OKO • Souvislosti 2/2001


ZDENĚK KRATOCHVÍL / JAKO ZŘÍTELNICE OKA

„Ochraňuj mě jako zřítelnici oka“, modlí se žalmista. Proč zrovna jako zřítelnici oka? Vždyť máme i jiné důležité a citlivé součásti – a Ten, k němuž se takto modlí, není tělesně představitelný. Slepota je jistě nejstrašlivější smyslové postižení, srovnatelná je s ní snad jedině ztráta hmatu. Leč zřítelnice oka, kora ofthalmú, není pouze nástrojem užitkového vidění. Je spojnicí duše a světa i spojnicí komunikace mezi lidmi. Pohled působí i vnímá. Zrak vnímá i pohled druhého a někdy i pohled světa. Jsme částí světa a vnímáme to všemi smysly. Zřítelnice oka je však funkčním znakem naší prostorovosti. Je rozhraním nitra a vnějšku, a to ve fyzickém i metaforickém smyslu. Čistota, neporušenost a přitom prostupnost tohoto rozhraní rozhoduje o našem vidění, opět doslovně i metaforicky. Rozhoduje o možnosti vnímat krásu, která je nejspíš spojnicí mezi naším viděním a skutečností.

V jazyce metafor je oko nejčastěji spojováno s duší (jakožto její okno) nebo se srdcem (stran nároku čistoty). Zřítelnici oka říkáme „panenka“, což koresponduje také s víceznačností řeckého slova kora: „zřítelnice“ i „dívka“ (a podobně i latinské „pupila, panenka“). Pole asociací dovršuje titul pozdně antického hermetického spisu: Kora kosmú – Panenka světa, Zřítelnice kosmu.

Biologicky viděno ovšem oko souvisí s mozkem. Pokud jde o oko tzv. komorové – jaké máme my lidé a ostatní obratlovci, ale třeba i hlavonožci –, je jisté, že se v průběhu evoluce živých bytostí nevyvinulo pouze jednou, ale dvakrát nebo třikrát. Ne všechny komorové oči na světě jsou tedy součástí téže vývojové větve jako oči obratlovců (a to necháváme stranou mozaikové oči hmyzu a jiné). Zdá se, že tendence vidět je dosti obecnou vlastností lecčeho živého – a že oko našeho typu je také jednou z obecnějších možností, jak takovou touhu naplňovat.

Fyziologicky viděno není naše oko samo o sobě ta nejlepší kamera. Většinu práce za ně musí udělat mozek. A jedině díky souhře funkcí oka samotného, složitých mozkových funkcí, a dokonce i díky řadě drobných pohybů oka a celé hlavy vidíme ostře a barevně v celém zorném poli i v jeho hloubce – a navíc stereoskopicky.

Opticky viděno je oko spojná čočka a fotocitlivá plocha. Obecněji vzato: optický systém, určený různými parametry, např. ohniskovou vzdáleností (15 až 20 mm), zorným polem, rozlišovací schopností (1 úhlová minuta), maximálním průměrem vstupní pupily (6 až 7 mm), citlivostí, spektrálním rozsahem (0.39 až 0.77 mikronu). Optický systém není realizován pouze jednoduchou oční čočkou, ale i pomocí ostatních průhledných tkání. Technickou nápodobou by byl malý širokoúhlý objektiv o světelnosti 2.8 až 3.4, jenž ovšem ostře kreslí pouze uprostřed zorného pole. Řada firem běžně nabízí ke svým fotoaparátům o mnoho kvalitnější výbavu, ale zatím to nikomu zrak nevrátilo.

Z obecně fyzikálního hlediska je nejdůležitějším parametrem ona vstupní pupila, to jest průměr otvoru, kterým může světlo vstupovat. Vše ostatní je náležitostí fyzické realizace. Vstupní pupila („panenka“) určuje nejen množství světla, které může do optického systému vstupovat, ale především jeho hypotetickou rozlišovací schopnost. Ta je úměrná velikosti pupily (tedy minimální rozlišitelný úhel je tím menší, čím je pupila větší). Z toho plyne, že vidění je založeno na jakémsi „holografickém“ ustrojení vztahů mezi prostorem a světlem. I nejmenším kousíčkem prostoru prochází optická informace o celku světa! Ale čím je onen kousek (pupila) větší, tím je ta optická informace ostřejší, bohatší a rychleji dostupná. Naše oko rozliší 1 mm tak na vzdálenost 3 metrů, ale pupila velikosti kosmu „vidí“ ještě na vzdálenost celého vesmíru naprosto zřetelně každou tisícinu milimetru!

Vidění na dálku ovšem předpokládá průhledný prostor. Je to paradox, neboť předpokládá nějaké nic, aspoň z hlediska optického. Navíc tu distanci potřebuje. Třísku ve svém oku nevidíme, protože nám znemožňuje vidět, zato smítko v oku svého bližního vidíme. A když se skrz čistý a temný prostor díváme na něco, co svítí, pak zrak triumfuje! Světlo svíčky můžeme vidět na několik kilometrů, světlo hvězd na takovou vzdálenost, že by se k té předchozí muselo připsat šestnáct nul – a i bez dalekohledu dohlédneme ještě tisíckrát dál (ke galaxii v Andromédě)! Zato pod nohy si nevidíme ani o píď, aspoň pokud stojíme na zemi. Přitom je naše oko tak citlivé, že při dobrém počasí cosi vidí i v bezměsíčné noci. Stačí k tomu světlo oblohy, tvořené z větší části strašlivě dalekými zdroji (vzdálenými galaxiemi), které samy o sobě nevidíme, ale protože jich je opravdu mnoho, tušíme v jejich světle obrysy pozemských věcí. Vidění je skutečně záležitostí kosmu, i když za všedních okolností spatřuje spíš jednotlivé pozemské věci ve světle Slunce nebo v umělém světle, které je ovšem též metamorfátem světla Slunce nebo kdysi vybuchlých hvězd (to v případě jaderného zdroje).

Tyhle podivné vlastnosti zraku souvisejí s tím, že vidění je základem „představ“, „obraznosti“ i racionality. O našem poznávání běžně mluvíme slovy, která prvotně patří ke zraku: „Už je to jasné!“ Tahle „zraková metaforika poznání“ se stala dokonce základem určitého stylu filozofie, nejpregnantněji u Platóna. Vždyť „idea“ jako rozpoznání skutečnosti znamená právě to viděné, ovšem viděné zrakem mysli. Také druh (eidos, speceis), tedy určení identity je vlastně vzhled. Vidět znamená vědět. Pravda (alétheia) je řecky „neskrytost“, tedy zraková dostupnost. Takové myšlení zcela samozřejmě pracuje s prostorovými metaforami skutečnosti a geometrizuje svět.

Viděné zpravidla považuji za spolehlivější nežli slyšené. Ale přesto může klamat nejenom zrak, ale sama představivost, obraznost. Víme o tom, že fantazie mohou být klamné. My ale nemáme odkud čerpat ani jistotu, že nás neklame rozum samotný, protože nedisponujeme instancí, která by to posoudila – pokud by takové posouzení nemělo být nerozumné. Můžeme soudit leda po ovoci – a to je často už pozdě a navíc každý posuzuje jinak, podle své chuti. Za sebe soudím, že rozum nás v jednotlivostech často chrání před mnoha klamy i sebeklamy, ale současně nás jaksi celkově zavádí, odvádí od hloubky skutečnosti. Asi podobně, jako kdybychom se řídili jenom podle zraku.

Na zrakové metafoře poznání vyrostlo i celé pojetí tzv. „objektivity“, ale to by byla jiná pohádka. Metaforám zřítelnice je bližší to, že se zrakem i rozumem nějak souvisí i naše pojetí mravnosti. Pravda zakládá správnost (orthotés), a to nejen poznávací, nýbrž i morální. A tady se zdá být kámen úrazu! Kdo by řekl, že mu nejde o pravdu ani o morálku, ten by vypadal jako úplný zpustlík. Tím spíš v naší zvrácené době: vypadal jako pouhý vzácně upřímný současník okolní politiky, ekonomiky a práva. Oko je znakem prozřetelnosti a dozoru, ať už božského – nebo nějakého uniformovaného či tajného.

Jak je možné, že se v jednom znaku potkávají významy tak výsostné a tak urážlivé? Navíc se vzájemně prostupují. Umíme si přece představit dobrotivé a spravedlivé oko Boží a podobně i láskyplný dohled matky nad hrajícím si batoletem – ale zrovna tak známe dozory méně vlídné, počínaje výčitkou a konče pohrůžkou, ať už jde o dozorce, špehy nebo vymyšleného božského hlídače mravnosti. Jak srovnat nárok dospělosti, která spočívá ve vykročení z dohledu pečovatele – s nárokem celostnosti kosmu, značeným zřítelnicí světa? (Nebo Boha, opravdu, jak kdo chce, v praxi alespoň tohle vyjde nastejno.)

Tradiční hříšník se prý skrýval před zrakem lidí, bohů nebo Boha, světa. To se už dávno nenosí, leda snad u některých víceméně neškodných nebo vzácných hříchů, zatímco ostatní patří k aureole úspěchu. Božské oko bývalo spatřováno v lecčems, kdysi hlavně ve Slunci. (potmě není na hříchy vidět; oslabený zrak nemusí nad lecčím zavírat oči) Jak by se však kdo mohl skrýt před tím, co (nebo kdo) nikdy nezapadá? Hérakleitos tím nejspíš myslel světový pól nebe jako znak vztahu jednoho a mnohosti, vznikání a zanikání, jakési oko kosmu. Nejen že to nejde, ale také není proč. Takové oko kosmu se nad ničím nepohoršuje, pouze svým mrknutím vyrovnává přílišnou výchylku světa na některou stranu. „Bohu je všechno krásné, dobré a řádné; lidé však pokládají něco za neřádné, něco za řádné.“ Ne vždycky to ale platí o nás. Víme však, že všechno, co děláme, jak myslíme, jak hmatáme i jak vidíme, je naším podílem na světě, tedy na tom, jak veškerenstvo je. Tak proč to ještě hlídat, když se to vidí samo?

Zřítelnice oka je znakem rozhraní nitra a vnějšku. Znakem naší prostorovosti, ale i rozhraním mezi vším prostorovým a vším skutečnějším, co není jen zdrojem vidění, ale také hmatání a všeho dalšího. Ostatně i ke zkušenosti prostoru potřebujeme hlavně svůj vlastní pohyb, nejen vidění očima. To vidění je jakousi zkratkou a znakem pro naše prostorové zakoušení a orientaci. Napřed jsem to musel zažít, pak mě to pohled může připomenout. Zřítelnice oka je snad znakem možností orientace a rozlišování, zatímco hmat a chuť spíš znakem vnitřní souvislosti. Jedině spojitost těchto schopností umožňuje lidský život. Oko nás živí božským jasem krásy světa, zatímco hmat a chuť nás živí silami země. Každá z našich schopností by nás zavedla, pokud by se zahleděla sama jenom do svých vlastních tendencí.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku