IVAN MATOUŠEK • Souvislosti 2/2002


Přímo dýkou uchem do srdce (Nad romány Ivana Matouška)


Prosím vás, slibte mi, že jste všichni, nebo se zblázním. – Tak mu to už někdo, prosím vás, slibte.
(Ivan Matoušek, Spas)

* * *

– Tak dost, řekl a tleskl. A zase bylo rázem ticho. A v tom tichu se otevřely dveře a vešel nový žák. Nemohlo o tom být pochyb. Vždyť se mi o něm v noci zdálo. Zůstal stát u dveří. Je poněkud bledý. Je spíš menší, má světlé vlasy a kulatý obličej. Dokonce i tašku má na zádech. Trochu se usmíval. (…)

Zatímco profesor Pařík napsal na tabuli rovnici s parametrem, nový žák se zadíval z okna. – Proč si nepíšete?, zeptal se ho, když se otočil do třídy. No, co tam vidíte? (Teď už vím, že i když bylo zataženo, viděl tam slunce, jasné a ostré, světle modré nebe s bílými letícími mraky a daleké obzory, jaké asi nikdo z nás ještě neviděl.) – Já jsem si nestihnul naplnit pero. Mohl bych si ho naplnit támhle z té láhve? – Tak si ho naplňte. Přemkovi Musilovi se rozbušilo srdce vzrušením. (…)

(…) Přemkovi Navrátilovi, tak jako den předtím Přemkovi Musilovi, pero vyklouzlo z ruky a zmizelo v temné hlubině. – No to je neuvěřitelná bilance, vrtěl učitel nechápavě hlavou. (…)

O přestávce mu šel znovu poděkovat. Nový žák se jen usmál. Přišli k nim i další spolužáci a zvědavě postávali. – Tys tam to pero pustil schválně, abys nemusel psát, viď?, řekl Šimon Surý. – Vypadalo to tak?, zeptal se nový žák. Petr Zbroj se obdivně zazubil. – Seš odsud? – Odkud by byl?, divil se Ondřej a kamarádsky položil novému žáku ruku na rameno. – Jsem vlastně odsud, ale akorát jsem tu dlouho nebyl.

(Ivan Matoušek: Autobus a Andromeda)

* * *

Vzpomínám si, jak mě překvapilo, že neznáš Alaina-Fourniera a jeho Velikého Meaulnese (česky také pod názvem Kouzelné dobrodružství), protože svoji knihu Autobus a Andromeda začínáš velmi podobně příchodem nového žáka. Začínají tím neuvěřitelná „dobrodružství“ volně přecházející ze snu do skutečnosti a naopak. Vlastně záleží jen na čtenáři samotném, co bude vnímat jako fantazii a co jako realitu. Čím je pro tebe jako pro autora text Autobusu a Andromedy, který se liší od tvých ostatních knih, a to nejen tím, že je určen čtenáři nezatíženému handicapem „dospělého“ vnímání.

– Příchod je cosi archetypálního, takže se hodí na začátek. To není náhoda. Přicházejících je víc. Hlavně v literatuře. Ostatně i v životě se pohybujeme mezi začátky a konci. Co se týče novely Autobus a Andromeda, nenapadlo mě, že by se lišila od ostatních mých próz. Ale máš pravdu, trochu se liší. Od svého psaní nemám odstup, jako ho nemám od sebe. Autobus a Andromeda je knížka, která mě nejvíc dojímá. O dojímání jsem však z více stran slyšel, že je na závadu. Jenomže zejména když si čtu poslední kapitolu Autobusu a Andromedy, není mi to nic platné. Schválně si to zkus. (Poslední kapitolu z knihy otiskujeme na jiném místě Souvislostí – pozn. red.)

Autobus a Andromeda mě seznámila se spisovatelem Ivanem Matouškem. A když tak o tom přemýšlím, zdá se mi, že by to mohla být ta nejlepší cesta, jak poznat i ostatní Matouškovy texty. Představím-li si celou situaci obráceně, totiž že první knihou Ivana Matouška, kterou přečtu, bude román Spas a že na základě této četby budu chtít poznat ostatní autorova díla, jsem tak trochu na rozpacích. – Je i pro tebe (ale upřímně) Ivan Matoušek obtížně srozumitelný, nebo chceš, aby byl obtížně srozumitelný? Nebo ta obtížnost se v tvém textu ocitla náhodou, a když tě na ni někdo upozorní, překvapí tě?

– Odpovím upřímně, vím-li, co je upřímnost. Život mi připadá nesrozumitelný, ne moje knížky. Ale protože jsou o životě kolem mne, ve vesmíru, v mikrokosmu a tak podobně, je dobře, když působí trochu složitě. Vždyť portrét krásné dívky by měl být také krásný. Ale pro toho, kdo svět vnímá podobně jako já, vlastně na Spasu ani jinde nic nepochopitelného není. Spas je zábavnější součást života. Ač jsou v životě i jiné zábavy. Například Proust a všichni ostatní.

Před časem jsem poslouchala pořad na Vltavě (ČRo 3) věnovaný románu Spas. Hosty Pavla Janáčka byli Michal Schindler, autor recenze psané pro Tvar, a Jan Štolba, jehož recenze vyšla v Hostu. Už nevím, který z přítomných řekl něco v tom smyslu, že Ivan Matoušek je ironik, který se tváří, že věří (tomu, co říká), ale ve skutečnosti nevěří. Upřímně mě to v ten okamžik rozhořčilo. – To je přece jen vnější projev, nikoli „vnitřní stav duše“! A teď ještě dodávám – Copak by mohl přesvědčený ironik napsat knihu Autobus a Andromeda? Anebo jinak: Není Ivan Matoušek ve svých ostatních textech až příliš v zajetí empirie? A jak to tak přijde, že se člověk „dobrovolně“ odkloní od světa fantazie? Protože Spas, to už je fantazie pod kontrolou, na niž samozřejmě čtenář nemusí přistoupit, ale zároveň ji nelze přehlédnout.

– Ironie? Schindler a Štolba to řekli hezky. Ty to říkáš také hezky. Mně připadá hezké už to, když se o mých knížkách mluví. Zase ironie. Nebo je upřímnost sama, co jsem právě řekl? Samozřejmě, že ne. A samozřejmě, že ano. V mých knížkách je to podobné. I v již zmíněné poslední kapitole Autobusu a Andromedy je ironie. Přesto existuje opravdové strádání. Proto se svými postavami cítím. Ironie je takový intelektuální terorismus. Nic víc ve světě, kde se cítíme bezmocní, stejně nedokážeme. Ale ti, na které je ta ironie namířena, se o ní nikdy nedovědí, a i kdyby se s ní setkali, jako by se s ní nesetkali. Zato já je vidím všude kolem sebe. Ale taky těch několik, s kterými hluboce cítím, vidím všude kolem sebe.

* * *

V knihách Ivana Matouška se lze potkat i s jinými autory. Jejich stín vystoupí zpoza rohu většinou v naprosto neočekávané chvíli, bez předešlého upozornění, že se tak stane. Důvod užití motivu evokujícího jiného autora či jiné dílo je naprosto nezřetelný, čitelný zpočátku snad jen pro Matouška samotného. O to víc jsou tato místa nepostradatelná pro čtenáře. Mohou totiž sloužit jako oddychová plošinka při složitém výstupu, jako oáza v nekonečné a síly stravující poušti. Už už se zdá, že je čtenář ztracen, že se mu autor vzdaluje, že nezbývá nic jiného než to vzdát. A vtom se objeví něco, co v něm probudí radost. Tohle přece znám, to už jsem někde četl. Tak přece jen si rozumíme, známe stejné knihy, nu ano, byla to jen chvilková malátnost. Možná se v té chvíli dál tím povzbudivým motivem nezabývá, stačí mu jen jeho přítomnost v textu. Ale možná mu to nedá, jakmile nabere sílu, nadechne se, chce vědět, chce lépe porozumět.

„A kdybychom už spolu ‚okna nikdy nemyli‘, mohl bych si ten zážitek, tolik připomínající rovnání cattlejí, zopakovat snad ještě v intenzivnější formě kdykoli nad tímto psaníčkem.“ Jen ty cattleje a pak už je to zase Matoušek. Ale podivuhodně skrytě se s hrdinou Hledání ztraceného času jako typem scházíme opět jinde. Kouskem svého charakteru je Sírius Demek (hrdina románu Spas) Swannovým příbuzným. Jako by se i on nevědomě rozhodl pro milostné utrpení, jako by mu přinášelo uspokojení právě jen, je-li v lásce nešťastný.

„Stále se podivně obětuje, ale kdy se naposledy s někým radoval, si už ani nevzpomíná.“ – A to už je zase Matoušek, ta zřetelná touha po radosti a štěstí. Jeho hrdina nepřestává hledat druhého člověka, s nímž by mohl splynout. I když celý román končí větou: „Nicméně se dosud nikomu nepodařilo splynout s druhým,“ neznamená to, že by autor nepřipouštěl přece jen někdy snad reálnou možnost uskutečnění toho tak nereálného stavu. Jde jen o to, nepřestat hledat, věřit, že bytost, s níž lze splynout, někde žije a že se s ní Sírius Demek jednoho dne setká.

* * *

Přišel k nám jedné listopadové neděle 189…

Stále ještě říkám „k nám“, třebaže ten dům již není náš. Odešli jsme z toho kraje téměř před patnácti lety a jistě se tam již nikdy nevrátíme.

Bydlili jsme v Sainte-Agathe ve školní budově. Otec, jemuž jsem říkával stejně jako ostatní žáci „pane Seurele“, řídil tam oddělení vyšší, v němž byli žáci připravováni ke zkoušce učitelské, a zároveň oddělení střední. Matka učila v nejnižší třídě.

(…)

A přece jsme byli již deset let v tom kraji, když přišel Meaulnes.

Bylo mi patnáct let. Bylo to jedné studené listopadové neděle; první podzimní den, který připomínal zimu. (…)

(…) dveře od půdy, vedoucí ke schodům do kuchyně, se otevřely, kdosi sestoupil po schůdcích, prošel kuchyní a objevil se v temném vchodu do jídelny.

Byl to vysoký, asi sedmnáctiletý mladík. Ve večerním šeru jsem z něho zprvu neviděl než plstěný vesnický klobouk, posunutý do týla, a jeho černý kabát, opásaný pásem, jak je nosívají školáci. Mohl jsem také rozeznat, že se usmívá…

Uviděl mne, a dříve, než od něho někdo mohl žádat vysvětlení, řekl: - Nešel bys na dvůr?

(…)

Příchod Augustina Meaulnesa, shodující se časově s mým uzdravením, byl počátkem nového života.

(…) kdosi přišel a vytrhl mne ze všech radostí tichého děcka. Kdosi sfoukl tu svíci, ozařující pro mne milou mateřskou tvář skloněnou nad večerním jídlem. Kdosi zhasil tu lampu, kolem níž jsme bývali tak šťastnou rodinou, když otec zavřel na noc na zasklených dveřích dřevěné okenice. A ten kdosi, to byl Augustin Meaulnes, kterého ostatní žáci brzy nazvali velikým Meaulnesem.

(…)

V hodinu večeře jsme bývali obyčejně blízko školy u Desnouesa, koláře, jenž byl také kovářem. Jeho dílna bývala dříve hospodou; (…)

A tam to vše, asi týden před Štědrým dnem, začalo.

(Alain-Fournier, Veliký Meaulnes; přeložil Jaroslav Zaorálek)

* * *

Velikého Meaulnese a Autobus a Andromedu dělí téměř století. Hra na náhodu je hloupost nebo přinejmenším velké zjednodušení. Motiv objevení se nového, neznámého a jiného „spolužáka“. Co to znamená? O jakém je to prožitku? Touha po čem je v něm uschována?

V tvých dalších textech se také zjevují či objevují „noví“ jedinci, ale přece jen už je to o cosi podstatného posunuto. Jsou to bytosti, s nimiž nelze splynout (naprosto a bez výhrad), jsou to bytosti opačného pohlaví. A přece i ty v sobě mají kousíček nového „spolužáka“. – Možnost, touha, naděje?, jak vystoupit ze sebe sama, pokusit se nepředstírat, nehrát přidělenou (či zvolenou) roli, být opravdovější-pravdivější než doposud?

– Nenapsal-li bych Ego před dvaceti lety, dnes už bych ho nenapsal. Podobně by byl i Spas pro mě jako autora dnes nedostupný. Ale pro mě jako čtenáře…? Číst své knížky mohu. Sám sebe při tom zřejmě podvědomě omlouvám: Měl jsi přece důvod to napsat. Nebylo to zadarmo. Někdy se až divím, proč zrovna já, který ničemu nerozumí, psaní věnuje tolik času. Asi právě proto. Je to složitější. Třeba psaní souvisí i s tím splynutím. Splynout určitě lze i nelze bez ohledu na pohlaví. Asi se mi to nikdy nepovede. Myslím i na neživé věci a cítím, že je mezi námi propast.

Nakolik je to tehdy a nyní o jedinci a nakolik o těch druhých, ostatních? A připravují ti druzí člověka o jeho víru, nebo o ni nemůže být – má-li ji – připraven? Kde leží hranice mezi touhou spasit lidstvo a touhou spasit sebe sama? A existuje vůbec taková hranice? Není to jedno a totéž? Nebo přesněji neschováváme svůj egoismus za altruismus?

Jak se liší Sírius (spasitel, misionář) z románu Spas od Přemka Navrátila (náhle se zjevivšího) z knihy Autobus a Andromeda? Není Sírius prostě jen Přemek Musil a Přemek Navrátil v jedné osobě? A není právě toto důvodem, proč se rodí ironie, proč už není možné znovu potkat „spolužáka“ a nezbývá než hledat bytost „opačného pohlaví“? A už nikdy se tak nevyhnout i většímu či menšímu zklamání?

– Co se týče spásy, ani o ní nic nevím. Zajímá mě však počínání lidí, jež by se mohlo vydávat za pomáhání druhým rovnou do nebe. Těch případů při troše dobré vůle a všímavosti není málo.

* * *

Je nesnadné se rozhodnout, zda je Ivan Matoušek autorem skromným, píšícím jen tak, jak musí, nebo nakolik je autorem vědomým si své výlučnosti a lpějícím na ní. Patří k málo čteným autorům, ale jeho knihy budou žít svým osamoceným způsobem dlouhá léta. Jejich srozumitelnost a přitažlivost patrně neporoste, ale ani se nezmenší.

Sírius Demek často pochybuje o smyslu svého poslání, nicméně dál trpělivě kráčí cestou, kterou si zvolil. Nezná prudké negativní emoce, jen podiv nad nedokonalostí světa kolem. Snad smutek, snad zklamání, snad přání být jinde a s někým jiným… Sebe v ono nedokonalé zahrnuje rovněž. A aby ten ne příliš přitažlivý celek, jehož šedivé zabarvení na radosti nepřidá, mohl lépe a bez nechuti přijímat, čas od času do něj vpustí zářivější, barevnější a teplejší „skutečnost“. A přesto i on je někdy znaven. A pak nezbývá než tlumený úsměšek a lehounké pohrdání. Není prost soucitu, ale pojmout do náruče celé lidstvo se mu zdá chvílemi až přespříliš. Nehodlá své omezené síly a schopnosti přepínat. Misionář, no prosím, ale jen tak, jak on sám bude chtít.

* * *

Román Spas je pro mě víc o Ivanu Matouškovi než román Ego (byť název by sváděl naznačovat opak). Na těch téměř sedmi stech stranách jsem se s tebou potkávala velmi často v naprosto konkrétních situacích a slyšela jsem tě pronášet naprosto konkrétní věty. Byly to jen mé asociace, nikoli překlad tvé fikce do reality, ale byly. Je to snad tím, že jsem Ivana Matouška let 80. neznala, kdežto Ivana Matouška let 90. (o nichž Spas je) znám? Jak zacházíš sám se sebou na stránkách svých knih? A potkávali bychom Ivana Matouška – kdybychom to zkusili – ve stejných okamžicích? Nebo tvá setkání s autorem by se odehrávala na jiných místech než ta má? A nakolik ten posun za realitu je hrou nabízenou pro pobavení (potrápení) čtenáře a nakolik opravdovou skrýší, jejíž vchod chceš udržet v tajnosti?

– Jsem třeba trochu jiný než dřív. Poznala bys mě ale i tehdy. Možná bys řekla, že jsem pořád stejný, ač jsem se taky změnil. Možná to je vidět spíš na mých knížkách než přímo na mně. Ale ani v těch knížkách to asi moc vidět není. Já tam však určité změny pozoruji. Na popsaných stránkách je můj mozek. Nic jiného, než co se dostalo do něj, tam nenajdeš. Část mého mozku tam je. Jak velká? Nevím, ale napadá mě poslední dobou stále častěji, že už toho bylo dost.

* * *

Bezmála výlučné postavení má v Matouškových knihách žena. A jsou to téměř výhradně ženy, u nichž jeho mužští hrdinové nepřestávají hledat ochranu a útočiště. Ženské bytosti mu poskytují onu nejistotu nutnou k věčnému hledání. Je to nikdy ne zcela odhalené tajemství, a tak je možný polibek i naplnění sexuální touhy, aniž by nutně musel zmizet sen o absolutnu.

Ženy do života Síriusa Demka vstupují (či jsou přiváděny) a zase z něj odcházejí nebo jsou ponechávány mimo něj. Ženy jsou snové bytosti z jiné galaxie, stejně jako nemístně pozemské. A to i ono Matouškova hrdinu zajímá a přitahuje, to i ono pozoruje s až vědeckou pečlivostí a nabírá plnými hrstmi. Snad nepřestává doufat, že jednou porozumí, pochopí a dokáže se lépe sbližovat. Váhám, mám-li se rozhodnout, zda je spíš chrání, či je malinko pošťuchuje. Snad jedno nevylučuje druhé. Ivan Matoušek je jako autor (míněno v okamžiku tvorby) andělskou bytostí – snaží se pohlavnost přiřknout jen svým postavám a sobě ji na chvíli nedopřát. A proto věta: „Tak dlouho šeptala miluju tě, až se jednoho dne dožrala a řekla si: Sakra, proč já se pořád takhle podceňuju,“ je jen sdělením o realitě, aniž by bylo zřejmé, na čí straně autor stojí – stojí totiž uprostřed. I přes občasnou formální strohost jsou postavy Matouškových knih (a tedy i Spasu) více bytostmi emocí než rozumu. Někdy by se dalo říci bytostmi nerozumu než rozumu. Ale není možné jinak, neboť Matouškův literární svět je světem pocitů, představ a snových tužeb. A proto ne náhodou ta poslední ženská postava vcházející na stránky románu Spas má jméno totožné se jménem hlavního hrdiny.

Mužští hrdinové jsou plaší. Nežijí mimo realitu, ale pohybují se v ní opatrně, s nedůvěrou, nikdy nepřestanou působit velmi zranitelným dojmem. A snad právě kvůli té zranitelnosti se čas od času projeví cynicky či přehnaně chlapácky. A přesto to vždycky budou ženské bytosti, u nichž budou hledat spřízněnost prožitků a možnost vnitřního splynutí.

* * *

Románem Spas se člověk ocitá v Praze, o tom jistě není třeba pochybovat, poměrně snadno najde cestu na Smíchov, ale ostatní pražské lokality jsou většinou závislé na čtenářovu odhodlání věřit svému odhadu. Protože vím, jak dlouho na svých textech pracuješ, o nahodilosti se bavit nemá smysl. Nechceš alespoň trochu pomoci zbloudilci v labyrintu ulic? Proč tak a ne jinak, proč tam a ne jinde? Vždyť na tolika stranách pak ulice, jejíž název je možné v plánu Prahy skutečně objevit, má spíš funkci strženého mostu než záchytného orientačního bodu. Spas ale není místopisným dílem. Je to kniha především o lidských jedincích, o vztazích (existujících, předstíraných, nemožných, nenaplněných, přislíbených, neuskutečněných, naději budících…). Ale ani s identifikací postav nehodláš čtenáři jakkoli pomáhat. Je otázka, zda jména mají funkci zobecňující, nebo naopak ozřejmující jedinečnost. Kolik je v tom rozumu a kolik čiré asociace?

– Není důležité vědět, co jsem konkrétního já měl na mysli či před očima. Ať tam čtenář bude mít cokoli, hlavně jestli jsem ho nenechal v prázdnu. Jména lidí i míst jsou spíš opakující se hudební motiv. Vidíš, nedržím nic v tajnosti. Všechno je v knize. Víc už toho, co by za něco stálo, není.

* * *

 

Ty části knihy, v nichž autor nahlíží vztah otce k synovi, jsou snad emočně nejsilnější. Vůči žádné jiné bytosti neprojevuje tolik něhy a snahy obstát. Nikdo jiný v hrdinovi nebudí tolik pochybností a obav ze selhání, tolik úzkosti, že by mu něco důležitého mohlo uniknout, že něco podstatného pomíjí, nechává bez povšimnutí. Objímá bezprostředně, ale pak v chvilkovém osamění dumá, zda objetí nebylo moc silné či naopak. Upřímně se snaží svému synovi přiblížit, rád by věděl o všem, co mu může dát, co je může spojovat. Je otcem, který svého syna především miluje. Je ale také otcem, který povahové odlišnosti svého syna nejen respektuje, nýbrž i obdivuje.

* * *

Jakub Jan Ryba. Naprosto konkrétní člověk s naprosto konkrétním osudem. Je tam, vrací se. Kráčí na pahorek vstříc svému osudu, sám, vědomě, jednou, podruhé… Proč? Čím je „spolužákem“ Síriusovi? Má inženýr Demek tolik potomků proto, že i Ryba jich neměl málo? Nebo si ho inženýr Demek vybral za svého druha právě proto, že i on měl hodně dětí? A „odešel-li“ od nich Jakub Jan Ryba, Sírius je „neopouští“, odcházeje od jejich matek. A Mim, Pavučinka, Demkův syn? Touží Sírius po tom být jeho spolužákem, nebo si (a zároveň i jemu) přeje, aby se zase objevil Přemek Navrátil? Nebo chce jenom vědět, jestli zmizel už jednou provždy a přežívá jen v jeho vzpomínkách?

– Ryba je umělec, Sírius je umělec, spasitel je umělec. Dnes bych spíš řekl, že mám na mysli poctivé umělce. Děti, mají-li je, jim denně připomínají jejich viny. Stačí jejich slůvko, stačí „limča“, o které se zmiňoval pan Štolba. To je přesně ono. Přímo dýkou uchem do srdce. Ale jsou i jiné souvislosti. Na některé upozorňuješ, což je dobře. Sám jsem si všechno takhle přímo neuvědomoval.

Připravila Zuzana Fialová.

Básník, prozaik, grafik a malíř Ivan Matoušek (nar. 1948) vystudoval chemii na PřF UK. Debutoval samizdatovou knihou povídek Mezi obrazy (1980, přeprac. Mezi starými obrazy, 1999). Vydal novely Album (smz. 1987, 1991), Autobus a Andromeda (1995) a romány Nové lázně (1992), Ego (1997) a Spas (2001).


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku