POD ČAROU • Souvislosti 2/2001


Jan Linka / Sic transit Gloria

Jako když pejsek s kočičkou pekli dort, tak asi tímto způsobem postupovali tvůrci olbřímí výstavy Sláva barokní Čechie, která s podtitulem Umění, kultura a společnost 17. a 18. století a pod patronací Národní galerie v Praze zaplnila po dobu od 27. dubna do 28. října 2001 pět exponovaných výstavních prostor Stověžaté.

S dobrou vůlí sešli se největší odborníci na osudy různých oborů umění a vědy v 17. a 18. století, dali dohromady hlavy a spousty nevšedních artefaktů a nevídaným (= moderním) způsobem je vystavili. Originálním způsobem zbavili případné návštěvníky obtíže se čtením informačních panelů, nadpisů (několik jich náhodně zůstalo v Obrazárně Pražského hradu a ve Valdštejnské jízdárně) a asi deseti procent popisek pod vystavenými objekty (v Paláci Kinských jich chybí nejvíc; byly postupně doplňovány počítačovými výtisky nevalné úrovně). Bez uspořádávajícího logosu má výstava zřejmě vyzařovat jako jakési zjevení; katarzi následně způsobí zahlcení vystavovanými objekty: návštěvník chce už mít od baroka pokoj, poddává se a dobrovolně přijímá, že bylo důležitou a spíše pozitivní součástí českých dějin.

Bylo by možné vypočítávat zde jednotlivé exponáty či jejich skupiny a druhy, ale to už učinili povolanější. Zaznamenání hodné na tom je, že takřka nikdo z recenzentů si nepovšiml na výstavě zastoupené literatury. Nikoli náhodou, neboť i erbovní báseň českého baroka, Bridelovo Co Bůh? Člověk?, zůstala bez popisky a ostatní, nesporně zajímavé a dobře vybrané literární skvosty v záplavě výtvarných a řemeslných majstrštyků pouze zabíraly prostor.

Klíčem k pochopení výstavy, která rezignovala na chronologické nebo žánrové uspořádání a tu více, tu méně úspěšně použila uspořádání tematické, měl být nejspíš nákladný a v době psaní této recenze ještě stále nevydaný katalog. Na imaginární katalog navazuje značně hmotný a náležitě finančně ohodnocený sborník, jenž podle hlavního autora celé výstavy, Víta Vlnase, „vznikl na okraji příprav“ a dopovídá to, co mohl katalog jen naznačit, aniž by se prý pokoušel o syntézu zastoupených oborů.

Pokouší se. Jak u koho a jak v čem. Výstavní sborník zaujme především různými přístupy oborových autorit jak k syntéze, tak k časovému vymezení a periodizaci baroka. Tak například historik umění Vlnas vymezuje tuto epochu od Bílé hory po nástup osvícenského absolutismu, historik Rak od 2. pol. 17. stol. do 1. pol. 18. stol., historik Petráň od roku 1620 do pol. 18. stol., historik umění Horyna od roku 1600 do roku 1780, historik umění Hladík od 17. do 18. století, historik umění Vondráček do pol. 18. stol., historička umění Urešová od roku 1670 do 70. let 18. stol., hudební historička Kabelková od roku 1620 do roku 1770. Výčet jsem si neodpustil záměrně, vždyť je zarážející, že naprostá většina vystaveného materiálu pochází až z 18. století. Vysvětlení by mohlo podat shodné mínění mnoha odborníků, že vrchol baroka v českých zemích nastupuje až v první polovině 18. století, nicméně v takovém případě potřebujeme definici, co že to baroko vlastně je.

Nestor Pavel Preiss vypadá jako střízlivý zpěvák v opilém sboru, když svůj článek o malířství začíná slovy: „Pojem baroko, postupně naplňovaný stále složitějším obsahem s dokonce protikladnými znaky, je jako všechna slohová označení umělý a aplikovaný až se značným časovým odstupem od vyznění doby jeho vlády. To je obecně známo a je to také zdrojem co chvíli ožívajících pochyb o oprávněnosti a přijatelnosti daného termínu [...].“ Nemusíme se hned stát abstinenty, jenže žádný z příspěvků se do definice pojmu baroko nepouští – snad jen Horyna naznačuje, že jde o vnitřně názorově diferencovaný proud – a i poměrně schůdné pojetí z hlediska dějin estetiky jako zastřešující, všem druhům umění „nadřazené“ disciplíny zde chybí. Pochopitelně, těžko by se něco takového vystavovalo, zejména v koncepci přijaté autory celého projektu.

Preiss si neodpustil ani následný výrok: „Ne každý se lehce smiřuje s dobře známou skutečností, že veškerá syntéza je nutně dítětem, ne-li mrtvě narozeným, pak k brzké smrti alespoň pracujícím.“ Následně věnoval svůj příspěvek velmi zajímavému detailnímu zákulisí cechu malířského a podobný kousek provedl i se svým příspěvkem o výtvarné stránce barokního divadla (kdopak asi nedodal článek o historii divadla?). Dosti macešsky se s pojetím syntézy vyrovnal i neolatinista Martin Svatoš. Jistě, ani poněkud zjednodušující dějiny vědy od Martina Šolce nebo hudby od Markéty Kubelkové syntetickému pojetí nepřispívají, přesto rovněž syntézy jsou důležité a příležitost megalomanské výstavy je pro syntézy příležitostí dobrou. V rámci žánru syntéza jsou výstižné formulace Petráňovy (velmi by se hodily na informační panely k výstavě), Horynovy (architektura), Hladíkovy (sochařství) i – trochu chaotické – Stichovy (jazyk a literatura). Překvapivě zajímavé jsou tři články o uměleckém řemesle (Vondráček, Urešová, Brožková).

Nakonec dlužno zmínit úvodní sérii příspěvků věnovanou recepci baroka v 19. a 20. století. Prozrazuje totiž, co bylo zřejmě největším důvodem vzniku tak rozsáhlého projektu – boj se stereotypem baroka jako obdobím temna, zárodku všeho zlého v novodobých českých dějinách. Boj se stereotypy musí být akční, a tak redaktoři sborníku změnili název jedné z částí úvodního příspěvku z původního Návrat Temna na Temno se vrací (jak prozrazuje odstaveček vysvětlující autorství jednotlivých částí prvního článku). Hic Rhodus, hic salta. Kde se bojuje se stereotypy, nezbývá čas na trpělivé bádání. Neočekávejme od sborníku nějaké zásadnější objevy. Pokud je baroko obdobím, které neustále musíme bránit, zůstane mu nanejvýš nálepka právě takového období, které se sluší obhajovat, i když víme… atd.

Sláva barokní Čechie a sborník k výstavě samozřejmě mají mnoho velmi kvalitních částí. Výstava podnítila mnoho zajímavých doprovodných akcí a výstav po celých Čechách, díky ní vznikla série rozhlasových přednášek a dokumentární film. Přinesla také nesporně mnoho důležitých otázek. Jak vlastně vystavovat? Je na relikviářích důležitější autor než ostatky světce či světice, které obsahuje a o nichž se nic nedozvíme? A co prázdné kalichy a monstrance, které prostí věřící nikdy nespatří, neboť tento svět je schopen opravdovou krásu nanejvýš jednou za čas uzavřít do výstavních vitrín, aby byl duchovní prožitek co nejdůsledněji oddělen od prožitků uměleckých (jako by se něco takového vůbec dalo separovat)? Umíme ještě hledat a vidět krásu a obcovat s ní?

Co z vystaveného je baroko? Proč tímto pojmem nazýváme až dvě celá století? Nenašlo by se v něm více proudů existujících nezávisle na sobě? V zemi, kde barokní tvář krajiny ještě stále prosvítá přes všechny pokusy komunismu i postkomunismu jsou tyto otázky důležité. Zvlášť v době, kdy za posledních třiapadesát let zmizelo přes čtyři sta většinou barokních nebo barokizovaných kostelů a kaplí a stovky jiných objektů z tohoto období, v době, kdy naprostá většina církevních objektů byla vykradena, a to i několikrát. Dočkáme se alespoň nějaké stálé expozice barokního umění?

Objevování svých vlastních kořenů, minulosti národa, z něhož pocházíme, země, v níž žijeme je nesporně velmi důležité. Měli bychom však postupovat rozvážně, abychom nedopadli jako hladový pes z pohádky zmíněné v úvodu.

Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a společnost 17. a 18. století. Praha 27. 4. – 28. 10. 2001.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku