Byl první máj, tož pošmourno a zima. Na konečné stanici třiadvacítky čekalo nás na šáreckou jedenáctku už aspoň padesát. Ale jedenáctka pořád jen strašnicovala. Když už i jeden pan kontrolor toho měl dost, řekl: – Pošleme tam třiadvacítku. Ať se jednou projede. – Tak jsme se dostali do Liboce. Nejdřív jsou však Vokovice, kdežto Vokovice se podobají Vokovicům. Liboc byla jednou v jednom nástavkovém pařížském předměstí a zapamatovala si to. Je tam mohutně, vzdušno a zameteno. Než se přijde do některé hospody, musí se přes velikou zahradu, kde to zkoušejí s boskety a tonelami, to je jako s altánky a loubím. Jsou tam také bezpečnostní houpačky pro bázlivé rodiče, totiž pro jejich děcka, jsou tam kol úschovny a úschovy, a v jedné jsou kola pojištěna. U konečné stanice je cukrárna. Každá elektrika dostane bonbon. Když jej docucá, jede se zpátky. Je to tam hezké, a nikdo by neřekl, že hned vedle jsou takové hrůzy.

Hned napravo to jde dolů, a jak, a je tam co by řekl lesík. Sotva jsme co noha nohu, přiřítila a řítila se tlupa mládeže sdruženého pohlaví. Jedné dívce nestačily nohy, vzala si moje záda za opěrný bod. Když poznala svůj omyl, omluvila se řkouc parrdonn, pane šéf. Druhý povídal: – Pane šéf! To to začíná hezky. – Jedna dívka povídala, maminka mi říkala, nechoď, holka, bude pršet, uč se, jedna se ptala, pane předsedo společenského odboru, kde je první hospoda? Když jsme byli vejpůl, oni už byli dole, a jeden mládenec křičel, pan předseda společenského odboru vede už náležité řeči. Sdružená pohlaví se smála. Byla ráda?

Dole upoutal naši pozornost první flašinetář v podobě babky s vybíracím gramofonem a dvě děsně rozervané skály. Ten druhý povídal: – V národním divadle to mají správně. – Jak to? řekl jsem. – No v Šárce. – Vždyť jsme tam, řekl jsem. – V Šárce od Fibicha, řekl ten druhý a zlobil se.

Mezi těmi skalami se vchází do pustého caňonu. Trvá dvě stě kroků, byli tam čtyři flašinetáři. Jeden hrál však na tahací harmoniku. Na divoké romantičnosti tohoto caňonu se pracovalo i toho prvního máje: Kluci váleli se skal kameny. Jedna paní křičela: – Jedeš dolů, počkej až přijdeme domů, já ti dám válet kameny. Její pán říkal uraženě, to dítě zkusí, ty nemáš smysl pro přírodu. Hned potom se údolí šíří. Není-li prvního května, bývá prý smavé. Jsou tam: potůček, paloučky a na stráních jak mi řekli kvetou třešně nebo též jiné stromoví. Jedna paní si sedla na palouček. Ale hned vstala a smutně se tváříc, ohledávala se vzadu rukama. Byl jsem rád. – Nemiluji škodolibost, řekl ten druhý. Řekl jsem: – Nezdá se mi, že je ta paní škodolibá.

V tom jinak smavém údolu sídlilo sedm flašinetářů a jeden s klarinetem. Po čtvrtém nám došly drobné. Byli jsme neradi, ale Šárka je dlouhá, a koruna je Kč. Ten druhý pravil: – Mají asi syndikát. Kdybych byl od novin, učinil bych mu veřejný podnětný návrh. Mohl by své členy podělit úhlednými škartkami, kde by stálo: nemáte-li drobných, pamatujte na to při placení kávy, přijímám také na zpáteční cestě. Nebo stručněji: vyměňuji a) za špatného počasí do 1 Kč, b) za pěkného počasí až do 5 Kč.

