POD ČAROU • Souvislosti 2/2001


Jan Dobeš / Demokracie a církev: od nepřátelství ke spolupráci

Politická demokracie se musela již od svých poněkud „syrových“ počátků v období Francouzské revoluce vyrovnávat s řadou protivníků a problémů. Mezi jejími nepřáteli najdeme jak vrstvy, které proti ní stály přirozeně, ale také síly, jež byly do opozice dotlačeny shodou okolností a u nichž existovala perspektiva smíření a vnitřního sblížení s demokracií. Ani dnes, více než dvě století od prvních praktických pokusů o realizaci demokratického politického uspořádání, není úplně jasné, do jaké skupiny patří církve, zejména církev římskokatolická. Drtivá většina jejích představitelů se dlouho stavěla proti demokracii a proti politickým kruhům, které o demokracii usilovaly a jejichž vzestup byl s demokracií spjat. Dlouho se jim zdálo, že režim založený na (alespoň určité) míře individuálního rozhodování, na vyjednávání mezi různými politickými směry a především na autoritě odvozené nikoliv z Boží vůle, ale z pouhých voleb, je s principy, jimiž se řídí jejich církev, v nesmiřitelném rozporu. S postupem desetiletí, kdy se demokratická forma vlády prosazovala ve stále větším počtu zemí, včetně zemí katolických, se ale museli římští katolíci naučit demokracii akceptovat, pohybovat se v demokratickém prostředí a nakonec i využívat její možnosti.

Kniha německého historika a politologa Hanse Maiera Revoluce a církev se věnuje právě tomuto procesu postupujícímu od vzájemného odcizení a nepřátelství přes stav jakéhosi ozbrojeného příměří ke smíření. Konkrétním projevem tohoto vývoje je vznik a formování křesťanskodemokratických stran. Jejich počátky spadají do doby rozšiřování politicky aktivních vrstev obyvatelstva a tříštění původně jednotných klasicky liberálních politických stran. Nástup stran křesťanskodemokratických Maier neztotožňuje s „běžným“ politickým katolicismem. Odlišuje totiž pojmy politický katolicismus, který má výrazně defenzivní charakter, a katolickou politiku, která se průběžně adaptovala na nové podmínky a usilovala o obhajobu zájmů katolické církve a katolíků (např. o církevní vliv na školství). Křesťanskodemokratické strany ztělesňovaly nové kvality, které souvisely s novým charakterem politického života, jehož se již nezúčastňovaly pouze tradiční společenské honorace, ale vstupovaly do něj masy středních, a i nižších vrstev. Tyto širší souvislosti autor ke škodě věci poněkud opomíjí a soustřeďuje se pouze na proměny katolické politiky. Charakteristické znaky křesťanskodemokratických stran (obhajoba partikulárních zájmů, odlišné společenské zázemí vůdců, rozšíření působení i mimo hranice parlamentních aktivit) platí stejně tak i pro strany sociálnědemokratické či agrární.

Po úvodu věnovaném těmto otázkám následují čtyři kapitoly pojednávající o vztazích katolíků a demokracie od vzniku tohoto problému za Francouzské revoluce až po počátek 20. století.

Francouzská revoluce byla dlouhou dobu předmětem spíše politicko-ideologických sporů, v nichž se střetávaly zjednodušující pohledy revoluci buď jednoznačně vyzdvihující, nebo naopak radikálně odsuzující. S tím souvisela i diskuse, zda byly cíle revoluce v souladu s křesťanskými ideály, či zda jim odporovaly. I poučenější český čtenář dnes už ví (mj. i zásluhou pozoruhodné knihy F. Fureta o Francouzské revoluci, vydané u nás před několika lety), že povaha problému si vyžaduje kritičtější a diferencovanější přístup. Na jedné straně je sice nesporné, že usilování představitelů revoluce se muselo od počátku dostávat do konfliktu s církví, ale na straně druhé nelze zapomínat na skutečnost, že revoluce obsahovala i jisté náboženské prvky a že významné politické akty roku 1789 byly doprovázeny i církevními obřady. Revoluce si osvojila, podobně jako některé její pozdější následovnice, určitou formu laicizovaného křesťanského idealismu. Zpočátku tedy existovala snaha postavit stát a církev vedle sebe a pěstovat jejich spolupráci. Brzy se však mělo ukázat, že představy o cílech takové spolupráce jsou sotva slučitelné. Zatímco církvi šlo o udržení vlastního postavení v podmínkách jen mírně reformovaného státu, směřovali revolucionáři stále zřetelněji k budování radikálně nového systému, který sice církev měla posvětit, ale zároveň se měla vzdát přinejmenším většiny svých společenských výsad a nakonec se v novém spojení úzce politických a transcendentních cílů pravděpodobně zcela rozplynout. Na půdě dané radikální podobou Francouzské revoluce nakonec nebyla spolupráce státu a církve možná. Mezi systémem opřeným o revoluční ideály a církví se tak rozevřela propast, která, ovšem pouze částečně, byla překonána teprve po téměř 100 letech. Zcela odstraněna nebyla dodnes, přičemž však dnes je tato skutečnost již z obou stran hodnocena spíše pozitivně.

Je známo, že Francii lze minimálně od dob Francouzské revoluce pokládat za jakousi laboratoř revolučního i protirevolučního politického myšlení i praxe. Z toho důvodu se také Maier zabývá téměř výhradně vývojem vztahu demokracie a revoluce ve Francii. Situace v této zemi byla o to složitější, že zde po staletí existovalo zvláštní sepětí mezi státem a církví, především episkopátem. Francouzští biskupové dlouhodobě budovali nezávislost na kurii. Toto úsilí ztělesněné v ideologii tzv. galikanismu nabylo po zásadní změně politické situace za revoluce ovšem zcela novou podobu. Stát, který chtěl církev zcela ovládnout, se z partnera změnil v nepřítele a původní snaha o svobodu církve ústila v její porobu. Galikanismus ale měl ještě jiné důsledky. Vedl totiž ke strnulosti sociální struktury francouzské církve, v níž se prohlubovaly rozdíly mezi nižším a vysokým klérem. Vysoký klérus byl na jedné straně ztotožněn se starým režimem a síla revolučních opatření směřovala i proti němu. Naproti tomu se ale nižší duchovenstvo sbližovalo s tzv. třetím stavem a právě příznivci tohoto spojenectví ovládli v roce 1789 duchovní stav. Ti mohli akceptovat první revoluční kroky likvidující některé církevní výsady, z nichž měli beztak jen malý užitek. Revoluce se však u nich nezastavila a počet jejích příznivců mezi kněžími se pochopitelně stále zmenšoval. Galikanismus v podobě církve spojené s ancien régime však také přispíval k budování vize jednotné a mocné církve, která se po Tridentském koncilu zotavovala z otřesů způsobených reformací. Ve snaze znovu vyzvednout svůj nezastupitelný význam kladli církevní představitelé důraz na společenskou užitečnost, na svoji důležitost pro udržování společenských norem. Tím ovšem, jen zdánlivě paradoxně, církev svoji nezastupitelnost ztratila. Sama se začala dostávat do pozic, na kterých ji chtěli vidět i osvícenci a ve kterých nevadila ani většině revolucionářů. Velké nebezpečí spočívalo v tom, že odtud lze církev snadno vytlačit. Takové úkoly mohou převzít instituce jiné a církev pak bude obtížně hledat další důvod svojí existence.

Maier je přesvědčen o tom, že buržoazie jakožto společenská vrstva, která vzešla z revoluce, stála svým systémem hodnot a životním způsobem mimo církev a že se vůči církvi nacházela v nutné opozici. Ačkoliv známou tezi Maxe Webera o vlivu protestantské etiky na vznik kapitalismu je třeba přijímat s jistou rezervou, není možné vztah buržoazie a reformačních vyznání zcela ignorovat. Navíc pozdější vývoj této problematiky, kterým se zabýval v dalších kapitolách, ukazuje, že i ve vztazích katolické církve a buržoazie byl nakonec nastolen kompromis a vzájemně výhodná kooperace.

Na přelomu 18. a 19. století se nicméně zdálo, že buržoazie církev skutečně k ničemu nepotřebuje a nic od ní neočekává a naproti tomu že církev pokládá buržoazii za vrstvu, jejíž životní zásady zcela odporovaly církvi a vůbec křesťanské víře.

Oba protivníci se začali připravovat na vzájemný boj. Maier sleduje tyto přípravy pouze na církevní straně. V následující kapitole se věnuje tradicionalistickým myslitelům De Maistremu, De Bonaldovi a Lamennaisovi. Tato jména jsou v dějinách politického myšlení pevně zakořeněna jako symboly ultrakonzervatismu reagujícího na přepjatosti francouzské revoluce podobně radikálním a realitě vzdáleným voláním po návratu k tradicím monarchie, řádu a morálky. Jejich díla bývají ale nesprávně pokládána za pouhé negativní odmítání revoluce a jejích důsledků. Na něm je však vystavěn pokus o nový společenský řád opírající se o náboženství a hierarchické uspořádání vlastní církvi. Cílem je rekonstrukce společnosti na základě náboženství. Tito vášniví obhájci zájmů církve, stejně jako jejich někteří pozdější duchovní pokračovatelé (např. vůdce Action francaise Charlese Maurrase), tedy, snad poněkud překvapivě, vlastně omezují poslání církve na roli určitého garanta společenského pořádku a stability. Duchovní záležitosti církve přitom oddělují od státu, což je vzhledem k povaze tohoto státu snadno pochopitelné. Výše zmíněný galikanismus měl být nahrazen podřízením národních církví římské kurii. Zůstává ale otázkou, jestli lze takový postoj, jak naznačuje Hans Maier, považovat za předznamenání moderního liberálního pojetí vztahu státu a církve.

Ve zbývajících dvou kapitolách hlavního textu knihy se autor zabývá konceptem křesťanské demokracie a politickými silami, které jej reprezentovaly. Mezi francouzskými katolíky se začaly ve větší míře ozývat hlasy volající po smíření katolicismu s moderní společností a státem. Zvolna sílilo i přesvědčení, že zájmům katolíků nejlépe poslouží zapojení se do politického života a využívání všech dostupných možností, jež postupně se prosazující demokracie skýtá. Kromě přirozených témat (církevní školství, církevní majetek apod.) se pro tvořící se katolickou politiku otevíral prostor pro řešení sílících sociálních problémů. Nutno ovšem přiznat, že většina katolíků zůstávala dlouho konzervativní a k této změně taktiky se odhodlávala jen těžce a váhavě. Návrhy na přizpůsobení se církve moderní době, přesvědčení o tom, že liberální požadavky moderní doby nejsou s církevním učením v žádném rozporu, vycházely převážně z prostředí revoluční tradice francouzského katolicismu. O jejích počátcích v podobě spojenectví nižšího kléru s třetím stavem v roce 1789 bylo pojednáno výše. Revoluční excesy existenci tohoto trendu samozřejmě příliš nepřály, ale přesto nikdy nepřestal zcela existovat. Jeho představitelé tvrdili, že revoluční ideje nejsou v rozporu s křesťanstvím a že jejich skutečného naplnění nejsou schopni dosáhnout od církve se odklánějící revolucionáři, ale jenom sama katolická církev.

Celkový vývoj v Evropě ve 2. polovině 19. století charakterizovaný definitivním vzestupem buržoazie k politické moci a naléhavou přítomností sociálních rozporů přinutil francouzské katolíky i Řím k formulaci nové strategie. Vzniklo katolické sociální hnutí, jehož vůdčí postavy usilovaly o řešení sociální otázky v duchu katolického učení a snažily se rozšířit vliv církve mezi dělníky. Známá encyklika papeže Lva XIII. Rerum novarum z roku 1891 měla všechny katolíky upozornit na existenci naléhavých politických a hlavně sociálních problémů a měla jim též zdůraznit, že jejich církev nemůže zůstat stranou jejich řešení. Papež se touto encyklikou snažil zabránit tomu, aby se církev dostala na vedlejší kolej a aby se z ní nestal skanzen zkostnatělých dogmat a představ. Záměry se podařilo naplnit jen zpola. Proces sekularizace moderní společnosti pokročil natolik, že církev již nemohla pomýšlet na její jakési ovládnutí, při řešení existujících problémů se nemohla stát dominantní silou. Na druhé straně však encyklika přiměla rozhodující masu laiků i kněží k přijetí demokratického systému, nenechala vytlačit církev do sféry společenské bezvýznamnosti a ponechala jí prostor k dalšímu smysluplnému a akceptovanému veřejnému působení. Církev projevila ochotu smířit se s demokracií a republikou a dala najevo, že nadále nebude apriorně odmítat žádnou formu vlády, pokud nepůjde o vládu vysloveně proticírkevní a protikřesťanskou. Tato „historická“ změna by však nebyla představitelná bez podobně dalekosáhlých změn v pojetí demokracie, která ustoupila od někdejšího přesvědčení, že společnost tvoří pouze atomizovaní a teoreticky svobodní jednotlivci zastřešení státem a připustila i existenci a působnost jiných, na státu nezávislých struktur.

Tím se na závěr dostáváme k přínosu Maierovy knihy pro českého čtenáře, českou církev a celou českou veřejnost. V našem prostředí totiž v důsledku našeho odstupu od vyspělých zemí s vyspělým demokratickým systémem v těchto otázkách stále není jasno. Množství laiků i duchovních o demokratické formě vlády přinejmenším pochybuje či ji rovnou odmítá a pokládá ji za principiálně neslučitelnou se svojí vírou. Na druhé straně mnoho politiků a publicistů upírá církvi možnost veřejného působení, odsouvá ji jen mezi zdi kostelů a chápe ji jako instituci, která je určena výhradně k „uspokojování náboženských potřeb věřících“ a pro kterou ve veřejném prostoru mezi občanem a státem není místa. Kniha Revoluce a církev vydaná brněnským nakladatelstvím CDK, jež dlouhodobě podněcuje k přemýšlení o vztazích církve a demokracie, určitě tyto představy, v civilizovaném světě dávno odvržené, neodstraní, ale snad alespoň napomůže k jejich postupnému překonání.

Hans Maier, Revoluce a církev. K dějinám počátků křesťanské demokracie. Brno, CDK 1999. Přeložili Josef Štochl, Ladislav Kabát, Jiří Stejskal.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku