sám stačí

a to je dost!

E basta!

V onom okamžiku a i nyní věřím síle jeho přesvědčení tvrdému jako skála. Věřím mu i poté, co mi bylo před několika dny oznámeno, že mu snad při nedávném výslechu ochránci pořádku zpřeráželi nohy.

Církev, která je v Číně, vás zdraví!

1 Aneb, jak už bylo řečeno přede mnou: „Tato „obecná historie“ je jistě jen historií evropskou, v které je místo pozorovatele nutně též místem, z něhož je třeba pozorovat. Pokud se tomu snad bráníme, upadáme v neurčitost a abstrakci. Dívat se očima čínskýma je něco jiného. Především jde o to naučit se ovládat svou vlastní optiku. Veškerý počin ducha, dodal, má své pozemské místo přesně určeno. „ (Heimito von Doderer, Die Dämonen) To je skutečně klíčový bod sice ne k branám poznání, ale k přizpůsobení se faktu, že pozorovateli čínského světa, známého China watcher, nezbývá nic jiného než objem ponořené části čínského ledovce opatrně odhadovat.

2 Na druhou stranu, je třeba říci, že pokud se vám podaří vysvětlit tyto strasti Číňanům samotným, většinou vám s velikým pochopením a s úsměvem odpovědí, že jsou na tom se svými krajany úplně stejně a že oni jsou ke všemu „uvnitř hry“. To by možná mohlo vysvětlit skutečnost, proč, když mají analyzovat, si oblíbili prostý kontrast typu „sic et non“. Jak říkají v jednom přísloví: Bytí a nebytí se vzájemně podporují.

3 Slovu Církev lze samozřejmě rozumět několika způsoby, třebas jako sebrance senilních mocipánů (podání jiráskovsko-gottwaldovské) nebo jako konsorciu neurotických kastrátů (podání jejich erudovanějších pokračovatelů, našich současníků), nebo se opřít o slova Bossuetova: Ježíš Kristus rozšiřován a předáván. Jak již řekl Charles Journet, tajemství Církve lze nahlížet buď z pohledu čistě fenomenálního, který se však nikdy nepřiblíží k jeho pravému bytí, anebo z pohledu čistě nadpřirozeného, kterým však ti, kterým nebyl dán, pohrdají. Je samozřejmé, že se pokusíme hovořit o Církvi pohledem druhým, jako o Církvi Slova Vtěleného.

4 Nikterak si nečiním nárok na úplnost svých analýz. Vlastně se o nic podobného nejedná, chtěl bych tu vyčíst jen pár faktů, které, zdá se, zůstaly poněkud ve stínu nebo zapomnění. Navíc jsem si vědom naprosté marnosti svého počínání v zemi, o které zůstává skutečně každodenní pravdou následující slova jednoho mého sangajského přítele: Nikdy nezapomeň, že Číňan je, bez okolků a s naprostou upřímností, schopen tvrdit pravý opak toho, co ti neméně upřímně tvrdil včera.“

5 Všechny ty, kteří mou anonymitu prohlédli, prosím, aby, jak říkají Číňané, střežili svá ústa jak hrdlo lahve.

6 Pomineme-li kult manichejský, který byl na území Číny povolen v roce 694.

7 Nechť mi specialisté prominou, že pošlapávám posvátné zvyklosti české sinologie, ale kromě vlastních jmen již přijatých, jako Peking, Nanking, Čankajšek atp. budu čínská vlastní jména přepisovat v mezinárodně užívaném Pinyinu.

8 Kantonský trh byl jediným možným styčným bodem mezi Čínou a ne-Čínou. Z důvodů odvěké xenofobie, k níž se ještě vrátíme, nebylo totiž cizincům dovoleno usadit se na posvátné půdě. Své zboží směli pouze doprovázet. Vše se tedy odehrávalo formou jakéhosi „mostu“ mezi kantonským říčním přístavem a Macaem, den plavby vzdáleným portugalským přístavem, který byl nejen baštou obchodu, ale i katolických misionářů. Riccimu se podařilo proklouznout právě tímto kanálem. O svém následném putování napsal úžasné vyprávění.

9 Toto téma by zaplnilo celé knihovny. Protože však nejsem teutonský univerzitní profesor, omezím se jen na tuto poznámku, již napsal sám Lu Xun, který bývá považován za jednoho z největších moderních čínských spisovatelů: „V průběhu věků měli Číňané pouze dva způsoby, jak chápat cizince: buď jako divoká zvířata, nebo jako nadřazené bytosti. Nikdy nebyli schopni s nimi nakládat jako s přáteli a vidět v nich sobě podobné bytosti.“ Je možné říci, že apriorní podezření vůči všemu, co není chanského původu, je druhou přirozeností Číňana. Styk s cizáky, za císaře tradičního nebo rudého, byl a je přísně kodifikován. Nebyl-li úplně zakázán a trestán smrtí, zůstával v podstatě v rukách hrstky lidí, úředníků určených k vaší „ochraně“ a všemohoucích tlumočníků, kteří jsou tu jednak k vašim službám, jednak aby vás střežili před nebezpečnými vrtochy vás samých (cizinec je od přirozenosti nevypočitatelný.) Toto více méně dobře naolejované soukolí (olejem není nic jiného než valuta a další kalkulovatelné výhody) způsobuje, že jste se vším, co je vám předkládáno, navýsost spokojeni. Může se stát, že během svého pobytu budete před Čínou ochráněni tak dobře, že z ní nakonec nespatříte nic.

10 Nechali si též narůst plnovous, což bylo pro Číňany vždy znakem dosažení zralosti a důležitosti. Asijcům totiž vous roste, pokud vůbec, až ve stáří.

11 Číňané tuto „hru“ nazývají „věčným divadlem mandarínským“; věčným, tj. platným dodnes.

12 Nerad bych padl do léčky, kterou pokaždé tato rozporuplná otázka nastražuje. Jen bych poznamenal, že vedle pádných kritik, kterých se Tovaryšstvu dostalo, se našla i neuvěřitelně smutná a malicherná řevnivost a závist vedoucí ke směšným hádkám, nehodným učedníků Kristových.

13 Ne nadarmo se jejich poblouznění nazývá sinomanie, nemoc, kterou trpí občas i ti nejotrlejší ze sinologů. Jako příklad uveďme La Mothe La Vayera, vychovatele samotného Krále Slunce, jenž do svých privátních litanií přidal verš: Sancte Confucii, ora pro nobis.

14 Nejznámějším malířem na dvoře Qingů je bezesporu P. Giuseppe Castiglione († 1766), známý pod čínským jménem Lang Lhining, který po studiích malby v Itálii přinesl na císařský dvůr také evropské pojetí kontinuální perspektivy, která byla něčím zcela neznámým, ale nikdy se v Číně neuchytila.

15 V podpalubí Britové dokonce přivezli i pozlacený kočár opatřený posledním vynálezem, moderním pérováním. Jak jsme viděli, kočár ani pérování Syn nebes nepotřeboval. Nosítka o šedesáti nosičích odpovídala lépe jeho slávě.

16 Jak uvidíme v části věnované Číně současné, naivita našich diplomatů (i nás, kteří jim jejich prášilovství věříme) se vyrovná pouze jejich vysokému mínění o sobě samých. K jejich obraně řekněme, že ti nejbystřejší z nich občas alespoň cítí jakési podezření, že role, která jim je na mandarínské scéně přidělena, je staví spíše mezi figuranty či přímo do role křoví.

17 Je zajímavé konstatovat, že nikdo z velevážených přítomných gentlemanů si nepoložil otázku po etickém rozměru takového počínání; opium bylo zboží jako každé jiné a navíc náleželo poddaným britské koruny.

18 Výpočet všech zahraničních vměšování do čínské politiky a vpádů na čínské území by byl dost zarmucující, řekněme jen toto: od roku 1840 do roku 1937 došlo k osmatřiceti porušením čínské suverenity takových měřítek, jako byly okupace ostrova Zhoushan, Hongkongu, Heilongjiangu, Ili, Fomosy (Taiwan), Anpingu, Penghu, Macaa, Hankou, Shandongu, Západního a středního Tibetu, Vnějšího Mongolska, Mandžuska a japonská invaze do Číny v r. 1937. I když těmito porušeními základních práv tohoto tak hrdého národa se jeho xenofobie ospravedlnit nedá, lze ji alespoň chápat. Jak nepochopit dnešní, i když rudě zbarvený pocit zadostiučinění v otázkách návratu Hongkongu a Macaa, jak nechápat požadavek návratu Taiwanu apod.?

19 O dort se postupně podělily následující státy: Velká Británie, Francie, Rusko, Německo, Japonsko, Belgie, Itálie, Rakousko.

20 A nejen to. Misionáři se ani neváhali spojit s těmi, které Číňani nazývají páni kraje, tzn. lokálními despoty, majícími právo rozhodovat o životě a smrti místních obyvatel. Není tedy divu, že v zemích, jako byly třeba čínské provincie v Tibetu, byli misionáři ztotožňováni s quingskými mandaríny, zástupci a často despotickými vykonavateli pekingské moci.

21 Čínská přezdívka pro Japonce.

22 V roce 1949 byla Církev v Číně rozdělena na 20 církevních provincií s 20 arcibiskupy, 83 biskupy, 35 apoštolskými prefekty, mezi ordináři bylo 266 Číňanů. Z 550 milionů obyvatel se k čínské Církvi hlásily 3 miliony věřících, jimž bylo k dispozici 5788 kněží (z toho 2698 Číňanů). Ze 7463 řeholnic bylo 5112 Číňanek. V 17 velkých seminářích studovalo 924 seminaristů a dalších téměř 3000 jich studovalo v konviktech. Na území Číny pracovalo 39 mužských řádů a kongregací a 60 ženských. V 4446 školách všeho druhu studovalo více než 320 000 žáků. V Šanghaji, Pekingu a v Tianjinu byly otevřeny katolické univerzity. Církev spravovala též 254 sirotčinců, 216 nemocnic a 781 ošetřoven.

23 Papež Pius XII. se věnoval čínskému problému již dopisem čínské Církvi Cupimus in primis v r. 1952, následně pak encyklikami Ad Sinarum gentem (1954) a Ad Apostolorum Principis (1958). Přesné analýzy problémů čínské Církve vyvolávaly ze strany vlády velice silné reakce proti Apoštolskému stolci.

24 Znám několik takových kněží osobně, většina z nich strávila v lágrech více než 25 let. Naštěstí, neboť by byli bezpochyby zmasakrování během Kulturní revoluce, jako valná většina tehdy „svobodných“ kněží. Ignác Gong Pinmei byl ustaven kardinálem v roce 1991, ale do Posvátného kolegia byl zahrnut již v roce 1979. Jeho šanghajský „nástupce“ je aktivní dodnes.

25 Není bez zajímavosti, že se v přípravě této akce přihlíželo ke zkušenostem s vytvořením československého Pacem in terris.

26 Tento fakt je asi tím nejzávažnějším přečinem spáchaným vůči spolubratřím v době, kdy svornosti a vzájemné důvěry bylo třeba nejvíce. Když do tohoto prostředí zavítá vnější pozorovatel dnes, získá pocit, jako by se nic nezměnilo. Rány jsou stále otevřené.

27 Pro ty, které snad tato nevytříbená slova pohoršují, dodejme, že jsou na výsost pravdivá. Navíc Číňané nepovažují tyto digestivní projevy za neslušné. Můžete si být naopak jisti, že svému hostiteli učiníte neobyčejnou radost, když slovní chvály pokrmu opentlíte nějakým příslušným zvukem…

28 Komunističtí intelektuálové byli mnohem opatrnější. Historici se dodnes přou o to, zda kampaň Sto květů byla léčkou lišáka Mao Zedonga, jak to sám později o sobě tvrdil (tuto techniku nazval vylákat zmiji z hnízda a chytit ji za krkem), nebo zda šlo z jeho strany o špatný odhad.

29 Píše o tom Jean Pasqualini. Ačkoli má francouzské jméno, jde o stoprocentního Číňana, vychovaného v jednom katolickém sirotčinci vedeném francouzskými misionáři. Právě tyto „imperialistické styky“ mu později přinesly potíže: odsouzení na patnáct let laogai, z něhož byl nakonec propuštěn o něco dříve na přímluvu francouzských úřadů, které si na něj po dlouhé době vzpomněly. Hodilo se jim to do programu. Generál de Gaulle právě jako první oficiálně uznal existenci Nové Číny.

30 Skutečně skvělou a věrohodnou knihou k tomuto tématu je Prisonner of Mao Jeana Pasqualiniho. Autor klade zvláštní důraz na rozdíl čínského a sovětského gulagového systému: zatímco v gulagu již politický profil nebyl hoden pozornosti, čínský laogai byl v tomto směru důkladnější. Jak už název napovídá, komunisté byli skutečně přesvědčeni, že převýchova možná je. Stačí jen život v lágru v tomto směru zorganizovat. Vězňové byli nejen nuceni aktivně spolupracovat na každodenních politických zasedáních, během nichž šlo nejen o četbu článků Deníku lidu, ale byli vedeni i k osobní sebekritické „meditaci“. Kritikami a ránami navíc museli častovat své i své spoluvězně. O tom, jak účinný je tento způsob převýchovy, není nutné se dále rozepisovat. Dalším rozdílem mezi oběma typy lágrů je jejich ekonomický význam pro život společnosti. Produktivita laogai jako by neznala mezí. Známý odborník na laogai Harry Wu – sám v něm strávil 19 let – odhaduje tehdejší počet vězňů na 10 milionů. Tento společenský přínos je tak důležitý, že laogai jsou dodnes důležitou složkou národního hospodářství. S tím rozdílem, že většina vězňů je nyní nepolitických.

31 V poslední době se na toto téma objevilo několik titulů. Jedním z posledních je dílo novináře Jaspera Beckera Hungry Ghosts, China’s Secret Famine z roku 1996.

32 Kanibalismus, ačkoli utajovaný, se stal denním chlebem; dá-li se to tak říci.

33 Mao „přiznal“, že Velký skok kupředu byl omylem na 30 % a úspěchem na 70 %, což je typická čínská klička před „ztrátou tváře“.

34 Název dodala něžná polovička Velkého Kormidelníka, soudružka Jiang Qing. Tato dáma byla původně v Šanghaji 30. let, v tomto čínském Hollywoodu, známa spíše pod „uměleckým pseudonymem“ Modré jablko. Jelikož se jí ve u filmu dostávalo jen podřadných rolí, byla nucena využít i svých jiných kvalit, aby se za několik let vyšplhala až do domácnosti Yananského hrdiny, odkud se jí předtím podařilo vystrnadit druhou Maovu manželku (která se pak zbláznila). I když ji Mao Zedong nebral příliš vážně, ve svých slabých chvílích ji přece jen poslechl. Jiang Qing, vědoma si této typicky ženské „nadvlády“, povede Kulturní revoluci v okamžicích, kdy její manžel už nebude mít ani chuť, ani sílu se veřejnému životu věnovat. Je možné tvrdit, že za ní zbyly jen mrtvoly. Její hlavní doménou byla samozřejmě kultura a jejím nesmrtelným dílem šest revolučních oper (ve skutečnosti plagovaných), které bude znát každý Číňan nazpaměť, neboť půjde o jediné povolené árie, jež bude od rána do večera vyřvávat pouliční a závodní rozhlas. Konec Jiang Qing byl smutný jako celý její život – po Mao Zendongově smrti byla na příkaz „skrčka“ Deng Xiaopinga zatčena spolu s ostatními členy tzv. Bandy čtyř. Bude odsouzena k trestu smrti s jednoročním odkladem, což je takový dosti humánní trest, předpokládající možné obrácení oběti. I když k obrácení nedošlo, byl jí trest změněn na doživotí. Zestárlá a všemi opuštěná Jiang Qing se po spálení svých memoárů oběsila. Sama se obhajovala tím, že byla pouze Maovým psíkem.

35 Vedle veřejného lynčování existovala i zvláštní komanda, která své oběti mučila v objektech, které jsou ještě dnes ukazovány jako místa hrůzy. Očití svědci mi jen neradi vyprávěli o dobách, kdy sebevraždy skokem z okna byly tak běžné, že si na ně kolemjdoucí již začali zvykat. Sám syn Deng Xiaopinga jeden takový „pád“ přežil, ale zchroml na obě nohy.

36 Jednalo se o narážku na kampaň Zhou Enlaie a Deng Xiaopinga z roku 1974 Čtyři modernizace: průmyslu, zemědělství, vyučování a armády.

37 Jak neuvést příklad poslední návštěvy amerického prezidenta v Číně? Tento politik, pěstující si image ochránce lidských práv, vyjádřil při přípravě své návštěvy přání promluvit na toto téma s čínskými studenty. Jak odvážné, povzdychli si všichni jeho obdivovatelé. Čínská strana však s klidem odpověděla, že taková možnost by byla samozřejmě možná, pod podmínkou, že se pak prezident zúčastní vojenské přehlídky, kterou na jeho počest uspořádali – kde jinde – na náměstí Tiananmen. Čínští organizátoři Američany nezklamali. Prezident promluvil před zaplněnou aulou. Jen snad přesně nevěděl, kdo ho poslouchá. Pochopil to poté, kdy pasáže, jež měly podle plánu vyvolávat bouřlivé ovace, provázelo mlčení. Demokracie, lidská práva, svoboda projevu, Tibet, ženská otázka – Nic a Ticho. Jaká však sláva, kolik křiku a slz, když se následujícího dne objevil na tribuně pod známým portrétem Velkého Kormidelníka a holdoval šikům a tankům, několik metrů od míst… Další komedií bylo znovuotevření Šanghajské synagogy k radosti První dámy Bílého domu. Byla to sláva se vším všudy – newyorští rabíni, vzácné svitky Tóry, spousty novinářů. Pouze se zapomnělo, že v Číně není židovství povoleno, ostatně nebylo by pro koho – poslední šanghajský žid zemřel před 17 lety. Synagoga byla v myslích vládních představitelů vždy jen muzeem, navíc nedostupným. Během mé návštěvy Šanghaje bylo pokaždé zavřeno a vrátná, pletoucí na zápraží za vstupní mříží, mi svou lámanou mandarínštinou (šanghajštinu neovládám) vždy odpověděla: možná zítra.

38 Žádný Číňan nezapomene na Hongkong, Macao, Taiwan, všechny ty neobydlené ostrůvky, které Japonsko Číně odpírá, ani na Tibet.

39 Týká se to alespoň samotného náměstí. Od roku 1990 je toto místo od dubna do června zcela uzavřeno. V den D se po náměstí procházejí jen podivní zahraniční turisté ve slunečních brýlích a s velkými batohy a také chanští pánové ve slušivých civilních oblecích s nezvykle nafouklými kapsami. Mezi oběma skupinkami, které číhají na manifestující blázny, jimž se podaří projít sítem kontrol v přilehlých ulicích, vládne rivalita. Od roku 1990 se takový blázen našel jen jeden – klidně vytáhl z kalhot transparent požadující potrestání viníků a vyšetření června 1989, rozbalil ho a sedl si k němu. Naši rivalové se na něj svorně vrhli. Přežvykující barbaři vytáhli z batohů kamery a filmovali zásah ostřížích jednotek s pendreky. Avšak sotva zaostřili, už se i na ně sesypalo takové množství ran, že z kamer ani z filmů nezbylo nic. A náš blázen? Protože nebylo možné ho jen tak odsoudit na doživotí, byl alespoň zavřen tam, kam patřil – do blázince. Jeho ženě, která si stěžovala, prokurátor vysvětlil, že protestovat na Tiananmnen může jen duševně narušený člověk.

40 Od roku 1997 bylo masově propouštěno 15 milionů ze 140 milionů dělníků státního sektoru, který je zcela neschopný čelit ekonomické krizi. V roce 1999 se počítá s propuštěním dalších 19 milionů. V provinciích snad není týdne, kdy by nedošlo k manifestacím propuštěných zaměstnanců, kteří jsou odkázáni na naprosto nedostačující tříměsíční sociální podporu. O zoufalství státní správy svědčí i to, že v některých oblastech, například v Shenyangu, sami policisté rozdávali zájemcům z řad manifestujících stoyuanové bankovky a prosili je, aby se rozešli. Podle průzkumů bude v roce 1999 hledat ve městech práci na 30 milionů lidí, ale najde ji možná jen polovina z nich.

41 Co se systému laogai týče, nacházejí se v nich podle nejskromnějších odhadů více než 2 miliony lidí, z toho, na rozdíl od let minulých, asi 98 % nepolitických. Někteří, například již citovaný Harry Wu, však počet vězňů odhadují na mnohem vyšší. Tábory laogai se nyní staly finančně nezávislými, jejich ředitelé se změnili v podnikatele toužící nejen nasytit své „zaměstnance“, ale též využít výhod, které mu poskytují: neplacená, ve všech podmínkách pracující a všechny práce vykonávající síla, absence kontrol pracovních podmínek… O tom, co s sebou jinak pobyt v laogai přináší, hovořit nechci, kolik sadismu, bití, znásilňování, nelidských samotek… Je jen v zájmu zaměstnavatelů, aby pracovníci svoji „továrnu“ neopouštěli, a pokud jsou vězni nakonec propuštěni, není jim povoleno opustit oblast tábora a nezbývá jim nic jiného než tady zůstat a pracovat takřka za stejných podmínek, tentokrát jako „svobodní“ zaměstnanci. Tyto nespočetné výhody přitahují i zahraniční kapitál, kterému se daří vyvážet výrobky vězňů i přes zákaz mezinárodního práva a tučně na tom vydělávat. Rovněž je nutné se zmínit o teprve nedávno odhaleném, i když dlouho tušeném obchodu s lidskými orgány. V blízkosti věznic a táborů byly vybudovány moderní soukromé kliniky, které vedle dalších služeb nabízejí též transplantaci, především jater. Jde o obchod velice lukrativní, protože procento úspěšných operací je velmi vysoké. Není divu, „dárci“ bydlí nedaleko. Těchto služeb využívají jak vysocí straničtí úředníci, tak Číňané ze zámoří. Někteří z nich vědí, oč se jedná. V okamžiku, kdy je několik zájemců o transplantaci, jsou v nedaleké věznici vykonány (někdy veřejně) popravy mladých, zdravých a předem vyšetřených lidí. Vedle popraviště – podle očitých svědků – čekají sanitky a připravení ošetřovatelé, kteří po konstatování smrti tělo převezou a… Harry Wu tvrdí, že jeho institut vlastní důkazy o přímém vyoperování obou ledvin z těl ještě žijících vězňů. Po zveřejnění těchto objevů čínská strana samozřejmě všechna obvinění dementovala slovy: socialistická Čína si svých odsouzenců na smrt váží!

42 I v těchto situacích však záleží jen na osobě úředníka. Tučná obálka s administrativním poplatkem občas pohne i neoblomnými direktivami shora. Jak známo, platí v Číně dosud tzv. vnitřní pas, který opravňuje k pobytu na jistém místě, ale pouze na něm. Změna tohoto vnitřního pasu se dnes stala zlatým dolem úředníků, neboť je, podle zákona, kromě několika výjimek, naprosto vyloučena. Komunisté se tak snaží zabránit (marně) migraci z venkova do měst a z nehostinných oblastí do úrodných. Cestovní pas a tedy možnost výjezdu do zahraničí (nikoli jistotu, že jim bude dáno konkrétní povolení) mají jen známí známých kteří mají známé, kteréžto známé je třeba ještě podplatit, aby vše šlo rychle, jak říkají Číňané: užívat vchodu pro zaměstnance. Je samozřejmé, že křesťané jsou více než kdo jiný nuceni se uchylovat k těmto praktikám. Stane-li se občas, že se podzemním křesťanům podaří takto získat pas, podobná eventualita u kněží, vyhledávaných týmiž úřady, u nichž by měli podat svou žádost o pas, nepřipadá v úvahu. Křesťané a dokonce i kněží náležející k Vlastenecké Církvi podobné problémy nemají.

43 Na území Číny tak dochází nejen ke zdvojení ordinářů jedné diecéze (jeden tajný, jeden oficiální), ale stává se, že oficiální biskup je zároveň uznán Římem, takže diecéze má ve svém čele dva, někdy i tři biskupy. Jako takoví by samozřejmě měli spolupracovat a Vatikán je k tomu nabádá, ale vzhledem k situaci dvou vzájemně neprodyšných církví je takováto spolupráce nemožná. Tím spíše, že biskup Vlasteneckého sdružení byl dosazen do diecéze za účelem rivalizovat se svým podzemním spolubratrem, v čemž mu dopomáhá fakt, že podle čínského práva jen on sám je biskupem.

44 Dobře tento problém vystihuje následující úryvek z dopisu jednoho biskupa podzemní Církve. Dopis byl adresován Svaté stolici: „…rád bych se na Vás obrátil s následujícím otázkami: Jaké je přesné stanovisko Svaté stolice ohledně biskupů uznaných papežem, kteří jsou zároveň členy Vlasteneckého sdružení? Přeje si Svatá stolice, abychom s nimi koncelebrovali? Pokud ano, je to vůbec možné? – Máme i nadále odmítat vstup do Vlasteneckého sdružení a pokračovat v hlásání víry v podzemí? Nebo snad máme přistoupit na požadavky vlády, vyjít z ilegality a spojit se s biskupy Vlasteneckého sdružení? – Máme, či nemáme uznat vládě podřízenou Biskupskou konferenci Číny a přijmout její vedení? – Co se týče biskupů uznaných Svatou stolicí a zároveň vykonávajících vedoucí funkce ve Vlasteneckém sdružení či jinde, vyžadujete od nich nadále, aby se ze všech svých sil pokusili opustit Sdružení, nebo jim umožňujete ve Sdružení zůstat, a využít tak svobody ke službě svým věřícím?…“

45 Za narození toho druhého museli zaplatit pokutu, kterou splácejí ještě dnes. Toto riziko jim však už nehrozí, Telan, v češtině Tereza, byla po porodu sterilizována…

46 Nepřekvapila mě ani tak citace její dobře známé básně, jako spíše Velká Terezie vůbec. I když je v Číně samozřejmě známá, její obliba zůstává daleko pozadu za Terezií maličkou, svatým Antonínem Paduánským a naším Jezulátkem.