Archiv článků z let 1990–1995


ODILO ŠTAMPACH, OP / APOKALYPSA PODLE SOUČASNÝCH SEKT


Je-li pravda, že sekty v této době bují více než dříve, bude to mimo jiné i proto, že současný profánní svět je tak znepokojující. Kolik jistot bylo ztraceno, kolik důvěry promrháno, kolik nadějí frustrováno, kolik prognóz usvědčeno z naivity, ne-li z manipulace? Sekta je ve své semknutosti a jednoduchosti zázemím a útočištěm. Nestačí si ale sama, a to ani v očích svých přívrženců. Musí existovat ještě poslední místo bezpečí a klidu. Musí přijít stav, kdy vše bude vyrovnáno a uspořádáno s konečnou platností. Proto se pozornost sektářů (stejně jako ostatně mnoha jiných lidí) obrací netoliko vně klece současnosti, ale též mimo dohlédnutelnou a obávanou budoucnost. Proto je tato doba krizí rejdištěm kdejakých futurologů, prognostiků a věštců. Mnozí jsme ale také prostě jen motivováni vyhlížet k poslední skutečnosti, jež vše přesahuje, k absolutní budoucnosti, z níž vše vstupuje do přítomnosti. Poslední věci (řecky ta es chata) jsou předmětem eschatologie, která nějak patří ke všem náboženstvím. Lidé touží odhalovat (řecké apokalyptó), co zatím odděluje propast času. V některých náboženstvích lidé rádi popisují poslední věci v barvitých scénách soudu, porážky hříšníků a vítězství spravedlivých. Taková apokalyptika je vlastní především monoteistickým profetickým náboženstvím Západu.

Sekty, které můžeme bez rozpaků označit za křesťanské, se od ostatních křesťanů liší spíše organizací než věroukou, ale přece jen se zdá, že je tu jistá shoda. Jejich eschatologie mívá podobu dramatických obrazů krize, zkázy, záhuby a proměny. Sektám je totiž vlastní fundamentalismus, který mimo jiné znamená číst bibli (případně jiná svědectví tradice) bez ohledu na literární styl a druh a včítat do ní ideje své doby a svého prostředí. Proto fundamentalista musí mohutné obrazy z prorockých knih, synoptických evangelií a Apokalypsy brát jako věcné popisy průběhu nastávajících událostí. Protože obrazy se případ od případu liší, sestavuje se z nich nesnadno podrobný scénář událostí kolem konce světa. Přesto se o to sektáři pokoušejí.

Pro apokalyptiku křesťanských sekt je typické tisícileté království, jakýsi mezistav předběžné blaženosti pro jedny a zkoušky pro druhé, doba mezi začátkem kritických událostí a jejich definitivním završením ve věčnosti. Přitom se vlastně tito chiliasté (z řeckého chilias, tisíc) více zajímají o toto období než o věčnost samu. Je to přece cosi hmatatelného, představitelného. Je to pochopitelné a myšlenkově zvládnutelné.

Adventisté sedmého dne se hrdě hlásí k fundamentalistickému výkladu bible a pěstují náboženskou výlučnost (prakticky jen oni dojdou spásy). Bohudíky u nich ale pozorujeme v poslední době odvrat od sektářských sklonů směrem k větší otevřenosti. Dnes už jsou ochotni spolupracovat s křesťany jiných vyznání. Apokalyptické důrazy této církve jsou zřejmé již z názvu (latinsky adventus, příchod). Oblíbeným symbolem je ciferník hodin, které ukazují za minutu dvanáct. Jejich podrobný scénář popisuje, kdy budou vzkříšeni spravedliví zesnulí a kdy hříšníci, kdy budou proměněni žijící a co se s nimi stane, jaké budou fáze posledního soudu, trestu a odměny před tisíciletým královstvím a po něm. Ze stejně doslovného čtení bible ovšem vychází jiným společenstvím jiné pořadí a jiný průběh událostí, takže nás bohužel tito naši bratří nechávají v nejistotě.

Prudce rostoucí a dnes snad již několikasetmilionové společenství letničních křesťanů je i při shodných rysech dost pestré na to, abychom o něm vynášeli nějaké jednoduché shrnující soudy. Podrobné popisy posledních událostí najdeme i u nich. Kdo se náležitě neobrátil, nebude pouze zahuben jako u adventistů, nýbrž věčně smažen v pekelném ohni. Současné letničáře navíc obchází vlna proroctví, která se týkají osudů Izraele. Do jejich plánu posledních dnů totiž patří bod, podle něhož Boží lid staré smlouvy učiní jako celek to, co opomněl před dvěma tisíciletími, totiž že uzná Ježíše za Mesiáše. S tím je spojen zájem o osudy Židů a sympatická solidarita s nimi proti antisemitským rejdům. Méně nápadné už ale bohužel je to, jak je tato sympatie poněkud licoměrná. Hlavními partnery jim totiž nejsou Židé, kteří na své identitě trvají, nýbrž především mesiánští Židé, malé společenství, které zachovává synagogální bohoslužbu a jiné tradice a zvyky, ale co se týče podstatného rozdílu doktríny, jsou křesťany. Rubem této mince je ovšem fanatická nenávist těchto letničářů k islámu.

Daleko pestřejší scénu nabízejí sekty, náležící k atypickým společenstvím navazujícím na určité prvky křesťanství. Ježíš hraje ve všech těchto organizacích nezastupitelnou roli, ale výklad jeho poslání a ostatní prvky jejich doktríny se hluboce liší od toho, na čem se shodují křesťané všech konfesí. Svědkové Jehovovi mají postup posledních dnů lidstva zpracován do podobných fází jako adventisté, aleje tu svérázný rozdíl, který je odlišuje také ode všech ostatních církví a sekt. Podle nich totiž eschatologický scénář už byl odstartován. Je sice pravda, že těchto startů už bylo dříve několik a všechny byly odvolány. Zatím pořád ještě platí poslední z nich, rok 1914. Někdy v době, kdy ještě bude žít generace, která žila už v tomto roce, dojde k bitvě u Harmageddonu, kat Ježíš v čele nebeských vojů a zmrtvýchvstalých jeho vistů zahubí ostatní lidi a další scény se budou odvíjet podle složitého plánu sestaveného podle sladěných prorockých předpovědí a podle staro- i novozákonní apokalyptiky. Důležitou roli v tom všem hrají operace se symbolickými čísly, vytrženými z biblických textů.

V Církvi sjednocení už také žijeme na konci věků, jenže naštěstí jejich eschaton nemá tak dramatický ráz jako u jehovistů a křesťanských sekt. Možná proto, že se zde k zakladatelově letniční minulosti připojují harmonizující orientální vlivy živé v jeho vlasti. Věc je vlastně nevídaně prostá. Příchod Syna člověka není ani tak završením jako spíše doplněním a nápravou Ježíšova nevydařeného mesiánského poslání. Mesiášem, a v jistém smyslu nově přišlým Ježíšem není nikdo jiný než korejský miliardář Sun Myung Moon. Sám se stará, aby přispěl k plození nového lidstva. Svým věrným tuto možnost nabízí tím, že aranžuje jejich manželské svazky. Možná, že nás potěší, že znamením Božího vítězství je u něj mimo jiné také pád komunismu.

Je otázka, zda u mormonů mluvit o eschatologii. Zdá se, že svět u nich nemá začátek a konec. Je tu pravda naplánovaný konec, či lépe cíl a smysl naší země, ale předchází mu a následuje po něm řetěz nesčetných podobných počátků a konců. Bůh naší planety, Elohim, zplodil se svou božskou manželkou děti. Dva nejstarší synové, Ježíš a Lucifer, vedli boj. Ježíšovi stoupenci se vtělili jako lidé bílé rasy, ti, kteří zůstali v konfliktu neutrální, se rodí s tmavou pletí. Luciferovi stoupenci zůstali bez šance vtělením vše napravit. Kdo se stane mormonem (ne-li jinak, pak alespoň zástupně), získává nové možnosti. Pokud je mu navíc po mnoha kádrovacích procedurách dovoleno přijmout zasvěcení v chrámě a pokud tam jako zpečetí své manželství na věčnost, stane se také bohem, dostane svou planetu, zplodí potomky, stvoří své lidstvo a tak vše zpět i dopředu stejně ad infinitum…

Orientální náboženství nově rozkvetlá v našem prostředí nebo nové útvary složené z různých východních a západních motivů nemívají obvykle sektářské tendence, nicméně psychologické a sociální kořeny náboženského autoritářství a fundamentalismu se úplně nevyhýbají ani Orientu a tím méně jeho evropským stoupencům. V tomto kontextu nás přinejmenším zaujme představa krišnovců o šťastné budoucnosti na duchovních planetách a plán hnutí transcendentální meditace vytvořit šťastný svět jakýmsi spirituálním ovládnutím určitých území, vlastně pomocí parapsychologických praktik.

Apokalyptika je snad, jak alespoň tvrdí někteří biblisté, umělou a poněkud vnějškovou nápodobou spontánní prorocké mluvy. Uchylují se k ní mnozí z těch, kdo vypovídají o oné skutečnosti, na níž vposledku záleží, o hlubině hlubin, o absolutní budoucnosti, z níž vše přichází. Možná, že se jim snáze mluví v obrazech než v pojmech. Obojí způsob mluvy je ovšem neuspokojivý. Pojmy vysušují životní bohatství a obrazy vnášejí do eschatologické mluvy subjektivistickou libovůli. O Bohu totiž nevypovídá s kýženou jednoznačností ani mýtus, ani logos. Bůh uniká z ideových konstrukcí i z vyprávěných příběhů. Sektáři zapomínají ve svém fundamentalismu na cosi, co se dávno ví, že mluva o Bohu nemůže být jiná než analogická. Jedni absolutizují katechismové poučky, jiní se nepodívají pod mýtický (či mýtopoetický) kabát biblických vyprávění. Dokud budeme, řečeno s Brucem Marshalem, místo pití vína víry polykat skleničky dogmat, dotud nás nemůže udivovat naivní věrnost některých lidí apokalyptickým scénářům.

Možná, že se nám podařilo pod tlakem náročné doby znovu a v plném světle spatřit, že vyprávěcí formy jsou (resp. mají být) průhledné pro to, co chtějí sdělit. Nikdo ale nechce být povýšeným soudcem. Nestojíme nad Božím slovem, i když chápeme, že jeho lidská vyjádření mají své meze. Určitě máme právo pokusit se nově přetlumočit staré pravdy. Možná, že postmoderní člověk bude vnímavý na onen způsob přiblížení posledních věcí světa a člověka, jemuž se dostalo názvu prézentní eschatologie. Podle ní je konečný stav tvorstva už nějak skrytě přítomen. Kristovo zjevení ve slávě, soud a proměna, to vše už je nějak zde. Druhý Kristův příchod a vše, co s ním přichází, nemá být další, byť důležitou a určující chvílí v běhu času s dalším představitelným pokračováním. Stav, kdy Kristus, který vystoupil až úplně nad nebesa, aby všecko naplnil (Ef 4,10), už opravdu je vše ve všem (Kol 2,8), není ještě zjevný. Nepatří totiž do této časnosti, nýbrž je smyslem věčnosti. Ta ale není pokračováním času, nýbrž jeho završením a překonáním. Dnešní člověk možná znovu ocení raně středověké vymezení věčnosti, která nemá být protažením času do nekonečna, jak by snad sugerovalo povrchní čtení Písma, nýbrž scelením minulosti, přítomnosti a budoucnosti v jediném prostém úkonu mysli a vůle. Možná právě toto uzdravení z pomíjivosti ve věčném, ale živoucím Nyní bude srozumitelné právě dnešním lidem. Díky mezináboženskému dialogu víme, že toto pojetí je známo i v jiných rozvinutých a literárně fixovaných náboženstvích.

Jisté ale je, že ani tento náš pokus není o nic méně relativní než všechny ostatní. Nad apokalyptikou sekt se můžeme pousmát, snad i mít trochu obav, ale nejlepěji budeme čelit tehdy, když se nebudeme snažit svou pravdu vlastnit se stejnou úporností jako sektáři a když nebudeme znovu chtít dávat jednoduché odpovědi na složité otázky. Uděláme dobře, když si uvědomíme, že živá, osobní pravda, o niž tu jde, spíše má nás, než my jí.


>Na obsah