Teskná dušičková nálada 1. máje 1936 zvýšila se náhle pohledem na obzor, uzavřený strašidelnými, holými, nebetyčnými skalami. Kde však nějaký výstupek, stál buď někdo, buď někda, druhy někdi, snažíce se hojohojóvovat májovou náladu, nebylo to nic platno. Už se však zazelenalo koupaliště, jako jeho bouda. Přečtli jsme si tam návěstí, jak a proč se koupajícím zakazuje procházet se po stezkách, jak, proč a nač jsou tam oblékárny, a znečišťování potůčku, stálo tam potůčku, že se zakazuje a tresce. V koupališti byla prázdná voda a dokola překlopené stoly a židličky. Pod koupalištěm hučel splav a bublal potůček, a jedna ze dvou starších dám, jdoucích proti nám, řekla vztekle, ona říká, že je to emprimé a zatím je to praobyčejný reps.

Potom přišel hostinec, říká se mu U dívčího skoku, ale skákali tam samí naháči v tričkách. Od pasu dolů halil je toliko krátký bílý spodní oděv. Má jméno, ale já neřeknu. Před hostincem stálo Start a něco zevlovačů. Potom vyběhl ten jeden a utíkal a utíkal. Měl brašnu a trousil z ní pestré papírky. Jako ten Paleček z pohádky, jestli to byl Paleček. Trošku doleji viděli jsme později dva mládence s dívkou, která ty papírky sbírala. – Proč to sbírá? pravil jeden. Ona se však přitulila k druhému a jen zaštkala. – Kdoví, jaká tragedie se to zde odehrává!? děl jsem. – Ano, ale kdyby to dělal každý, nevěděli by závodníci, kudy běžet, děl ten druhý. Vskutku také se už ozval dusot a za námi se hnala smečka těch v krátkém spodním oděvu. Když přeběhli, šli proti nám dvě staré už dámy, z nichž jedna pravila, to oni utíkají asi proto, aby se ukázalo, kdo tam bude první. Tak to možná už bude, pravila ta druhá.

Údolí bylo nyní těsné, stinné. Pod nízkou oblohou a mezi strmými skalami bylo tu už šero. Od Dívčího skoku k hostinci zvanému Ďáblův mlýn hrálo pět flašinetářů, čítajíc v to pojezdnou pražírnu buráčků. U mlýna otevřela jedna dáma deštník. Hned volal kýs ferina: – Zavřou to, mladá paní, nebo hned poleje. Ona však neuposlechla a také hned lilo. Vraceli jsme se, majíce v srdci bol. U koupaliště zase však už jen krápalo, i navrhl jsem návrat nezbadanou pěšinou, po níž nikdo nešel a jež odbočovala vpravo. Po sto krocích jsem ovšem také už shledal, že jsme v nehostiné krajině, kráčejíce rovnou k vysokým zalesněným kopcům, za nimiž bychom v pravdě nepodobném případě jejich zdolání našli snad všechno na světě, jistě však ne jedenáctku. Sděliv se s druhým o své starosti, on vece: – Když nemá člověk orientační smysl, nedělá extratury a jde za druhými. – Nejsem stádný člověk, děl jsem, zabočiv odhodlaně na příkře stoupající mez. Brzy poté potkávali jsme už pocestné a záhy octli jsme se na vozové cestě. Trochu dál šli tou vozovou cestou dva, ale nemluvili, držíce se každý své strany. – Je to cesta do Liboce?, otázal jsem se toho mladého muže. To není cesta do Liboce řekl, cesta do Liboce je tadyhle vlevo. Tadyhle touto cestou dostali byste se na státní silnici, na tak zvanou dlouhou míli… – Děkuji, řekl ten druhý, ale muž ochotně pokračoval na dlouhou míli směrem ke Kladnu, a tam kde byste se dostali na státní silnici je letiště, letiště bylo založeno… Ale dyk to není pravda, řekla mladá žena, načež mladý muž řekl je to pravda, na dlouhou míli, to máte ženský kdyby sis nekecala rozum to jsem ale padl na první máj teď ještě natahuje moldánky.

My jsme se odporoučeli trapně dojati, ale přece jen posíleni jistotou, že už nezbloudíme, a za několik minut vynořily se v dálce před námi také už první domy. Ještě jsme potkali tříčlennou rodinu, jejíž otec dělal ukazováčkem takhle takhle říkaje budeš-li Oldříšku hodný půjdeme na kafičko. Oldříšek pravil já ci sodovku. Zdálky už doznívalo pak mateřské po sodovce máš škytavku. Potom jsme stihli výletníky skládající se ze tří slečen a dvou pánů. První slečna pravila to by člověk neřek’ jak jsou ty stromy bílé. Druhá slečna pravila řeklo by se, že to samý sníh. Třetí slečna řekši jako by to bylo sněhem zaváté a první slečna pokračovavši to by člověk neřek’ jak jsou ty stromy bílé, druhá slečna dodala řeklo by se že to samý sníh a třetí zpozorovala že jako by to bylo sněhem zaváté, načež první slečna… Ale to jsme byli už daleko.

Ve vlečňáku opakoval jsem tomu druhému vše to, co jsme na výletě slyšeli. Byli jsme tam sami a průvodčí poslouchal. Když jsme jeli mimo jednu zahradu s všelijakými budyňky, zeptal se ten druhý průvodčího: – Nejsou tyto budyňky a tento libosad to, čemu se říká veleslavínské sanatorium? – Průvodčí odpověděl ano, to je veleslavínské sanatorium – pro – choré – duchem. Ten druhý se kousl do rtů, ale pak se odvážil a řekl: – To já jenom tak vypadám. – Ten pán vedle vás taky?, řekl konduktér.

Protože tu neděli dopoledne lilo a odpoledne podezřele pražilo, rozhodli jsme se jen pro Petřín. Rozhodli jsme se pro Petřín jednak vzhledem k dopolednímu lijáku, že tam, Petřín jsa vrch, cesty as oschly, a rozhodli jsme se pro Petřín vzhledem k odpolednímu úpalu, že Petřín jsa vrch, budeme honem dole, kdyby lilo zas. Jsouce srdnatí, nesedli jsme na lanovou dráhu, přes to, že jsme cílili na Nebozízek, nýbrž rozhodli jsme se, že půjdeme za metou pěšky. Mnoho lidí nás v tom napodobilo. Petřín je krásný. Naskýtá se odtamtud krásný pohled na Prahu. Jsou tam krásné sady. Byli jsme rádi. – Sotva jsme vykročili, řekl ten druhý: – Je to pravda, že je ten kostelík na vrchu zasvěcen sv. Vavřinci? – – Je to pravda, řekl jsem. – Proč tedy říkají Němci Laurenziberg?, – děl ten druhý mrzutě. – A jak mají říkat? otázal jsem se. – Mají říkat Vavřín. – Ale, vy druhý, pravil jsem, kdyby říkali Vavřín, bylo by to německy Lorbeerberg. – Ten druhý přemýšlel. Protože to je málokdy, použil jsem té příležitosti k tichému lokání toho vzduchu a té krásy. Tím pádem jsme se unavili, když se tu naskytla lavička s dvěma dámami a kouskem místa. Usedli jsme. Jedna dáma propichovala deštníkem žížalu a druhá povídala můj muž taky nemůže vidět co se plazí, proto on šel radši číst noviny do Belcredky řka, že po lijáku vylézají ponravy, my máme večer lístky na toho Čaplina, my máme loži. Můj muž říká ty ponravy, ty ponravy, to bude jednou moje smrt, říká. Když ta druhá dáma žížalu dopíchla, řekla trudnomyslně něco na tom může být. Jak to něco na tom může být!?, řekla ta první hřebínkatě neboť se kohoutila, a ta její družka řekla trudnomyslně, když je člověk mrtev, tak je v zemi, a když je v zemi… Dovolte, řekla první dáma fáborovitě, neboť triumfovala, můj muž, takový starý pokrokář, my se dáme incinynýrovat. Vy se tedy dáte incinynýrovat, pravila paní s žížalou tak přesvědčeně, že jsme hned věděli, že nemá ani potuchy, a ta první dáma řekla také hned ještě fáborovitěji zpopelnit, jak se po sprostu říká. – Protože jsme nešli na Petřín na hřbitovní kvítí, šli jsme raději pryč. Po chvíli jsme rozkochaně postáli a já jsem se kochal hlavně jedním glorietem prostřed kvetoucích stromů stranou fürstenberské zahrady. Pak jsme zase popošli a kráčejíce míjeli jsme jinou lávku, kde seděl jinoch a dívka. Jinoch seděl z profilu, měl loket na opěradle, bradu na dlani a vzhůru, a dívka seděla z en fase, měla lokty v klínu a bradu na ňadrech a dolů. Nejdříve jsme zaslechli dívku, která pravila tiše ále depák, potom jinocha, jenž pravil tiše ale jó. Vzpomněl jsem si na ten gloriet a pravil jsem tomu druhému: – Copak je to tamhle za gloriet? – Už ho však nebylo vidět, krylo jej křoví, tak jsme se kousek zase vrátili. Tam mi ten druhý sdělil, že neví, i brali jsme se znovu vzhůru zas mimo lavičku s jinochem a dívkou, a zprvu jsme zaslechli jinocha, jenž pravil tiše ale jó, a potom dívku, která pravila tiše ále depák. Povzbuzeni tímto tak věrným lpěním na jednom a podle všeho napínavém as tématu, dospěli jsme záhy přibližně v polou své pouti a zastavili se na kraji pěšiny, znovu se kochajíce. Krátce poté zastavil se opodál jeden pán, jenž mluvil sveřepě, s druhým, jenž rozprávěl konciliantně a také se kochali. Tak si to jednou spočítáme, řekl ten sveřepý pán máchaje holí, tak tamhle je karmelitský kostel, jedna, dvě, tamhle svatý Vít, tři, čtyři, pět, to bílé, šest, sedm, to je sv. Jiří, potom… No, to je jen epithéton ornans, chlácholil ho ten konciliantní pán, to se jen tak říká jako že jich je mnoho, o jednu víc, o jednu míň… Já mám rád přesnost, pane továrníku, řekl ten sveřepý pán, a když stověžatá, tak sto věží, vsadil bych se, že jich je buď víc nebo míň. Asi byste vyhrál, pane rado, řekl ten konciliantní, a zatím, co jsme přecházeli, říkal pan rada vůbec statistiky, já vždycky říkám, všechny ty statistiky…

Za námi kráčela starší manželská dvojice. To byl ten Krojer, řekl důstojný pán. Tak to je ten Krojer, řekla důstojná paní. Neviděl mě, ale koukej, jak to natírá, ale když ho volám do kanceláře, tak se přišourá, jako by měl na kahánku, tak to máš. Tak to máš na světě, řekla důstojná dáma, ale to máš tu korupci. Inu, řekl důstojný pán.

Potom jsme došli na Nebozízek, v restauraci plno. Vchod tarasil nám zkroušený občan a monumentální občanka. Brzo jsme zjistili pravdě nepodobnou skutečnost, že patří k sobě. – Já bych byl přisahal, že takové párky jsou jen v karikaturách, řekl ten druhý. Řekl jsem: – Tato československá občanka má baskický baret neboli radiovku. A vskutku také se k ní příroda zachovala spíš macešsky. Neboť, jak každý ví, vládne jakýsito okultní zákon, podle něhož se vyhrazují v naší republice radiovky občankám, k nimž se příroda zachovala spíš macešsky. Rozeznávám pak oradiované občanky přes míru tělnaté a oradiované občanky přes míru suché. Ale zlaté zuby patří jak k těm, tak k oněm. Příroda má už takové vrtochy. – To je taky taková sociální nespravedlnost, říkala monumentální občanka, když si mám v neděli vyjít, tak si chci někde sednout, ale jak si mám někde sednout, když není nikde místo, a jak má být někde místo, když si mají všichni vyjít zrovna v neděli. Mělo by to být jako v Rusku. Jako v Rusku?, řekl zkroušený. Kdyby to bylo jako v Rusku, řekla monumentální občanka, vyšla bych si třeba v úterý a tamhleto slonbidlo by mi nezasedlo místo, protože by si nemohlo vyjít v úterý, nýbrž třeba až ve čtvrtek, a to by byla sociální spravedlnost, co tady budeme koukat. Jak se monumentální občanka obracela, rozehnal se její zavěšený deštník ohromným kruhem a zasáhl při tom zkroušeného do panímandy jako povel, po němž udělal čelem vzad také on, mlčky následuje.

Našli jsme skromné místečko za velikým stolem, kde seděla už tříčlenná rodina a starší pán se starší dámou. Všichni vytrvale mlčeli, jen tu a tam ozval se nejmladší člen tříčlenné rodiny maminko můžu si namočit bábovku? Maminka měla ruce v klíně a s hlavou schýlenou nalevo patřila na Prahu. Po každé když synáček řekl maminko můžu si namočit bábovku, přehodila maminka hlavu zleva napravo, patřila na Prahu a řekla jen si namoč miláčku namoč. – Ten starší pán se starší dámou nevynikali, po každé však když jsem vznesl kávovou sklenici k ústům, dal starší pán pěsti na stůl, na pěsti dal bradu a díval se na mne. Když pak jsem sklenici postavil, dal pěsti pryč, stočil se k starší paní a zahleděv se jí do očí řekl taky už to není to. Když to udělal po třetí, řekl jsem tomu druhému: – Že by tím snad myslil mne? – – Jak si říkáte? zeptal se ten druhý. – Víte přece, že si říkám rd, řekl jsem. – Tak vás ten pán nemyslí, řekl ten druhý. – Jak to víte? – – Protože kdyby vás myslil, tak by musil říkat taky už to není Erde, a on jen říká taky už to není to.

Potom se ten druhý dlouze zamyslil, načež pravil: – Odkud to vlastně máte, to Erde? – To je jednoduché, řekl jsem, to jsou konečná písmena mého tak říkajíc křestního jména a mého příjmení. Moje křestní jméno končí na d a moje příjmení na r, to dává dr, ale protože se zneužívání doktorského titulu tresce, tedy jsem to co zákona dbalý občan obrátil. – Ten druhý se zamyslil ještě jednou a pravil: – Vy se přece jmenujete Richard?! – [!] Kdo oni? – Ti, co mi tak říkají, řekl jsem. – To je ale divné, řekl ten druhý, mně kdysi kdosi říkal, že máte to Erde s počátečního a konečného písmene svého křestního jména. – – To je omyl, řekl jsem. – Koukejte, jaký jste to komplikovaný člověk, zamyslil se ten druhý do třetice, – to Erde jste mohl dostat ze svého křestního jména tak prostě, a vy zatím na to berete ještě příjmení, doktora a permutaci. A zatím je Erde z Richarda také rd. – – Ano, řekl jsem, ale Richardů je moc, to by se pletlo.

Za těchto řečí se naši soustolovníci plaše vytráceli. Potom jsme zavolali také my platit. Pan vrchní začal u mne. – Bílou kávu, povídám. A k tomu snad nějaký rohlíček? řekl pan vrchní. – Není neděle? řekl jsem. Je neděle, vašnosti, svědčil pan vrchní. Začal jsem bubnovat prsty po stole. – On se vás neptá, jestli je neděle, vložil se chmurně ten druhý, on jen říká, že je neděle a když říká, že je neděle, tak jako říká, že nemohl mít rohlík a tedy ani rohlíček. – Pardon, řekl pan vrchní, ten pán neříkal, že nemá rohlíček, ten pán říkal, že není neděle. – To si to pletete, pane vrchní, řekl zasmušile ten druhý, on říkal že není neděle s otazníkem a vy jste ten otazník přeslechl. – To prosím za prominutí, řekl pan vrchní, ale když je neděle, tak to mohl být aspoň loupáček? – Nebylo loupáčku, hněval jsem se, z čeho mě to podezíráte? – Já vás nepodezírám, řekl pan vrchní, snad to tedy byl zákusek, bábovka či koláč? – Ale ne, kvílel jsem, byla to bílá káva! – Bílá káva beze všeho? řekl pan vrchní, mám tedy počítat bílou kávu beze všeho? – Beze všeho počítejte bílou kávu beze všeho, řekl konciliantně ten druhý, a tak se stalo.

Potom jsme se měli k odchodu. Ještě jsme postáli a ještě jsme se pokochali. – Už se šeří, děl jsem. – To je ten kvetoucí šeřík, děl ten druhý. – Proto jako myslíte, že se šeří? řekl jsem. – Ne že se šeří, že to voní. – Ale já nepovídám, že to voní, já povídám, že se šeří. – – Já myslil, že mluvíte o šeříku, pravil ten druhý, o bezu jako. 

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku