DUCHOVNÍ PROUDY 1. REPUBLIKY • Souvislosti 3–4/2000


„Nehledám národ, hledám člověka“ (Z Durychovy meziválečné publicistiky)


Ukázka:

O DŮSTOJNOSTI POVOLÁNÍ BÁSNICKÉHO

V tom, zda povolání básnické jest něčím skutečným či nikoliv, mohou se mínění rozcházeti. Mohou se však rozcházeti i v tom, zda vůbec jakékoliv povolání jest skutečné či nikoliv, neboť jest přemnoho lidí na světě a obzvláště mezi tak zvanou inteligencí, kteří žádného povolání nemají a míti nemohou, protože ho nejsou schopni a to, čeho nejsou sami schopni, považují za neskutečné a výstřední. Proto na této různosti nezáleží a lze se bez výčitek a obav odvrátiti od zmatených hlasů dne k tomu, co přijaly a potvrdily věky, že totiž povolání básnické jest skutečné a zároveň vznešené.

Lze připomenouti, jak se k umělcům chovali papežové. Nutno však připomenouti i to, jak umělci sami byli si vědomi důstojnosti svého povolání, a to i tváří v tvář knížatům a mocným tohoto světa. Stačí připomenouti Beethovena.

A nutno tyto věci připomínati zvláště nyní, kdy moci světské proměňují na všech stranách svou tvářnost a snaží se podrobiti si každou autoritu, která jest vedle nich, nebo i nad nimi. Jakákoliv aristokracie, ať dobrá či špatná, jest ponenáhlu nebo rychle, ale stále soustavně vytlačována ze svých původních míst, která zaujímají lidé nejen plebejského původu, nýbrž především plebejského ducha, kteří vztahují ruce po vlasech papežových, po klíči k svatostánku, po samotě a vznešenosti duchovní, po svědomí lidí, po svědomí umělců, neboť nesnesou, aby bylo něco velkého a svobodného vedle nich. Mnohdy pak tito noví vladaři chtějí způsobem úlisným a vlídným dosáhnouti toho, čeho by nedosáhli způsobem drsným, a tu nutno nabádati umělce, aby byli pamětlivi toho, že jejich rozhodnutí a jejich činy patří k dějinám, v nichž nebudou váženy vždy veskrze shovívavě, a že není důvodu, aby se nyní už od umělců nevyžadovala statečnost a věrnost až k hrdinství.

Různé doklady nám ukazují, jak to bývá neúměrné, stýkají-li se mocní tohoto světa třebas s básníky. Jedním takovým dokladem jest mnohokráte tištěná fotografie ze zájezdu bývalého prezidenta republiky do Jaroměřic na Moravě. Na této fotografii lze spatřiti největšího českého básníka všech dob Otokara Březinu, zachyceného tak, že jeho skromná a neduživá tělesná schránka zůstává okázale nízko pod úrovní vysoké postavy bývalého prezidenta; básník drží klobouk v ruce, takže se zdá ještě menší, kdežto na hlavě vysoké postavy bývalého prezidenta zůstává klobouk, který má ještě více zvětšovati zdání velkoleposti. I výrazy tváří napovídají budoucím dějepiscům velmi mnoho, za celé kapitoly, ne-li za celé knihy. – Byl ovšem tenkráte Otokar Březina přiveden až na místo na důrazné domluvy pořadatelů.

Nutno míti na mysli, že v žádném desítiletí svých dějin žádný národ nemá více dozrálých a plnocenných básníků, než kolik jest prstů na jedné ruce, jejichž počtu však obyčejně nedosahuje. Srovnáme-li tento počet s počtem křesel v ministerské radě kteréhokoliv státu, vidíme, že žádný stát by neobsadil skutečnými básníky ani polovinu svých ministerských křesel. Ale kterýkoliv ministr může zemříti nebo býti donucen k odstoupení a málokdy se stává, že by za něho nebylo náhrady; zpravidla bývá vhodných náhradníků tolik, že si ministerský předseda neví rady, kterého důrazněji odmítnouti. A zemře-li ministr, jde ovšem ulicemi pohřeb první třídy, ale jen výjimečně i smutek národa. Což však, zemře-li básník, a to nikoliv takový, který už za živa vyhasl a který toliko zapomněl umříti včas, ale básník uprostřed práce a činů? Kdo toho nahradí? Nikdo, jeho místo zůstane prázdné snad po celý lidský věk, a je-li na ně posazen někdo jaksi z titulu oficiálního, vidí se, že tam sedí jen jako nastrčená figura, jen jako člen Akademie, který byl zvolen za nahodilé absence většiny voličů nebo za nějakých okolností méně kormutlivých.

Proto básník ve svém řádu jest před národem a pro národ právě tak vzácný jako dobrý ministr. Ovšem, že jen v tomto svém řádu. Jeho soukromá osoba může být v postavení daleko nižším; může býti státním či soukromým zaměstnancem a třebas i sluhou, chudákem, ba i žebrákem, může míti i vlastnosti svého prostředí, může vynikati i v neřestech a chybách; to může ovšem souditi svět a kdokoliv, ale jako básníka mohou souditi jen ti, kteří jsou povoláni, aby rozhodovali ve věcech ducha.

Tady jest něco, co nynější vládnoucí nazírání snaží se obejíti. Tvrdí se, či aspoň tvrdilo se, že nelze odděliti funkce jedné osoby. Je-li někdo státním zaměstnancem, třebas vojákem, a při tom básníkem, jest jeho místo toliko tam, kde dostává od státu svůj pravidelný plat; není tedy ničím jiným a zvláště ne ničím více než zaměstnancem určité třídy a nelze s ním jednati jinak než jak s takovým. Tedy vždy stojí třebas za nejchatrnějším reportérem nebo spisovatelem, který se octl buď ve vyšším úřadě, nebo ve větší blízkosti rozhodujících míst. Čím nižší jest jeho služební funkce, čím tísnivější jest jeho závislost, tím méně třeba se na něho ohlížeti, tím méně třeba si připouštěti na mysl jeho existenci. Tato praxe došla velké obliby zvláště v denním a týdenním tisku. Má zajisté původ svůj v úsilí těch dob, které nedovolily, aby cokoliv překáželo zdání slávy a velikosti osoby toliko jediné, která chtěla usměrniti smýšlení nejen lidu, nýbrž i jednotlivců. Jest v paměti, jak třebas Ferdinand Peroutka hned po smrti Otokara Březiny v dlouhé studii na pokračování počal přesvědčovati lid, že Otokar Březina nebyl nic jiného než takové budižkničemu, jak ho o deset let dříve vylíčil Jindřich Vodák. A byla někdy v těch letech v Přítomnosti celá kampaň proti spisovatelům, ať to byl Vítězslav Nezval nebo Vladislav Vančura, která neměla jiného účelu, než aby vyřazeni byli spisovatelé ať praví či leví, kteří tvrdošíjně odolávali žádanému usměrnění. A najde se vždy dosti osob, které jsou ochotny spolupůsobiti tam, kde záleží na jakémkoliv vyrovnání rozdílů mezi vyšším a nižším v zájmu jednoty usměrňující.

Viděli jsme leckde za hranicemi, že osoby, které nesouhlasily s usměrněním, odešly do vyhnanství. Nezdá se, že by to byla pravá cesta pro umělce a zvláště pro básníka. Básníkovo slovo jest jasné a zřetelné, nelze mu podkládati podle potřeby chvíle nějaký význam nepravý, jak jsme byli svědky něčeho podobného třebas při výkladu Beethovenovy slavnostní mše, vysílané kdysi československým rozhlasem. Proto básník jest také povinen statečněji státi za svým slovem a podle potřeby pro ně i trpěti. V tom právě jest jeho důstojnost.

Neboť důstojnost, které nehrozí posměch, ponížení a protivenství, není důstojností.

(Obnova II, č. 29, 16. července 1938; též Lumír LXIV, 1937/38, č. 7–8, s. 405–407)

Při výběru publicistických textů Jaroslava Durycha jsme vycházeli ze strojopisných, tematicky uspořádaných výborů z Durychových prací, které v letech 1986–1995 pořídil spisovatelův syn Václav. Pro toto časopisecké vydání jsme opravili tiskové chyby a částečně modernizovali pravopis (s/z, psaní cizích slov, velkých písmen, spřežek, interpunkci apod.).

Málokterý autor stíhal tak silnými slovy spisovatele (básníky), kteří pokládali za užitečné vyjadřovat se v novinách a časopisech k otázkám dne, jako Jaroslav Durych (1886–1962). A málokterý autor se v takovém rozsahu a s takovou vervou vyjadřoval v novinách a časopisech k otázkám dne jako Jaroslav Durych. Ten rozpor je tak nápadný, že nemohl uniknout ani Jaroslavu Durychovi. Je těžké se nad jeho temperamentními polemikami ubránit dojmu, že nejvíc vzteku má sám na sebe, do čeho že to zabředl a proč raději nepíše další román. Tím spíš, že ten dojem potvrzují i občasné Durychovy sebezpytující poznámky. Ať tak či tak, jako by ten hněv ostřil Durychovi jazyk. A pokud mu týž hněv zároveň nekalil zrak, jsou jeho komentáře k demokracii podivuhodně přesné. A právě z takových jsem vybíral – nikoli s úmyslem poskytnout čtenáři celkový obraz Jaroslava Durycha polemizujícího (to je třeba nechat na úplném – tedy knižním – vydání jeho publicistiky); jen s úmyslem „poslat dál“ aspoň to, co dosud mluví ke mně i k dnešku.

Připravil Přemysl Rut


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku