Denis Molčanov

Prosté čarování Christiana Bobina

Tuto knihu píšu pro všechny, kdo vedou jednoduchý a velmi krásný život,

kdo o tom však začínají pochybovat, protože jediné, co staví se jim na odiv,

je podívaná.

(Christian Bobin, Vězeň s kolébkou, 2005)

"Jako ve snu" zaříká se probuzení.

(Christian Bobin, Vrah bílý jako sníh, 2011)

Christian Bobin se narodil v roce 1951 ve středofrancouzském průmyslovém městě Creusot, v kraji vzdalujícím se již Burgundsku a jeho zlaté vinařské stezce, na cestě k lesům kolem středověkého města Autun. Kde se narodil, tam také žije, v čím dál větší skrytosti, věrný vlastním slovům o útěku Rimbaudově: "Zmizet znamená polepšit si."1

Z rozhovorů, které poskytuje jen zřídka, se toho více nedozvíme, snad jen, že po studiích filozofie prošel několika zaměstnáními v knihovnách, muzeích, knihkupectvích a že samotu a blízkost knih vyhledává odmala. Svému životnímu prozírání věnuje ve svých osobitých, důvěrných textech mnohem více místa, důležitá však nejsou "fakta", nýbrž postřehy, vyhýbání se konejšivému sebepřesvědčování, že vědění rovná se poznání. Jak ale v době strojově generovaných životopisů vysvětlit, že každá z položek ve výčtu je jen dalším důkazem naší neznalosti o konkrétním člověku? Na zvědavé otázky novinářů ostatně sám autor odpovídá: "O Christianu Bobinovi není co říct, snad kromě toho, že píše. Protože je to neužitečné tak jako láska, hra, dětství. Protože užitečné není nic, jako láska, hra, dětství. Je to příběh, který začal v roce 1951 a který zase skončí, nikdo neví kdy."

Právě tato téměř zavilá nenápadnost podle mě způsobila, že si Bobina, váženého francouzského spisovatele, v českém prostředí nikdo nevšímal. Kdo by překládal, vydával a četl autora krátkých střípků, fragmentů, zdánlivě prozaických fioretti, jejichž básnická invence, tón i inspirace (Rimbaud, Emily Dickinsonová, Sei Shônagon2 ad.) však bije přímo do očí? Je dobré, že se takoví blázni najdou, prostě, nikoli z lásky k literatuře, ale z přesvědčení, že o světě a o člověku je stále co říct, věci krásné i strašné, ale že je nutné se rozhlížet, otáčet, měnit perspektivy a naslouchat silným hlasům, abychom neuvízli v jistém peklu téhož. "Knihy jsou takové chýše pro duše, krmítka pro ptáky věčnosti, místa odporu. Tak i já natahuji tuto ruku z papíru k bytostem neviditelným."3

Jediným Bobinovým zdánlivě souvislým příběhem je novela či - jak říká vydavatel - román Krokem bláznivým.4 Jeho roztříštěnost není na první pohled patrná, na rozdíl od ostatních děl, zvláště biofikce, která Bobina ve Francii proslavila, příběhu svatého Františka z Assissi Ten Nejnižší.5 Bobinovy texty jsou formálně spíše prostým leporelem obrazů, jejichž konečný výraz však svou celistvostí předčí často i ten nejdůsledněji zpracovaný, na zápletce vybudovaný příběh - volnost básníka a zároveň naprosto banální zkušenost každého lidského jedince - ucelený příběh rodí se vždy dodatečněči pozdě, řekl bych zlomyslně, kdybych nebyl přesvědčen, že jinak lidská psýché ani postupovat nemůže.6 To, co si ze skutečnosti odnášíme, jsou právě střepy, rozbitá, původně barevná, dnes víceméně zašedlá sklíčka, která se básník nesnaží lepit zpátky, naopak je rád, když je může popsat tak, jak je našel...

Christian Bobin má to nesmírné štěstí, že se spokojí s málem - dívat se vlastníma očima na svět, jehož podrobnosti vnímá jako zvláštní dary,7 které mu nestačí uložit jen tak na krb či do regálů, musí je zaznamenat, zapsat, jako maličká Fuga se za nimi vydat do světa a nepřekročit přitom práh vlastního domu. Vlk, o jehož krutosti mají všichni neomylně jasno, stane se nejbližším přítelem, komplicem, nejpyšnějším z milenců: netřeba ho ochočovat, stačí si vlézt k němu do klece a usnout mu v náručí. Kdo se po takové první lásce dokáže spokojit s tím, s čím by se spokojit měl, nehledat, protože už je prý nalezeno? V takové společnosti je pak i ten nejmenší detail prožit jako zásadní událost a zároveň přijat s velkou přirozeností.8 Právě básnické obývání světa,9 Hölderlinovo přikázání, je Bobinově tvorbě, řekl bych, vlastní. Samozřejmě že každý takový zjednodušující přístup může připadat dětinský, jeho přímým důsledkem a očividnou silou je skutečnost, že u Bobina nenarazíme na stylistické přikrašlování, literátskou pózu - poezie jako nadčasové zapojení se do života ve světě, slovo jako zlatka převozníkovi na Druhý břeh. Bobinova poezie směřuje, jak jinak, k posledním věcem člověka; tou nejněžnější z vražd, kterou je básníkovo odkrývání, se dotýká lásky, radosti, zkoušek, hrůzy, smrti, přežívání a žalu. Není náhodou, že jedním z jeho nejvýraznějších textů je próza Více než živá, napsaná na památku jeho předčasně zemřelé ženy.10 Nedávno, po patnácti letech, na ni navázal další sbírkou textů Zápisník slunce:11"To poezie prchá ze světa. Poezie není žádný literární žánr, je to duchovní zakoušení života, přesnost nejvyšší intenzity, oslepující předtucha toho, že i ta nejtenčí nit života patří životu bez konce."

Asi nejvhodnějším způsobem, jak přimět básníka Bobinovy plachosti ke slovu, je zaplést ho opatrně a jakoby nic do jeho vlastní poezie a pak ho nechat volně promlouvat. Z takových rozhovorů kane jakási milost, jsou velikou vzácností a jako každá milost probíhají mimořádně a naprosto nezaslouženě. Přesně k tomu došlo v říjnu minulého roku na rozhlasové stanici France Culture. Mám za to, že zde autor o svém básnickém vyznání hovoří čarovně, až uhrančivě. V textu se objevují ukázky z jeho posledních dvou básnických knih, Zápisník slunce a Vrah bílý jako sníh - tiskneme je kurzivou.

Poznámky

1] Bílá paní, Dame Blanche, Gallimard, 2009. 2] Japonská básnířka a dvorní dáma císařovny z druhé poloviny 10. století (období Heian). Autorka úžasné sbírky Zápisky pod polštář. (V České republice vyšly zatím úryvky v překladu Miroslava Nováka a dalších, viz Zápisky z volných chvil, Odeon, 1984.) 3] Vrah bílý jako sníh, Gallimard, 2011. 4] La Folle Allure, Gallimard, 1995; český překlad vydá letos nakladatelství Dauphin. 5] Le Trčs-Bas, Gallimard, 1992 - získal literární cenu Prix des Deux-Magots (1993). 6] Nachträglich je ostatně jedním ze základních (nenápadných) kamenů Freudovy metapsychologie, klíč k mnoha zdánlivě nepřekročitelným dveřím před jedinou Otázkou: jak člověk svět vnímá, poznává a dodatečně vysvětluje. Básnický program na celý život! 7] Nenadálá hutnost života, výstižně napsal Milan Kundera. 8] Stejným způsobem se mi jako překladateli přihodil malý zázrak: to když se Fuga rozhodne vystrojit vlkovi důstojný pohřeb a v cirkusovém procesí ho vynést na pole vlčích máků, protože to je přece jeho květ... V originále se ovšem vlčí mák řekne coquelicot, slovo odkazující na jeho rudou, kohoutí barvu (coq = kohout, cocorico = kykyryký), takže jen v češtině je mák vlčí doslova... 9] Někteří ho nazývají "mystické" a dovolávají se Bobinových odkazů na Terezii z Ávily, Rúmího, náboženských témat: Františka z Assisi, Port-Royalu, kvietismu či jeho očividného odporu k racionalizaci. Bobin však nehlásá víru v Boha, nýbrž se spokojuje s uznáním přítomnosti neviditelného, jež podle mě leží v samém základu básnického postupu - vnímání a zaznamenávání prchavosti okamžiku, viz rozhovor níže. Slovo mystika se bohužel čím dál více a v nejrůznějších kontextech objevuje jako jakási pseudo-racionální projekce moderního člověka do všeho, čemu přestává rozumět... Bobinova poezie však nehledá všespojující příčiny či Příčinu, ona, jak ji vnímám já, "jen" zaznamenává zahlédnuté bez ohledu na to, jak moc je fyzicky vidět. 10] Ghislaine postihla mozková mrtvice ve čtyřiačtyřiceti letech. Více než živá, La plus que vive, Gallimard, 1996: "Umírání knihu na poslední straně zavřít nedokáže." 11] Carnet du Soleil, Lettres Vives, 2011.

Denis Molčanov (1973), překládá z čínštiny (Gao Xingjian, Mo Yan) a francouzštiny (F. Arrabal, Ch. Bobin ad.).